fb  Sdílet
   Informace    Recenze    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    

69% 261 hlasů
6.9 10 261
drama / komedie / krimi, Česká republika, , 105 min.
Kinopremiéra v ČR 27.9.2007 v SK 10.1.2008, DVD od 7.4.2008 Bontonfilm

Režie:
Herci: , , , , , více...

Ocenění: 2007, Český Lev, Herečka ve vedlejši roli (Z. Bydžovská)
Ukázka
02:19



Komedie o studentech, učitelích, rodičích a graffiti.
Pedantický fyzikář, strnulý češtinář, jalový tělocvikář, ekologický učitel výtvarky, mondénní ředitelka školy a další kantoři dle svých představ formují nebohé studenty na poněkud zkostnatělém gymnáziu. A tak málokoho studium opravdu baví a zajímá. Petr a Michal do školy raději nechodí a když tam náhodou zavítají, tak celé hodiny prospí, neboť po nocích stříkají graffiti. To je to jediné, co je kromě holek skutečně baví. Nebezpečné výpravy na střechy domů, ilegální pronikání do útrob metra, dramatické lezení na komín... Napětí, riziko dopadení a honičky s policií jsou opravdové, zábavné i kruté. A tak není divu, že se jejich bezradní rodiče věčně stresují a občas se v zájmu dostudování svých nezvedených potomků spojí s profesory.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Byl to hnus! Vážně nechápu kam ta naše kvalita filmu mizí. Tento film je tak odporný, jak dějem tak i po své vizuální stránce. Mádl nepatří k lamačum dívčích srdcí, je to takový malý skřítek s velkou hlavou, Vorel ml. není o nic lepší. Zápletky postav jsou nudné, neohrabané a dosti smutné. Film postrádá jakýkoli šarm a napětí. Naopak urážek je zde plno..
Všechny komentáře k filmu 94+ Napiš komentář k filmu a získej netbook nebo tablet

Web: IMDB, Titulky, Oficiální stránka    Videotéka: přidat si do ní film

Článek k filmu

Film Gympl tvůrci charakterizují jako komedii o studentech, učitelích, rodičích a graffiti. Scénář zaplnili problémy mladé generace, konflikty mezi konformitou a naprostou svobodou, odpovědností a životem okamžiku, konfliktem školy, která je odcizená realitě, a jejích žáků.   "Scénář se začal rodit už někdy před deseti lety na základě knížky Tomáše Houšky o graffiti a měl snad třicet verzí. Nakonec se mnou na něm spolupracoval i Pavel Nosek jako někdejší ředitel gymnázia," řekl po dnešní pracovní projekci snímku režisér Vorel. Na plátně se nakonec objevila pětina z toho, co bylo napsané, a zhruba dvacetina z obsahu knihy.   Hlavní role ztvárnili Tomáš Vorel mladší a Jiří Mádl, jehož herecká hvězda vyšla spolu se Snowborďáky a Rafťáky. V rolích rodičů se objeví Zuzana Bydžovská, Tomáš Hanák, Ivana Chýlková a Jan Kraus, mezi pedagogy poznají diváci například Evu Holubovou, Tomáše Matonohu, Milana Šteindlera, Jiřího Schmitzera a Martina Zbrožka. Vesměs nesympatické pos... Celý článek

O filmu Gympl

obrazek
Jak vznikal scénář k filmu a probíhaly přípravy na natáčení…

Režisér Tomáš Vorel pochází z Bráníku, pražské čtvrti, kterou prostupuje například barrandovský most. Bráník byl odjakživa pomalovaný, čehož si nemohl režisér Vorel nevšimnout. Když se pak setkal s ředitelem gymnázia Tomášem Houškou, který napsal knihu Graffiti Rules, o partě graffiťáků, které učil, a zároveň potkal Pavla Noska, jehož graffiťácká éra skončila vyhazovem ze školy, začal se s oběma pravidelně scházet nad scénářem inspirovaným knihou a reálným osudem. „Možná to bude znít naivně, ale původně jsem měl graffiti za záhadnou malbu, netušil jsem, že je to podpis člověka, krycí jméno, které volá: jsem tady, takhle se jmenuju a žiju v tomhle městě,“ přiznává Tomáš Vorel. Samotnému natáčení předcházelo mnoho schůzek s Tomášem Houškou a Pavlem Noskem nad mnoha verzemi scénáře, režisér Vorel absolvoval pár akcí v terénu, Pavel Nosek přivedl člověka říkajícího si Pasta Oner, který je znalcem graffiti, z něhož se stal odborný poradce filmu. Nosek s Pastou vymysleli jména pro všechny writerské role, spolupodíleli se na výběru filmových lokací pro malování graffiti, dali dohromady veškeré skici, vytvořili tagy použité ve filmu, dohlíželi na všechny detaily v tomto směru. Film je tak z tohoto pohledu autentickou výpovědí, i když cílem režiséra nebylo tuto subkulturu detailně mapovat, ale zachytit ji jako součást dnešního života. „Já měl nějaké představy o malování graffiti, o hudbě spojené s tímto, ale kluci, kteří na tom se mnou pracovali, srazili moje filmařské představy na zem,“ popisuje Tomáš Vorel. „Na začátku byl jejich velký odpor a naprostá nechuť spolupracovat s filmem. Často jsme se v pojetí některých věcí úplně rozcházeli, například když jsme s kameramanem Markem Jíchou řekli, zda by Mádl mohl stříkat sprejem jen tak do vzduchu. Oni na to, že je to úplná blbost,“ říká Tomáš Vorel.

Přesto se však nakonec Tomáš Vorel s lidmi z komunity kolem graffiti dokázal domluvit, výsledek je tak přijatelným kompromisem pro všechny tvůrce. Tomáš Vorel jr., jehož v malování graffiti ve filmu supluje právě Pasta, prošel i tak ročním tréninkem ve sprejování. „V mých raných teenagerovských letech jsem se o malování graffiti pokoušel, chodili jsme s klukama do Bráníka na legální zdi, ale výsledky byly strašný,“ říká Tomáš Vorel jr. „Naučit se malovat graffiti trvá tak dlouho, že jsem za rok tréninku nepochytil pořádně ani základy. Samozřejmě jsem se musel naučit, jak držet sprej, jak dělat pohyby rukou atd., to bylo takové základní desatero, ale pětadevadesát procent všech tahů ve filmu je dílem rukou někoho jiného,“ dodává Vorel jr. Jirka Mádl hraje ve filmu Michala, který se ke graffiti dostává přes zkušenějšího Petra (Tomáš Vorel jr.), takže byl v malování úplný nováček a nebyly na něj kladeny velké nároky. „Mádl se vlastně učí, a přestože to ve filmu mnoho lidí ani nezachytí, urazí jeho styl kus cesty, což se muselo předem pečlivě naplánovat už kvůli tomu, že se netočilo chronologicky,“ doplňuje spoluautor scénáře Pavel Nosek.

obrazek
O obsazení filmových rolí…

Režisér Tomáš Vorel měl v obsazení některých rolí jasno předem, například roli ředitelky hraje Vorlova téměř dvorní herečka Eva Holubová, která se na filmu podílela tentokrát také jako spoluautor scénáře a dramaturg, shodou okolností chodila s režisérem Vorlem na stejný gympl. „Některé role jsou mi jasné od začátku, na některé dělám casting, často si vybírám lidi podle očí a podle typu člověka na určitou roli. V Gymplu hraje celá řada mladých lidí, dlouho jsme řešili roli Michala, kterou nakonec dostal Jirka Mádl. Stoprocentně jasné nebylo ani obsazení mého syna, i když jsem na něj při psaní scénáře myslel,“ popisuje Tomáš Vorel, který dal Evě Holubové volnou ruku v obsazení některých rolí učitelského sboru. Holubová se tak zapříčinila například o obsazení Zuzany Bydžovské do role matky Petra (Tomáš Vorel jr.) nebo prvního českého eurokomisaře Pavla Teličky do role školního inspektora. „Řekněme, že u zárodku byl můj hec s paní Evou Holubovou na loňském filmovém festivalu v Karlových Varech, …ale ambici hrát ve filmu jsem neměl,“ komentuje svoji první hereckou roli Pavel Telička. Karikatury profesorského sboru dokonale ztvárnili Tomáš Matonoha, Jiří Schmitzer, Milan Šteindler, Martin Brožek nebo Veruna Dobešová. Do rolí rodičů hlavních hrdinů obsadil režisér Hanáka, Ivanu Chýlkovou nebo Jana Krause. Hlavní dívčí role ztvárnily Lenka Jurošková a Martina Procházková. V malých rolích vyšetřovatelů se objeví například Václav Marhoul a Ondřej Trojan. Sám Vorel ztvárnil malinkou roli školníka.

obrazek
O natáčení

Natáčení začalo symbolicky 21. srpna 2006, v září se štáb přesunul do exteriérů, natáčelo se v Praze. A to například v opuštěné továrně na Smíchově, na Letné u kyvadla nebo v klubu Cross. Dramatičtější bylo natáčení v pražském metru, mohlo se točit vždy jen čtyři hodiny přes noc. Veškeré scény jsou točené v reálu, ve filmu není jediný ateliér. Tomáš Vorel jr. studoval stejný gympl jako režisér Vorel, který chtěl film na této škole původně točit, nakonec byl vybrán gympl Budějovická, který se režisérovi jevil jako větší a masovější. „Paní ředitelka nás tam nechala točit, přestože měla výhrady ke scénáři, který není příliš lichotivý pro školu, školství a pro naše profesory, ale on není úplně lichotivý ani pro naše studenty. Snažili jsme se o tragikomické pojetí všech postav, není tam žádná vyloženě kladná nebo záporná postava, chtěli jsme dobré i špatné a ošklivé i krásné hrdiny,“ říká Tomáš Vorel.

obrazek
O hudbě k filmu, tricích, kameře a střihu

Přestože měl Tomáš Vorel původně představu, že by hudbu mohli dělat autoři hudby k filmu Kouř, ke kterému Vorel film stylově Gympl nejvíc přirovnává, nakonec se rozhodl pro reálnou hudbu subkultury, které se film dotýká. Hudbu k filmu složil Wich, použité jsou i některé texty Indyho. Indy & Wich prostě režiséra po poslechu české hip hopové scény zaujali nejvíce. „Oba dva jsou velice talentovaní, kdyby dělali hudbu v jiné době, byli by taky úžasní,“ popisuje Tomáš Vorel. „Pro ten film je jejich hudba čitelná, přestože je samozřejmě určený daleko širší veřejnosti,“ dodává Tomáš Vorel. Autorem jedné písně a tří hudebních motivů je také Tomáš Matohona, zatím ve své největší filmové roli, který na place zapěl píseň, která se Vorlovi zalíbila natolik, že v Matonohovi probudil jeho starou vášeň. „Matonoha je původem folkař, má plno krásných písniček, jako folkař se neuplatnil, tak šel dělat herce,“ směje se Vorel. Jednu skladbu mají ve filmu SuperCroo.

Přestože v Gymplu divák triky většinou neuvidí, každý druhý záběr je nějak „trikovaný“, ať už třeba retuše lanek v těžkých scénách pro herce. „Filmové triky ale nechci prozrazovat, filmoví hrdinové pak nejsou takoví frajeři, když vidíte, jak se to dělalo, takže raději zůstaňme u toho, že ve filmu žádné triky nejsou,“ nechce Vorel prozradit několikaměsíční práci Patrika Veleka. Tomáš Vorel spolupracuje od Kamenného mostu s kameramanem Markem Jíchou, který je také koloristou a střihačem v jedné osobě. Po filmu Skřítek je Gympl druhý film, který spolu nastříhali. „Mezi mé nejbližší spolupracovníky patřil také mistr zvuku Jiří Melcher,“ doplňuje Vorel.

Tomáš Vorel (rozhovor)
obrazek
Co bylo pro vás inspirací k natočení filmu Gympl?

Inspirací je vždycky více - moje dětství, studium gymnázia, studium gymnázia mého syna, pomalovaný Bráník, kde jsem vyrůstal a žiju dodnes. Pak jsem se seznámil s ředitelem gymnázia Tomášem Houškou, který napsal knihu Graffiti Rules, a na to jsem se setkal s Pavlem Noskem, který byl vyhozen z gymnázia, protože maloval graffiti. Úplně první myšlenkou, která mi vnukla nápad natočit film o škole, je to, že se mi neustále vrací, jak se potím v lavici a nejsem schopen odevzdat písemku z matematiky. Tento sen mám už asi třicet let a z toho soudím, jak mě traumatizovalo školství a traumatizuje asi všechny dodnes. Známkový systém - už to, že dostanete dvojku, že máte trojku, nechci říct pětku, třídní důtka, ředitelská důtka - to už je hrůza, a představa, že mě vyhodí z gymplu - to bylo pro mě strašlivý. Takže celé dětství a dospívání je trauma z toho, že selžete, že neuspějete, že se na vás rodiče budou zlobit, že vás učitelé budou zesměšňovat, dávat vám najevo, že jste hloupější než oni. Osobně jsem chodil na základní a střední školu, potom na dvě vysoké, takže vím, o čem mluvím.

Co prožívají hlavní hrdinové Petr (Tomáš Vorel jr.) a Michal (Jirka Mádl)?

Oni vlastně jen přežívají v lavicích a ten opravdový život odžívají v noci. Střídání dne a noci, střídání spořádaného a jakéhosi divokého života, nuda ve škole a povinnosti a noční dobrodružství, kdy můžete spadnout ze střechy, může váš přejet vlak, můžou vás chytit policajti, můžou vás vyhodit ze školy, někdo vás zmlátí, vyhodí vás ze školy, skončíte v nemocnice - prostě reálné nebezpečí, které se sprejerům ve skutečnosti děje. V této souvislosti já vzpomínám na Rychlé šípy, bratrstvo kočičí pracky, to, co nás na Foglarovi lákalo, bylo to skutečné dobrodružství v ulicích, které se dnes kvůli televizi a počítačům stává dobrodružstvím virtuálním. A malování graffiti je právě to skutečné dobrodružství.

Co bylo pro vás inspirací k natočení filmu Gympl?

Inspirací je vždycky více - moje dětství, studium gymnázia, studium gymnázia mého syna, pomalovaný Bráník, kde jsem vyrůstal a žiju dodnes. Pak jsem se seznámil s ředitelem gymnázia Tomášem Houškou, který napsal knihu Graffiti Rules, a na to jsem se setkal s Pavlem Noskem, který byl vyhozen z gymnázia, protože maloval graffiti. Úplně první myšlenkou, která mi vnukla nápad natočit film o škole, je to, že se mi neustále vrací, jak se potím v lavici a nejsem schopen odevzdat písemku z matematiky. Tento sen mám už asi třicet let a z toho soudím, jak mě traumatizovalo školství a traumatizuje asi všechny dodnes. Známkový systém - už to, že dostanete dvojku, že máte trojku, nechci říct pětku, třídní důtka, ředitelská důtka - to už je hrůza, a představa, že mě vyhodí z gymplu - to bylo pro mě strašlivý. Takže celé dětství a dospívání je trauma z toho, že selžete, že neuspějete, že se na vás rodiče budou zlobit, že vás učitelé budou zesměšňovat, dávat vám najevo, že jste hloupější než oni. Osobně jsem chodil na základní a střední školu, potom na dvě vysoké, takže vím, o čem mluvím.

Co prožívají hlavní hrdinové Petr (Tomáš Vorel jr.) a Michal (Jirka Mádl)?

Oni vlastně jen přežívají v lavicích a ten opravdový život odžívají v noci. Střídání dne a noci, střídání spořádaného a jakéhosi divokého života, nuda ve škole a povinnosti a noční dobrodružství, kdy můžete spadnout ze střechy, může váš přejet vlak, můžou vás chytit policajti, můžou vás vyhodit ze školy, někdo vás zmlátí, vyhodí vás ze školy, skončíte v nemocnice - prostě reálné nebezpečí, které se sprejerům ve skutečnosti děje. V této souvislosti já vzpomínám na Rychlé šípy, bratrstvo kočičí pracky, to, co nás na Foglarovi lákalo, bylo to skutečné dobrodružství v ulicích, které se dnes kvůli televizi a počítačům stává dobrodružstvím virtuálním. A malování graffiti je právě to skutečné dobrodružství.

obrazek
Ve filmu je kromě generace studentů gymnázia zachycena také generace učitelů…

Film je taky o vtahu obou těchto generací, takže nechybí Jiří Schmitzer jako ortodoxní češtinář, Eva Holubová jako mondénní ředitelka školy, Martin Zborožek jako jalový tělocvikář nebo Tomáš Matonoha jako třídní učitel, který se snaží graffiti pochopit a napojit se na tu mladší generaci a pomoci jim najít cestu. Matka Petra (Tomáše Vorla jr.), kterou hraje Zuzana Bydžovská, nebo rodiče Michala (Jirky Mádla) v podání Ivany Chýlkové a Jana Krause. Jsou to prostě dvě odlišné generace, což nelze překlenout, takže film je určitě zajímavý pro generaci rodičů, kteří se v něm taky najdou.

Ve filmu se snažíte reflektovat současné problémy mladé generace, jak jste přišel na zápletku s hlavní dívčí hrdinkou?

Snažil jsem se udělat film žánrově široký, jsou tam dramatické situace, kdy se právě hlavní dívčí hrdinka sebepoškozuje. Sebedestruktivní sklony mladých lidí prostě existují, je to zase způsobeno tlakem konzumní společnosti, která chce všechno zmanipulovat do ano - ne nebo plus - mínus. Jdi do školy, pak přijď domů, večer se dívej na televizi, pak jdi opět do školy nebo do práce. Ti kluci to řeší malováním graffiti a tahle holka ničí sebe samu.

Jak se na filmu kromě ztvárnění ředitelky školy podílela Eva Holubová?

Evě Holubové jsem dal z důvodu ředitelování gymplu vlastně takovou volnou ruku v obsazení hereckého sboru. Některé role jsou její nápad nebo jsme je vybírali spolu. V Evu mám důvěru, protože je to nejen herečka, je také hodně vnímavá, mám v ní také dramaturga, píšeme spolu scénář a pak ho spolu dotváříme. Vlastně bych ji mohl nazvat takovým druhým rejžou.

Na filmu Gympl jste měl odborného poradce pro graffiti, film dotvářeli další lidé z této komunity, jaká byla vaše vzájemná spolupráce?

Na začátku byl velký odpor a jejich naprostá nechuť spolupracovat s filmem. Nakonec jsme takové lidi našli a měli jsme štěstí, že Pasta Oner, Dick a Masker mají za sebou takovou tu první mladistvou graffiti školu, kdy je všechno jen negace. Já měl nějaké představy o malování graffiti, o hudbě s tím spojené, ale kluci srazili moje filmařské představy na zem. Často jsme se v pojetí některých věcí úplně rozcházeli, například když jsme s kameramanem řekli, zda by Mádl mohl stříkat sprejem jen tak do vzduchu. Oni na to, že je to úplná blbost. Takových situací jsme během příprav filmu a natáčení řešili desítky.

obrazek
Autorem hudby k filmu je především Wich, použil jste i nějaké texty Indyho, jak jste se dali dohromady?

Měl jsem nějaké představy o hudbě, dokonce jsem měl původní představu, že by to mohli dělat Michal Vích a Lumír Tuček, kteří se mnou dělali Kouř, ke kterému má Gympl stylově nejblíž. Ale Pasta mě přesvědčil, že to musí být reálná hudba, která k tomu patří, a nandal mi, co mám poslouchat. Nasál jsem to, musím říct, že to pro mě byla úplně jiná dimenze. Po všech těch nahrávkách, co jsem si poslechl, se mi k tomu nejvíce líbili Indy & Wich, protože je to pro ten film čitelný, přestože je samozřejmě určený daleko širší veřejnosti a ta hudba je velmi specifická. Wichova hudba není neustále se opakující hudební motiv, on má velké hudební cítění, úžasné nápady, které sděluje hip hopem, protože to je jeho styl. Indyho texty mi připadaly zároveň hluboký až mystický, nejsou to jen nadávky a sprostá slova, negace civilizace, jsou tam velké přesahy. Oba dva jsou velice talentovaní, kdyby dělali hudbu v jiné době, byli by taky úžasní. Hudbu k filmu složil Wich, jsou tam nějaké Indyho už použité texty, skládat na zakázku odmítl, což jsem respektoval.

Jiří Mádl (rozhovor)
obrazek
Jaké pro vás bylo natáčení s režisérem Tomášem Vorlem, se kterým jste nikdy předtím nepracoval?

Spolupráce byla velmi specifická hlavně ze začátku. Žil jsem v domnění, že Tomáš Vorel je režisér, který mě nikdy nebude chtít obsadit, zpočátku mi připadal také velmi uzavřený. Přestože se to asi říká o každém natáčení, tak nakonec jsme si opravdu sedli. Dal mi strašně moc prostoru, přitom mě dokázal udržet přesně tam, kde chtěl. Vorel měl docela jasnou představu o tom, jak má postava Michala vypadat. Michal je ve filmu takový hajzlík.. Já jsem tvrdil, že nikdo není hajzl bez příčiny, chtěl jsem, aby měl Michal ke svému chování nějaký důvod. Nakonec je těch důvodů ve filmu hned několik, což jsem moc rád.

Přestože mluvíte o postavě Michala jako o hajzlíkovi, je vám něčím blízká?

Je mi velmi blízká v tom, že jsem chodil na osmiletý gympl a měl jsem za první čtyři roky čtyři podmínečné vyloučení. Zklidnil jsem se až v poslední době (smích). Takže to byla taková vzpomínka na dětská léta.

Jedna z hlavních hrdinek řeší svoje problémy sebepoškozováním, setkal jste se s tímto ve skutečnosti? V čem je pro vás tento film reálný?

Myslím, že je reálný v mnoha věcech. Co se týče sebepoškozování, zažil jsem tohle s jednou blízkou osobou, takže mi to evokovalo nějaké vlastní zkušenosti, navíc prostředí gymplu a problémů mi bylo blízké. Točili jsme tři měsíce potom, co jsem maturoval, znal jsem všechno z první ruky. Ve filmu je taky ukázané, jak je škola dneska jiná proti systému předtím. Moje postava má větší kapesné, než mají učitelé plat, profesoři si pak těžko budují nějakou autoritu. Film mísí různé lidské životy, každý je z jiného koutu, což je tedy v Gymplu dost vidět.

obrazek
Ve filmu hrála spousta neherců, jaká byla spolupráce s nimi?

Stejně jako Tomáš Vorel jr. je neherec a moji další kolegové z tohoto filmu, já jsem taky neherec a nemám za sebou žádné herecké vzdělání. Přestože teď už za sebou mám nějaké zkušenosti, není to tak dávno, kdy jsem takhle vstupoval do filmu já. Snažil jsem se tedy pomoct, ale oni to moc nepotřebovali, protože někteří z nich byli z konzervatoří a Tomáš jr. hrál předtím už ve Skřítkovi, a navíc je syn režiséra.

Jak se díváte na malování graffiti natočené pro film Gympl?

Byl tam například Pavel Nosek, který v minulosti sprejoval a který napsal scénář s Vorlem. Byli tam opravdoví profesionálové, například Pasta Oner, který byl také odborným poradcem na filmu a říkal nám vše podstatné. Takové jádro českých sprejerů, takže nám snad nikdo nemůže vyčíst, že jsme něco v tomhle směru udělali blbě.

Jak byste charakterizoval film Gympl a proč by ho diváci měli podle vás vidět?

Když se mě někdo ptal, co s tím Vorlem točím, nikdy jsem nepoužil slovo komedie. Vždycky jsem říkal, že je to docela zajímavý filmový sociologický výzkum. To, že se člověk zasměje, není pro žánr tak určující. Nemůžu říct, že by to byla čistě komedie. Mladé diváky bych pozval proto, že se jich to týká, já osobně rád chodím na filmy, kde se trochu najdu, dospělé bych pozval proto, aby viděli, jak ta mládež dneska žije.

Tomáš Vorel jr. (rozhovor)
obrazek
Ve filmu Gympl hraješ Petra, který studuje gymnázium a kromě malování graffiti ho nic moc nebaví. Našel jsi se v takové roli nějakým způsobem?

Petr je takový melancholik, přes den je tichý a v noci dostává náboj, který zužitkovává při malování graffiti. Běžný svět školy a všech stereotypů je hrozně jednoduchý a člověk nemá potřebu se tam nějak projevovat, protože je stejně jenom jedna kostička ve skládance. V noci ale dostává prostor pro seberealizaci a v tom se mi role Petra líbila.

Zkoušel jsi někdy před vznikem filmu Gympl malovat graffiti?

V mých raných teenagerovských letech jsem se o to pokoušel, chodili jsme s klukama do Bráníka na legální zdi, ale ty výsledky byly tak strašný, že jsem toho zakrátko nechal. Další věc je, že jsem dost nezručný, stálo by mě tedy velké úsilí se to naučit. Jinak můj vztah ke graffiti je takový dvousečný, na jednu stranu dokážu ocenit pěkné umělecké dílo, pokud je na správném místě. Na druhou stranu vidím třeba mou babičku, která věnuje velkou péči svému domu, pak přijde nějaký writer a během patnácti vteřin dokáže všechno zničit, tak to se překousnout nedá. Navíc se strašně vyhýbám všem věcem, které se jen vzdáleně přibližují nějaké ilegalitě.

Jakou průpravou jsi prošel v rámci malování graffiti před natáčením Gymplu?

Začalo to tím, že jsem dostal od produkce krabici sprejů a babička udělala právě na tom svém domě ústupek a ve dvoře domu nás nechala si to zkoušet. Samozřejmě za podmínky, že to pak opravíme. Naučit se malovat graffiti trvá tak dlouho, že jsem nepochytil pořádně ani základy. Samozřejmě jsem se musel naučit, jak držet sprej, jak dělat pohyby rukou atd., to bylo takové základní desatero, ale pětadevadesát procent všech tahů ve filmu je dílem rukou někoho jiného. Paradoxem je, že Jirka Mádl je v tom filmu jako nováček, tak si mohl malovat co chtěl, protože na něj nebyly kladeny žádné nároky.

Ve filmu je spousta obtížných a fyzicky náročných scén, co bylo pro vás během natáčení nejsložitější?

Nejhorší z celého natáčení bylo jednoznačně lezení na komín. Lezli jsme třikrát nebo čtyřikrát nahoru a dolů po kovovém žebříku, kdy foukalo, pršelo a byla opravdu zima. Když jsem po několikáté lezl dolů, nemohl jsem se pořádně udržet, kdybychom nebyli jištění, tak jsem si docela jistý, že bych z toho komína spadl. Byl to opravdu heroický výkon!

Za poslední dva roky jste ztvárnil dvě hlavní role v celovečerním filmu, kam až sahají vaše herecké ambice?

Role ve filmu Skřítek i Gympl mi napsal táta tak trochu na míru, čímž mi to vlastně hodně usnadnil. Beru to především jako životní epizodu, chtěl jsem si herectví zkusit, doufám, že se mi to povedlo podle představ těch, kteří mi dali důvěru. Ve skutečnosti nemám na herectví moc náturu.

Tomáš Matonoha (rozhovor)
obrazek
Jaká je postava třídního učitele, kterého jste ve filmu ztvárnil?

Já bych toho učitele charakterizoval jako v zásadě vzdělaného, humanitně založeného člověka, něčím i „osvíceného“, intelektuálně založeného, ale v životě rozhodně nepraktického. Ten je tak nepraktický, že má manželství rozsypané a ve škole se nedokáže prosadit. Celý ten sbor je vykreslený jako taková parta podivínů.

Vaši filmoví svěřenci malují graffiti a vy je v tom podporujete, jaký máte ke graffiti vztah vy osobně?

Do toho natáčení jsem měl vztah ke graffiti spíš negativní, ne že bych to neuznával, naopak - když je někde nějaké betonové monstrum, které je pokreslené, vypadá to samozřejmě lépe. O tom by měl Gympl taky být - graffiti není jenom si čmárat po zdech, ale je v tom něco víc. Jenže něco jiného je, když se maluje třeba v metru. Nejsem tedy úplný fanoušek jako postava učitele, který hlásá svobodu umění v demokracii, určitě by se mělo ctít osobní vlastnictví. Když graffiti převáží na těch pomyslných vahách, tak mi to vadí jako jakékoliv jiné vandalství.

Jak na vás zapůsobila vydařená scéna malování gaffiti v noční Praze na Letné, která skončí honičkou s policajty?

Bylo to výtečné natáčení, protože ta scéna je natočená s magií, která tam byla i během natáčení. Naplnilo to mou představu toho, co sprejeři dělají, vrchol drzosti a zároveň odvahy… Kam až jít, do čeho se pustit, že to potom uvidí „půl Prahy“. Rozumím tomu dobrodružství a rozumím tomu myšlení, ale ne natolik, abych chodil s graffiťákama po Praze a hledal nějakou skulinku nebo nepočmáranou zeď.

V titulcích filmu jste uveden jako autor hudby, jak konkrétně jste se na filmu v tomhle směru podílel?

Ve filmu je jedna moje písnička a tři motivy, i když ve scénáři to původně nebylo. Na jedné zkoušce Tomáš Vorel chtěl, abych tak trochu zahrál na kytaru, že si bude točit, co při tom dělají studenti. Zahrál jsem píseň, kterou jsem složil někdy v roce 1991. Tomáš ji tam najednou vyžadoval a potom jsme se rozhodli, že nahraju pár hudebních motivů, aby ve filmu byla jakási žánrová hudební pestrost. Tomáš mi říkal, dělej to tak, aby bylo vidět, že ten učitel je z úplně jiného světa. Přestože má svoje žáky rád a snaží se jim porozumět, dělí ho od nich jedna generace.

Na který okamžik při natáčení nejraději vzpomínáte?

Velice rád vzpomínám na natáčení s Jirkou Schmitzerem, to byla velká škola neodpadnut smíchy. Mám tam s ním takové scény, kdy mi hrál tak dvacet třicet centimetrů od obličeje, nemohl jsem se smát při natáčení, tak jsem se potom hrozně chechtal, když jsme si to pouštěli. Myslím si, že Schmitzerova postava nešťastného češtináře je nádhernou jahůdkou na dortu tohoto filmu.

Eva Holubová (rozhovor)
obrazek
S Vorlem spolupracujete už od vašich studentských let, v titulcích Gymplu figurujete jako spoluautor scénáře, Vorel říká, že jste také dramaturgem…

Já si ráda povídám s režiséry o textu, o scénáři, protože se tak více dozvídám o postavě, kterou mám zahrát. Je pro mě důležité vědět, co režisér chce filmem říct. Tomáš patří k těm, kteří takovou zvídavost vítají a dovolují mi vyslovit svůj názor nejen na pojetí mé postavy, ale i k celému příběhu. No a tak to dělám, odjakživa. Asi nás to s Tomem baví, možná dokonce nějak naplňuje, kecat o společné práci. Je to tak napínavé a dobrodružné nořit se do příběhů jiných lidí, konfrontovat s nimi svůj osobní příběh, příběhy svých přátel. Já tím vždycky žiju naplno, jen o poznání méně, než Tomáš.

Tomáš Vorel říká, že jste se vlastně stala takovým „druhým rejžou“, bavila by vás práce filmového režiséra?

Já nevím, co přesně práce režiséra obnáší. Určitě by mě bavilo psát filmové scénáře, a to natolik, že se o to brzy pokusím, už nějaké nápady mám. Ale musím pracovat v tandemu, ještě s někým, já jsem člověk dialogu, mám ráda týmovou práci. Je to možná i proto, že v tu chvíli si mohu dovolit vypnout autocenzuru, která by mě hodně brzdila a svazovala. Vyznávám systém pokusů a omylů a ten se lépe daří v kolektivu. Scenárista, dramaturg - to si dovedu představit, na režiséra nemám, ani schopnosti, ani odvahu. Neumím se dívat filmovýma očima.

To, že se ve filmu objevil pan Telička, je prý vaše zásluha. Čím vás tento člověk zaujal?

Pavel Telička je člověk, který mě velmi zaujal už dávno, v dobách kdy se náš národ chystal na referendum o vstupu do EU. Účastnila jsem se různých besed a debat o Evropské unii. Zajímala mě stanoviska jak odborníků, tak mých spoluobčanů. Tam jsem poznala pana doktora Teličku, a, jak už jsem zmínila, velmi mne zaujal, jednak svou erudovaností, dále tím, že dovedl na dotazy různé úrovně odpovídat směle, spatra, bez pomoci papírků, přehledně, jasně, stručně a výstižně. Na Teličkovi bylo vždycky vidět, že ví, o čem mluví, a bylo příjemné, že své názory nebalil do intelektuálských frází, že v případech nepříjemných otázek své odpovědi nehalil do prázdných, nic neříkajících a vyhýbavých floskulí. Prostě od prvních setkání mi bylo jasné, že to je muž, který se dovede pohybovat jak v nejvyšších kruzích, tak mezi obyčejnými lidmi. To mi bylo velmi sympatické. Když jsem zjistila, že má smysl pro humor, že se nebojí balancovat na ostří ironie a recese, jako například můj kamarád z Divadla Sklep David Vávra a další „Sklepáci“, byl mi hned bližší. Zjistila jsem, že si ho nejenom vážím, ale že mě začal i bavit.

obrazek
Proč byl pan Telička vybrán zrovna pro roli školního inspektora?

Kdykoliv byla příležitost se s Pavlem Teličkou setkat na různých kulturních akcích, které Teličkovi, jsou-li v Čechách navštěvují, vždycky jsme spolu strávili nějakou chvilku či aspoň prohodili pár slov. Během jedné besedy o vstupu do EU, kdy já jsem seděla mezi diváky, mě jedna občanka „odhalila“, že lobuju za EU, protože mám slíbené nějaké lukrativní místo někde „na Západě“. Já proto sice nemám nejmenší předpoklady, plynně hovořím pouze česky, pasivně slovensky a trochu rusky, o jakékoliv odbornosti nemůže být ani řeč, navíc mě to opravdu neláká, ale to pro dotyčnou nebyly argumenty. Byla přesvědčená, že jinak bych se o to přeci tak vehementně nezajímala. Z toho asi vzniklo, že jsme se s panem Teličkou často dobírali, zda už mi on sehnal nějaký flek a naopak jestli já pro něj mám nějakou roli. Telička pak byl ve funkci evropského komisaře za naši zem, pak byl odvolán, čas plynul a my jsme pokračovali v rozvíjení našich vztahů, poznala jsem i jeho úžasnou paní, děti… Několikrát jsme se sešli, hovořili o všem možném a byla sranda. Pak Tomáš Vorel připravoval film Gympl. Často jsme mluvili o scénáři, ale i o obsazení jednotlivých postav.

Hledali jsme vhodné představitele profesorského sboru, aby působil jako přesvědčivé panoptikum. Bavili jsme se o všech a ve vzduchu viselo obsazení tělocvikáře a školního inspektora. Já jsem tou dobou taky byla na festivalu v Karlových Varech, kde jsem se sešla s Teličkovými. Pozvali mě a mého syna na snídani a tam přišla na přetřes „filmová kariéra“ Pavla Teličky. Z legrace, bez Vorlova pověření jsem mu nabídla roli tělocvikáře, protože vím, že je velký sportovec, a často si ho kvůli tomu dobírám. Všichni jsme si z něj u stolu dělali legraci, on to přijímal a vracel nám stejným, smála jsem se tak nehorázně, že se otáčely všechny naše i cizokrajné celebrity od svých stolů. Rozloučili jsme se, my se synkem odjeli k nám na chalupu, a já se dohodla, že až budu v Praze, půjdeme s Pavlem Teličkou na kafe. Po mém návratu na venkov se ozval Tomáš Vorel, navštívil nás v našem venkovském domě. Dlouho jsme mluvili o filmu, o obsazení. Tělocvikáře už měl, chyběl inspektor. Řekla jsem mu, že to je škoda, že už jsem mu na profesora tělocviku obsadila Teličku. Myslela jsem to jako nepříliš povedený žert, ale Vorel se toho chytil a říkal: „Evi, ten by byl výbornej na toho inspektora!“ Soustředili jsme se na tuto postavu. Měl být jako představitel nového myšlení, než má většina profesorského sboru a hlavně „moje“ ředitelka.

Jak potom proběhl casting s Pavlem Teličkou?

Sešli jsme se ve Slávii. Žvanili jsme o filmech, pak myslím Telička zažertoval, že paní Holubová mu slibuje, že ho dostane k filmu, na to Vorel vytáhl scénář a poprosil nás, abychom mu přečetli náš dialog. Tehdy se Telička ještě smál, řekl, že to není problém a začali jsme číst. Myslím, že čekal, kam tuhle taškařici dotáhneme. Že to Vorel myslí vážně, pochopil, až když ten bláznivej rejža vytáhnul kameru, nutil nás text opakovat, při tom nás režíroval a nutil adepta na roli inspektora třískat o stůl jídelním lístkem, který v tu chvíli představoval nedokonale vyplněnou třídní knihu, a velmi hlasitě na mě křičet své připomínky k práci ředitelky gymnázia. Telička na setinu vteřiny zpozorněl, rozhlédnul se kolem, k vedlejšímu stolu už mezitím přišli nějací solidní pánové, s nimiž měl jakési jednání, ale pak se rozesmál a protože to je chlap pevných nervů, muž činu a člověk mající rád srandu, šel do toho naplno. Vorel byl spokojený. Řekl: „Pane Teličko, jste přijat!“

obrazek
Ve filmu hrajete ředitelku gymnázia, vybavovaly se vám během natáčení zážitky z vašich středoškolských let?

Samozřejmě, ale hlavně i proto, že jsme s Tomášem Vorlem chodili na jeden gympl. Nešlo však ani tak o konkrétní zážitky, ale o atmosféru středoškolských studií, o vztah studenta a kantora. Já sama jsem ve školství kdysi pracovala, po gymplu jsem dělala učitelku v mateřské škole a vychovatelku ve školní družině, znám to tedy i trochu z té druhé strany, vztahy ve sboru, porady, předpisy….

V Gymplu působí školní sbor trochu zkostnatěle, často vystupuje nespravedlivě vůči studentům. Je toto filmová nadsázka nebo se domníváte, že ze středních škol ještě řada nespravedlností a zkostnatělosti nevymizela?

Ze svých osobních zkušeností nemohu uvést nic, protože moje děti teprve letos začnou studovat na gymnáziích a obě školy, jež budou navštěvovat, zatím působí úplně jinak, než jak znám střední školu já. Zatím se jeví, že tamní profesoři upřednostňují autoritu vycházející z důvěry a úcty, než tu, která pramení z odlišnosti postavení studentů a profesorů, která je motivována strachem bezmocných žáků a mocných učitelů. Ani z dob svých studií nemohu mluvit o nespravedlivosti, poněvadž jsem byla velmi mizerný student a špatné známky byly výsledkem mého nedostatečného studia. Ale na zkostnatělost, nedostatek nadhledu, nedostatek zápalu pro pedagogické poslání si vzpomínám. Nechybělo všem, ale bylo. Škola byla jakousi institucí, měla svůj řád a zásady, myslím, že do nich nezapadalo úsilí vychovat sebevědomé, vědomé, samostatné, svobodně a demokraticky smýšlející občany. Samotným kantorům pravé sebevědomí, které nám umožňuje, abychom byli velkorysí a tolerantní, chybělo, stejně jako odvaha ke svobodnému projevu v otázkách politiky a společenských poměrů. Ti, kteří je měli, záhy museli přestat učit nebo pokorně a potupně ubrat ze své svobodomyslnosti a otevřenosti. Suverénní byli pouze před katedrou.

Ve svém oboru často byli fundovaní, ale my je vídali na prvomájových průvodech, pod transparenty „Únor je náš Říjen“ jsme s nimi kráčeli sami s mávátkem v ruce. A viděli jsme i ty, kteří svou společenskou a profesní kariéru založili na loajalitě ke komunistické straně, či dokonce sami byli aktivními komunisty. Viděli jsme ten respekt a obavy, podepřené totalitním režimem, které budili u svého okolí, u žáků i u svých „slušných“ kolegů. Tito uvědomělí zastánci socialismu rozhodovali o přítomnosti i budoucnosti svých spoluobčanů, byli nositeli a hlídacími psy komunistické totality. Po revoluci začal zmatek, jak v občanském životě, tak v myšlení lidí. Je těžké, když vám je vtloukáno 40 let, že si musíte dávat pozor, co a kde řeknete, že i prostý názor vás může stát kariéru, zaměstnání, budoucnost, svobodu, někoho i život, najednou se narovnat a naplno a otevřeně říci, co si myslíte. Ono je vůbec těžké si ho utvořit, obhájit, natož pak beze studu a beze strachu ho veřejně přednést.

obrazek
Není film vůči školství příliš kritický?

Myslím, že film nekritizuje školství a školu, ale ukazuje vztahy a dialog dvou generací. Na jedné straně ta starší, v našem případě vyrůstající a vychovávaná v totalitě, která si své sebevědomí opírá o postavení a začlenění se do prověřené instituce, bojí se každé změny, které nerozumí, každé individuality, která se nedá zařadit do patřičné kolonky, generace, která se ráda pohybuje životem v davu či ve smečce, tedy ta, do níž patřím i já; na straně druhé ta mladá, kterou sice vychováváme my, ale ona se narodila a vyrůstá v úplně odlišných společenských podmínkách, i když přesně neví, co svoboda je, touží po ní celou svou bytostí, opírá se o své mládí, nemá obavy z budoucnosti, nepřemýšlí o ní, chce žít naplno, tady a teď, jenom často neví jak. Nemá vymezené mantinely ideologickými dogmaty, ale nemá ani vzory a ideály, ke kterým by dobrovolně vzhlížela. Často tápe a neví, čeho či koho se chytit. Dochází k neporozumění a nedorozumění.

Tomáš Vorel jr. hraje chlapce, jehož hlavním zájmem je malování graffiti? Co si o této subkultuře myslíte?

Při natáčení jsem se podrobněji setkala s tímto fenoménem a poněkud změnila názor na tvůrce graffiti. Nechci nikoho ovlivňovat, a tak si ho nechám pro sebe. Jediné, co zůstalo z minula, je, že na krásné zrenovované plochy barokních skvostů či jiné malebné stavby nepatří.

Označila byste film Gympl jako ryzí komedii?

Ne. Je to ryzí výpověď o lidech, místy úsměvná, místy humorná, místy dojemná, místy varující a apelující.

Proč si myslíte, že by měli diváci nový film Tomáše Vorla vidět?

Moje generace se v něm dozví mnoho o sobě, ale hlavně o svých dětech. Mladým lidem by mohl být blízký postoj k životu, k hodnotám, k autoritám, tak jak jej ve filmu prezentují dva kluci ve vynikajícím podání Tomáše Vorla jr. a Jirky Mádla. Jsou v tom filmu naprosto skvělí. Stejně jako další představitelé studentů a studentek. Ale i ostatní herci se podle mne zhostili svých rolí úspěšně, jak představitelé profesorů - Šteindler, Schmitzer, Zbrožek, Dobešová, tak rodičů - Hanák v neobvyklé roli otce, Bydžovská, která dojemně hraje matku jednoho z hlavních představitelů. Při jejích scénách mě úplně mrazí a Zuzana opět potvrzuje, jak skvělá je herečka. Nesmím zapomenout na duo Chýlková -Kraus hrající rodiče druhého hrdiny, Krausova hádka se synem je bravurní a hrána velmi neotřele. Stojí za to vidět filmový debut Pavla Teličky, který i nebezpečné scény hraje sám, odmítl zastoupení kaskadérem. Prostě si myslím, že se ten film povedl.

Tomáš Hanák (rozhovor)
obrazek
Ve filmu hrajete „otce přísňáka“, bylo těžké se do této role stylizovat nebo jste i ve skutečnosti přísným otcem? Samozřejmě myšleno v přijatelné míře…

To není „přísňák“, to je psychický terorista a zasloužil by trest smrti ušmiknutím mozku motorovou pilou v přímém přenosu! Původně, při čtení scénáře, jsem doufal, že alespoň tón hlasu bude trochu přátelský, otcovský, ale kdepak. Chudák dcera, myslím filmová. Mé dvě vlastní dcery snad tak hrůzné zkušenosti nemají, ani malý synek ne. Ovšem několikrát mi nervy samozřejmě ruply a přišly vyvalené bulvy, lety předmětů, letělo i sprosté slovo. Těch nemnoho okamžiků mě pochopitelně bude mrzet do smrti smrťoucí. Ale žádná traumata jsem u svých dětí nezavětřil.

To vaše filmová dcera nevydrží tlak svého otce a okolního světa a problémy řeší sebepoškozováním. Setkal jste se s něčím podobným i v reálném životě?

Ta nešťastnice se opaluje - nikoli ale někde na louce u rybníka, nýbrž zapalovačem. A jistě nejde o ulovení bobříka statečnosti. O takových věcech jsem jen slyšel, díkybohu. A motivy mi zůstávají utajené - spíš než jako výraz vzdoru bych to snad chápal jako projev chorobného pocitu vlastní viny a nutnosti se za ni nějak potrestat. Je to strašné. Naštěstí se naprostá většina mladých poškozuje pouze zdravými prostředky, sportem, případně alkoholem či kouřením.

Co byste vzkázal dospívajícím, kteří takto řeší problémy se svými rodiči? Co byste naopak vzkázal jejich rodičům?

Odejděte z domova. A vezměte to přes ordinaci psychologa. Rodičům to samé.

Film Gympl je také o malování graffiti? Jaký máte ke graffiti přístup? Souhlasíte s mladými, kteří se tomuto věnují?

Většinou to považuji za dost bezohlednou formu seberealizace - až na výjimky, kdy jde o skutečné výtvarné dílo. Ale vyvolených je jen pár. Bohužel, koupit si sprej dokáže každý pošuk, a tím, že se někde v pusté noční ulici odvážně vystříká někomu na barák, tím jeho obyvatelům i okolí většinou jen ztrpčí život, který je už beztak většinou složen ze samých mrzutostí. Ne, jako revoltu to neberu.

S režisérem Tomášem Vorlem jste natočil několik filmů? Který máte nejraději a proč?

Ing., Vorlův studentský film, vše ve verších Lumíra Tučka, čirá radost z natáčení. Pražskou 5, to dá rozum. Mládí, elán, kámoši, kámošky, alkohol, samá švanda. To všechno je z filmu cítit dodnes. Cestu z města, která je možná naivní, ale poznává se v ní stále víc a víc lidí. I Skřítek mě baví, grotesky mám rád.

Existuje kromě práce na filmech ještě něco, co vás s Tomášem Vorlem spojuje?

Rok narození, divadlo Sklep, společné dospívání, stejné křestní jméno, stejné křestní jméno synů, únava městem a tragikomický pocit z toho našeho báječného a suprového moderního světa.

Pavel Telička (rozhovor)
obrazek
Ve filmu Gympl jste si zahrál školního inspektora, jak došlo k tomu, že vás režisér Tomáš Vorel obsadil?

Chtěl ty nejlepší rodící se hvězdy. Ale vážně. To je částečně i otázka na pana režiséra. Řekněme, že u zárodku byl můj hec s paní Evou Holubovou na loňském filmovém festivalu v Karlových Varech, když mluvila o svých pracovních záměrech a já žertem poznamenal, že to je hezké, ale nevidím tam roli pro sebe. Pak jsme se dostali ke Gymplu. Ještě druhý den ráno se mne na snídani ptala, zda myslím vážně eventuelní angažovanost v Gymplu. Bral jsem to jako pokračující žert či hec, tak jsem potvrdil. Byl jsem připraven diskutovat možnou podporu tomuto filmu a české kinematografii zvlášť, hledat finanční a mediální podporu a pozornost při macešském chování českých politiků, ale ambici hrát ve filmu jsem neměl. Pak ale došlo k osudnému rozhovoru a de facto zkoušce v kavárně Slavia s Tomášem Vorlem. Výsledek znáte.

Byla to vaše první filmová role?

Začněme tím, že to není skutečná role, ale několik málo menších scének. Zda jsem již někdy hrál? V dětství jeden či dva štěky a pak jen kompars během studií. Takže odpověď zní, že to je moje první „role“.

Přijal byste další nabídku k herectví od Tomáše Vorla nebo i od jiného režiséra?

Považoval bych za mírné pomatení mysli režiséra, který by s něčím takovým přišel. Nejsem herec a ani si nemyslím, že bych uměl nějakou roli zahrát. Takových herců je jen u nás milióny. Byla to fajn a zajímavá zkušenost s prima profíky a snad jsem to zvládl nikoliv ke škodě filmu samotného, ale to je tak vše. Spíše jsem snad mírně přispěl k podpoře filmu a ke zviditelnění některých problémů české kinematografie.

Myslíte si, že je postava školního inspektora, kterou jste ve filmu ztvárnil, opravdu reálná?

To ano. Myslím, že celý film má k realitě dnešního života hodně blízko a také proto by měl diváky oslovit. Oslovuje realitu a oslovuje přítomné problémy, a to vše Vorlovským a tedy velmi inteligentním a přirozeným způsobem.

obrazek
Vzpomněl jste si při natáčení na svá studentská léta? V čem si myslíte, že se od té doby gymnázia v Čechách změnila?

Věříte, že ani ne. Asi proto, že už je to tak dávno. Netroufnu si říct, k jakým změnám došlo. Spíše je evidentní, že se změnila společnost a že se to promítlo, ve všech pozitivech i negativech, i do těch gymplů. Analýzy však nejsem schopen, té si netroufnu bez lepší znalosti dnešních gymplů. Nemám to ani doma, protože tím, že pracuji a žijeme v zahraničí, mám spíše povědomí o tom, jak to funguje ve škole, kam chodí moje děti. I když žena by namítla, že to moje povědomí je dost povrchní, neb by narážela na to, že neustále nemám čas.

Film Gympl je také o malování graffiti. Co si myslíte o malování graffiti vy osobně?

Rád se podívám, některé výtvory mě i oslovují, ale nejsem tolerantní k poškozování budov, staveb nebo dokonce památek. Na vyhrazených prostranstvích jsem pro. Mladí se potřebují nějak vyjádřit, ventilovat, mít způsob sdělovat to své a graffiti k tomu patří.

Zažil jste při natáčení něco výjimečného?

Celé to bylo pro mne dost výjimečné. Prima lidi, skuteční profesionálové, vidět na vlastní oči rodící se produkt, který se ke mně normálně dostával až v kinech. Vidět, že je to také dost tvrdá práce, která si zaslouží ocenění a pozornost. Snad mne zaujalo, jak rychle mě to vtáhlo. Dokonce tak, že jsem cítil mít na to či ono svůj, byť ignorantní, názor.

Martin Zbrožek (rozhovor)
obrazek
Ve filmu hrajete profesora tělocviku, který nenechá při vyučovací hodině jediné tričko suché. Cítil jste při natáčení se studenty nebo jste se cítil svůj v roli kantora?

Při natáčení jsem si hodně zavzpomínal na studentská léta. Je to věk, který se člověku vrývá do paměti a každý se v této době nechá hodně ovlivnit. Sám mám ve skutečnosti za sebou i zkušenost kantora. Na konzervatoři Jaroslava Ježka jsem učil v podstatě stejně staré děti jako ve filmu Gympl. I přes tuhle zkušenost jsem při natáčení cítil spíš se studenty než s kantory, svým způsobem mám ke studentům pořád blíž.

Jak se díváte na mladé lidi, kteří malují graffiti?

Je to zajímavé, tenhle druh zábavy souvisí s dnešní dobou, je to takový zvláštní generační projev, řeč mladých lidí. Dokonce mám za sebou osobní zkušenost se svým synem, který je docela šikovný kluk, stejně jako naši filmoví hrdinové. Zažil jsem na vlastní kůži ten rodičovský šok, kdy mi volali policajti, ať si přijedu pro svého syna, který maloval graffiti. Žijeme v době, kdy se naše děti projevují třeba v tomhle směru, my jako rodiče se skrz naše děti přibližujeme k realitě doby.

Jak vzpomínáte na natáčení Gymplu?

Jeden z prvních obrazů byl, že jsme jako kantoři vcházeli do sborovny nebo jsme točili ve školní jídelně. Když se potkáte s lidmi, které dobře znáte - tedy například Milan Šteindler, Eva Holubová, Tomáš Matonoha nebo pan Schmitzer - a ocitnete se například ve sborovně, kde máte citovat ze scénáře úplně vážně některé repliky psané s nadsázkou, je to opravdu srandovní. Taková povedená banda lidí, která si hraje na kantory. Ze scénáře vyplývá propracovanost jednotlivých povah profesorů, chvílemi jsme se velmi dobře bavili.

Film je označován jako komedie…

Jedno téma je zábava a druhé téma je poměrně vážné. Přes určitou vtipnost a jistý druh karikatury, kterou ve filmu zastupují především kantoři, považuji příběh Gymplu za docela drsný. Takže komedie ano, ale prvky vážnosti Gymplu rozhodně nechybí.


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Vzhledy:
    Vlastni
    Úterý 29. 7. 2014 Svátek má Marta
    Vyhrávej v casino.cz   Ušetři na UkažSlevy.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz