Výstavní expozici krvavého násilí servíruje Aja divákovi v té nejstylovější podobě, jaká je v současné době k mání. S perfektním vykreslením psychologických vazeb k jednotlivým hrdinům (velmi nejisté pořadí na úmrtním listě!) a s maximálním citem pro řemeslné zpracování napětí, hrůzy a divákova znechucení, dělá opravdové zázraky. Výborná zvuková stopa často dokáže více než standardní „lekačka“ a nekonečné prostředí pouště taky nepůsobí nijak příjemně. Sám sebe poněkud sráží špatně vybraným scénářem, v němž však nastupuje notná dávka cynického nadhledu, takže mnohými vyčítaná přehnaná patetičnost závěru je spíše úsměvná v dobrém slova smyslu, neboť mutantem odchraptěná americká státní hymna, či nástup jednoho z hrdinů s brokovnicí v ruce za doprovodu ultrahrdinského hudebního nářezu jasně dokazuje, že Aja má krom talentu v ruce, taky srovnáno v hlavě a pokud bude děj jeho příštího filmu méně předvídatelnější, je nad slunce jasnější, že v Hollywoodu se ještě díky tomuhle mladému Francouzi budou dít věci. Dobrý komentář 