Návrat do Thornfield

Román Charlotte Brontëové Jana Eyrová se od samého začátku svého vzniku před sto šedesáti lety řadí mezi nejoblíbenější knihy světové beletrie. Opakovaně je zařazován na seznam povinné školní četby, díky čemuž byl přeložen do téměř všech světových jazyků. Příběh hlavní postavy, kterou spisovatelka Brontëová viděla jako ”hrdinku tak malou a obyčejnou jako jsem já”, opakovaně inspiruje generace čtenářů a působí na další spisovatele.

Síla příběhu a oblíbenost knihy z roku 1847 vedly k množství adaptací; bylo natočeno 18 celovečerních (nejstarší pochází z roku 1910, nejnovější z roku 1996) a 9 televizních filmů. Cílem týmu, který se postavil za verzi roku 2011, bylo oslovit současné návštěvníky kin a zároveň vzdát hold původnímu knižnímu dílu.

Producentka Alison Owen se zamýšlí nad důvodem vzniku, “Když se někoho zeptáte, jaká je konečná verze Jany Eyrové, nikdo odpověď nezná. Jelikož jsem natočila více filmů o ženské literatuře, říkala jsem si, ‘Proč ne?’”.

“Jsme společnost, která si rychle buduje reputaci, že dokážeme úspěšně adaptovat známá literární díla na filmová plátna a televizní obrazovky. Adaptace Charlotte Brontëové byl přirozený krok vzhůru na pomyslném žebříku,” dodává producent Paul Trijbits. “Je to kniha, která už má rozsáhlou základnu fanoušků, takže jsme v úvahu brali hlavně zodpovědnost vůči nim. Chtěli jsme posunout interpretaci této klasiky do 21. století a zároveň zachovat strhující sílu příběhu.”

Alison Owen přidává, “Líbí se mi časování, že Charlotte Brontëová, považovaná ve srovnání s Emily a Anne za jejich temnější sestru, je znovu objevena, stejně jako byla Jane Austenová objevena před 20 lety.”

“Opakovaně se scházím se svými oblíbenými scénáristy. Krátce poté, co jsem začala přemýšlet o Janě Eyrové, jsem se viděla s Moirou Buffini.. Zmínila jsem svůj nápad a ukázalo se, že je to jedna z jejích nejoblíbenějších knih, ne-li nejoblíbenější.”

Přístup scénáristky Buffini spočíval ve vyzdvihnutí gothických, temných prvků příběhu. Buffini zvolila netypické zpracování, na rozdíl od předchozích, které zachovaly časovou linii příběhu s důrazem na Janino dětství, její působení coby vychovatelky na Thornfieldu, zamilování se do pana Rochestera a její následný útěk. Moira Buffini zdůraznila rodinu Riversových, kteří byli dříve jen zmíněni a výše vyjmenovaná období Janinýho života zpracovala coby návraty do minulosti.

V době, kdy byl hotový scénář, objevil se ve filmařském světě nadějný režisér Cary Joji Fukunaga, držitel studentského Oscara, který na festivale v Sundance v roce 2009 uvedl svůj debut Sin Nombre. Fukunaga měl myšlenku adaptace knižní klasiky dlouho v hlavě, takže když se doslechl, že se připravuje natáčení, domluvil si při své návštěvě Londýna schůzku, aby si mohl přečíst, co bylo zatím napsáno.

Fukunaga si ke spolupráci pozval svého klíčového spolupracovníka ze Sin Nobre, kameramana Adriana Goldmana, který sám říká, že pro kameramana z Brazílie bylo mimořádně zajímavé natočit dobový film z Anglie. Oba filmaři se shodli, že chtějí udělat velmi tradiční film. I proto byl snímek natočen na 35 milimetrový film a ve formátu 1:85, což umožnilo, aby vynikly důvěrné rozhovory Rochestera a Jany.

Goldman umísťoval postavy doprostřed záběru. Kolem scény záměrně nebylo moc vybavení, proto se kamera mohla lehce pohybovat. Místo osvětlení spoléhali filmaři hlavně na přirozené světlo a dobové krby, svíčky a svítilny.

Požadavek režiséra byl, aby barvy byly potlačené a kontrasty měkké, takže nebyl velký rozdíl mezi “světlou“ a “temnou” stránkou příběhu. To platilo i pro kostýmy a kulisy, jejichž paleta záměrně postrádá odstíny zelené a červené. Inspirací pro “správnou” náladu tvůrcům byla filmová klasika Nebeské dny. Dalším vzorem byl film Osvícení a jeho hotel Overlook coby předloha pro panství Thornfield. Největším logistickým problémem bylo nalezení lokace, které by odpovídaly režisérově představě o tomto tajemném sídle.

Owen a Fukunaga si z mnoha potenciálních míst v Británii vybrali Haddon Hall v osadě Bakewell, v hrabství Derbyshire, kde shodou náhod stál i dům, který inspiroval Charlotte Brontëovou v jejím zobrazení Thornfieldu. Haddon je neobydlené panství patřící jedné rodině. Objevilo se i v jiném snímku, který produkovala Alison Owen, a to Královna Alžběta.

Režisérova představa o Thornfieldu byla zůstat, co nejvěrnější knižní předloze. Místo mělo být velmi temné, dá se říct ´gotické´, mužsky dominantní, plné dřeva a kamene. Oproti tomu byl světlý, jemný Gateshead, místo, kde Jana vyrůstala v dětství.

Dalším použitým exteriérem bylo největší soukromě vlastněné, venkovské sídlo v Anglii - Chatsworth House. Místo, které se objevilo již v Pýše a předsudku jako zahrada rodiny pana Darcyho, posloužilo jako místo, kde se Jana poprvé setkala s Rochesterem.

Počasí a lokace jsou jen částí natáčení dobového filmu. Kostýmy, jazyk a chování lidí jsou dalšími důležitými faktory. Aby filmaři zajistili přesnost, přizvali ke spolupráci historičku Jenny Uglow. Režisér Fukunaga, který získal bakalářský titul z historie, ji pak zahrnoval dotazy o “náhodných věcech” jako: jaké slovní hry lidé v té době hráli, v kolik hodin jedli sluhové, jaké bylo typické jídlo a v jakém stylu se servírovalo. Na správnou dobovou výslovnost dohlížel lektor dialektu.

Filmaři dlouho bádali, v jaké době se původní příběh odehrává: Kniha byla vydaná v roce 1847, ale zdá se, že Brontëová psala o třicátých letech osmnáctého století, podle nádechu doby ještě o něco dříve. Režisér zastával názor, že se jednalo o roky z doby regentství (1795-1837), ale nakonec děj ukotvili ve třicátých letech, kdy byla Jana dítě a následně ve čtyřicátých, kdy je teenagerem, a kdy de facto začíná její příběh.

Obsazení hlavních postav

Producentka Alison Owen důrazně říká, “Nezačala bych točit Janu Eyrovou, pokud bychom neměli tu pravou herečku pro hlavní roli. Není to postava, do které můžete obsadit kohokoliv. Já i režisér jsme chtěli někoho, kdo s rolí přirozeně souzní a kdo bude přibližně stejně starý jako Jana v knize.”

“V pasážích odehrávajících se na Thornfieldu je Janě kolem osmnácti. Jedna oblast, kterou se tam zabývá, je probuzení citů a pocitů, které neznala, a to, že je schopná něco dávat a něco přijímat. Některé z těchto pocitů jsou sexuální, některé citové. Hodně předchozích verzí obsadilo někoho staršího. Přesto, že vždy šlo o krásné herečky, většinou to byly spíše ženy než dívky.”

Věk Miy Wasikowske přesně odpovídal. Producentka Owen vzpomíná, “Mia nás omráčila. Kdybyste se podívali na jména hereček, které o roli stály, našly byste několik úžasných. Ale Mia se pro tu roli narodila. Vstoupila do ní a zásadním způsobem ji formovala.”

Osud zapracoval; Wasikowska se sama pustila do čtení této klasiky a po pár kapitolách byla příběhem tak okouzlena, že napsala své agentce, jestli se někde nechystá scénář k adaptaci. Ta jí odpověděla, že ne, že nedávno jeden byl, ale nakonec se neuskuteční. Za pár týdnů jí řekla, že film se přeci jen bude točit, poslala jí scénář a řekla, že se s ní režisér chce setkat.

“Je pro mne ctí ztvárnit Janu. Obdivuji, že i přes všechny obtíže, které ji v životě potkaly, měla vrozenou úctu k sobě samé a mimořádnou schopnost a odvahu dělat to, co pro ni bylo nejlepší.”

Celý příběh je podmíněn tou “správnou” chemií mezi Janou a Rochesterem a ztělesněním oboustranné vášně a překážek jejich turbulentního vztahu.

“Mia Wasikowska a Michael Fassbender hrají nádherně. Je to něžné, romantické, sexy a vzrušující - jiskry létaly všude!”

Režisér Fukunaga potvrzuje, “Nejsem příliš emočně založený člověk, ale některé scény jsou tak silné, že mě téměř dohnaly k slzám. Doufám, že se moje pocity přenesou i na diváky. Úplně cítíte jejich zoufalství.”

Vedlejší role

Stejně jako byl Michael Fassbender okouzlen Miou Wasikowskou, stejně tak ho na kolena srazil fakt, že ve filmu bude hrát další mimořádná herečka. “Však víte - dáma. Judi Dench,” rozplývá se. “Když zjistíte, že s vámi bude ve filmu hrát právě ona…! To se cítíte vyvoleni, jen když s ní mluvíte. Je na ní zlatý prach, který doufáte, že na vás spadne, když kolem vás projde. Naše společné scény jsem si moc užíval.”

Herečku, která ztělesnila hospodyni na Thornfieldu, paní Fairfaxovou, přesvědčil osobní dopis od režiséra Fukunagy. Matadorka britské filmové scény se směje, že román o Janě Eyrové četla “těsně po tom, co ho Charlotte Brontëová napsala.“

Líbilo se jí, jakým způsobem režisér Fukunaga příběh pojal: “Měl jiné, temné představy. Takové, které podle mne nalákají lidi, aby si přečetli i knihu.”

“V knize není jasně řečeno, zda paní Fairfaxová ví, jaká tajemství sídlo Thornfield ukrývá.”

Milostné rivaly Wasikowske a Fassbendera hráli herci, se kterými se již dříve před kamerou setkali. Vycházející hvězda Imogen Poots (Centurion), hraje Blanche Ingram, Rochesterovu budoucí snoubenku; a Jamie Bell, jehož postava se dvořila Wasikovske v dramatu Odpor, bude to samé dělat coby postava otce Johna Riverse.

Tamzin Merchant a Holliday Grainger hrají sestry otce Johna. Jejich postavy jsou laskavé a stejně vřele přijmou Janu, když se z čista jasna objeví před jejich domem.

O laskavosti se nedá mluvit v případě Janiny tety, paní Reedové. V podání Sally Hawkins je tato postava plná rozporů. Její zlost a zášť vychází z obavy, že ji malá neteř ohrožuje. V Janě je oheň a inteligence, a to paní Reedovou děsí. Ale čím víc se snaží to z mladé dívky vytlouct, tím víc toho v ní je.

Dětské postavy ztvárnily neherci Amelia Clarkson, Freya Parks a Romy Settbon Moore.

Mia Wasikowska trávila volný čas mezi klapkami fotografováním. Jedním z témat bylo zachytit co nejvíce lidí ze štábu ve výskoku. Čí skok myslíte, že byl nejlepší? Ten, kdo si už jednou zahrál tanečníka Billy Elliota: Jamie Bell. Michael Fassbender prozrazuje, “Jamie Bell dostal plný počet. Jeho práce s tělem je odzbrojující.”

Návrat k Charlotte Brontëové

Motivem k natočení Jany Eyrové byla společná láska k románu Charlotte Brontëové. Tajemství, dramata a emoce v původním příběhu přitáhly další generaci nadšenců.

Producentka Alison Owen dodává, “Jana Eyrová je v mnoha směrech sociálním dokumentem. Je oknem do periody britské historie, kdy nastaly velké změny v umění, architektuře a módě.”

Scénáristka Moira Buffini dodává, “Jana Eyrová byla ve své době považovaná za radikální dílo. Dívka beze jména a bez peněz, získá rovnost se vznešeným Rochesterem a nesmíří se s ničím míň. Přese všechny problémy si je vědoma své ceny. Její výzva ‘rovni - tak jak jsme si!’ byla povzbudivým výkřikem do dalšího století. Není divu, že tu knihu zbožňujeme; umožnila nám uvědomit si svoji cenu a pochopit, co je svoboda."

Cary Joji Fukunaga připomíná, “Tato mladá dívka se musí postavit tomu, co pokračuje i v dnešní společnosti; potřebě nalézt emancipaci a rovnoprávnost.”

Na rozdíl od většiny členů štábu, kteří se s Janou Eyrovou seznámili jako teenageři, když knihu četli jako povinnou školní četbu, médiem, který příběh představil režisérovi Fukunagovi, byl film. Rámcem se mu stala adaptace Roberta Stevensona z roku 1944 s Orsonem Wellesem a Joan Fontaine v hlavních rolích, kterou shlédl s matkou, když chodil na základní školu.

Mia Wasikowska, která knihu objevila relativně nedávno, říká, že diváci a čtenáři by si z tohoto nadčasového příběhu měli odnést především to, že v životě je nejdůležitější mít úctu k sobě samému a nalézt sebenaplnění.