Když Otar odešel

Informace Komentáře Obsazení Hodnocení Videoukázka Fotky

Když Otar odešel I jedna nevinná lež může proměnit váš život ... 74% 182

74%	182 hlasů

Přehrát ukázku

Zobrazit fotky

Drama, Francie/Belgie, 2003, 103 min., od 10 let
Depuis qu'Otar est parti ... / Since Otar Left
Kinopremiéra v ČR 3.2.2005 s titulky

Sdílet

I jedna nevinná lež může proměnit váš život ...
Francouzsko-belgický snímek Když Otar odešel citlivě vypovídá o vzájemných vztazích tří generací žen: dominantní babičky Eky, její dcery Mariny a vnučky Ady.
Zatímco Marina se musí postarat o živobytí prodejem cetek na bleším trhu, Ada se věnuje studiu a její babička Eka se s dětinskou radostí upíná na občasné telefonáty svého milovaného syna Otara z daleké Paříže a na jeho dopisy, které jí za dlouhých večerů předčítá mladinká Ada.
V době, kdy babička tráví čas na venkově, se její dcera s vnučkou dozvědí, že Otar nečekaně zemřel. Ve snaze uchránit stařenku před šokem z odchodu zbožňovaného syna, se rozhodnou před ní tragickou zprávu zatajit. Stařenka tak nadále dostává Otarovy dopisy, jen netuší, že jejich skutečným pisatelem je Ada.
Jednoho dne však stará dáma všechny překvapí svým náhlým rozhodnutím - chce odjet do Paříže vyhledat svého syna.
Uprav informace o filmu

Režie: Julie Bertucelli
Herci: Esther Gorintinová, Nino Khomasuridzeová, Dinara Drukarova, Temur Kalandadze, Rusudan Bolqvadze, více...

Komentář k filmu Francouzsko-belgický snímek KDYŽ OTAR ODEŠEL citlivě vypovídá o vzájemných vztazích tří generací žen: dominantní babičky Eky, její dcery Mariny a vnučky Ady. Zatímco Marina se musí postarat o živobytí prodejem cetek na bleším trhu, Ada se věnuje studiu a její babička Eka se s dětinskou radostí upíná na občasné telefonáty svého milovaného syna Otara z daleké Paříže a na jeho dopisy, které jí za dlouhých večerů předčítá mladinká Ada. V době, kdy babička tráví čas na venkově, se její dcera s vnučkou dozvědí, že Otar nečekaně zemřel. Ve snaze uchránit stařenku před šokem z odchodu zbožňovaného syna, se rozhodnou před ní tragickou zprávu zatajit. Stařenka tak nadále dostává Otarovy dopisy, jen netuší, že jejich skutečným pisatelem je Ada. Jednoho dne však stará dáma všechny překvapí svým náhlým rozhodnutím - chce odjet do Paříže vyhledat svého syna.
Všechny komentáře k filmu 3 + Napiš komentář k filmu a získej DVD ZDARMA

Web: IMDB, Titulky Videotéka: přidat si do ní film

Ocenění
2003, Fipresci, Julie Bertuccelli, zvláštní uznání
2004, Cena Evropa, nejlepší první evropský film

Julie Bertuccelli (rozhovor)

Natočila jste řadu dokumentů. Když chcete sdělit pocity postav prostřednictvím jejich gesta nebo výrazu vycházíte ze zkušenosti s dokumenty?
Snad. U dokumentů se mi líbí, že lidé vymýšlejí scény sami od sebe, aniž bych je musela žádat. Každý si vybere svou postavu, určí podmínky natáčení, správný způsob a správný odstup a já už se pak jen jednoduše dívám a sleduji je, snažím se je ukázat, jak nejlépe dovedu a věřím svým vlastním očím.
Myslím, že jsem chtěla pracovat dál takto svobodně i v hraném filmu, jen v jiných podmínkách. Když o tom mluvím, ve svých dokumentech nikdy nezobrazuji soukromý život. Často natáčím lidi v práci, a pokud to udělám dobře, pak se dojem intimity objeví na jejich tvářích a postojích, na způsobu mluvy nebo na pomlkách mezi slovy. Můj zájem o hraný film vznikl potřebou překonat svá omezení a najít jiný způsob natáčení postav.

Hlavní rozdíl mezi hraným příběhem a dokumentem je, že v prvním z nich hrají herci ...
To je pravda, ale můj způsob práce nebyl na začátku moc odlišný. Natáčela jsem herce se stejným zájmem a zvědavostí jako natáčím lidi v dokumentech; jen jsem neměla takové obavy, že je bych jimi mohla manipulovat, že bych mohla překročit tabu jejich soukromí. Když jsem pracovala na Otarovi a uvědomila si, že herci hrají, všechny tyto pocity byly pryč. Užívala jsem si natáčení psaných dialogů, ale musím říct, že jsem zároveň byla velmi nedůvěřivá. Bála jsem se, že to bude znít falešně.

Jak Vás napadlo natočit film Když Otar odešel?
Když Otar odešel se zakládá na skutečném příběhu, který jsem slyšela. Příběh byl pravdivý, ale zároveň tak nepravděpodobný, že jsem si ho chtěla přizpůsobit. A v každém případě to byl příběh, který ani nemohl být vyprávěný jako dokument, byl příliš intimní. To byl důvod, proč jsem se pustila do nového druhu vyprávění ... A samozřejmě jsme všechno změnili, předělali jsme příběh, závěr, postavy ...

Jak projekt vznikal?
Řekla jsem o svém nápadu Yael Fogiel (producentka) a získali jsme nějaké peníze, abychom mohli napsat scénář. Scenárista Bernard Renucci, se kterým jsem často pracovala na svých dokumentech, napsal první tři nebo čtyři verze, v úzké spolupráci s Yael a se mnou. Když jsme pak obdrželi grant od francouzské vlády, přepsala jsem scénář nejdřív sama, později s Rogerem Bohbotem.

Proč Gruzie?
V Gruzii jsem strávila šest měsíců, když jsem pracovala na filmu Otara Iosselianiho a zamilovala jsem se do toho místa, stejně jako jsem se před tím zamilovala do Iosselianiho filmů. Je to velmi přitažlivá země, křižovatka mezi Evropou a Asií ovlivněná Kavkazem, Ruskem, Evropou, Asií a Blízkým Východem. To všechno vnímáte, když jste v Tbilisi. Je to nádherné město, přestože polorozpadlé. Není to tak drsné jako v Rusku. Lidé jsou přátelštější. Cítila jsem se jako doma. Možná proto, že pocházím ze středomoří. Gruzinská historie je dost chaotická, měli všechny možné problémy, ale snaží se uchovat to nejlepší, co mají. Gruzie se mi sice moc líbila jako místo, ale nebyla nepřemýšlela jsem o tom, natáčet tam film. A pak, když se objevil ten příběh, věděla jsem, že to musí být natočené právě tam. Za prvé proto, že nám zápletka poslouží jako záminka k tomu, abychom ukázali to nádherné a fascinující místo. A také proto, že jsem chtěl říct něco o Francii - ne o Francii nahlížené zevnitř, o Francii nahlížené odkudkoliv zvenčí. Zajímaly mě představy "zvenčí"; chtěla jsem natočit film daleko od domova a použít ten odstup, abych sdělila něco o sobě, jak mě vidí ostatní.

Proč Adina rodina tak miluje Francii?
Gruzie je zemí, která má s Francií dlouhodobé vazby, přestože nejsou tak moc známé. Hodně Francouzů tam cestovalo a docela hodně se jich tam i trvale usadilo. Neustále probíhá jakýsi proces výměny. Gruzínci jsou fascinovaní francouzskou kulturou. Stejně jako hodně lidí z ruských kruhů. Ale nechci to podávat jako film o frankofilii. Nezajímá mě tolik vyprávění o Francii samotné, ale spíš o tom, jak se někdo zamiluje do země, kterou zná jen z představ druhého, se všemi možnými deziluzemi, které to přináší.

Ale jádro filmu spočívá v portrétu tří generací žen ...
Ano, původní myšlenka byla ukázat vztahy mezi třemi ženami zastiženými ve světě proměňujícím se někdy k lepšímu, někdy k horšímu. Chtěla jsem, aby Eka, Marina a Ada byly stejně důležité, ne aby jedna postava zastiňovala druhou. Můžete říct, že všechny tři jsou tři podoby jedné postavy, stejná žena v různých fázích života. A pak samozřejmě je tato rodina bez mužů. Muži jsou odvrhnuti, postaveni stranou. Když muži v Gruzii nedokáží zaopatřit rodinu, ženy musí převzít zodpovědnost. Otar není jediný muž, který odešel pryč. Jak je zmíněno ve filmu, Adin otec zemřel v Afghánistánu. Možná byl Rus, nikdo neví. Vzhledem k tomu, že pocházím z dost matriarchálního světa, projektovala jsem do příběhu hodně sebe, abych představila vztah matka-dcera.

Příběh začíná němou scénou s dortem. Není řečeno jediné slovo a přesto každý okamžitě pochopí vzájemné vztahy mezi těmito ženami ...
Ta úvodní scéna nebyla ve scénáři, byla to naprostá improvizace. Jen jsme měli potřebu ukázat ty tři pohromadě beze slov, jednu neděli. Jdou na procházku, nudí se, nemají co dělat a o čem si spolu povídat ... Byl to náš poslední den natáčení v Gruzii. Ani jsem nemusela režírovat, herci už dobře znali své role.

Jak jste film obsazovala?
První nápad byl najít tři Gruzínky. Nakonec jen Nino Khomassouridze, představitelka Mariny, je Gruzínka. V Gruzii je silná divadelní tradice. Nino je úchvatná žena, je velmi smyslná, velmi krásná. A jak jsem později zjistila, sama zažila něco velmi podobného tomu, co je ve filmu, něco tragického. Šéf castingu Stephane Batut hledal ve Francii i v Gruzii správnou Adu. Už jsme se začali poohlížet po neprofesionálních hercích. Viděli jsme desítky Gruzínek mluvících francouzsky, ale pořád jsme nemohli najít tu správnou osobu. Nakonec jsme se vypravili do Ruska, vzhledem k tomu, že ruština je v Gruzii rozšířená a brzy na to jsem se seznámila s Dinarou Drukarovou, která teď žije v Paříži. Lidé si ji mohou pamatovat z filmu Kanevského DON'T MOVE, DIE AND RISE AGAIN!. A protože je to jeden z mých oblíbených filmů, byla jsem velmi dojatá, že jsem Dinaru potkala. Je Ruska s mongolskými kořeny. Původně byla Ada ve scénáři postava, která měla problém se svým ženstvím, byla pětadvacetiletý puberťák, byla nevrlá, tlustá a nespokojená sama se sebou. Dinara je ale tak půvabná, že jsem příběh musela přizpůsobit její štíhlé postavě. Na konec, je její nespokojenost vyjádřená tím, že vypadá odlišně, tvrdohlavě.

A co Eka, babička?
Esther Gorinthin se mi moc líbila ve Voyage, úžasném filmu Emmanuela Finkielho. Ale bála jsem se právě spojitost s tímto filmem, když ji obsadím. A taky jsem do této role chtěla obsadit nějakou autentickou frankofilní Gruzínku, která se před tím nikdy ve filmu neobjevila. Nakonec, po dlouhém hledání a setkáních s neuvěřitelnými lidmi, se Esther jasně zdála jako správná volba. Je pozoruhodná herečka. Je jí 90 let a nebylo pro ni jednoduché odjet do Gruzie na dva měsíce a natáčet film. Ale byla úžasná. Její soustředění bylo neuvěřitelné, byla profesionální a neúnavná. Moc se jí tam líbilo a tak si oblíbila místní kuchyni, že přibrala přes pět kilo.

Zkoušeli jste?
Párkrát jsme měli čtené zkoušky, ale nebylo jich mnoho. Měli jsme jazykové problémy, francouzština, ruština, gruzínština...Esther mluvila rusky a francouzsky, ale Dinara se musela naučit gruzínsky a Marina nerada mluvila rusky, protože to pro ni byl jazyk útisku. Hlavní předností zkoušek bylo, že jsme stanovili, kdo kdy bude mluvit jakým jazykem. A pro mě to bylo velmi užitečné, možnost pozorovat své herečky. Nechtěla jsem psychologizovat věci ani jim dávat přesné pokyny. Potřebovala jsem je pozorovat, najít drobnosti v jejich chování, které odpovídaly charakteru postav a naopak...Někteří lidé mají svůj způsob uklízení stolu nebo pokoje předtím, než si sednou k práci. Potřebovala jsem vidět skutečné lidi a místa, pocítit vůni lokací, vybavení, jednotlivostí, všechno týkající se fáze před natáčením.

Je Váš film o lhaní?
Ano a ne. Samozřejmě, že lhaní je na mnoha úrovních a jako takové vytváří další lži. Jako koncept je lhaní fascinující, je to úžasný prostor, kde se má odehrát film, protože je to dvojí síla, destruktivní i kreativní. Ale v tomto příběhu je lhaní katalyzátorem, který ukazuje, jak každá z žen žije lež a obzvlášť jak každá z nich mění svůj život, aby ho přizpůsobila této lži. Jsem sama velmi dobrá lhářka - alespoň si užívám bohatost možností, ambivalence v hraní si s realitou - takže jsem nechtěla lhaní morálně odsuzovat: chtěla jsem to ukázat jako fakt. Lhaní není otázka principu, vychází z přebytku citu a to není něco, co je třeba odsuzovat: není to nic víc, než mírně neurotický, mírně šílený způsob, jak pro sebe nalézt život, jak učinit život snesitelnější a možná taky způsob manipulace s lidmi a naopak také dovolení nechat se manipulovat ostatními. V tomto filmu každý těží z ústřední lži.

Je to příběh o lhaní a o následcích lhaní. Jak to proměňuje postavy?
Například matka to celé nese jako břímě, vlastně jako povinnost, a postupně jí tato lež přinese jistý druh klidu. Mezí ní a její matkou se objeví nová něžnost, jejich vztah je mnohem uvolněnější. A co se týče Ady, naším hlavním záměrem bylo pozorovat, jak rozkvétá a stává se díky lži sama sebou, jak si to vlastně užívá a učí se být sobecká. Ada dělá lež věrohodnou; je to ona, kdo píše a přetváří věci. A nakonec, když odchází, není to kvůli tomu, co udělala. To je jedna z věcí, která se mě nejvíc dotýká, vidět jak si lidé vytvářejí život v omezujících podmínkách, z ničeho, z pár kousků. Nakonec je to babička, která je nejenergičtější ze všech tří postav právě proto, že má sílu si "vytvořit život". Její postoj je takový, že v jakoukoliv chvíli může být všechno zpochybněno, pak můžete změnit směr, nepotřebujete pevný plán. Nádherná věc je, jak jsou životy každé z postav proměněné. Nesnáším, když se lidé škatulkují. Natočila jsem filmy o hrobařích, o muži vycházejícím z vězení, o vládní právnické škole, o obchodním domě. A pokaždé to byli lidi dokazující omyl předsudků.

O hercích

Esther Gorintin
Narodila se v Polsku, nyní žije v Paříži. Svou hereckou dráhu zahájila ve svých 85 letech rolí ve filmu Emmanuela Finkieleho Voyage, která jí mimo jiné získala cenu za nejlepší ženský herecký výkon na festivalu v Albi. Od té doby hrála v několika filmech krátkých a čtyřech celovečerních.

Dinara Drukarova
Narodila se v Petrohradě, ale už několik let žije v Paříži. Ve filmech hraje od svých čtrnácti let, kdy se objevila ve snímcích Vitali Kanevského Don't move, die and rise again! a An Independent life.

Nino Khomasuridze
Narodila se v Gruzii, žije v Tbilisi. Ve filmech hraje od patnácti let, objevila se v několika gruzinských a ruských filmech. Za posledních dvacet let účinkovala ve čtyřiceti produkcích slavného divadelního souboru Mardjanishvili. Kromě filmu a divadla se objevuje také v televizních dramatech.

O tvůrci

Julie Bertucelli
Po absolutoriu filosofie vystudovala dokumentární film na Ateliers Varan v Paříži. Jako asistentka režie pracovala na filmech režisérů Otara Iosselianiho, Krysztofa Kieslowského, Bertranda Taverniera, Emmanuela Finkieleho, Rithy Panha. Poté natočila několik dokumentů, které zaznamenaly značný úspěch. Snímek Když Otar odešel je jejím hraným debutem.