fb  Sdílet
   Informace    Recenze    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    

77% 10 hlasů
7.7 10 10
Rakousko, , 93 min., od 12 let
Kinopremiéra v ČR 16.8.2012 v SK 21.6.2012

Režie:


Ukázka
02:14



Příběh turecké dívky, která byla „najata“ jako druhá manželka.
Když Ayse slaví svatbu, téměř každý v její turecké vesnici věří, že si bere Hasana, který je jen o pár let starší než ona. Ale ve skutečnosti je Ayse poslána do Vídně jako druhá žena Hasanova otce, Mustafy. Dívka přijíždí do Rakouska a dostává se jí rozporuplného přijetí od nové rodiny. Mustafovy děti, kdy některé z nich jsou starší než Ayse, se k ní obrací zády. Jen Fatma, Mustafova manželka, která umírá na rakovinu, se zdá opravdu potěšena: nyní si může být jista, že její muž, kterému byla vždy loajální a obětavou muslimskou ženou, má dobrou nástupkyni. Mezi dvěma ženami se rozvine zvláštní přátelství, ale to je brzy podrobeno zkoušce, když rodina čelí nečekané ráně osudu. Režisér Umut Dag vypovídá o komplexním mikrokosmu turecké rodiny žijící ve Vídni a projevuje tak ohromný díl citlivosti v práci, která odkrývá vztahy mezi starým a mladým, loajálností a přátelstvím a nebojí se vyvolat hluboko usazené emoce.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Tohle je snímek, který podle mého názoru do odpadu určitě nepatří, jak tu naznačil yamk5 a Chris_Mike. Docela povedené drama se slušnými herci a povedenou pointou. Lepší průměr 55%. Trvalé následky to nezanechá.
+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Titulky, Oficiální stránka    Videotéka: přidat si do ní film

Recenze

Na Kumě je pro mě dobrá obzvláště jedna věc a to, jak se odvracíme od zažitých stereotypů nazírání na nejrůznější problémy, které si zvykla většina produkcí zpracovávat úplně jinak. Mluvím o aktuálních společenských tématech, jejichž palčivost se tu odkrývá, resp. jak relativní může být vypořádání se s nimi. Ale není to dané tím, že by kupříkladu američani (vystupující na plátně se zaručeně odlehčenými a svěžími replikami, mající ten správný světonázor) byli pitomci, může se to dokonce jevit naprosto opačně. Napadá mě spojitost s projektem „Sex ve městě.“ Ale o tom později.  Kuma je pro mě niterná, jak niterná dokáže být muslimská tradice a falešná morálka.  Abych byl konkrétní. Kuma není tím, čím se zdá být. Líbí se mi ty zvraty v ději, které vás nutí neustále být ve střehu a neustrnout v nějakém otupělém stavu unylé psychologické stati.  Už na začátku filmu se odehrává něco, co není vůbec zřejmé a pokud patříte ke „control freaks“ nebo u sebe pozorujete jakousi tende... Celá recenze

Umut Dag (rozhovor)
obrazek
Kuma je příběh, kde se prolínají různé generace a kultury. Je to založeno na vašich vlastních zkušenostech?

Ne. Určitě ne. Narodil jsem se ve Vídni a moji rodiče jsou Kurdové. Emigrovali z Turecka. Můj otec byl dělník a moje matka byla žena v domácnosti. Vyrůstal jsem ve čtvrti 20th District, oblasti pracovní třídy a mnoha imigrantských rodin a toto prostředí rozhodně nebylo umělecké. Což znamená, že je malý zázrak, že jsem natočil film, který se promítal na Berlínském filmovém festivalu. Ale to nebyl ten rozhodující faktor pro natočení tohoto filmu. Začínal jsem s postavou matky, někým, kdo má zastaralé hodnoty a inklinuje k nim. Tyto hodnoty jsou její jedinou oporou, protože ona věří, že jsou správné a cítí, že pokud je bude dodržovat, může tak chránit svoji rodinu. To byla myšlenka, se kterou jsem začal.

Věděl jsem o fenoménu druhé manželky, která se v Turecku traduje, i když to není dnes až tak běžné. Ve výjimečných situacích, jako je v příběhu filmu, kdy je matka nemocná, se může v určitých regionech stát, že si manžel vezme druhou ženu. Začal jsem přemýšlet o tom, že musí existovat situace, kdy sama první manželka vyhledá pro muže druhou ženu, aby se postarala o rodinu. A to mi přišlo jako velmi zajímavá myšlenka, protože turecká společnost klade více důrazu na to, jak rodina působí navenek, než kdokoliv jiný. Otázka, čeho rodina dosáhla, je velmi důležitá. Je rodina hrdá na své děti? Jak se rodina prezentuje vůči okolnému světu? Ve struktuře, jako je tato, se cítíte stále pod tlakem - nejen ve smyslu, že musíte stále fungovat, ale také proto, že musíte být víc, než skutečně jste. Jste navlečeni do svěrací kazajky a to život skutečně neusnadňuje. Máte pocit, že se nemůžete pořádně otevřít druhým lidem, protože cokoliv řeknete, by mohlo být vykládáno jako slabost, a díky tomu jsou lidé více izolovaní a osamělí. Začal jsem se zajímat o to, jaké by to bylo pro starší matku, kdyby věděla, že musí zajistit svoji rodinu, dříve než zemře. Pak by pro ni bylo celkem reálné přivést někoho cizího - někoho, kdo by mohl být izolován úplně stejným způsobem.

Film se zaměřuje nejen na postavu matky, ale také na několik dalších ženských postav a všechny balancují, svým vlastním způsobem, dennodenně mezi dvěma kulturami.

Film znázorňuje různé aspekty této situace, ale není to v podstatě zamýšleno jako kritika společnosti. Je to mnohem více záležitost pozorování rodiny a toho, jak odlišní jedinci reagují emocionálně na mladou ženu, která je do rodiny přivedena - jak se ti lidé společně mění nebo jak se vzájemně vzdalují během tohoto procesu.

Měl jste pocit, že by mohl být příběh vyprávěn silněji pomocí ženských postav?

Samozřejmě. Z mého pohledu ženy všeobecně mají mnohem fascinující příběhy k vyprávění. Nemyslím to z nějakého zjednodušeného postoje vůči pohlaví, ale protože ve filmové historii je mnohem méně filmů o ženách. 95 % filmů je o mužích, s ženami hrajícími dekorativní role a ony si to nezaslouží. Je tu tolik zajímavých příběhů - a toto byl jeden z nich. Bylo pro mne důležité, že v Kumě by měli muži dostat stejný prostor, který je běžně připisován ženám v jiných filmech.

V Kumě je jasná převaha záběrů z interiérů. Pokoje, do kterých je příběh zasazen, zdánlivě symbolizují, do jisté míry, uvěznění životů těchto žen. Zamýšlel jste znázornit toto jejich „omezení“ pomocí těchto prostor?

Skutečně dlouho jsme přemýšleli o tom, jak znázornit tento ženský život. Co tu prožívají ženy starší generace? Hřiště, škola, kterou jejich děti navštěvují, supermarket a možná ulice, které je zavedou k jejich nejbližším příbuzným. A v létě, grilování na Danube Island. Naneštěstí to je smutná realita. Tato skutečnost, kombinovaná s ústředním dějem našeho filmu, prostě nenechala více možností pro rozvíjení prostoru. Ano, mohli jsme tak divákům přinést ohromné množství exteriérů a interiérů a touto naší volbou jsme riskovali, že si je znepřátelíme omezenou prostorovostí a určitou nudností…

Jazyk je jedním z prvků filmu a také aspektem příběhu: některé postavy hovoří německy, aby k sobě nepustily Aiše, ale když se i ona začne učit tento jazyk, působí to jako krok směrem k emancipaci.

Byl jsem skutečně rozhodnut, že mě nikdo nemůže odradit od natočení filmu o integraci. Nemám rád toto slovo a nechci s tímto předmětem příliš zacházet, protože si nemyslím, že skutečně existuje. Lidé mohou žít dohromady, žít s druhými a vedle druhých, vše z dobrých důvodů. Ten film není nějakým prohlášením; je to jen pozorování toho, co se může ve skutečnosti stát a co se také děje. A není to založeno na nějakém kalkulu, ale na potřebě, což znamenalo najít autentický vypravěčský tón.

obrazek
Nechtěl jste natočit film o integraci - a ve skutečnosti, právě naopak, je Kuma film, který zobrazuje uzavřenou komunitu v rakouské společnosti.

Bylo by ode mne naivní, kdybych si myslel, že se mohu této otázce vyhnout. Samozřejmě se s tím musím vypořádat. Jsme ve Vídni a toto je současný subjekt, který bude diskutován po další generaci, či dvě. Naneštěstí. Ale myslím si, že tento příběh by stejně tak mohl být zasazen do horské vesnice v Tyrolsku. Možná ne s druhou ženou, ale s mladší ženou, která se přivdá do rodiny. Kuma je rodinný příběh, kde se střetávají rozdílné hodnoty. Čínská rodina, která se přistěhovala do Vídně před 30 lety, dobře zná podobné problémy mezi generacemi. Je to základní otázka spojená s imigrací, ale není to kulturně specifický fenomén.

Co Vás přimělo si vybrat turecký název pro tento film a co Kuma znamená?

To je dobrá otázka. To je něco, co jsme dlouho řešili. Ve skutečnosti jsme našli německý název a v jednu chvíli jsme ho chtěli používat. Během natáčení a stříhání filmu se to však emocionálně přesunulo do trochu jiné oblasti. Druhá žena přejímá roli katalyzátoru rodiny. Samotná přítomnost této cizí bytosti spouští lavinový efekt, který by se jinak neprojevil. Tak jsme se rozhodli, že by bylo mnohem výstižnější použít titul, na který se lidé musí podívat dvakrát, kde se napoprvé neztotožní s něčím konkrétním, ale zároveň si ujasní, že tento film je o rodině s odlišným jazykem a kulturou.

Kuma je turecké slovo, které doslova znamená „druhá žena“, takže to popisuje přesně ženy, které jsou přivedeny domluveným sňatkem do rodiny s již velkými dětmi.

Není to tak dávno, kdy Váš snímek Papa vyhrál cenu First Steps Award (ocenění pro nejlepšího mladého filmaře v německy mluvících zemích). Je rodina oblast, na kterou se díváte jako na nejbližší zdroj dramatických materiálů?

Ano. Když se snažíte vyprávět příběh, musíte hodně přemýšlet o tom, do čeho se vy sami můžete vcítit - kde máte propojení s oním příběhem. Tím, že hodně zkoumáte, můžete najít výchozí bod, ale brzy se na věci začnete dívat ze svého úhlu pohledu a začnete těžit z pocitů svého vnitřního světa. A samozřejmě vaše vlastní rodina je tím nejbližším zdrojem toho všeho. Nakonec, všichni máme své emoce, neurózy, radosti, obavy, smutky a traumata ve svých vlastních rodinách. Nicméně nehledím na své vlastní zkušenosti jako na rozhodující faktor při vytváření příběhu. Nedělám to, že bych si sednul a začal přemýšlet o tom, jak bych mohl přetvořit své emoce do filmové podoby. Je v tom zahrnuta řada náhod.

V Papa byl velmi důležitý můj osobní kontakt s hlavním hercem. Dělával jsem s ním videoklipy a dokumenty a tímto způsobem jsem se něco dozvěděl o jeho vlastním životě - který mne naopak inspiroval. Ta postava matky byla dalším podnětem a mně byla blízká podoba mé vlastní matky a jejích přátel a příbuzných. Z této generace pochází řada silných osobností - matek, lidí, kteří s nimi sdílí tolik smutku a nadějí, protože se obětují pro své děti a své rodiny - ale jakmile děti dospějí, zjišťují, že jim nic nezbylo. To je z mého hlediska velmi dojemné a hodně mě to zajímá, ačkoliv tento film s tímto aspektem až tolik nepracuje. Je to věc, které bych se rád důkladněji věnoval s mou spoluautorkou, Petrou Ladiniggovou.

obrazek
Příběh Kumy se rozvíjí v šedé zóně, kde se střetávají rozdílné kultury, kde je nemožné mezi nimi načrtnout jasné linie. Vaše metoda vyprávění vyjadřuje toto zmatení a do jisté míry to využívá jako strategii a nedobrovolně vede diváka na scestí. Chvíli tak trvá, než najde záchytné body.

Na začátku je vypravěčské tempo hektické a diváci jsou určitým způsobem oklamáni. Pak v určitém bodě musí diváci čelit otázce, co se skutečně děje. Ale to nebyla strategie; Patra Ladiniggová a já jsme to viděli jako vypravěčskou nezbytnost, abychom divákům více přiblížili různé aspekty. Na začátku filmu se snažíme určit rodinu, což jde těžko v hektické atmosféře svatby a následného loučení. Když vidíte ten film podruhé nebo o něm více přemýšlíte, zjistíte, že první dojem vám mohl způsobit to, že jste si vytvořili špatný závěr, a to je podle mne skutečně dobrá věc. Chtěli jsme, aby se diváci dostali do příběhu postupem času, ačkoliv je těžký akt balancování, protože můžete velice snadno ztratit diváka. Pokud nedáte divákovi dostatek prostoru pro identifikaci, odejde. Je to obtížné balancování, ale věřím, že to bylo alespoň z části úspěšné.

Emoce je také faktor, který hraje v Kumě důležitou roli. Rakouská kinematografie má pověst studené a spíše ponuré nálady. Máte Vy, jako mladý filmař, záměr přinést do filmu všeobecně více emocionálního vyprávění?

Netrávím čas přemýšlením, jaký druh filmu chci podpořit, jako kurdský Rakušan. To není hlavní podnět, který mě motivuje natočit film. Ale také nejsem z lidí, kteří postaví kameru do kouta, připraví se na široký záběr a rozestaví postavy do prostoru, doufaje, že to jaksi vyvolá emoce a uvede diváka do napětí. To dobře funguje u velkého množství vynikajících filmů od velmi dobrých režisérů. Ale já bych neměl odvahu takto pracovat. Já chci být s herci, s emocemi v jejich tvářích a jejich očích. Chci být v jejich srdcích, v jejich dechu, v jejich pohledu. Chci sledovat jejich pohledy a sdílet jejich pocity a chvět se s nimi při ztvárnění jejich postav. Nemám odvahu se dívat na herce ve statickém, dlouhém záběru s naprostou jistotou, že výsledek bude dostatečně silný, aby vyvolal emoce. Raději bych stříhal detailní záběry a ukazoval je.

Ale cítíte se ovlivněn rakouským autorským kinem?

Samozřejmě. Ale musel bych to definovat. Nemám pocit, že existuje něco jako rakouský film, ačkoliv je tu samozřejmě tendence vytvořit určitou obchodní značku. Když se podíváte blíže na nejúspěšnější rakouské filmy, to, co je pro mne fascinující, je ta naprostá potřeba být zcela emocionálně oddán autentickému, reálnému vyprávění. Záměrem je nastínit věrohodné jedince tak, jak skutečně žijí, a učinit z toho část příběhu. To mne inspirovalo a to je základ mého záměru: že by diváci měli sledovat herce a zapomenout, že se dívají na film, protože jsou do něj vtaženi. Je těžké tohoto dosáhnout, ale pomáhá mi to posouvat herce na hranice jejich možností, protože vím, co je možné. Rakousko je v tomto smyslu velmi pozitivním prostředím.

obrazek
Jak jste hledal své herce?

Měli jsme castingy v Kolíně, Berlíně, Istanbulu a Vídni. Podle mého producenta, Michaela Katze, to byl nejrozsáhlejší casting od dob Bílé stuhy. Rozhodl jsem se film natočit v turečtině, ačkoliv kurdština je můj rodný jazyk, protože jsem věděl, že by bylo mnohem těžší najít vhodné kurdské herce. Ale podařilo se mi dát dohromady velké množství tureckých hereckých talentů. Jeli jsme do Turecka na casting, protože bylo zřejmé, že dvě hlavní ženské role musí hrát turecké herečky. Celkem rychle bylo rozhodnuto, že roli Aiše získá Begüm Akkaya. Bylo to, jako bychom tu roli psali přímo pro ni. Také jsme byli nadšení, že jsme měli Nihal Koldaţ pro roli matky, protože dokáže vyjádřit vnitřní sílu a zároveň křehkost. Hodně jsme pracovali s lidmi z Vídně, kteří hráli členy rodiny, která žije ve Vídni, a většina z nich jsou neprofesionální herci. Je jen náhoda, že herec, který hraje hlavní mužskou roli, je také z Papa.

Říkáte, že Váš režisérský styl je dostat se blízko k herci. Jaký druh vizuálního konceptu jste dali s kameramanem Carstenem Thiele dohromady?

Neplánovali jsme natáčení tradičním způsobem, záběr po záběru. Místo toho jsme hodně hovořili o emocích, co jsme chtěli divákovi sdělit a jak blízko jsme chtěli být postavám emocionálně. Nerozhodli jsme se dopředu, jak budeme postupovat v jednotlivých scénách. Vyplynulo to až v samotný den natáčení. Snažil jsem se dát hercům prostor, jak to jen šlo, a pak jsme na to reagovali kamerou. Byla to velká výzva, co se týče osvětlení a práce s kamerou, a jsem velmi vděčný všem, kteří na tom s námi pracovali. Je v tom určité riziko, když víte, která scéna se bude natáčet jako další, ale ne, kolik záběrů bude obsahovat nebo kde bude kamera umístěna. Ale fungovalo to skvěle.

Zdá se, že u střihačského pultu probíhala také velmi pečlivá práce, protože Váš vypravěčský styl je často útržkovitý a eliptický, nechává diváky, aby sami rozplétali a skládali příběh.

Ale tento vypravěčský styl byl již dán ve scénáři. Natočili jsme jen pár scén, které nyní nejsou ve filmu. Pár věcí bylo během střihu přemístěno, ale neměnili jsme vypravěčský styl během stříhání filmu. Již od samého začátku jsme Petra Ladiniggová a já zamýšleli vyprávět příběh tak přirozeně, jak to jen šlo, zůstat velmi blízko postavám a vyhrát si hodně s jemnými detaily a pohledy. Hodně z toho bylo také stanoveno již ve scénáři. Samozřejmě rytmus se rozvinul až během natáčení a během procesu střihu. Claudia Linzerová, která stříhala snímek Inside America, odvedla skvělou práci. Byl jsem velmi šťastný, že jsem ji měl na place, protože ona si také dokáže dobře všímat detailů a také proto, že měla se mnou velkou trpělivost.

Co pro vás osobně znamená režie? Čím je pro Vás zajímavé?

Velmi často mám pocit, že je to jediná věc, kterou mohu dělat. Spoustu svého života jsem vyplýtval tím, že jsem se rozhlížel kolem a hledal, co skutečně chci. A nic jiného mě tak neuchvátilo. Byl to vždycky můj záměr - nedělat práci, protože musím vydělat na živobytí, ale mít profesi, která vůbec nepůsobí jako práce. U režie mi to všechno do sebe zapadlo, a když jsem začal točit mé první pokusy, bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem se dokázal plně oddat něčemu po celé týdny, dnem i nocí. Pokud musím přespávat ve zvukovém studiu proto, že něco není dokončeno, nemám důvod si stěžovat. Je to součást mé práce. Je skvělé, že mohu pomocí filmu říci věci, které mám potřebu sdělit, a doufám, že budu mít ten správný instinkt, který mne povede správným směrem.


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Vzhledy:
    Vlastni
    Sobota 25. 10. 2014 Svátek má Beáta
    Vyhrávej v casino.cz   Ušetři na UkažSlevy.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz