Děj filmu se nechal inspirovat skutečností, že každoročně se do newyorských bytů stěhuje mnoho svobodných nebo rozvedených žen. Nevědí, kdo v bytě bydlel před nimi, neznají domácí, kteří jim byty pronajímají, a neobtěžují se tím, že by nechaly vyměnit zámky. Tento film je příběhem jedné takové ženy …

Hilary Swanková hraje dr. Juliet Deverauovou, mladou chirurgyni na pohotovosti v nemocnici, která se právě odloučila od svého manžela. Cítí se ještě dost zranitelná, ale snaží se působit sebevědomě. Sebere všechnu odvahu a jejím hlavním cílem mezi službami v nemocnici je, aby sehnala nějaké nové bydlení, které by unesl i její omezený rozpočet. Místní brooklynský realitní agent jí nabízí řadu nevyhovujících a miniaturních podnájmů a Juliet je sklíčená, že se jí asi nikdy nepodaří sehnat něco alespoň trochu útulného.

Juliet má za sebou další den bezvýsledného hledání bytu, až se zastaví před solidním starým domem, kde jsou lehce pootevřené dveře, a kde spatří rukou vyvedený nápis „K pronajmutí byt v 6. patře“. Juliet vystoupá po impozantním točitém schodišti až k bytu, kde se setká s pohledným mladým mužem Maxem, který brousí smirkovým papírem stylové dřevěné podlahy.

Byt představuje všechno, o čem se Juliet mohlo jen zdát - vysoké stropy, spoustu místa a úžasnou vyhlídku. Max jí sdělí cenu podnájmu, který je v možnostech Juliet, takže si okamžitě byt najme a sama nevěří tomu, jak velké štěstí ji potkalo.

Max je poněkud plachý, ale příjemný muž, který se jeví jako dokonalý domácí - dokonce pomáhá Juliet nastěhovat do bytu její skromný majetek. Juliet je teď opět nezadaná a Max ji přitahuje. Chce mu vyjádřit vděčnost za jeho pomoc a pozve ho na večeři pro dva do svého bytu.

Během společné večeře se Juliet a Max sblíží natolik, že málem dojde důvěrnostem. Juliet si ale uvědomí, že takový vztah s domácím tak brzy po rozpadu jejího manželství asi není zrovna správný, takže vycouvá a Max je z toho zmatený a zklamaný.

Maxův dědeček August bydlí na stejné chodbě jako Juliet a pozoruje častá setkání Maxe a Juliet. August má chatrné zdraví a potřebuje stálou léčebnou péči, kterou mu Max dokáže poskytnout. August nesouhlasí s chováním citlivého vnuka a naplno mu řekne, co si myslí o rozvíjejícím se vztahu s Juliet, což Maxe ještě více zraní.

V dalších týdnech Juliet děsí záhadné události a dochází k vysoce nepravděpodobnému závěru, že ve svém bytě není sama. Zjevují se divné stíny, zvuky, které nedokáže určit; ale nebere tyto myšlenky nijak vážně, protože si myslí, že to prostě patří k její nové situaci - žije úplně sama v novém bytě. Juliet však neví to, co ví divák, který za zdmi jejího bytu objevuje bludiště tajných chodeb, které vytvořil domácí Max, jenž tak může Juliet špehovat a současně se může kdykoli dostat do jejího bytu. Max se stále více na Juliet fixuje, takže se stává nebezpečně neovladatelným a stále impulzivnějším ve své touze sledovat každý její pohyb.

Juliet má čím dál tím větší podezření, že všechno není tak, jak by mělo být. Běžně dochází k mnoha nevysvětlitelným záhadám, takže Juliet si objedná technika, který jí nainstaluje do bytu bezpečnostní kamery - Juliet si přitom není tak moc jista tím, co by asi tak mohly zaznamenat.

Juliet chová stále ještě dost silné city k bývalému manželu Jackovi, takže dojde k tomu, že ho jednoho večera pozve k sobě do bytu na večeři. Toho večera znovu ožije jejich vztah a stráví spolu vášnivou noc. Max nepříčetně žárlí, když ze své skrýše pozoruje dírou ve zdi, jak se to všechno vyvíjí.

O několik dní později pozve Juliet Jacka znovu k sobě do bytu a Jack, který je velice pozorný, dorazí do bytu dříve, aby mohl uvařit. Víme, že Max je uvnitř a sám. Jack objeví v kuchyni neznámé pootevřené dveře, a když je rozevře dokořán, narazí na Maxe, který ho pak honí v bludišti tajných chodeb. Max Jacka surově zavraždí - Max se rychle propadá do nebezpečně psychotického duševního stavu.

Když Juliet pojme podezření, že Jack v bytě byl, ale teď zmizel, pustí si záznamy ze skrytých kamer, aby našla nějaké stopy a svědectví toho, co Max provedl. V jednu chvíli se otočí a ocitne se tváří v tvář Maxovi, který se tajně skrýval v bytě už před jejím příchodem. Juliet musí zoufale bojovat o záchranu vlastního života v domově, který se pro ni najednou stal vězením. Závěr filmu je mimořádně napínavý.

Co řekl o filmu režisér Antti J. Jokinen

Rád vidím ve filmu „Intimní past“ hrůzu, která vychází z chování postav. Nepochybně se jedná o psychologický thriller - něco na způsob filmu Romana Polanského „Nájemník“ a filmu Adriana Lynea „Osudová přitažlivost“. Lákalo mě režírovat film, který si pohrává se smíšenými a omezenými perspektivami a má témata a motivy, které jsou pro diváky skryté, ale které se najednou překvapivým způsobem odhalí. Chtěl jsem, aby byl děj napínavý, příležitostně netradiční, a unikl tak pasti konvenčnosti. Baví mě filmy, které nutí diváky vynaložit určité úsilí na odhalování postav a vysvětlení situací.

Hlavními myšlenkami filmu „Intimní past“ - a to pokud jde o zápletku i ztvárnění - je věznění a únik z něj, ale také izolace a klaustrofobie. Film se natáčel v působivé newyorské stylové atmosféře „thrilleru“, takže se ví, kdy se má něco odhalit a kdy něco skrýt. Je plný napětí. Dialogy pohánějí kupředu vyprávění až do chvíle, kdy ve filmu převládne čirá hrůza. Chtěl jsem, aby detaily působily přirozeně a byly zasazené v realitě. Diváci musí cítit, že se ocitli uvnitř filmu - nebo přinejmenším prožívají děj skrz oči Juliet.

Vizuálně se všechny hlavní myšlenky vyjadřují stylizovaným pohledem, který vytváří atmosféru napětí a ponechává prostor pro věci, které nemají být spatřeny. Spousta stínů a osvětlení ve stylu „film noir“. Kamera se pohybuje jako pohled těkající ve všech místech a s využitím dlouhých objektivů vytváří klaustrofobický pohled uvnitř bytu. Avšak vzhledem k tomu, že vytvářím sexy psychologický thriller, ztvárnění, světlo a střih vyprávějí příběh a vytvářejí atmosféru, takže film netrpí stylovostí na úkor základního sdělení. Je to umělecký a specifický, avšak velice komerční přístup.

O vzniku filmu

Vedoucí produkce Nigel Sinclair o filmu říká: „Když jsme opět začali v Hammeru natáčet filmy, rozhodli jsme se, že chceme produkovat filmy, které patří spíš do žánru psychologického thrilleru než jen čisté horory. Pročetli jsme hodně scénářů. Pak jsme se seznámili se scénářem „Intimní past“, který napsali Antti Jokinen a Robert Orr, okamžitě jsme ho přijali a usoudili, že pro Hammer bude perfektní.“

„Antti režíruje celovečerní film poprvé - má silné osobní charisma, je to velice příjemný člověk a je v něm vášeň. Tím, že napsal scénář, tak již do značné míry film předurčil. Cítili jsme, že pokud jde o režii, byla to beze sporu správná volba. Dokázal to, že se mu svěřila jedna z největších světových hereček.“

Jokinen o filmu říká: „Chtěl jsem napsat psychologický thriller, který by byl poněkud unikátní, měl by tak trochu složitý děj a vycházel by spíš z chování postav než z hrůzy jako takové. Skutečně se mi nelíbí filmy, které se orientují víc na mučení a na hrůzu a jsou založené na něčem, co není podloženo důkladným studiem postav. Skoro náhodou jsem si v letadle z Londýna do Los Angeles přečetl článek o psychoterapeutovi, který léčil ženu, jež se bála, že je někdo schovaný pod její postelí i na jiných temných místech, takže jsem sepsal zápletku celého filmu vlastně v letadle. Současně jsem chtěl vyprávět příběh, se kterým by se lidé mohli ztotožnit. Domnívám se, že diváci se dnes ve filmech už dost dobře orientují, takže dokážou tak nějak odhadnout, co se vlastně děje, přitom scénáře bývají dost neoriginální. Chtěl jsem udělat film, kde by diváci museli neustále hádat. Nazývám takové filmy thrillery, kde hrůza vychází z charakteru postav, což znamená, že jsem chtěl vytvořit postavy, které si diváci oblíbí - a pak je začnu terorizovat!“

Sinclair pokračuje: „Když teď popisujeme lidem tento film, odvoláváme se na Hitchcocka - na myšlenku emocionální obratnosti, náznak, na méně fyzicky explicitní nebo úděsné události, zasazené do života obyčejných lidí. Myslím si, že část publika se skutečně ztotožní s postavou Hilary Swankové - s Juliet. Je to velice inteligentní žena, lékařka, každý den čelí problémům, vyrovnává se s lidskými krizemi, má ve svých rukách lidské životy. Nepředstavili byste si, že taková situace by se mohla stát lidem jako Juliet, ale je to naprosto logické a postupně klesá stále hlouběji a hlouběji, než si uvědomí, co se jí to vlastně děje. Strachem jsme z toho úplně vedle - myslím publikum.“

Antti velice rád vzpomíná na své první setkání s Hilary Swankovou: „Když jsem potkal Hilary, inu, bylo to poučné - postava Juliet mi začala být naprosto jasná. Sepsal jsem totiž všechny příběhy Juliet od raného dětství až do začátku filmu - a Hilary reagovala na tento přístup velice dobře. Do této role vložila svůj vlastní obrovský díl a já se domnívám, že tvůrčí spolupráce je to nejzábavnější. Jako filmař věřím tomu, že poprvé děláte film, když ho píšete, podruhé, když ho natáčíte, a potřetí, když ho stříháte. Ale musíte také dovolit filmu, aby dorazil až k vám. Hodně scén jsme dělali společně s Hilary - a když jsme vytvářeli Juliet, prožívali jsme svobodu, protože nejsem s textem zase až tak svázaný. Spolupracovali jsme, aby postavy působily zajímavěji - Hilary je fantastická a přináší postavě na plátně charisma, nuanci a hloubku.“

Hilary Swanková říká: „Poslali mi scénář a byl to tak strhující příběh. Byl to chytrý psychologický thriller a chtělo se vám pořád číst, abyste zjistili, jak to bude dál. Cítila jsem, že to je pro mě příjemný žánr. Hodně dělám dramata a tohle v sobě má drama, ale s psychologickými prvky, se kterými je vzrušující si pohrávat. Jedna z velkých věcí na herectví je, když najdete složité postavy a snažíte se zjistit, co vytváří člověka. Najít postavu tak složitou, jako je Juliet, je vzácnost. Takže dostat příležitost to zahrát a pohrát si s tím a nacházet nuance - a po celou dobu s pomocí od Anttiho a ostatních herců, to je skutečně na mé práci úžasné.“

Sinclair navazuje: „Jakmile jsme zjistili, že se nám dostane té výsady, že Hilary Swanková přijme roli Juliet, najali jsme psychiatra a dali mu scénář. Požádali jsme ho, aby analyzoval postavu Maxe, diagnostikoval ho a uvedl podrobnosti, jaké charakteristické rysy by asi měl a co bychom mohli v našem příběhu vyprávět nesprávně. To pak vedlo k tomu, že jsme chtěli pro roli Maxe Jeffreye Deana Morgana. Hilary byla vlastně první, kdo nám navrhl právě Jeffreye. Pracovala s ním ve filmu „P. S. Miluji tě“. Setkali jsme se s ním, dali mu scénář a poznámky od psychiatra. Líbilo se mu to a přislíbil účast na projektu. Myslím si, že ta volba je dokonalá, protože on dokáže vystihnout náladu, vymáčknout z ní všechno a nikdy si nejste tak docela jisti, co se stane dál. Když se však na vás přímo obrátí, je to dost zneklidňující, a tak to má být. Má ve svých očích jistou vznešenost, prostě si nedovolíte ho označit za špatného mužského.“

Swanková mluví o svém kolegovi a kamarádovi: „Ve chvíli, kdy jsem přečetla scénář, okamžitě jsem v roli Maxe viděla Jeffreye Deana Morgana. V Jeffreyovi je cosi nevinného, je prostě sladký a laskavý a je to drahoušek, takže jsem si myslela, že to bude zajímavé.“

Morgan vypráví, co ho dovedlo k roli Maxe: „K tomuhle filmu jsem se dostal tak, že mi Hilary Swanková zavolala a řekla, že dělá „Intimní past“ a že se mnou chce znovu pracovat. Pokud se nepletu, tak jsem v tu chvíli řekl - nemusím to číst, strašně rád bych s tebou znovu dělal - a přesně to jsem udělal. Pak jsem dostal scénář a díkybohu, bylo to báječné! Moje postava je velice problematický muž a má nějaké rysy chování, které se v průběhu děje dramaticky zhorší. Maxovi to ve společnosti moc nejde, je to chlápek, který vyrůstal v tom domě a jeho život se doslova stává tím domem. Jeho společenské dovednosti nejsou zdaleka dokonalé a on tak nějak žije ve zdech toho domu, uvězněn v pasti vlastních myšlenek. Uprostřed toho se svým zvláštním maxovským způsobem zamiluje do Juliet, která se nastěhuje do domu, a bohužel se z toho stane velice nebezpečná posedlost. Když jsem si poprvé přečetl scénář, připomnělo mi to nějaký starší klasický thriller, něco jako film od Hitchcocka. To mě napadlo hned. Je to hodně hitchcockovské a hluboce napínavé, uvědomuji si, jak by měl thriller vypadat. Myslím, že se svým způsobem vracíme ke thrilleru starého stylu - jak sedíte na kraji křesla a donutí vás to z křesla vyskočit!“ Přístup Jeffreye Deana Morgana k postavě Maxe byl zásadně důležitý pro vyvrcholení filmu a pro účinek na diváka. Tobin Armbrust vysvětluje: „V první třetině filmu jste vlastně vedeni k tomu, že uvěříte, že by Hilary a Jeffrey teoreticky mohli tvořit pár, ale pak se všechno ukrutně zhatí. Takže v tomto konkrétním případě hrajeme na naději diváků, že Jeffrey bude hodný chlapík, že bude přesně ten typ chlápka, jaký ho chtějí všechny ženy mít. Pak odhalíme, že v něm existuje temná stránka. Jeffrey je fenomenální herec, úplně nejvíc hraje výrazem obličeje a očima. Má neuvěřitelně výmluvný projev a v tom byl pro nás zjevením.“

Hammer přivádí nazpět legendárního herce Christophera Lee, aby sehrál roli Maxova dědečka Augusta. Lee uvažuje: „Poprvé jsem slyšel o filmu „Intimní past“, když mi režisér zavolal do Londýna a já jsem začal mluvit svou elementární finštinou, což ho asi překvapilo. Řekl: ´Budu dělat tenhle film s Hilary Swankovou …´ samozřejmě jsem viděl spoustu filmů, které natočila, a také zaslouženě získala dva Oscary. Myslel jsem si, že byla mimořádně dobrá ve filmu „Million Dollar Baby“, takže když uvedl její jméno a když mi řekl, že tam mám s ní nějaké scény, souhlasil jsem ještě dříve, než jsem si přečetl scénář. Když jsem si pak scénář přečetl, pomyslel jsem si, že to je fascinující příběh. Není to jednoduchý příběh, je to velice podivný příběh. Je to jako - ale také se naprosto odlišuje od filmů jako „Nevinnost“ nebo „Rosemary má děťátko“, protože nevidíte všechno a poměrně dost dlouho nevíte, o co jde.

Ještě než se rozjela naostro kamera, Hilary Swanková a Jeffrey Dean Morgan si udělali svůj vlastní soukromý průzkum, aby lépe pochopili své postavy a to, co motivuje jejich rozhodování. Swanková říká: „Zajímavé bylo, když jsem zašla na pohotovost a zkoumala to tam. Lékař, kterého jsem tam sledovala, byl původně hercem a popisoval chirurgy jako adrenalinové závisláky; každý případ, který se tam dostane, je vzrušující, žádné dva případy nejsou nikdy stejné, takže chirurgové musí umět číst mezi řádky - což se hodně podobá herectví. Sledovat ho bylo fakt hodně zajímavé a je pravda, že ani jedna minuta nebyla stejná jako následující minuta. Je to nebezpečné, protože máte v rukách něčí život. Takže už jen pochopit, co to obnáší být doktor na pohotovosti, bylo skutečně velkým motivem pro ten průzkum. A ve filmu jsem musela zašít srdce, což bylo skutečně zábavné!“ Morgan zkoumal duševní poruchu, kterou trpí jeho postava, aby lépe ztvárnil typické znaky. „Než začalo natáčení filmu, setkal jsem se s psychiatry a zkoumal jsem tu roli, abych zjistil, jak mám zahrát Maxe, protože skutečně velice snadno se dá prostudovat povrchně jakýkoli druh duševní poruchy. Chtěl jsem být opatrný, abych to tak nedělal. Hlavně proto, že Max je typem postavy, která nám je sympatická, a je to také postava, ve které Juliet najde zpočátku zalíbení. Takže tam existuje přijatelná hranice, takříkajíc balancování, a vidíte, jak je postupně čím dál nervóznější, když se Juliet odtahuje. Vidíte, jak tyhle druhy poruch dozrávají a pak začnou vést svůj vlastní život. Ale Max je typ člověka, který se zoufale snažil nějak zapadnout. Nejsou tam vůbec žádné velké vnější známky, to všechno vyvěrá z toho, co mi připadá jako bolest v jeho nitru. Najít tu rovnováhu, v tom bylo to kouzlo.“