Nejlepší kniha roku podle kritiků The New York Times, Los Angeles Times, Chicago Tribune a dalších prestižních amerických listů - to je román Michaela Cunninghama Hodiny vyznamenaný nejen Pulitzerovou cenou v kategorii próza, ale i prestižní PEN/Faulkner Award.
Když Cunningham tuto cenu přebíral, vzpomněl si na spolužačku, která se mu na střední škole líbila a která se ho jednou při cigaretě společně vykouřené za tělocvičnou zeptala, jestli zná Virginii Woolfovou. Příští spisovatel okamžitě spěchal do knihovny, kde se před ním začal otvírat prostor, který změnil jeho život. Od poznání Woolfové a jejího křehkého, vnitřně komplikovaného světa však vedla dlouhá cesta k autorské reflexi a vzniku vlastního, samostatného tvaru. Román Hodiny se stal fascinujícím příkladem toho, jak může navenek uzavřený literární odkaz pokračovat a žít v díle dalšího umělce.

Na rozdíl od Laury a Clarissy a postav vystupujících v jejich příbězích jsou v románu Hodiny Virginia, její manžel Leonard či spisovatelčina sestra Vanessa reálně žijícími historickými osobnostmi, jeden den z jejich života však zůstává autorovou fikcí inspirovanou především spisovatelčinými deníky a životopisy Virginia Woolf: A Biography od Quentina Bella a Virginia Woolf od Hermione Leeové. Osou vyprávění Hodin přitom zůstává kniha Virginie Woolfové (1882-1941) Paní Dallowayová popisující jeden den hrdinky, která se mihla už v prvotině Woolfové Plavba (1915). V románu autorka poprvé originálním způsobem vyjádřila své názory na postavení ženy i na tvorbu, v níž se poeticky naléhavým způsobem prolínají "malé", osobní i "velké" existenční otázky v poetickém časoprostoru formovaném výhradně umělcovou myslí. Formálně vytříbené vyprávění Hodin nabízí jeden den ze života trojice velmi rozdílných žen obývajících tři různé časoprostory. Spojnicí mezi Virginií, Laurou a Clarissou je román Paní Dallowayová, který první z nich na počátku 20. let začíná psát, druhá ho v 50. letech čte a třetí ho v současnosti žije. Všechny hrdinky přitom (každá jiným způsobem podle své povahy a kulturně-sociálního prostoru, který ji zformoval a který obývá) v tichém zoufalství bojují o definování smyslu svého života. Ten je tříštěn mezi obecnými představami o ženě jako matce a hospodyni, a jejich touhou žít plnohodnotný, samostatný život. Zmíněné vnější tlaky se uplatňují prostřednictvím každodenních drobných prací, které okolí hrdinek považuje za samozřejmost, ale které jim brání v hlubším soustředění na vlastní život a realizaci vlastní touhy. Klíčovou roli tak ve vyprávění hraje čas (pro paní Dallowayovou neúprosně určovaný odbíjením Big Bena), vnímaný jako dimenze ryze subjektivní ve svém nedostatku či chvilkovém nadbytku - a také v možnostech, které poskytuje "věčnému" uměleckému dílu.

Producent Scott Rudin (který má na svém kontě např. filmy Sabrina, Truman Show, Počítání mrtvých či Ospalá díra) zakoupil práva na Cunnighamovu knihu s představou filmu, který by dokázal vystihnout všechny jemné nuance nelineárního, komplikovaně strukturovaného vyprávění. Tváří v tvář náročnému vypravěčskému konceptu, jejž využil už D. W. Griffith ve své legendární Intoleranci (1916), bylo Rudinovi jasné, že musí svou vizi realizovat s přispěním špičkového hereckého obsazení a tvůrčího týmu. Scénář proto svěřil Davidu Hareovi - jednomu z nejznámějších dramatiků současnosti. Rodák z britského Sussexu, který má na svém kontě dvacet divadelních her, z nichž devět se hrálo na Broadwayi, se jako scenárista prosadil dramatem Městečko Wetherby (1985), které rovněž režíroval a které získalo Zlatého medvěda na MFF v Berlíně. Filmografii autora, který byl za své zásluhy povýšen do rytířského stavu, však zdobí třeba i drama Posedlost Louise Mallea. Hareovi bylo jasné, že pro komplikovanou románovou strukturu musí najít odpovídající filmový tvar, v němž by byly motivicky či vizuálně provázány všechny tři příběhy. V románu jsou s postavou Woolfové spojeny pochybnosti, zda její umění obstojí v toku uplývajícího času, nebo zda jsou "trvanlivější" spíš sestřiny děti. Nepřestává toužit po životě v milovaném Londýně a také se rozhoduje, zda má "její rukou" zemřít paní Dallowayová či docela jiná postava (nakonec je to hrdinčin přítel Septimus Warren-Smith). Úvahy o vztahu příčetnosti a šílenství vedoucího k sebevraždě, jež Woolfová do svého románu vtělila, ovšem korespondují i s osudem samotné spisovatelky. Dotýkají se však i osudu Laury, která se rozhoduje žít dál svůj všednodenní život prozařovaný intimním potěšením z četby. Hluboce otřesenou svědkyní sebevraždy svého přítele se stává Clarissa - osobnost, která jinak své osudy drží ze všech postav nejpevněji v rukou a naplňuje tak emancipační touhy svých předchůdkyň (také v tom, že dává otevřeně průchod své heterosexuální orientaci letitým soužitím s lesbickou přítelkyní Sally).
Ve všech třech příbězích se vynořují i další motivy, ale i konkrétní jména, epizody a témata z Paní Dallowayové: Clarissu s hrdinou románu Woolfové svazuje koupě květin po ránu kvůli večerní oslavě. Oslavu chystá i Laura, jejíž příjmení evokuje příjmení Septima.

Klíčovým se během scenáristické přípravy ukázalo být rozhodnutí vzdát se flashbacků, které by ve filmu suplovaly Cunninghamovy četné exkurzy do minulosti (především do historie Clarissina soužití s Richardem). Cunningham přitom dal respektovanému scenáristovi zcela volnou ruku: Hareova pozornost se tak soustředila na současnost a dala větší prostor hercům a režisérovi, který tak měl dostat příležitost pracovat s jemnými valéry nálad a atmosfér charakterizujícími postavy a prostředí.
David Hare přivítal skutečnost, že režie jeho scénáře se ujal Stephen Daldry, jehož práce si váží a s nímž se úzce sblížil, už když se tento režisér v divadle Royal Court Theatre ujal inscenace jeho první divadelní hry Via Dolorosa (již Daldry později inscenoval i na Broadwayi). Pro Daldryho se Hodiny po jeho úspěšném debutu Billy Elliot staly další příležitostí demonstrovat svůj originální pohled na svět. Zatímco chlapec Billy se rozhodl "zpronevěřit se" svému mužskému předurčení a vymanit se z prostředí, v němž vyrostl, trojice hrdinek Hodin Daldrymu nabídla možnost vyjádřit respekt k ženám a proměně, kterou prošly v průběhu 20. století. Důraz přitom režisér kladl na to, co nazývá všednodenním hrdinstvím - schopností žen s moudrostí a klidem čelit útokům vnějšího světa na samotnou podstatu jejich bytosti. Události odehrávající se v ložnici či kuchyni jsou pro něj přitom stejně obtížné jako boje, jež muže spojují s dobýváním velehor či vítěznými bitvami. Maximální pozornost věnoval Daldry otázce vnitřního rytmu, který musel vyprávění vnutit už během natáčení, nikoli až ve střižně. Právě přesně cítěný rytmus umožnil hladké, jemné přechody mezi jednotlivými příběhy. Proto, aby z trojice příběhů vzdálených v čase i v prostoru vytvořil celistvý, navzájem vnitřně korespondující svět, museli Daldry s vedoucím výroby Markem Huffamem (Zachraňte vojína Ryana, Johnny English, ...) úzce spolupracovat s kameramanem Seamusem McGarveym (Enigma, Zimní host, Vtip), střihačem Peterem Boylem a výtvarnicemi Ann Rothovou (kostýmy) a Mariou Djurkovicovou (výprava). Spolehli se přitom na jejich talent i zkušenost: Peter Boyle začínal poznávat taje střihačské profese u slavných Tří mušketýrů Richarda Lestera a ve spolupráci s tímto režisérem pokračoval tragikomedií Robin a Marian. K legendě o hrdinovi ze Sherwoodského lesa se vrátil velkofilmem Král zbojníků Robin Hood. Na svém kontě má však i další kostýmní snímky, např. Návrat Sommersbyho, shakespearovskou adaptaci Večer tříkrálový nebo drama Quills - Perem markýze de Sade.

Autorka výpravy Maria Djurkovicová má za sebou letitou divadelní zkušenost (Oxford Playhouse, Royal Opera House). Popularitu jí získalo historické filmové drama Wilde a s režisérem Daldrym spolupracovala už na jeho debutu Billy Elliot. Jednotlivé příběhy se po dohodě s režisérem rozhodla vizuálně výrazně odlišit, přičemž důležitou roli hrál výběr exteriérů. Pro story svázanou s Newyorčankou Clarissou se rozhodla pro historický blok domů na manhattanské West 10th Street poblíž domu, kde žil Mark Twain, zatímco Richardův byt situovala do čtvrti Meat Market. Úpravné prostředí, v němž své tajné drama prožívá losangeleská hospodyňka Laura, nalezla na předměstí Miami. V historickém srdci Hollywoodu - hotelu Biltmore v Coral Gables postaveném ve 20. letech - našla ideální atmosféru, jíž chtěla prodchnout Lauřin kratičký útěk z domova. Také autorka kostýmů Ann Rothová, která za klíčovou pro své pojetí považuje inspiraci barevnou škálou Bloomsburyské výtvarné skupiny, má za sebou letitou a mimořádně úspěšnou spolupráci s divadlem (Pittsburgh Opera Company) a řadu ocenění za svou filmovou práci, především Oscara za Anglického pacienta. Debutovala v roce 1964 komedií Svět Henryho Orienta, do své filmografie si však v následujících desetiletích připsala i další dnes už legendární tituly: drama Půlnoční kovboj, retro Den kobylek (British Academy Award 1975), muzikál Vlasy Miloše Formana, komedii Pracující dívka, horor Vlk, milostnou komedii Sabrina, tragikomedii Ptačí klec, thriller Talentovaný pan Ripley, drama Stigmata a nejnověji komedii Adaptace. V roce 2000 získala cenu Irene Sharaffové za celoživotní dílo.

Philip Glass, který se ujal náročného úkolu složit nadčasovou hudební linii spojující všechny tři příběhy v jediný celek, patří k nejznámějším americkým hudebním skladatelům zabývajícím se vedle své bohaté, vysoce ceněné, především operní, symfonické a písňové tvorby soustavně i prací pro film. Jeho jméno je často spojováno s dokumentaristou Geoffreym Reggiem, s nímž spolupracoval na filmech Koyaanisqatsi, Powaqqatsi a Naqoyqatsi. Do své filmografie si však může připsat i válečné drama Terence Malicka Tenká červená linie, životopisný příběh Martina Scorseseho Kundun - život dalajlámy (Cena Společnosti losangeleských filmových kritiků 1998, nominace na Oscara a Zlatý glóbus) či Truman Show Petera Weira, za niž získal Zlatý glóbus. Zkomponoval však i hudbu k němému Draculovi Toda Browninga a Orfeovi, Krásce a zvířeti a Hrozným dětem Jeana Cocteaua.

Nicole Kidmanová

Klíčového partu Virginie Woolfové se ujala Nicole Kidmanová, která musela kvůli podobě se spisovatelkou naprosto změnit svou tvář - především své jemné rysy změnit prostřednictvím výrazného umělého nosu. Virginie - i jinak "maskovaná" dobovým kostýmem - zůstává v podání Kidmanové velmi ženskou, křehkou a přitom vnitřně mimořádně silnou postavou (podle autobiografické charakterizace paní Dallowayové "má v sobě cosi ptačího - nejspíš sojčího: modrozeleného, světlého, čiperného..."). Kromě scén, v nichž (navíc jako levačka) imituje spisovatelčin rukopis, navíc herečka musela absolvovat velmi fyzicky obtížné natáčení scény sebevraždy. Identifikace se slavnou spisovatelkou se pro Kidmanovou stala příležitostí, jak se prolnout do světa jedinečné osobnosti zmítané mezi mučivými pochybnostmi o sobě samé, ničivými depresemi a prostou radostí ze života (vyjádřenou ve filmu hlavně prostřednictvím hrdinčina vztahu k její zahradě, okolní krajině a domu, jejž mimochodem suploval - místo sídla Monks House v Sussexu, kde spisovatelka trávila své poslední dny - dům samotného Daldryho v Hartfordshireu).

Meryl Streepová

Emancipovanou Clarissu Vaughanovou ztvárnila držitelka dvou Oscarů a dvanácti oscarových nominací , jedna z nejvýraznějších a nejobdivovanějších hereckých osobností současnosti Meryl Streepová, která si zahrála už v adaptaci Hareovy divadelní hry Plenty z roku 1985 (uvedené v České televizi pod názvem Víc než dost). Čtyřiapadesátiletá herečka, která už měla do činění s obdobně komplikovanou vypravěčskou strukturou při natáčení adaptace románu Johna Fowlese Francouzova milenka (1981), obdivovala postavu Clarissy už knize, již dostala darem, a považovala ji za výzvu. Právě Clarissa je totiž z trojice hlavních postav nejstarší a v románu má nejbohatěji exponovanou minulost. Ta musela být na postavě patrná na první pohled - beze slov a dlouhých expozic, jen prostřednictvím drobných každodenních úkonů.

Julianne Mooreová

Také dvaačtyřicetiletá Julianne Mooreová, která se ujala role Laury Brownové, patřila už před natáčením ke ctitelkám Cunninghamovy knihy. Její Laura je sice navenek jen prostou ženou v domácnosti bez jakýchkoli ambicí (na rozdíl od tvůrčí Virginie a nakladatelky Clarissy je "pouze" čtenářkou), přesto je však neméně komplikovaná. Navzdory jasnému určení své životní role, se kterou se marně pokouší identifikovat, však Laura zůstává velkou, mlčenlivou rebelkou. Dokáže si obhájit mnohem menší existenční prostor než Virginie respektovaná svým okolím (především chápavým manželem) a newyorská intelektuálka Clarissa, která má dceru proto, že se bezvýhradně rozhodla ji chtít. Pro Mooreovou byla role zajímavá i v tom, že prostřednictvím Laury mohla reflektovat svou momentální životní situaci (během natáčení matka tříapůlletého syna otěhotněla).

Stephen Daldry

Rodák z britského Dorsetu (1960) začínal jako divadelník (Royal Court Theatre, National Theatre). Do širšího povědomí se dostal už díky svému krátkému filmu Eight (1998), který mu vynesl nominaci na cenu BAFTA. V roce 2000 natočil psychologický snímek o chlapci z hornického městečka toužícím věnovat se baletu Billy Elliot, který získal řadu ocenění včetně Ceny britského nezávislého filmu na nejlepší film, režii, scénář a herecký debut (Jamie Bell) a ceny Alexander Korda Awards za nejlepší britský film udělované v rámci cen BAFTA. O rok později se stal koproducentem televizního seriálu inspirovaného jeho úspěšným filmem The Billy Elliot Boy. Po filmu Hodiny natočil snímek Hiding Room (2002).