Domníváte se, že námět postavený na rodince kanibalů, v jejímž čele stojí šílený nacista, patří do sféry Bčkových horrorů osmdesátých let? Celovečerní splatter francouzského režiséra Xaviera Gense vás vyvede z omylu…  
 
Francouzské volby vyhrála extrémní pravice a Paříž je zmítána pouličními boji policejních jednotek s odpůrci nového režimu. Vřavy využije Yasmine (Karina Testa), Alex (Aurélien Wiik), Karl (Patrick Ligardes), Tom (David Saracino) a Farid (Chems Dahmani) k trestnému činu, při kterém získají značnou finanční sumu. Při útěku do Amsterdamu se však gang rozdělí a sejde se až ve starém hostinci nedaleko hranic, který spravuje pořízek Götz (Samuel Le Bihan) spolu se dvěma nažhavenými divoškami Klaudií (Amélie Daure) a Gilberte (Estelle Lefébure). V okolí se však vyskytují ještě další osoby, které pod vedením nacisty Von Geislera (Jeam Pierre Joris) tvoří velmi dobře organizovaný spolek kanibalů. V takovém prostředí se nedá přežít dlouho…  
 
Xavier Gens (známý jako pozdější režisér snímku „Hitman“ natočeného podle stejnojmenné počítačové hry) má rád horory, a ve své prvotině „Hranice smrti“ se rozhodl otevřít stavidla své vášně naplno. Výsledkem je mix nervy drásajícího krváku a brutálních jatek dozdobený jemným politickým podkresem. Způsob, jakým funguje, je však rozporuplný.  
 
Začněme klady, mezi které patří především vizuální stránka věci. Divoké akční střihy, střídání způsobu snímání hlavních hrdinů a dokolorování do hnilobných, rezavých barevných tónů působí jako buldozer, zahrnující diváka hektolitry krve, a násilí. Užijeme si i trochu klaustrofobie v podzemních šachtách a rozklepané záběry šílenství při hrabání skrz prasečí fekálie. K dalším pozitivům by se daly přiřadit speciální efekty (mrtvoly na hácích, opařený Farid, záběry na různé druhy mrzačení, vraždění a spousta, opravdu spousta krve – zejména ke konci) a pěkná práce některých herců (Jean Pierre Joris jako papá Von Geisler, Maud Forget coby osvojená dcera Eva, a i představitelka hlavní role Karina Testa).  
 
Horší je to se scénářem, jehož autorem je sám pan režisér. Člověk znalý hororového žánru ještě překousne nelogické chování postav (otázky typu „proč se Farid a Tom vydali z trosek auta zrovna do hlubin šachet?“, nebo „proč by chtěl mít nacistický pohlavár v rodině dítě nečisté rasy, notabene jiného otce?“ divákovi zkrátka bude vrtat hlavou), některé situace jsou však příliš nerealistické i na tento žánr. Postavy v „Hranici smrti“ totiž i po pořádné nakládačce ocelovou trubkou v podstatě bez problémů vstávají a zlomenina/nezlomenina, otřes mozku/neotřes mozku se belhají dál, vstříc dalšímu utrpění. Jako poslední rána sekyrou do vazu přichází konec, který bohužel negraduje, ale pouze přidává do kotle další krev, logické kiksy a brutalitu, zatímco atmosféra chladne jako mrtvola na Aljašce. Zajímavým zůstává snad jen přerod Yasmine z nastávající matky civilizovaného světa v šílené zvíře zahnané do kouta, a poslední scéna setkání s policií.  
 
Pokud měl snímek francouzské provenience ambice zařadit se po bok „velkých horrorů“, moc se mu to nepovedlo. Nemá totiž nápad „Saw“, ani švih a vtip Bčkových hororů, ani atmosféru původního „Texaského masakru motorovou pilou“ či „Vetřelců“. „Hranice smrti“ má obsahuje ode všeho trochu, ale ani když se ingredience pořádně zamíchají, nevznikne nic zásadně nového. Politické koření sice přidá na chuti, ale i tak zůstane Gensova prvotina skryta v průměru, a naláká především příznivce splatter horrorů, kteří se možná i pobaví.