Bylo nebylo. Žila byla kdysi dávno v pohádkové Zemi-Nezemi princezna Moanna, která absolutně nevěděla, jaké to je vnímat sluneční paprsky, pozorovat ptáky na stromech, dýchat čerstvý vzduch. Tyhle všechny věci jí byly odepřeny, a proto si jednoho dne dcerunka usmyslela, že si prorazí cestu ven, na světlo. A jak tak putovala světem, zapomněla na svůj královský původ, ztratila se v lidech a věcech a nijak neřešila cestu zpět, protože ji nevnímala. Její duše po jejím fyzickém působení čeká na znovuzrození.  
Píše se rok 1944. Ve Španělsku sice občanská válka skončila oficiálně před pěti lety, ale stále ještě na některých místech lze vnímat její dozvuky, odlesky... Jako například vysoko v horách, kam mají namířeno dvě ženy, těhotná Carmen a její dcerka Ofélie. Míří právě do jednoho z vojenských táborů, kterým velí kapitán Vidal. Coby zástupce krutovlády generála Francisca Franca se snaží potlačit vzbouřenecké skupinky mladých partyzánských rudoarmějců. To nenarozené dítě je jeho. Carmen bývala ženou krejčího, který pro armádu šil uniformy a po jeho smrti jinak velmi počestná, ale stále ještě „jen“ žena, naváže poměr se ztělesněním všeho zla. S největší zrůdou filmu. Zřejmě nedostatek sociální inteligence, navíc v kombinaci s neúprosnými tělesnými pudy měly dát vzniknout pokračování téhle linie. Carmen proto, že žila vždy v určité společenské izolaci stále nechápe, že tyhle příběhy nikoho nezajímají. Kapitán ji vnímá pouze jako tělo, které hostí jeho syna. Variantu, že by to nemusel být jen chlapec urputně odmítá. Spíš si ji ale ani nepřipouští, natolik je přesvědčený...  
Je tady taky služebná Mercedes, která hraje na dvě strany, zla a dobra, zainteresovaná je taky proto, že v řadách komunistů je i její bratr. Zásadním způsobem určité části filmu rozsekne;-)  
S pomocí hmyzu, ne nepodobnému kudlance nábožné, jemuž se z pro mě nepochopitelných důvodů říká víla (zřejmě zde hraje roli dívčina neodbytná potřeba nahrazovat si nepohodlné atributy reality hebkými věcmi z pohádek, i když víly jsou tady docela dost umouněné, asi jakýsi kompromis…) se mladá intelektuálka a snílek dostává za hranice běžného vnímání a objevuje jakýsi pomyslný svět za zrcadlem. Dozvídá se řadu zásadních skutečností, třeba že vůbec není člověk, (…) že její otec je vlastně Měsíc, že se jen zatoulala mezi lidmi a věcmi a nehledala po dlouhé roky cestu zpět…  
Moderátorem téhle a příbuzných scének je sám Faun (nebo taky Příroda, či římský ekvivalent k řeckému bohu pastýřů Panovi).  
Ofélie dostává tři úkoly. První je získat z útrob starého, práchnivějícího stromu klíč, který leží ve vnitřnostech obrovské, parazitující žáby, která svojí nenasytností strom devastuje. (Dívka si zde bude muset ušpinit svoje skvostné, čerstvě darované šatičky, čímž si na nějakou dobu znepřátelí svoji pozvolna chřadnoucí matku).  
Druhý úkol je tímto klíčem otevřít správnou schránku, která leží v zemi, která není lidská a je proto životu velmi nebezpečná. (Zvláště pak jedincům, kteří nejsou schopni brát vážně dobře míněné rady..) Ve schránce se nachází nůž, který hraje podstatnou roli ve zkoušce třetí, v níž se má zkropit krví nevinného dítěte samotný vstup do věčného království a tím jej otevřít.  
Do kina jsem se vypravil absolutně nepřipravený bez jakýchkoliv informací, které by blíž poskytovaly vhled do samotného labyrintu. Tomuhle filmu předchází ohromné ovace, ale z mého hlediska dost neopodstatněně. Celé mi to zní jako mediální, nafouknutá bublina, trochu jako ta žába ve stromě. Jak jsem se zprvu nezajímal o detaily, o to víc jsem chtěl po shlédnutí zjistit, co vlastně se tomu celému širému světu líbilo na téhle nezáživné a hrozně nudné pohádce. Při svém pátrání jsem například zjistil, že diváci byli a jsou uchvacováni velmi silným poselstvím. Nebylo ale řečeno konkrétně jakým. Pokud je myšlena finální scéna sebeobětování a jeho významu v kontextu, pak tedy musím přiznat, že tohle mi přijde jako přinejmenším neúčinné. Viděl jsem x daleko lepších zpracování a nevidím proto důvod, proč by zrovna tenhle nepodarek měl být vyzdvihován. Říkalo se taky, jak skvěle funguje symbióza dvou rovin vyprávění, té nadreálné a skutečné, (pak se taky polemizovalo nad tím, co je to vlastně skutečné, že je to velmi relativní!!!) mě to ovšem docela obtěžovalo. Původně jsem zamýšlel koncipovat tuhle recenzi přesně jako film, totiž odsekávat, odskakovat, asociovat si uprostřed nebo zleva doprava jak mě napadne, ale pak jsem se rozhodnul pro tuhle lineární a konvenční verzi proto, aby čtenář zůstal bdělý a při smyslech, koncentrovaný natolik, že dočte do konce. A pokud snad se opravdu rozhodne investovat těch 112 minut, aby pak nebyl tolik překvapený a zklamaný jako já. Celou dobu jsem čekal na něco, co nepřišlo. Vycházel z traileru před jakýmsi představením, kde byly použity právě a jen ony podmanivé momenty ze zásvětí a navzdory uvědomování si jeho struktury jako reklamního materiálu, kde bývají vybírány pečlivě právě ty scény, které jsou nejreprezentativnější, spoléhal trochu na to, že tyhle fantaskní a uhrančivé scény se budou nadále rozvíjet. Celou dobu jsem čekal na to, až se propadnu do králičí nory, ale v průběhu filmu jsem tam strčil asi tak dva prsty a neviděl nic. A to i kdybych měl oči v dlaních jako jedna z opravdu velmi mála nadpřirozených postav, které bylo dáno tolik žalostně nedostačujícího prostoru a ještě ji nechali uboze a trapně se plahočit a trmácet, takže byla spíše politováníhodná, že to vlastně ani nestojí za řeč. Ta postava se jmenovala „Mrtvolník“ a mohla to být nezajímavější figura, kdyby…  
Byl jsem dokonce ochotný vzít zavděk čímkoliv jiným, tolik na žánrovém vymezení nelpím (vlastně na něm nelpím vůbec), ale opravdu a upřímně NIC NEPŘIŠLO…  

Faunův labyrint je název filmu odměněného třemi Oscary, který režisér, scenárista a producent Guillermo del Toro natočil v mexicko-španělsko-americké koprodukci. Snímek porota ocenila za kameru, výpravu a masky.  
Příběh snímku se odehrává v roce 1944. Dvanáctiletá dívka jede se svou těhotnou matkou za otčímem, frankistickým důstojníkem, který kdesi v horách na severu Španělska potlačuje zbytky republikánského povstání. Život ve vojenské posádce jí ale nenabízí pouze realitu poznamenanou boji s povstalci, všeobecným nedostatkem jídla a chladným vztahem s otčímem. V nedalekém starodávném labyrintu potká fauna, který jí prozradí, že je ztracenou princeznou kdysi mocné pohádkové říše a současně poslední nadějí na její záchranu. Než se ale opět setká se svým královským otcem, musí splnit několik úkolů.  
K realizaci Faunova labyrintu potřeboval režisér rok příprav, čtyři měsíce natáčení a šest měsíců postprodukce. Sám považuje tento film za svůj nejzdařilejší.  
"Podobně jako Princ bez království se Faunův labyrint odehrává v době občanské války - čili pojednává o fašismu, a to nepřímo a jakoby skrytými významy. Pro mě fašismus představuje nejhorší zlo; proto je ideálním subjektem vyprávění pohádky pro dospělé. Poněvadž fašismus je především formou zvráceného překroucení nevinnosti, dětství," charakterizoval svůj snímek Guillermo del Toro.  
I přes inovativní a velkolepé efekty neměl v úmyslu udělat z Faunova labyrintu žánr fantasy - vždycky se mu totiž líbilo křížení žánrů. Svůj snímek označil za historické drama zasazené do kontextu války, s pohádkovými a mytologickými prvky a hluboce lidským a dramatickým příběhem.  
Mexický filmař Guillermo del Toro se narodil v roce 1964. Potlesk, který sklidil film Stroj času, mu otevřel dveře k natočení prvního hollywoodského snímku Mimic. Natočil například i kasovní trhák Blade 2 a adaptaci komiksu Hellboy. (ČTK)