Bylo mi 16 a já roztouženě hltal jednu sci-fi knihu za druhou a se slzami v očích po dočtení Věčná války se hned na druhé místo zařadil Isaac Asimov se svým sci-fi románem Já, robot, jehož tři vymyšlené zákony o podstatném jménu, které dal světu Karel Čapek, byly dlouho ozdobou mého pokoje. 1. Robot nesmí ublížit člověku ani svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo. 2. Robot musí uposlechnout příkazu člověka, pokud není v rozporu s prvním zákonem. 3. Robot musí chránit sám sebe před zničením, pokud to není v rozporu s prvním či druhým zákonem. To je jediná - zato nezbytná - výbava k tomu, aby mohl být tenhle povedený snímek náležitě vychutnán. Základní otázka, zda má robot právo na svůj vnitřní svět, se tu nijak hluboce nerozvíjí, ale slouží jako východisko pro svižnou, stylově čistou a chytrou podívanou. Nezdržují ji žádné košaté odbočky, ani překombinované vedlejší motivy. Přímočarý tah pátrání si dovoluje jen jeden malý a sympatický nadstandardní luxus: postupné odhalování soukromé vazby Spoonera na zesnulého doktora.  
 
Proyasova režie (natočil například temnou Vránu) si zakládá na precizní strohosti, příznivci Asimova by tedy neměli čekat na žádné intelektuální kličky, inspirace je to opravdu velmi volná. Vize nedaleké budoucnosti tu možná působí poněkud sterilně, ale potěší hezkými detaily (třeba věšák na zaparkovaná auta) a dá vyniknout pečlivě natočeným akčním scénám. Povedený je hlavně únik z domu likvidovaného bouracím robotem a výtvarně efektní je honička v hangáru, kde čeká na expedici tisícovka robotů.  
Já, robot sice při sledování nezpůsobuje znepokojivé chvění kdesi uvnitř, jímž disponují nejlepší adaptace románů Philipa K. Dicka, ale stále stojí o patro výš nad běžnou žánrovou produkcí. Neměli tvůrci přece jen vyšší ambice?