Píše se rok 2035, ale policejní detektiv Del Spooner (Will Smith) jako by byl stále duchem v minulosti - namísto hlasem ovládaného přehrávače má doma starožitnou hi-fi věž a ráno s láskyplným výrazem nazouvá několik desetiletí staré archivní tenisky. Nejvýrazněji se však jeho staromilství zrcadlí v odporu k robotům. Jedná se o zášť bez zjevné příčiny, neboť mechaničtí služebníci lidstva se svým pánům nikdy nevzepřeli, naopak věrně chrání jejich majetek i životy. Spooner nicméně věří svým instinktům a nakonec vycítí i šanci dokázat, že jeho technofobie není neoprávněná - duchovní otec robotů doktor Lanning (James Cromwell) totiž záhadně zemře a zdá se, že v jeho smrti má prsty jeden ze strojů nové generace. Spooner začne případ prošetřovat, a nadzdvihne tak pokličku něčeho, co se zdá být rozsáhlou konspirací. Vztah mezi člověkem a bytostmi, které stvořil k obrazu svému, nepřestává filmaře fascinovat. Zatímco však nejznámější díla žánru, ať už se jedná o Blade Runnera, japonské klasiky typu Ghost in the Shell či trilogii Matrix, většinou pracují s bezmála mystickou rovinou tohoto vztahu, tým režiséra Alexe Proyase se vydal jinou, rozumovější a odlehčenější cestou. Je to trochu s podivem, neboť Proyas ve Vráně a Smrtihlavovi prokázal nebývalý cit právě pro věci mystické, ale výsledek je více než přesvědčivý. Racionální jádro Proyasova díla by mělo potěšit i vyznavače literární předlohy, kteří jinak z knihy Isaaca Asimova najdou ve filmu jen pár střípků v podobě známých jmen, témat a pochopitelně i tří zákonů robotiky. Těmi se musí řídit každá umělá bytost, a měl by jim tedy podléhat i robot Sonny, který je oním zmíněným podezřelým z Lanningovy vraždy. Sonny představuje podobný zázrak digitálních technologií, jakým byl Glum v Pánovi prstenů. Za jeho hereckým výkonem se opět skrývá konkrétní člověk (Alan Tudyk) a jeho interakce s okolím je stejně bezchybná, byť se nedočkáme žádné ohromující scény á la Glumův schizofrenní dialog. Samotný design Sonnyho a jeho mechanických kolegů z nejnovější vývojové řady NS-5 je jakousi zmenšenou verzí celého Proyasova snímku: na první pohled jasný a průhledný, přesto ukrývající temné tajemství. Spoonerova počáteční nedůvěra k Sonnymu prochází ve filmu dlouhým vývojem a Will Smith se v roli detektiva ze všech sil snaží, aby jej digitální herecký partner nezastínil. To se mu nakonec daří, přestože se u něj na rozdíl od robota nejedná o nějakého 'Willa Smithe nové generace', jak herec naznačoval v rozhovorech. Stále se drží osvědčeného frajeření a cool hlášek, které na jednu stranu nezklamou příznivce Mizerů, na druhou stranu nerozlítí ani pravověrné scifisty - to proto, že Spoonera většinou vzápětí někdo setře. Některé vtipné okamžiky působí nadbytečně, například když detektiv v opuštěném Lanningově domě odmítá přítulného čtyřnohého mazlíčka slovy ty jseš kočka a já černej, neklapalo by to , zatímco se k budově blíží děsivý demoliční robot. Když však přijde uslzená scéna vysvětlující hrdinovo trauma z minulosti - a s ní i Smithův pokus o 'oscarové' herectví - budete si přát, aby se hlášky co nejdřív vrátily. Pokud lze scénáři něco vytknout, je to zvýšená míra vyvařených stereotypů. Vedle traumatu má Del Spooner i neméně obligátního nadřízeného, který si sice detektiva cení, ale nevyhne se standardnímu momentu 'odevzdej mi odznak', jenž odstartuje Spoonerovo pátrání na vlastní pěst. Film si ovšem drží takové tempo, že na nějaké výhrady při sledování moc času nezbývá. Alex Proyas obdivuhodně stmelil témata sci-fi z padesátých let minulého století s estetikou moderního letního blockbusteru, pečlivě buduje atmosféru a ukazuje se být i špičkovým režisérem akčních sekvencí, které se ve své oblasti řadí k tomu nejlepšímu, co bylo letos v kinech k vidění. Strhující automobilová honička, rvačka jeden na jednoho i davové scény působí v Proyasově podání jako samozřejmá a nedílná součást filmu. Režisér nedává divákům ani moc prostoru na přemýšlení, takže finální rozuzlení a odhalení okolností Lanningovy smlouv... dobrý komentář 