V krajině hororových remaků se zrodila nová rasa, která převyšuje své starší bratříčky o celou délku (spíše hloubku) dalšího rozměru. Podaří se 3D technologii vzpružit poněkud upadající tendence tohoto filmového žánru? A víte, že vlastně celkem ano?  
 
Ne pro každého je Valentýn svátkem zamilovaných, a obyvatelé malého důlního městečka Harmony by o tom mohli povídat. Zejména Tom (Jensen Ackles), který nešťastnou náhodou zavinil neštěstí na dole, jež spustilo sérii masakrů v režii jediného přeživšího horníka, Harryho Wardena (Richard John Walters). Jednou z obětí brutálních jatek se málem stal i Tom sám, a proto na dlouhých deset let opustil město, i svou přítelkyni Sarah (Jaime King), aby se se situací vyrovnal. Klikatice Osudu jej však stejně nakonec zavede zpět domů, aby prodal rodinné dědictví, a setkal se starými známými i nepřáteli. Jeden takový, Axel (Kerr Smith) je shodou okolností manžel Sarah a zároveň místní šerif, který dá nově příchozímu jasně najevo, že zde není vítán. Zejména když je po deseti letech klidu opět nalezeno několik krvavě zavražděných obyvatel s dírami po krumpáči v tělech, a po městě se začne šuškat, že se Harry Warden vrátil ze záhrobí. Může to být jen nesouvisející náhoda?  
 
Po nejrůznějších přírodopisných a naučných výletech do hlubin vesmíru, oceánů i lidského těla a po záznamu koncertu U2 na jihoamerickém turné přichází na pole 3D vůbec poprvé i „pokleslý žánr“ horror. Mužem, který se touto průkopnickou cestou vydal, je režisér Patrick Lussier, známý z druhořadých horrorů jako „Dracula 2000“, „Hlas Smrti 2“, či „Oko“. Tentokráte však pan režisér nenechal nic náhodě a rozhodl se pro 3D diváky znovu oživit kanadský slasher George Mihalka „Krvavý Valentýn“ z roku 1981. Je až úsměvně symbolické, že tato předělávka přichází do kin týden po uvedení remaku „Pátek Třináctého“. Už na začátku osmdesátých let totiž byly tyto dva filmy srovnávány, neboť se kritici původnímu „Krvavému Valentýnu“ vysmívali, že jde okatě ve stopách „Pátku Třináctého“ Seana S. Cunninghama (tomu ovšem zase vyčítali vykrádání „Halloweenu“ Johna Carpentera - co by asi titíž kritici řekli současné předělávkové mánii?). V roce 2009 však „Krvavý Valentýn“, oděný do nového kabátku, stoprocentně přebije aktuální „Pátek Třináctého“. Má totiž náskok celého jednoho rozměru, a to se u slasherů, točených s důrazem na vizuál, projeví nekompromisní měrou.  
 
Ještě předtím, než si nasadíme vtipně vypadající brýle spojující rozmazaný obraz do plastického celku, se však podívejme na scénář. Ten navazuje na svého staršího jmenovce, a i když ani tady nemůžeme čekat nějaké hluboké myšlenky či rozkrývání univerzálních pravd, přiznejme mu alespoň nějaký zajímavý vývoj a zápletku obklopenou náznakem tajemna. To dává příjemnou protiváhu brutálním přímočarým útokům, bez kterých by se ostatně žádný slasher neobešel. Scénáristům navíc zaslouží přičíst k dobru, že i když je konec poměrně logickým vyústěním příběhu, divák má ve finále hned dva podezřelé, pro které se může rozhodnout podle svých sympatií. I když tušíme, kdo je asi vrahem, potěší, že nám tvůrci dávají na výběr. Na druhou stranu úplně poslední scéna před titulky je možná až trochu moc „prodaná“ - i ve filmu totiž platí, že méně je někdy více.  
 
Z mnoha logických důvodů se nevyhneme srovnání s nedávným „Pátkem Třináctého“, kde „Krvavý Valentýn“ kromě trojrozměrného vizuálu vítězí i na poli příběhu a atmosféry. Sice i zde nacházíme čekané lekačky (bohužel i včetně poměrně laciného způsobu ke zvýšení napětí – zakopnutí a pád – a to hned dvakrát), ale 3D filmy zkrátka mají (doslova) o celý rozměr náskok. Lussier se rovněž dospěle omezil pouze na jednu soulož a nahotinku, které se navíc dají s přivřenýma očima zařadit do příběhu (zejména díky malé kameře).  
 
V čem si však oba filmy určitě nemají co vyčítat, jsou krvavé (a ne vždy zrovna „chutné“) detaily, poskakující na pomezí mezi škatulkami „hnus“ a „zvrácený humor“ a s tím související „Bčkovost“. Zde samozřejmě dominuje 3D pohled, který nám nabízí nevšední úhly a několikrát nechá nebezpečné předměty prolétnout těsně kolem diváka. I z této technologie však mohli tvůrci vymáčknout víc, než jen trojrozměrné vnitřnosti, a měli k tomu velmi dobrou příležitost v podobě klaustrofobických prostor starého dolu. Aspoň, že si Lussier a spol. uvědomili sílu 3D leteckých průletů nad doly a městem, které vypadají fantasticky, a proto s nimi nešetřili. Oko pohladí i pěkné úvodní, a zejména závěrečné titulky podbarvené jízdou do útrob matičky Země skrz důlní tunel, na jehož konci čeká…no kdo asi? Působivý obraz byl doplněn pěknou, silnou soundtrackovou hudbou a mohutným zvukem, hrdě nesoucím zástavu „Skywalker Sounds“ George Lucase. Zvuk příjemně děsivého filtrovaného dechu vraha s krumpáčem, tolik připomínající padoucha stojícího na temné straně Síly, ve velmi vzdálené galaxii tak určitě není jen náhoda.  
 
Špatně přehlédnutelnou chybou dobře rozehrané partie silného audiovizuálu a scénáře, který neurazí, jsou však herci. Těžko říct, proč, ale trojúhelník hlavních hrdinů příliš nefunguje, stejně jako zástup vedlejších postav. Ještě se celkem dá koukat na Kerra Smithe, Edi Gathegiho, Kevina Tighea a Megan Boone, zato Jensen Ackles je sympatický leda tak v hornickém mundúru se zakrytou tváří (a i tady působí lépe Richard John Walters), neboť jeho, stejně jako výkon Jaime King, působí velmi ploše a nepřesvědčivě.  
 
Malé shrnutí na závěr. Atmosféra, hudba, zvuk, kamera, příběh i "záporák" celkem fungují, škoda herců, kteří výsledný výkon posílají nejméně o hvězdičku dolů. Je také třeba si upřímně přiznat, že je to především technické zpracování, které nahnalo „Krvavému Valentýnu“ body do tabulky - bez třetího rozměru by film rozhodně tak dobře nepůsobil a hodnocení by tak bylo ještě o něco slabší. Lussier však přeci jen dokázal husarský kousek – v době vypalování a stahování filmů dal fanouškům horroru velmi dobrý důvod, proč by měli zvednout pozadí a uložit jej do sedaček kin. Takhle zblízka si totiž svou oblíbenou porci krve určitě ještě nevychutnali.