V kouzelné zemi za zrcadlem se realita stává pouhou hříčkou imaginace Terryho Gilliama – nebo Dr. Parnasse?  
 
Doktor Parnassus (Christopher Plummer) před stovkami let vyhrál nad ďáblem věčný život, ale po čase došel k poznání, že nesmrtelnost není všechno. Uzavřel proto nový obchod, v němž se vzdal své dlouhověkosti výměnou za získání ženy svých snů. Má to ale háček – Parnassovo prvorozené dítě se stane v den svých šestnáctých narozenin majetkem ďábla. Ďábel, pan Nick (Tom Waits), však miluje sázky a tak dává majiteli pojízdného imaginaria poslední možnost, jak dceru Valentinu (Lily Cole) zachránit. Může mu snad pomoci záhadný viselec Tony (Heath Ledger), kterého ansámbl najde téměř oběšeného pod jedním z londýnských mostů, nebo člen imaginaria Anton (Andrew Garfield)?  
 
Před vlastní recenzí bychom měli pro úplnost zmínit i všechnu tu „omáčku“ kolem filmu „Imaginarium dr. Parnasse“ pro ty, kteří třeba filmový svět zase až tolik nesledují. Terry Gilliam spolu se scénáristou Charlesem McKeownen napsal (prý částečně autobiografický) příběh o podivuhodném světě doktora Parnasse a rozhodl se jej natočit. Netušeným kamenem úrazu se však stalo obsazení Heatha Ledgera do jedné z hlavních rolí, protože, jak filmovému fandovi jistě neušlo, tento herec v průběhu natáčení nečekaně zemřel na předávkování léky. Jak z téhle situace ven? Nejprve to vypadalo, že film nikdy nebude dokončen, ale pan režisér si nakonec poradil. Upravil původní scénář a do rolí, zastupujících ve snových sekvencích zesnulého Ledgera, obsadil hned tři herce - Johnnyho Deppa, Jude Lawa a Colina Farrela.  
 
Právě tento odvážný scénáristický zásah však v momentech roubování původního příběhu na „alternativní cestu“ trochu zaskřípe. Kromě toho však ději není příliš co vytknout - má spád, vtip, a spoustu myšlenek, často postavených na konfrontaci ušlechtila, představivosti a dobra s ignorancí a zkažeností moderního člověka. Dobře se podařilo napsat i jednotlivé postavy a většinu dialogů.  
 
Terry Gilliam si samozřejmě pečlivě ohlídal i vizuální stránku věci – krásnou, staromódní rozkládací scénu kočovné společnosti, vynikající kostýmy, i nádherné velké obrazy svatyně. Ten opravdový zážitek ale začíná až v bizarních světech mysli dr Parnasse, kde se mohli tvůrci pořádně rozmáchnout. Těmto čarokrásným výletům sluší zejména ty „rukama vytvořené“ roviny, postavené na kulisách (například svět lahví), neboť počítačové triky někdy až příliš prozrazují svůj chladný, umělý původ. Ačkoliv ne, že by to surrealistické obrazy nějak zvlášť rušilo, a navíc by se bez moderní technologie jen těžko podařilo vytvořit tak pěkně neutěšené prostory pustiny. Gilliamovy fanoušky jistě potěší i montypythonovské vzpomínky na obří hlavy strážníků a postavy obývající cizí těla. Nechybí ale ani nádech mystiky s podivnou egyptskou loďkou, či o něco surovější nálezy v řece.  
 
To vše skvěle zachytil Gilliamův kameraman Nicola Pecorini, který se podílel i na předchozí „Kletbě bratří Grimmů“, a i zde najdeme skvělé nápady (například zrcadlové překlopení odrazu loďky ve vodě do originálu). Citlivě byla k obrazu doplněna i hudba bratrů Dannových, svou troškou do mlýna přišel i sám pan režisér, který dodal pár autorských písní (včetně parodie na Jacksonův šlágr "We Are the World" s názvem "We Are The Children Of The World").  
 
Za omračujícím audiovizuálem a solidním scénářem ani v nejmenším nepokulhává herecké obsazení. Velmi silná ústřední pětice v sestavě Heath Ledger, Christopher Plummer, Tom Waits, Andrew Garfield a sličná Lily Cole svým přispěním posouvá film do dalších, vyšších rovin. Tom Waits navíc určitě patří mezi jedny z nejcharismatičtějších pekelných obchodníků filmového plátna vůbec. Sázkou na jistotu bylo i obsazení tří „zaskakujících“ herců Deppa, Lawa a Farrela, kteří Ledgerovi (bez nároku na honorář, kterého se vzdali ve prospěch Ledgerovy dcery) zdatně sekundují.  
 
Jak tedy „Imaginarium dr. Parnasse“ shrnout? Nejlépe jako skvělý filmový zážitek, opřený především o silnou a originální obrazovou složku a působivé herecké výkony. Je sice cítit, že tvůrci (pochopitelně) nepočítali s úmrtím herce hlavní role a byli donuceni násilně improvizovat, a proto občas plynulost filmu malinko zaskřípe, přesto se z této prekérní situace vykroutili poměrně elegantně. Navíc, bez tohoto opatření by Gilliamův aktuální počin pravděpodobně vůbec nebyl dokončen, a to by byla veliká, veliká škoda (nejenom pro skalní fanoušky). Rozhodně by však bylo téměř urážkou jít na „Imaginarium dr. Parnasse“ pouze jako na „poslední film toho krásného herce, který nedávno umřel".

Poslední film Heatha Ledgera (Temný rytíř, Legendy z Dogtownu) pod vedením jednoho z nejspecifičtějších režisérů současnosti Terryho Gilliama (Dvanáct opic). Jaký je svět za zrcadlem, když se v něm vyobrazí ty nejskrytější touhy člověka? Kolik jste ochotni zaplatit za své sny?  
 
Dr. Parnassus se před tisíci lety vsadil s ďáblem a výhrou mu byla nesmrtelnost. Ovšem za cenu, že až se mu narodí dítě, v šestnácti letech ho ďábel dostane do své moci. Jsme v současnosti a v Londýně se každý večer koná kočovná show dávající lidem možnost nahlédnout do Parnassovy mysli a spatřit v ní svůj sen. Čtyřčlená skupina každý večer pořádá představení, o která nikdo nestojí. A blíží se šestnácté narozeniny Parnassovy dcery Valentiny. Pak se objeví neznámý Tony. Je on řešením všech problémů?  
 
Předně se sluší říct, že já na Imaginárium dr. Parnasse čekám už rok. A na takovýto film už několik let. Zatím jsem neviděla nic podobného, co by si tak moc pohrávalo s lidskou fantazií a zároveň působilo tak lidsky a každodenně. Tomu hodně napomáhá i fakt, že se film odehrává v současné době. Alkohol, cigarety a mobilní telefony. Prolínají se tady dva světy (když opomeneme ty imaginární). Ten náš, rutinní, obyčejný, bezvýrazný, uspěchaný. A ten nesmrtelného člověka a jeho přátel, barvitý, komplikovaný, nevšední. Což je vítaná změna, když si obvykle představíme mystiku v jiném století a na jiném místě. Dá nám to jistou dávku naděje, že i tahle doba může skrývat nějaká tajemství.  
 
Trailer nelže. Film se odehrává za hranicí běžné fantazie. Tam, kde třináctiletá holka sní o ideálním klukovi a třicetiletý muž sní o povýšení, tam tito lidé sní o podobných věcech, ovšem v jiné perspektivě. Jako by naše fantazie byla plošná a Imaginárium nám otevíralo dveře do trojrozměrného světa. Do světa, kde všechno odpovídá našim snům a zároveň je výrazně převyšuje a jde do extrémů. Každý nový svět ohromí a šokuje, každá podstatná maličkost doplní mozaiku kouzelného příběhu. Vizualita je hlavním kladem celého filmu. Víte, že nic takového, jako svět stvořen z čiré představivosti, neexistuje, a zároveň jste ochotni mu věřit. Už jenom proto, že je tak magický a nevšední.  
 
Herci odvedli skvělou práci. Nejen Heath Ledger, jehož herecká kariéra byla utnuta téměř hned poté, co se pořádně rozjela. Opakování staré písničky, ale takového talentu je prostě škoda. I jeho tři napodobitelé jsou bezchybní. A hlavně, skvěle vybráni pro své světy. Johnny Depp jako šarmantní gentleman. Tam je možná až příliš patrná rozdílnost ve vystupování mezi Ledgerem a Deppem, každý zahrál Tonyho po svém a každý skvěle. Dále Jude Law, smějící se, nadšený, bez zábran. A na závěr Colin Farrell, sebevědomý a přetvařující se. Někdo v něm možná i spatří Stua z Telefonní budky. Jak hlouběji pronikáme do příběhu, tím více se nám zostřuje i Tonyho povaha. A čtyři různí a odlišní aktéři se s tímto úkolem porvali a vyhráli.  
Byla by škoda opomenout Toma Waitsa v roli atypického ďábla. Prostě sympaťák. A tím spíš atypický, že připomíná dobového impresária. Proč ne, celý film se točí kolem kočovného divadla...  
 
Příběh patří k těm, u kterých se musí trochu zapojit mozek. Neznamená to tedy rozvalit se do křesla a vypnout, ale otevřít se a spolupracovat s režisérem a snažit se vžít se do situace. A jelikož některá zrcadla děje zůstala divákovi otevřená a neúplná (což těm přímějším lidem může trochu vadit, naopak ti s křídly neomezené fantazie to ocení), divák sám může, ba dokonce musí zapojit vlastí představivost a tím se stane svobodným tvůrcem, který doplní příběh ve vlastní hlavě. Nenásilně a férově.  
 
Řečeno v kostce, Imaginárium dr. Parnasse je navštívenkou do světa vlastní fantazie. Všichni tvůrci odvedli kus práce, hlavně, když se jim povedlo tak elegantně vyřešit náhlou a tragickou smrt Heatha Ledgera. Film je moderním uměleckým dílem. A jestli Imaginárium nenaučí lidi snít, pak už nic...(A ten rok čekání se rozhodně vyplatil!)

Terry Gilliam, expert a fanda všech pozemských i nadpozemských podivností, přívrženec vyděděného a na okraji zájmu. Ten, který se zaměřil na vytváření pohádkových světů s nápadně reálnými prvky (Kletba bratří Grimmů), zemí, kde pochopitelně straší a když to nejsou vlkodlaci, jsou to lidé (Strach a hnus v Las Vegas), kteří se rozhodli stát se zvěří, aby tak potlačili bolest a utrpení člověka. Z těchto znepokojivých krajin se občas leckdo snaží vydělit, zachránit a to nejlépe bláhovým (?) únikem do imaginárních prostorů vlastní fantazie. V jeho posledním filmu jsem opět u Terryho doma, neopouštíme již dávno zabydlené, nikoliv však probádané, v takové míře, abychom byli znechuceni a chtěli jej obviňovat z vykrádání sebe sama. A to přesto, že těch styčných ploch je v Parnassovi dosti. Tak jako v „Krajině přílivu“ se tu pracuje s ideou Alenky a světa za zrcadlem. Prostřednictvím (ne)vědomí nesmrtelného vykladače písma má každý vyprahlý odvážlivec příležitost zajet si expresem do vlastní hlavy a podívat se na věci z jiných úhlů. Zažít nevšední dobrodružství své vlastní probuzené a přefouknuté představivosti. To všechno bez užití jakýchkoliv syntetik, stoprocentně čisté! Skvělá myšlenka, jen ji umět prodat, ale jak když jste divný, out, na okraji, když jste „Král rybář“, vyšinutý, třeba jen tím, že jste zůstal uvízlý trčet v jiné době a nejde se hnout. Z té letargie vás občas vyburcuje fakt, že vaše skvostná, kypící dcerunka už nedokáže předstírat dvanáct a o své se hlásí ďábel, se kterým neustále prohráváte. A to, i když to tak někdy nevypadá.  
Na tom příběhu v podstatě není nic do té doby, než se začnete ptát, co za tím vězí, že z něj máte tak silný dojem roztříštěnosti a nesoudržnosti. Tím ovšem nechci říct, že je to chyba, protože kdo řekl, že film musí být stůj co stůj kompaktní? Gilliam je anarchista a tohle je manifest jeho založení, nepovede vás za ruku, nechá vás do toho spadnout bez ohledu na vaši nedostatečnou orientovanost. Jak správně poznamená Valentina „sweet sixteen“ (Lily Cole) při jednom vystoupení, Imaginárium je alternativa, jak se prostřednictvím něčí mysli dostat do té vlastní za účelem lepšího sebepoznání. Nikdo po takové zkušenosti nemůže ze zrcadla vylézt stejný. Terry (1940) nás neustále přesvědčuje o tom, že on šedesátá léta prožil na plné pecky, dost možná tak, že si z nich nic nepamatuje. Chtěl bych se ovšem vyvarovat laciným přirovnáním, přesto je trochu obtížné nevnímat celý ten projekt jako trip.  
Zajímavé je to chronologické rozostření a to hned na začátku, kdy londýnskými kulisami projíždí rozhrkané koňské spřežení s nuzným cirkusáckým živobytím a nám není vůbec jasné, v jaké době se pohybujeme. Zní to pak skoro jako vtip, když se hned v další scéně kamera posouvá ke vchodu dosti současně vyhlížejícího tanečního klubu, aby mohlo dojít k tomu časovému protnutí. Proč se tak děje se dozvídáme ve scéně třetí, kdy Mercury aka Anton (Andrew Garfield) představuje svého guru (Christopher Plummer) jako tisíciletého kmeta, kterým ve skutečnosti díky sázkám s ďáblem opravdu je. Stižen kletbou věčného života se však zamiluje a aby objekt své touhy získal, vzdá se danajského daru nesmrtelnosti, jenže společně se zbavením se břemene dojde ke smlouvě, kdy si ďas aka pan Nick (Tom Waits) nárokuje jakýkoliv plod z této lásky vzniklý, šestnácti let dosaživší. Hnán výčitkami svědomí připravuje svoji dceru (doslova za pět dvanáct) na tuto možnost. Vypráví, kterak jako mladý mnich uzavřel s panem Nickem pakt a my sledujeme po technické stránce jednu z nejpropracovanějších sekvencí. Na křídlech ptáka (který bude mít mimo roli uvaděče ještě jednu vzápětí) se pozvolna snášíme do svatyně, kde Parnassus káže. (Přítomný je tu i "vertikálně deficitní";-)Percy, kterého hraje Verne Troyer a tím se vlastně dostává na listinu dalšího cestovatele časem, později se dozvídáme o jeho nadpřirozeném původu…).  
 
Monumentálností a obrazovou rozmáchlostí to asi nejvíce připomíná Jacksonovu trilogii „Pán prstenů“, ale je to jen jedna z mnoha vrstev, kterou Imaginárium oplývá. Jednou z významných, co do četnosti, jsou takzvané „renderované“ části světa za zrcadlem. Naivní, archaické, papundeklové kulisy, ať už vnitřního světa Tonyho (Heath Ledger v roli „světskými“ zachráněného ztroskotance plus alternace) nebo v souvislosti s nepovoleným vniknutím dítěte zkraje filmu nás pravděpodobně upozorňuje na nevyzrálost a infantilitu Tonyho. Tato postava ale není jen nedospělá, je taky pěkně zkažená (viz jeho zakrývání zločineckých aktivit za dobročinnou organizaci). Jeho nevyzpytatelnost a nejednoznačnost celkem dobře vystihuje počet „kopií“, proměn za zrcadlem. Původně se scenáristicky nejspíš uvažovalo jinak, ale vlivem tragických událostí (všichni ví) se přistoupilo k řešení pomocí tří alternací a principu odkrývání jednotlivých identit. Řekl bych, že se tento nápad do filmu zakomponoval celkem nenásilně a divák ho může vnímat jako naroubovaný a křečovitý asi jen díky té mediální bublině, která snímek předchází a pohlcuje.  
Chtěl jsem upozornit na výborné herecké výkony pánů Andrewa Garfielda (Anton, Mercury) a Toma Waitse (Ďábel, Nick), kterého známe spíše jako muzikanta, ale natáčení mu rozhodně není cizí, viz spolupráce s Jimem Jarmuschem (Kafe a cigára, Tajuplný vlak, Mimo zákon), objevil se i v již zmiňovaném „Králi rybáři.“ Co se týče herectví Heatha Ledgera, opět vynikající, jen výběr jeho náhradníků hodnotím jako nešťastný mimo vždy skvělého Johnnyho Deppa, který je dle mého Ledgerovi typově i herecky nejblíže, což se ovšem o Colinu Farrelovi a Jude Lawovi říct nedá. Vůbec mi přijde, že do výsadních filmů tohoto typu vůbec nepatří, protože si to zkrátka nezaslouží být osloveni.  
Naopak my všichni si zasloužíme být odvlečeni a zase třeba znovu objeveni a proměněni někde jinde a trochu jinak. Jak jsem četl kdesi trefnou poznámku, s tímhle materiálem by se v kině už zase dalo bydlet.