fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    

71% 182 hlasů
7.1 10 182
drama / komedie, Česká republika, , 110 min., od 15 let
Kinopremiéra v ČR 7.9.2006

Režie:
Herci: ,

Ocenění: 2006, Český Lev, Herec v hlavní roli (J. Schmitzer), Herečka v hlavní roli (A. Geislerová), Herečka ve vedlejši roli (J. Brejchová)
Ukázka
02:36



O sexu, penězích a dobrém člověku
Stejnojmenná báseň Roberta Gravese inspirovala Jana Hřebejka a Petra Jarchovského k vytvoření milostného příběhu mladé ženy řešící dilema lásky ke dvěma mužům, dilema mezi sexuální závislostí a zajištěnou budoucností pro sebe a své děti, dilema vztahů ke své matce a otčímovi a ke své tchýni. Film Kráska v nesnázích je plný vypjatých zvratů i komických a paradoxních rozuzlení se strhujícími hereckými výkony a vynikající hudbou.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Uz okolo roku 2005 - 2006 mi zacinalo byt coraz viac jasne, ze Hrebejk proste novodobe Pelisky alebo Musime si Pomahat proste nenatoci. A vyzera, ze mam pravdu. Teraz sa pise februar 2014 a stale kde nic, tu nic. Geislerovu milujem, ale nepodala dobry vykon, zaporne role jej idu slabsie. Luknara a podobne nadhery mam na haku, akurat som cakal lepsie vykony od Brejchovej, Vasaryovej a Abrhama. A opat, dostal som jedno velke nic. Rovnako ako o nicom je cely tento film. 20 %
Všechny komentáře k filmu 33+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Titulky, Oficiální stránka    Videotéka: přidat si do ní film

Popis filmu Kráska v nesnázích

obrazek
Marcela je atraktivní třicátnice, manželka a matka dvou dětí. Manžel Jarda má autodílnu, kde předělává kradená auta.
Rodina je po povodních ve finanční i osobní krizi. Pohromadě ji drží už jen sexuální závislost manželů a zarputilá snaha poněkud vyšinuté Marceliny snachy.
Jednoho dne Marcele dojde trpělivost a i s dětmi odejde k matce. Zde jsou ale vystaveni psychickému teroru otčíma Richarda.
Když je Marcela úplně na dně, seznámí se s mnohem starším mužem, kterému Jardův gang ukradl auto. Evžen je bohatý a navíc noblesní a kultivovaný. Žije v Toskánsku a v Čechách mu patří zrestituovaná vila. Osudem zkoušené krásce se tak otevírá vidina lepšího života po jeho boku. Odolá Marcela rodinným závislostem a sexuální touze poutající ji ke svému "napravenému" manželovi?
?
Kráska v nesnázích (Robert Graves)
Kráska v nesnázích
prchá za andělem
Neboť ví jistě
že jí přichystá horkou lázeň
a zaplatí drožku
Opuchlé oko zhojí
Zprvu ať ze studu či obezřele
vyčkává než se svěří
Až se sám optá
kolik komu dluží
a vyloví šek z peří
Snídaně do postele
káva a džem
toast vejce sklenka džusu
Vydatný spánek
- kdy takhle spala naposled
A ani slůvko hnusu
Víc lásky je jen v její matce - světici
Slibuje že mu vrátí
všechny ty půjčky
a starost andělskou
mu jednou miliónkrát splatí
Když se vrátí
kuráž kráska pookřívá
Inkoust pero vypůjčí si hned
a zvesela píše ďáblu spoustu novinek
Kdy se takhle smála naposled
Ďábel co ji bije zradí vysává
tvrdí že bílá černou je
Chlubí se kopytem a křídly netopýra
Ji brzo k sobě stěhuje
Ctnost anděli je sama tobě odměnou
Dobře jsi promrhal svůj šek
Přece bys sňatku těch dvou věrných duší
právě ty nechtěl překážet


Aňa Geislerová (rozhovor)
obrazek
Jaké jsou vaše dojmy z filmu?
Toto hodnocení se snažím vždycky co nejvíce oddálit, protože moje první dojmy jsou bohužel sobecko-egoisticko nenávistné, kdy nejsem schopna se přenést přes sebekritiku. Na to vždy potřebuji den dva, rok, abych sobě odpustila. Ale jinak se mi film moc líbí, dojímá mě.

S Honzou Hřebejkem jste točila první film, setkala jste se s ním ale už v době, kdy psal scénář k Pějme píseň dohola Ondřeje Trojana. Jak probíhala vaše herecko-režijní spolupráce?
I když se někomu může zdát, že jsme se s Honzou znali už dříve, tak tomu tak není. My jsme se vlastně více poznali až teď. Protože jsem ale byla ještě kojící matka, tak jsem se nezúčastňovala takových těch sezení u vína, kdy se postavy rozebíraly a lidé se nějak více sbližovali. Na to jsem tehdy neměla čas. Ale protože teď budeme zřejmě spolu točit znovu, tak to už bude na to více času. A o tom vlastně Honzova metoda je - o lidském faktoru, který každý herec do své postavy vnáší.

obrazek
Jak se vám hrálo s Janou Brejchovou?
Jana Brejchová je herečka, na kterou jsem vždycky vzhlížela. Líbí se mi, jakou má dikci, jaké má oči, prostě všechno. Ale při hraní musíte zapomenout na to, že je někdo váš idol. Prostě musíte pracovat spolu. S ní to bylo o to lehčí, že se do postavy matky hodně vcítila, a mně se o to lépe budoval ten vztah k ní. Je to hodně intuitivní herečka, vřelá, ale zároveň plachá bytost. Myslím si, že nám to spolu hodně seklaplo.

Jak náročné byly pro vás erotické scény?
Roman Luknár měl k těmto scénám absolutně bezproblémový přístup. Občas se stává, že když člověk takové scény točí, všichni předstírají, že nikdy nesouložili, že vlastně ani nevědí, jak se to dělá. Tady tomu bylo naopak. Prostě měla jsem štěstí na partnera. I když já jsem ve skutečnosti plachá, přišlo mi, že tato postava rozhodně plachá není, takže jsem připustila i takové věci, které bych normálně nedělala. To bylo snad poprvé v životě, kdy mě ty scény při natáčení opravdu bavily. Nebyla tam žádná křeč.

Ve filmu vypadáte velice sexy. Změnilo vás nějak mateřství?
Člověk se mění asi každou zkušeností. Ta mateřská je asi pro ženu jednou z největších a nejsilnějších. Více jsem to asi cítila po stránce osobní, kdy jsem spěchala domů, chtěla jsem to mít už rychleji za sebou. Práce je sice jedna věc, člověk ji uctívá a zbožňuje, ale pak chce být zase rychle doma.

Jana Brejchová (rozhovor)
obrazek
Jaký máte dojem z filmu, když jste jej konečně viděla celý na projekci?
Musím říct, že mi to trochu vzalo dech. Hlavně v tom, jak je to velice jímavé, pravdivé a autentické.

Ve filmu hrajete postavu Marceliny matky. Můžete ji představit, tak jak ji vnímáte vy?
Je to ženská, která je stejně jako její dcera také v nesnázích, jen jí je o několik let více. Jejich osobní příběhy a vztahy jsou sice jinačí, ale v podstatě jsou hodně podobné.

Jak jste spokojená se svou filmovou dcerou Aňou Geislerovou?
Mně se s ní hrálo moc dobře. Aňa je velice talentovaná, nesmírně příjemná a upřímná. Líbí se mi, jak vypadá, je takový zvláštní francouzský typ, a já mám Francouze a zvláště Francouzky ráda. Ale nejvíce si na ní cením toho, jak je pravdivá, otevřená a upřímná při hraní.

obrazek
Naposledy jste před kamerou stála před sedmi lety (ve snímku Početí mého mladšího bratra). Jaké to bylo znovu točit? Musel vás Honza Hřebejk přemlouvat?
On byl tak slušně vychovaný, že mě přemlouval. Přestože jsem chtěla s filmem definitivně skončit, ráda jsem jeho nabídku přijala, protože se mi některé jeho filmy moc líbí. Teď hraji v divadle a to mě moc baví. Filmů jsem už natočila tolik, že mě to tolik nevzalo. Ale když jsem si přečetla scénář, byla jsem velice uchvácená. Místy jsem se vrátila do dob svého mládí, kdy jsem viděla italské neorealistické filmy Vittoria De Sicy. A cítím, že i v tomto filmu to je - drobný humor podivných lidiček, se svým osudem, se svým křížem, trošku zahořklý, trošku smutný a trošku veselý.

Josef Abrhám (rozhovor)
obrazek
Jaký je váš dojem z filmu, když jste jej konečně viděl celý na projekci?
Je to krásný film, herecké výkony jsou úžasné, až chvilkami trnu, abych to tam nekazil. Herečtí kolegové jsou opravdu skvělí, i děti. Je to nádherně sejmuté, herecky vybudované na skvělém scénáři pana Jarchovského. Takže se to tak sečetlo do veliké kvality, bez ohledu na to, jestli je film smutný nebo veselý. Jsem velice potěšen, že jsem se mohl na tomto filmu účastnit.

S Janem Hřebejkem jste už spolupracoval na filmu Šakalí léta. Jaká byla vaše spolupráce tentokrát? Měl jste pocit, že Jan Hřebejk režijně vyzrál?
Já jsem velký rozdíl v komunikaci mezi námi neshledal. Už tehdy jsme si velice dobře rozuměli. On bral moje nápady a řešení už tehdy. Byl ke mně velice otevřený a báječně se s ním spolupracovalo. Už tehdy to bylo velice svobodné a na filmu se to projevilo. A teď je to totéž. Samozřejmě že je zkušenější a má za sebou více klidu a zázemí, ale ten základ je pořád stejný. Jan Hřebejk velice dobře pracuje s herci, nechává nám svobodu a vůli, připouští jistou míru improvizace i uvnitř záběru.

Ve filmu hrajete postavu Evžena. Není tento muž přece jen na dnešní dobu příliš hodný? Jak byste ho charakterizoval?
On byl ve scénáři ještě hodnější. Není to jedinec, který je jenom hodný, je to chlap, který má už leccos za sebou. Dostane se do situace, která náhodně vznikne, a on ji řeší s určitou noblesou. S žádnými záměry, útoky, zájmy nových vztahů. Je to od něj taková trochu i hra. Cítil jsem se v této postavě moc dobře.

Jiří Schmitzer (rozhovor)
obrazek
Jaký máte pocit ze své role, která je ve filmu ta úplně nejvíce negativní?
To je ta nejtěžší otázka, kterou mi můžete položit. Nerad o tom mluvím. Samozřejmě jsem byl potěšen, je to totiž pro mě takový trošku protiúkol, ale říkal jsem si, že je třeba si tuto cestu vyzkoušet. Každý člověk je poskládaný vlastně z obou částí a dost záleží na tom, kterou z těch částí si vybere, a která převáží.

Jak se vám pracovalo s Honzou Hřebejkem?
Komplexně dobře. Ono se to nedá moc rozvádět. Jan Hřebejk není uzurpátor, ale ví, co chce. A tak to má být. Vždyť režisér dělá film!

Když přijímáte roli, rozhodujete se podle toho, který režisér bude film točit?
Pro mě je samozřejmě režisér hrozně důležitý. Nejdříve si přečtu scénář, pakliže je tam nějaká osudová role, tak chci vždycky mluvit s režisérem, abych věděl jak on to vidí, co ode mě bude chtít a jestli jsou ty naše představy příbuzné. Jestli se člověk naučí myslet v kontextu toho, jak to vidí režisér, a už s tím ohledem se roli učit, pak už to na place není tolik náročné, než kdyby si teprve s režisérem ujasňovali své představy. Nejsem ten typ herce, kterému se přikáže „teď buď smutný, teď veselý“. To já neumím, takovouto rutinu. Já se potřebuji o něco opřít.

obrazek
Jak jste se naladil před natáčením do role takto nepříjemného člověka?
To už člověk musí mít připravené, než když se začne samotné natáčení. Měli jsme např. dvoudenní schůzku, kdy se upravoval scénář, vše se znovu četlo, padaly různé názory. Scénář a vlastně i finální produkt doznal velmi značných změn. Když jde člověk na plac, tak už tu představu o tom, co to je za chlapa, musí mít. Aspoň já to tak mám.

Kdybyste si mohl vybírat, vybral byste si opět roli Richarda, nebo byste měl chuť si zahrát někoho jiného?
O tom jsem vůbec neuvažoval. Tato figura a celý scénář byl dobře napsaný. Já jsem v té figuře ani neviděl žádnou slabinu. Samozřejmě, že když kouká člověk na sebe, tak vidí tu slabinu na sobě. Ale to mají asi všichni lidé. Těžko se dívá na sebe. Možná, že kdyby tento člověk nebyl zasažen určitými náhodami, tak by i našel východisko.

Roman Luknár (rozhovor)
obrazek
Ve filmu hrajete postavu manžela Krásky. Jak byste tuto roli charakterizoval, jak ji vnímáte?
Jarda je obyčejný člověk, který má rád svou ženu a děti. Takových Jardů je kolem nás spousta. Nezná jiné řešení, jak dostat svou rodinu z neštěstí, které je potkalo. V dané situaci se vydává na šikmou plochu, za co v konečném důsledku platí vězením a ztrátou svých nejbližších. Opuštěný dělá, co může a co umí, aby ztracenou rodinu opět získal.

Můj názor na Jardu je takový, že i když se zdá, že je lump, má velké srdíčko, jenom má smůlu.

Důležitou roli ve filmu hraje sex. Jak se vám točily erotické scény s Aňou Geislerovou?
Moc jsme se přitom nasmáli. Je to to nejlepší, co se vám může stát, když na vás čumí lidi ze štábu. Myslím, že oni se taky dost pobavili. Natočil jsem takových scén v mém životě několik, ale tato je beze sporu ta nejzábavnější.

obrazek
Některé scény se natáčely také v pankrácké věznici. Jak jste se tam cítil?
Trochu stísněně. Mám raději svobodu. Do styku s vězni jsme nepřišli, takže to na mě působilo spíše jako kasárna. Jsem rád, že jsem slavnou pankráckou věznici mohl vidět také zevnitř. Ale je to tak na moment a stačí. Byla sobota 23. srpna. V ten den moje rodina odlítala domů do Španělska a do věznice se s telefony nesmí. Takže jsem byl rád, když jsme odtamtud vypadli a já se s nimi mohl spojit. Nakonec v ten den ani neodletěli, protože se porouchalo letadlo.

Čím vás Jan Hřebejk během příprav a natáčeni filmu nejvíc překvapil?
Volností, jakou hercům nechává. Mám na mysli týmovou práci s každodenním improvizováním a hraním si se situací. V životě jsem se při práci tolik nenasmál a nepobavil. Naposledy jako dítě. Každé ráno jsem se budil s příjemným lechtáním v žaludku a těšil se na plac, s čím mne dnes zase Honza překvapí. A takovému člověku, jakým Honza je, se každý herec rád odevzdá.

Vaši matku hraje Emília Vášáryová. Potkali jste se někdy spolu na slovenském jevišti či ve filmu?
S Miluškou se známe léta a v Krásce jsme si zahráli spolu poprvé. Odmalička to byl můj idol jako žena i jako herečka. Takže asi nemusím vysvětlovat, co jsem cítil, když jsem se vedle ní postavil. Splnilo se mi moje tajné přání z dětství. Miluška je jedinečná a neopakovatelná!

Emília Vašáryová (rozhovor)
obrazek
Po Pelíškách a Horem Pádem je to již vaše třetí spolupráce s týmem Jana Hřebejka. Jak se váš vztah vyvíjí?
Jak se říká: Do třetice všeho dobrého. Je to skvělý štáb, skvělý tým. Já se na spolupráci s nimi vždy velice těším. Při natáčení je úžasná atmosféra, ale co víc, je to velice profesionální atmosféra. Z celého natáčení je zřejmé, že jeden druhému držíme palce. Každý oceňuje, když se někomu něco podaří, ale každého mrzí, když je to naopak. Ale o to větší je potom ta vzájemná lidská podpora.

Zažila jste se štábem něco, co doposud ne?
V té době jsem pravidelně hrála na Pražském hradě v Romeovi a Julii. A protože se většina scén filmu točila v noci, po představení z Hradu jsem chodila na natáčení. Měla jsem v té době chvíli pocit, že jsem Pražačka.

V tomto filmu se setkáváte s divou českého filmu Janou Brejchovou. Jaký je váš vzájemný vztah?
Janu Brejchovou velice obdivuji. Když jsem se dozvěděla, že se spolu ve filmu setkáme, byla jsem šťastná. Kromě toho mám z té doby velice krásný zážitek. Honza Hřebejk nás pozval na noční plavbu po Vltavě a my jsme s Janou prožily velice pěkné okamžiky, kdy jsme zapomněly na okolní svět. Druhý den mi Jana povídala, že z toho celou noc nespala, jak jí bylo dobře. Jako by byla na prvním rande.

Jan Hrušínský (rozhovor)
obrazek
Jaký je váš dojem z filmu? Které emoce u vás převažovaly?
Ve mně se ten film teď, půlhodiny po projekci, rozkládá, teprve ho vstřebávám. Je to jako když vypijete skleničku dobrého vína a tu si vychutnáte, až když ji polknete. Zrovna tak na mě působil ten film. Prvních deset minut jsem přesně nevěděl, co si o tom mám myslet, ale pak mě film tak vtáhnul, až si mě na konci podmanil. Říkal jsem si: Škoda, že už je konec.

Postava, kterou ve filmu hrajete, není příliš sympatická. Jak byste ji charakterizoval?
Jako postavu ze života. To jsou role, které se dobře hrají, protože v nich je co hrát. A bohužel takových lidí jako je pan Halík, kterého hraji, je hodně. Je to spíš byznysmen než farář, který se živí neštěstím a vírou svých bližních.

obrazek
Bylo pro vás natáčení s Janem Hřebejkem v něčem jiné, originální, inspirující než filmy natočené jinými režiséry?
Určitě. Původně jsem dělal kamerovou zkoušku na roli faráře. Pak mi dal Honza Hřebejk vyzkoušet i roli pana Havlíka. Byl jsem nesmírně potěšen, když mi za týden zavolal a řekl, že se rozhodli tyto dvě role spojit. Natáčení bylo velice profesionální. Celý štáb kolem Jana Hřebejka, Petra Jarchovského a kameramana Malíře byl velmi nakloněn tomu, aby byl film hodně dobrý.

Když se rozhodujete, kterou roli přijmete, má pro vás význam jméno režiséra? Ovlivnilo vaše rozhodnutí jméno Jana Hřebejka? Znáte jeho předchozí filmy?
Já obdivuji všechny Hřebejkovy filmy od Šakalích let. Honza Hřebejk mě zná spíše jako producenta, než jako herce, protože krátce předtím jsme spolupracovali v Divadle Na Jezerce, kde Honza režíroval Manželské vraždění. Byl jsem velmi potěšen tím, když mi tu roli nabídl a neváhal bych dělat i menší role v jeho filmech.

Jan Hřebejk (rozhovor)
obrazek
U svých filmů se vždy podílíte i na scénáři. Co bylo pro vás s Petrem Jarchovským inspirací tentokrát?
Už dlouho jsem chtěl natočit film, který by měl stejný příběh jako báseň Roberta Gravese Kráska v nesnázích. Příběh holky v těžké životní situaci je sice nakonec půdorysem scénáře, ale hlavním impulsem byly charaktery ostatních postav, které jsme chtěli uvést v život (tedy tchýně, maminka, otčím atd.).

Do hlavní role jste obsadil Aňu Geislerovou. Proč?
S Aňou jsem chtěl dělat, protože postava Krásky, ač hlavní, byla pro nás tou nejmatnější. Znám Aňu už dlouho, a vím, že je to velice inteligentní žena, a věřil jsem tomu, že právě s ní tu postavu dotvoříme.

Jakým přínosem bylo, že byla už v té době maminkou, kromě toho, že ve filmu působí velice sexy? Myslíte, že ji mateřství změnilo také psychicky?
Myslím si, že ji to určitě ovlivnilo, mateřství nemůže člověka neovlivnit. A určitě se to ve filmu zúročilo. V tomto filmu hraje vlastně poprvé maminku poté, co se maminkou opravdu stala.

obrazek
Mám takový dojem, že pomalu opouštíte žánr retrokomedií a věnujete se současnosti. Ale na tu už nenahlížíte tolik s humorem. Je to tím, že když člověk píše o současnosti, tak nemá nadhled, a proto jsou ty filmy více dramata z reálného života?
Myslím si, že kdybychom viděli např. Pelíšky v roce 1971, tak bychom se také tolik nesmáli. Ten úsměvný nadhled vzniká nejenom naším autorským postojem, ale také proto, že člověk na to kouká s odstupem. A když se na něco díváte nostalgicky, tak máte samozřejmě ke smíchu více důvodů.

Humor může vyplývat z mnoha věcí - ze situace, ze slovních hříček, ale i z určité pravdivosti. Např. ve filmu Lásky jedné plavovlásky je humor dost smutný. Asi nejzábavnější scéna, kterou si každý vybaví, je scéna v posteli, kde je Pucholt s rodiči. Tomu se celé kino řeže smíchy, a pak najednou vidí tu plavovlásku, která vše sleduje klíčovou dírkou a pláče. To je ten rozměr humoru.

V Krásce v nesnázích je spousta humoru, který vyplývá z toho, že to známe. To, že je to hořké sousto, je dané tím, že se o tu pravdu snažíme. Ale to má v sobě zase určitou očistnost, takovou katarzi.

Myslíte si, že k tomu, aby člověk točil o současnosti, je potřeba dozrát?
My jsme si nikdy neřekli: teď budeme psát o minulosti a teď budeme dělat současnost. Ten proces byl u nás vždycky přirozený. To, o čem jsme si vždycky dlouze povídali, uzrálo do takové podoby, že jsme toho byli plní a cítili jsme, že to teď můžeme napsat. Nevím, jestli to souvisí s naší zralostí, ale možná je to tím, že jsme začali o současnosti více mluvit, respektive o těch postavách. Já osobně nedělám v naší tvorbě žádný rozdíl mezi retrofilmy a filmy současnými. Myslím si, že ten rozdíl je větší v diváckém vnímání. Ale pro nás je ten proces tentýž. Je to povídání o postavách, a když cítíme, že k nim máme příběh, tak se do toho pustíme. Na dobové kulise tolik nezáleží.

obrazek
V každém svém filmu přibližujete divácké obci zajímavého hudebníka. V Krásce v nesnázích je to Radůza.
Radůzu stavím mezi své osobní velikány českého šansonu, počínaje Hanou Hegerovou, přes Zuzanu Navarovou a Zuzanu Michnovou. Jsem její velký obdivovatel a přál jsem si, aby ve filmu Kráska v nesnázích byly její písničky. Ale nevyšel mi ten záměr, který jsem měl. Přál jsem si totiž, aby její písničky tvořily kontrapunkt k hlavní postavě. Ale to úplně přesně nevyšlo, protože divácký dojem na pokusných projekcích byl ten, že se snažím přidat postavě Krásky inteligenci tím, že k tomu hraje Radůza. Jako že ty písničky a texty tam mluví za ni, a ne v tom kontrastu. A to jsme vlastně zjistili dodatečně. Takže jsme nakonec její písničky nepoužili v takovém rozsahu, jak jsme chtěli, jako ten komentář.

Tuto roli tam hraje hudba Glena Hansarda, ke kterému také chovám velký obdiv. Je to irský písničkář, lídr jedné z nejlepších irských kapel The Frames, která dneska v Čechách už hraje tak dvakrát do roka. Glen má v Čechách dívku, takže je tady dost často. Když jsme se poznali, zatoužil jsem, aby jeho hudba byla v našem filmu. Dopadlo to tak, že poslední deska, kterou nahráli s Markétou Irglovou, vznikla v Čechách. My jsme vlastně tři úplně nové písně z této desky a jednu starší použili v našem filmu. Ty tam fungují jako ten komentář. Přece jen u toho mužského hlasu a u angličtiny se tolik nevnucuje pocit, že mluví za hlavní hrdinku.

Kromě Radůzy a Glena Hansarda má film také svou původní hudbu, jejíž autorem je opět Aleš Březina, tak jako u Musíme si pomáhat nebo u Horem Pádem. Řekl bych, že tentokrát je hudba pravým protikladem k Horem Pádem, kde velkorysostí producenta Ondřeje Trojana a tématem jsme používali hudbu z Balkánu, naši, rockovou a všelijakou. Tady si Aleš tentokrát vystačil se čtyřmi muzikanty a napsal takovou nádhernou jednoduchou muzičku.

obrazek
Na kterém nejméně obvyklém místě a na kterém nejpříjemnějším místě jste natáčeli? Mířím tím samozřejmě do vězení a do Toskánska.
Na tom můžu vysvětlit jeden základní paradox. Když jsme točili v pankrácké vazební věznici, bylo venku snad 40°C a vevnitř byl chládek. To prostředí je sice depresivní, ale tam jsem pochopil, proč je tolik vězeňských filmů. Celý prostor je velice fotogenický. Kamkoliv člověk namířil kameru, tak to fungovalo. Já jsem si prostě natáčení ve věznici užil. Byli jsme v chládku a všechno fungovalo. Zatímco ta idylka, kterou jsme natáčeli v Toskánsku, to byl pravý horor. Tam skutečně došlo na to, co říká Fellini, že režie znamená velet posádce Kryštofa Kolumba, která se chce vrátit.

Natáčení probíhalo tak, že se ráno začalo točit v osm hodin, v deset se nebe zatáhlo a už nevyšlo. První den nás to ještě neznervózňovalo, protože jsme točili scény, které se odehrávaly v interiéru a pomáhali jsme si lampami. Ale ty další dny, to už bylo takové psychické trápení! Hodinu jsme čekali, jestli to slunce nepůjde náhodou po okraji toho mraku, nevykoukne. Točil se prostě jeden záběr za tři hodiny. A to je ta situace, kdy jste prostě v tom ráji a nemůžete točit a jen čekáte. Takže nejhorší bylo natáčení v Toskánsku a nejlepší ve vězení.

Ve vězení byli komparsisté, nebo to byli skuteční vězni?
Byli to komparsisté. Ale byli velice věrohodní. Dokonce i Roman Luknár, který tuto skutečnost nevěděl, si myslel, že pán, se kterým hraje scénu v cele, je skutečný vězeň a začal se ho vyptávat, co tam dělá, jak tráví víkendy apod. Autentická je pouze vězeňská stráž.

obrazek
Poprvé se ve vašem filmu objevuje vážně míněná erotická scéna. Jak se vám natáčela?
To je podobné jako s tím Toskánskem. Točit erotickou scénu není něco, co bychom já i herci točili s nějakou velkou chutí. V tomto filmu to má ale své opodstatnění. Musím poděkovat oběma hercům, Aně i Romanovi, že to dopadlo, jak to dopadlo.

Se sexem je to tak, že je to subjektivní prožitek. Na téma soulož bylo patrně natočeno nejvíce filmů. Všichni návštěvníci internetových serverů a majitelé satelitních erotických programů vědí, že natočených milostných sexuálních scén jsou tisíce a tisíce hodin a těžko tam něco nového vymyslet. Ale vy to nemůžete natočit jako pornofilm. Zaprvé by do toho herci nešli a zadruhé to není účelem. Smyslem této scény není, aby to byla jako pornofilm erotická pomůcka, ale aby člověk objasnil nějaký podstatný aspekt soužití mezi nimi. Např. to, že toto manželství už v ničem nefunguje, ale v tomto ano. Tak jako řada manželství funguje ve všem a v tomto ne, tak toto je ten případ, kdy už všechno zdegenerovalo, kde už i ta úcta mezi lidmi vzala za své, ale je tam nějaká živočišná přitažlivost. A to je pro pochopení příběhu a pro jeho prožití velice důležité, a tudíž jsme se nemohli vyhnout tomu, abychom takovou scénu natočili.

Ještě k hereckému obsazení. To, že paní Vášáryová pod vaším vedením filmově vzkvétá, to už víme. Ale jaké to bylo vést ostatní hvězdy českého filmového a divadelního nebe?
S Josefem Abrhámem jsem už natočil svůj první celovečerní film. Takže jsem ho už znal, vždycky jsem se mu obdivoval a na tom se nic nezměnilo. Takže to bylo takové setkání po letech. Je třeba říct, že se mi postava, kterou pan Abrhám hraje, velice líbí. Je to člověk charismatický, laskavý, ale zároveň velice vnitřně pevný. Josef Abrhám vlastně nehraje postavu, která by svým charakterem a energií byla daleko od toho, co on představuje. Čímž neříkám, že to bylo snadné. Ono je to kolikrát pro herce daleko těžší.

obrazek
Poprvé jsem také nepracoval s Jiřím Schmitzrem. S ním jsem se setkal už na FAMU, kde jsem natočil podle Zelenkova scénáře svůj druhý mimoškolní film L.P. 1948. V něm manželskou dvojici hráli Jiří Schmitzer a Hana Brejchová.

S Janou Brejchovou jsem pracoval poprvé, a musím říct, že se mi s ní pracovalo výborně. Taky proto, že není rozmělněna a rozpuštěná v těch všech možných úkolech, seriálech, dabinzích. Bylo to šťastné setkání také v tom, že postava, kterou hraje, patří k těm nejlépe napsaným.

Vyzdvihnul bych také Romana Luknára. Jsem rád, že se po Záhradě opět vrací do československé kinematografie. Chtěl bych s ním pracovat dál, protože to je naprosto výjimečná osobnost. Navíc tím, že víc než patnáct let žije ve Španělsku, je na něm znát určitá celková forma.

Výhrou pro nás bylo také obsazení dětí, které mají ve filmu velkou roli.

Kráska v nesnázích bude v soutěži celovečerních hraných filmů na karlovarském festivalu. S jakými pohnutkami jste přihlásili film do Karlových Varů?
Bylo to ze dvou důvodů. Jednak máme ten festival rádi a navíc si myslím, že by premiéra ve velkém sálu hotelu Thermal Krásce slušela. Ale také proto, že film dokončíme v druhé polovině června, takže je to taková první možná příležitost jak ho představit. Proto jsme byli rádi, že byl do soutěže vybrán.

Tím, že jsem už byl v hlavní porotě festivalu v Karlových Varech, nemám až zas tak přehnaný respekt k výrokům jakýchkoliv porot. Bylo by to hezké, kdyby přišlo nějaké ocenění, ale upřímně to nebyl žádný motiv. To bychom se spíš ucházeli o nějaký americký festival, protože tam jsou takové srozumitelné příběhy vnímány s větším povděkem než na jakémkoliv evropském festivalu.

Petr Jarchovský (rozhovor)
obrazek
Byla báseň Roberta Gravese Kráska v nesnázích pro vás tou prvotní inspirací k napsání scénáře?
Na počátku psaní scénáře stojí vždy nějaká postava, kterou znám ze svého okolí nebo z vyprávění. V tomto případě to byla mladá žena, která žije v nešťastném manželství a musí se rozhodnout, zda u manžela zůstane, či od něj odejde. Volí odchod do jiného prostředí, které je ale pro ni takovým útěkem z louže pod okap. Dostane se skutečně do nesnází.

Když jsme si o tom s Honzou v začátcích vyprávěli, on říkal: „Člověče, to je taková kráska v nesnázích.“ V ten moment jsme si vzpomněli na Gravesovu báseň ve Šrutově překladu. V osmdesátých letech ji zhudebnil Petr Skoumal a my si ji oblíbili jako píseň zpívanou Lubošem Pospíšilem. Zarecitovali jsme si ji a zjistili jsme, že by skutečně šlo sledovat její stopu, že báseň lyricky vyjadřuje to, co my ve filmu chceme dramaticky odehrát.

Jak zásadně ovlivnila postavu krásky Aňa Geislerová? Určitě ji dotvářela svým charismatem, svým neopakovatelným způsobem, jakým ona udělá gesto, pohled. Psal jste to rovnou pro ni?
Pro ni přímo se to nepsalo, ale byla v našich představách velice záhy obsazena. V určité chvíli jsme zjistili, že by to mohla být ona. U našich filmů to tak většinou nebývá, obsazení hledáme až ex post. Aňa byla tedy obsazena trochu dřív. V závěru dokončování scénáře vstoupila i do dotváření dvou verzí příběhu se spontaneitou a samozřejmostí sobě vlastní. A musím říct, že mi hodně pomohla. To jsou přesně ty důležité věci, kdy chytrá herečka řekne: „tohle bych neudělala…“ Nebo: „Proč se ten chlap chová takhle?“ To jsou ta poslední doladění, které já potřebuji, aby určité scény vyzněly věrohodně.

obrazek
Zeptám se i na milostnou scénu. Jak jste ji popsal ve scénáři a jak se vám líbí ztvárněná?
Musíme si ještě upřesnit termín milostná scéna. Milostná scéna je například to, jak se mladý kluk v Pelíškách podívá na holku. Toto je scéna erotická, sexuální. Nejde ji popisovat, aniž by se člověk nestal kýčařem nebo pornografem. Ve scénáři to řeším jedinou větou: vášnivě se milují. Pak už je to na inteligenci a způsobu vhledu těch lidí, kteří to musí před kamerou předvádět. A řeknu vám, opravdu to není žádná zábava. Tam čekám na to, že mi ti skvělí herci pomůžou.

Už pan profesor Vávra, který nás učil na FAMU, říkal, že skutečně dobrá erotická scéna je velmi těžká, protože jde o subjektivní zážitek postav a nikoliv objektivní voyeurskou záležitost.

My jsme s Honzou Hřebejkem nikdy takové scény netočili, protože jsme je nikdy nepotřebovali. Spíš nás obtěžovalo, že do filmů přidávají erotiku, sex nebo nahotu mnohdy i dobří tvůrci z nějaké zvláštní „povinnosti“, aby ukojili divákovu žádost. Dokud jsme je nepotřebovali pro naše postavy, tak jsme je nepoužívali. Takže, když už takovou scénu v našem filmu použijeme, je to jen proto, aby bylo jasné, co se v našem příběhu děje.

Netradiční na český film je i zasazení části příběhu do Itálie. Proč zrovna Toskánsko? Je pro vás tento kraj nějak výjimečný?
Toskánsko máme rádi, často tam jezdíme. Neznáme tento kraj jen jako běžní turisté, ale i trochu více. Byli jsme jako by i „za rohem“ v této zemi - posečkali jsme tam, prodleli s lidmi, poznali jejich mentalitu. A navíc je to krásná země. Když potřebujete ve filmu ukázat, že postavě se těžko odněkud vrací domů, tak nemůžete ukázat Karl-Marx-Stadt.

obrazek
Jakou roli zahrála Radůza v kontextu celého příběhu? Pan režisér říkal, že nakonec měla jinou roli, než tam původně měla mít.
Ono se samozřejmě všechno vyvíjí. Když je celý materiál hotový, slova scénáře jsou převedena do řeči obrazů, původně fantomatické postavy se promění v konkrétní herce, kteří to celé někam posunou, najednou zjistíte, že třeba film dostal jiné tempo. Původní nápad, že někde bude konkrétní píseň, musíte změnit, protože by to film zpomalilo. Najednou zjistíte, že umístění té písně do jednoho místa filmu je silnější, než kdybychom ji použili během filmu čtyřikrát v kratších fragmentech. A takhle se proměňovala úloha Radůzy. Ve filmu hraje samu sebe. Hraje šansoniérku, která zpívá v hudebním klubu. Původně jsme si ale mysleli, že se bude ve filmu objevovat sice méně, ale častěji. Ve finále tam má dvě scény, ale ty mají zase větší plochu.

Chtěl byste něco říct k některé z postav?
Musím zmínit postavu, kterou hraje Josef Abrhám. Původně to měla totiž být postava pětatřicetiletého kluka. Ale nějak nám pořád neseděla. Chtěl jsem mu vymyslet nějaký charakter, ale něco mi na něm nehrálo. Odjeli jsme si od toho odpočinout na dovolenou do Itálie, a tam se stal zázrak. Ta postava přišla za námi. Najednou se objevil pán, který nám představil svou sympatickou mladou ženu a pozval nás k sobě na návštěvu. Tam jsme zjistili, že to je postava, kterou potřebujeme do našeho příběhu. Jen s tím rozdílem, že je o třicet let starší než ta naše. Tak jsme si říkali, co kdybychom opisovali ze skutečnosti a tu naši postavu udělali také o třicet let starší? Hrozil jsem se toho, že budu muset přepsat celý scénář. Ale nakonec jsem přepsal jen tři věty, protože ta naše původní postava mluvila od počátku jako ten šedesátiletý chlap. On byl prostě zakletý od začátku, my to nedokázali odhalit a tak musel přijít a říct: „To jsem já!“

obrazek
Jak byste film charakterizoval?
Myslím si, že to, o čem s Honzou Hřebejkem ve svých filmech vyprávíme a jakým způsobem to vyprávíme, se pořád někam vyvíjí. Nejblíže tomuto filmu je náš předchozí film Horem Pádem - film ze současnosti, ve kterém ta naše poetika získala určitou vnitřní rozhněvanost a razanci. Jsou zde dramatické situace, jsou zde i situace skličující, přesto zde nepřestává být přítomen humor.

Jak vypadá vaše vzájemná spolupráce s Honzou Hřebejkem? On do scénáře zasahuje. V momentě kdy už je scénář hotový a začne se natáčet, máte ještě právo do toho zasáhnout, nebo už jenom přihlížíte?
Vždycky tomu bylo tak, že mám možnost jít s látkou až do samotného konce. Samozřejmě v určitou fázi přebírá režisér velkou zodpovědnost a je tím kapitánem, který má hlavní slovo. Bylo by kontraproduktivní, kdyby scenárista pobíhal po place a říkal hercům pokoutně nějaké jiné pokyny. To by byl rychlý konec. Já mám výhodu, že mohu být i u samotného natáčení. Když režisér o něčem pochybuje, zkonzultuje to se mnou, bavíme se o tom. Nikdo nemá dojem, že to jeden druhému zkazil. Z mých úst nikdy nikdo neuslyší - já to myslel jinak, ale pan režisér si to udělal takto. Spoluvina je trvalá od začátku do konce. I za případné dílčí omyly neseme vinu oba. Naopak odměnou může být sdílené uspokojení.

Všechny filmy, které jste točili a byly retro, byly nahlíženy s humorem a lehkostí. Současnost je ve vašich filmech spíše hořká než komická. Je to tím, že nemáte nadhled, nebo tím, že takto současnost vnímáte?
Když máte látku, kterou vzpomínáte, nebo je to dokonce zprostředkovaná vzpomínka rodičů nebo starších kamarádů, tak odstup umožňuje, aby nastoupila nostalgie. Pohled na současnost s sebou nese jiný přístup. Tam nastupují jiné emoce, např. aktuálnost nebo bezprostřední komentář, můžete dát průchod hněvu, ironii, zaujímat postoj. Ale byl bych rád, kdyby ani ta hořkost nevylučovala humor.

obrazek
Jak bude pokračovat vaše další tvorba? Byly to nejdříve retrokomedie, teď jsou to filmy ze současnosti. Máte touhu napsat nějaké sci-fi?
To určitě ne. Ono se takhle ani plánovat nedá. My jsme si ani nikdy neříkali, že budeme dělat nejdříve filmy, které se ohlížejí do minulosti, a pak že začneme nahlížet současnost. Ono nás to nějak na té cestě potkalo. Uvedla nás vlastně spolupráce s Petrem Šabachem, který byl starší, měl už něco napřemýšleno a napsáno, a my jsme teprve začínali. A takhle se to postupně vyvíjí. Já sám bych rád věděl, kam nás to dovede.

Já už vlastně mám určitý náskok. Zatímco se dokončuje film Kráska v nesnázích, už mám napsaný další scénář. Pracovně mu říkáme Medovník.

Ondřej Trojan (rozhovor)
obrazek
Kráska v nesnázích je už pátý film, který ve vaší produkci Jan Hřebejk spolu s Petrem Jarchovský natočili. Když za vámi tato dvojice přijde s novým filmem, je to už automatické, že jim tento film produkujete? Anebo se zajímáte, o čem film je a z hlediska producenta se snažíte i nějak ovlivnit scénář?
Určitě to není tak, že bych se rozhodoval, jestli do toho chci nebo nechci jít. Prostě už skoro automaticky do toho jdu. I já vkládám do scénáře svůj potenciál. Zrovna scénář Krásky v nesnázích se hodně proměnil od své první verze až k té realizační. Film se měnil dokonce i ve střižně, krátily a přesouvaly se scény, což filmu nakonec velice prospělo.

Jan Hřebejk s Petrem Jarchovským se nechali inspirovat Gravesovou básní. Zasahoval jste nějak do scénáře v tom smyslu, aby nebyl film příliš poetický?
Mně poetika nevadí. Předloha je pěkná, ale je to přece jen nějaký rámec, který oni zaplnili současným příběhem. Mimochodem velmi emotivním. Řekl bych, že Honza Hřebejk ještě nikdy takto emotivní film nenatočil. Dostal se postavám hodně hluboko pod kůži, což je na Krásce velice přitažlivé. A určitě to ocení i diváci. Prezentovali jsme už film soukromně ve Spojených státech a viděli jsme, jak byli lidi těmito emocemi zasaženi.

Měli jste zkušební projekce pro vybrané publikum, film viděli diváci v zahraničí. Doznal film ještě nějakých změn podle reakcí diváků?
První verze byla sestříhána už s vědomím, že se do ní bude zasahovat. Pustili jsme si ji jednou s pár vybranými diváky, abychom se společně utvrdili v tom, co chceme z filmu vyndat nebo dynamizovat, krátit. Takhle to probíhalo asi v pěti vlnách.

obrazek
Měnily se i postavy nebo jejich chování? Nebo to byla změna jen v rytmizaci filmu?
Postavy už měnit nelze. Když se ale píše scénář, tak nikdy nevíte, kolik toho budou herci schopni v jednotlivých scénách ze sebe dostat do filmu tak, aby se už divák nepotřeboval utvrzovat třeba v tom, že vztahy jsou nastaveny právě takhle, což v tomto filmu splnili herci výborně. Proto se nám ve střižně jevily některé scény jako nadbytečné, protože jen rozvíjely nebo opakovaly něco, co už bylo jasné. Dopředu se ovšem nikdy nedá odhadnout, která scéna bude silnější, která se víc podaří. Jistá míra odpadu je proto zcela přirozená.

Jak byste okomentoval erotickou scénu, která se ve filmu objeví? Byly kolem ní velké diskuse?
Naopak, natáčení proběhlo zcela přirozeně a nenuceně. Herci věděli, že tato scéna respektive tyto dvě scény jsou pro film nutné, že to není jen nějaký artistní kousek pro přilákání diváků.

Co byste řekl k setkání dvou hvězd českého filmu Ani Geislerové a Jany Brejchové?
Takovéto generační obsazení dvou silných osobností bývá někdy ošidné, jak známo z přísloví o dvou kohoutech na jednom smetišti. Nicméně k žádnému skřípání nedošlo. Obě se znamenitě doplňovaly, což budou moct už brzy posoudit diváci. Určitě není pochyb o tom, že hrají matku s dcerou. Jana Brejchová po delší době mohla v této charakterní roli ukázat, jaká je to mimořádná herečka. A to je na Honzových filmech právě vzácné, že umí z herců dostat věci, o kterých si možná ani oni sami nemyslí, že v nich jsou. Před Aňou i Janou za brilantní výkony v Krásce proto rád smekám své sombrero.

obrazek
Aňa Geislerová je téměř vaše dvorní herečka, obsadil jste ji už do jejího prvního filmu, hrála i v Želarech. Jak vám vyzrává před očima?
Neskromně si myslím, že Želary byly pro Aňu v jejím herectví v mnoha momentech zlomové. Mohla se odstřihnout od rozpustilých diblíků a jisté škatulky, která se na ni začala už trošku vršit. Zahrála osudovou, dramatickou roli, kterou v Krásce rozvinula ještě jiným směrem, tím, že je to příběh ze současnosti. Mohla zde být ještě více sama za svou postavu a víc improvizovat s textem. Myslím si, že je to další posun v její herecké kariéře. Aňa je nesporně talent, který by bez problémů uspěl i v zahraničí.

Jste v České republice považován za nejúspěšnějšího filmového producenta. Každý rok uvádíte do kin nový film, sbíráte ceny venku i doma. Je z tohoto pohledu pro vás snazší sehnat peníze na další film třeba už jen proto, že Hřebejk - Jarchovský - Trojan jsou značka?
Díky zkušenostem mi to jde rychleji, nikoli snáze. Finanční zdroje totiž neustále vysychají, takže je spíš film od filmu trýznivější ho zafinancovat. A to i s takovými tvůrci v zádech, kdy se dá předpovídat, že film vydělá dvacet milionů na výnosech. Jenomže film stojí okolo pětatřiceti milionů, takže já musím někde vyšťourat těch patnáct neinvestičních milionků…

obrazek
Nakonec jste se rozhodli, že se s Kráskou budete v červenci účastnit i hlavní soutěže na MFF v Karlových Varech. V mezinárodní „áčkové“ soutěži nejste poprvé. Co si od toho slibujete?
Myslím si, že tento film by mohl na festivalech bodovat. Věřím, podobně jako u filmu Musíme si pomáhat, že kromě tuzemska by mohla Kráska zkrátka uspět i v zahraničí.

Jak byste tento film charakterizoval?
Je to film zábavný, místy i tragický. Jak už je pro tvorbu Honzy Hřebejka a Petra Jarchovského typické, jde o směs emocí, přelívání sympatií k jednotlivým postavám a právě ono balancování na špičkách nabroušených kudel komična a tragična. Silný příběh, překvapivý děj a vynikající herci dávají Krásce spád. Je zde krásná hudba a po filmařské stránce je film vizuálně působivý, širokoúhlý.

O hercích

Aňa Geislerová
Jedna z nejobsazovanějších českých hereček. Přírodní talent, který se objeví jednou za spoustu let. Navíc s osobitým chováním, stylem, obrovským sex-appealem a zahraničními úspěchy, tedy i šancí stát se mezinárodní hvězdou. Narodila se 17. dubna 1976 v Praze. Její tatínek je japanolog, maminka výtvarnice. Má dvě sestry: starší Lenka pokračuje ve stopách své matky a Ester je filmovou herečkou a modelkou. Anna nedokončila studium na konzervatoři a od čtrnácti let pracovala jako modelka v italském Milánu. Před kamerou debutovala v roce 1990 v Trojanově snímku Pějme píseň dohola. První velká role přišla rok nato ve filmu Filipa Renče Requiem pro panenku.

Jana Brejchová
Narodila se 20. ledna 1940 v Praze. Její kariéra odstartovala rolí Píďalky ve filmu Jiřího Sequense Olověný Chléb, kdy ji v kobyliské škole objevil Ladislav Helge. Stala se nejobsazovanější herečkou své generace, sklízela obdiv a vavříny na všech domácích i zahraničních festivalech. Měla štěstí na režiséry, kteří jí poskytli příležitost a dokázali ji vést. Nebýt však její učenlivosti, talentu a pokoře, asi by byla jen stěží už v roce 1958 vyhlášena domácí Herečkou roku. Z režisérů, s nimiž během let spolupracovala nejraději, vzpomíná asi nejvíce na Jiřího Krejčíka, Vojtěcha Jasného, Evalda Schorma a Zdeňka Podskalského. Na počátku 70. let začala hrát také divadlo. Není žádným tajemstvím, že mezi její životní partnery patřili dnes už světoznámý režisér Miloš Forman, německý herec Ulrich Thein a čeští herci Vlastimil Brodský a Jaromír Hanzlík. V současnosti žije s hercem Jiřím Zahajským. Z manželství s Vlastimilem Brodským má dceru Terezu, která jde úspěšně v rodičovských šlépějích a se kterou si zahrála například ve filmech Citlivá místa a Vlastně se nic nestalo. Stopy Jany Brejchové v českém filmu a v českém publiku jsou nesmazatelné, její tvář nezaměnitelná, její projev nenapodobitelně osobitý.

Jiří Schmitzer
Narodil se 25. listopadu 1949. DAMU absolvoval roku 1974, poté nastoupil do Činoherního studia v Ústí nad Labem, od roku 1985 je členem Ypsilonky. Poprvé si jej pro větší filmovou roli vybral režisér Oldřich Lipský do komedie Tři chlapi na cestách 1973) inspirované populárním televizním seriálem. Popularitu mu přinesly také jeho písničkové recitály. Se svou dvanáctistrunkou natočil již tři alba.

Josef Abrhám
Narodil se 14. prosince 1939 ve Zlíně. Po dvou letech studia herectví na VŠMU v Bratislavě přešel na pražskou DAMU, kde absolvoval v roce 1962. Začínal v Divadle na Vinohradech, v téže době hostoval i na scéně Národního divadla. Po ukončení vojenské služby nastoupil do vznikajícího Činoherního klubu, se kterým je spjata stěžejní etapa jeho divadelní kariéry. Roku 1992 přijal angažmá v Národním divadle, nicméně po dvou letech odešel z divadla natrvalo. Poprvé se před kamerou objevil ve třetím ročníku DAMU v černobílé moralitce Strop (1961) - absolventského filmu Věry Chytilové. Navzdory hereckému mistrovství nepodléhal Josef Abrhám nikdy hvězdným návykům, sporadicky poskytuje rozhovory a nerad se předvádí na veřejnosti.

Roman Luknár
Narodil se 1. června 1965 v Bratislavě. V roce 1987 absolvoval studium herectví na Vysoké škole muzických umění v Bratislavě. Byl členem Divadla pro děti a mládež v Trnavě a Divadla Astorka Korzo ’90. Od roku 1991 žije a umělecky působí ve španělském Madridu. Vytvořil víc jak stovku postav ve slovenských, českých, španělských, německých a maďarských inscenacích, televizních a hraných filmech. Je všestranným hereckým typem, ale nejvděčněji se cítí v poloze osamělého hrdiny, intuitivně bojujícího za svou pravdu a smysl života.

Emília Vašáryová
Narodila se 18. května 1942 v Horné Štubně. Spolu s mladší sestrou Magdou vyrůstala v učitelské rodině. Od dětství hrála ochotnické divadlo a také se aktivně věnovala sportu (gymnastika). V roce 1964 absolvovala herectví na Vysoké škole muzických umění v Bratislavě a od 1964 je členkou Slovenského národního divadla, kde ihned zaujala ve velkých rolích klasického repertoáru. Nedávno byla vyhlášena slovenskou herečkou století. Před kamerou debutovala ve slovensko-maďarském snímku Dáždnik sv. Petra. V českém filmu se prosadila už na počátku 60. let, kdy si zahrála ve snímku Vojtěcha Jasného Až přijde kocour (1963) záhadnou tanečnici Dianu po boku Jana Wericha. Emília Vášáryová pravidelně hraje na pražských scénách (Divadlo Na zábradlí, Činoherní klub, Letní shakespearovské slavnosti). Je držitelkou prestižní české divadelní Ceny Alfréda Radoka. Je rovněž profesorkou na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě.

Jiří Macháček
Jiří Macháček se narodil v roce 1966 v Litoměřicích. Studoval Právnickou fakultu na Karlově univerzitě a zároveň Ježkovu konzervatoř. Vystupoval v několika divadlech (např. v Divadlo Na zábradlí, Sklep) a zahrál si v mnoha filmech. Za film Samotáři, ve kterém se objevil v roli věčně zhuleného Jakuba, získal Českého lva za nejlepšího mužskou vedlejší roli. Kromě herectví se Jiří Macháček věnuje své hudební skupině MIG 21, ve které působí jako zpěvák a textař. S touto skupinou již vydal tři alba.

Jan Hrušínský
Jan Hrušínský se narodil 9. června 1955 ve slavné herecké rodině Hrušínských. Herectví se věnuje odmala, v divadle hrál poprvé ve čtyřech letech. Jako desetiletý zaujal na scéně Stavovského divadla v Měsíci na vsi a hned rok nato přišla role Mamilia v Zimní pohádce, v níž jej jako začínající talent zaregistrovala i kritika. Po maturitě na pražské konzervatoři nastoupil do ústeckého Činoherního studia. Zde se potkal se svou ženou Miluší a s režisérem Janem Grossmanem, který výrazně ovlivnil jeho pohled na herectví a divadlo vůbec. Poté byl až do roku 1989 v angažmá v tehdejším Realistickém divadle v Praze. Následovalo divadlo Na zábradlí, Divadlo v Řeznické a hostování, kromě jiných, v Národním divadle a Městských divadlech pražských. Poprvé se objevil před kamerou už v pěti letech v televizní inscenaci Františka Filipa Český koncert. O skutečném herectví se dá ovšem mluvit až v rámci televizní inscenace Babičky (1971), v níž pod vedením Antonína Moskalyka ztvárnil romantického Orlíka. Od svých šestnácti let se začal v televizi objevovat pravidelně jako oblíbený představitel spořádaných nejistých mladíků a princů a díky těmto rolím získal značnou popularitu. V roce 1997 zvolil takzvané svobodné povolání a v roce 2002 založil Divadelní společnost Jana Hrušínského. V prosinci 2004 otevřel vlastní scénu: Divadlo Na Jezerce.

Andrei Toader
Narodil se 5. března 1966 ve Frýdku-Místku. Na ostravské konzervatoři vystudoval hru na cello, studoval také na Pedagogické fakultě, studium však nedokončil. Do roku 1998 hrál s kapelou Buty, podílel se na vzniku jejich prvních čtyř alb. Poté založil zbrusu novou kapelu Laputa, kterou s ním tvořili tři členové But a dva muzikanti z bývalé brněnské funky sestavy Narvan. V Praze začal pracovat jako produkční a asistent režie. Podílel se na scénářích parodických pořadů Šteindler, Vávra, Čtvrtníček uvádějí. Nyní pracuje v reklamě. Jeho první filmovou rolí byl policajt v Hřebejkově snímku Horem pádem.


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Vzhledy:
    Vlastni
    Pátek 24. 10. 2014 Svátek má Nina
    Vyhrávej v casino.cz   Ušetři na UkažSlevy.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz