Proč začala brát drogy? Jak sama říká - chtěla se lišit. Píše se rok 1996 a tehdy devatenáctiletá Katka žije v terapeutické komunitě Sananim v Němčicích s nadějí na obyčejný život - touží mít přítele, jednou i rodinu. Happy end se však nekoná. Její touha je upřímná, droga ale nakonec vždycky zvítězí. do 12. Motto letošního již 11. Drsné svědectví, jež začíná v terapeutické komuně v Němčicích a jehož poslední fáze se odehrává v únoru 2009, zachycuje Katčino bezútěšné přežívání na ulicích a v zaneřáděných brlozích. Líčí i koloběh jejích marných předsevzetí skoncovat se zhoubným návykem. Autorka zachytila také situace, v nichž se feťácký stereotyp nečekaně zdramatizuje. Třeba ve scéně, kdy se Katka rozpláče po návštěvě lékařky a její přítel ztropí scénu před ordinací. Nebo v sekvenci absurdního konfliktu na nádraží, odkud Roman odjíždí na detoxikační léčbu... Dokument, který byl letos oceněn Českým lvem, má dvojí silné téma. První poukazuje na proměnu Katčiny vizáže z atraktivní dívky v zanedbanou trosku, která vypadá mnohem starší než na svůj skutečný věk. Druhé klíčové téma souvisí s Katčiným těhotenstvím a mateřstvím, které rozvrácená feťačka totálně nezvládne. Na péči o dceru postupně zcela rezignuje a nakonec je zbavena rodičovských práv... Třeštíková, jež osudy protagonistů obvykle nijak nekomentuje, tentokrát udělala výjimku. Katku opakovaně upozorňuje na hrozivé důsledky její nezodpovědnosti vůči vlastnímu dítěti... Sběrný dokument Katka je závěrečnou částí režisérčina volného triptychu, v němž předtím vznikly filmy Marcela (2006) a René (2008). První snímek líčil osudy jedné z hrdinek cyklu Manželské etudy. Krutou pointu získal poté, co Marcela přišla o dceru, kterou zabil projíždějící vlak... Protagonista dokumentu René - oceněného Evropskou filmovou cenou - ještě před revolucí vyfasoval exemplární trest za drobnou krádež. Octl se tak v bludném kruhu opakovaných pobytů v kriminále a krátkých mezidobí na svobodě. Film se stal známým i díky faktu, že René vykradl režisérčin byt.

O vzniku filmu

Film Heleny Třeštíkové Katka je unikátním časosběrným dokumentem, mapujícím čtrnáct let v životě mladé narkomanky a jejího zápasu se závislostí. Jak režisérka sama říká, původně chtěla natočit portrét protidrogové terapeutky, její zájem se ale postupně stále více soustředil na jednu z jejích kllientek Katku. Hlavně proto, že na rozdíl od většiny ostatních narkomanů byla schopna svou závislost reflektovat. ?

Poprvé se s Katkou setkáváme v roce 1996, kdy se devatenáctiletá dívka léčí ze své tehdy už čtyřleté závislosti v terapeutické komunitě Sananim v Němčicích a těší se, že povede stejně obyčejný život jako její vrstevnice. Sní o tom, že si najde přítele, jednou založí rodinu. Vábení drogy je však silnější - příště se s Katkou setkáváme na pražských ulicích, kde s přítelem Láďou prožívá svou heroinovou lásku. Její život se scvrkává v bezvýchodný koloběh krádeží, shánění drogy, chvíle svobodného štěstí a dalších krádeží, resp. “dělání peněz”. Když se s Láďou rozejde, stává se pro ni hlavním zdrojem peněz prostituce. Vědomí beznadějnosti takové existence a těžká choroba jater ji nakonec přivedou k nástupu substituční léčby metadonem.

Spirála fyzické, psychické i morální devastace ale žádný konec nezná, jen periodické, zoufalé pokusy vzepřít se a s drogou skoncovat. Pád ale přichází znovu a znovu a zdá se, že pro Katku už není záchrany. Přesto, když se Helena Třeštíková znovu schází s ní i s jejím novým přítelem Romanem, vypadá to, že happy end je snad možný - Katka čeká dítě a tentokrát je pevně rozhodnuta drogy opustit. Zvítězí naděje utopená ve squatu, mezi igelitovými taškami, ve špíně mezi injekčními stříkačkami a nedopalky cigaret?

S příběhem Katky se čeští diváci poprvé setkali v roce 2001, kdy její příběh pod titulem V pasti uvedla Česká televize jakou součást cyklu Ženy na přelomu tisíciletí. Syrově autentický obraz jednoho zmarněného života vyvolal takový ohlas, že se režisérka rozhodla ke své hrdince vrátit a sledovat její osudy i nadále. Výsledný film je závěrem volné trilogie časosběrných dokumentů o osudech lidí, kteří se v důsledku nepříznivých okolností ocitli na pokraji svých sil nebo na okraji společnosti - první film Marcela vychází z úspěšného časosběrného cyklu Heleny Třeštíkové Manželské etudy, René je portrétem nenapravitelného recidivisty a Helena Třeštíková za něj získala Evropskou filmovou cenu za nejlepší dokument roku.

O způsobu distribuce

Diváci budou mít možnost Katku vidět v českých kinech od 25. února. Distribuce dokumentu bude probíhat rovnou několika kanály. Kromě deseti filmových kopií, z nichž dvě budou opatřeny anglickými titulky, nabídne Aerofilms kinům také digitální kopii, konkrétně ve formátu DCP. V České republice existuje v současné době zhruba čtyřicet kinosálů splňující DCI standard. Katka bude prvním českým dokumentem, jež využije tuto možnost projekce. Zároveň bude možné vidět film v kinech i z nosiče DVD. Výroba filmu Katka byla podpořena Státním fondem pro podporu a rozvoj české kinematografie.

Helena Třeštíková (rozhovor)
<>OBRÁZEK NENALEZEN<> S Katkou jste začala točit v roce 1996 v terapeutické komunitě Sananim v Němčicích, co předcházelo tomu, že jste se rozhodla točit zrovna s ní?

V roce 1996 jsem připravovala pro Českou televizi sérii časosběrných filmů o různých ženách. Jednou z nich měla být protidrogová terapeutka. Při prvním natáčení v terapeutické komunitě mě napadlo, že by bylo zajímavé paralelně sledovat osudy jejích dvou klientek. Tou jednou byla Katka. Postupem času jsme záměr upravili a věnovali se plně příběhu Katky, která dokázala velmi zajímavě reflektovat svou situaci.

Časosběrná metoda je vaší doménou, jakým způsobem jste se však dlouhodobě kontaktaktovala s Katkou, která nemá stálou adresu a nebývá dostupná na telefonu?

To byl vždycky obrovský problém. Když Katka odešla z komunity jakoby se po ní slehla zem. Věděla jsem, že v té době bylo centrum pražských narkomanů okolo Staroměstského náměstí. V té době jsem se snažila všechny své cesty vést tamtudy. Katku jsem tam po čase opravdu potkala. Pak jsme nechávali vzkazy v domečku, kde Katka s přítelem tehdy bydleli a oni se sami ozývali. Později nastala doba mobilů, ale Katka nikdy neudržela dlouho jedno číslo. Někdy sama volala, nebo jsme nechávali vzkazy na nástěnce v Drop-inu. Na domluveném místě jsme občas čekali i několik hodin, ale Katka vždy dorazila.

Jaká byla nejdelší prodleva, kdy jste Katku neviděla?

Po dokončení filmu "V pasti" jsem s Katkou ještě několikrát natáčela, naposledy v roce 2004. V roce 2007 jsme se s producenty z Negativu dohodli, že zkusíme v příběhu Katky společně pokračovat. V dubnu 2007 jsme na Finále v Plzni vyhráli s filmem “Marcela” a tam, ten večer, jsme si řekli, že druhý den začneme Katku shánět. To se asi po třech týdnech podařilo a setkali jsme se s Katkou v kavárničce v centru Prahy. Katka mi přišla dost sešlá, ale náš návrh ji zaujal a doslova tehdy řekla, že by jí to natáčení konečně mohlo nakopnout k nějakému zásadnímu činu. Tím mínila definitivní skoncování s drogami. Náš první natáčecí den byl asi čtrnáct dní po tomhle setkání. A tehdy mi Katka sdělila své podezření, že je asi těhotná.

Když jste se dozvěděla, že je Katka těhotná, jaké pocity jste z toho měla?

To byl naprostý šok, protože mi bylo jasné, že do příběhu vstupuje strašně silné a zásadní téma a vůbec jsem si nedovedla představit, co bude následovat. Hlavní pocit ale byla nějaká nejasná naděje, že to by mohl být tem impuls, na který Katka pořád čeká. Zároveň hrůza z toho co se stane, když se to nepovede.

Jaké chvíle pro vás byly během čtrnácti let spolupráce s Katkou nejkrušnější?

Život Katky i jejích přátel se odehrává na ulici. V drsném a nemilosrdném světě. Často jsme byli svědky situací, které byly dost vyhrocené a mimo naši běžnou životní zkušenost . Pro mě bylo těžké takové situace zpracovat a vyrovnat se s nimi. V tom byla práce na tomhle filmu výjimečná - v množství silných emocí, které pak na člověku leží a někdy má pocit, že ho zavalí.

Snaha ukázat veřejnosti nemilosrdný a především pravdivě zachycený několikaletý život s drogou stojí na jedné straně vaší dokumentaristické práce. Během natáčení tak býla blízko třeba prostituci nebo krádežím. Jak takový stres režisér zvládá?

Já nejsem kus dřeva, který je netečný k tomu co vidí a zaznamenává. Moje motivace je mými filmy předat nějaké pozorování, poznání, zkušenosti divákům. Poslat to, co se podaří kamerou zachytit dál a doufat, že diváci v těch filmech objeví své téma k přemýšlení a že poselství těch filmů v nich nějak bude žít v dál.

Na druhé straně stojí nabourání se do těch nejitimnějších okamžiků Katky, která kameru neodmítá a "spolupracuje" na vašem filmu. Často možná kameru ani nevnímá. Kde si myslíte, že je hranice, kterou filmař může nebo by neměl v tomto ohledu překračovat?

S Katkou jsme se vždy na všem domluvili. Nikdy jsme netočili bez jejího vědomí nebo skrytou kamerou. Nikdy jsme žádné situce, které film zachycuje, sami neiniciovali ani neprovokovali. Pokud je Katka před kamerou poznamenaná drogou, tak prostě proto, že na předem domluvené natáčení dorazila v takovém stavu.

Jaký má podle vás Katka názor na vlastní motivaci k natáčení tohoto filmu a míru svého soukromí?

Myslím, že Katka vždycky věřila, že natáčení a následný film by mohl pomoci jí osobně a případně i divákům. Samozřejmě i ona měla své limity a některé věci, které tuším, nám nikdy nesvěřila.

Jaká byla reakce Katky, když viděla konečný výsledek vašeho dlouholetého natáčení?

Katka viděla hotový film. Celou dobu projekce ani nehnula brvou. Film odsouhlasila. Pak jsem se jí zeptala, jestli nechce něco vzkázat své dceři Terezce, která ten film třeba jednou uvidí. Katka po chvíli váhání řekla, že se jí omlouvá a teprve v tu chvíli se jí zlomil hlas.

Vy jste vždycky věřila v jakousi naději na zlepšení událostí u svých filmových hrdinů, ať už to byla Marcela nebo René. Jak hodnotíte do budoucna situaci Katky?

Já bych nikdy nemohla připustit, že neexistuje naděje. V každém lidském příběhu může nastat zlom, obrat, prozření. Tahle víra mi pomáhá dělat filmy, které dělám. Ty příběhy prožívám. Nejsem skeptik nad věcí.

V současné době se plánuje strategie distribuce filmu Katka do škol. Dá se tedy předpokládat, že věříte v to, že film by mohl zafungovat v oblasti prevence proti drogám?

Já velmi věřím v možnosti filmového příběhu zapůsobit a ovlivnit své diváky. Doufám, že takhle zachycený zápas s drogou může být pro žáky a studenty poutavý a vedoucí k vážné a odpovědné rexlexi tématu drog.