Benátky, 16. století.
Bohatý a bezcitný židovský lichvář Shylock půjčuje peníze křesťanským šlechticům, kteří se dostanou do úzkých. Jednoho dne požádá lichváře o půjčku vážený kupec Antonio, který má veškerý majetek na moři. Peníze potřebuje pro svého mladého, zamilovaného přítele Bossania, aby mu pomohl získat ruku krásné Portie. V případě včasného nesplacení dluhu požaduje Shylock libru masa z Antoniova těla. Antoniovy lodě jsou zničeny při bouři a Shylock žádá dohodnutou pokutu za nedodržení smlouvy. Bossanio a Portia chtějí Antoniovi pomoci, Shylock však jejich peníze nepřijme a trvá na smluvené libře masa...

Když 23. listopadu 2003 skončilo v Lucembursku a italských Benátkách natáčení adaptace stejnojmenné hry Williama Shakespeara Kupec benátský, mohl se režisér a scenárista Michael Radford ohlédnout zpět s uspokojením. Mimořádně náročná práce trvající devět týdnů byla totiž výsledkem předchozího intenzivního snažení.

Na počátku Radfordových úvah stálo zjištění, že na divadle sice Kupec benátský slaví od doby svého vzniku téměř nepřetržitě úspěchy, filmaři se mu však už od počátků zvukového filmu vyhýbali pro jeho výrazný antisemitský akcent (nejdůležitějším a zároveň do té doby posledním filmovým Shylockem se stal Michel Simon v adaptaci francouzského režiséra Pierrea Billona Le Marchand de Venise z roku 1953). Zatímco v televizi se v rámci nejrůznějších adaptací pokoušejících tuto kontroverzní linii hra občas objevuje, ve filmu si na ni celá desetiletí marně brousili zuby mnozí slavní producenti a režiséři (např. Orson Welles).

Když producent Barry Navidi oslovil Michaela Radforda na přátelské schůzce a nabídl mu, aby pro něj Kupce benátského natočil, i zkušený tvůrce zprvu zapochyboval o svých schopnostech: se Shakespearem se jako režisér nikdy nesetkal ani na divadle, ani ve filmu. Když se k nabídce připojil i producent Cary Brokaw, dohodli se, že by se o adaptaci komplexní a fascinující Shakespearovy hry mohli pokusit společně. Klíčovou otázkou ovšem od počátku bylo, komu nabídnout „spornou“ roli lakotného žida Shylocka.

„Musel to být někdo, kdo dokáže diváky přesvědčit nejen o komických, ale i o tragických rysech této postavy, na které spočívají nejzvědavější pohledy publika,“ potvrzuje Radford, který si byl od počátku vědom nutnosti postavit se tradičnímu antisemitskému „čtení“ Shylockovy postavy.

„Většinou se tvrdí, že ta hra je o antisemitismu,“ vysvětluje producent Brokaw. „Ale podle nás vypráví spíš o diskriminaci a předsudcích. Shylock je postava, se kterou můžeme snadno soucítit: rozumíme jeho bolesti i pocitu, že jím okolí celý život pohrdalo.“

Cary Brokaw nakonec navrhl, že by pro jednu z vůbec nejkomplexnějším postav velkého Alžbětince mohli získat Ala Pacina. Mnohokrát osvědčená hvězda, která má letitý vřelý vztah k divadelní klasice (o čemž svědčí i režie uměleckého dokumentárního filmu Al Pacino - Richard III./Looking for Richard, 1996), nakonec souhlasila. Al Pacino se stal zárukou objektivního a přitom velmi osobního přístupu k postavě.

„Rozhodl jsem se vnímat Shylocka jako muže, který je dlouhodobě stísněný ztrátou manželky a nyní se obává, že by mohl přijít i o dceru,“ svěřuje se Pacino. „Shylock navíc celé roky žije v ghettu a okolní „normální“ společnost mu upírá svobodu, na kterou má právo i ten nejpohrdanější z jejích vlastních řad. Přestože se Shylock realizuje v synagoze a má i nějaké židovské přátele, žije v izolaci a je vlastně obětí tradičního uspořádání světa. A tak - když dostane příležitost - rozhodne se pomstít.“

Právě z rozhovorů s Alem Pacinem se zrodila definitivní podoba Shylocka, s nímž navzdory jeho černočerné zlobě a pomstychtivosti můžeme soucítít - i když s ním nemusíme (a ve chvíli, kdy se naplno oddá své pomstě, ani nesmíme) souhlasit. Shylock v Pacinově podání se tak zařadil čestně po bok takových shakesperovských tragicky „temných“ hrdinů, jako je třeba Jago z dramatu Othello. Cílem tvůrců přitom bylo nezatěžovat zápletku příliš moderním čtením a ponechat Shylockovi jeho základní tragikomické rysy.

Radfordovým úkolem se potom stalo rozehrát kolem Shylocka danou zápletku a rozšířit své pojetí i na další postavy, přičemž ani jinde se nebránil „jinému“ čtení, než bylo obvyklé v alžbětinské době (ale jež má základy v řadě současných interpretací textu). Kupec benátský byl napsán mezi roky 1594-97 a jeho autor v něm využil postavu žida jen lehce odlišným způsobem, než bylo zvykem u jeho současníků (např. Christopherta Marlowa). Židé vystupovali v anglických dramatech většinou jako ryzí komické karikatury. Důvodem byl i fakt, že v alžbětinské Anglii bylo obtížné najít oporu v realitě: žádní židé zde totiž nežili, protože byli z jejího území dlouhodobě vypovězeni.

„V Shakespearově textu najdete oporu pro nejrůznější typy čtení, záleží jen na vás, pro které se v souladu se svým citem rozhodnete,“ potvrzuje Radford. Neváhal se proto chopit i další přípustné interpretace a vnímat - samozřejmě v přiměřeném náznaku - vztah Antonia k Bassaniovi jako skrytě homosexuální.

Tvůrci se přitom rozhodli zůstat v podstatě tradiční: odmítli možnost aktualizace a ponechali vyprávění v 16. století, v klasických kulisách, dekoracích a kostýmech, u nichž navíc dbali na maximální věrohodnost. Důležitý byl přitom přínos kameramana Benoita Delhommea, který dokázal spolu s výtvarníkem Brunem Rubeem, autorkou maskérských efektů Ann Buchanan a kostýmním výtvarníkem Sammym Sheldonem stvořit svět, jenž dýchá životem a zároveň nezůstává nic dlužen podmanivé kráse historických italských Benátek, kde štáb našel ty nejsprávější lokace, v nichž mohl nechat ožít svůj sen.

„Způsob, jakým k Shakespearovi přistupovali Kenneth Branagh v Hamletovi či Baz Luhrmann v Romeovi a Julii, je mi cizí,“ podotýká Radford. Režisér přitom vtipkuje, že William Shakespeare při psaní scénáře zůstal jeho blízkým spolupracovníkem, který mu dodal zápletku, příběh, postavy i základní ladění vyprávění.

K tomu, aby se z Kupce benátského stala poněkud nevšední kostýmní romantická komedie, potřeboval Michael Radford hereckou sestavu, která by dokázala dát šťavnatost klasickým Shakespearovým charakterům. Zatímco o roli Shylocka bylo díky Alu Pacinovi jasno, partu jeho oběti i protivníka Antonia se ujal jiný velký herec s komplexní shakespearovskou zkušeností - Jeremy Irons.

Radford si byl od počátku jistý, že Irons dokáže svého hrdinu vybavit tou správnou mírou ironie a opravdovosti. Jeremyho Ironse navíc lákala příležitost setkat se při natáčení s Pacinem, kterého už dlouho obdivoval, ale neměl nikdy příležitost si s ním zahrát.

Obsazení dalších rolí producenti konzultovali se Sharon Howard-Field, která pět let spolupracovala s londýnským National Theatre a pomohla jim najít mezi britskými, ale i americkými herci ty nejsprávnější představitele.

Když měl režisér Michael Radford pohromadě herecký tým a vytvořil se svými spolupracovníky základní představu, mohl se pustit do dalších příprav. Jejich součástí byly i důkladné herecké zkoušky, které považoval za mimořádně důležité.

Mezi hlavní úkoly Radforda jako scenáristy a režiséra bylo stanovit tempo vyprávění: pochopil totiž, jako mnozí slavní adaptátoři před ním, že film vyžaduje hutnost a svižnost, kterou si divadelníci u tak známého vyprávění mohou odepřít. Rozměrný text Kupce benátského tedy samozřejmě podlehl krácení. Zápletku bylo třeba pročistit od řady vedlejších motivů a postradatelných dějových linií. Herci - navzdory některým svým předchozím zkušenostem s texty slavného Alžbětince - se potom museli naučit společně „recitovat Shakespeara“ a udržet si přitom filmovou opravdovost a uvěřitelnost.

Al Pacino
Rodák z New York City má na svém kontě řadu ocenění. Pacino absolvoval legendární Actor’s Studio, které po smrti jeho zakladatele, v letech 1982-84, dokonce pomáhal vést. Po řadě divadelních úspěchů debutoval ve snímku Já, Natálie a prakticky okamžitě se prosadil. Během 70. let si získal uznání kritiky i diváckou přízeň díky spolupráci s nastupující režisérskou generací. Mezi filmaře, s nimiž navázal úzký kontakt, patřili Jerry Schatzberg, Francis Ford Coppola, Sydney Pollack, William Friedkin nebo Brian De Palma. Svou lásku k divadlu, kterému věnuje dodnes pozornost paralelně se svou filmovou kariérou, vyjádřil i jako režisér shakespearovského eseje Al Pacino - Richard III.

Jeremy Irons
Mezinárodní renomé a statut hvězdy rodákovi z britského Cowes vynesla řada psychologicky hluboce propracovaných postav, jimiž diváky zásobuje od roku 1978, kdy debutoval v životopisném snímku Nijinski. Mezi oceněními, které Irons během svého bohatého hereckého života nasbíral, musíme zmínit především Oscara, Zlatý globus a Donatelllova Davida na MFF v Benátkách za drama Zvrat štěstěny. Za své celoživotní dílo získal cenu na MFF v San Sebastianu 1997, Evropskou filmovou cenu 1998 a čestného Césara 2002.

Joseph Fiennes
Rodák z britského Salisbury pochází z umělecké rodiny: hercem je i jeho starší bratr Ralph a sestra Martha usiluje o režisérskou kariéru. Vystudoval herectví na Guildhall School of Music and Drama. Začínal na divadle a ve filmu debutoval po boku Jeremyho Ironse v dramatu Svůdná krása.

Lynn Collins
Lynn Collins se narodila a vyrostla v Texasu, poté studovala herectví na vyhlášené Juilliard School na Manhattanu v New Yorku. Během studií získala dvě nejprestižnější ocenění pro nejlepší studenty: Houseman Award a Michel St. Denis Award.

Michael Radford
Syn britského otce a australské matky je ceněným autorem střední režisérské generace. Vystudoval Worcester College v Oxfordu a film na National Film School v Edinburghu, kde předtím pracoval jako učitel. Začínal jako dokumentarista.