fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    Podobné filmy    

63% 254 hlasů
6.3 10 254
film / komedie, Česká republika, , 112 min.
Kinopremiéra v ČR 12.1.2006, DVD od 21.1.2008 Bontonfilm

Režie:
Herci: , , , , , více...
starNastavit upozornění

V TV televize zítra VOYO 09.15 /ST/



Ukázka
02:27



Nová rodinná komedie Marie Poledňákové o tom, že nikdo nechce zůstat sám.
Tatínek Luboš, který pracuje v Alpách jako záchranář, přijíždí domů do Prahy mnohem dřív, než původně slíbil. Jeho osmiletá dcera Amálka je nadšena, a tak odmítne jet na školu v přírodě, aby si užila tatínka. Luboš se vypraví do školy, aby Amálku omluvil, ale dopadne to tak, že nakonec jede do Vysokých Tater s celou třídou jako zdravotní doprovod. Své manželce Anně (řeší právě odchod do důchodu a ztrátu milované práce u baletu) slíbí, že je to jen na pár dní, ať tedy odjede na chalupu, kam za ní určitě přijede ... Řetězec náhod a nedorozumění tomu však zabrání - hodně tomu napomůže Amálka, ale také svérázný děda Pepík a syn Vašek se svou dobrodružnou povahou, do hry vstupuje i atraktivní učitelka Alice, originální rodina Koudelkových a jejich syn Vítek, dědova sousedka Bobulová, vesnická zrzavá kráska Julča, profesorka Kája se svým smyslem pro matematiku i pro východní meditaci ...
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu nějak mi v tomto filmu uniká smysl postavy Vítka a jeho rodičů, vysvětlí mi to někdo? :?:
Všechny komentáře k filmu 77+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Oficiální stránka    Videotéka: přidat si do ní film

Popis filmu Jak se krotí krokodýli

Některé děti to nemají doma jednoduché. Zatímco osmiletý Vítek Koudelka má dva tatínky a dvě maminky, jeho spolužačka Amálka Rychmanová má tatínka jednoho a vidí ho jen jednou za měsíc, protože je záchranářem v Alpách. To vadí také její mamince, baletce Anně, která by chtěla, aby konečně byli normálně fungující rodina. Když Luboš přijede domů o čtrnáct dnů dřív, odmítne jet Amálka na školu v přírodě. Jenže když se táta vypraví do školy, aby ji omluvil, dopadne to tak, že s třídou pojede nejen Amálka, ale také on. Ještě předtím se rodina i s Vaškem vydá k dědovi Pepíkovi, který je k sobě vylákal pod falešnou záminkou, že se žení. Zatím je sice svobodný, ale o nápadnice nemá nouze. Snaží se ho totiž ulovit nejen sousedka Bobulová, ale také starostova sekretářka Julča. Luboš s Amálkou odjíždějí s tím, že se za tři dny vrátí a všichni se sejdou u dědy, který pro změnu odjíždí do Prahy na počítačový kurz. Jenže během výletu se vychovatelka Boženka zraní a Luboš musí zůstat déle. Děti ho sice zbožňují, ale věčně mrzutá učitelka Alice není s ničím spokojená. Naštvaná je také Anna, která po návratu třídy zahlédne Luboše s Alicí a je přesvědčená, že spolu něco mají. Pohádá se s ním a řekne mu, že se chce rozvést. Snadné to nemá ani Vítek, který má sice čtyři rodiče, ale ani jeden nevěnuje pozornost tomu, co by chtěl. A dědovi přibude ke dvojici nápadnic ještě svérázná učitelka Kája. Situace je stále zamotanější a šťastný konec v nedohlednu.


O obsazení

<>Obrázek nenalezen<> Luboš Rychman
Sympatický tatínek Luboš, povoláním vysokohorský záchranář, svým předčasným příjezdem na dovolenou ze švýcarských Alp vyvolá řadu komplikací a nedorozumění…
„Děti netouží po obyčejné pravdě… Děti touží po zážitku… a někomu tenhle dar zůstane… i když je už docela velkej…“

Anna Rychmanová
Maminka Anna, primabalerína Národního divadla, která právě řeší problém s ukončením profesní kariéry - krásně napsaná role a úžasně zahraná.
„Tenhle život je tak krátkej, že ani nestojí za tolik trápení…“

Vašek Rychman
Jejich dvacetiletý syn s dobrodružnou povahou, který se připravuje (tak trochu za zády starostlivé maminky) na ekologickou expedici na Coco Island.
„Pro nás je Coco Island zázrak planety a ty bys jen vyšilovala, že jsou tam krokodýli a tornáda!“

Děda Pepík
Renesanční člověk nabitý energií, nápady a touhou po stále nových zážitcích, se srdcem dobrodruha, a navíc stále přitažlivý pro ženy.
„Co já bych za to dal, kdybych moh jet na CoCo Island… Průhledný moře, korály… břišní tanečnice…“
obrazek
Jitka Bobulová
Sousedka dědy Pepíka, která si na něho tak trochu myslí, obětavá, pracovitá, ale moc krásy nepobrala a nemá to v životě na růžích ustláno, přesto bojovnice.
„Přece nebudu dřepět doma jako pecka a čekat, až mi nějaká káča zpacká život!“

Maminka Koudelková
Dvě atraktivní maminky malého Vítka Koudelky.
„Jsme trochu hlučná rodina…“

Koudelka Miki
Dva energií nabiti tatínkové Vítka Koudelky - oba muzikanti, kteří to umí rozpálit na plné pecky.
„Duní, duní, duní dům / Zazpíváme sousedům / Roztančíme celý dům…“

Učitelka Alice
Učitelka Amálky, Vítka a třídy, která jede na školu v přírodě - atraktivní a trochu nebezpečná - i ona má však za sebou hořkou životní zkušenost. „Ostatně já tě taky nemůžu poznat… pamatuju doby, kdy ses ke mně choval jinak…“
obrazek
Profesorka Kája
Profesorka dědy Pepíka na počítače - odbornice na počítače, matematiku, ale i na východní filozofii - umí „návody na štěstí“.
„Kráčejte po cestě jako jednička a vesmír vám odpoví tím, že vám předá to nejlepší…“

Julča
Svůdná a provokující zrzavá kráska z vesnice, kde žije děda Pepík.
„Ty si tu žiješ, Pepíku…jako nějakej týnajdžr… Byla jsem v realitce… až dostaneme peníze… tak to spolu roztočíme“

Boženka
Věčně dobře naladěna, ale tak trochu „neposlušná“ vychovatelka na škole v přírodě.
„…Tak jsem se vám vrátila… „
obrazek
V hlavních dětských rolích
Amálka Rychmanová
Sedmiletá dcera Luboše a Anny - aby si užila tatínka doma, který přijel na dovolenou z Alp, odmítá odjet na školu v přírodě - a tím to všechno komplikuje…
„V baletu jsem nejhorší, ve škole plno špatných znamínek. Co je na mně nejlepší ?Můj milovaný tatínek! „

Vítek Koudelka
Krásně a jímavě napsaná postavička. Sedmiletý klučina, Amálčin kamarád, který má dvě maminky a dva tatínky, ale přesto se někdy cítí osamělý - a opožděný dopis od maminky na školu v přírodě způsobí málem katastrofu.
„Já bych chtěl , aby moje maminka byla baletka… Aspoň jedna… Aby byla brzy v důchodu…“

+ dvacetičlenná třída malých školáků, která jede na školu v přírodě ve Vysokých Tatrách. Paní režisérka věnovala dětskému castingu spoustu času a energie - a vyplatilo se. Našla skvělé dětské typy pro celou třídu, mezi nimiž vynikli Dominik Procházka v roli třídního baviče Konipase a smíšek Nikola Říhová jako Lórová. Tato parta malých herců, ale především rošťáků, si získala sympatie celého filmového štábu v Tatrách, ale i obdiv, že se jako profesionálové vyrovnali se svými hereckými úkoly, ale i s nepříznivými podmínkami - počasí v Tatrách se trochu spiklo proti filmařům. Byly to ale jejich nejkrásnější prázdniny - přesněji škola v přírodě. Jejich miláčkem se stal Miroslav Etzler, který dokonce s dětmi bydlel v dost spartánských podmínkách na Zelené boudě a po večerech jim vyprávěl hororové pohádky.
Bylo jedno strašidlo, já vím, my víme… Do povidel upadlo, já vím, my víme…

Marie Poledňáková (rozhovor)
obrazek
Když se vrátíte o několik let zpátky, myslela jste si, že se ještě někdy pustíte to natáčení filmu, nebo do psaní scénáře?
Tak to se musíme vrátit do roku 1990, kdy jsem byla přesvědčena, že už nikdy žádný film točit nebudu. A vytrvala jsem v tom 15 let. Skutečně jsem si myslela, že se k této profesi nevrátím, protože je pro mne nesmírně vyčerpávající. Já prostě nedovedu dělat dvě věci najednou, to znamená, že já vím, že film mě stojí tak rok a půl života…

Nikdy jste v té době neměla třeba sama chuť, že byste ráda…
Ne! Nikdy! Nikdy mi to nepřišlo na mysl, nikdy jsem po tom ani nezatoužila. Je to zvláštní, ale tak nějak jsem si říkala, že S tebou mě baví svět je komedií století, tak proč bych pokoušela štěstí!? Vím, kolik mě to stálo nervů a stresů, a prostě jsem se k tomu už nechtěla vrátit, i když jsem během té doby dostávala různé nabídky.

Co převážilo a co způsobilo, když jste potom změnila svůj postoj a řekla: Ano. Protože tam nemohl být jeden důvod, tam muselo být více okolností, které naznačily, že stojí za to zkusit to znovu.
Ten důvod se jmenuje Miloš Šmídmajer. Přišel na mě s úplně jinou taktikou. Ptal se mě, jestli bych se nechtěla opět pustit do filmu, nenaléhal na mne, jenom mi řekl, abych si přečetla svou knížku Jak Anděla viděla anděla. Půl roku mi to trvalo, než jsem si ji přečetla. A to byla ta první chvíle, ten první okamžik, kdy jsem si řekla, že by byla škoda nevidět to na plátně.
obrazek
Jaké další momenty vás ještě ovlivnily při zvažování, zda se ujmete i režie filmu?
Jedním z momentů, proč jsem se odhodlala k režii bylo i to, že jsem věděla, že Vašek Postránecký bude chtít, abych ten film točila. A ještě jedna věc se „podepsala“ na mém rozhodnutí. My máme chalupou na okraji Vysočiny, a když jsem dopsala scénář, tak jsem jezdila po okolí a našla jsem s pomocí svého souseda Franty nádhernou vesnici s krásnou návsí - ideální místo pro vesnickou pouť! A najednou jsem si říkala, co všechno bych musela tomu režisérovi tlumočit - kde chci, aby se natočila hráz, že tady vidím tu a tu scénu, že by bylo skvělé, aby tam byla využita bývalá škola… Vlastně jsem si uvědomila, že bych nemohla takto zasahovat někomu do jeho práce. Říkala jsem si, že by to bylo strašné trápení, protože buď bych u natáčení nebyla a trápila se doma, nebo bych na tom natáčení byla a režisér by byl úplný chudák, protože bych mu do toho všeho neustále mluvila. Takže to všechno dohromady, jak se říká, no… upletla jsem si prostě na sebe bič.

Myslela jste už při psaní scénáře na některé konkrétní herce, vybírala lokace?
Při psaní scénáře jsem určitě myslela ne některé konkrétní herce, na lokace ne. Lokace jsem začala vybírat, až když jsem měla scénář napsaný. Já ráda píšu hercům role na tělo. To má několik výhod. Když toho herce znáte, tak si ho v té roli dovedete představit a ta role vám daleko snadněji ožívá. Nebo při psaní přijdu na nějaké jméno, a to jméno mi pomáhá vidět tu kterou situace konkrétně, jak by ji ten herec zahrál. Postavu dědy Pepíka jsem od začátku psala pro Václava Postráneckého. Pokud jde o herečku, s níž jsem chtěla od začátku dělat a roli Bobulové jsem vlastně psala pro ni, tak to je Eva Holubová. Neznala jsem ji, ale prostě ji obdivuji, to její herectví, kde vlastně není prostor mezi realitou a hraním. Ona je nesmírně pravdivá, a to mě strašně bavilo. Jsem ráda, že tu roli vzala. A pak byly jiné role, kde jsme museli dělat konkurz. Třeba taková role Vaška. Prostudovala jsem si mladé herce z konzervatoře, DAMU, a nakonec zvítězil Jirka Mádl. Právě svou absolutní přirozeností a bezprostředností. Navíc v tom filmu kromě dvou hlavních dětských rolí, kterým je sedm let, hrají i další děti. Je jich tam celkem asi dvacet tři - a to nějakým způsobem určí celkovou kvalitu hraní. To znamená, že u těch dětí, když se to samozřejmě povede a vyprovokujete je, aby byly přirozené, potom tam vlastně není žádný odstup od role, takže realita a film - jedno jsou. A tomu se musí přizpůsobit i ostatní herci. Nebo se aspoň snažím, aby to mělo jeden řád. Je to nesmírně obtížné. Holubová a Postránecký jsou vynikající herci, ale vedle nich jsou naturštici, protože děti jsou naturštici. Takže tohle srovnat dohromady není tak úplně jednoduché - ale je to vzrušující.
obrazek
Vašek Postránecký někde říkal, že jste na něm chtěla takové věci, které by většině režisérů odmítl, že by do toho prostě nešel, ale vám že vyhověl a že jste možná ani nepocítila, že tam byla určitá nechuť.
To jsem opravdu nepocítila. Ale já si myslím, že je to v tom, že Vašek Postránecký je velký profesionál a že s ním právě proto není někdy lehká práce. Protože on ví, co chce, on ví, co je dobře a co špatně. Na nějaké rozmary režisérů rozhodně není zvědavý. My se známe léta a jsme kamarádi, tak si myslím, že jsme tyto problémy neřešili, naopak, že nás spolupráce těšila

. Který výběr herců vám dal nejvíce práce, kde jste nejdéle váhala a co vás nejvíce natrápilo, než jste obsadila tu kterou roli?
Určitě to byly děti. Protože ten film stojí a padá s malým Koudelkou a Amálkou. To jsou dvě dost velké role. Oběma je sedm let. Dělali jsme konkurzy už v lednu. Trvaly vlastně až do dubna. Bylo dost těžké najít Amálku, ale vymysleli jsme takový postup, že dvě asistentky castingu, které věděly, jak má vypadat Amálka a jak si představuji Koudelku a další děti, chodily po školách, do prvních a druhých tříd, kde v každé třídě vytipovaly jedno-dvě děti, někdy ani to ne. To množství dětí, které viděly, bylo neskutečné. Já sama jsem viděla asi šest set dětí! A mezi nimi jsem našla Amálku, ale pořád jsem neměla Koudelku. Byla jsem z toho zoufalá, protože jsem si říkala, že když nebude Koudelka, tak nebude film. Bylo to opravdu hodně napínavé. Až na poslední konkurz se dostavil jistý Tomáš Peč, a já jsem věděla - to je Koudelka! A doufám, že je.

Nikdo vám nemůže upřít velkou intuici při obsazovaní dětí, nikdo to jako vy široko daleko neumí. V čem je to tajemství?
Já nevím, opravdu nevím. Připadá mi to do docela normální…
obrazek
Přesto - je to jenom vaše intuice, nebo máte nějakou metodu?
Určitě jsou obecná pravidla, kterými se řídí každý režisér. Dítě musí chtít spolupracovat, musí také mít určitý exteriér, který je zajímavý pro kameru. To neznamená, že to dítě musí být hezké, ale musí mít výrazné oči, musí umět mluvit, ale to je ještě pořád málo. Já si myslím, že to je v tom, že každé dítě má nějakou svou osobnost. A tu osobnost v něm buď vycítíte, nebo ne. To je jako u dospělých. Myslím si také, že mezi těmi vybranými dětmi kromě těch dvou hlavních herců, jsou ještě dva velké talenty. Je to holčička, která hraje Lórovou a chlapec, který dostal roli Konipase. To jsou takoví bezděční komici, a ty já prostě miluji! Ale pokud jde o tu „metodu“ - já hlavně nemám ráda děti, které už někde hrály. Samozřejmě je to daleko větší risk, protože to není ověřené, ale jde jenom o to, jestli dítě to dokáže, jestli to vydrží, jestli jednoho dne neřekne, že se mu už nechce, jestli nezačne trucovat, protože to je prostě konec. Ale přesto do toho rizika jdu, protože dítě, které ještě nehrálo, to je jako nepopsaný list papíru - a je to nádhera s nim tvořit! A u „Krokodýlů“ to bylo úžasné, protože ty děti neměly žádný prostor mezi tím, co je skutečnost a co film, nedělaly mezi tím žádný rozdíl. Je to nádherné, když se to povede a můžete to ukázat na plátně. Ale pak z toho vycházely i různé komické situace. Jednou jsem potřebovala děti na chvilku zabavit, a tak jsem jim řekla, aby si šly kreslit. A když jsme začali opět točit, tak holčička, která hrála Lórovou, brečela a odmítala přijít na plac, dokud nedokončí obrázek. Ona prostě brala úkol namalovat obrázek stejně vážně jako úkol, který jí dám před kamerou. Nebo jsme točili scénu, kdy si děti myjí holinky. Scénu jsme dotočili, najednou se všichni rozprchli, ale všimla jsem si, že tam zůstala jedna holčička, která ještě domyla holinky, pak začala uklízet, propírat hadry, máchat kartáče… Ona to prostě považovala za realitu, a podle toho se chovala. Pro ni to nebyly holinky „na scéně“, ale v realitě.

Pracovala jste na filmu s velmi mladým štábem. Ti, co se vracejí k režii po létech, chtějí většinou do štábu „své„ lidi. Nebála jste se vzít nové lidi, nový tým? To je přece dost netypické
. Netypické?…

Určitě. Toho by se většina lidí obávala.
Mně to připadalo, že když už mám ten skok udělat, tak ať se mnou skáčou mladí. Zdá se mi to normální, protože ode mne to byl velký hazard, dobrodružství a riziko. Vím však o sobě, že mám v sobě jakousi vnitřní sílu, když začnu dělat. Myslím si, že by mi v tom mí vrstevnici nestačili. Takže jsem si strašně ráda nechala poradit, protože ty lidi neznám. Musím říct, že kameraman Martin Duba byl úplně skvělý. Tomu se říká stejná krevní skupina. Ti lidé nic nevzdávají, dělají vše s plným nasazením, nadoraz. Samozřejmě ne vždy se všechno povede, protože vám třeba nevyjde počasí, ale víte, že všichni pro to obětují všechno. A ne jen Martin Duba, ale třeba i Jirka Klenka, zvukař, byl opravdu úžasný! Nebo módní návrhářka Věra Kocová, která nikdy nedělala kostýmy, architekt Martin Vačkář - byla to prostě parta skvělých lidí. Víte, mně to připadá už hrozně nudné, když si každý pochvaluje, jaký měl výborný štáb, ale všichni byli opravdu skvělí a úžasní, tak se to prostě nedá jinak říct. A ten věkový rozdíl jsem já nijak nepociťovala, spíše jsem to vnímala, že nejsou žádné věkové rozdíly. Důležité bylo, že každý člen štábu byl plně oddán své profesi, že se ten tým výborně vzájemně doplňoval. A když se to soukolí spolu s vedoucím produkce Jirkou Holanem a Míšou Flenerovou dalo dohromady, tak z toho byl takový Golem, který když se dá do pohybu, tak nejde zastavit. A nebyl ani jeden případ, že by se něco nedalo točit, že by něco nebylo připravené, nebo že by herci nebyli na place včas. A to jsme všichni bylo vystaveni riziku, že někdo může onemocnět, ale naštěstí se to nestalo.
obrazek
Vaše filmy patří i po mnoha letech k těm nejoblíbenějším, přitahují stále nové a nové generace diváků. V čem je podle vás film „Jak se krotí krokodýli“ jiný oproti „Velrybě“ a „Polepšovně“ a oproti „S tebou mě baví svět“? Co divák může očekávat, co je tam stejné a co zásadně jiné?
To je těžká otázka… Stejná je tam asi ta poloha, to naladění, že je to o prima lidech, kteří mají mezi sebou docela pěkné vztahy, že se všechna nedorozumění dají vyřešit bez konfliktů. Diváci mohou čekat polohu mezi humorem a dojetím, nemusí se také obávat, že na ně budeme klást nějaké pasti ve smyslu, že tam bude rakovina, rozvod, nepříjemní lidé - to všechno tam prostě nebude. A v čem je ten film jiný, než moje předešlé snímky? Myslím si, že především ve stavbě. „Velryba“ a „Polepšovna“ vyprávěly příběh o třech lidech, šlo tedy o lineární příběh, kde byla jedna dějová linie. Stejně tak i u filmu S tebou mě baví svět jde vlastně o monotematický příběh. V „Krokodýlech“ se rozvíjejí paralelně příběhy tři, které spojuje jedno téma. To téma, to je o touze každého člověka nezůstat sám - a teď jde o ty různé způsoby, jak toho dosáhnout. Jinak se o to snaží dítě, kterému je sedm let, jinak čtyřicetiletá žena, která se obává, že by vztah s partnerem mohl skončit a jinak se chová pětačtyřicátnice, která se snaží teprve někoho získat. Myslím si, že to téma je hrozně široké, jde všemi generacemi napříč, je to prostě obyčejná lidská touha nebýt osamělý, touha mít v životě vedle sebe někoho, koho mám rád a kdo by miloval mě.

S kým se divák ztotožní, s těmi dětmi, nebo je to více o rodičích?
Já si právě myslím, že je to pro všechny generace. Protože těm malým hrdinům je sedm let, tak školní děti se ztotožní s příběhem Amálky a Koudelky a budou ho prožívat po svém. Je tam také příběh devatenáctiletého kluka Vaška, kterého hraje Jirka Mádl. Je tam střední generace, jeho rodiče Anna a Luboš, kterým je těch čtyřicet. A je tam také děda Pepík, a ten je vlastně z nich nejživější. On má vlastně trochu jiné starosti, protože kolem něj se shlukují tři ženy, které mají o něj zájem. Je to takový optimistický člověk, který k sobě přitahuje lidi…
obrazek
Vy jste chtěla vždy dělat filmy, které by bavily vás, a tedy i diváka - jaké je vaše krédo?
Řeknu to takhle. Opakovaná vysílání, peoplemetry dokazují, že moje filmy lidi opravdu chtějí vidět. Ale nemůže to být v příběhu, protože ten diváci dobře znají. Stává se mi dokonce, že potkávám lidi, kteří umí ty filmy nazpaměť! Není to tedy v příběhu, není to v replikách. Tak si musíme klást otázku, proč, v čem je ten zájem? Myslím si, že v těch filmech je něco, co je víc než ten příběh, víc než repliky, že je to ve vztazích, jak je prezentují Jana Preissová, František Němec a Tomáš Holý, že je to v osobnostech těch lidí, kteří přinášejí a tlumočí tu zvláštní kvalitu. Stejně to funguje i ve filmu S tebou mě baví svět… Doufám, že v „Krokodýlech“ je to taky tak. Já mám na to takový test: i když znám příběh do detailů a ve střižně vidím film nesčetněkrát, tak když si představím, jak ten malý kluk koulí očima, nebo jak se směje holčička, ale týká se to i „dospělých“ scén, tak vím, že bych ty záběry mohla vidět desetkrát, stokrát, protože je tam kus života pravdivého!

Teď, když se na film můžete dívat s odstupem, určitě tam máte oblíbené pasáže a scény. Prozraďte nám je.
To nemůžu prozradit. Samozřejmě ta stavba příběhu je taková, že na začátku filmu musíte diváka seznámit s tím, kdo je kdo, o co tam půjde, takže dalo by se říci, že v expozici je těch míst míň. Myslím si, že my ten příběh otevíráme docela rychle, takže s rozvíjejícím se dějem přibývá i těch bonbonku, záběrů a míst, na která se vysloveně těším…

Miloslav Šmidmajer (rozhovor)
obrazek
Uvedl jste na filmová plátna páté pokračování Básníků a teď přicházíte s novým filmem Marie Poledňákové. Co bylo těžší - přemluvit scénáristu Ladislava Pecháčka a režiséra Dušana Kleina k „Básníkům“ nebo paní režisérku k návratu k filmové práci po šestnácti letech?
Obojí byl běh na dlouhou trať, trval roky - a nakonec stejně musíte přijít ve vhodnou chvíli a mít po ruce nějaké argumenty. Za paní Poledňákovou jsem přišel ve chvíli, kdy už se podařilo natočit Básníky, a přesto široko daleko chyběl rodinný film, jaký dokáže vytvořit jen ona. Měl jsem argumenty dva: její schopnost vyprávět laskavě příběhy o nejobyčejnějších vztazích a touhách a přitom dávat lidem radost - a to je jedinečný dar! Říkal jsem: „Vy máte schopnost a možnost dávat lidem chuť do života, vždyť jde o poslání. Můžete novým generacím věnovat nový příběh z rodu těch, které diváci milují a který nás přežije.“ Navíc nebylo třeba vymýšlet něco zbrusu nového - v knize Jak Anděla viděla anděla bylo tolik motivů, že si je stačilo jen přestavit na plátně. Marie Poledňáková si po letech knížku přečetla, dala mi za pravdu a myslím, že ji zajímalo, jestli neztratila schopnost vyprávět příběh. Slíbila, že to zkusí - a za tři měsíce mi volala, že to napsala. Už první verze byla skvělá!

Po delší době jste „dokázal“ přemluvit paní Poledňákovou i k režii. Jak se dnes, po více než desetileté odmlce, osvědčila „na place“?
Přesvědčit Marii Poledňákovou, aby film režírovala, bylo složitější a dalo víc práce, než jsem si myslel. Ale věděl jsem, že nejlepší volbou je ona. A kdysi mi vyprávěla, že vlastně nikdy netoužila režírovat, ale když napsala scénář a absolvovala rozhovory s některými potenciálními tvůrci, uvědomila si, že by film nutně natočili jinak, než jak jej zamýšlela ona. A tak se odhodlala k režii. Stačilo mít tuto zkušenost na paměti a být trpělivý. Vlastně to byl důvod, proč film nevznikl už na podzim 2004, ale až o rok později.

A jak se osvědčila? Říkala mi, že nechce režírovat, protože té práci dává všechno a na rok a půl není schopná dělat cokoliv jiného a že ji totálně vyčerpá. Když se nakonec rozhodla, že film režírovat bude s tím, že natáčení proběhne na jaře 2005, tak už v létě 2004 jsme objížděli Vysočinu, jeli jsme do Tater a do Zermattu hledat lokace. A když napíšu, že jsme jeli do Tater, to vůbec neznamená, že jsme vyrazili na blind. Paní režisérka zavolala: „Přijeďte, mám pár tipů.“ Na stole jí ležely všechny průvodce o Tatrách, které šlo koupit. Stránky byly pečlivě zapapírkované a měla nastudované veškeré podrobnosti. Vedle byl stoh papírů s jinými místy - vše, co našla na internetu. Takže bez pomoci kohokoliv jiného vytipovala ze sedmi možných tři chalupy, kde bylo možné točit. V Tatrách nás čekal místní znalec Ing. Štruncel, který má také filmařské oko, a ten doporučil ještě další vhodná místa. Paní režisérka u kávy v pohodlí říkala: „Nebojte, nehnu se sto metrů od auta, už jsem zpohodlněla. Točit budeme vždy hned u silnice v blízkosti kavárny.“ Pravda byla taková, že prošla úplně všechny lokace i tam, kde chata byla o poznání méně vhodná, ale stejně vyšlapala kilometrový kopec jen kvůli tomu, jestli odtud není krásnější pohled do krajiny. Nakonec se točilo v chatě na Zeleném plese, nádherném místě, kam se šlo dostat jen pěšky nebo klasickými džípy, které jely teď 8 km tři čtvrtě hodiny, tedy pomalu - doslova krokem. Část štábu absolvovala tuto cestu každý den nahoru a dolů, zbytek včetně paní režisérky bydlel na chatě v prostředí vpravdě horolezeckém, hodně vzdáleném pražským kavárnám. Jinými slovy: Marie Poeldňáková slouží filmu a pro jeho zdar je ochotná se roztrhat. Jde nakupovat rekvizity do dekorací s rekvizitáři, zúčastnila se výběru kostýmů, dělala rozsáhlé castingy a hledání dětí bylo megaakcí… Je profesionálem v každém coulu a jsem rád, že jsem se mohl zúčastnit natáčení po jejím boku. Ostatně i mladší členové štábu - pomocný režisér, architekt, lidé, kteří pracují i na zahraničních zakázkách, tvrdili, že to pro ně byla škola a že tak připraveného režiséra nikdy nezažili. Sledovat Marii Poledňákovou při práci znamená vystudovat FAMU, psychologii, diplomacii - je to skvělá režisérka a štáb ji zbožňoval, i když všem dávala hrozně do těla, protože je velice náročná.
obrazek
Do jaké míry konzultovala s Vámi paní režisérka výběr herců - mohl jste použít právo veta?
Když pracujete s člověkem jako je Marie Poledňáková, tak žádné právo veta nepotřebujete. Je tak pokorná ke své práci a tak intenzivně hledá nejlepší možnosti, že přemýšlí o každém nápadu a vybírá optimální možnosti. Ve fázi, kdy jsem jí přesvědčoval o tom, aby film režírovala, přišel jsem s vlastní vizí obsazení - v něm od začátku figurovala Ingrid Timková. Řekla mi své obsazení, kde figurovali od začátku Václav Postránecký a Eva Holubová. Na hlavní roli jsme měli každý odlišný tip, ale shodli jsme se, že ani jeden není optimální. Šťastná náhoda tomu chtěla, že jsem točil dokument o Pojišťovně štěstí - a když Marie Poledňáková přišla s tím, že začala uvažovat o Mirku Etzlerovi, tak jsem jí mohl hned vyprávět, jak leze po horách, jak jsme točili v pískovcových skalách, jak je bezvadný - a tak nebylo těžké její názor podpořit. A výběr dětí? Do toho bych si ani netroufl mluvit - v tom je jedinečná. Jedna věc je výběr herců, ale obdivuhodné bylo, jak rychle si získala respekt Evy Holubové, jak dokázala přesvědčit Václava Postráneckého k některým kouskům… A s dětmi jak to uměla! Nenechala ale nic náhodě. Nechala rodiče napsat dopředu dopisy, než se odjelo do Tater, sama nakoupila dětem dárky, ve volný den jim organizovala večerní soutěže… Co k tomu dodat?

Byly ze strany režisérky nějaké požadavky, které jste odmítl splnit?
Ta otázka zní hrozivě. Samozřejmě byly věci, které by byly pro tento film skvělé, ale sedíme v Čechách, a tak nebyly možné. Kdybychom film realizovali alespoň v Londýně, nejspíš byste ve filmu viděli v hlavních rolích největší světové hvězdy, paní režisérka by netočila nesmírně náročnou scénu u vodopádů jeden den, ale po hollywoodsku třeba dnů pět. Natočit tak dobrý film v českých podmínkách, to je umění, a i když jsem často přicházel s tím, že něco musíme zlevnit, zjednodušit, tak všechno podstatné jsme si dovolili, dokonce i úvod filmu natočit ve švýcarském Zermattu, protože jsme chtěli, aby divákům bylo hned jasné, že tatínek Luboš pracuje daleko od domova, a proto přijíždí domů jen když má dovolenou. Přijeli jsme do Zermattu, bylo krásné počasí a z hotelového pokoje jsme viděli ten nádherný vrchol Matherhornu, symbolu švýcarských Alp. Když štáb ráno vybalil kamery, Matherhorn se úplně schoval do mlhy a zůstal tak až do pěti hodin následujícího dne. Sotva jsme skončili a vrátili se do hotelu, mlha zmizela. Jenže my nemohli zůstat déle…Rozpočet je nesmírně svazující záležitost, který diktuje nejen režii, ale i producentovi.
obrazek
Co bylo pro Vás jako producenta nejtěžší - byl nějaký krizový moment v průběhu natáčení? A pokud ano, podařilo se ho vyřešit?
Pokud jde o počasí, zažili jsme hodně napínavé chvíle a někdy si říkám, že byl zázrak, že film vznikl. Vezměte si třeba, že si paní režisérka v září 2004 vybrala lokace, v říjnu tam byla s architektem a kameramanem, kde si je potvrdili. A v listopadu se přes Tatry přehnala vichřice a zcela změnila přírodu kolem masívů. Trvalo dva týdny, než jsme našli odvahu zeptat se slovenských přátel, jestli naše lokace stojí v původní podobě. Naštěstí je paní režisérka vybrala tak, že nás se vichřice nedotkla. Jenže pak přišla rekordní sněhová nadílka, jakou v Tatrách 30 let nepamatovali. Točit jsme měli od 28.května a kvůli sněhu jsme jeli na plac 14 dní před natáčením, jenže nahoru jsme se dostali jen tak, že jsme museli 4 kilometry pěšky. Ale jak tam dostat všechnu tu techniku? Jak denně dostávat na plac část štábu, herce? Většina lidí říkala, že musíme natáčení odložit, ale chata už nebyla volná, nešlo to. Místní horalé tvrdili, že bude líp, že se oteplí. Měli pravdu, ale stejně týden před první klapkou musela produkce najmout malý bagr, který tuneloval sníh a dělal cestu. Chvílemi se úplně ztrácel a řidič hodně riskoval. A tak to šlo po celé natáčení na horách.
Jinou kapitolou je financování filmu, to bylo díky jedné firmě také hodně dramatické, ale to prozradím až na tiskovce

. Dnes už mají “Krokodýli“ před sebou poslední dokončovací práce, film jste už viděl mnohokrát ve střižně - jaký máte z něj pocit?
Pocit z něho mám výtečný, ale není vhodné, abych film hodnotil. Řeknu jen, že spoustě lidem udělá velkou radost a s chutí se na něj podívají i opakovaně. Při schvalovačkách se těším na dlouhou pauzu na konci, než někdo promluví, než lidé překonají dojetí. A je to o to vzácnější, že na schvalovačky chodí lidé ze štábu nebo třeba šéfové z Novy, kteří vidí týdně tolik filmů včetně těch nejlepších „amerik“ - a tenhle film je přesto chytne za srdce. Na schvalovačku některých scén přišla také zástupkyně jednoho z partnerů kvůli umístění výrobku v rámci product placementu. Když jsme se na ní otočili, co tomu říká, omlouvala se a utírala si oči, zapomněla na product placement a zcela se oddala filmu. To jsou okamžiky, kdy víte, že ten film funguje.

Co připravujete k realizaci v nejbližším období?
Plány mám smělé, ale hodně se odvíjejí od úspěchu filmu Jak se krotí krokodýli. Obecně však řeknu, že vyvíjíme velké úsilí získat koproducenta, abychom mohli naplno spustit realizaci animovaného filmu Jiřího Barty Na půdě, chystáme se na typickou moravskou komedii autorky Evy Papouškové Hodiny před slávou a ve hře je i výpravná pohádka…
obrazek
A jak je to se zafinancováním připravovaných filmů?
To bude zase porod! Bojím se, že na to všechny nejlepší plány ztroskotají. Čeká nás další oslovování firem, prosby, argumentování… Strašný bývá první týden roku, kdy si říkáte: „Tak ten příští rok bude určitě dobrý! Uděláme pro to maximum!“ A pak denně dostanete pět, sedm…deset odmítavých mailů. A když se náhodou podaří film zafinancovat a realizovat, tak pak někteří novináři spustí nářek nad product placementem, jako by vedle jejich kvalitních článků nebyl inzerát na projímadlo, vložky či jiné výrobky. Těším se, až nový kinematografický zákon umožní filmařům důstojnější podmínky, který si české filmy zaslouží. Pak budeme moci všichni věnovat více energie kvalitě filmů než elementární existenci.

Jako producent jste si také zahrál ve vašich filmech. Dušan Klein Vám svěřil v „Básnících“ malou roli nemocného pacienta, který si přijde do lékárny k Aničce pro lék. Marie Poledňáková pro Vás napsala roli kněze, v níž jste musel zvládnout i jízdu na kole. Neměl jste někdy v průběhu natáčení pocit, že byste se dal „ na modlení“, nebo že byste uvítal nějaký zázrak?
Existuje krásná věta: Já na zázraky nevěřím, já na ně spoléhám. Tak to je krásné filmařské krédo. A to „hraní“, to jsou takové režisérské legrácky. Asi štáb baví sledovat, jak se bojím, abych celý film nezkazil. A víte, co je největší fór? Mezinárodní filmařská databáze u mého jména neuvádí nejméně dvacet dokumentů, které jsem natočil, ale jsem tam uveden jako herec, kterým tedy opravdu nejsem. I když by bylo fajn mít v herecké filmografii třeba Spermii, kterou hrál Woody Allen, to by mě bavilo.

O tvůrcích

Marie Poledňáková
Narozena 7. 9. 1941. Absolvovala Akademii múzických umění v Praze, obor scenáristika, v roce 1970 ukončené magisterským studiem. Je spolumajitelkou Studia Premiera - vydavatelství. Vyvíjela a obhajovala plán na rozšíření vysílání; v roce 1994 přijímá lukrativní nabídku k odprodeji svých akcií investiční bance, která financuje vysílání TV Premiera (nyní TV PRIMA) a obhajovala žádost o získání licence pro první soukromé vysílání v České republice u Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Má 10 let zkušeností s organizací natáčení a prací s herci v České televizi jako asistentka režie. Pracovala jako dělnice v továrně; po promoci byla poslána do továrny, aby se zbavila „kapitalistických“ kořenů své rodiny (otec byl universitním profesorem, na matčině straně byl továrník a poslanec z 30. let) mnoho členů její rodiny bylo donuceno k emigraci.

Miloslav Šmímajer
V roce 1995 založil produkční společnost PLUTO film & video, která se orientuje na realizaci vlastních dokumentů o známých osobnostech, videocykly vzdělávacího charakteru, netradiční cestopisy, zakázkovou činnost apod. V roce 2003 založil BIO ILLUSION, s.r.o., která se zaměřuje na celovečerní hrané filmy. “Debutem“ v tomto směru byl divácky mimořádně úspěšný film Jak básníci neztrácejí naději (premiéra 18. ledna 2003).
Miloslav Smídmajer vždy usiloval také o samostatnou tvorbu a jeho režijní debut byl víc než úspěšný - celovečerní dokument „Drž se toho snu“ o režisérovi Miloši Formanovi. Brzy následovaly další samostatné práce, dnes má na svém kontě režiséra a scénáristy řadu dokumentárních filmů o významných osobnostech české a světové kultury, např. o režisérovi Jiřím Menzelovi, kameramanovi Miroslavu Ondříčkovi, další dokument o Miloši Formanovi, herci a nyní torontském lékaři Vladimíru Pucholtovi, skladateli Janu Hammerovi, operní hvězdě Luciano Pavarottim, českém herci a spisovateli Miroslavu Horníčkovi, „oscarovém“ kostýmním návrháři a výtvarníkovi Theodoru Pištěkovi, americkém nezávislém filmovém producentovi Saulu Zaentzovi, mladé brněnské mezzosopranistce Magdaleně Kožené, americkém filmovém producentovi českého původu Norbertu Auerbachovi, celovečerní film o nejpopulárnější české zpěvačce Lucii Bílé (Lucie Bílá: Život je zebra), s níž natočil i netradičně pojatý televizní přepis muzikálu Johanka z Arku, dva projekty s topmodelkou Adrianou Sklenaříkovou-Karembeu, k realizaci je připraven i celovečerní film o Miloši Formanovi, dokumentární cyklus Oskarová Evropa a další.

Podobné filmy

Nevidím zlo, neslyším zlo
(See No Evil, Hear No Evil) Slepý Richard Pryor a hluchý Gene Wilder se stanou svědky vraž...
dnes 09.40
Nova Cinema
Scooby-Doo 2: Nespoutané příšery
(Scooby Doo 2: Monsters Unleashed) Maskovaný mizera se rozhodne zničit městečko Coolsville...
dnes 18.20
Nova Cinema
V tom domě straší!
(Monster House) Trojice dospívajících dětí se rozhodne pořádně prozkoumat starou rozpadají...
dnes 20.00
Nova Cinema
Podobné filmy
Jestli se ti nelíbí naše nabídka podobných pořadů napiš nám.

logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Pátek 19. 1. 2018 Svátek má Doubravka
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz