Biografie jsou evidentně v módě. Točí se o hudebnících, spisovatelích, vojenských vůdcích, tak proč nenatočit něco o britské královské rodině. Je to sice trošku ožehavější téma, které se může vrátit třikrát silněji, pokud něco nevkusně pokazíte, ale při noblesním přístupu a dobrém výběru tématu se může jednat o zajímavý a vypointovaný příběh, který nezapůsobí jen na čtenáře bulváru, pravidelně čítající nové drby o monarších, ba dokonce by mohlo být pohlazeno oko mladšího diváka, jenž nemá skoro vůbec páru o co „go“.  
 
Právě u Královny se jedná o druhý přístup. Stephen Frears je zkušený tvůrce, jenž sice malinko upadá po vizuální stránce, ale někdy se chudý oděv hodí k fešnému vnitřku. V Královně se před očima diváka odehrává komorní příběh o zákulisí politiky. Poprvé má divák možnost nahlédnout za oponu vnějšího pozlátka a nahlédnout do života Jejího Veličenstva. Děj je převážně situován do jednoho týdne roku 1997, kdy nešťastně zemřela Lady Di a samotná Královna byla podrobena neutuchající kritice jak od médií, tak od společnosti.  
 
Hned od počátku je nasazeno poměrně rychlé tempo, vlastnící spoustu vtipných narážek na seschlost ostrovní politické scény. Nejedná se však o verbální projevy, kdy by někdo z účinkujících začal hloubat nad smyslem politických poměrů. Veškeré situace jsou uvozeny obrazem a herectvím jednotlivých účinkujících. Je vskutku interesantní sledovat Alžbětu II., držící se zastaralé etikety za všech okolností a proti ní stojícího Blaira, jenž naznačuje vlnu reforem a jeho cílem do budoucna je královskou hierarchii vyšachovat ze systému. Celá šaráda okolo pohřbu tehdejší exmanželky dědice trůnu je stejně jen pozadím, které přicmrndává právě zmiňovanému souboji mezi „stářím“ a „novým myšlením“. Zamrzí jen skutečně ostřejší náběh z počátku, jelikož od další šedesátiminutovky se malinko klesne v rychlosti a občas až příliš rušivě příběh zastaví na místě. Sice to netrvá dlouho a vše se dá do pohybu, ale ten švih z úvodu si už nezopakuje.  
 
V takovémto dramatu si nemůžete zrovna najít moc poloh k popisování. Technicky vzato je to režijně těžká rutina, ale při trošce zamyšlení si uvědomíte sounáležitost obrazu a provedení. Veškerá ztuhlost a statičnost kamery, která se skutečně v mnoha chvílích ani nehne, vyvolává žádanou komorní atmosféru. A kdyby vás nenalákala do sálu myšlenka, tak byste se tam měli vypravit už jen kvůli exhibici Helen Mirren. Tahle postarší paní je obdivuhodná. Nejen, že její podoba s osobností, kterou představuje, je takřka dokonalá. Tenhle výkon je zapamatovatelný jako v poslední době málokterý. Také si za něj herečka zaslouženě vysloužila kdejaká ocenění a nominaci na Cenu Akademie. Mirren dokáže procítit svou roli a občas si člověk řekne, jestli občas nedělá dvojnici na královských seancích. Vzhledem k tomu, že na jejím projevu celý snímek stojí, tak tedy klobouk dolů, i když jedna slabší chvilička tam byla.  
 
Nebudu lhát a řeknu, že dramata poslední dobou nevyhledávám, už jen z toho důvodu, že jich je takové kvanta. Tentokrát jsem byl zase jednou příjemně překvapen, protože, na celém tom humbuku okolo castu a kvality bylo něco pravdy. Teenageři si asi tohle citlivé nahlédnutí do jedné významné rodiny světa nechají ujít. Ti starší nemusí mít strach a mohou v klidu vyrazit. Nejenže budou odcházet veskrze s dobrým pocitem a nepromarněnými penězi, ale v hlavách se jim usadí vskutku pěkná pointa, odkazující na současnou politiku ostrovního království.