Alice Nellis - od divadelní hry k filmovému scénáři

Nový film Perfect Days - I ženy mají své dny scenáristky a režisérky Alice Nellis vzniká na základě divadelní hry Perfect Days skotské dramatičky Lizy Lochheadové. S touto komedií má Alice Nellis dlouhodobou zkušenost - režírovala ji v roce 2003 v Divadle Na zábradlí a derniéra hry zde proběhla až po sedmi letech v červnu 2010.

O přerodu divadelní hry ve film Alice Nellis říká: „Ve scénáři je dodržena základní zápletka a postavy. Prostředí, ve kterém se děj odehrává, je jiné - mnoho scén je zasazeno do exteriéru, scény, které byly ve hře “vypravované” se ve filmu opravdu odehrají, a vzhledem k posunu některých postav, zde vzniká možnost další, filmové a obrazové roviny vyprávění.

Když jsem hru Perfect Days, která je námětem tohoto scénáře, režírovala v Divadle na Zábradlí, nikdo jsme neočekávali, že se stane kultovním hitem a že po sedm sezón bude každé představení, až do derniéry, vyprodané.

Ačkoliv se jedná o komedii, která je psaná s nadsázkou, chtěla bych, aby herci hráli přirozeně a civilně. Od této myšlenky se odvíjí i obsazení. Hledala jsem výrazné osobnosti, kterým je vlastní ironie a nadhled, takže ji nebudou muset nějak úporně předstírat.“

Alice Nellis (rozhovor)
Jak složitá byla cesta od divadelní hry k filmu?

Tahle cesta začala někde v restauraci, kde mi Rudo Biermann navrhl, abych Perfect Days natočila jako film, vedla přes Glasgow, kde jsme tuhle myšlenku v jiné restauraci probíraly s Liz Lochhead, což je autorka divadelní hry, podle které film vznikla, a pomalu se nyní hrne k závěru ve studiu Avion, kde film dokončujeme. Velká část se ovšem odehrála u mého pracovního stolu, protože hra je hra a film je film, a obojí chce své. Nemyslím si, že to nutně byla cesta nějak složitá, spíše dlouhá a trochu neodhadnutelná. Ale zábavná. 

Byla jste při přípravě scénáře v kontaktu s autorkou hry?

S Liz jsme se znaly už doby, kdy jsem Perfect Days režírovala v Divadle na Zábradlí, takže když jsem za ní přišla s tímhle nápadem, nebyla ani moc překvapená. Naopak se smála, protože po pražské divadelní premiéře, na které byla, mě k tomu, abych hru zfilmovala, sama naváděla. A protože Liz je rozumný člověk a sama má své práce dost, rozhodla se, že mi do ničeho mluvit nebude. Což je velmi velkorysé a tak doufám, že se jí výsledek bude líbit. 

Jak se rodilo obsazení hlavních rolí filmu?

Vzhledem k tomu, že hra se Na zábradlí hrála skoro osm let, rozhodla jsem se, že když nemůžu mít obsazení původní, které jsme měla opravdu velmi ráda, tak ho změním celé. Prostě že ty postavy budeme hledat znovu, abychom se jen neopakovali. Jediný, koho jsme si z divadla do filmu přenesli, je Zuzana Bydžovská, ale ta se zase objeví v jiné roli. S Ivanou Chýlkovou jsem už před lety pracovala v divadle a od té doby jsem si už mnohokrát říkala, že by mě bavilo s ní něco natočit a toto byla ideální příležitost. A pak už jsme obsazovali dál - hledala jsem herce, kteří mě baví, kteří jsou dobří, a zároveň je možné hledat u nich polohy, které jinde člověk třeba ještě neviděl. Chtěli jsme Ivanu a Zuzanu obklopit zajímavými muži a to se, myslím, podařilo. Skvadra Bob Klepl, Ondřej Sokol a Vojta Kotek obklopí ženu opravdu v mnoha polohách… 

Co vás při vlastním natáčení nejvíce těšilo?

Kupodivu to nebyl catering, i když ten byl tentokrát opravdu výborný, ale asi to, že i když jsem točila hru, kterou jsem už leta znala, spousta věcí mě dokázalo překvapit a spousta nápadu - hereckých, výtvarných nebo třeba i hudebních přinesla do filmu něco, co jsem si u své psacího stolu vymyslet nemohla. A také mě bavilo, že se nám film podařilo propojit s některými reálnými věcmi, které se mi moc líbí - jako je třeba divadlo La Putyka nebo hudba Honzy Ponocného. 

Ve filmu působí všichni jako skvělé sehraná - a vzájemně si rozumějící parta. Bylo tomu tak i při natáčení?

Myslím, že jsme byli sehraná, vzájemně si rozumějící parta lidí, kteří museli ovšem pracovat natolik rychle a intenzivně, že si toho zase tolik užít nemohli. Ale doufejme, že se to alespoň do filmu promítne.

Jak velký prostor jste nechala hercům pro improvizaci?

Vzhledem k tomu, že některé lokace byly opravdu velmi maličké, prostoru nebylo mnoho pro nic. A také Liz Lochhead je natolik dobrá dramatička, že zase tolik improvizace není k oživení její práce třeba. Ale například při striptýzových scénách jsem Vojtovi Kotkovi a Ivaně dala prostor zcela neomezený. Protože jsem se v podstatě dost styděla.  A je tu také jedna scéna Ondřeje Sokola v koupelně - tam jsem ho prostě jen poslala. 

Ve filmu na první pohled zaujme nádherný interiér Eričina bytu i další atraktivní interiéry. Jak jste je vybírali?

Zrovna tento byt jsme nevybírali, ale stavěli. Věděli jsme, že se tam budou odehrávat ty nejzásadnější scény a že budeme potřebovat interiér, který se spolu s hlavní hrdinkou bude moci vyvíjet. Ale na druhou stranu jsme se nechtěli vzdát reálného výhledu a kontaktu s okolím. Nakonec jsme ateliér postavili v bývalé budově Dopravních podniků na Vltavské, kde byla jako základ použita prosklená stěna s výhledem na město. Ale asi nejzásadnější podíl na tom, jak tento interiér působí, mají naši kamarádi Ivka a Rosťa z firmy Donlic, kteří nám ve chvíli, kdy jsme za con nejmenší peníze museli postavit luxusní byt, velkoryse půjčili nádhernou kuchyni, jídelnu a ještě několik kusů nábytku, o kterých by se nám při našem rozpočtu mohlo jen zdát. A je pravda, že si jejich kuchyni chodili během natáčení okukovat všichni, kdo se na plac dostali. 

Výborní a známí herci ve Vašich filmech často hrají i nepatrné role. Jak se Vám daří je pro ně získávat?

Hezky je poprosím. 

Jaké dny jsou pro Vás perfektní?

Většinou jsou to dny, od kterých jsem původně nic moc nečekala.

Ivana Chýlková (rozhovor)
Byla jste při přípravě na roli ovlivněna hrou?

Vycházela jsem z filmového scénáře, který vycházel z divadelní hry, tak by se dalo říct, ano, byla jsem ovlivněna i hrou.

Konzultovala jste svou postavu se Zuzanou Bydžovskou, která ji hrála na divadle?

Ne, bavily jsme se o situacích, ve kterých jsme vystupovaly spolu ve filmu. Ona za svou postavu a já za svou.

Jak byste charakterizovala svou postavu?

Žena, které se tzv. všechno daří. Ale přece jenom jí schází něco, čeho se rozhodne, stůj co stůj dosáhnout, poměrně nestandartními řešeními. A jak to bývá, připletou se do toho zcela nečekané okolnosti.

Byl při natáčení prostor pro improvizaci, nebo se projevilo, že Alice je s projektem již řadu let pevně spjatá a měla jasnou představu?

Alice určitě nějakou představu měla, ale protože je to velmi nadaný, citlivý a kreativní člověk, tak taky vycházela z toho, jak jednotlivý herci na daný text a na sebe navzájem reagujou a to spolu se svou představou dávala dohromady. Divadlo je přece jenom jiná disciplína, např. víc věcí se musí říct, ve filmu je můžete jenom ukázat apod.

Jaké dny jsou pro Vás perfektní?

Všechny, které mám za sebou i před sebou.

Vojta Kotek (rozhovor)
Jak byste charakterizoval postavu, kterou hrajete?

Muzikant, kterému ve volnomyšlenkářství brání přirozená zvědavost a touha po pravdě, která samozřejmě často bývá jiná než by si Adam přál. Mám pocit, že si o sobě Adam myslí, že je dospělejší, než ve skutečnosti je. Ale jinak je to samozřejmě sympaťák, kterému se dostalo dobré výchovy, přesto mu ale trochu, vzhledem k tomu, že je adoptovaný, chybí pocit sebejistoty. Myslí si, že potřebuje vědět, kam vlastně patří a na co má navazovat. Má v tom trochu zmatek, ale navenek se snaží nic nepřiznávat. Někdy se to v něm ale nahromadí a on to prostě musí pustit ven.

Byl při natáčení prostor pro improvizaci, nebo se projevilo, že Alice je s projektem již řadu let pevně spjatá a měla jasnou představu?

Párkrát se improvizovat muselo a chtělo. Alice, myslím, dost vtipně kombinuje režijní metody, podle dané situace. V některých okamžicích jde po spontánnosti a u složitějších scén ví přesně, co chce, je perfektně připravená a dovede vás tam. Improvizoval jsem hlavně první den, co jsem byl na place. Točila se scéna v kadeřnickém salónu, kde se natáčí Eričin pořad. Erika si z Adama trochu vystřelí a zvědavě testuje jeho reakci. Myslím, že Alice se mnou udělala to samé. - Prd, tady si sedni a improvizuj jako, že jsi Adam, kterej si ze sebe umí vystřelit a hraje si na někoho jinýho. - Takže jsem šáh do šuplíku a něco tam vpálil. Sám jsem na to zvědavej...

Jak obtížné bylo natáčení Vaší barmanské show?

Díky tomu, že jsem před natáčením trávil spoustu času pozorováním pražských barmanů… jen v rámci přípravy samozřejmě..., tak se to zvládlo celkem v pohodě. Měli jsme tam profesionály, kteří na vše dohlíželi, a ve střihu se také dá čarovat. Doufám.

Vzhledem k výškovému rozdílu mezi Vámi a Ivanou Chýlkovou se prý musely Vaše společné scény „speciálně“ připravovat. Je to pravda? Jak to probíhalo?

Příště až budu s Ivankou něco točit, chci být už u obhlídek. Budu dbát na to, aby se vybírali především svahovité lokace, abych mohl stát v kopci. Na bedničky naštěstí teda nedošlo. Také díky Ivaně, která se krásně umí podlamovat, přiopírat a velmi přirozeně krčit. Je v tom doslova nepřekonatelná. Koneckonců má doma dobrej „trenažér“.

Jak budete reagovat, když Vás po premiéře někdo pozve na kafe?

Vypadá to, že by se z toho mohla nakonec urodit dobrá balící technika: „Počkej, maličká, na kafe nebo na panáka…? To je totiž setsakra rozdíl…“ No, a už máte z poloviny vyhráno, protože můžete začít vysvětlovat, v čem ten zásadní rozdíl spočívá a to už jste na půl cesty… Huhu…! Úplně se slyším.

Jaké dny jsou pro Vás perfektní?

Myslím, že název je v kontextu s filmem lehce ironický, protože perfektních dnů člověk za život prožije asi jen hrstičku a Eriku v průběhu děje potkávají spíš poťouchlé škodolibosti. Já jsem rád obklopen svými přáteli nejlépe při nějaké dobrotě a na nějaké šílené akci, kterých si občas s přáteli dopřáváme. Že se třeba vyjede v dobových kostýmech vlakem na tří denní „survival bojovku“ do přírody s minimem zásob. Člověk zapomene na každodenní shon a řeší jen své základní potřeby. Jak očistné…!

Zuzana Kronerová (rozhovor)
Jak byste charakterizovala postavu, kterou hrajete?

Dobrosrdečná, starostlivá matka, plná lásky k svému dítěti a usilující jen o jeho štěstí. Nedá se s ní ale vydržet. Neustále své dceři dává dobré rady, někdy až příliš dobré, takže kdyby se dcera jimi opravdu řídila, dopadla by dost špatně. Je mi však sympatická svou aktivitou a enormním úsilím, protože to v podstatě myslí dobře. Je i pozitivní a plná života. Mám ji velmi ráda, a tak doufám, že si ji zamilují i filmoví diváci.

Dáváte jako dárky podobné šílenosti jako Vaše filmová hrdinka?

Ne, až tak odvážná nejsem, bála bych se hlavně reakce mých dětí. Manželovi, případně kamarádům bych možná podobný dárkový šok i rada způsobila. Člověk musí zvážit, zda jeho smysl pro humor toho druhého skutečně potěší, případně pobaví. S mými kolegy z divadla Astorka jsme takovýto dáreček jednou dali našemu ředitelovi Vladovi Černému k jeho jubileu. Šlo o kvalitní vystoupení profesionální striptýzové tanečnice. Bavili jsme se nevíce my ostatní, hlavní aktéři byli spíše v rozpacích.

Viděla jste představení Perfect Days?

Bohužel, představeni Perfect Days v režii Alice Nellis jsem nestihla vidět, mám strach, že ho už nehrají. Je mi to líto hlavně kvůli Zuzce Bydžovské v hlavní postavě, mám ji velmi ráda jako herečku i jako skvělého člověka. Ivana Chýlková, která ji ve filmu nahradila, se zase stala mojí oblíbenou „vlastní“ dcerou, scény s ní mne velmi bavily. Na Perfect Days se ale ještě můžu podívat na jevišti divadla Aréna v Bratislavě.

Jak se Vám s Alicí spolupracovalo?

Alice se stala mým miláčkem mezi režiséry, je to už naše druhá filmová spolupráce. Nejen že má všecko do detailu promyšlené, ale je obdivuhodné jako něžně, laskavě a s hravostí a humorem vede herce i celý štáb. Při natáčení je pohoda, žádná nervozita. Všichni se chovají jeden k druhému maximálně slušně a zdvořile a je to především Alicina zásluha. Výsledkem naší minulé práce (Mamas & Papas) jsem byla nadšená, mimořádně film ocenili i slovenští diváci.

Jaké dny jsou pro Vás perfektní?

I když mám svou práci, divadelní i filmovou velmi ráda, nejperfektnější jsou pro mne dny, kdy mám volno a kdy jsme všichni, tj. můj manžel i naše dvě dospělé děti (Tereza a Adam) spolu a já jim něco dobrého navařím a upeču, vyprávíme si o všem možném, smějeme se spolu, a když mě ještě za moje kuchařské umění i pochválí, tak to jsem úplně v sedmém nebi.