fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    

72% 815 hlasů
7.2 10 815
biografický / drama / thriller, USA, , 130 min.
Foxcatcher
Kinopremiéra v ČR 26.3.2015 v SK 12.2.2015 s titulky

Režie:
Herci: , , , , , více...


Ukázka



Olympijský vítěz v zápase Mark Schultz žije v chudobě a zapomnění ve Wisconsinu. Nečekaně se mu dostane pozvání od bohatého dědice Johna du Ponta, aby se nastěhoval do jeho okázalého sídla, kde má sestavit a trénovat zápasnický tým pro olympiádu v Soulu v roce 1988. Schultz, který touží vykročit ze stínu svého slavného staršího bratra Davea, vyhlášeného zápasnického trenéra a taktéž držitele zlaté medaile. Du Pont, jenž se snaží získat respekt svých vrstevníků a zapůsobit na svou odmítavou matku, se s ohledem na své rozsáhlé finanční prostředky a špičkové technické vybavení, které má na farmě Foxcatcher k dispozici, staví do pozice hlavního trenéra celého týmu. Jak Mark svého mecenáše stále silněji začíná vnímat coby otcovskou postavu, mění se i vztah mezi nimi. Du Pontova nevypočitatelná povaha a psychologické hrátky ale začínají velmi výrazně nahlodávat Markovo již tak nejisté sebevědomí a negativně ovlivňovat výkony, které je schopen na žíněnce podávat. Když začne du Pont upřednostňovat jeho bratra Davea - který má autoritu i sebevědomí, jež Mark i du Pont postrádají - je celé trio na cestě vstříc tragédii, kterou nikdo nedokázal předvídat.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu „JSEM ORNITOLOG, ALE CO VÍC, JSEM PATRIOT. A CHCI VIDĚT TUTO ZEMI OPĚT NA VZESTUPU. CHCI, ABYCHOM JELI DO SOULU. OHROMIT SVĚT…" ///

Žili, byli dva bratři. Zápasníci. Ten mladší, co rozumu moc nepobral, měl ideály a sen. Stejně jako máklej miliardář, kterej k tomu přidal ještě prachy. Hlavně nečekejte sportovní film, protože tahle psychologická hrabárna splňuje snad všechny atributy náročnýho oscarovýho diváka. Žádný závratný tempo. Nevadí. Nevím, jak to dopadne, a příběh mě zajímá. Vztahovej propletenec taky nenudí, protože vyznat se v něm (a hlavně ho pochopit) zase takovej kumšt není. Trochu kumštu (nejen v maskérně) předvede Carell. Když strčí ten svůj frňák do místnosti, je zaděláno na zajímavou (podivnou) Du Pontovskou scénku. Tak co mi kurva vadí? Jako bych byl na návštěvě v údolí dutejch hlav, takže k postavám nemám moc kladnej vztah. Navíc žádnej optimismus. Nerad oceňuju nějaký ty filmařský kraviny, kterým nerozumí ani 3/4 těch, co vo nich básněj. (Prej filmovej minimalismus…) Prostě nebudu překvapenej, když většina vobyčejnejch lidí dá večer přednost „Růžovce“. Že bych se mrknul s nima?


/// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Biografii Marka Schultze „Foxcatcher: The True Story of My Brother's Murder, John du Pont's Madness, and the Quest for Olympic Gold“ vydanou v roce 2014, číst nebudu. 2.) John Du Pont byl vždycky můj vzor. A trenér. A mentor... 3.) Thx za titule ,,jakubik.v“.

/// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ *
Všechny komentáře k filmu 7+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB    Videotéka: přidat si do ní film

O filmu Hon na lišku

obrazek
Snímek Hon na lišku na motivy skutečných událostí je poutavým a pozoruhodným příběhem bratrské lásky, pomýlené loajality a absence emocí, které mohou být průvodními jevy velkého bohatství a moci. Na Oscara nominovaný režisér Bennett Miller tu ve své čtvrtém celovečerním filmu zkoumá záludný vztah excentrického multimilionáře a dvou zápasnických šampionů a opět se tedy zaměřuje na komplexní postavy s pozoruhodnými osobnostmi, které čelí neobvyklým okolnostem. Stejně jako v případě jeho předchozích filmů Capote a Moneyball v něm s využitím portrétů skutečných osob rozebírá zásadní a často alegorická společenská témata.

Velké množství podkladů, nahromaděných v průběhu několika let příprav na natáčení tohoto snímku, mu poskytlo surová fakta, ze kterých bylo možno vystavět potřebné drama a pojmout celý příběh zcela novým způsobem. „Jde o vztah mezi fakty a fikcí, který slouží jako prostředek návratu k pravdě,“ říká Miller. „Několik měsíců po premiéře Capoteho jsem obdržel dopis od Harper Lee. Psala mi, že náš film je dokonalou ukázkou fikce, sloužící k objasnění skutečnosti. Jak zdůraznila, velké množství věcí ve filmu jsme si vymysleli, ovšem současně dle jejích slov 'ten film o Trumanovi říkal pravdu'. Hon na lišku se snaží o něco podobného.“

Miller se o příběhu excentrického multimilionáře Johna Eleuthére du Ponta a dvojice světových šampionů Marka a Davea Schultzových poprvé dozvěděl, když mu vedoucí výroby Michael Coleman a Tom Heller ukázali novinový článek, který se o něm zmiňoval. „Okolnosti působily komicky a absurdně, ale výsledek byl děsivý a skutečný,“ říká Miller. „Velmi podivné věci, které se v du Pontově sídle odehrály, se nepodobaly ničemu, co jsem kdy zažil já sám, a přesto na mě působily povědomě. Celý ten příběh měl v sobě něco - nebo možná ve svém pozadí - co nebylo podivné ani trochu. Vlastně právě naopak.“

Jádro snímku Hon na lišku tvoří vztah mezi du Pontem a bratry Schultzovými, který Millera velice zajímal - do té míry, že se mu rozhodl věnovat svůj další film. Ale ačkoliv tento původní impulz byl okamžitý a spontánní, čas a energii do projektu vkládané bylo nutno neuspěchat. „Potřeboval jsem o tom příběhu zjistit věci, které nebyly zcela známé, a to si žádá svůj čas,“ míní Miller. „To, co mě k němu přitahovalo, bylo jednoznačné a přesvědčivé. Věděl jsem, že je to můj typ příběhu. Ale proces vzniku tohoto filmu trval celé roky a vyžadoval neúnavné studování podkladů a objevování skutečností, které daleko přesahovaly definování samotné zápletky filmu. V první řadě jsem potřeboval uspořádat události tak, aby jejich pořadí dalo vzniknout filmu samotnému - to byl proces, který filmu umožnil, aby se během postprodukce před námi rozvinul do posledního detailu.“

Miller se vydal na cesty po celé zemi - do Iowy, Kalifornie, Colorada, Missouri i Pennsylvánie - aby zde sbíral podklady, včetně videozáznamů jak du Ponta, tak bratrů Schultzových, a hovořil s desítkami lidí včetně Marka Schultze, Nancy, vdovy po Daveovi Schultzovi, jejich přátel a zápasnických kolegů, s lidmi, kteří byli du Pontem zaměstnáni, s policisty a s kýmkoliv, jehož života se tento příběh byť jen okrajově dotknul. „Ten příběh v sobě obsahuje některé nepříjemné pravdy,“ říká Miller. „Každý, s kým jsem mluvil, působil dojmem, jako by střežil střípek toho, co se doopravdy odehrálo.“

Základní skutečnosti, které se před ním odhalily, byly tyto: Ačkoliv byl Dave o něco starší než Mark, nefungoval mezi oběma bratry během dospívání klasický bratrský vztah. Poté, co se jejich rodiče rozešli, když byli ještě oba bratři malí, se Dave při neustálém putování mezi domovy svých rodičů ujal otcovské role. V průběhu času si Mark na svém bratrovi vypěstoval jistou závislost, ať už pro něj představoval zápasnického partnera, trenéra či citovou oporu. Současně ale na Daveův úspěch žárlil. Jeho vnitřní nejistoty se postupem času jen zvětšovaly. „Mark byl vždycky tím mladším bratrem, který není schopen se osamostatnit či přijít na způsob, jak by to měl udělat,“ míní Tatum. „Neustále se musel na Davea spoléhat a to mu bránilo žít vlastním životem, mít svou vlastní kariéru a získat to, po čem toužil nejvíce - respekt druhých.“ Markova zmatená zranitelnost nezřídka způsobovala, že svůj vnitřní hněv obracel sám proti sobě, ale také proti svým soupeřům. „Nemyslím, že by kdokoliv dokázal Marka potrestat více, než se trestal on sám, a myslím, že se tímto sebemrskačstvím zoceloval,“ domnívá se Tatum.

V létě 2006 Miller oslovil zkušeného producenta Jona Kilika a seznámil ho se svými představami o celém projektu. Kilik si příběh bratrů Schultzových pamatoval ze zpravodajství a okamžitě projevil o režisérovu křišťálově jasnou vizi tohoto příběhu zájem navzdory tomu, že se celý projekt nacházel v počátečních fázích. „Bennett mi klíčové scény popsal velice podrobně a okamžitě na mě udělal dojem,“ říká Kilik. „Základní zápletka mi od samého počátku přišla velice pozoruhodná - Mark toho dokázal tolik a přesto byl stále sužován osamělostí, žil z platu pomocného trenéra a o jeho olympijském zlatu skoro nikdo nevěděl - a celý příběh včetně srdceryvného konce byl opravdu působivý. Od prvních okamžiků bylo jasné, že je Bennett schopen jít neúnavně a vášnivě za svým cílem a naplnit svou jedinečnou vizi. Byl jsem ochoten s ním strávit čas prací na scénáři a pomoci mu jeho film natočit.“

obrazek
Miller na příběhu v průběhu času pracoval s různými scenáristy. „Měl jsem velké štěstí, že jsem mohl spolupracovat se dvěma velice inteligentními a nadanými scenáristy,“ říká Miller. „Ačkoliv jsem s každým z nich spolupracoval v jiné fázi projektu, jejich tvorba byla kompatibilní a odpovídala tomu, jak jsem si celý film představoval. Nejedná se o jeden z těch případů, kdy jeden scenárista zcela přepíše výtvor toho druhého - oba zúčastnění scenáristé významnou měrou přispěli k tomu, abychom všichni dosáhli společného cíle.“ Poté, co byly k dispozici potřebné podklady, se režisér s příběhem obrátil na scenáristu E. Maxe Frye, který pomohl soustředit do jednoho celku mnohdy velice nesourodé útržky informací. „Nestává se příliš často, že byste měli možnost spolupracovat s režisérem, který má tak jednoznačnou vizi,“ míní Frye. „Bennettův přístup je tak pozoruhodný právě tím, že je schopen vybudovat komplexní příběh, stojící na postavách samotných, místo aby prostě jen poskládal dohromady nějakou základní kostru. Od okamžiku, kdy jsem se s ním poprvé setkal, mě nepřestávalo udivovat jeho soustředění na postavy příběhu a na to, proč dělají věci, které dělají. V průběhu celého dlouhého a náročného tvůrčího procesu nikdy nezapomněl na příběh, který toužil divákům předložit, i když se občas zdálo, že se tento příběh nachází na samotném vrcholku obří hory, na kterou nebude v lidských silách vyšplhat. Skutečnost, že mu trvalo osm let, než tento film vznikl, je důkazem jeho odhodlání a touhy a já jsem pyšný na to, že jsem na jeho vzniku měl svůj podíl.“

Poté se Miller obrátil na svého předchozího spolupracovníka Dana Futtermana - jehož scénář ke snímku Capote byl v kategorii nejlepších adaptací nominován na Oscara - aby celý projekt posunul dále. „Dan má skvělou analytickou mysl a má perfektní cit pro to, co je v příběhu opravdu důležité,“ soudí Miller. „Poté, co ze sebe Max vydal maximum, jsem toužil po něčem podobném, co jsme s Danem absolvovali při práci na snímku Capote, kdy jsme měli možnost metodicky procházet každou drobnost a přehodnotit každé rozhodnutí.“ Futterman se ponořil do dostupných materiálů, sledoval turnaje v zápase a hovořil také s Markem Schultzem a Nancy Schultzovou, vdovou po Daveovi. V průběhu těsné spolupráce s Millerem napsal scenárista několik verzí scénáře, ve kterých mimo jiné vykrystalizoval vztah mezi třemi hlavními postavami. „Kromě jeho primárních a jednoznačných nadání má Bennett také pozoruhodný smysl pro detail,“ prohlašuje Futterman. „Zpochybňuje a analyzuje každou drobnost, každý herecký výkon, každý snímek ve střižně. Hon na lišku je jeho filmem - jde o příběh, který touží vyprávět posledních osm let. Měl jsem to velké štěstí, že Bennett na filmová plátna převedl dva scénáře, které jsem napsal nebo se na nich podílel - nejprve Capoteho a nyní Hon na lišku.“

Zatímco čekal na potřebné finance, měl Miller možnost obsadit představitele tří hlavních rolí dávno předtím, než se snímek Hon na lišku začal natáčet. Díky tomu měli Tatum, Ruffalo a Carell dostatek času na to, aby se ponořili do studia životů osob, které měli ztvárnit - čehož se ujali s velkou zodpovědností. „Když představujete skutečnou osobu, máte jistou zodpovědnost - a já chtěl Daveovi vzdát poctu do té míry, nakolik to jen bylo v mých silách,“ svěřuje se Ruffalo. „Existuje pro mě jediná možnost, jak něčeho takového dosáhnout - vydat se na cesty a zjistit o dotyčném vše, co bylo možné. V nemalé míře se chováte jako detektiv.“ Ruffalo se velice sblížil s Daveovou ženou Nancy a s dalšími lidmi, kteří Davea dobře znali, včetně Johna Giury, Daveova trenéra a jednoho z jeho nejlepších přátel, který se později na vzniku filmu podílel také jako poradce pro zápasnické scény.

Jak Tatum, tak Ruffalo neměli se zápasením žádné větší zkušenosti, když se rozhodli rolí bratrů Schultzových chopit. Oba se proto museli naučit charakteristické pohyby a chvaty obou bratrů, které je mohl naučit Giura a které byly také bohatě zdokumentovány na videu. Nezávisle na sobě začali v červnu 2012 oba herci trénovat se zápasnickým choreografem Jesse Jantzenem a následně, když v říjnu začalo natáčení, přešli k tréninkům společným. Ačkoliv měl Ruffalo se zápasením jisté zkušenosti ze střední školy, ukázalo se, že je to velice ošemetné, protože Dave Schultz byl levák. Pětačtyřicetiletý herec se tak musel odnaučit vše, co kdy ze zápasení znal, a kromě toho musel přesvědčivě ztvárnit třiatřicetiletého zápasníka, kterého řada lidí považuje za nejlepšího zápasníka vůbec. Trénink byl drsný a často po skončení natáčecího dne nedaleko Pittsburghu pokračoval dlouho do noci. „Pokud si nějaký sportovec myslí, že je jeho disciplína náročnější, ať sem přijde a zkusí si to,“ prohlašuje Tatum. „Tohle byl pro mě ten nejbolestivější film, jaký jsem kdy natočil. Už nikdy nechci mít se zápasem nic společného.“

Komplikovaný fyzický a citový vztah mezi Schultzovými je velmi výrazně ilustrován jednou z nejpamátnějších scén filmu, v níž se trénink velice nečekaně přemění v násilí. Začíná jako tanec, při kterém Dave bez větší námahy Marka provádí specifickými chvaty a jemně svého mladšího bratra usměrňuje a vysvětluje mu, co je třeba. „Je mezi nimi skutečné citové pouto a velká část jejich komunikace probíhá beze slov,“ popisuje Ruffalo. „Je to natolik intimní vztah, jaký jen může mezi dvěma muži být, aniž by se jednalo o milence.“ Postupně ale vyplouvají na povrch Markovy komplikované city vůči Daveovi a přimějí ho k agresivnějšímu chování a touze způsobit bratrovi, kterého si idealizuje, fyzickou bolest. „Mark je o tolik větší, silnější a mnohem agresivnější - snadno postřehnete, že má pro zápas výjimečné nadání,“ říká Miller. „Ale Dave má navrch po psychologické stránce. V této scéně vnímáme Daveův postřeh, jeho férovost a lásku, ale současně si uvědomujeme také jeho postavení. Je to alfa samec. Není sice bezohledný či lhostejný, ale stále je to alfa samec.“

obrazek
Aby se na tuto klíčovou scénu - jedinou, ve které spolu ve filmu Tatum a Ruffalo zápasí - pečlivě připravili, trénovali herci odděleně i společně s poradcem Johnem Guirou, zápasníkem olympijského formátu, který skutečně byl členem týmu Foxcatcher a žil v době Daveovy smrti v sídle rodiny du Pontových. „Každý pohyb měl jednoznačně danou choreografii,“ popisuje Guira. „Zařídit, aby celou scénu natočili a neublížili si navzájem, nebylo snadné, a občas to dospělo do fáze, kdy je přípravy velice frustrovaly. Ve filmu je to poznat. Ale je úžasné sledovat, jak se oba herci se svou frustrací před kamerou vypořádávají. Zápasník, který trénoval deset let a má za sebou stovky zápasů, si může vystačit s pouhými instinkty. Ale herec, který absolvoval čtyři měsíce příprav, takové věci zkrátka nemá zažité. Musí neustále myslet na to, co právě dělá. Dřina, kterou do toho Channing a Mark vložili, se v jejich výkonech na plátně rozhodně odráží.“

Komplikovaný vztah obou bratrů, ztělesněný touto téměř taneční scénou tréninku, dospívá k vyvrcholení s tím, jak si Mark uvědomuje, že Dave se ocitl ve fázi, kdy byl připraven svou minulost opustit a věnovat se vlastní rodině a kariéře a své olympijské výkony hodit za hlavu. „Je mezi nimi velice intenzivní pouto - takové, které by mnozí patrně označili za vzájemnou závislost, a které jim stále více škodilo, jak se snažili věnovat svým životům,“ soudí Ruffalo. „Když se Dave pokoušel žít život dospělého muže, vnímal to Mark jako zradu. Nastala v podstatě neřešitelná situace, protože Dave věděl, že Markův život není tvořen ničím jiným než zápasem a jejich vztahem.“

Právě v tomto okamžiku - když se Mark ocitá blízko samotného dna - ho John du Pont pozve na schůzku na farmě Foxcatcher, která by mu měla změnit celý život a při které ho zavalí slovy chvály a uznání, jaká po tak dlouhou dobu toužil od nějaké otcovské postavy slyšet. „Mark měl celou řadu problémů s důvěrou druhým, ale tady před ním stál někdo, kdo jak jeho, tak jeho bratra vnímal přesně tak, jak si zasluhovali,“ říká Tatum. „Du Pont Schultzovy označoval za hrdiny, kteří bojovali pro svou vlast. Přesvědčil Marka o tom, že na něm nikomu na světě nebude záležet tak jako jemu a že se o něj nikdo tak nepostará. Mark začal chápat, že se jedná o nejlepší šanci, jaká se mu kdy naskytla. Konečně se mu dostávalo pozornosti, respektu a uznání, po kterých vždy toužil - a mohl se od Davea osamostatnit.“

Du Pont sám byl pronásledován rodinným odkazem, který bylo takřka nemožné naplnit, jelikož sahal mnoho generací do minulosti a na jeho vrcholku stála chladná a nemilující matka, jež svou pozornost soustředila na koně. „Zápas se pro Johna stal velice důležitým, protože šlo o zábavu, kterou si sám zvolil a která nesouvisela s žádnými jinými prvky jeho původu,“ říká Carell. „Jeho matka nebyla zápasu nakloněna a považovala ho za barbarský. Jemu se tak podařilo vymanit se z jejího stínu.“ Du Pont se do dějin snažil zapsat mnoha způsoby: jako ornitolog, sběratel mušlí, filatelista, filantrop, reprezentant v olympijském pětiboji a mecenáš nejrůznějších sportovních odvětví. Nakonec se stal zachráncem americké olympijské zápasnické komunity, vybudoval tréninkový komplex Foxcatcher a stal se hlavním sponzorem tohoto sportovního odvětví. „Byl velice soutěživý a toužil po uznání,“ říká Carell. „Myslím, že chtěl, aby k němu lidé vzhlíželi tak, jako vzhlíželi k Daveovi Schultzovi. Chtěl být jedním ze zápasníků, ale současně být váženější než ti ostatní. Nakonec mu ale nebylo souzeno se tohoto uznání a obdivu dočkat.“

Fanoušci Stevea Carella budou překvapeni tím, že svého oblíbence spatří v roli tak temné a náročné, jakou je role Johna du Ponta, nepopsatelně bohatého a mocného muže, jehož životní pouť končí vraždou a uvězněním. Miller od samého počátku věděl, že je tento herec schopen zahrát svéráznou, excentrickou a dokonce i násilnou postavu. Věděl také, že je zcela zbytečné pokoušet se do role postavy, jejíž povaha je tak nevyzpytatelná, obsadit očekávatelného či obvyklého herce. „Nikdo nevěřil tomu, čeho je du Pont schopen,“ vysvětluje Miller. „Když jsem se ale setkal s Carellem, uvědomil jsem si, jak mnohavrstevný člověk to je - je jedním z těch herců, kteří na veřejnosti působí zcela jinak než v soukromí. A jejich soukromou tvář nikdy nepoznáte. Říkal jsem si, že tahle jeho střežená tajemství by mu mohla pomoci nějakým způsobem tuhle postavu lépe pochopit.“ Pro Carella samotného byla tato proměna velice náročná, ale odmítá du Ponta lehkovážně odsoudit. „Nevnímám ho jako monstrum,“ říká. „Je to člověk, který trpí duševní chorobou a který spáchal něco strašlivého. Byl to velice utrápený a nemocný člověk.“

Aby se na tuto náročnou roli připravil, studoval Carell du Pontovo chování a styl hovoru při sledování řady hodin videozáznamů týmu Foxcatcher, které Miller hereckému týmu poskytl. „Naslouchal jsem jeho projevu - nejen tomu, jakým způsobem hovořil, ale také konkrétním výrazům, které volil při svém vyjadřování,“ popisuje Carell. „Bennett po nás někdy chtěl improvizace, takže jsem se připravoval i na to. Ale v jeho jednání byly jistá specifika, která jsem považoval za důležitá, a těch jsem se držel.“ Jeho herečtí kolegové nebyli ani v nejmenším připraveni na naprostou proměnu, kterou Carell prošel, když se na natáčení už ve své roli objevil. „Když se Steve poprvé objevil coby du Pont, přeběhl mi mráz po zádech,“ říká Ruffalo. „Ze dvou stovek hodin záznamů, které jsem sledoval, abych se připravil na svou roli sám, tvořily dvě stovky z nich záběry na Davea, kterého trénuje du Pont. Takže jsem toho muže poznal velice důvěrně - věděl jsem, kým byl, jak zněl, jak se pohyboval. Steveova schopnost vystihnout fyzické prvky du Pontovy osoby byla děsivá a obdivuhodná.“ Pro některé zúčastněné bylo Carellovo chování velice znepokojivé. „Když byl Steve v roli, bylo velice nepříjemné být v jeho blízkosti,“ prohlašuje Nancy Schultzová, vdova po Daveovi, která se na natáčení objevovala poměrně často. „Většinu času svou roli neopouštěl a zahlédnout ho koutkem oka pro mě bylo velice znepokojivé.“

obrazek
Jedna z nejlepších hereček světa, Vanessa Redgrave, se k hereckému týmu připojila v roli pozoruhodné matky Johna du Ponta, Jean. Na Millera udělala dojem její ochota k improvizacím, ale popírá, že by na jejím výkonu měl jakékoliv zásluhy. „Spolupráce s Vanessou spočívala převážně v tom, že jsem měl možnost sledovat, jak vše probíhá,“ míní Miller. „Opravdu jsem toho moc nedělal. Měli jsme několik různých verzí scény a já se jí zeptal, jestli je ochotna to zkusit po svém, a ona souhlasila. Prostě se do toho opřela a předvedla nám dlouhý monolog, který vůbec nebyl ve scénáři.“ Jak Carell, tak Redgrave byli nadšeni z možnosti vzájemné spolupráce na materiálu, který byl pro oba zúčastněné herce velice náročný. „Vanessa velice často improvizovala, ale v každém záběru z ní vyzařovala pozoruhodná síla její postavy,“ říká Carell. „Je zajímavé, že Jean du Pontová byla fyzicky velice křehká, ale Vanessa do vztahu své postavy s tou mou vložila neuvěřitelnou sílu a moc.“ „Se Stevem se skvěle spolupracovalo, protože se na svůj výkon plně soustředí,“ dodává Redgrave. „Naše společné scény jsem si skvěle užívala.“

Když přišla řada na obsazení členů týmu Foxcatcher a dalších zápasníků, potřeboval tvůrčí tým získat podporu americké zápasnické komunity, proslulé svou semknutostí, která měla s ohledem na bulvární povahu příběhu jisté pochybnosti. Někteří zápasníci zcela otevřeně Ruffalovi sdělili, že rozhodně není jejich vysněným představitelem Davea Schultze. Ruffalo se zúčastnil prvního velkého konkurzu, na který přišli jedni z nejslavnějších zápasníků v zemi a také Daveovi blízcí přátelé. „Přišel jsem je prostě jen pozdravit, ale Bennett mě nechal převléknout a zápasit s nimi,“ popisuje Ruffalo. „Byl to ve skutečnosti konkurz, ve kterém jsem je měl získat na naši stranu - bylo mi jasné, že to nesmím prošvihnout.“ Jako by na svých bedrech už tak nenesl dost velkou zodpovědnost, hned první z jeho soupeřů byl slavný olympijský zápasník. „Dave obvykle zahajoval velice intenzivně, takže jsem se rozhodl použít jeden z jeho legendárních chvatů, jeden z těch okázalejších,“ vzpomíná Ruffalo. „A pak jsem se podíval a Tadaaki Happa - jeden ze slavných olympijských trenérů - na mě uznale pokýval hlavou.“ Ruffalův „konkurz“ byl zlomovým bodem, co se podpory filmu ze strany zápasnické komunity týkalo. „Poté byli ochotní udělat pro nás naprosto cokoliv s tím, že našemu projektu věří,“ říká Ruffalo. „Cítil jsem se, jako by moje počínání bylo posvěceno těmi, od kterých jsem potřeboval souhlas, a znamenalo to pro mě opravdu hodně.“

Channing Tatum byl jediným z hlavní herecké trojice, který měl možnost ocitnout se tváří v tvář skutečné osobě, kterou hrál, protože Mark Schultz - nyní zápasnický trenér v Oregonu - se stal vítaným a často nepostradatelným účastníkem natáčení. „To, že jsme ho měli k dispozici, nám občas neuvěřitelně pomohlo, protože nám byl schopen poskytnout ohromně užitečné informace,“ popisuje Tatum. „Ale současně bylo poněkud matoucí snažit se oddělit Markovy skutečné emoce od mých vlastních, když jsem se ho snažil ve filmu hrát. Myslím, že pro Marka bylo také náročné mě sledovat při práci.“ (Skutečný Mark Schultz se ve filmu krátce objeví ve scéně, kdy je Mark převažován před účastí ve světovém šampionátu poté, co zhubnul.)

Sienna Miller, která ztvárnila Daveovu manželku Nancy, měla také výhodu přítomnosti osoby, kterou ve filmu představovala. „Bylo úžasné ocitnout se v její společnosti, ale současně to bylo poněkud surreálné, protože jsem byla oblečena jako ona,“ popisuje Miller. „Ale ona byla velice vstřícná a snažila se s námi podělit o své nápady, myšlenky a vzpomínky - i o ty bolestivé. V maximální možné míře nás podporovala, ale současně to bylo svým způsobem velice nervydrásající. Protože když máte ztvárnit někoho, kdo nejen skutečně žil, ale dokonce stále ještě žije, je to ohromná zodpovědnost.“ Na Miller udělala dojem zejména Nancyina statečnost během natáčení, obzvláště při natáčení scén, které oživovaly nepříjemné vzpomínky na vraždu jejího manžela, které byla svědkem. „Pochopitelně prožila velice traumatické chvíle - když se jí podíváte do očí, vidíte, že si prošla peklem a podařilo se jí to překonat,“ říká Miller. „Myslím, že na tomhle příběhu je krásné, že Nancy a Dave jsou symbolem lásky a starostlivosti. Jsou pravým opakem vztahu mezi Johnem du Pontem a Markem Schultzem.“

Ať už se herci na své role připravovali sebevíc a spoléhali se na videozáznamy či na žijící předlohy svých postav, nic z toho nelze srovnat s magickým okamžikem, kdy během natáčení začnou improvizovat. Miller se snažil své herce k improvizování vybízet. „Naší povinností bylo nastudovat své postavy tak podrobně, jak jsme jen dokázali, ale když jsme začali s natáčením, nevyhnutelně se vše nejrůznějšími způsoby měnilo,“ popisuje Carell. „Při natáčení se občas vyskytly scény, které jsme měli nacvičené a prodiskutované, ale během natáčení se naprosto zásadním způsobem změnily.“ Pro Tatuma nebylo snadné opustit na Millerovu žádost jistoty scénáře. „Bennett si mě na natáčení vzal stranou a povídá mi, že mám dělat to, co si myslím, že by podle mého názoru dělal Mark,“ vzpomíná Tatum. „Byla to zábava, ale současně to byla velká dřina - nemáte tušení, co ve filmu nakonec skončí a co ne, takže se musíte neustále maximálně soustředit.“ Anthony Michael Hall, který představuje du Pontova asistenta Jacka, o tomto procesu říká: „Bennett utvářel herecké výkony - snažil se je přimět k lepším výkonům a současně je tím zbavoval omezení. Přípravu měli zvládnutou na jedničku, a teď se je velice specifickým a nedoceněným způsobem snažil přimět, aby svým postavám skutečně vdechli život.“

obrazek
Miller mohl takto svobodným způsobem pracovat zejména proto, že měl plnou podporu své producentky Megan Ellison a společnosti Annapurna Pictures. Přestože společnost Annapurna Pictures se již proslavila projekty jako Mistr, 30 minut po půlnoci, Ona či Špinavý trik, snímek Hon na lišku byl ve skutečnosti jedním z prvních, kterých se tato společnost ujala. „Natáčení takovéhoto snímku, které neprobíhá zaběhlým a standardním způsobem, vyžaduje ze strany producentů a herců nemalou dávku důvěry,“ říká Miller. „Je to téměř jako natáčet dokument, u kterého také předem tak docela nevíte, jaká bude jeho finální podoba. Jediným způsobem, jak se film může stát tím, čím je třeba, aby se stal, je pustit se do práce se spoustou otázek, co se jeho budoucí podoby týče.“

Stejně jako se členové hereckého týmu snažili ztvárnit své postavy jako skutečné a uvěřitelné osobnosti, tak i Miller se svým štábem se snažil představit zápas na plátně způsobem, který by byl jak věrohodný, tak současně velice intenzivní. „Bennett chtěl natočit ten nejvěrohodnější zápasnický film vůbec, protože v takovém případě bud působit věrohodně i všechno ostatní, co se ve filmu objeví,“ míní Guira, zápasnický poradce filmu, jehož úkolem bylo najmout zápasníky, kteří se v zápasnických scénách společně s Tatumem a Ruffalem objevují. „Nastudovali jsme z videozáznamů veškeré dostupné zápasy a v těch, které se ve filmu objevují, jsme duplikovali každičký chvat a pohyb. Protože kameraman Greig Fraser během natáčení zaznamenal vše potřebné, mohli jsme následně ve střižně zápasy poskládat dohromady velice efektivně.“

Guira sám poskytl Millerovi nemalou část videozáznamů, z nichž velká část pocházela ze zápasů, které zaznamenal během svého trenérského působení se Schultzovými po Spojených státech i v zámoří v osmdesátých letech - záznamů, na které se s ohledem na svůj blízký vztah s oběma bratry nedokázal po dvě desítky let podívat. „V tělocvičně jsme měli počítač s obrovskou obrazovkou, takže jsme měli během natáčení veškeré záznamy na dosah ruky,“ popisuje Guira. „Oba herci to skutečně oceňovali. Bylo jim příjemnější, když mohli sledovat skutečné zápasy, v některých případech dokonce Marka a Davea samotné. Mark Ruffalo odvedl skvělou práci a dokázal zápasnickou techniku vysvětlovat přesně tak, jak ji vysvětloval sám Dave - dokázal vše dokonale duplikovat. Musel se Daveovu techniku naučit naprosto dokonale. S pomocí videozáznamů se mu to podařilo skvěle.“

Co se Frasera týče, byl pro něj zápas něčím zcela novým, čemu se nikdy v minulosti příliš nevěnoval ani se o to nezajímal, ale přirovnával to k elegantnímu tanci se dvěma nadanými a talentovanými protagonisty. „To, že jsem se s tím sportem dosud nesetkal, pro mě bylo výhodou oproti někomu, kdo by ho dokonale znal,“ soudí Fraser, který sledoval celé hodiny záznamů, aby vytvořil strategický plán, jak k natáčení zápasů ve filmu přistupovat. „Pokud budete sledovat kvalitní zápasnický přenos, všimnete si, že pokud dochází k příliš častým nebo příliš rychlým střihům, ztrácíte přehled o dění. Takže jsem se v případě každého chvatu snažil najít klíčové místo. Úzce jsme spolupracovali s trenéry a potom jsme choreografii celé scény natočili. Následně jsme v rámci týmu prodiskutovali nejlepší úhly pro každý ze záběrů. Šlo nám o to, aby střihači měli možnost zasahovat do záznamu co nejméně - aby divákům z onoho tance ukázali maximum.“

Samotné natáčení snímku Hon na lišku začalo v říjnu 2012 v Pittsburghu a jeho okolí. Pro záznam různých aspektů původního sídla rodiny du Pontových, farmy Foxcatcher, která v průběhu let od uvěznění a následné smrti Johna du Ponta několikrát změnila majitele a v současné době zde sídlí přípravná škola, bylo využito několik různých míst v jejím okolí. Velké množství exteriérů i interiérů bylo natočeno na soukromém pozemku v Pennsylvánii, který měl rozlohu 500 akrů a zahrnoval i koňskou farmu, s výjimkou záběrů z dramaticky vyhlížejících obytných částí farmy v řeckém stylu, které byly natočeny na jiném místě ve Virginii. „V blízkosti Pittsburghu jsme nebyli schopni objevit žádnou budovu, která by se svým sloupovím podobná pevnosti hrdě čněla uprostřed rozlehlé pláně,“ objasňuje Jess Gonchor, výtvarník filmu. „Nakonec jsme měli možnost klíčové exteriéry natočit ve Virginii a zkombinovat je s pittsburskými interiéry.“ „Snažili jsme se v průběhu celého filmu zachovat jednotnou atmosféru a styl, ačkoliv jsme natáčeli na několika různých místech v různých státech,“ dodává Fraser. „Vždy nám šlo především o to, abychom z různých míst poskládali jednotnou vizuální reprezentaci areálu Foxcatcher.“

Z pohledu Frasera, který snímek Hon na lišku natáčel na klasický film pomocí kamer Panasonic XL, se atmosféra měnila v závislosti na lokaci - což mělo za následek využití objektivů z různých období, které měly za úkol vyvolat v divákovi pocity, odpovídající daným klíčovým okamžikům příběhu. „Je to nepochybně velice temný příběh, ale to neznamenalo, že musel být temný i vizuálně,“ popisuje Frazer. „Stačilo, aby věrohodně zprostředkovával drama. Měli jsme před sebou příběh, který byl po vizuální stránce vyprávěn měnící se perspektivou jeho protagonistů, a toho jsme z velké části dosáhli postupnými změnami objektivů a nasvícení tak, abychom zdůraznili průběžný vývoj Markových pocitů.“ Například pro natáčení úvodních scén z Markova vlhkého a stísněného bytu nad garáží ve Wisconsinu se Fraser rozhodl použít objektivy, které věrohodně dokázaly zaznamenat obraz osamělého muže, který ve tmě pojídá nudle. „Ale když se otevřel světu du Pontova sídla, rozhodli jsme se z nároků na objektivy poněkud polevit,“ říká Fraser. „Použili jsme třicet let staré objektivy, které nám poskytly měkčí obraz, aniž jsme se museli uchylovat k použití filtrů, jež by snížily celkovou kvalitu obrazu. Chtěl jsem, aby divák svět vnímal tak, jak ho vnímal Mark, když na farmu poprvé přijíždí - dívá se na svět s růžovými brýlemi, což nám pomáhá posunout tuto část příběhu kupředu.“

Pro Frasera bylo také důležité, aby evokoval pocity širokého a nezměrného světa, když Mark poprvé prolétá nad farmou ve vrtulníku - aby tak kontrastovaly s klaustrofobií a bídou, které Mark prožíval během svého života ve Wisconsinu. Také umístění kamer sehrálo podstatnou roli v navození psychologického napětí, které stoupá, jak příběh pokračuje. „Chtěli jsme tyto pocity v našich záběrech zohlednit, ale současně se jedná o okamžik, kdy se Markovi začíná kolem krku stahovat smyčka,“ vysvětluje Fraser. „Abychom ji ještě více utáhli, umístili jsme ho do místností s nízkými stropy, osvětlených zářivkami. Pokud kameru umístíte nízko k zemi, působí vše poměrně velkolepě - ocitáte se blíže perspektivě zápasníků. Ale pokud kameru umístíte výše, jak jsme to udělali v určitých klíčových scénách, začíná převládat pocit klaustrofobie, jako by se smyčka kolem krku utahovala ještě těsněji.“


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Vzhledy:
    Vlastni
    Čtvrtek 29. 1. 2015 Svátek má Zdislava
    Vyhrávej v casino.cz    Ušetři na UkažSlevy.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz