fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    

80% 845 hlasů
8 10 845
drama, Brazílie/Francie, , 112 min.
Central do Brasil / Central station

Režie:
Herci: , , , , , více...

Ocenění: 1998, Nominace na Oskara, Cizojazyčný film


Ukázka
01:52



Když vám ujede poslední vlak, najděte si někoho, koho můžete milovat! Brazilský Kolja se jmenuje Josué aneb road movie k věčným pravdám.
Bývalá učitelka Dora si přivydělává jako příležitostná písařka na hlavním nádraží v Rio de Janeiru. Jejíma rukama projdou denně desítky dopisů, o jejichž napsání ji žádají lidé, kteří neumějí psát. Jednoho dne ji jedna zákaznice požádá, aby napsala dopis jejímu manželovi a otci chlapce, jehož má s sebou. Chvíli poté se stane Dora svědkem nehody: tuto ženu srazí auto a její synek zůstane na ulici sám. Chlapec se několik dní potuluje po nádraží, až se ho Dora nakonec ujme. Hodlá si přivydělat tím, že ho postoupí pokoutní agentuře obstarávající děti k adopci. Později však pocítí výčitky svědomí, unese chlapce z bytu překupníků a podstoupí s ním cestu za jeho pravým otcem. Ani Dora, ani chlapec nejsou zpočátku nadšeni jeden druhým, ale dlouhé a náročné putování postupně odbourává jejich předsudky a mezi oběma se začíná vytvářet pevné citové pouto...
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Nádherný príbeh o hľadaní rodiny a vzťahu hlavných postáv k samým sebe... Klubová klasika, ktorá patrí medzi to kvalitnejšie, čo nám juhoamerická filmová produkcia v 90tych rokoch ponúkla.
+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Titulky, Oficiální stránky    Videotéka: přidat si do ní film

Popis filmu Hlavní nádraží

obrazek
Denně se tu přelévají a míjejí proudy lidí, které protékají podle neúprosných jízdních řádů. Každý z těch spěchajících má svůj vlastní příběh, ale není tu místo, čas ani komu ho odvyprávět. Dá se tu jen na chvíli zastavit a prohodit několik neobratných vět u oprýskaného pultu, na kterém bývalá učitelka Dora píše na požádání dopisy o lásce, nenávisti, vzpomínkách či odpuštění. Tam, uprostřed apokalyptického chaosu Hlavního nádraží v Rio de Janeiru, jí lidé svěřují svá osobní poselství, a ona je za pár babek zaznamená a vzbudí v nich iluzi, že jejich osamělý výkřik pošle dál. A potom doma třídí kostrbaté nádražní zpovědi na ty, co jdou rovnou do koše, a na ty, které možná jednou odešle.

obrazek
Dora je prostě zapšklá stará panna, která přes den vydělává na důvěřivých analfabetech a po večerech si ve své garsonce hraje na "pána osudu". Patří k nádraží, stejně jako turnikety, veřejné záchodky nebo automaty s colou, bez účasti zaznamenává cizí patetické i dramatické příběhy, neboť ten její vlastní je už dávno dopsán. A pak se jednoho dne z bezejmenného davu vyloupne desetiletý sirotek Josué (matku před nádražím srazilo auto, otce nikdy nepoznal), a v okoralé duši předčasně zestárlé nádražní kronikářky Dory se cosi pohne. Na chvíli od sebe ještě tenhle dávno zasunutý (nebo snad nikdy nepoznaný) pocit bez skrupulí odstrčí (zpeněží Josuého v hodně podezřelém "děcáku" a koupí si za něj konečně pořádnou barevnou televizi) - ale pak konečně udělá ten rozhodující krok do svého i jeho života. Ti dva si zpočátku nepadli příliš do oka, ale možná, že se potkali na jednom z nejrušnějších míst na světě právě proto, že byli oba tolik osamělí. A přestože se jim v téhle prašné a hořké road movie napříč současnou Brazílií cíl jejich cesty stále vzdaluje, dojdou nakonec oba o mnoho dál, než na počátku čekali...

obrazek
Střední a Jižní Amerika, Kuba či Mexiko, jsou dnes pro diváky mnohem "exotičtější" filmové krajiny nežli Asie, Čína nebo Hong Kong. Jen čas od času překročí vzorek "hispánské" kinematografie hranice svého teritoria a dokáže rezonovat i na mezinárodní filmové scéně. Jako příjemný desert ve světovém filmovém menu uspěl nedávno třeba kubánsko-mexicko-španělský mix Jahody a čokoláda, návštěvníci 31. MFF v Karlových Varech si možná vzpomenou na úsměvnou cestu s nebožtíkem napříč Kubou Guantanamera, od které vede zřetelná jednokolejka žánrem road movie ke ztrátám a nálezům, jež provázejí cestu osamělých hrdinů rušného Hlavního nádraží.

obrazek
Podle námětu rodáka z Ria, režiséra a scenáristy Waltera Sallese (jenž si svou látku také sám zrežíroval) rozepsali scenáristé Carneiro a Bernstein jednoduchý příběh o stárnoucí opuštěné ženě, která se s malým chlapcem vypraví na dalekou cestu do brazilského vnitrozemí, aby se pokusili nalézt jeho ztraceného otce. Hlavní nádraží je road movie, jehož trasa nesměřuje do cílového města, ale do lidského srdce. Je to snímek, ve kterém jsou interpreti (jež mohou vzbuzovat občasné reminiscence na Kida, Papírový měsíc, Glorii či Kolju), svým způsobem důležitější nežli jejich příběh. Stará se o to zejména brazilská hvězda nejvyšší svítivosti Fernanda Montenegroová, ztělesňující vnitřně rozpornou postavu Dory stejně přesvědčivě v jejich cynických a egoistických polohách, jako ve chvílích probuzených pocitů a očistného otevírání duše.

obrazek
K slibnému výkonu určitě pomohla i svému desetiletému dětskému partnerovi de Oliveirovi (kterého Salles objevil jako čističe bot na letišti), a především její zásluhou nezmutoval křehký příběh o nalezeném přátelství a citu do kýčovité podoby laciného melodramatu. Hlavní nádraží je především její velký malý film, dárek, který nám i sobě dala ke svým neuvěřitelným sedmdesátým narozeninám. Nominace na letošní Oscary, Zlatý glóbus a vítězství na MFF v Berlíně potvrzují, že její mimořádný výkon (připomínající hereckou dikci Giulietty Masinové) nezůstal nepovšimnut. Ostatně Hlavní nádraží může vzbudit i naše poněkud zasunuté neorealistické vzpomínky, připomenout éru "cinéma vérité" - ale hlavně napovědět, jak by bylo hezké, kdybychom se, navzdory všemu co nás kdy rozděluje, dokázali v pravou chvíli vzájemně adoptovat.

Text: Michal Šobr



Zdroj popisu

Recenzi poskytl měsíčník Cinema

O filmu

Jen několik zemí v posledních 3O letech vytrpělo tolik traumatických změn jako Brazílie. Pozdní industrializace vytvořila mohutnou vlnu domácí migrace a právě ta přinesla chaos do měst, která nebyla vůbec připravena zajistit přístřeší pro tolik nově příchozích. Absence pozemkové reformy a krutá sucha v severních státech Brazilie jenom ještě více přispěla k pokračujícímu exodu na jih země.
V roce 1970 se miliony Brazilců ze severovýchodu nechali zlákat iluzí ekonomického zázraku neustále hlásaného tehdejší vojenskou vládou a rozhodli se opustit své domy, rodiny a zpřetrhat kulturní tradice. Ale sliby zůstaly nenaplněny, v přelidněných brazilských městech rostla mezitím nezaměstnanost, stejně tak jako kriminalita.
Na začátku 90. let se země ještě více ponořila do víru zmatku. Prezident Collor hned po svém znovuzvolení ohlásil idealistický plán restrukturalizace ekonomiky. Více než 800 000 mladých brazilců si zvolilo únik za hranice své země. Poprvé po více než 500 letech se Brazílie stala zemí vystěhovalců. To byl právě důležitý prvek pro můj předchozí film "Cizí země". Film o generaci v krizi která si není jistá svou vlastní identitou.
Uplynulo několik let a my se teď nacházíme na okraji nového století a nám se zdá, že naše země možná dospěla. Dnes již víme že ekonomický zázrak, který okamžitě vyřeší naše strukturální problémy byl jen klamem. Víme také, že masová emigrace za hranice není řešením. Právě dnes jsme dostali možnost konfrontovat náš vlastním obraz, natolik vzdálený tomu, který byl vytvořený oficiálními statistikami a národní televizí, entitami, které tak horlivě kontrolovaly a bránily Brazílii několik posledních let.
Dnes se před námi vynořuje a krystalizuje ona cesta: Touha najít jinou zemi, která byla možná jednodušší a míň krásná, než ta kterou nám původně slibovali, ale o něco citlivější a lidštější. Zemi, kde je vize svobody ještě stále silná.
Naše skryté touhy po znovuobjevení země a definování vlastní identity se časově kryjí s obrozením brazilské kinematografie. Jedná se o touhu pokračovat ve filmových tradicích, které byly z politických a ekonomických důvodů tak brutálně zpřetrhány - například proto že na rozdíl od televize věrně zobrazovali skutečné události.
Hlavní nádraží usiluje o to být filmem, který vypráví o zemi, která hledá své vlastní kořeny. Je to film o chlapci, který čeká na to až najde svou vlastní identitu (Josué), ale je také o snaze udržet kontakt s vlastní minulostí (negramotní přistěhovalci, kteří diktují dopisy Doře)

O hercích

Fernanda Montenegro
V Brazílii je považována za jednu z nejlepších hereček. Fernanda Montenegro vystupovala ve více než 5O divadelních hrách (například od takových dramatiků jako byl O´Neiil, Durenmatt, Fassbinder) dále pak hrála v řadě filmů. V roce 1970 byla Montenegro oceněna cenou pro nejlepší herečku na Moskevském filmovém festivalu za roli ve filmu Paola Porta "Em Familia" (ten byl také v Moskvě oceněn jako nejlepší film). Později na Italském filmovém festivalu v Taormíně rovněž získala cenu pro nejlepší herečku za roli ve filmu "Tudo Bem" režírovaném Arnoldo Jaborem. Mimo jiné hrála ve filmu Leona Hirszmena " Oni nenosí černé kravaty", který získal Zlatého lva na festivalu v Benátkách v roce 1980.
Dalšími filmy ve kterých Montenegro hrála jsou například "A Felicida" od Leonarda Hirszmana, "Hodina Hvězdy" Suzane Amaralsové a ve filmu Karlose Dieguese "Vidíš tu píseň"

Marilia Pera
Podle Pauline Keal jedna z nejlepších hereček osmdesátých let, Marilia Pera (Irena) byla oceněna Národní společností filmových kritiků jako nejlepší herečka roku 1982 a to za roli ve filmu Hectora Bebenca "Pixote", mimo jiné také získala Tři ceny na Gramondském filmovém festivalu a na festivalu v Cartenaga za film Carlose Dieguese "Špatné dny před námi". Zahrála si také ve filmu Bar Esperanca, nebo ve filmech Paula Morisse "Promíchaná krev", "Anděl noci" a "Rozhovor" a ve filmu Carlose Dieguse "Tieta".

Vinicius de Oliviera
Josue je pro Vinicie de Olivieru jeho první rolí. Když poprvé oslovil režiséra Waltera Sellese na letišti v Rio de Janeiru, kde pracoval jako čistič bot, bylo mu teprve deset let. Jeho výkon na konkurzu mezi 1500 dalšími mladými herci byl tak přesvědčivý že mu byla okamžitě nabídnuta role Josui. Pracoval jako rodilý herec a v průběhu natáčení prokázal své skvělé schopnosti i úžasnou schopnost koncentrace během natáčení těch nejnáročnějších scén.

Tvůrci

Walter Salles
Walter Sallers je známý jako dokumentarista a filmový režisér, který se zabývá tématy exilu a hledání vlastní identity. V roce 1995 natočil svůj první film "Cizí země" spolu
s Danielou Thomas, která zaujímá důležité místo v renesanci brazilské kinematografie. Tento film byl vybrán do přehlídek více než 30 filmových festivalů a získal sedm mezinárodních cen. V Brazilii se promítal více než půl roku a byl vyhlášen nejlepším brazilským filmem za rok 1996. V roce 1997 byl v USA přijat s nadšením.
Jeho dokumemtární tvorbu tvoří takové filmy jako "Život někde jinde"("Socorro Nobre") a "Kracjberg, básník minulosti". Mezi jinými právě tento film byl oceněn na mnoha mezinárodních festivalech včetně ceny Fipa d´Or na mezinárodním festivalu "Des Programmes Audio -Vizuels". A dále pak získal cenu za nejlepší dokument a Cenu diváků na filmovém festivalu Dei Popoli v Itálii.
Po dokončení filmu "Hlavní nádraží" režíroval Salles film "Minuit" (společně s Danielou Thomas) pro seriál "2000, viděno......" uváděný francouzsko - německou televizí Arte


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Pátek 13. 12. 2019 Svátek má Lucie
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz