Letošní Projekt 100 zahajoval britsko - holandský Fish tank režisérky Andrey Arnoldové. Ocitáme se v něm v Essexu, post industriální krajině, která autorce asociuje melancholii (tam, kde se Temže vlévá do moře, ó, jak by se duše básníkova zasnila) v kontrastu s divočinou. Kdykoliv údajně projížděla „šílenou dálnicí“ A13 směr Londýn, na tomto místě se zaseknula. Snad to byl ten prvotní impuls pro to, aby si ho vybrala pro svůj druhý celovečerní film.  
Začíná to celkem slibně. Pohybujem se v jakési skoro až sociálně vyloučené lokalitě pavlačových domů, romská otázka se tady ale řešit nebude, možná, že se tady nebude řešit vůbec žádná otázka… Ovšem popořadě. Ve filmu jde především o příběh patnáctileté Mii, která poněkud brutálně prochází vývojem známým jako dospívání. Ostatně tak už to chodí. Žije (?) v totálně disharmonické rodině se svojí matkou samoživitelkou, která svým vystupováním budí dojem přestárlé, zapomenuté porno hvězdy. Pak je tu ještě ta její mladší sestra, která si s touto vydařenou dvojkou v ničem nezadá a dle několika málo performancí je zřejmé, že má slušně nášlápnuto stát se stejnou nulou a parádně zapadnout do spodiny, která má v tomto zaflusaném zapadákově svoje doma. Mia sama o sobě je taky… specifická. Jenže za drsnou slupkou lze objevit křehkou a citlivou stránku dítěte, které si zřejmě muselo nasadit masku teroristy, aby mohlo v takovém bezútěšném prostředí fungovat a zejména přežít, aniž by skončila na psychiatrii na uzavřeném oddělení. Od toho taky odvozuju onen „tajemný“ název filmu, jehož rozklíčování se režisérka zuby nehty brání. Ať si to každý přebere, nechává se slyšet a my jsme asi hrozně napjatí. Aha, takže ten vnitřní rozpor anebo taky nádrž s kapry, kde se Mia pořeže, krvácí a její sourozenec vykřikuje hesla jako „rybí nemoc“ a „Aids, aids!!!“  
Kdybych měl vystihnout film jedním slovem, měl bych často problém a nevystačil bych si kolikrát ani se dvěma, v tomto případě ho nemám, je to jednoduché, to slovo je „nezáživný.“ Celý FT mě od začátku do konce nedokázal získat, nadchnout ani zaujmout, v podstatě se dá říct, že jsem se celých 123 minut nehorázně nudil a nepřál jsem si nic jiného, než aby „to“ skončilo. Bohužel jsem byl uvězněn tlupou evidentně rozjařených a nadšených lidí, kterým bych musel při svém nepřetržitě zvažovaném odchodu pošlapat nohy a kdovíco všechno ještě. Nebudu se obšírně rozepisovat o tom, proč jsem kinosál neopustil a trpně to snášel až do nekonečného konce. Takže, proč to bylo tak tristní?  
V prvním případě musím zmínit absenci čehokoliv, co by byť jen vzdáleně připomínalo děj. Jeho naprostý nedostatek pro mě znamenal ten největší kámen úrazu. Nejsem však člověk, který by nesmyslně bazíroval na akcí nadupané jízdě, stejně tak (možná daleko častěji) se dokážu nadchnout pro lyrický způsob vyprávění. V takovém případě ovšem musím být lapen atmosférou, obrazem, nápady. Nic z toho jsem zde nenašel. Fakt jsem se snažil. Co na tom, že je FT realistický, že to všem těm postavám věříte. Veškerá (i tvůrčí) autenticita přichází vniveč a dokonce to nezachrání ani výborný herecký um hlavní představitelky, kterou hraje Katie Jarvis. Ta se jednou na nádraží v Tillbury hádala vehementně se svým přítelem takovým stylem, že uhranula kolem se poflakující castingovou agentku Lucy, která ji oslovila. Po několika schůzkách, kde mimo jiné předvedla i svoje pohybové nadání, aniž by se tanci věnovala či ho snad jen měla ráda, bylo rozhodnuto. This is the girl!!! No vidíte a tenhle mini příběh je nesrovnatelně zajímavější než celý ten produkt, který se z něj upekl. Zní to nefalšovaně, trochu jako povídka od Jima Jarmusche s Winonou Ryder, coby prostořekou taxikářkou. Když jsem u těch scének ze zákulisí… je tady ještě znamenitější „storka“, tentokrát s Michaelem Fassbenderem, respektive o něm. Původně instinktivní žena (jistě najdem časem i odkaz na její jméno pod tímto heslem) Andrea Arnoldová zamýšlela obsadit do role Connora (skoro otčíma Mii) popeláře, kterého dlouze pozorovala pod svými okny. Zda ji fascinovalo jeho popelářské umění či jiné přednosti není známo, důležité je, že pak viděla krátký klip, ve kterém hrál Fassbender a aniž by cokoliv z jeho práce znala (objevil se například v Hanebných panchartech, docela velkou roli měl v Hladu) již věděla, že „this is the man!“ Škoda, docela by mě zajímal ten pouliční model a naplnění jakéhosi „amerického snu“ po holandsko - britsku, znamenalo by to, že máme šanci všichni! Ale pryč od toho nechutného bulváru k faktům!  
Pozitiva, které FT má jsou žel bohu brutálně zadupána nudou, vším tím ničím novým, co přináší. Zase. Ten film nelze mít rád jen proto, že vypadá tak zatraceně nezávisle, že se tak okázale vymezuje vůči tomu, co se hrozně lehce napadá, bezobsažnému a vymydlenému mainstreamu. Je trochu děsivé, jak se dle nadšených ohlasů a superlativ v recenzích leckdo nechá zmýlit a pro samou tu cool špínu (divácky atraktivní, protože to kurňa musí být přece Ten život, že!) nevidí to sterilní smetiště. Mimochodem režisérku podezřívám z podvodu. Kdyby celý ten projekt byl něco jako domácí úkol a ona tím měla „čistit z ulice špínu“ tímto by jasně vyšlo najevo, že se do ní neodvážila strčit ani prst, nikdy nemohla upadnout. A to nejsem zastáncem metody Stanislavského, která se stejně vztahuje na herce. Přesto si myslím, že by si mohla něco nastudovat v terénu, když už se rozhodne dělat ty moderní sociologické sondy nebo co to jako mělo znamenat.  
V bohužel ne ještě závěru jsem se skoro až zalekl, že by se tam opravdu mohlo něco stát, když proběhne taková lehká honička v Tillbury, kde si Connora zhrzené děvče vyhmátne. Jaké však bylo mé zklamání, když se ta malá uštvaná neutopí a je jako nějaký kapřík vylovena zpátky na břeh. Ne snad proto, že bych měl nějaké sadistické choutky, ale protože se tím definitivně naplnily moje nejhorší obavy, že se skutečně nic! nestane. V už skoro závěru se tančí, Mia odchází z domova, matka, která ji z nepochopitelných důvodů vyhrožovala zvláštní školou (tohle by se ale opravdu nestalo, každý psychologický posudek od toho největšího zaslepeného lobotomického ožraly by odhalil, že je po mentální stránce naprosto zdravá) se raduje a já taky, ale jenom trochu při vzpomínce na Gummo od Harmony Korinea, které bylo podobnými absurdními bizarnostmi naplněno zcela. To ale stále není polehčující okolnost, ze strany tvůrčího týmu spíš zoufalá snaha zaujmout na poslední chvíli. To už ale u tv obrazovek naštěstí nikdo není nebo je kanál dávno přepnutý. Návštěvu kina, kde se špatně přepíná nedoporučuji.