fb  Sdílet
   Informace    Recenze    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    

71% 120 hlasů
7.1 10 120
Česká republika, , 118 min.
Kinopremiéra v ČR 5.8.2010 v SK 12.8.2010, DVD od 19.11.2010 , Blu-Ray od 29.11.2010

Režie:
Herci: , , , , , více...

Ocenění: 2010, Český Lev, Herec ve vedlejší roli (V. Dlouhý)
Ukázka
02:25



Znát pravdu je nebezpečné.
Kriminální thriller inspirovaný příběhem Jiřího Kajínka, který je považován za prvního nájemného vraha v České republice. Díky svému útěku z vězeňské pevnosti Mírov se z něj stala legenda a také nejhledanější člověk v Evropě. Pět týdnů, kdy unikal policii, je dodnes zahaleno tajemstvím. Kriminální thriller inspirovaný příběhem Jiřího Kajínka, který je považován za prvního nájemného vraha v České republice. Díky svému útěku z vězeňské pevnosti Mírov se z něj stala legenda a také nejhledanější člověk v Evropě. Pět týdnů, kdy unikal policii, je dodnes zahaleno tajemstvím. "Film Kajínek je thriller plný akčních scén a emocí," říká režisér a scenárista Petr Jákl. Jiří Kajínek nemá co ztratit. Je odsouzený na doživotí, kromě sebe nevěří nikomu. Ani mladé advokátce, která se mu přesto snaží pomoci a obnovit proces. Musí zajistit nové důkazy, brzy však zjistí, že je velmi nebezpečné se vyptávat. Přesto ji tento případ osudově přitahuje a dlouho si proto nechce položit zásadní otázku Co před ní její klient tají? Co ještě Jiří Kajínek nikdy nikomu neprozradil?
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Téměř přebytečná symbióza Poláků a Čechů v neostražité konstrukci jednoho slavného soudního procesu zaujme zejména technikou: střih, zvuk, kamera a zvukovými efekty. Respektive byla kauza podaná až nehorázně surově. Až moc drsné a erotické scény nepřidávají na oblibě a líbivosti, možná jen pro některé fajnšmekry. Konstantin Lavroněnko sice odehrál svoji roli velice dobře, ovšem u ostatních velmi nevýrazných rolích s neohrabaně napsaným scénářem se to říci nedá. Hlavním vodítkem k oblíbenosti je zřejmě akce a různé útěky a bitky mezi vězni a policisty. Po psychologické stránce je snímek velmi slabý. 51%
Všechny komentáře k filmu 63+ Napiš komentář k filmu a získej netbook nebo tablet

Web: IMDB, Titulky, Oficiální stránka    Videotéka: přidat si do ní film

Článek k filmu

Za premiérový víkend ho vidělo 119 182 diváků.  Kajínka vítaly v kinech vyprodané sály, některá kina přidávají představení    Film Kajínek, který se inspiroval skutečným případem Jiřího Kajínka a který vzbudil řadu diskuzí, zaznamenal při svém uvedení do kin rekordní zájem diváků a stal se nejúspěšnějším českým filmem vůbec.  Během premiérového víkendu, tedy během prvních čtyř dnů promítání filmu v českých kinech, shlédlo ambiciózní thriller neuvěřitelných 119 182 návštěvníků kin. To ho řadí na první místo mezi českými filmy v novodobé historii filmového průmyslu.  Pro srovnání: megahit Bathory shlédlo před dvěma lety o prvním víkendu téměř 80 000 lidí, dosavadní filmové rekordmany oscarových režisérů Jana Svěráka či Jiřího Menzela Vratné lahve respektive Obsluhoval jsem anglického krále vidělo v prvních dnech přes 105 000 respektive přes 103 000 návštěvníků kin. Jiný hit letošního roku Ženy v pokušení přilákal o svém premiérovém víkendu do kin přes 93 000... Celý článek
p, 7 z 10

Popis filmu Kajínek

Dramatický portrét polistopadové doby, kdy totalitní praktiky mocných našly živnou půdu v organizovaném zločinu a kriminálním podsvětí. Není divu, že se brzy rozpoutal boj o moc a peníze, který zcela potlačil práva jednotlivců a nebral ohledy na nic a na nikoho. Prvním mužem, odsouzeným za nájemnou vraždu, se tehdy stal Jiří Kajínek, obviněný z vraždy podnikatele Pernera a jeho osobního strážce Klempára. O jeho vině však i po deseti letech stále přetrvávají pochyby. Poté, co se pokusil uprchnout z věznice na Borech, se jeho případu ujímá mladá advokátka Pokorová, která žije se svým šéfem, právníkem Dočekalem, jenž Kajínka sám neúspěšně obhajoval. Pokouší se ji odradit, ona je odhodlána najít důkazy, které by jí umožnily případ znovu otevřít. Snaží se přimět k nové výpovědi bratra zavražděného bodyguarda, a přes bývalého zaměstnance policejního ředitelství Novotného, se dostane k propuštěnému policistovi Lejčkovi, který nyní pracuje jako vrátný. Ten se s ní však odmítne bavit. Pokorová se nevzdává, přestože se Novotný pokouší dosáhnout toho, aby dala od případu ruce pryč. Jak postupně odhaluje prorůstání zločinu do státní správy, zdá se stále pravděpodobnější, že její šance dosáhnout obnovy procesu jsou marné.


O filmu

<>Obrázek nenalezen<> Zločinci v roli hrdinů

Kradou, vraždí, kšeftují s drogami. Přesto se z nich stávají hrdinové filmového plátna. Proč se skuteční kriminálníci tak často před kamerou proměňují v romantické rebely? A jak do této společnosti zapadá Jiří Kajínek?

Začalo to už u Robina Hooda. Zloděj a lapka, který ve středověkém Sherwoodu nejspíš okrádal kdekoho, se v lidové slovesnosti proměnil v odvážného bojovníka proti nespravedlnosti mocných, jenž "bohatým bral a chudým dával". Nottinghamskému šerifovi, který měl za úkol udržovat v kraji zákon, pak nezbylo nic jiného, než v jeho legendě sehrát roli nenávistného arcipadoucha. Čím si Robin Hood takovou slávu zasloužil?

Lidé v každé historické epoše projevovali sklon obdivovat osobnosti, které žily podle vlastních pravidel, nepodřizovaly se panujícím konvencím a zákonům a braly (ne)spravedlnost do svých rukou. Kriminálníci, které by si většina z nás domů na návštěvu nepozvala, se tak pro nás velmi často proměňují v odvážné rebelující hrdiny. Fascinují nás jejich osudy, kde rozhodně nemá místo nuda a stereotyp, a v nichž se krkolomné kousky střídají s romantikou a napětím. A neboť desperáti málokdy končívají v domovech důchodců, dojímáme se nad jejich často předčasnou a tragickou smrtí.

Lupiči, podvodníci, dealeři...

Když se podíváme na fotografie pistolníka Billyho the Kida, vidíme portrét nevzdělaného a nepříliš pohledného mladíka s předkusem, který se proslavil jen tím, že - podle různých verzí svého příběhu - pozabíjel čtyři až dvacet lidí. Přesto se coby hrdina Divokého Západu objevil nejméně v dvanácti filmech, kde ho představoval například Emilio Estevez (Mladé pušky) nebo Kris Kristofferson (Pat Garrett a Billy the Kid). Podobně je na tom jeho současník Jesse James, bankovní a vlakový lupič a desperát, o kterém bylo natočeno dokonce pětadvacet filmů. Naposledy si ho zahrál Brad Pitt v Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem.

Bonnie Parker a Clyde Barrow si získali popularitu jako lupičský milenecký pár. Byli navíc velmi mladí: v den, kdy je policie zastřelila, Bonnie ještě nebylo čtyřiadvacet let, Clydeovi sotva pětadvacet. Jejich divoké tažení napříč americkými maloměsty a jejich bankami zachytil režisér Arthur Penn ve filmu Bonnie a Clyde s Faye Dunaway a Warrenem Beattym. Už během své „kariéry“ byl mnohými obdivován i jejich současník John Dillinger, který vyloupil nejméně dvanáct bank, přepadl čtyři policejní stanice a - podobně jako Jiří Kajínek - se proslavil útěky z vězení. Johnny Depp si ho zahrál v loňském filmu Veřejní nepřátelé. Do rodiny Kmotra Vita Corleoneho by se rád přiženil nebo přivdal leckterý filmový fanoušek, přestože se dotyčná famiglia stejně jako její skutečné předobrazy živí výhradně nelegálně a za pomoci rozsáhlého korumpování a vražda je pro ně často dobré řešení.

Někteří zločinci se na filmové plátno kvalifikují díky svému mistrovství v převlecích a schopností okouzlit kohokoliv - tak jako podvodník a padělatel Frank Abagnale Jr., kterého Leonardo DiCaprio ztělesnil v kriminální komedii Chyť mě, když to dokážeš. Jiní díky svému tragickému osudu, který dojímá a bere za srdce - tak jako prostitutka a sériová vražedkyně Aileen Wuornos, za jejíž portrét ve filmu Zrůda dostala Charlize Theron Oscara. A další zase tím, že vrcholnou zločineckou kariéru dokáží skloubit se vzorným rodinným životem, jako Frank Lucas, mafiánský boss a velkoformátový dealer drog, kterého hrál Denzel Washington v krimi dramatu Americký gangster. Už zmiňovaný Robin Hood se pak dočkal bezpočtu filmových tváří, ta poslední nese gladiátorské jméno Russela Crowea.

Kajínek jako lidový hrdina?

A co předurčilo pro dráhu filmového hrdiny Jiřího Kajínka? Člověka, který se prokazatelně a dlouhodobě pohyboval za hranicí zákona, loupil, vyžíval se ve zbraních a byl odsouzen na doživotí za dvojnásobnou vraždu a pokus o třetí? Podle reportéra Josefa Klímy, který se Kajínkově případu věnoval a vydává o něm novou knihu, měl pro to, aby se stal takřka národním hrdinou, všechny předpoklady: "I kdyby ty vraždy skutečně spáchal, nebyla to vražda dítěte nebo těhotné ženy, ale lidí, kteří byli ještě horší než on. A navíc je tu podezření, že ve vězení za tento zločin sedí nevinně." Svou roli podle něj sehrála i určitá potřeba veřejnosti najít si hrdinu, který se dokáže postavit společenským nešvarům: "Ve všudypřítomné mizérii a bezpráví mají lidé potřebu nějakého hrdiny, který se tomu dokáže postavit, třeba tím, že uteče z nejstřeženějšího vězení v republice. Navíc na svém útěku nikomu neublížil - to ho pasovalo do takové romantické hrdinské role. Kdyby na útěku například zabil dozorce, všichni ho odsoudíme, ale takhle šlo vlastně jen o jakýsi sportovní výkon," konstatuje Klíma.

Útěk z vězeňské pevnosti Mírov, pět týdnů strávených na svobodě a následné silné pochyby ohledně jeho odsouzení udělaly z Kajínka pro mnohé hrdinu a teď také filmovou postavu.

obrazek
Kdo je Jiří Kajínek? Od puberty k doživotnímu vězení..

Profesionální zločinec? Lupič gentleman? Anebo bezskrupulózní vrah? Jaký byl a jak žil Jiří Kajínek, než začalo jeho soudně-kriminální drama prvního odsouzeného nájemného vraha u nás?

"Když přišel a podal nám ruku přes mříže, najednou ze mě všechno spadlo. Cítil jsem, že ten člověk je úplně jiný, než jsem ho znal z novin," vzpomíná Petr Jákl na své vůbec první setkání s Jiřím Kajínkem.

Lidé, kterým Kajínek tak či onak v životě zkřížil cestu, se vesměs shodují: není to člověk, který by na první pohled působil jako vrah. Hodný chlapec, který vždycky už zdálky pozdravil. Talentovaný sportovec. Nadprůměrně inteligentní učeň, který si pohrával s myšlenkou, že si dodělá maturitu a půjde na vysokou... Tak na Jiřího Kajínka vzpomínají jeho sousedé, učitelé a kamarádi z doby dospívání. Narozdíl od většiny kriminálníků nesklouzával na šikmou plochu už od puberty. Takřka jediné, co je mu vytýkáno v jeho učňovském posudku, je "výstřední oblečení i úprava vlasů". "No přece, že nosil háro a džíny, tak jako většina z nás," upřesňuje Kajínkův tehdejší spolužák Nohejl, kterého vyzpovídal Josef Klíma ve své knize.

Reportér Klíma líčí v knize i druhý pohled na Kajínka: „Kajínek? Všude teď o něm mluvěj' jako o Jánošíkovi, a přitom, když byl kluk, stáhnul svýho psa zaživa z kůže a jeho hlavu narazil na plaňku u plotu!“ rozčiloval se v listopadu 2000 policista v Heřmanově Městci nedaleko Kajínkova rodiště.

Od hazardu k planžetám

Problémy přišly až kolem jeho osmnáctého roku, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, a tou zásadní křižovatkou se staly karty. Jiří Kajínek byl totiž fascinován hazardem. Záhy zjistil, že za jediný večer může v kartách vyhrát částku, na kterou by jako opravář zemědělských strojů v JZD (to je obor, ve kterém se vyučil) musel pracovat třeba celý rok. "Pak už jsem hrával hazard s pinglama, taxikářema, se zločincema i s policajtama a zaslechl jsem poprvé slovo planžeta," konstatuje Kajínek v Klímově knize.

Co je to planžeta? Věc, s jejíž pomocí se dá otevřít zámek bez klíče. Otevírání zámků se záhy stalo jeho svérázným koníčkem: "Nakoupil jsem si všelijaký zámky, rozřezal je a zkoumal, jak uvnitř fungují. Jak by se daly nastavit, jak by šly otevřít. Po nějaké době jsem z deseti bez klíče otevřel jeden - a nakonec z deseti devět. Na všechno jsem přišel sám," vypráví Kajínek s jistou pýchou. A brzy nato už si bravurně otevíral jeden byt za druhým. Tipy dostával nejčastěji od lidí, s nimiž se potkával u karet: "Oni mi navíc dávali tipy jeden na druhého, kdo kde má co schované. Jedním z mých hlavních tipařů byl například i ředitel podniku zahraničního obchodu," říká Kajínek.

Životní havárie

Kdy přišel v hlavě Jiřího Kajínka ten zásadní zlom, po němž se ze slušného chlapce stal definitivně zloděj bez skrupulí? Podle jeho přátel, byla tím okamžikem havárie na motorce na začátku osmdesátých let. Kajínkovi tehdy chvíli hrozilo celoživotní ochrnutí, ten největší šok však přišel až po návratu z nemocnice: řidičem, který nehodu zavinil, byl vlivný komunista, a soud ho úplně zprostil viny. "Jirku to tenkrát hodně vzalo," konstatuje v Klímově knize Kajínkův kamarád Petr. "Já myslím, že to byl možná vůbec první moment, kdy začal pochybovat o nějaké spravedlnosti."

Cesta do zločineckého podsvětí byla otevřena. Zná galerku, hazard o velké peníze, krade, veksluje a stává se z něj vrcholný produkt časů z filmu Bony a klid. V roce 1982 jde poprvé do vězení.

Milovník krásných věcí a zbraní

Jako profesionální vykradač bytů se Jiří Kajínek postupně zdokonaloval coby znalec starožitností. Některé vybrané kousky ze své kořisti dokonce nerozprodával, ale nechával si je pro sebe, i když tím riskoval, že při domovní prohlídce napomohou k jeho usvědčení. Jeho velkým koníčkem se staly střelné zbraně. Poté, co byl obviněn z plzeňských vražd, vznikl seznam, který tuto zálibu zdokumentoval. "V jeho dvou pražských bytech nalezne policie arzenál, který by stačil k výzbroji jednoho speciálního komanda. Devět pistolí různých značek a ráží od 9 mm až po 6,35 mm, tři samopaly - Staier Mannlicher, 58 V a UZI -, brokovnici značky Maverick a téměř sedm tisíc nejrůznějších nábojů," vyjmenovává Josef Klíma. Kajínkův dřívější obhájce Jaroslav Bárta k tomu dodává: "Taky se mimo jiné hájil u soudu tím, že kdyby šel střílet na ty lidi, rozhodně by si vzal svůj samopal UZI s tlumičem, který má lepší palebné vlastnosti a nebyl by slyšet. A ne dvě pistole sedmpětašedesát, o nich mluvil velmi pohrdavě."

Definitivním psancem

"Neměl šanci se usadit, protože od svých pětadvaceti let byl buď ve vězení, nebo na útěku. Ale často snil o tom, že bude mít rodinu a začne žít jako normální člověk," říká Kajínkův někdejší advokát Filip Bergl.

Poprvé se Kajínek na útěku ocitl krátce poté, co byl v roce 1990 propuštěn z vězení na Havlovu amnestii. Na svobodu se sice vrátil plný elánu a plánů na změnu života, nějakou dobu pracoval, ale brzy začal sklouzávat k tomu, co znal a měl nejlépe: svým známým a kšeftům v podsvětí. Policie ho dopadla v okamžiku, kdy se svým společníkem šel do půjčovny vrátit automobil, který býval viděn na místech vloupání. Kajínek tehdy neváhal, sám vybaven pouze plynovou pistolí odzbrojil policejní hlídku a ujel v jejím vlastním autě. O několik bloků dál z něj vystoupil a zmizel.

O něco později byl dopaden v Německu. Aby ho německá strana vydala české justici, úřady ho vylíčily jako těžkého zločince. Tomu odpovídal i následující rozsudek: za loupež policejního vozu se zbraní, nedovolené ozbrojování a recidivu dostal Kajínek celých jedenáct let nepodmíněně. Všichni, kdo měli s případem co do činění, se shodují, že na extrémně vysokém trestu se podepsala policejní antipatie vůči Kajínkovi: "Od té chvíle dával najevo, že nevěří nikomu vyjma sebe samého. Vnitřně se stal psancem," konstatuje advokát Filip Bergr.

Jaký je

Jeho přátelé, obhájci, Josef Klíma i filmoví tvůrci, kteří ho mnohokrát navštívili se shodují na jedné věci. Přestože vede Jiří Kajínek zločinecký život, má své pevné zásady, které nikdy neporušuje, a svou jasně danou morálku. Z určitého pohledu se dá říci, že je čestný. Pevnou vůli a osobní disciplínu pak prokázal téměř v přímém přenosu. V rozhovoru s filmaři zmiňuje Josef Klíma další zajímavý poznatek: Kajínek stál mimo organizované mafiánské struktury a fungoval spíše jako zloděj-solitér.

Útěky z vězení

Jedenáctiletý trest si začal odpykávat v Bytízu u Příbrami a přitom vehementně usiloval o revizi svého případu. Když po dvou a půl odsezených letech dostal první vycházku, jeho přátelé mu dokonce vymohli audienci u tehdejšího ministra spravedlnosti: "Ministr mi řekl, že jsem těch jedenáct let dostat neměl. Prý to vůbec nemělo být posuzováno jako loupež, ale jako napadení veřejného činitele. Nakonec ale prohlásil, že i když podá stížnost pro porušení zákona, jsou naše soudy nezávislé a on s tím nic nenadělá. Že mi nic neslibuje. Tak jsem se do vězení nevrátil," říká k tomu v Klímově knize Jiří Kajínek.

Na útěku byl právě toho osudného 30. května 1993, kdy v borských zatáčkách u Plzně došlo k zastřelení podnikatele Jandy a jeho bodyguarda. Jeho slavnému útěku z Mírova však předcházely ještě dva neúspěšné pokusy: z věznice v Českých Budějovicích uprchl přes střechu vězeňské budovy krkolomným skokem na zeď, lemující celý areál; strážní ho však dopadli na nedalekém parkovišti. Podruhé, v září 1996, se pokusil utéct z Valdic - byl však dopaden na střeše vězeňské jídelny.

To už se o něm hovoří jako o nebezpečném a nejstřeženějším vězni u nás a tento obraz podpoří i další drama, kdy do policejní kolony převážející Kajínka k soudu vrazí v plzeňských ulicích BMW. Nehodu nepřežily dvě ženy ze zastávky tramvaje. Podle vyšetřování šlo o nehodu a nikoliv o další pokus o útěk.

A když ho přesídlí na Mírov, všichni si oddechnou. Z tohohle vězení přece ještě nikdo nikdy neutekl. Ani za Rakouska, ani za nacistů, ani za komunistů, prostě nikdy.

“Právě tohle divák vždycky očekává od filmů o vězních: že najde toho vězně nezlomného, vždy rozhodnutého utéct a bojovat za svoje očištění,” podotýká scenárista Kajínka Marek Dobeš. “V to člověk u filmového hrdiny doufá, a Kajínek takový prostě je.”

Poz.: S využitím připravované knihy Josefa Klímy.

obrazek
Mírov - pevnost odkud utekl jen jeden člověk

Věznice Mírov, dějiště legendárního útěku Jiřího Kajínka, se nachází v mohutném středověkém hradě na ostrohu nad říčkou Mírovkou, obklopeném hlubokými šumperskými lesy. Pro svou majestátnost a fakt, že se odsud nikomu nepovedlo utéct, se mu přezdívalo „český Alcatraz“.

Pochmurná minulost

Pověsti o hradu Mírov pocházejí už z 10. století, první písemná zmínka se však datuje až z roku 1266. Sídlila tu biskupská správa, v roce 1424 hrad marně dobývali husité. Úspěšná zteč se ovšem podařila až Švédům v době třicetileté války - ti Mírov dobyli a vypálili. Následná přestavba mu vtiskla ráz barokní pevnosti a v této podobě se zachoval dodnes. Tehdy, v 17. století, už hrad příležitostně sloužil jako věznice pro těžce provinilé kněze.

Naplno se ale proměnil ve vězení v roce 1855, kdy ho církev prodala rakouské monarchii. Tehdy se změnil v jeden z největších žalářů v českých zemích, s kapacitou kolem 700 trestanců. Za první republiky sem putovali převážně nemocní trestanci, ale po okupaci Sudet v roce 1938 už tu byli i političtí vězni a odpůrci nacismu. Později sem Němci stahovali zejména tuberkulózní vězně, takže úmrtnost zde byla obrovská.

V době komunismu tu znovu trpěli a umírali katoličtí kněží a další političtí vězni - na následky krutého mučení a odepření lékařské péče tu zemřel například Bohuslav Burian, Jan Plesl nebo Antonín Zgarbík.

Josef Klíma ve své knize Jiří Kajínek: Vrah nebo oběť? cituje Mariána Ježíka, který na Mírově pobýval v 80. letech jako politický vězeň: „Bylo to tam asi stejné jako ve Valdicích. Ale lepší než v Leopoldově, kde jsem strávil řadu let a kde se to mezi bachaři hemžilo vyloženými sadisty. Na Mírově se taky mlátilo, ale nebylo to tak bezostyšně a všudypřítomné. Mírov byl nepříjemný hlavně proto, že tam byla pořád zima a vlhko. Nevlídné místo.“

Přísně střežená pevnost

Současný Mírov je věznicí se zvýšenou ostrahou. V jeho zdech se nachází také oddělení pro výkon doživotních trestů, kde jsou uvězněni ti nejtěžší zločinci, kteří po roce 1989 stanuli před českými soudy.

Vězně odrazuje od útěku celá řada nejpřísnějších bezpečnostních opatření. Kromě mříží, strmých hradeb, strážních věží s ostřelovači a hlídek se psy tu po Kajínkově útěku přibyly mimo jiné také žiletkové ostnaté dráty. Je tak nanejvýš pravděpodobné, že jeho "olympijský výkon ve vlastní kategorii" hned tak nikdo nezopakuje.

V prostředí skutečné věznice Mírov mohla vzniknout i část filmu Kajínek. Na Mírově strávili filmaři plné tři dny.

Pozn.: S využitím připravované knihy Josefa Klímy s využitím knihy Josef Klímy Jiří Kajínek: Vrah nebo oběť?.

Souhrn Kajínkova případu?

Chronologický: sedmnáct let od střelby

30. května 1993
V zatáčkách nedaleko Plzně byl zastřelen podnikatel Štefan Janda a jeho bodyguard Julián Pokoš. Další bodyguard, Pokošův bratr Vojtěch, útok přežil.

8. února 1994
Jiří Kajínek, toho času na útěku z věznice, kde si odpykával jedenáctiletý trest, je zatčen zásahovou jednotkou.

29. září 1995
Kajínek je obžalován z dvojnásobné vraždy.

11. září 1996
Jiří Kajínek se pokusí uprchnout z věznice ve Valdicích. Posléze je přemístěn do věznice Mírov.

23. června 1998
Krajský soud v Plzni odsuzuje Jiřího Kajínka na doživotí za dvojnásobnou vraždu. Vojtěch Pokoš, který útok přežil, označil Kajínka jako vraha.

29. února 1999
Vrchní soud v Praze potvrzuje Kajínkův trest

29. října 2000
Jiří Kajínek prchá z věznice Mírov. 8. prosince 2000
Kajínek je zadržen v Praze v bytě Marie Černé, manželky mnohonásobného vraha Ludvíka Černého, jiného doživotního vězně z Mírova.

1. února 2001
Senátor Pavel Rychetrský podává v Kajínkově případu stížnost k Nejvyššímu soudu pro porušení zákona. Nejvyšší soud však Rychetského stížnost zamítl.

10. října 2001
Ministr spravedlnosti Jaroslav Bureš podal v Kajínkově případu ústavní stížnost, ústavní soud se jí však nezabýval.

Září 2002
Kajínek podává žádost o milost prezidenta Václava Havla. Nový ministr spravedlnosti Pavel Rychetský se však - přes své pochybnosti o Kajínkově vině - rozhodne žádost nedoporučit.

Prosinec 2002
Kajínek se se svou kauzou obrátil na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.

26. ledna 2004
V reportáži televize Nova se objevuje nový svědek případu - Jan Oros, který tvrdí, že vraždu viděl z okna borské věznice.

2004
Případu se ujímá advokátka Klára Slámová a usiluje o obnovení případu.

Duben 2004
Plzeňský soud se znovu začíná případem zabývat.

Červenec 2004
Před soud předstoupil Vojtěch Pokoš, jediný člověk, který střelbu přežil a později označil Kajínka jako vraha. Tentokrát u soudu nepromluvil.

23. září 2004
Plzeňský soud zamítá znovuotevření případu. Při odůvodnění soudce řekl, že noví svědci nevnesli do vyšetřování žádné nové skutečnosti.

9. května 2005
Po odvolání k Vrchnímu soudu se případ znovu vrací do Plzně.

8. března 2006
Plzeňský krajský soud znovu zamítá znovuotevření případu.

2. srpna 2006
V Kajínkův prospěch intervenuje u Nejvyššího soudu tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec. V dubnu 2007 Nejvyšší soud jeho stížnost zamítl.

Říjen 2008
Kajínek je přesunut do věznice pro doživotní vězně v Karviné.

Souhrn případu

"Já se dnes setkávám s první generací studentů, která už neví, co Kajínek údajně spáchal. Na besedách jsem poprvé začal dostávat otázky typu: kdo je vlastně Jiří Kajínek?" konstatuje reportér Josef Klíma - a vzápětí si odpovídá: "Říkám jim, že byl obviněn ze dvou vražd a jednoho pokusu o vraždu. V borských zatáčkách u Plzně, které dnes už neexistují, měl zastřelit jistého vymahače Jandu a jeho bodyguarda Pokoše, druhý bodyguard to jakžtakž přežil."

Osudné výstřely zazněly 30. května 1993. Během vyšetřování vraždy vyšly najevo spletité vazby mezi plzeňským podsvětím (k němuž patřily i oběti, "podnikatel" Štefan Janda a jeho bodyguard Julián Pokoš) a tamějšími policisty.

Trestní spis obsahuje více než 10 000 stran, vyslýchání svědků včetně Vojtěcha Pokoše, který vraždy přežil, vedlo k zadržení a obvinění Jiřího Kajínka, recidivisty, který byl v době vraždy na útěku z předchozího výkonu trestu. Po čtyřech letech procesu, během něhož vypovídalo 56 svědků a 10 soudních znalců, byl Jiří Kajínek odsouzen za dvojnásobnou nájemnou vraždu, jeden pokus o vraždu a další trestnou činnost k doživotnímu trestu. Sám Jiří Kajínek účast na vraždách kategoricky popřel. Několikrát se pokusil o útěk z vězení. Tím nejslavnějším se stal jeho útěk z vězeňské pevnosti Mírov, po kterém se přes pět týdnů skrýval, než byl znovu zadržen Útvarem rychlého nasazení v bytě mnohonásobného vraha Ludvíka Černého. Díky zájmu médií, který jeho útěk vyvolal, se v případu objevila řada pochybností a pochybení během vyšetřování. Stížnost na chyby při vyšetřování podali tři ministři spravedlnosti a sám Jiří Kajínek žádá o obnovení procesu. V roce 2004 se případem zabýval soud v Plzni, ale znovuotevření procesu zamítl.

Vražda s mnoha otazníky

Zájem veřejnosti odhalil a poukázal na několik zásadních otazníků v celém případu. Investigativní reportér Josef Klíma ve své knize Jiří Kajínek: Vrah nebo oběť? píše, že někteří policisté fungovali svého času téměř jako ochranka významných mafiánů. I zavražděný Janda měl s policií četné přátelské styky - policisté chodili cvičit do jeho posilovny a přátelili se i s jeho manželkou. Mnoho indicií proto nasvědčovalo tomu, že plzeňská policie ví o jeho vraždě víc, než odhalila ve vyšetřovacím spisu.

Nezodpovězena zůstala otázka, kdo si Kajínka k vraždám najal. Kdo všechno mohl mít na Jandově smrti zájem? Takových lidí byla v Plzni celá řada. Josef Klíma vedle podnikatele Vlasáka, kterého Janda vydíral, zmiňuje i majitelku konkurenčního fitness centra, která byla krátce před vraždou nalezena v lese u Plzně nahá a spoutaná (údajně zastrašující pokus bratrů Pokošových), nebo firmu IX, která měla s Jandou nekalé kšefty.

"Ve spisu je navíc i řada děr a nejasností: nikdy například nebyl proveden vyšetřovací pokus, jak přesně se ty vraždy odehrály. Ani znalci nedokázali dostatečně odpovědět na otázku, jak vlastně měl vrah střílet. I kdyby střílel oběma rukama, bylo by to dost krkolomné: střely totiž přiletěly z dvou různých úhlů, což nasvědčuje tomu, že na místě byli dva střelci," vysvětluje Josef Klíma.

Nikdy například nebyla provedena rekognice, tedy konfrontace korunního svědka Vojtěch Pokoše (který vražedný útok přežil a jako jediný mohl střelce zahlédnout) s několika figuranty, mezi nimiž by byl i Jiří Kajínek. Poprvé ho jako vraha označil teprve u soudu... "Zajímavé je, že Vojtěch Pokoš nebyl nikdy tázán ani na přibližnou podobu střelce," připomíná v knize Josefa Klímy Kajínkův tehdejší obhájce JUDr. Bárta. "Teď nemyslím obličej, ale stavbu těla, chůzi a podobně. Dohadovali se s ním o oblečení, ale jestli byl malý, velký, tlustý, hubený, to se ze spisu nedočtete."

Dokonce i plzeňský soud, který poslal Kajínka na doživotí do vězení, ve svém rozsudku přiznal, že při vyšetřování došlo k mnoha procesním chybám. Některé vyšetřovací úkony prováděli policisté, kteří měli osobní vztahy se zavražděným, mnoho svědků bylo vyslýcháno bez přítomnosti obhájce a jejich výpovědi se tak v průběhu času pozoruhodně proměňují tak, že čím dál více odpovídají oficiální policejní verzi případu. Nakonec však soud všechny nesrovnalosti přehlédl jako nepodstatné.

Utekl Jiří Kajínek, aby upozornil veřejnost na justiční omyl? Nebo chtěl zastrašit a ovlivnit svědky pro případný obnovený proces? Stal se Jiří Kajínek v případu obětí konspirace nebo je to vrah, který chce využít procesních chyb při vyšetřování ke svému osvobození?

Pozn.: S využitím knihy Josefa Klímy Jiří Kajínek: Vrah nebo oběť?

obrazek
5 let s filmovým Kajínkem

Práva na Kajínka

S myšlenkou natočit hraný film o případu Jiřího Kajínka přišel jako první Petr Jákl starší: "Já jsem ale mírnil jeho nadšení, byl jsem si jistý, že na tak atraktivní téma už určitě někdo autorská práva vlastní," dodává k tomu jeho syn, režisér a producent Petr Jákl mladší. Měli ale štěstí: ačkoli je to překvapilo, autorská práva zatím nikdo nezískal.

Záhy také zjistili proč. Veškeré záležitosti týkající se Jiřího Kajínka totiž jako ostříž střežila jeho obhájkyně Klára Slámová. "Ze začátku na nás byla pěkně ostrá. A ani se nedivím, zájemců se rojilo víc a ona musela zjistit, kdo to myslí doopravdy vážně," poznamenává Petr Jákl. Jednání trvala rok a půl - teprve poté se dostali k Jiřímu Kajínkovi. "A on se po rozhovoru s námi rozhodl, že chce, abychom film natočili my," dodává Jákl.

Částku, za kterou jim takzvaná osobnostní práva odprodal, filmaři nesmějí zveřejnit, rozhodně však nejde o zanedbatelnou sumu. "Bohužel pro něj si za své peníze může kupovat jen to, co je k dostání ve vězeňské kantýně," konstatuje režisér.

Od soudních spisů k filmové podívané

Scénář k filmu Kajínek vznikal takřka pět let a vystřídalo se na něm osm scenáristů. Marek Dobeš, který se nakonec stal autorem definitivní verze, však nabídku Petra Jákla nejprve odmítl: "Kauzu Jiřího Kajínka jsem nesledoval a připadalo mi zbytečné točit film o jakémsi chlapíkovi, který utekl z vězení. Jeho příběh mi byl dokonale lhostejný." Přesvědčit se nechal teprve poté, co si prostudoval podklady ke Kajínkovu případu: "Uvědomil jsem si, že by to nemusel být jenom film o útěku z Mírova, že je tu mnohem bohatší materiál a širší možnosti, jak s touto látkou pracovat. Byly to podklady pro komplexní kriminálku. A to byl důvod, proč jsem to nakonec přijal."

Začal tedy intenzivně pracovat na své první verzi, pro informace se přitom obracel nejen do soudního spisu, ale také na četné odborníky: “Komunikovali jsme s policií prostřednictvím našich známých z řad kriminalistů, kteří nám vyšli vstříc, byť inkognito. Při shromažďování materiálu nám pomohla také advokátka Monika Krobová Hášová, advokát Petr Kalenský a samozřejmě Klára Slámová. Velmi vstřícně se k našim dotazům postavil také šéf URNA,“ dodává Dobeš.

Sám Jiří Kajínek do podoby scénáře zasáhl jen minimálně: "Dovolil nám nakládat s příběhem tak, aby z toho mohl vzniknout příběh filmový," říká Petr Jákl. Marek Dobeš dodává: "Scénář četl, ale k ději se nevyjadřoval. Podle dohody do děje ani zasahovat neměl. Vyjadřoval se pouze k technickým otázkám a komentoval také detaily svého útěku. Stal se vlastně naším odborným konzultantem."

To byl ovšem pouze začátek, nezbytný sběr informací. Původně se sice Dobeš s Jáklem snažili pojmout Kajínkův příběh tak, aby co nejvíce odpovídal skutečnosti, nakonec ale Kajínkův případ dostal rozměr filmového příběhu vyprávěného filmovou řečí. "Teprve v průběhu psaní jsme si začali uvědomovat, že film potřebuje určitou míru stylizace, začali jsme nacházet způsob, jak být pravdiví, zodpovědět otázky, na které divák odpověď očekává, a na druhou stranu vytvořit biják, zábavu, která diváka nepustí až do konce filmu. To vše přišlo až během psaní, ostatně, scénář jsem psal s přestávkou celé čtyři roky."

Postupně se tak hlavní postavou filmu stala spíše postava obhájkyně, důležitou roli v něm hrají emoce, celý příběh zlidšťuje i linie love story a vztahy mezi postavami jsou stejně důležité jako akční motivy. „Kajínek díky tomu není jen akční film. Je to film, na který může přijít dvojice, on a ona, a oba si odnesou silný pocit,“ uzavírá Dobeš

Ve finální fázi se do práce na scénáři zapojil také dramaturg Petr Bok, který byl jako dramaturg u zrodu několika celovečerních filmů. Petr Bok vnesl do tvorby scénáře pohled, jak to, co je napsáno v textu, bude divákovi fungovat na plátně. Ještě hlouběji posílil emoční linii příběhu, která se pak definitivně stala základním stavebním kamenem filmu

Petr Jákl: režijní debut ve velkém

Byl perfektně připravený, věděl, co chce, měl naprosto jasnou tvůrčí vizi, říkají členové filmového štábu ve vzácné shodě na adresu Petra Jákla coby režiséra. Jákl však o film Kajínek ze začátku pečoval pouze jako producent a o roli režiséra vůbec neuvažoval. S projektem bylo spojováno mnoho různých režijních osobností, například Filip Renč, Miloš J. Kohout (režisér thrilleru Oko ve zdi) nebo mladý talent Tomáš Řehořek (tvůrce kritikou oceňovaného debutu Proměny). Dlouhou dobu byl filmový Kajínek spojován se jménem režiséra Ivana Fíly (Lea), který však po tvůrčích neshodách film opustil a rozvíjel vlastní projekt na téma Kajínkova případu, což se stalo i předmětem soudního sporu. "Počtem potenciálních režisérů by se Kajínek možná mohl dostat do Guinessovy knihy rekordů. Dlouho jsem se snažil najít někoho, kdo by souzněl s naší koncepcí a kdo by se nesnažil uhýbat před fakty téhle kontroverzní kauzy," konstatuje Petr Jákl.

S myšlenkou, aby se režisérem stál sám Petr Jákl, přišel scenárista Marek Dobeš: "Petrova vize byla od začátku silně ovlivněna tím, že mu na té látce záleželo. Petr je navíc člověk velkých výzev. Když mi oznámil, že dohodl natáčení na Mírově, přímo pod oknem, ze kterého Kajínek vyskočil, říkal jsem mu 'Petře, to se za tři dny nedá natočit.' Ale on měl vnitřní přesvědčení, že to musí dokázat. To je podle mého názoru pro každého režiséra nesmírně důležité. Musí umět lidi strhnout, ať už svým nadšením nebo vnitřní silou, aby ho následovali. Protože režisér musí být vojevůdce, generál, a když nemá sílu osobnosti a není si jistý, že by to dokázal, tak to nedokáže." "Je dobře, že Kajínka režíroval právě on," říká o Jáklovi kameraman F. A. Brabec. "Ten film pro něj byl jako dítě, které v sobě nosil spoustu let. Bylo krásné, že si ho sám mohl chovat, od samého začátku kojit, přebalovat a mazlit se s ním jako správný debutant. A všichni jsme mu nechávali prostor, aby si to užil se vším všudy - první vycházku do parku, první bábovičku v písku... My, co už máme ty filmové děti čtyři nebo ještě víc, to už tolik neprožíváme. Ale bylo překrásné ho sledovat."

Jako režisér musel zvládnout mezinárodní obsazení, téměř dvouměsíční letní natáčení a k tomu několik dotáček. Tu poslední teprve dva a půl měsíce před premiérou. Vedle herecké akce a příběhu musel zvládnout také technicky náročné akční scény a natáčení na neozkoušených lokacích reálných věznic.

Ale na tom, že Petr Jákl jako režisér-debutant na velkém a náročném projektu obstál se vším všudy, se shodují i herci. "Na debutanta zachovával neuvěřitelný klid. Nejspíš díky sportu se naučil zvládat stresové situace a nezmatkovat. Líbilo se mi i to, že byl dokonale připravený a zachovával věrnost scénáři. Celý štáb mu absolutně důvěřoval," konstatuje Tatiana Vilhelmová. Její kolega Hynek Čermák dodává: "Fungoval skvěle, na place byla výborná nálada, a on věděl přesně, co chce.."

Hledání Kajínka

Hledání filmového představitele Jiřího Kajínka byla dlouhá několikaměsíční anabáze napříč celou střední Evropou. Tvůrci hledali také v Česku - mimo jiné prostřednictvím konkurzu v deníku Blesk v létě roku 2007, do kterého se přihlásilo více než sto kandidátů - svalnatých mužů ve věku zhruba mezi 25 a 40 lety. Každý z nich musel na kameru předvést krátkých výstup, v němž se Kajínek připravuje na svůj útěk. "Škoda, že se nemohu také přihlásit," posteskl si v dopisu do redakce skutečný Jiří Kajínek. Čtenáři Blesku pak prostřednictvím SMS zvolili svého vlastního favorita, kterým se stal tehdy osmadvacetiletý pracovník bezpečnostní agentury Martin Dembický z Ústí nad Labem. Petr Jákl ale mezitím pokračoval v hledání "svého" Kajínka také v zahraničí, od Německa přes Polsko a Slovensko až po Maďarsko. Nakonec dospěl až do Ruska: "Konstatina Lavroněnka jsem poprvé uviděl v britském thrilleru Archangel - tehdy jsem v něm spatřil svého Kajínka. Udělal na mě ohromný dojem, vyzařuje z něj charisma a má skvělý herecký projev. Navíc, pokud jde o osobnost Jiřího Kajínka, nebyl ovlivněný zprávami z českých médií, nechal se inspirovat výhradně setkáním se skutečným Kajínkem."

Jak podotýká reportér Josef Klíma, Konstantin Lavroněnko se hned po příjezdu do Čech střetl s Kajínkovou legendou, nafouknutou do nadživotních rozměrů: "Hned na začátku jsem se ho zeptal, jestli dokáže udělat 1500 kliků denně, tak jako skutečný Jiří Kajínek. A on se rozesmál a řekl, že hned, jak přijel do Česka, lidé se ho ptali, jestli umí udělat 4500 kliků denně. Pak z toho byly 3000, pak 2000... a ptal se, kolik těch kliků tedy Kajínek vlastně dělá."

Herečtí kolegové Konstantina Lavroněnka u něj během natáčení ocenili především jeho soustředěnost, dokonalé ponoření do role. "Hrát v cizí zemi s herci, kterým vůbec nerozumí, a při domluvě s režisérem být odkázaný na překladatele - to je hodně náročné. Ale zároveň ho to uzavírá do sebe, což je pro tuhle roli svým způsobem výhoda," říká Tatiana Vilhelmová. Michal Dlouhý, který s Lavroněnkem absolvoval náročnou scénu rvačky, k tomu dodává: "Na to, jaká je hvězda, byl velmi ukázněný. Choval se přesně tak, jak by se opravdové hvězdy chovat měly. Jsem velmi zvědavý na výsledek, protože skutečný Kajínek je vnitřním založením trochu jiný typ než on. Ale Kosťa to dokázal zahrát a Petr ho při emotivních scénách vybudil k vnitřní extázi, kterou doufám přenese i na diváka."

Sám Konstantin Lavroněnko se do své role převtělil doslova celým srdcem: "Pokud se člověk chce věnovat téhle profesi, musí být připraven cítit srdcem. Cítit bolest někoho jiného. Tohle jsou skutečné věci. Do téhle branže je lepší nejít, pokud v sobě nemáte nic víc, než intelekt. Můžete být sebelepší a inteligentní člověk, ale pokud je vaše srdce hluché, tak to nemá cenu a nikoho to nebude zajímat. Nakonec ani vás samotného," konstatuje.

Blondýna mezi paragrafy

Důležitou roli advokátky Pokorové, inspirovanou osobností Kajínkovy advokátky Kláry Slámové, si zahrála Tatiana Vilhelmová. Její postava je vrcholem zvláštního trojúhelníku: jejím partnerem i kolegou je právník Doležal, kterého hraje Boguslaw Linda, během návštěv v mírovské cele se však zároveň zintenzivňuje její vztah s Jiřím Kajínkem. Do filmu tak vnáší jisté citové i erotické napětí.

"Protože dvě velké mužské role ztvárňují dva skvělí zahraniční herci, musel hlavní ženskou roli ztvárnit někdo, kdo těm dvěma bude stačit," vypráví scenárista Marek Dobeš. "Petr Jákl měl potřebu vyzkoušet nejrůznější herečky, ale já jsem mu od začátku říkal, že to musí hrát Tatiana Vilhelmová, protože ona jediná je jim charismatem i talentem rovnocenná."

Petr Jákl se zprvu obával, že Tatiana Vilhelmová je až příliš známá a pro diváky zaškatulkovaná v určitém typu rolí. Během konkurzu ho ovšem přesvědčila, že umí být i úplně jiná: "Během kamerových zkoušek předvedla něco, co mě obrovsky zaujalo, a bylo rozhodnuto," konstatuje režisér. "Částečně jsme jí také proměnili vizáž a scénář jsme jí upravovali na tělo, protože původně měla být její hrdinka ještě o něco mladší. Bude to úplně jiná Táňa, než jakou diváci dosud znají."

Fakt, že hraje osobu inspirovanou skutečně žijícím člověkem, nebrala Tatiana Vilhelmová jako velké omezení: "Je to strašně zajímavé. Těsto máte hotové, ale záleží na vás, jakou formičku si na něj vyberete. Bavilo mě, že něco bylo předem dáno, a něco svého jsem si k tomu mohla přidat. Na druhou stranu jsem si vědoma, že spousta lidí od toho filmu očekává, že uvidí skutečnou paní Slámovou. To je velmi zavazující."

Role advokátky Pokorové se pro ni stala velkým vybočením z dosavadní filmové kariéry, která se ubírala spíše cestou hořkých komedií: "Změna pro mě nastala hlavně v tom, že moje hrdinka hodně přemýšlí. A navíc šmrncovně vypadá - to je v mém případě také velká změna. A má spoustu postelových scén. To byla vůbec největší změna," směje se Vilhelmová.

Doživotnímu vězni tváří v tvář

Všichni členové filmového štábu, kteří se s Jiřím Kajínkem osobně setkali, se shodují: nezapůsobil na ně jako vrah, nýbrž jako člověk, řídící se jistými zásadami a morálkou (byť svou vlastní) a vládnoucí neobyčejně pevnou vůlí.

Režisér Petr Jákl vzpomíná na první setkání takto: "Na cestě do jeho cely jsme procházeli takovou temnou chodbou, připadal jsem si jak v Mlčení jehňátek. Když se objevil Kajínek a podal nám ruku přes mříže, najednou ze mě všechno spadlo a cítil jsem, že ten člověk je úplně jiný, než jsem ho znal z novin. Ten první pocit jsem si v sobě zachoval.." Kajínek je podle něj člověk, který se řídí jen svými vlastními pravidly, ale ta nikdy nepřekročí: "Nečiní mu potíže něco ukrást, dlouho se pohyboval v podsvětí a rozhodně to není bezúhonný člověk. Má ohromně silnou vůli, se kterou je podle mě spojená i určitá morálka. Vězení ho nezlomilo a i po těch všech letech pořád bojuje za obnovení svého procesu. Právě ta nezlomná vůle mě na celém jeho příběhu zaujala nejvíc."

"To nejzákladnější na Kajínkovi je jeho nezlomnost," připojuje se scenárista Marek Dobeš, který u Kajínka strávil desítky hodin při konzultacích jeho případu. "Síla jeho vnitřního nastavení, která mu umožňuje, aby i po deseti letech věznění vtipkoval a byl svůj, aby ho vězení nezlomilo a nezměnilo."

A podobný dojem si odnesla i Tatiana Vilhelmová, která Kajínka navštívila v rámci přípravy na svou roli advokátky Kláry Slámové: "Očekávala jsem, že člověk, který sedí patnáct let ve vězení, bude vyhaslý, zlomený, neudržovaný. Hodně mě překvapilo, že byl plný energie, napjatý, jakoby připravený ke startu." Původně šla na setkání s obavami, že si nebudou mít o čem povídat, skutečnost ale byla úplně jiná: "Ty dvě a půl hodiny, které jsme u něj strávili, byly velice intenzivním zážitkem. Když jsem odcházeli, cítila jsem podivný zmatek: padal na mě smutek, ale zároveň jsem si chtěla zachovat chladnou hlavu."

Velmi emotivní dojmy si ze setkání s Jiřím Kajínkem odnesl jeho budoucí herecký představitel Konstantin Lavroněnko: "Podával jsem si s ním ruku. Cítil jsem jeho dotyk a viděl jsem jeho oči. Tohle není možné zapomenout. Samozřejmě, že také není možné se přiblížit jeho světu. Lidský rozum a srdce velmi těžko chápe, jaké to je, být patnáct let zavřený. Každý den, každý týden, každý měsíc a každý rok," vysvětluje. "Ten svět za mřížemi vůbec není romantický. To všechno, co ho obklopuje, dozorci a vězni. Snaží se dělat všechno pro to, aby ho tenhle svět nerozpustil jako kyselina."

obrazek
Vznik filmu

Statistiky natáčení

Kolik nábojů se během natáčení vystřílelo z nejrůznějších typů zbraní?
600

Kolik zbraní všeho druhu, včetně maket, bylo použito?
50

Kolik bylo vytištěno kopií scénářů ve všech jazykových verzích?
100

Kolikrát celkem klapla klapka?
1609krát

Na kolika lokacích se natáčelo?
28 + vrtulník

Kolik jídel připravil catering během natáčení?
přes 5400

Kolik zvědavců muselo být vykázáno z natáčení?
1 novinář

Kolik povolení muselo být vydáno pro natáčení v jednotlivých lokacích?
35

Kolik kliků dělal Konstantin Lavroněnko během příprav na roli Jiřího Kajínka?
1600 denně

Z kolika zemí pocházeli herci?
5

Kolik hodin filmového materiálu se celkem natočilo?
150

Přepočet natočených hodina na filmový pás je?
255 000 metrů filmu

Kolik dní se na projektu pracovalo, od prvního nápadu po poslední klapku?
2190

Kolik návštěv u Jiřího Kajínka proběhlo během příprav?
19

Kolik kamer natáčelo skok auta z mostu?
7

Kolik dní se točilo na Mírově?
3

Z jaké výšky slaňovali kaskadéři ve scéně zatýkání Kajínka?
24 metrů

Jakou hlučnost způsobily zásahové rozbušky ve scéně zásahu URNA?
300 decibelů

Mezinárodní ansámbl

Natáčení Kajínka připomínalo stavbu Babylónské věže: členové hereckého ansámblu mluvili česky, polsky, rusky a německy. Petr Jákl se totiž záměrně rozhodl oživit galerii hereckých tváří v Kajínkovi méně okoukanými herci z celé střední Evropy.

Jedna z důležitých rolí, postava právníka Doležala, připadla polské hvězdě Boguslawu Lindovi, kterého čeští diváci už znají coby titulního hrdinu filmu Je třeba zabít Sekala. Tatiana Vilhelmová, která v Kajínkovi jeho milostnou partnerku, o něm říká: "Je to šarmantní, světem ošlehaný muž, úplně jiný typ než Konstantin Lavroněnko. Náš vztah byl trochu jiný i proto, že s Kosťou jsme točili převážně ve vězení, kdežto s Boguslawem jsme natáčeli v restauraci, v městských ulicích - zkrátka v odlehčenějších situacích."

V roli plzeňského mafiána Pernera - toho, který má podle rozsudku být Kajínkovou obětí - se objevil německý herec Werner Daehn, představitel mnoha filmových záporáků. Petr Jákl se s ním seznámil při pražském natáčení akční podívané xXx: "Role mafiána Pernera mu skvěle sedí, je to správný drsňák, který si natáčení užíval, a přestože na plátně není dlouho, je hodně výrazný. V případě této role jsem ani nechtěl sahat po českých hercích, protože jsem nenašel nikoho, komu bychom polohu bezskrupulózního gangstera uvěřili."

Před kamerou se objeví i jeho krajan Ken Duken, někdy označovaný za "německého Brada Pitta", který si nedávno zahrál například v Tarantinově velkofilmu Hanebný pancharti. Většina herců se shodla na tom, že práce s cizojazyčnými kolegy pro ně není žádnou novinkou. Mnozí z nich měli navíc i vlastní zkušenosti s hraním v cizím jazyce. "Od svých čtyř let jsem hrál ve filmech, které u nás natáčely německé produkce. Stačí si každou scénu jednou nebo dvakrát vyzkoušet, a už víte, kdy tomu druhému končí replika, a můžete mu nahrát. Nevidím v tom problém, naopak, příjemné zpestření naší práce," říká Michal Dlouhý. A Hynek Čermák, který si ve filmu zahrál bachaře, doplňuje: "Já často hraju v angličtině, němčině nebo francouzštině, přestože například francouzsky neumím ani slovo. Nejtěžší je, pochopit náturu toho národa, jehož jazykem před kamerou mluvíte. Nejde jen o jazyk, i některé emoce se totiž v každém národě vyjadřují jinak. Musíte přesně vědět, na jaké slovo položit důraz, protože pokud to uděláte špatně, výsledek bude úplně o něčem jiném."

Největší problém představovala spolupráce s cizojazyčnými kolegy pro Tatianu Vilhelmovou. Její pozice byla v tomto ohledu nejsložitější, scénář jí předepisoval náročné a často emotivní scény s Konstantinem Lavroněnkem i Boguslawem Lindou. "Bylo to někdy divoké, Boguslaw často improvizoval. Samozřejmě v polštině, takže jsem mu najednou moc nerozuměla. Vždycky jsem se snažila alespoň odhadnout, jestli už jeho replika skončila a je zase řada na mě. Takže jsem vždycky jen někoho poprosila, aby mi dal signál, že už mám promluvit."

Nakopak mistr obrazu F. A. Brabec žádný jazykový handicap nepociťoval: "Pakliže je na place tým profesionálů, není co řešit. To je stejné jako v lásce: když se zamiluje Japonec do Slovenky, beze slov si porozumíte možná ještě líp. Jazyková bariéra se prolomila během prvního natáčecího dne."

Nejnovější digitální podívaná

Role hlavního kameramana se na Kajínkovi ujal mistr filmového obrazu F. A. Brabec, který proslul hlavně vysoce stylizovanými autorskými projekty jako Kytice nebo Máj. Natáčení Kajínka pro něj znamenalo velký přelom, protože si poprvé vyzkoušel práci s digitální kamerou. "Přesvědčila mě teprve nová generace digitálních kamer ARRI D-21, která má snímací čip ve velikosti filmového políčka. Do té doby jsem se digitálu bránil a všechny své filmy až doposud jsem točil na pětatřicetimilimetrový film. Díky kameře ARRI D-21 se toho pro mě jako pro kameramana vlastně moc nezměnilo. Tenhle digitální systém už je natolik vyspělý, že jeho kvalita odpovídá 35mm filmu. Jen proto jsem na to vůbec přistoupil," konstatuje F. A. Brabec. Právě díky digitálním kamerám mohli tvůrci pracovat ve vysokém tempu. Zejména při natáčení složitějších akčních scén jich bylo v provozu někdy až sedm najednou. "Na kamerové technice jsme nešetřili," říká režisér Petr Jákl. "Každý den jsme točili na dvě až sedm kamer, což je na české podmínky opravdu velký luxus. Denně jsme měli k dispozici jeřáb a jízdu. Díky tomu jsme měli dost času na to, abychom se soustředili na herecké výkony."

Klíčový okamžik

Celý Kajínkův případ odstartovala 30. května 1993 vražda podnikatele Jandy a jeho bodyguarda Pokoše, k níž došlo v borských zatáčkách u Plzně. Dotyčná lokalita dnes již neexistuje - zanikla během stavby dálnice - tvůrci filmového Kajínka však tuto klíčovou scénu natáčeli jen kousek odtamtud. "Zcestovali jsme celou republiku a místa skutečných událostí jsme vždy upřednostňovali před jinými. Dýchne tam na vás autentická atmosféra," vysvětluje režisér Petr Jákl.

Při natáčení osudných výstřelů, které Kajínka poslaly na doživotí do vězení, přišli ke slovu kaskadéři. Střílelo se totiž doopravdy, byť jen pomocí kovové kuličky. Určité nebezpečí hrozilo i od roztříštěných okének u auta, v němž oběti seděly. Kaskadér měl pod košilí sáček s umělou krví, který se v pravou chvíli roztrhl a vytvořil dokonalou iluzi střelné rány.

Za katrem

Filmový štáb pod vedením Petra Jákla natáčel hned ve dvou skutečných českých věznicích za jejich provozu: v Plzni na Borech a také přímo na Mírově. Každý ze zúčastněných jejich atmosféru vnímal trochu jinak. "Pochopitelně, když víte, že všude kolem jsou opravdoví vězni, necítíte se zrovna příjemně," líčila své pocity Tatiana Vilhelmová, zatímco Václav Noid Bárta poznamenal: "Je to nepříjemný pocit, když si uvědomíte, že za sebemenší neopatrnost byste si tam mohli jít sednout mezi kamarády na dovolenou." "Pokud jde o určité vnitřní napětí, o co, co všechno se za těmi zdmi může odehrávat... to dolehne na každého. Každý je rád, když ta brána zaklapne a člověk odtamtud odejde," dodává kameraman F. A. Brabec.

Při natáčení v prostorách borské věznice, kde se odehrál Kajínkův předchozí nezdařený útěk, se doslova v ohrožení života ocitl scenárista Marek Dobeš, který dostal za úkol vyšplhat se svou kamerou na střechu jedné z vězeňských budov a natočit záběry z ptačí perspektivy. "Na střeše věznice nemůže být nic takového jako žebřík," popisuje Dobeš svůj zážitek v knize Dýchla na mě smrt. "Je jen logické, že není v zájmu věznice, aby se mohl kdokoli bezpečně šplhat po jejích střechách. Mohlo mě napadnout, že každý výstupek, který by mohl sloužit k uchopení, je obtočen plechem ostrým jako břitva. Nenapadlo." Dobeš nezadržitelně sklouzával po střeše, na níž nebylo čeho se zachytit. Zachránila ho jeho kamera: její poutko se mu podařilo zaseknout za ozubený plech. Tím získal opěrný bod, který mu pomohl vyškrábat se až na plošinku, odkud mohl natáčet. "Je to ten ultranadhled, který vidíte ve filmu, když Kajínek strčí do spoluvězně Křížka. Je to jeden z nejvyšších úhlů pohledu v celém filmu - pokud nepočítáte lety vrtulníku - a byl vykoupen minutami hrůzy," konstatuje Dobeš.

Tři dny na Mírově

Nejkomplikovanější scénou - a patrně také tou, na kterou se diváci těší nejvíce - je Kajínkův útěk z ostře střeženého Mírova. "Je to olympijský výkon ve své vlastní disciplíně," říká o útěku Jiřího Kajínka scenárista Dobeš. "Ze stovky lidí by to nedokázal nejspíš ani jeden, Kajínek je až ten sto první. Já jsem na Mírově několikrát byl a viděl jsem na vlastní oči, že ta výška, ze které se spouštěl po laně, je obrovská. Navíc věděl, že po něm budou střílet, a skákal do tmy - netušil, jak to dopadne. Musel naprosto věřit svým propočtům, nesmírně riskoval."

Petru Jáklovi a jeho týmu se podařilo nemožné: natočili scénu útěku přímo tam, kde k útěku skutečně došlo, totiž v mírovských zdech. Stali se tak prvním filmovým štábem, který kdy pracoval v tomto vězení plném nejtěžších zločinců. "Ta atmosféra vězení, ve kterém jsou lidé odsouzení na doživotí, se nedá ničím nahradit," vysvětluje režisér. "Natáčeli jsme okno, ze kterého Kajínek skutečně vyskočil, cestu, kudy utíkal... všechno je do detailu stejné jako ve skutečnosti. Ostatně, kdybychom si museli všechna tato prostředí postavit v ateliéru, náš film by nestál 55, ale 155 milionů."

Největším problémem při natáčení na Mírově byl nedostatek času. Filmaři totiž na svou práci dostali pouze tři dny. "Komplikované akční scény, jako byla tahle, je potřeba předem nazkoušet, ale to v tomto případě nebylo možné. Do věznice nás poprvé pustili ve čtyři odpoledne a v devět večer se mělo začít točit. Takže během pěti hodin jsme museli celou scénu vymyslet, natahat jistící lana a vyzkoušet je, aby všechno fungovalo," vysvětluje šéf kaskadérů a choreograf akčních scén Luděk Jelen.

Kvůli natáčení byl dočasně vystěhován celý jeden blok vězňů - právě ten, kde sedí na doživotí odsouzení vrazi. Natáčení provázela i další bezpečnostní opatření. Veškeré pohyby na "place" se odehrávaly pod dohledem dozorců se samopaly na strážních věžích. Každý, kdo přechází od jedné věže k druhé, se musel předem nahlásit, jinak mu hrozilo, že ho stráže zastřelí... Tvůrci zvolili pro natáčení navlas stejnou útěkovou trasu, jako před deseti lety Jiří Kajínek - až na to, že od té doby k bezpečnostním opatřením na Mírově přibyly i zátarasy z žiletkových ostnatých drátů, které nesměli odstranit. Při "útěku" tedy museli překonávat ještě o jednu nástrahu navíc "Když jsem se posléze bavil s ředitelem věznice, potvrdil mi, že jsme vlastně z Mírova doopravdy utekli, aniž bychom porušili jakékoli bezpečnostní zařízení," říká Luděk Jelen. Přece jen ovšem měli k dispozici lepší útěkovou techniku. Zatímco Kajínek se spouštěl z okna jen po laně spleteném z prostěradel a provázků, kaskadér, který zastupoval Konstantina Lavroněnka, byl jištěný ještě dalšími neviditelnými lanky.

Konstantin Lavroněnko se ovšem snažil většinu nebezpečných scén absolvovat sám, bez pomoci kaskadéra. Právě při natáčení scény útěku z Mírova si však silně natáhl stehenní sval a roztrhl si ruku o ostnatý drát. "Ale protože na tom byli fyzicky i psychicky velmi dobře a byl vybaven silnou vůlí, přes velké bolesti točil dál. Podobně jako jeho hrdina si prošel peklem, aby se mohl stát Kajínkem," podotýká režisér Petr Jákl.

Naopak natáčení s hlídacími psy se Lavroněnko vůbec obávat nemusel. Když došlo na věc, smečka psů, kteří na něj měli rozzuřeně dorážet, přiběhla a přátelsky vrtěla ocasy. "Snažili jsme se je rozdráždit, já, schovaný za plotem, jsem do nich šťouchal klackem a štěkal jsem na ně, aby vyvinuli aspoň nějakou snahu," vzpomíná s úsměvem Luděk Jelen.

Jisté je, že pokud se někdo při natáčení na Mírově zapotil, byl to sám ředitel věznice. "Když dali souhlas k natáčení, nevěděli, do čeho se pouštějí. Nejdříve povolili vjezd na nádvoří jednomu nebo dvěma autům, nakonec jich tam přijelo šest. Řediteli vstávaly vlasy hrůzou na hlavě," konstatuje šéf kaskadérů.

Top scény

Létající automobil

Velmi efektní scénou v Kajínkovi je skok osobního auta z mostu. Ve filmu jde sotva o osm vteřin, přípravy však trvaly velmi dlouho. "Vhodnou lokaci jsme hledali půl roku!" říká šéf kaskadérů Luděk Jelen. "Nakonec jsme v Praze na Palmovce objevili nedostavěný dálniční most." Auto určené k demolici, které mělo onen smrtící skok absolvovat, bylo speciálně upravené tak, aby mohlo fungovat jako obří dětská hračka na dálkové ovládání. Týden trénovalo svou jízdu na letišti v Milovicích. "Problém byl v tom, že produkce nám sehnala ojeté auto, jehož motor měl těsně před smrtí, takže stěží dokázalo vyjet na kopec před oním rozestavěným mostem."

Samotný záběr skoku se mohl natáčet jen jednou, snímalo ho proto sedm kamer současně. "V současné české kinematografii je úplně běžné, že filmaři musí jít až na samou hranici své dovednosti. Nemůžeme si dovolit podobně náročné scény opakovat. To auto prostě mohlo skočit jen jednou, takže pečlivá příprava byla nezbytná," říká kameraman F. A. Brabec.

Muž proti muži

Konstantin Lavroněnko a Michal Dlouhý, který si ve filmu zahrál bývalého policistu, absolvovali před natáčením třítýdenní speciální fyzickou přípravu. Spolu s kaskadéry trénovali na velmi náročnou scénu rvačky, při níž měli za úkol zdemolovat celý byt. I když ve filmu trvá rvačka pouze dvě minuty, její natáčení trvalo dva dny.

"Ve rvačce dochází ke střetu dvou různých stylů: Michal Dlouhý coby bývalý policista ovládá bojové umění, zatímco Kajínek má z vězení ohromnou fyzičku, ale chybí mu technika, takže jeho styl je spíš zvířecí. Technika versus hrubá síla," vysvětluje Luděk Jelen. "Rozbíjejí jeden o druhého židle, rozstřílí topení, hlavou roztříští skleněný stolek, jeden druhého prohodí skleněnými dveřmi... to byl jediný okamžik, kdy se nechali zastoupit kaskadéry."

Výbuch v 6. patře

Další scénou, na kterou diváci napjatě čekají, je zásah Útvaru rychlého nasazení (URNA) při zatýkání Jiřího Kajínka. Tvůrci ji konzultovali se skutečnými členy URNA; měli také k dispozici policejní dokumentární záznam, natočený po zásahu, když policie odváděla spoutaného Kajínka. Točilo se na studentských kolejích na Jižním Městě během letních prázdnin, kdy byla celá budova vylidněná, takže filmaři mohli obsadit několik pater naráz. Natáčení této náročné sekvence přišlo na řadu až na závěr celého natáčení v létě 2009 a na všech už se začala podepisovat únava.

Kaskadéři, představující zasahující policisty, se spouštěli na lanech z okraje střechy, tedy z výšky 10. patra (24 metrů), do šestého patra, kde se ukrýval filmový Kajínek. Měli přitom na sobě kompletní výbavu skutečné zásahové jednotky.

Samotný zásah byl velmi efektní. Zatímco jejich kolegové vyrážejí dveře beranidlem, policisté na lanech vhodí do bytu zásahové rozbušky: "To jsou malé granáty, které hodíte a vyletí z nich dalších šestnáct malých granátů. Způsobí to velký rachot, světla, záblesky - má to především psychologický efekt," vysvětluje šéf kaskadérů Luděk Jelen a dodává: "Také jsme vyhazovali do vzduchu okenní skla. Při téhle scéně jsme se dopracovali až na hlučnost 300 decibelů, takže celý štáb musel povinně použít ucpávky do uší."

Petr Jákl (rozhovor)
obrazek
Jak se zrodila myšlenka natočit hraný film o případu Jiřího Kajínka?

Původně s tím nápadem přišel můj otec. Já jsem ale mírnil jeho nadšení, byl jsem si jistý, že na tak atraktivní téma už určitě někdo vlastní autorská práva. Ale měli jsme štěstí. I když nás to překvapilo, práva do té doby nikdo neměl.

Bylo obtížné získat od Jiřího Kajínka práva na zfilmování jeho příběhu?

Jednání trvala celkem rok a půl. Jeho advokátka Klára Slámová vůči nám ze začátku nevystupovala moc vstřícně. A ani se jí nedivím, zájemců se rojilo víc a ona musela zjistit, kdo to myslí doopravdy vážně. Teprve potom jsme se dostali k samotnému Kajínkovi - a on se po rozhovoru s námi rozhodl, že chce, abychom film natočili my.

Změnil se během vašich setkání s Jiřím Kajínkem váš názor na jeho případ i na něj osobně?

Určitě. Na začátku to byl pro mě prostě vrah, i když v jeho případu bylo mnoho nejasností. Ale jeho charisma na mě ohromně zapůsobilo, a to hned při prvním setkání. Na cestě do jeho cely jsme procházeli takovou temnou chodbou, připadal jsem si jak v Mlčení jehňátek. Když se objevil Kajínek a podal nám ruku přes mříže, najednou ze mě všechno spadlo a cítil jsem, že ten člověk je úplně jiný, než jsem ho znal z novin.

A jaký tedy je?

Je to člověk, který si nastaví určitá pravidla a nikdy je nepřekročí. Nečiní mu potíže něco ukrást, dlouho se pohyboval v podsvětí a rozhodně to není bezúhonný člověk. Má ohromně silnou vůli, se kterou je podle mě spojená i určitá morálka, byť jeho vlastní. Vězení ho nezlomilo a i po těch všech letech pořád bojuje za obnovení svého procesu. Právě ta nezlomná vůle mě na celém jeho příběhu zaujala nejvíc.

Můžete prozradit částku, za kterou vám svůj příběh prodal?

Je to obchodní tajemství, smlouva mi nedovoluje částku zveřejnit. Ale rozhodně nejde o zanedbatelnou sumu. Bohužel pro něj, za své peníze si může kupovat jenom to, co je k dostání ve vězeňské kantýně.

Jak se vyvíjela práce na filmovém scénáři?

Scénář byl jednou z nejkomplikovanějších záležitostí, pracovali jsme na něm skoro pět let. Vystřídalo se na něm osm scenáristů, teprve Marek Dobeš dokázal napsat verzi scénáře, která se nám líbila. Pak jsem do toho vstoupil já, společně s Markem jsme napsali další verzi a v závěrečné fázi jsme jako dramaturga zapojili Petra Boka, který nám pomohl posílit vztahovou rovinu a udělat z ní základní kámen filmu.

Mohl Kajínek zasahovat do scénáře?

Jenom korigoval některé technické detaily, pokud jde o život ve vězení. Jinak nám do ničeho nemluvil, nikdy se nevyjadřoval k tomu, jak by film měl podle něho vyznít. Dovolil nám nakládat s příběhem tak, aby z toho mohl vzniknout příběh filmový. Ostatně, na rovinu jsem mu řekl, že ho nebudeme glorifikovat. Nejsem tak naivní, abych si myslel, že Kajínkova verze příběhu představuje celou pravdu.

S vaším projektem bylo postupně spojováno hned několik různých režisérů. Vy jste ovšem původně chtěl film pouze produkovat. Jak se stalo, že jste ho nakonec také režíroval - a absolvoval jste tak svůj režijní debut?

Počtem potencionálních režisérů a verzí scénářů by se Kajínek možná mohl dostat do Guinessovy knihy rekordů. Dlouho jsem se snažil najít někoho, kdo by souzněl s naší koncepcí a kdo by se nesnažil uhýbat před fakty téhle kontroverzní kauzy.

...až jste nakonec zjistil, že ideálním kandidátem jste právě vy.

Nějaké režijní plány jsem měl, ale až ve vzdálenější budoucnost. Rozhodně jsem neměl v úmyslu vrhnout se do toho takhle po hlavě.

Zároveň jste ale zůstal i na pozici producenta?

Jako producent jsem to dotáhl až do úplného finále, kdy jsem producentské povinnosti přesunul na svého tátu. Ohromně nám vyšel vstříc i náš spoluproducent, společnost Hollywood Classic Entertainment a její majitel Igor Konyukov. Byl to člověk, který mi věřil jako režisérovi a řekl ano, ty jsi schopen Kajínka natoči. Dal mi důvěru, což je nesmírně důležité. Nebýt toho, Kajínka by asi režíroval někdo jiný.

Sehrál při vašem rozhodování nějakou roli i hlavní kameraman F. A. Brabec?

F. A. Brabec byl součástí projektu filmu Kajínek ještě předtím, než jsem se já ujal režie. A když jsem se k tomu odhodlával, on byl první, za kým jsem šel. Vlastně byl jedním z těch, kteří mě přesvědčili. Po dohodě s ním jsme zvolili natáčení na digitální kamery ARRI D-21, což jsou takové digitální “pětatřicítky”. Skvěle se nám s nimi pracovalo, protože jsou velice mobilní, mohli jsme točit ve vysokém tempu a když bylo potřeba, tak jsme ještě navíc klasické „pětatřicítky“ použili.

Jak jste objevil představitele hlavní role, ruského herce Konstantina Lavroněnka?

Hledání filmového Kajínka byla hodně dlouhá anabáze. Hledali jsme mezi herci u nás i v zahraničí, napříč střední Evropou od Německa přes Polsko a Slovensko až po Maďarsko, a nakonec jsme se dostali do Ruska. Konstantina jsem poprvé uviděl v britském thrilleru Archangel - tehdy jsem v něm uviděl svého Kajínka. Udělal na mě ohromný dojem, vyzařuje z něj charisma a má skvělý herecký projev. Navíc, pokud jde o osobnost Jiřího Kajínka, nebyl ovlivněný zprávami z českých médií, nechal se inspirovat výhradně scénářem a osobním setkáním se skutečným Kajínkem.

Jak vůbec reagoval na myšlenku, že by se mě jít seznámit s člověkem, který je dost možná dvojnásobný vrah?

Ne úplně nadšeně. Ze začátku byl asi trochu na rozpacích, ale když potom k setkání došlo, Kajínek si ho dokázal získat. Příběh, který pro něj předtím možná byl jenom kriminální kauzou, díky tomu získal osobní rozměr.

Jeho advokátku Kláru Slámovou hraje česká hvězda Tatiana Vilhelmová. Nebál jste se, že - narozdíl od Lavroněnka a dalších zahraničních herců - je pro české diváky až příliš známá a zaškatulkovaná v určitém typu?

Toho jsem se ze začátku obával docela dost a jejím obsazením jsem si nebyl jistý. Ale ona během kamerových zkoušek předvedla něco, co mě obrovsky zaujalo a bylo rozhodnuto. Částečně jsme jí také proměnili vizáž a scénář jsme jí upravovali na tělo, protože původně měla být její hrdinka ještě o něco mladší. Bude to úplně jiná Táňa, než jakou diváci doposud znají.

Polského herce Boguslawa Lindu, který hraje přítele mladé advokátky, už čeští diváci znají z filmu Je třeba zabít Sekala.

Ano, právě v tomhle filmu mě zaujal a pro roli, kterou jsem mu chtěl svěřit, byl úplně skvělý.

Mnoho zahraničních herců se objevilo i v menších rolích, například Němec Werner Daehn...

To je můj kamarád, který se mnou hrál ve filmu xXx. Role plzeňského mafiána mu skvěle sedí, je to správný drsňák, který si natáčení užíval, a přestože na plátně není dlouho, je hodně výrazný. V případě této role jsem ani nechtěl sahat po českých hercích, protože jsem nenašel nikoho, komu bychom polohu bezskrupulózního gangstera uvěřili.

V menší roli soudkyně se objeví také Deána Horváthová, která obvykle spolupracuje pouze se svým manželem Jurajem Jakubiskem...

Potkali jsme se s ní už dřív, například při natáčení Bathory, kde jsme oba byli v opačných pozicích než na Kajínkovi. Deána mi složila velkou poklonu, když řekla, že Kajínek je pro ni velká výjimka, protože jinak se nechává režírovat jen od svého manžela. Jsem rád, že tu roli vzala; byla přesně taková, jak jsem si představoval.

Váš filmový štáb byl první, který kdy natáčel v přísně střežené věznici Mírov, takže vaši práci provázela spousta bezpečnostních opatření. Stálo to za to?

Ta atmosféra vězení, ve kterém jsou lidé odsouzení na doživotí, se nedá ničím nahradit. Autenticita pro nás byla to nejdůležitější. Natáčeli jsme okno, ze kterého Kajínek skutečně vyskočil, cestu, kudy utíkal... jeho útěk ve filmu je stejný jako ve skutečnosti. Ostatně, kdybychom si museli všechna ta prostředí postavit v ateliéru, náš film by nestál 55, ale 155 milionů.

Jak se vám spolupracovalo s bachaři?

Překvapivě dobře. Postoj Vězeňské služby k našemu natáčení byl velice vstřícný, i když jsme jim způsobili spousty starostí. Vězni na Mírově jsou při každé změně režimu schopni se vzbouřit, takže nejvyšší opatrnost byla na místě.

Dějiště autentických událostí v Kajínkově případu jste ovšem využívali vícekrát...

Ano, například jsme točili poblíž místa, kde skutečně k těm vraždám došlo. Zcestovali jsme celou republiku a tahle místa jsme vždy upřednostňovali před jinými. Dýchne tam na vás autentická atmosféra.

Jak probíhala příprava herců na akční scény?

Zejména Konstantin Lavroněnko a Michal Dlouhý se museli dokonale připravit. Pracovali na tom společně s kaskadéry, stálo je to spoustu dřiny a potu, ale na place jim to díky tomu šlo skvěle. Nakonec jsme u nich téměř nepoužívaly dubléry.

Při kterých scénách se tedy kaskadéři objevili před kamerou?

Takový bylo opravdu hodně: zejména útěk z Mírova, skok auta z mostu, přestřelka, rvačka nebo Kajínkovo zatčení při zásahu URNA. Vše měli perfektně připravené, takže na place už jsme to jenom přizpůsobili daným prostorám.

Došlo na place k nějakým zraněním?

Konstantin Lavroněnko si chtěl nebezpečné scény většinou točit sám, ale ne vždycky to bylo možné. Při natáčení na Mírově si natrhl stehenní sval a roztrhl ruku o ostnatý drát, což nám dost zkomplikovalo natáčení. Ale protože na tom byli fyzicky i psychicky velmi dobře a byl vybaven silnou vůlí, přes velké bolesti točil dál. Podobně jako jeho hrdina si prošel peklem, aby se mohl stát Kajínkem.

Zmínil jste, že rozpočet filmu činil 55 milionů. Bylo to hodně nebo málo?

Je to dost, aby se za to dal v českých podmínkách natočit velkofilm. Snažil jsem se nešetřit na hercích a dopřát jim hollywoodský standard: představitelé hlavních rolí měli k dispozici své osobní karavany. A také jsme utráceli za kamerovou techniku. Každý den jsme točili na dvě až sedm kamer, což je na české podmínky opravdu velký luxus. Denně jsme měli k dispozici jeřáb a jízdu. Díky tomu jsme měli dost času na to, abychom se soustředili na herecké výkony.

Kajínkova kauza je v Čechách stále výbušné téma. Neměl jste potřebu během natáčení nějak více pečovat o bezpečnost svou a své rodiny?

Stále mi chodí dost anonymních dopisů. A při natáčení scény, ve které příslušníci URNA vyrazí dveře od bytu, mi docela zatrnulo, když jsme viděl, jak snadno se dají vykopnout obyčejné dveře od bytu. Takže jsem si hned objednal bezpečnostní.

Natáčení je - zvlášť pro režiséra-debutanta - psychicky hodně náročná záležitost. Jak jste se během něj udržoval v duševní rovnováze?

Inspiroval jsem se u Jiřího Kajínka. Dozvěděl jsem se, že když se připravoval na svůj útěk, udělal každý den přes tisíc kliků. Na to jsem neměl dost času, ale každé ráno jsem jich dělal aspoň tři stovky.

Nezažil jste během natáčení žádný okamžik, kdy byste si říkal: proč jsem se do toho proboha pouštěl?

Ne, krize na mě padla až po natáčení. Nespavost, vyčerpání, noční můry... Ale hned zítra bych do toho šel znovu.

Mysílte, že film Kajínek může něco změnit ve skutečném Kajínkově případu?

Naší prioritou nebylo to, aby se znovu otevřel případ Kajínek. Ten případ si ale skutečně zaslouží víc pozornosti. Znovu by se mělo prozkoumat, jestli důkazy proti Jiřímu Kajínkovi byly skutečně postačující na to, aby někoho poslaly do vězení na doživotí. Už se o to ostatně pokusili tři ministři spravedlnosti, ale jejich žádosti byly zamítnuty.

F. A, Brabec (rozhovor)
obrazek
Vy jako kameraman tíhnete spíše ke stylizovanému obrazovému vyjádření. Jak se vám pracovalo na filmu, který se opírá o skutečný příběh?

Většina filmů, na kterých jsem pracoval, jsou spíše stylizované než reálné příběhy, to je pravda. Ale film jako umělecké médium si podle mého názoru vždycky žádá určitou stylizaci. "Realitu" jako takovou ukazují leda Televizní noviny. Jakékoli sdělení, promítané na velkém filmovém plátně, musí mít filmové nasvícení, filmovou kompozici, musí splňovat atributy uměleckého díla. Na velká plátna nepatří dokumentární home video. I Kajínek je pro mě určitou kameramanskou stylizací, která by měla navodit věrohodnou atmosféru toho příběhu.

Jako režisér jste až doposud natočil vlastně jen jeden film ze současnosti: Bolero...

Bolero patří k výjimkám, kdy jsem se musel poprat s realitou. Nemám ji moc rád, to přiznávám otevřeně. Je to pro mě vždycky výzva, stejně jako pro mě byl výzvou Kajínek.

Jak se vám natáčelo v tísnivém prostředí mírovské věznice?

Díky vedení Mírova se nám tam pracovalo výborně, bylo to běžné natáčení jako třeba na Staroměstské náměstí, kde jste také ve smyslu organizace částečně omezeni. Ale pokud jde o určité vnitřní napětí, o to, co všechno se za těmi zdmi může odehrávat... to dolehne na každého. Každý je rád, když ta brána zaklapne a člověk z Mírova odejde.

Natáčení filmu zahrnovaly spoustu náročných scén, které se nedaly opakovat: skok auta do propasti nebo výbuch oken v paneláku...

V současné české kinematografii je celkem běžné, že filmaři musí jít až na samou hranici své dovednosti. Nemůžeme si dovolit podobně náročné scény opakovat. To auto prostě mohlo skočit jen jednou, a okna mohla vybuchnout také jen jednou. I když jsme tyhle záběry natáčeli na pět, šest i sedm kamer, pečlivá příprava byla nezbytná. A za tu musím pochválit hlavně režiséra Petra Jákla. Díky jemu se všechny tyto scény povedly na první dobrou.

Jak si vedl Petr Jákl jako režisér?

Je dobře, že Kajínka režíroval právě on. Ten film pro něj byl jako dítě, které v sobě nosil spoustu let. Bylo krásné, že si ho sám mohl chovat, od samého začátku kojit, přebalovat a mazlit se s ním jako správný debutant. A všichni jsme mu nechávali prostor, aby si to užil se vším všudy - první vycházku do parku, první bábovičku v písku... My, co už máme ty filmové děti čtyři nebo ještě víc, to už tolik neprožíváme. Ale bylo překrásné ho sledovat.

Poprvé jste točil na digitální kameru. Jaké to bylo?

Byl to pro mě zásadní přelom. Přesvědčila mě teprve nová generace digitálních kamer ARRI D-21, která má snímací čip ve velikosti filmového políčka. Do té doby jsem se digitálu bránil a všechny své filmy až doposud jsem točil na pětatřicetimilimetrový film. Díky kameře ARRI D-21 se toho pro mě jako pro kameramana vlastně moc nezměnilo. Tenhle digitální systém už je natolik vyspělý, že jeho kvalita odpovídá 35mm filmu. Jen proto jsem na to vůbec přistoupil.

Digitální technologie má ale i spoustu ohromných výhod.

Ano, člověk nemusí tolik hlídat peníze a materiál. To je ale dvojsečná zbraň. Já jsem ze staré školy, pracuji u filmu třicet let a všech svých sedmnáct celovečerních filmů jsem natočil na klasický filmový materiál. Nejsem zas až tak u vytržení z toho, že kamera může jet neustále a že si do střižny odnesete sto nebo dvě stě hodin materiálu. Jsem zvyklý, že si každý záběr pečlivě připravím, pečlivě nazkouším a pečlivě nasnímám. Výhody, o kterých mluvíte, nejlépe docení nastupující generace. Já už asi ne. Uvědomuji si ovšem, že éra klasického filmového materiálu je definitivně minulostí.

Jak se vám pracovalo s mezinárodním štábem, mluvícím několika cizími jazyky?

Pakliže je na place tým profesionálů, není co řešit. To je stejné jako v lásce: když se zamiluje Japonec do Slovenky, beze slov si rozumějí možná ještě líp. Jazyková bariéra se prolomí během prvního natáčecího dne. Nemusíte umět anglicky, ani rusky, polsky nebo portugalsky, a přesto se s herci domluvíte. Podobně tomu bylo i při natáčení Kajínka. Konstantin Lavroněnko byl úchvatný, vstřícný, lidský. Oproti česky mluvícím hercům neměl žádný handicap.

Na co se mohou diváci Kajínka těšit především?

Asi na filmovou akci. Už samotný název a témata jako vězení, doživotí, vyšetřování vraždy... to všechno napovídá, co mohou diváci očekávat. V Kajínkovi je i milostný příběh, ale není to láska, při níž se ti dva drží za ruce, běží po louce a vznášejí se kolem nich motýlci. Je to láska vězeňská, taková trošku chladnější.

Marek Dobeš (rozhovor)
obrazek
Jak jste se k filmu Kajínek dostal?

Petr Jákl mi nabídl, abych napsal scénář, a já jsem to odmítl. Kauzu Jiřího Kajínka jsem nesledoval a připadalo mi zbytečné točit film o jakémsi chlapíkovi, který utekl z vězení. Jeho příběh mi byl dokonale lhostejný. Navíc jsem mě dvě obavy: neudělá mi něco ten vězeň, když o něm začnu psát a přizpůsobím si jeho příběh dramatickým potřebám? A za druhé, neudělá mi něco ta policejní složka, která je do toho možná zapletena?

Čím vás tedy Petr Jákl přesvědčil?

Přinesl mi k jeho případu nějaké podklady a ty mě začaly zajímat. Uvědomil jsem si, že by to nemusel být jenom film o útěku z Mírova, že je tu mnohem bohatší materiál a širší možnosti, jak s touto látkou pracovat. Byly to podklady pro komplexní kriminálku. Zaujalo mě téma manipulace a neochoty soudů uznat, že by se také mohly mýlit, že spravedlnost neznamená jenom führerovské rozhodování. A to byl důvod, proč jsem to nakonec přijal.

Čím vás zaujal Jiří Kajínek coby hlavní hrdina?

Prostudoval jsem posudky psychiatrů, soudní spisy a další spousty materiálů, které o Kajínkovi nevypovídají vůbec nic. Přečetl jsem hodně jeho dopisů a začal jsem ho navštěvovat ve vězení, kde jsme s ním jeho případ konzultovali během mnohahodinových seancí. Kdybych to měl shrnout, to nejzákladnější na Kajínkovi je jeho nezlomnost. Síla jeho vnitřního nastavení, která mu umožňuje, aby i po deseti letech věznění vtipkoval a byl svůj, aby ho vězení nezlomilo a nezměnilo. Právě tohle člověk očekává, když sleduje film o nějakém vězni: čeká, že ho najde nezlomeného, vždy rozhodnutého utéct a bojovat za svoje očištění. V to člověk jako divák doufá, a Kajínek takový prostě je.

Spolupracovali jste při sběru materiálu se soudy a policií?

Komunikovali jsme s policií prostřednictvím našich známých z řad kriminalistů, kteří nám vyšli vstříc, byť inkognito. Při shromažďování materiálu nám pomohla také advokátka Monika Krobová Hášová, advokát Petr Kalenský a samozřejmě Klára Slámová. Velmi vstřícně se k našim dotazům postavil také šéf URNA, který nás dokonce pozval do cvičebního prostoru, kde jsme na vlastní oči mohli vidět práci s rozbuškami.

Už od začátku jste film situovali do akčního žánru?

Ne, původní zadání znělo: natočme co nejrealističtější, skutečnosti co nejvíce odpovídající film. Teprve v průběhu psaní scénáře jsme si s Petrem Jáklem začali uvědomovat, že film potřebuje určitou míru stylizace, začali jsme nacházet způsob, jak být pravdiví, zodpovědět otázky, na které divák odpověď očekává, a na druhou stranu vytvořit biják, zábavu, která diváka nepustí až do konce filmu. To vše přišlo až během psaní, ostatně, scénář jsem psal s přestávkou celé čtyři roky.

Nebyl by film jako drama silnější?

On ale Kajínkův reálný příběh je spíš akční film a ne drama. Už jen útěk z Mírova je neuvěřitelná věc, olympijský výkon ve své vlastní disciplíně. Ze stovky lidí by to nedokázal nejspíš ani jeden, Kajínek je až ten sto první. Já jsem na Mírově několikrát byl a viděl jsem na vlastní oči, že ta výška, ze které se spouštěl po laně, je obrovská. Navíc věděl, že po něm budou střílet a skákal do tmy - netušil, jak dopadne. Musel naprosto věřit svým propočtům, nesmírně riskoval.

Hodně lidí očekává, že se s filmu dozví něco o pozadí skutečné kauzy Kajínek. Shoduje se celkové vyznění filmu s tím, jak se podle vás případ opravdu odehrál?

Ano. Zasahoval do scénáře skutečný Jiří Kajínek?

Scénář četl, ale k ději se nevyjadřoval.Podle dohody do děje ani zasahovat neměl. Vyjadřoval se pouze k technickým otázkám, jakým způsobem funguje každodenní režim ve vězení, jakým způsobem mu to znepříjemňuje život, v každé věznici trochu jinak. Komentoval také detaily svého útěku. Stal se vlastně naším dokonalým odborným konzultantem.

Jak vám se scénářem pomohl dramaturg Petr Bok?

Petr Bok byl jako dramaturg u zrodu několika celovečerních filmů a uměl si představit, jak to, co je napsáno ve scénáři, bude divákovi fungovat na plátně. Já jsem byl, pokud jde o českou dramaturgii, vždycky hodně skeptický, ale v poslední době jsem stále příjemně překvapován. Petr Bok odvedl výbornou práci.

Prý jste to byl vy, kdo přesvědčil Petra Jákla, aby se ujal režie. Nenapadlo vás, že byste mohl Kajínka režírovat vy sám?

Samozřejmě, když je člověk scenárista a zároveň režisér, vždycky se sám sebe ptá, jestli ho ta látka nezajímá. Ale já bych na to neměl odvahu. Nedokázal bych to natočit tak dobře jako například Filip Renč, který byl oslovený jako jeden z prvních tvůrců, ani jako to nakonec dokázal natočit Petr.

A čím vás tedy Petr Jákl přesvědčil, že právě on je pro Kajínka ten pravý?

Petrova vize byla od začátku silně ovlivněna tím, že mu na té látce záleželo.. Petr je navíc člověk velkých výzev. Když mi oznámil, že dohodl natáčení na Mírově, přímo pod oknem, ze kterého Kajínek vyskočil, říkal jsem mu: "Petře, to se za tři dny nedá natočit." Ale on měl vnitřní přesvědčení, že to musí dokázat. A dokázal. To je podle mého názoru pro každého režiséra nesmírně důležité. Musí umět lidi strhnout, ať už svým nadšením nebo vnitřní silou, aby ho následovali. Protože režisér musí být vojevůdce, generál, a když nemá sílu osobnosti a není si jistý, že by to dokázal, tak to nedokáže.

Přeci jen jde o náročný velkofilm . . .

Shodou náhod se kameramanem stal F. A. Brabec, což je kameraman velkého formátu a Kajínkovi jako filmu velkého slohu odpovídá. Petrovi hodně pomohl s rozzáběrováním. Takže Petrův zápal a jasná představa, intuice, skvělé obsazení a k tomu F. A. Brabec - to všechno jsou důvody, proč je ten film podle mě tak dobrý.

Podílel jste se na výběru herců?

Ano, docela výrazně a to říkám s hrdostí. V titulní roli Jiřího Kajínka chtěl mít Petr Jákl od začátku někoho ze zahraničí, aby divákům herec splynul s postavou a aby neměl neustále v paměti jeho předchozí role. Další důležitou postavu hraje Boguslaw Linda, a protože dvě velké mužské role ztvárňují dva skvělí zahraniční herci, musel hlavní ženskou roli ztvárnit někdo, kdo těm dvěma bude stačit. Petr měl potřebu vyzkoušet nejrůznější herečky, ale já jsem mu od začátku říkal, že to musí hrát Tatiana Vilhelmová, protože ona jediná je jim charismatem i talentem rovnocenná. Takže tohle jeho rozhodnutí jsem ovlivnil a jsem rád, že se mi to podařilo. Na tom je vidět, že Petr dokáže naslouchat lidem kolem sebe a vybrat si od nich to pozitivní. Jeho ego se projevuje v jeho pracovním nasazení, nikoli v tom, že by za každou cenu upřednostňoval svůj názor.

Zatímco Kajínek a jeho advokátka jsou postavy napsané podle skutečných žijících lidí, třetí hrdina, kterého hraje Boguslaw Linda, je postava fiktivní?

Postava Boguslawa Lindy vykrystalizovala z postavy novináře, částečně inspirované Pepíkem Klímou. Zatímco postavou Kajínka je náš film ukotvený v realitě, Lindův hrdina je to, co je na něm nejvíc filmové.

Útěky, výbuchy, střelba... je v Kajínkovi něco, proč by si tento film mohly užít také ženy?

Tak například proto, že hlavní hrdinkou filmu je vlastně žena v podání skvělé Tatiany Vilhelmové. A taky samotný příběh. S kolegou Štěpánem Kopřivou jsme vymysleli základní strukturu filmu, která spočívá na půdorysu trojúhelníku: Kajínek je ve vězení, jeho advokátka je venku a právník, kterého hraje Boguslaw Linda, je taky venku. Ti druzí dva spolu mají vztah. A s Petrem Jáklem jsme pak přišli s tím, že jak se příběh vyvíjí, advokátka najednou neví, komu má věřit. Kajínek ji víc a víc zajímá a víc a víc jí vstupuje do života. To filmu dodalo emocionální a lidský rozměr a podpořilo to linii hlavní hrdinky. Kajínek díky tomu není jen akční film. Je to film, na který může přijít dvojice, on a ona, a oba si odnesou silný pocit.

Václav Noid Bárta (rozhovor)
obrazek
Absolvoval jste před natáčením nějakou zvláštní průpravu? Žádným tréninkovým výcvikem jsem neprošel, protože ve filmu nemám bojové scény. Jenom hraju basketbal, a ten ovládám už od školy. Co se týče přípravy na roli, snažil jsem shlédnout maximum dokumentů o věznicích, abych objevil co nejvíc věcí, které by mi mohly pomoct a abych odkoukal vězeňské chování

Před kamerou jste mohl využít své vlastní tetování. Nechal jste si kvůli roli přidělat ještě nějaká další? Moje kérky té roli určitě pomohly. Jednu jsem si skutečně nechal přidat, ale v době natáčení jsem měl pouze nákres. Samotné tetování přišlo až po natáčení.

Jak se vám pracovalo s představitelem hlavní role Konstantinem Lavroněnkem? Byl jsem z něj nadšený. Je to herec s obrovským charismatem, velká osobnost. Vzbuzuje respekt, ale přitom je strašně hodný. Snažil jsem se od něj trochu inspirovat, ale není snadné ho napodobit.

Natáčeli jste ve skutečných věznicích, jak jste se tam cítil? Já jsem byl u natáčení ve dvou věznicích, jednak v Plzni na Borech, a potom v opuštěném vězení v Mladé Boleslavi. Pochopitelně, že je to nepříjemný pocit, hlavně když si uvědomíte, že třeba jen za neopatrnost byste si tam mohli jít sednout mezi kamarády na dovolenou.

Provázela natáčení ve věznicích přísná bezpečnostní opatření? Na Borech jsme procházeli velmi přísnou kontrolou, včetně rentgenu. Samozřejmě jsme s sebou nesměli mít žádné předměty, které by mohly být trochu nebezpečné.

Jaký hudební styl jste pro film Kajínek zvolil? S režisérem Petrem Jáklem jsme si původně mysleli, že ke Kajínkovi se bude hodit rocková hudba. Ale postupem času jsme zjistili, že rock s ním nejde moc dohromady, a zvolili jsme klasičtější způsob komponování.

Skládal jste hudbu už během natáčení, nebo až podle hotového sestřihu? Ústřední motiv jsem složil podle nálady, která na mě sálala ze scénáře. Samozřejmě u akčních scén, kde jsou potřeba akcenty v konkrétních momentech, už jsem pracoval podle hotového střihu.

Pomohlo vám při tvorbě hudby, že jste se na filmu podílel i jako herec? Ano, třeba v tom, že jsem se dostal do vězení a mohl jsem vyposlouchat jeho specifické zvuky, které jsem se pak snažil vložit do své hudby.

Kteří hudebníci s vámi na hudbě ke Kajínkovi spolupracovali? Největší jména jsou Kamil Střihavka a Lucie Bílá, kteří zpívají ústřední píseň filmu. Napsal jsem ji přímo pro tyto dva velké, obrovské hlasy.

Čím se skládání filmové hudby liší od vaší běžné hudební tvorby? Když skládám písničku pro sebe nebo pro jiné interprety, můžu si dělat, co chci. Můžu zvolit jakoukoli stavbu nebo náladu. U filmové hudby musím ctít režii a dramaturgii, hudba musí filmu sloužit.

Ke kterému českému nebo zahraničnímu filmu byste si přál znovu složit hudbu, kdybyste měl tu příležitost? Z českých filmů třeba k Homolkovým, ty úplně miluju. Ze zahraničních nejspíš k nějakému velkofilmu v žánry fantasy . . . takže k Pánovi prstenů.

Josef Klíma (rozhovor)
Jaké bylo vaše první setkání s Konstantinem Lavroněnkem, který hraje Jiřího Kajínka?

Hned na začátku jsem se ho zeptal, jestli dokáže udělat 1500 kliků denně, tak jako skutečný Jiří Kajínek. A on se rozesmál a řekl, že hned, jak přijel do Česka, lidé se ho ptali, jestli umí udělat 4500 kliků denně. Pak z toho byly 3000, pak 2000... a ptal se, kolik těch kliků tedy Kajínek vlastně dělá?

Je skutečný Jiří Kajínek akční hrdina po česku?

Myslím, že Jiří Kajínek ztělesňuje něco, po čem byl mezi lidmi hlad. Ve všudypřítomné mizérii a bezpráví lidé mají potřebu nějakého hrdiny, který se tomu dokáže postavit, třeba tím, že uteče z nejstřeženějšího vězení v republice. Navíc na svém útěku nikomu neublížil - to ho pasovalo do takové romantické hrdinské role. Kdyby na útěku například zabil dozorce, všichni ho odsoudíme, ale takhle šlo vlastně jen o jakýsi sportovní výkon. A navíc je tu podezření, že možná v tom vězení sedí nevinně. Tohle všechno se lidem sečetlo, vidím v tom něco, čím trpí i oni sami. Mnozí mají pocit, že nevinně trpí nějakou křivdou, že po roce 1989 byli podvedeni. A Kajínek jim v tomto pocitu zarezonoval.

Co říkáte na scénář filmového Kajínka?

Já jsem vždycky byl toho názoru, že na Kajínkově případu je nejzajímavější ta skutečnost, která se nám odehrává přímo před nosem. Co na tom chcete filmovat? Největším úskalím té filmové látky je najít na věc nový pohled, který by to udělal pro diváka nové a přitažlivé.

Myslíte, že jako filmaři máme morální právo točit o někom, kdo byl právoplatně odsouzen za vraždu dvou lidí?

Pokud se ten člověk ve filmu neromantizuje... a Kajínek se zromantizoval sám - žádné morální právo tu nerozhoduje. Je to film o člověku, který možná je opravdu nevinný a každý má morální právo poukázat na nesrovnalosti v jeho případu, třebas i filmovou formou. To považuji za naprosto legitimní.

Jak je možné, že se Kajínek stal popkulturní postavou?

S kolegou Jankem Kroupou jsme překvapeně sledovali, jak se Kajínek postupně dostával na billboardy, do anket popularity, a pochopili jsme, že se změnil v jakousi ikonu. Vzdálil se od své fyzické existence v kriminále a stal se jakýmsi symbolem. Lidi si do něj projektovali různá témata. Ale došlo k tomu I proto, že on opravdu je sympatický. Měl předpoklady stát se - ne snad lidovým hrdinou - ale postavou, která národ zajímá. I kdyby ty vraždy skutečně spáchal, nebyla to vražda dítěte nebo těhotné ženy, ale lidí, kteří byli ještě horší než on. A pokud to nespáchal a sedí nevinně, ve veřejném mínění tím získává o to víc.

Je na Kajínkově hrdinství něco typicky českého?

Vyrostl jako nehrdina, nemá v sobě ten velký americký patos. Vyrostl jako obyčejný český vesnický kluk. Bohužel, asi v patnácti letech se to s ním zvrtlo, začal hrát karty, potom už ty karty hrál s lidmi s podsvětí, stal se z něho zločinec, vykrádal byty. Ale patos tam chybí, to je na té věci to české. Stejně jako ti policajti v pozadí: táhnou trošku na jednu stranu a trošku na druhou, situace kolem nich je nečitelná, často přeskakují z jedné strany na druhou a pak už člověk opravdu věří tomu, že policisté byli na obou stranách a že šlo o velké vyřizování účtů s policejním pozadím. Kajínek se navíc už nějaký čas předtím zviditelnil tím, že policisty, kteří ho přišli zatknout, odzbrojil a ujel v jejich vlastním autě. A protože Češi policajty nikdy neměli moc rádi, i tím se jim přiblížil, že si z těch policajtů dokázal vystřelit.

Je Kajínkův případ mostem mezi minulostí a současností?

Byla to tenkrát první nájemná vražda, hodně se o tom psalo. Dnes už se tímhle způsobem nevraždí, všechno je profesionálnější. I sepětí mezi policisty a zločinci je dnes profesionálnější, už s nimi tak otevřeně nejezdí vymáhat výpalné...

Jak jste se k jeho případu dostali?

Hned druhý den po jeho útěku jsme si s Jankem Kroupou rozdělili role: já jsem jel za jeho původním advokátem, Janek odjel do vesnice, kde Kajínek vyrostl, aby mezi místními lidmi začal stavět jeho lidský portrét. A najednou jsme zjistili nejen to, že Kajínek není žádná krvelačná bestie, ale i to, že v jeho vyšetřovacím spisu jsou díry. Všechno se to odvíjelo hrozně rychle, Kajínek byl slavný ještě dřív, než ho chytili. Knížka, kterou jsme o něm v rychlosti dali dohromady, vyšla ještě před jeho zatčením. On ji četl, když se ukrýval u paní Černé a bohužel ji nestihl dočíst... Potom jsme mu ji vezli do kriminálu a teprve při práci na druhém vydání jsme s ním mluvili.

Byl to příběh, jaký novinář potká jednou za život. Všechno, co se kolem toho případu děje, je unikátní. Třeba i to, že se u jeho případu vynoří začínající advokátka, blondýnka v minisukni a lodičkách, a vznikne nádherný kontrast jak z hollywoodského filmu: kráska a to zvíře za mřížemi.

Je smutné, že ten chudák, o kterém se tu bavíme, pořád v tom vězení sedí. Myslím, že i kdyby ty vraždy spáchal, těch třináct let, které už si odseděl, by bylo dostatečným trestem. Takové sazby se dnes za podobné činy dávají. To doživotí je opravdu kruté.

Domníváte se, že plzeňský soud trvá na doživotí i proto, že zúčastnění se bojí Kajínkovy pomsty?

Určitě. Je to nesmírně vyhrocená kauza. Všichni, kteří s tím případem měli něco společného, dobře vědí, že strávil v cele čtrnáct let. O čem tam asi celou dobu přemýšlel? Opravdu existuje, jak se šušká, seznam lidí, kterým se chce pomstít - včetně jeho prvního advokáta, který ho hájil neúspěšně?

Na Kajínka budou zřejmě chodit i diváci, kteří v době, kdy k vraždám došlo, byli ješět malé děti....

Já se dnes setkávám s první generací studentů, která už neví, co Kajínek údajně spáchal. Na besedách jsem poprvé začal dostávat otázky typu: kdo je vlastně Jiří Kajínek? Říkám jim, že byl obviněn ze dvou vražd a jednoho pokusu o vraždu. V borských zatáčkách u Plzně, které dnes už neexistují, měl zastřelit jistého vymahače Jandu a jeho bodyguarda Pokoše, druhý bodyguard to jakžtakž přežil. Kajínek byl v té době na útěku z předchozího výkonu trestu a jeho jméno se začalo v policejním spisu objevovat až po několika měsících. Ve spisu je navíc i řada děr a nejasností: nikdy například nebyl proveden vyšetřovací pokus, jak přesně se ty vraždy odehrály. Ani znalci nedokázali dostatečně odpovědět na otázku, jak vlastně měl vrah střílet. I kdyby střílel oběma rukama, bylo by to dost krkolomné: střely totiž přiletěly z dvou různých úhlů, což nasvědčuje tomu, že na místě byli dva střelci. Zkrátka je zde mnoho indicií, že to proběhlo poněkud jinak, než se oficiálně tvrdí.

Proč byl podle vás právě Kajínek vhodným kandidátem na roli vraha?

Jako zločinec-solitér byl na ráně, stál mimo mafiánské struktury. Vybrali si ho podle mého názoru i proto, že policisté ho neměli rádi. Krátce předtím totiž odzbrojil policejní hlídku, která ho přišla zatknout. Ujel jim s autem, ale neukradl ho, popojel s ním jen 300 metrů a zanechal ho na místě. Za tento čin dostal jedenáct let nepodmíněně. Už to samo o sobě o něčem svědčí... On ale nikdy předtím nevraždil. Vždycky byl zloděj, za to si odseděl spoustu let v kriminále, ale nevím, proč by se ze zloděje měl stát vrahem.

Můžeme Kajínkův život před rokem 1989 vidět i jako určitý druh revolty proti tehdejšímu režimu?

Zas tolik si ho romantizovat nesmíme. On nešel proti socialistickému systému. Vykrádal byty komunistických papalášů, ale jen proto, že v těch bytech toho bylo k ukradení nejvíc. A šeptalo se, že k jeho tipařům patřil i jeden z těch papalášů, který věděl, co si ostatní zrovna přivezli ze zahraničí. Ale kdyby byl Kajínek opravdový bojovník proti režimu, tak by svou kořist daroval chartistům a řekl jim, ať si za to vytisknou samizdaty. To on rozhodně neudělal.

Luděk Jelen (rozhovor)
obrazek
Kajínek je na tuzemské poměry nebývale akční film. Kaskadéři a vy jako jejich koordinátor jste zřejmě dostali víc prostoru, než v českých snímcích bývá obvyklé?

Určitě, dostali jsme opravdu velký prostor. Navíc jsme měli možnost pracovat na jednotlivých scénách velmi precizně. Například na scénu rvačky, která by se v jiném filmu natočila za dvě hodiny, jsme měli celé dva dny. Řekl bych, že film jako Kajínek v české kinematografii ještě nikdy nevznikl.

To znamená i úzkou spolupráci s režisérem filmu. Jak se Vám s Petrem Jáklem pracovalo?

Myslím, že se svého úkolu zhostil na jedničku. Měl naprosto jasnou vizi a přesně věděl, co od každého záběru očekává. Jasné zadání je pro přípravu a následné natáčení hodně důležité.

Absolvovali herci před natáčením nějakou fyzickou přípravu ve stylu hollywoodských “boot campů”?

Konstantin Lavroněnko tři týdny před natáčením trénoval. Posiloval ovšem už předtím, byl na tom po fyzické stránce velmi dobře. Ve filmu má spoustu scén, ve kterých dělá kliky na jednotlivých prstech, shyby... Přesto, že všechny cviky bez problému zvládal, měl na tyto sekvence také dubléra, protože některé záběry se třeba i dvacetkrát opakovaly. A dvacetkrát po sobě udělat třicet shybů by nedokázal nikdo. Ani Kajínek...

Technika versus hrubá síla

Jednou z hodně náročnějších scén je intenzívní rvačka mezi Kajínkem a bývalým policistou, kterého hraje Michal Dlouhý. Ve filmu trvá asi minutu - jak dlouho jste na ní pracovali?

Bylo to pro ně hodně náročné - po každém tréninku byli oba mokří “jak dveře od chlíva”. A samotné natáčení potom trvalo dva dny, což je na české poměry velmi nadstandardní.

Co se vlastně před kamerou odehrávalo?

Celou scénu jsme pojali jako střet techniky a hrubé síly. Ve rvačce dochází ke střetu dvou různých stylů: Michal Dlouhý coby bývalý policista ovládá bojové umění, zatímco Kajínek s tváří Konstantina Lavroněnka má z vězení ohromnou fyzičku, ale chybí mu právě technika, takže jeho styl je spíš zvířecí. Rozbíjejí jeden o druhého židle, rozstřílí topení, hlavou roztříští skleněný stolek, jeden druhého prohodí skleněnými dveřmi... to byl jediný okamžik, kdy se nechali zastoupit kaskadéry. Je to taková demoliční rvačka - při natáčení jsme zdemolovali celý byt.

Počkejte - opravdu vlastním tělem rozbíjeli skutečné sklo?

To ne, výplně ve dveřích i stolku byly ze speciálního pryskyřičného skla. Do skutečného skla bych nehnal ani dubléry.

Peklo v paneláku

Zatýkání uprchlého Kajínka je jednou ze scén, která má reálný předobraz. Inspirovali jste se dokumentárními záběry policejního kameramana, který natáčel během skutečného zásahu Útvaru rychlého nasazení (URNA)?

Celou scénu jsem konzultoval s lidmi z URNA, ale pokud jde o záznam ze zásahu, veřejnost to vnímá poněkud zkresleně: samotný zásah se totiž nenatáčel, kameraman přišel na místo až ve chvíli, kdy nehrozilo žádné nebezpečí. Měli jsme tedy k dispozici pouze záběry bytu po zásahu a spoutaného Kajínka.

Kde se celá scéna natáčela?

Na studentských kolejích na Jižním Městě. Točili jsme o prázdninách, takže celá budova byla prázdná. Protože všechna poschodí tam vypadají stejně, mohli jsme natáčet v několika patrech najednou. Každé poschodí bylo připravené pro jinou část scény...

Panelák si ovšem zahrál také zvenku...

Ano, ve scéně, kdy se policisté spouštějí ze střechy za okno bytu, kde se ukrývá Kajínek. Naši kaskadéři skutečně slaňovali z okraje střechy, tedy z výšky 24 metrů, do šestého patra, kde se nacházel Kajínkův úkryt. Měli přitom na sobě kompletní výbavu zásahové jednotky.

Další policisté zároveň s tím vyrážejí dveře beranidlem. Co dalšího ještě proti filmovému Kajínkovi používají?

Zásahové rozbušky. To jsou malé granáty, které hodíte, a vyletí z nich dalších šestnáct malých granátků. Způsobí to velký rachot, světla, záblesky - má to především psychologický efekt. Také jsme vyhazovali do vzduchu okenní skla. Při téhle scéně jsme se dopracovali až na hlučnost 300 decibelů, takže celý štáb povinně musel používat ucpávky do uší.

Skok do prázdna

Jednou z nejefektnějších scén je skok osobního auta z mostu...

Ve scénáři bylo předepsáno, že máme zlikvidovat jednu nepohodlnou osobu, přičemž její smrt má vypadat jako nehoda. Vybrali jsme dva džípy, které na příhodném místě vytlačily auto s touto postavou ze silnice. Ve filmu jde nakonec o několik vteřin, ale přípravy trvaly velmi dlouho.

Kde se něco takového dá v Čechách natočit?

Vhodnou lokaci jsme hledali půl roku! Nakonec jsme ji objevili téměř pod nosem. V Praze na Palmovce jsme objevili nedostavěný dálniční most, ze kterého se dalo pěkně skočit.

A jak tato scéna vznikala?

Auto jsme museli speciálně upravit a během příprav jsme absolvovali spoustu tréninkových jízd na letišti v Milovicích. Problém byl v tom, že pro naprostou destrukci jsme sehnali ojeté auto, jehož motor měl těsně před smrtí, takže stěží dokázalo vyjet na kopec před oním rozestavěným mostem. Samotný záběr se nedal opakovat, všechno muselo klapnout napoprvé a natáčelo ho sedm kamer naráz.

Utekli jsme doopravdy

Scéna, na kterou se diváci asi těší nejvíce, je Kajínkův útěk z ostře střeženého Mírova. Natáčeli jste totiž v místech, kde se jeho útěk skutečně odehrál. Jaké bylo točit v jednom z nejtěžších českých žalářů?

Největším problémem byl nedostatek času. Komplikované akční scény, jako byla tahle, je potřeba předem nazkoušet přímo na místě, kde se má odehrávat, ale to v tomto případě, kdy jsme točili přímo na Mírově, nebylo možné. Do věznice nás poprvé pustili ve čtyři odpoledne a v devět večer se mělo začít točit. Takže během pěti hodin jsme museli celou scénu vymyslet, natahat jistící lana a vyzkoušet je, aby všechno fungovalo. Skutečný Kajínek se sice spouštěl z hradeb jen po laně, spleteném z prostěradel a provázků, ale náš kaskadér byl jištěný ještě dalšími neviditelnými lanky.

“Utíkali jste” z Mírova stejnou trasou, jako kdysi Kajínek?

Ano, jenže od té doby tam přibyly tři zátarasy ze žiletkových ostnatých drátů, které jsme nesměli odstranit. Takže v tomto směru jsme to měli podstatně těžší. Když jsem se posléze bavil s ředitelem věznice, potvrdil mi, že jsme vlastně z Mírova doopravdy utekli, aniž bychom porušili jakékoli jejich bezpečnostní zařízení.

Překvapilo vás něco během příprav na tuto scénu?

Původně jsem si myslel, že nejtěžší na celém Kajínkově útěku bylo přeřezání mříží v jeho cele. (Čím je přeřezal, to nikdy neprozradil. V cele se sice našla diamantová struna, on ovšem tvrdí, že ji nepoužil.) Ale když jsme ve zrušené mladoboleslavské věznici později měli možnost přeříznout si doopravdy skutečnou mříž, zjistil jsem, že to jde docela snadno. Trvá necelou minutu. Další kuriózní situace nastala ve scéně se psy. Když Konstantin coby Kajnek přeskakoval první plot, měli se na něj vyřítit hlídací psi a začít zuřivě štěkat. Ti ale po celé noci byli tak unavení že přiběhli a jenom vrtěli ocasem. Snažili jsme se je rozdrážit, já, schovaný za plotem, jsem do nich šťouchal klackem a štěkal jsem na ně, aby vyvinuli aspoň nějakou snahu...

Jaká bezpečnostní opatření provázela natáčení na Mírově?

Tak především, I když jsme natáčeli pouze zvenku, kvůli nám vystěhovali celý jeden blok vězňů. Točili jsme totiž u bloku, kde jsou zavřeni vězňové odsouzení na doživotí, vrazi a zločinci nejtěžšího kalibru, takže šlo o naši bezpečnost i o to, aby s námi nemohli nijak komunikovat. Navíc jsou kolem celé věznice rozmístěné strážní věže a když přecházíte od jedné ke druhé, vždy to musíte předem nahlásit. Jednou se mi stalo, že jsem na to zapomněl, a najednou slyším, jak na mně strážný křičí: “Stůj! Stůj!” “Co je?” ptám se, a on na to: “Nejsi nahlášený, to by tě klidně mohli zastřelit!”

A jak jste vycházeli s bachaři?

Vedení věznice nám vycházelo vstříc. Pravda, když dali souhlas k natáčení, nevěděli, do čeho se pouštějí. Nejdříve povolili vjezd na nádvoří jednomu nebo dvěma autům, nakonec jich tam přijelo šest. Řediteli vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Naproti tomu, když jsme přijeli na obhlídku do Valdic, po pěti minutách bylo jasné, že tam nenatočíme nic. Ředitel nám hned na úvod ukázal model věznice a řekl: toto si můžete vyfotografovat, potom fotoaparáty schovejte a sem dovnitř už se nikdy nedostanete... Scény z Valdic se proto natáčely v Plzni na Borech.

Tatiana Vilhelmová (rozhovor)
obrazek
Vaše postava má skutečný živý předobraz - Kajínkovu obhájkyni Kláru Slámovou. Nakolik se jí vaše hrdinka podobá a nakolik je pouze fiktivním výtvorem?

Řekla bych, že je to tak půl na půl. Moje postava, stejně jako skutečná Klára Slámová, zastupuje Jiřího Kajínka už dlouhou dobu a je přesvědčená o jeho nevině. Tohle všechno je ve filmu zachováno. Ale je tam i mnoho věcí, které se od reality liší. Nejde přece o dokument, ale o umělecké dílo, které po dramaturgické stránce musí fungovat. Takže všechno je propletené ještě víc a zajímavěji než ve skutečnosti.

Kvůli roli jste změnila barvu vlasů. Jak jste se cítila jako blondýna?

Cítila jsem se jako blondýna, která má za ušima jako bruneta.

Role v kriminálním thrilleru Kajínek pro vás znamená radikální změnu žánru.

Změna pro mě nastala hlavně v tom, že moje hrdinka hodně přemýšlí. A navíc šmrncovně vypadá - to je v mém případě také velká změna. A má spoustu postelových scén. To pro mě byla vůbec největší změna.

A jak se vám pracovalo s režisérem Petrem Jáklem?

Překvapilo mě, že na režiséra-debutanta, který měl na starosti obrovský štáb, zachovával neuvěřitelný klid. Přesně věděl, co chce, byl dokonale připravený a zachovával věrnost scénáři, což nebývá vždycky zvykem. Celý štáb mu absolutně důvěřoval.

Jak se vám pracovalo s představitelem Jiřího Kajínka, Konstantinem Lavroněnkem?

Kosťa je neuvěřitelně soustředěný, ponořený do své role, a také skvěle připravený. Hrát v cizí zemi s herci, kterým vůbec nerozumí, a při domluvě s režisérem být odkázaný na překladatele - to je hodně náročné. Ale zároveň ho to uzavírá do sebe, což je pro tuhle roli svým způsobem výhoda.

Hodně společných scén máte i s Boguslawem Lindou. Vaše hrdinka má s jeho hrdinou milostný vztah.

Není to ovšem prvoplánová lovestory, protože případ Kajínek je spojuje a současně rozděluje..

Neměla jste během natáčení na Mírově strach? Jen kousek od vás byli ti nejnebezpečnější čeští zločinci...

Pochopitelně, když vás zavřou do vězení a víte, že všude kolem jsou opravdoví vězni, necítíte se zrovna příjemně. Jinak jsem o tom takhle vůbec nepřemýšlela. Neměla jsem strach, ani když jsme jeli za panem Kajínkem, neměla jsem strach ani na Mírově. Ve vězení jsem se v podstatě začala cítit jako doma. Myslím, že vězení je vlastně nejbezpečnější místo.

V rámci příprav na natáčení jste se setkala i se skutečným Jiřím Kajínkem. O čem jste spolu mluvili?

Snažili jsme se mluvit o všem možném, ale všechny řeči se nakonec vždycky stočily k jeho případu. Zajímal mě on, jeho příběh a jeho verze, ptala jsem se, jak se seznámil se slečnou Slámovou. Bála jsem se, že po půl hodině už si nebudeme mít co říct, ale ty dvě a půl hodiny, které jsme u něj strávili, byly velice intenzivním zážitkem.

Jiří Kajínek se pro mnoho žen stal určitým sexsymbolem. Udivuje vás to?

Mě už neudivuje vůbec nic . Ale počkejte po premiéře filmového Kajínka! To v jeho cele prasknou mříže!

Michal Dlouhý (rozhovor)
obrazek
Prozradíte alespoň, jaký má váš hrdina vztah ke Kajínkovi? Pomáhá mu při útěku, nebo ho naopak pronásleduje?

Já bych spíš řekl, že moje postava před Kajínkem utíká.

Prošel jste před natáčením nějakou speciální přípravou či výcvikem?

Před natáčením jsme s panem Lavroněnkem a s kaskadéry důkladně připravovali na docela zajímavou filmovou rvačku, při které zdevastujeme celý byt.

Byla to vaše první scéna tohoto typu?

Co se týče toho devastování, to mám spíš ze života, to sem radši netahejme... Podobně náročnou a brutální scénu jsem si vyzkoušel už při natáčení filmu Sametoví vrazi. Tam jsem ji ovšem točil s kaskadérem, kdežto tentokrát jsme stáli proti sobě dva amatéři, herci. Takže to bylo o něco nebezpečnější.

Rvačky, střelba... Vaše role musela být splněný klukovský sen.

Já jsem měl trochu jiné klukovské sny. Rvačky, střelba, to nebyl zrovna můj šálek čaje - naštěstí. Jsem spíš na sport, máme to v rodině.

Velkou hvězdou filmu je Táňa Vilhelmová, jak se Vám s ní točilo?

Tatianu znám od jejích hereckých plínek, měl jsem možnost s ní pracovat vícekrát. Je s ní vždycky legrace a je to vždycky příjemné, alespoň pro nás dva. Jsem rád, že se Petr Jákl rozhodl právě pro ni, i když původně chtěl obsadit méně známou tvář.

Jak se Vám točilo s představitelem hlavní role Konstantinem Lavroněnkem?

Jak už jsem řekl, točili jsme spolu jednu dost náročnou akční scénu. A musím říct, že na to, jaká je hvězda, byl velmi ukázněný. Choval se přesně tak, jak by si člověk představoval, že by se opravdové hvězdy chovat měly. Jsem velmi zvědavý na výsledek, protože skutečný Kajínek je vnitřním založením trochu jiný typ než on. Ale Kosťa to dokáže zahrát a při emotivních scénách ho Petr vybudil k ohromné vnitřní extázi, která se, doufám, přenese i na diváka.

Ve filmu hraje i váš bratr Vladimír - Kajínek se stal jeho posledním celovečerním filmem. Jaké to bylo, potkávat se s bráchou na natáčení?

Potkat se s bráchou na place nebo při jakékoli jiné spolupráci bylo vždycky skvělé, už proto, že to byl jeden z nejlepších herců u nás... Účast na filmu jsme spolu samozřejmě konzultovali. Teď už můžu prozradit, že nás zajímalo, jak obstojí Petr Jákl při svém debutu jako režisér. A musím říct, že jsme oba byli velmi mile překvapeni, jak byl připravený a jak natáčení zvládl.

Bylo pro vás náročné pracovat se zahraničními herci, kteří své repliky říkají v cizím jazyce?

Já jsem od svých čtyř let hrál ve filmech, které u nás natáčely německé produkce, takže to pro mě nebyla žádná novinka. Stačí si každou scénu jednou nebo dvakrát vyzkoušet a už víte, kdy tomu druhému končí replika a můžete mu nahrát. Nevidím v tom problém, právě naopak, příjemné zpestření naší práce.

A co spolupráce s kameramanem F. A. Brabcem?

S ním jsem měl tu čest pracovat poprvé. Když jsme se spolu s bráchou rozhodovali, zda se zúčastnit tohoto projektu, viděli jsme v něm určitou pojistku: kdyby si Petr jako režisér na place nevěděl rady, mohl by mu F. A. Brabec pomoci, protože sám má také režijní zkušenost. Měli jsme jistotu, že jeden druhého podrží. Byl to od Petra velmi dobrý tah, i když tuhle pojistku nemusel nikdy použít.

Kajínkův případ je značně kontroverzní téma. Rozmýšlel jste se, jestli roli ve filmu přijmete?

Poté, co jsem si zahrál ve filmu Sametoví vrazi (natočeného na motivy dalšího skutečného kriminálního případu - tzv. orlických vražd, pozn. red.), už se žádnou kontroverzí odradit nenechám. Byl to pro mě takový bonbónek, mohl jsem využít svých zkušeností z předešlého filmu.

Co vás nakonec přesvědčilo?

Honorář.

Sledoval jste skutečný Kajínkův případ?

V téhle republice je asi málokdo, kdo nesledoval případ Kajínek. Samozřejmě jsem se o něj zajímal.

Pro některé ženy je osoba Jiřího Kajínka podivuhodně atraktivní, stal se svého druhu sex symbolem. Překvapuje vás to?

Vůbec se tomu nedivím. Myslím, že vždycky, když se v jedné osobě spojí určité tajemno a přitažlivé fyzično - protože pan Kajínek vypadá velmi dobře - je to pro ženy vzrušují, je to pro ně provokující.

Nemůžeme se nezeptat: podle vašeho názoru je Kajínek skutečný vrah, který díky médiím manipuluje veřejným míněním, nebo oběť konspirace?

To je těžká otázka. Nejsem v tomhle případu natolik zběhlý, abych mohl mít nějaký jednoznačný názor. Ale myslím, že náš film by mohl hodně napovědět. Nic ovšem divákovi nevnucuje, nechává mu volnost, aby si názor na celý případ udělal sám.

Werner Daehn (rozhovor)
Mohl byste o své postavě prozradit něco více?

Hraju plzeňského mafiánského bosse. Je to drsný chlapík, který všude chodí s ochrankou. Ve své dosavadní herecké kariéře jsem takovéhle typy ztělesňoval poměrně často. ¨

Jste úspěšný herec s mezinárodní kariérou, objevil jste se ve filmech jako xXx, Valkýra, Speed Racer nebo Nepřítel před branami. Jak došlo k tomu, že nyní účinkujete v českém filmu?

Česká kinematografie patří k nejlepším v Evropě. Obdivuji režiséra Miloše Formana a mnoho dalších vašich tvůrců. Když mě Petr Jákl požádal, abych si zahrál v Kajínkovi, udělal mi opravdu radost a ochotně jsem souhlasil.

Překvapila vás jeho nabídka?

Trochu ano. On ale můj způsob herectví velmi dobře zná, protože jsme spolu už pracovali. Navíc si myslím, že pro každý film je prospěšné angažmá lidí z různých zemí, protože mu to dodá rozmanitější tóny. Ocenil bych, kdyby němečtí producenti také obsazovali české herce.

Kajínek nebyl váš první film, natáčený v České republice, už předtím jste tady točil xXx. Lákalo vás to sem zpátky - třeba za přáteli, známými, nebo oblíbenými restauracemi?

Pracoval jsem v Česku dokonce víckrát. Točil jsem tu také americký seriál Zjevení s Billem Pullmanem v hlavní roli. A v Kutné Hoře jsem natáčel britský film Útěk z Colditzu. Takže pár lidí tady opravdu znám. Kajínek je můj čtvrtý film, který vznikal v České republice, a ta se kromě Německa stala mou nejoblíbenější zemí pro natáčení. Praha se tak trochu stává mým druhým domovem.

Co je pro vás jako pro herce zajímavější: hrát hrdiny nebo padouchy?

Padouši jsou většinou zajímavější, i když se považuji za herce, který je schopen zahrát obojí.

Mimo hollywoodských filmů jste účinkoval také v německých snímcích (Životy těch druhých a německo-rakouská Ďáblova dílna), které získaly Oscara za nejlepší zahraniční film. Kterému typu filmů dáváte přednost?

Oběma. Hollywoodské filmy jsou velmi zábavné díky bombastickým dekoracím, možnosti točit z hvězdami i z mnoha dalších důvodů. Ale natáčet ambiciózní nezávislý film může být také nesmírně zajímavé. V těchto snímcích dostanete jako herec obvykle více příležitostí předvést, co umíte.

Případ Jiřího Kajínka je v Česku velmi kontroverzní. Mnoho lidí věří v jeho nevinu. Dozvěděl jste se něco o jeho případu? Jaký na něj máte názor?

Abych řekl pravdu, pro mě jako cizince je to velmi nečitelná situace a je pro mě těžké udělat si na to nějaký názor. Ale pokud mohu vyjádřit svůj pocit podle toho, co mi kdo o případu říkal, tak myslím, že Kajínek nespáchal to, za co sedí ve vězení. Zdůrazňuji ovšem, že to je pouze můj pocit.

Máte v Německu nějaký podobně kontroverzní případ, podobný tomu Kajínkovu?

Hmmm.... Řekl bych, že jeho případ je svým způsobem jedinečný a v Německu nikoho podobného nemáme.

Před kamerou jste spolupracoval s Judem Lawem, Samuelem L. Jacksonem, Vinem Dieselem, bratry Wachowskými, Edem Harrisem a mnoha dalšími hvězdami. Měli jste pouze ryze pracovní vztahy, nebo vám nějak pomohli otevřít dveře do Hollywoodu?

Především, s těmito lidmi bylo opravdu skvělé pracovat, a nejen proto, že jsou slavní. Nezapomínejte, že tito pánové jsou opravdu dobří v tom, co dělají. To znamená, že už jen tím, že s nimi pracujete, se stále zlepšujete i vy sám. A pochopitelně, některé dveře se otevírají snadněji, když za sebou máte spolupráci s hvězdami.

Měl jste roli v historickém velkofilmu Valkýra. Jak se vám pracovalo s Tomem Cruisem, který je stále jednou z největších hvězd ve filmovém průmyslu?

Tom je velmi výjimečný člověk. Většinu svých scén ve Valkýře jsem točil právě s ním. Před natáčením jsem z toho měl trochu obavy, ale pracovat s ním byl opravdu úžasný zážitek. Kromě toho, že je to špičkový profesionál, je také velmi milý a kolegiální. Neustále se o vás zajímá a snaží se vám všemožně pomáhat.

Valkýra je film z německých dějin. Znamenalo pro vás toto natáčení něco zvláštního? Bylo to obtížné? Mnoho Němců proti tomuto filmu z různých důvodů protestovalo.

Ne, Němci nebyli proti tomu filmu. Pouze některá německá média dávala najevo přání, že by „našeho hrdinu“ měl hrát německý herec. Ale řekl bych, že pro nás bylo velkým přínosem, že se toho ujal Tom Cruise, protože ne všichni na světě vědí, že Němci nebyli za války všichni nacisté. A kdyby hrál hlavní roli Němec, nikdo by si toho ani nevšiml. Takže Němci by měli být rádi, že hlavní roli hrál Tom.

Nyní pracujete na postapokalyptickém thrilleru The Big Black. Koho v něm hrajete? Můžete o filmu prozradit něco víc?

Je to film o Evropě zničené biologickými zbraněmi. Všechna zvířata i rostliny zahynuly a lidé strádají. Je to film plný zmařených snů, temnoty a beznaděje. Ale je v něm i naděje v podobě některých lidí, kteří věří v pravdu a lásku. Trochu mi ten film připomíná Šíleného Maxe. Já v něm hraju násilnického policistu, který pořádá hony na lidi. Ale zároveň je to uvnitř zraněný člověk, který touží po lásce a po rodině.

Hynek Čermák (rozhovor)
obrazek
Váš hrdina zřejmě není velký sympaťák...

Je to klasická postava záporného hajzla. Člověk, který se rozhodl za každou cenU vám udělat ze života peklo. Protipól kladného hrdiny.

Jak se vám spolupracovalo s Konstantinem Lavroněnkem?

Je to charismatický chlapík, vynikající herec, soustředěný hráč. Je to špičkový herec a hezký člověk.

Co Tatiana Vilhelmová? Šokovala vás v blond paruce?

Tatiana mě nemůže šokovat už ničím. Co ji znám, je šokující pořád.

Jak se vám točilo pod vedením Petra Jákla, pro něhož je film režijním debutem?

Dobrý! Držím mu palce. Fungoval skvěle, na place byla výborná nálada. Věděl přesně, co chce a vedl si podle mě fakt dobře.

Pomohlo mu při vedení herců, že má sám za sebou herecké zkušenosti?

Do určité míry se do nás mohl vcítit, dokázal s námi jednat tak, že nám to vyhovovalo. To ano. Ale jinak myslím, že to až tak důležité není.

Čím vás oslovil scénář?

Byl to dobře napsaný kompromis mezi rekonstrukcí a stylizovaným akčním filmem. Ta látka byla zpracovaná přesně tak, jak si jako divák představuji, že by to mělo vypadat.

Jaký je váš osobní názor na Kajínkovu kauzu?

Vůbec žádný. Nechci si tvořit zprostředkovaný názor, ovlivněný tím, co nám předkládají sdělovací prostředky. Takže: pana Kajínka osobně neznám a jeho kauzu taky ne.

Je dobře, že vzniká film o Kajínkovi?

Je dobře, když se zpracuje jakákoli dramatická a takhle nosná látka. Možná je trochu diskutabilní, do jaké míry tu vytváříme hrdinu nebo antihrdinu. Nejdůležitější ale je, že je to látka hodná zpracování, příběh zoufalého člověka, který dělá zoufalé činy.

Jak se vám spolupracovalo s kolegy hovořícími cizími jazyky?

Mně to vůbec nevadí. Já jako český herec často hraju v angličtině, němčině nebo francouzštině, a potom mě předabují. Nejtěžší je, pochopit náturu toho národa, jehož jazykem před kamerou mluvíte. Nejde jen o jazyk, i některé emoce se totiž v každém národě vyjadřují jinak. Musíte pochopit správně text, klást důrazy na určitá slova, to vždy zvýší dramatičnost. A v cizojazyčném textu přesně musíte vědět, kam ten důraz dát, protože když to nevíte, výsledek je úplně o něčem jiném.

Jak se vám pracovalo s kameramanem F. A. Brabcem?

Je to kliďas a profík. Jeho filmy jsou statečné projekty, na jaké si jen tak někdo netroufne.

Proč podle vás vzniká tak málo filmů, které by se vyjadřovaly k ožehavým problémům české současnosti?

Drtivá většina českých filmů, které vznikají, jdou po srsti, aby se zaplatily, aby vůbec mohly existovat. Kdyby někdo chtěl natočit film, ve kterém všechny pošle do řiti, nedostane na něj ani korunu. Lidé, kteří mají moc a peníze, jsou ochotni investovat pouze do filmů, které je neurazí. Jiné ani nemají šanci vzniknout.

Klára Slámová (rozhovor)
Jak se film Kajínek liší od skutečného Kajínkova příběhu?

Liší se celkem dost. Zůstalo v něm to podstatné: postava pana Kajínka, průběh jeho procesu, jeho útěk, zadržení, obnova řízení... Ale ostatní postavy jsou odlišné.

V čem je problém, pokud jde o případnou obnovu Kajínkova procesu?

Soud nechce uznat některé důkazy, které samy o sobě by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.

Jak je možné takové důkazy smést se stolu?

Problém je, že jeho případ se vrátil ke stejnému soudu, kde byl Kajínek poprvé odsouzen. Někdo prostě nechce, aby se ten proces obnovil. A pokud někdo nechce tak moc, jak tomu je v tomto případě, nasvědčuje to tomu, co si mnoho lidí myslí: že někdo, kdo má ty vraždy na svědomí, má moc a možnost dosáhnout toho, aby se proces neobnovil.

Jak je možné, že soud může s případem takto manipulovat?

Nemůžu říci, že by soud manipuloval. To si nemůžu dovolit. Ale to, jakým způsobem v této kauze bylo rozhodováno a co vyšlo najevo mimo soudní řízení, naznačuje, že jakási manipulace v pozadí skutečně byla.

Proč je tedy náš systém takový, že podobné manipulace umožňuje?

Takový je zkrátka zákon. Nedávno jsem řešila podobný případ, který zřejmě dotáhneme až k obnově soudního řízení. Ale ten dotyčný se toho zřejmě dočká až ve chvíli, kdy už svůj trest bude mít dávno vykonaný. Nicméně, existuje už nález ústavního soudu, že případ by se neměl vracet ke stejnému soudci, který v něm už jednou rozhodoval.

Je naděje, že film Kajínek v Kajínkově případu něco změní?

Nevím, jestli by mohl změnit to zásadní, tedy Kajínkovo umístění ve věznici.

Setkáváte se dodnes u našich soudců se známkami toho, že žijeme v postsocialistické zemi?

Bohužel u některých soudců se s tím stále ještě setkat lze, ale většina už soudí jinak.

Jak na vás působí Tatiana Vilhelmová, představitelka advokátky Pokorové, tedy postavy, kterou jste inspirovala vy osobně?

Sympatická, výborná herečka. Jen paruka mohla být lepší.

Je Jiří Kajínek nevinen?

Nevinen, samozřejmě.

Jaké má další možnosti, jak dosáhnout spravedlnosti?

Návrh na obnovu procesu, prezidentská milost, Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku...

Jaký by podle vás měl být ideální advokát?

Ideální advokát je ten, který za žádných okolností nezradí svého klienta. Ten, kterému klient může věřit. Nezáleží na počtu vyhraných případů, musí tam být vzájemná důvěra. Je to člověk, kterému můžu zavolat, když mám problém, a vím, že o tom nikde nebude vykládat. Advokát by měl být stále na telefonu, jeho pracovní doba je neomezená. Musí být na nohou zkrátka pořád a dokonce i když spí, měl by mít zapnutý telefon, aby se mu klient v případě nouze mohl dovolat.


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Vzhledy:
    Vlastni
    Pátek 22. 8. 2014 Svátek má Bohuslav
    Vyhrávej v casino.cz   Ušetři na UkažSlevy.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz