fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Fotky    

drama / komedie, Česká republika, , 93 min., od 12 let
Kinopremiéra v ČR 30.11.2016
Nyní v kinech 8. nejnavštěvovanější

Film v kinech
kina  
PrahaCinema City Chodov 19:30
LounySvět 17:30
Žďár nad SázavouVysočina 17:00
PísekPortyč 20:00
OstravaCinema City Nová Karolína 14:50
SokolovAlfa 21:00
Ústí nad OrlicíMáj 14:30
BlanskoBlansko 20:00
JihlavaCineStar 16:45
Hradec KrálovéCineStar 16:50
BrnoCinema City Velký Špalíček 13:40
Jablonec nad NisouRadnice 70 10:00
TepliceKvěten 20:00
MostKosmos 14:00
ModřiceCinema City Olympia 15:20
Havlíčkův BrodOstrov 19:00
SvitavyVesmír 19:30
TrutnovVesmír 19:00
OlomoucPremiere Cinemas Olomouc 16:50
LitoměřiceMáj 15:30
PrachaticeKino Národka 19:30
Karlovy VaryKino Drahomíra 17:00
DomažliceČakan 19:30
KolínKino 99 20:00
České BudějoviceCineStar IGY 17:00
Frýdek-MístekNová scéna Vlast - Digitální kino 19:00
PlzeňCinema City Plzeň 14:50
PardubiceCinema City Pardubice 16:50
Mladá BoleslavCineStar 16:00
ZlínGolden Apple Cinema Zlín 18:15
LiberecCineStar 17:50
Ústí nad LabemCinema City Ústí nad Labem 13:40
ChomutovKino Svět 17:00
OpavaCineStar 14:30


Režie:
Herci: , , , , , více...




Co je štěstí, láska, touha?
Hráli jste někdy v kapele? Je to jako druhá rodina s celou svou minulostí, s jejímiž příslušníky prahnete po štěstí a prožíváte nejrůznější dobrodružství. Stejně jako se rodina přes všechno dobré i zlé sejde večer doma u jednoho stolu, sejdou se naši členové kvarteta tzv. soudobé hudby u dalšího koncertu. Poněkud nesourodá čtveřice v čele s Robertem, který je silně závislý na své matce, jeho atraktivní a rozháranou partnerkou cellistkou Simonou, mladým hudebníkem Tomášem, který se rád předvádí, a postarším znalcem historie, uzavřeným „Funésem“, spolu zažívá na cestě za svou nejsvobodnější skladbou řadu humorných situací, ale i nedorozumění. Hodně času tráví v legendární hospodě Ponorka ve svém rodném menším městě s bohatou historií, kam dochází i jejich přátelé: odvázaná „Batrflaj“ a psychoterapeutka dvou členů kvarteta Sylva. Mezi členy kvarteta dochází k neustálým zádrhelům a lehce bizarním situacím, až konečně jeden večírek u Roberta se Simonou přinese jistou katarzi a na řadu přijde radost a s ní i vytoužený pocit štěstí.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Krobotových vtipů je ve filmu poskrovnu, film byl pomalý, mdlý. Ani druhý den po shlédnutí jsem nenašla ukrytý hlubší význam. Jana
+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Oficiální stránka    Videotéka: přidat si do ní film

O filmu Kvarteto

obrazek
Druhý celovečerní film režiséra Miroslava Krobota vstoupí do kin tři roky po uvedení jeho filmového debutu Díra u Hanušovic, který vidělo v kinech více než 150 tisíc diváků a který byl oceněn třemi Českými lvy v hereckých kategoriích. Do hlavních rolí komedie o čtyřech muzikantech, třicátnících, kteří se snaží v životě najít pocit štěstí, obsadil Krobot Barboru Polákovou, Jaroslava Plesla, Lukáše Melníka a Zdeňka Julinu. Ve snímku, který se celý natáčel v historickém centru města Olomouce, dále hrají Lenka Krobotová, Pavlína Štorková, Jiří Schmitzer nebo Jana Štěpánková.

„Asi půl roku po uvedení Díry u Hanušovic do kin jsme si s  Lubošem Smékalem řekli, že by nás bavilo napsat scénář k filmu, který by byl jiný než Díra u Hanušovic. Nevím, jestli to byla reakce spíš na kladné, nebo na záporné reakce na Díru. Vůbec jsme netušili, co napíšeme, ale stalo se to závazkem, který jsme brali vážně. Asi jako když si slíbíte, že vyrobíte kus nábytku, a nemáte tušení, jestli to bude kredenc, nebo židle, a už vůbec ne, jak bude vypadat,“ říká Miroslav Krobot. Jinakost obou filmů byla podle Krobota součástí zadání, které si při psaní s kolegou dali. Po příběhu z vesnické komunity se tak rozhodli pro intimní a individualizovaný příběh z města.

Už podruhé si jako filmovou destinaci režisér Krobot vybral Olomoucký kraj. Zatímco svůj první snímek Díra u Hanušovic umístil do odlehlé obce Vikantice na Šumpersku, ze Šumperka ostatně sám pochází, děj Kvarteta se odehrává v prostředí historického města Olomouce. Natáčelo se v Arcidiecézním muzeu nebo v legendární hospodě Ponorka. Scénář napsal Miroslav Krobot stejně jako „Díru“ společně se spolužákem z gymnázia, psychologem Lubomírem Smékalem, který v současnosti v Olomouci žije. Scénář vznikal poněkud kuriózně, když si některé jeho části tvůrci posílali z velmi vzdálených míst planety - Krobot z Finska a Smékal z jihovýchodní Asie.

„Kromě pocty místům, která našim filmům tvoří jakousi aktivní kulisu s vlastní specifickou náladou, jsme se v obou případech chtěli věnovat tématům, která nás zajímají. V Díře u Hanušovic to bylo vyrovnávání se lidí s pocitem vlastní bezmoci, ztrátou hodnot a přirozené morálky, což jsou témata, která se samozřejmě netýkají jen obyvatel Sudet. V případě Kvarteta se kromě jiného věnujeme tématu hledání štěstí, ke kterému se různí lidé snaží dospět různými cestami. Ani toto není téma, které by se týkalo jen obyvatel jednoho města,“ dodává scenárista Lubomír Smékal.

Jedná se o druhý film, ve kterém se spojil Miroslav Krobot s producentem Ondřejem Zimou z Evolution Films. Podle producenta Ondřeje Zimy má režisér Krobot specifické a zcela jedinečné vidění světa, které dokáže přenést jak na jeviště, tak i na plátna kin nebo televizní obrazovky, a k tomu je zcela pozoruhodnou osobností. „To, že Díra u Hanušovic nebude film úplně pro všechny diváky, bylo jasné od samého začátku. Myslím si, že je to tak správně, a právě takové filmy chci produkovat. Z pohledu producenta byla Díra u Hanušovic velký happy end. Málokdy se totiž podaří, že film je úspěšný jak divácky, tak na festivalech, a ještě získá ocenění. Takže z mojí strany více než spokojenost,“ říká producent Ondřej Zima. Kvarteto je podle producenta Zimy podstatně jiné než Díra u Hanušovic a režisérovi dokonce bližší. „Diváci mohou očekávat film plný ‚krobotovské‛ poetiky a humoru,“ dodává producent.

Podstatnou roli hraje v Kvartetu také hudba. Kvarteto připravuje pro koncert skladbu významného hudebního skladatele Aloise Piňose, který se jako jeden z prvních českých skladatelů věnoval elektroakustické hudbě a jeho skladby patří dodnes k avantgardě. Film tak zároveň vzdává hold profesoru Piňosovi.

„Hudbu Aloise Piňose si pamatuji ze studií v Brně, kde tehdy působil na JAMU. Tehdy mě zaujaly jeho experimenty na pomezí hudby a divadla. Teď se mi znalost jeho hudby hodila, protože kvarteto mělo hrát soudobou vážnou hudbu nejlépe autora z generace jejich rodičů. Na konci filmu slyšíme hudbu, kterou složil jeden z členů kvarteta, což znamená posun od interpretace k přímé autorské tvorbě. Stará poučka zní: když to neumíš říci slovy, pusť správnou hudbu, ta to řekne za tebe… Přesně to jsem udělal na konci filmu,“ dodává Krobot.

Obsazení hlavních rolí předcházel důkladný casting, jehož výsledek je spojením osvědčených známých i méně známých herců, kteří působí například v Ostravě nebo ve Zlíně. „Při castingu byly důležité nejen herecké předpoklady jednotlivců, záleželo i na správné chemii kvarteta jako celku. Jeho členové měli z uměleckého prostředí krajského města vyčnívat a současně se nad něj nepovyšovat. Měla je spojovat hudebnost… odtud volba Báry Polákové… a smysl pro humor,“ říká Krobot.

Zajímavá je skutečnost, že herci dostali každý svého učitele hudby a dlouho před natáčením cvičili na své hudební nástroje. „Dostali jsme každý svého učitele a celý jeden rok před natáčením jsme cvičili. Je to vlastně takový sen. Byla jsem opravdu šťastná, že se můžu kvůli filmu něco nového naučit. Každý týden k nám domů chodil pan učitel a nejdřív jsme drtili stupnice a různá cvičení a potom už rovnou ty konkrétní skladby. Takový roční rychlokurz,“ říká Barbora Poláková. „V dětství jsem hrál na klavír a musím neskromně poznamenat, že mi to docela šlo. Ovšem na housle jsem nehrál nikdy. Film Kvarteto je filmem, na který jsem se připravoval nejdéle ze všech. Do houslí jsem docházel bezmála rok. Střídali se na mě dva pedagogové se svatou trpělivostí. Dva měsíce před natáčením jsem musel cvičit každý den dvě hodiny, abychom dosáhli alespoň částečné iluze, že jsem houslový profesionál. Tisíckrát jsem zatoužil rozšvihat housličky o zeď, ale ustáli jsme to a snad to na výsledku bude vidět,“ dodává Jaroslav Plesl.

Miroslav Krobot (rozhovor)
obrazek
Váš filmový debut vidělo v kinech 153 tisíc diváků, vy jste původně očekával 10 tisíc. Byl tento velký divácký úspěch důvodem, že jste šel do dalšího filmového projektu, nebo jste s myšlenkou na další film koketoval už předtím?

Asi půl roku po uvedení Díry u Hanušovic do kin jsme si s Lubošem Smékalem řekli, že by nás bavilo napsat scénář k filmu, který by byl jiný než Díra u Hanušovic. Nevím, jestli to byla reakce spíš na kladné, nebo na záporné reakce na Díru. Vůbec jsme netušili, co napíšeme, ale stalo se to závazkem, který jsme brali vážně. Asi jako když si slíbíte, že vyrobíte kus nábytku, a nemáte tušení, jestli to bude kredenc, nebo židle, a už vůbec ne, jak bude vypadat.

O druhých filmech se říká, že jsou pro režiséry celkově těžší než debuty, teprve na nich se často ukáže, co v režisérovi vlastně je. Jak jste ke svému druhému filmu přistupoval vy?

Asi toho ve mně jako režisérovi moc není, protože Kvarteto pro mě bylo snazší než Díra u Hanušovic. Kromě menší technické náročnosti filmu jsem byl připravenější a zkušenější, scénář se neměnil, film je z režijního hlediska natočený, jak jsem si představoval. Tím neříkám, že v něm nejsou chyby, které zpětně vždycky vyplavou na povrch.

Opět jste spolupracoval na scénáři s kamarádem a povoláním psychologem Lubošem Smékalem. Znamená to, že ve dvou se vám pracuje lépe a dáváte přednost autorským projektům? Nebo co vás k tomu vedlo?

S Lubošem vlastně přímo navazujeme na naše literární pokusy kdysi na gymnáziu. Dost se u toho nasmějeme. Kromě toho se pracovně otravujeme, jen jak je to nezbytně nutné. Pracujeme úsporně, aby nás to nepřestalo bavit. Většinou něco začneme a ono se nám to pod rukama rozjede jinam, takže musíme proces tvorby přerušit. Příště se to ovšem opakuje. Měli bychom s tím něco udělat, protože to není moc produktivní způsob práce. Na druhé straně nás takhle baví. Právě rozjíždíme projekt divadla v netradičním prostoru v Olomouci, kde by se mimo jiné uváděly i naše autorské věci.

Dají se nějak srovnávat vaše dva filmové počiny a má takové srovnávání vůbec význam?

Pro srovnávání obou filmů nevidím důvod. Po příběhu vesnické komunity jsme se rozhodli pro intimní a individualizovaný příběh z města. Jinakost obou filmů byla součást zadání, které jsme si dali.

Psali jste scénář s myšlenkou na nějakého konkrétního diváka?

Podle našeho data narození by se dalo čekat, že se budeme zabývat bilančními tématy. Nakonec to dopadlo tak, že jsme napsali scénář o vztazích třicátníků. Kvarteto je film o tom, jak my šedesátníci vidíme vztahy a vztahová dramata třicátníků. Je docela možné, že budeme pro smích, ale třeba bude náš pohled někoho zajímat. Naši drzost omlouvá snaha zaznamenat ducha doby, kterou žijeme a která je stejná pro třicátníky i šedesátníky. Takže Kvarteto by mohlo být pro všechny divácké adresy.

Jak můžete stručně shrnout příběh Kvarteta?

Kvarteto soudobé hudby má několik týdnů do premiérového koncertu. Pro jeho členy, kteří jsou přátelé, je to i období rozhodování o vlastních osudech. Koncert se blíží a vztahy mezi nimi se dramatizují. Přispívají k tomu i jejich rodiče a jejich představy, jak by se měli jejich potomci zachovat. Dochází ke konfliktům, nedorozuměním a zklamáním. Naděje, že postavy dosáhnou toho, po čem touží, je oslabována jejich vlastní nerozhodností a vnitřní nejistotou. Premiérový koncert se nakonec přece jen uskuteční.

Psali jste scénář s myšlenkami na konkrétní herce? Proč například padla volba na Báru Polákovou do hlavní role? Sáhnul jste i po jiných hercích než z Dejvického divadla, co vás k tomu vedlo?

Poměrně důkladný casting probíhal během psaní scénáře a jeho poslední verze vznikala se znalostí, kdo bude hrát hlavní role. Výslednou podobu scénáře to ale nijak neovlivnilo. Při castingu byly důležité nejen herecké předpoklady jednotlivců, záleželo i na správné chemii kvarteta jako celku. Jeho členové měli z uměleckého prostředí krajského města vyčnívat a současně se nad něj nepovyšovat. Měla je spojovat hudebnost… odtud volba Báry Polákové… a smysl pro humor.

Podruhé jste do jedné z větších filmových rolí ve vašem snímku obsadil Jaroslava Plesla? Má to nějaký konkrétní důvod?

Postava Tomáše byla jediná, na kterou jsme nedělali casting, protože jsme se s Lubošem rozhodli pro Jaroslava Plesla. Možná je to naposled, kdy Jaroslav může vzhledem k věku hrát podobnou postavu, a byla škoda toho nevyužít. Podle mě hraje Tomáše moc hezky a mladě a současně je to promyšlený a zralý výkon.

Jak velkou roli hraje ve vašem novém filmu prostředí Olomouce, kde se celý film točil?

Olomouc je krásná a mám k ní osobní vztah, což ještě nebyl důvod tam točit film. Potřebovali jsme najít zažité, konzervativní a estetizované prostředí, kde se slušně žije a nehrozí skoro žádné nebezpečí. Mělo jít o město, jehož historie zavazuje a možná i trochu omezuje, město s kulturním zázemím včetně divadla, filharmonie a několika kin. To Olomouc velmi dobře splňovala. Město, kraj, ale třeba i Univerzita Palackého nám při natáčení vyšly všemožně vstříc, za což chci i touto cestou poděkovat.

A jakou roli hraje ve vašem životě hudba, že se stala také jednou z hlavních linií ve vašem novém filmu? A proč zrovna hudba Aloise Piňose?

Hudbu Aloise Piňose si pamatuji ze studií v Brně, kde tehdy působil na JAMU. Tehdy mě zaujaly jeho experimenty na pomezí hudby a divadla. Teď se mi znalost jeho hudby hodila, protože kvarteto mělo hrát soudobou vážnou hudbu nejlépe autora z generace jejich rodičů. Na konci filmu slyšíme hudbu, kterou složil jeden z členů kvarteta, což znamená posun od interpretace k přímé autorské tvorbě. Stará poučka zní: když to neumíš říci slovy, pusť správnou hudbu, ta to řekne za tebe… Přesně to jsem udělal na konci filmu.

Jaký je pro vás zásadní rozdíl mezi divadelní a filmovou režií? Co vás začalo táhnout k filmu?

Divadlo je ve srovnání s filmem svobodnější a cítím se v něm lépe. Když potřebujete v divadle inscenovat manželskou hádku v obyváku stačí k tomu dva herci a jeviště. Když potřebujete totéž ve filmu, potřebujete k tomu postavit obyvák s veškerým nábytkem. Moje filmové režie jsou vlastně jen pokusy přenést do filmové řeči divadelní poetiku. Jako divadelní režisér jsem víceméně realista, což se pro filmovou režii hodí.

Možná je to předčasné, ale myslíte si, že budete ve filmové režii pokračovat?

Na jaře budu režírovat šestidílný seriál pro Českou televizi s názvem Zkáza Dejvického divadla. Jak patrno, bude pojednávat o zkáze Dejvického divadla a doufám, že to bude zábava. Další filmový projekt je tak daleko, že o něm nebudu mluvit, ale pokud k němu dojde, bude to úplně něco jiného než Díra u Hanušovic nebo Kvarteto.

Ondřej Zima (rozhovor)
obrazek
Škála vaší producentské práce je velmi široká, v posledních letech vaše filmy bodovaly jak na Českém lvu - Kobry a užovky Jana Prušinovského nebo Filmová lázeň Míry Janka -, ale také na festivalech a v rámci zahraničních distribucí, jako například aktuálně Učitelka Jana Hřebejka. Ta se nedávno dostala i do širší nominace na Evropskou filmovou cenu. Co je pro vás měřítkem úspěchu a podle čeho si vybíráte filmové projekty, které produkujete?

Ono je vlastně těžké říci, co jsou vůbec u filmu měřítka úspěchu, a myslím si, že je má každý nadefinované trochu jinak. Já sám pro sebe si říkám, že film by měl mít v první řadě úspěch u diváků, pak ideálně na festivalech a získat nějaká ocenění. Jako úplná rozinka na dortu pak je,  pokud film v sobě skrývá nějakou další přidanou hodnotu. Třeba to, že přiměje někoho z diváků, aby se nad něčím zamyslel. To osobně považuji za největší úspěch. A jsem moc rád, že se toto v některých případech daří, například filmu Učitelka nebo Kobrám a užovkám. Nad těmito všemi měřítky je však jedno jediné největší a nejpřísnější měřítko, které se nedá ošálit ani opravdu masivní reklamní kampaní, a to je měřítko času. S tímto měřítkem se poměří pouze několik málo filmů a je zcela nejpřesnější. Co se týká výběru filmů, mám jedno zcela jednoduché a  sobecké pravidlo. Vybírám si pouze filmové projekty, do kterých se zamiluji a o nichž jsem v té chvíli skálopevně přesvědčen, že tato láska vydrží navždy a přežije vše. Bohužel ne vždy pak tomu tak je…

Kromě celovečerních filmů působíte v roli producenta i na poli seriálů. Ať už to byla Čtvrtá hvězda, Trpaslík nebo Okresní přebor. Jaký je zásadní rozdíl v producentské práci na filmu a seriálu? Co vám práce na tom či onom přináší, co je na ní naopak vyčerpávající?

Vzhledem k tomu, že seriály, které produkuji, jsou z pohledu televizní produkce krátké dramatické série, není ten rozdíl tak velký. V zásadě se jedná o trochu delší celovečerní film. Vyčerpávající bývá většinou postprodukce a hlavně schvalovací proces, který se někdy zdá býti nekonečným. Přínosem seriálů je pak možnost vyprávět díky větší časové ploše rozsáhlejší příběhy.

Jak jste se vlastně propojili s Miroslavem Krobotem? A jak se zrodila myšlenka, že bude divadelní režisér režírovat celovečerní film?

Já jsem se seznámil s Mirkem v průběhu natáčení filmu Okresní přebor - Poslední zápas Pepika Hnátka. Povídali jsme si tam také o Jeseníkách, které oba známe, protože Mirek z tohoto kraje pochází a stejně tak i moje žena. Asi tak dva měsíce po skončení natáčení mi Mirek poslal scénář Díry u Hanušovic s tím, že to napsal společně se svým kamarádem Lubošem Smékalem, a co si o tom myslím. Tak jsem si ho přečetl a zavolal Mirkovi, že bych to s ním moc rád dělal jako celovečerní film. Další rok v létě jsme ho natočili. Jak se zrodila myšlenka, že bude Mirek režírovat, přesně nevím. To musí říci on, ale předpokládám, že je to další ze stupínků na jeho tvůrčí cestě.

Krobotův filmový debut Díra u Hanušovic rozdělil publikum na dva tábory - jedni ji vychvalovali, druzí nechápali a nevěstili žádné velké úspěchy. Nakonec filmový debut Miroslava Krobota vidělo v kinech neuvěřitelných více než 150 tisíc diváků a Ivan Trojan, Jaroslav Plesl a Lenka Krobotová získali za své herecké výkony České lvy. Jako producent jste mohl být nakonec více než spokojený, jak jste to vnímal?

To, že Díra u Hanušovic nebude film úplně pro všechny diváky, bylo jasné od samého začátku. Myslím si, že je to tak správně, a právě takové filmy chci produkovat. Z pohledu producenta je Díra u Hanušovic velký happy end. Málokdy se totiž podaří, že film je úspěšný jak divácky, tak na festivalech, a ještě získá ocenění. Takže z mojí strany více než spokojenost.

Miroslav Krobot má spoustu fanoušků, lidé se s ním rádi setkávají, u mnohých vzbuzuje respekt a o jeho tvorbu se zajímají. Po natáčení snímku Díra u Hanušovic dokonce podle Sdružení cestovního ruchu Jeseníky vzrostl zájem o pronájmy chat a chalup v okolí Hanušovic či ve Vikanticích, kde se film přímo natáčel. Čím si myslíte, že je způsoben zájem o osobu a práci pana Krobota?

Mirek má specifické a zcela jedinečné vidění světa, které ještě dokáže přenést jak na jeviště, tak na plátna kin nebo televizní obrazovky, a k tomu je zcela pozoruhodnou osobností. Lidé to cítí a někteří i chápou.

Jak jste navázali s panem Krobotem po „Díře“? Kdy se zrodila myšlenka ohledně jeho druhé filmové režie, věděl jste od začátku, že budete u toho?

Pokud si dobře pamatuji, na podzim 2014 po premiéře Díry mi Mirek řekl, že s Lubošem začali psát další scénář a zda bych u toho opět nebyl jako producent. Musím říci, že mě to velice potěšilo.

Co mohou podle vás diváci od druhého Krobotova filmu Kvarteto čekat? Jaké máte od filmu jako producent očekávání vy?

Můžou očekávat film plný „krobotovské“ poetiky a humoru. Je podstatně jiný než Díra u Hanušovic a myslím si, že tento film je mu bližší.  Já se snažím zbavovat očekávání, ale udělalo by mi radost hodně diváků v kinech.

Chystáte s Miroslavem Krobotem ještě nějakou další spolupráci?

Ano. V současné době připravujeme seriál s Dejvickým divadlem, který se bude točit příští rok na jaře. Píšou ho Ondřej Hübl a Mirek Krobot, který ho bude i režírovat. Seriál děláme pro Českou televizi. Jedná se o komediální seriál s vypovídajícím názvem Zkáza Dejvického divadla.

A co dalšího chystáte jako producent vy?

Já v současné době dokončuji celovečerní dokumentární film o Jiřím Brdečkovi, který režíruje Miroslav Janek. Dále připravujeme další celovečerní film s Janem Prušinovským s názvem Chyby a s Jiřím Vejdělkem filmovou komedii Aristokratka na základě knižních bestselerů Evžena Bočka Poslední aristokratka a Aristokratka ve varu. Připravujeme také celovečerní film s Janem Foukalem odehrávající se v současném Brně, který bude anatomií jednoho milostného vztahu.

Lubomír Smékal (rozhovor)
obrazek
Máte za sebou s Miroslavem Krobotem už společný filmový debut Díra u Hanušovic. Kdy padla úvaha nad dalším scénářem?

Kdy přesně jsme začali uvažovat o dalším filmu, si nejsem schopný uvědomit, ale myslím, že to bylo brzy po absolvování premiérových projekcí Díry u Hanušovic. To jsme ještě hodně zřetelně cítili, že to psaní nám, kromě radosti z dokončení díla, přinášelo spoustu zábavy a hry. Tak jsme si to možná chtěli zopakovat a zažít to příjemno znovu. Scénář se rodil pozvolna. Věděli jsme, že by to měl být film z odlišného prostředí, ale také z prostředí, které známe. První podoba scénáře byla výrazně odlišná od podoby výsledné. Snad je možné říct, že jsme se sami tak trochu vyvíjeli s postavami scénáře a s jeho příběhem. Tvořili jsme, abychom byli ovlivněni tím, co jsme napsali, a abychom pak mohli vytvořit novou skutečnost, která nás bude znovu ovlivňovat. Je to dobrodružné. Většinou se snažíme psát společně při společném setkání, případně prostřednictvím internetu. U Kvarteta ovšem došlo k trochu kuriózní situaci, kdy jsme společně psali ve chvíli, kdy jsme byli na velmi vzdálených místech planety. Já v jihovýchodní Asii a Mirek Krobot ve Finsku.

Váš nový film Kvarteto se dotýká hudebního prostředí, co vás táhne zrovna do světa hudby?

Film je z velké části o emocích a o hledání štěstí, což jsou témata, která hudba dokáže vyjadřovat bezprostředněji než slova. Hlavní postavy filmu jsou členové kvarteta, kterým to v průběhu filmu „moc neladí“, přestože se všichni docela snaží. V neposlední míře je pro mne volba hudebního prostředí a sledování kvarteta, které zkouší skladbu Aloise Piňose, také malou poctou tomuto hudebnímu skladateli, který není v současné době stále dostatečně doceněn.

Proč jste si vybrali zrovna skladbu Aloise Piňose, který se jako jeden z prvních u nás věnoval elektroakustické hudbě?

Aloise Piňose jsem osobně znal, a to je také jeden z důvodů, proč jsme zvolili jeho skladbu. V době, kdy profesor Piňos tvořil, byla jeho hudba naprostou avantgardou, která ovšem nebyla u nás dostatečně oceněna, a řekl bych, že především z ideových důvodů. Vychoval řadu skvělých hudebníků, mezi kterými byl mimo jiné i Miloš Štědroň, autor hudby k Baladě pro banditu. Skladba, kterou jsme v Kvartetu použili, je komorní kvarteto, které bylo v devadesátých letech minulého století oceněno cenou kritiků jako skladba roku.

O čem je podle vás Kvarteto?

Film je vlastně o hledání štěstí a o jeho různých podobách. Skupina mladých olomouckých hudebníků se připravuje na koncert svého kvarteta. Jedná se o čtveřici velmi různorodých lidí, kteří mají rádi hudbu a všichni se snaží najít pocit štěstí. Problém je do jisté míry v tom, že pro každého z nich znamená štěstí něco jiného a dosahování pocitu štěstí jedním, může znamenat zkomplikování cesty.

Jaký přínos má pro film fakt, že jste povoláním psycholog? Snažíte se svou profesi nějak speciálně při psaní scénáře zužitkovat a případně jak?

Já se snažím, aby se tato moje odbornost při psaní příliš neprojevovala, ale asi se tomu zcela nevyhnu. Samozřejmě se při psaní zamýšlíme nad něčím, co by se dalo nazvat jako osobnostní profil našich postav. To je ale spíš něco, o čem si s Mirkem průběžně povídáme, a do toho mého pohledu se asi nutně promítá to, co o psychologii lidí a vztahů vím, a to nejen na základě teoretických vědomostí, ale především na základě osobní zkušenosti z mé psychologické a psychoterapeutické praxe. Řada situací, k nimž ve filmu dochází, se v nějaké podobě opravdu v reálném životě stala a já jako psycholog mám k takovým situacím přece jen snazší přístup.

Jakými problémy dnes podle vás trpí lidé nejčastěji, a co je naopak na současném člověku oproti předešlým generacím pozitivní?

Myslím, že většina problémů se v různých generacích opakuje. Ty problémy se jen vyskytují v jiných dobách a jiných kontextech. Problémy nespokojenosti se svým životem, s tím, čeho jsem dosáhl a čeho nedosáhl, problémy ve vztazích a v milostném životě se vyskytovaly jak před dvěma sty lety, tak v současnosti. Dnes je možná doba rychlejší, příliš zahlcena množstvím různých informací a více zacílena na to, abychom podávali co nejlepší výkon a byli úspěšní. Současně se zvolna stírá rozdíl mezi realitou a tím, čemu se říká virtuální realita nebo kyberprostor. Stejně ale jako před lety potřebuje každý z nás, aby měl kolem sebe někoho, kdo je mu blízký, ke komu patří, a aby zažíval alespoň okamžiky, kdy si může třeba jen pro sebe říct „teď jsem šťastný“.

Děj filmu jste zasadili do prostředí města Olomouce. Čím je podle vás toto místo specifické a co dalo do vínku filmovému Kvartetu?

Podobně jako v našem prvním filmu jsme jako prostředí pro nový film zvolili místa, která oba známe a k nimž máme osobní vztah. Olomouc je historické univerzitní město se specifickou atmosférou. Já v Olomouci v současné době žiji a toto město jsem vnímal jako klidné místo s velkou tradicí, ve kterém se ovšem tak trochu zastavil čas a v němž se nic významného a zajímavého neděje. Ve filmu město žije vlastně jen v interiérech, zatímco exteriéry jsou pusté a „mrtvé“. To se naštěstí v poslední době znatelně mění a my jsme tu změnu chtěli naším filmem taky alespoň trochu podpořit.

Chodil jste jako scenárista na plac? Účastnil jste se natáčení nějak jinak než jen v roli pozorovatele? Jaký význam pro vás samotné natáčení mělo jako pro spoluscenáristu?

Vlastního natáčení jsem se po boku Mirka Krobota účastnil po celou dobu a snad trochu i ovlivňoval konečnou podobu realizace scénáře. Občas bylo také potřeba některé scény doplnit a dopsat. Kromě toho jsem také v některých případech pomáhal hercům lépe pochopit postavu, kterou představovali, a podporoval je v situacích, které pro ně byly výrazně stresové. Takže jsem si v rámci natáčení užil i své psychologické profese.

Proč by podle vás lidé měli vidět Kvarteto?

Ze zvědavosti.

Barbora Poláková (rozhovor)
obrazek
V Kvartetu hrajete na violoncello, bylo těžké se na něj naučit?

Tak já na něj vlastně uměla jen ty skladby, které ve filmu hrajeme, takže se nedá říct, že to umím. Určitě to těžké je. Stejně jako hrát na jakýkoli jiný nástroj. Musí se cvičit každý den. Já hudební nástroje vnímám jako jazyky - na kolik nástrojů umíš, tolikrát jsi člověkem. Nejraději bych uměla na všechny, ale na to už je trošku pozdě. Ten čas, kdy jsem se mohla věnovat jen sobě, je pryč. 

Jak dlouho vám trvalo naučit se hrát, co bylo ve filmu třeba?

Dostali jsme každý svého učitele a celý jeden rok před natáčením jsme cvičili. Je to vlastně takový sen. Byla jsem opravdu šťastná, že se můžu kvůli filmu něco nového naučit. Každý týden k nám domů chodil pan učitel a nejdřív jsme drtili stupnice a různá cvičení a potom už rovnou ty konkrétní skladby. Takový roční rychlokurz.

 A jak vám to nakonec šlo?

Dohromady s klukama báječně! Myslím, že existuje někde záznam, jak hrajeme všichni čtyři dohromady bez playbacku, a jistě to bude velký zážitek. Doufám, že to bude někde v nějakém filmu o filmu. Na prvních zkouškách mi dělalo problém se tvářit vážně, protože jsme měli záchvaty smíchu. Je to takové sympatické vrzání s přesahem, no.

Připravovala jste se na natáčení kromě tréninku na hudební nástroje i nějak jinak?

Měli jsme čtené zkoušky v průběhu celého roku. I po téhle stránce to byl opravdu můj vysněný projekt. Mít na práci svůj čas, rozumět myšlenkovým pochodům své postavy a chápat svoje místo jako součást velkého celku, kam všechny části musí přesně zapadnout. Myslím, že i díky tomu mám s natáčením spojený takový svůj velký zážitek, nikdy před tím se mi nic tak silného nestalo. V jedné scéně tam pláču a pamatuju si, že jsem po natáčení přišla domů s očima navrch hlavy a Pavlovi vyprávěla, že se mi stala zvláštní věc. Že jsem plakala opravdu v té Simoně. Za její smutek, za její zklamání a beznaděj. Že jsem se úplně propadla do jejího vidění světa a v něm plakala. Víte, někdy si jako herec musíte pomáhat různými představami, když se po vás chtějí velké emoce několikrát za sebou, nebo alespoň já to tak do té doby vnímala. A najednou to bylo jinak a mě polil takový smutek, co mě držel až do noci. A Pavel mi na to řekl, že má taky takový zážitek z filmu Štěstí, kde plakal za Toníka, a že to bylo i pro něj veliký a jedinečný. Snad to dobře popisuju, je těžký to vysvětlit.

Jaké chováte sympatie ke své filmové hrdince, jak ji můžete charakterizovat a máte s ní vy osobně kromě vztahu k hudbě něco společného?

Chovám k ní velké sympatie. Snaží se přijít na to, proč není šťastná, a když si myslí, že na to přijde, rozhodne se s tím něco udělat. Takových lidí si já sama v životě vážím. Často se stává, že si lidé stěžují na ostatní věci a lidi kolem sebe, ale sami jsou jakoby zamražení ve svých stereotypech. Možná i ve svém strachu něco změnit. Ale Simona to zkoumá a pak se rozhodne.

Jaký byl pan Krobot jako filmový režisér?

Ha ha… teď kdybych si myslela něco špatnýho, tak bych to musela říct kulantně, protože by bylo pravděpodobný, že si to někdy přečte, co? Ale já si myslím jen samé nejlepší věci - až mi je naopak trapné ho tak adorovat. Jenže on si nic jiného nezaslouží. S Lubošem Smékalem jsou pro mne úplným ideálem toho, jak já potřebuju věci vysvětlit a pomoct, když si nejsem jistá nebo něčemu nerozumím. Nikdy jsem neměla pocit, že by něco mělo být jinak, než říkají. Vždy jsem žasla nad tím, jak oba dokáží věci popisovat přesně a zároveň často i srandovně. Ta práce byla opravdu sen.

Nechal vám režisér například nějaký prostor pro improvizaci?

Takové miniimprovizace asi jo, ale tohle myslím nebyl scénář, který by to uvítal. Při zkouškách jsme si hodně povídali a různě zkoušeli, ale na place už jsme přesně věděli. Jsou to často obrazy, ostré osekané repliky, bylo někdy složité říct je se vším tím, co má být pod nimi.

Je příjemné být jedinou ženou v mužském kvartetu? Vycházeli vám vaši kolegové nějak vstříc, ať už přímo na place nebo ve volných chvílích mimo natáčení?

Vstříc mi vycházel celý štáb, protože jsem kojila třičtvrtěroční miminko. Sranda je, že jsem už čekala druhé a nevěděla to. Až zhruba v polovině natáčení jsem se dozvěděla, že jsem už v půlce třetího měsíce. Takže když se na film dívám, vidím přesně obrazy, kdy to ještě nevím, a když už jo. Taky asi pan Krobot neví, že to věděl dřív než Pavel. Musela jsem to totiž říct před natáčením jedné scény v kašně na olomouckém náměstí, kde jsem měla být ve vodě. Točili jsme asi ve tři ráno a já se bála, že bych byla nemocná, protože už jsem byla nakřáplá. Řekl jen „do prdele“ a šel předělat celou scénu. Já se samozřejmě prožívala, tak jsem čekala nějaký emoční reakce, a přišla úplně praktická věta. Bylo to strašně vtipný. No, a Pavel přijel až pár dní potom.

Film se natáčel v Olomouci, znala jste toto město už předtím a učarovalo vám něčím?

Olomouc je tak krásná, že bych se tam chtěla pravidelně vracet. Je tam všechna krása, kterou člověk k životu potřebuje, a navíc dobří lidi. Je to takový to, že jdete do města a všichni se na vás usmívají. A jsou na sebe hodní navzájem. Jako kdyby k sobě chovali pokoru a úctu, i když se neznají. Taková sympatická nedotěrná zdvořilost, asi tak bych to řekla. Máme moc hezký zážitky, na který do dneška vzpomínáme.

Co byste vzkázala divákům Kvarteta, proč by tento film měli vidět?

Je jemný, dojemný a pro mne o odvaze a svobodě. Na povrchu se téměř nic neděje, přitom uvnitř jsou fontány a vichřice emocí. Pokud s někým nebude rezonovat to téma, je možné, že vše nespatří, ale i to je správně. Je to jeho příběh a do něj prostě zapadne tak, jak zapadne. Piňosovy skladby taky nejsou zrovna na první dobrou líbivý popík, takže i po téhle stránce je to náročnější. Přesto ale věřím, že dokáže něco velkého předat, pokud je člověk otevřený. Tak asi proto.

Jaroslav Plesl (rozhovor)
obrazek
V mládí jste prý zpíval ve sboru a koketoval s operetou, máte tedy pozitivní vztah k hudbě a film Kvarteto vám tak svým zaměřením „kápnul do noty“?

Na zpívání ve sboru Boni Pueri moc rád vzpomínám. Nastoupil jsem do něj po svém neúspěšném působení v závodním plaveckém oddíle a tehdy jsem pochopil, že člověk by měl v životě dělat to, co ho baví a pro co má alespoň částečné nadání. Zpívání u profesora Skopala nebylo jenom o radosti z hudby, ale především o tvrdé práci a drilu. O disciplíně a zkouškách, které byly i čtyřikrát týdně. Mluvím o tom, protože si uvědomuji, jak těžké je zabývat se muzikou a jak velký obdiv u mne hudebníci mají. A tuhle paralelu vnímám i v herectví. Kvarteto je filmem o muzikantech a režíroval ho Miroslav Krobot. Který je jedním z nejlaskavějších, ale zároveň i nejnáročnějších režisérů, které znám. Takže se pro mne v Kvartetu propojil respekt k hudbě a nemalé nároky na herectví.

Ve filmovém smyčcovém kvartetu hrajete na housle, hrál jste někdy pořádně na nějaký hudební nástroj?

V dětství jsem hrál na klavír a musím neskromně poznamenat, že mi to docela šlo. Ale po nástupu na střední školu jsem začal mít bohužel i trochu jiné zájmy. Nicméně na základní škole jsem přehrával i dvě hodiny denně, hrál jsem klasiku, která mne okouzluje dodnes, Bacha, Mozarta, Händela, byla to dřina a radost zároveň. Ovšem na housle jsem nehrál nikdy. A právě housle jsou nejnáročnějším nástrojem ze všech. Už tím, jak je držíte, jaký pohyb má pravá ruka, jak nemožné je rychle se naučit vibrato ruky levé, jaké tóny, či spíše zvuky, anebo ještě lépe odporné pazvuky vyluzujete, když se na housle začnete učit. Film Kvarteto je filmem, na který jsem se připravoval nejdéle ze všech. Do houslí jsem docházel bezmála rok. Střídali se na mě dva pedagogové se svatou trpělivostí. Dva měsíce před natáčením jsem musel cvičit každý den dvě hodiny, abychom dosáhli alespoň částečné iluze, že jsem houslový profesionál. Tisíckrát jsem zatoužil rozšvihat housličky o zeď, ale ustáli jsme to a snad  to na výsledku bude vidět.

S Miroslavem Krobotem jste natočil po Díře u Hanušovic už druhý celovečerní film. Proměnil se Krobot jako filmový režisér od minule? Jaký je vůbec na place? Bojíte se ho někdy?

Nebojím se ho. Strach nemá na place, v divadle a vůbec v životě co dělat. Já Miroslava Krobota respektuji. Hodně. Známe se 18 let a náš vztah dosáhl dospělosti. Je to výjimečný režisér a výjimečný člověk. Hybatel mého osudu. Moc toho nenamluví, ale je bystrým pozorovatelem, má nadhled, humor, přehled, jeho práce mne zajímá a inspiruje. To, že se nebojí experimentovat a hledá nové cesty, i když s jeho nezaměnitelným rukopisem, je fascinující. A to, jak hlubokým je člověkem, se obtiskuje i v jeho scénářích a režiích.

Tomáš, kterého hrajete, je prý nezralý, ale zábavný mladý muž, který přitahuje neobvyklé situace, ale příliš se nezamýšlí nad důsledky svého chování. Máte s touto filmovou postavou něco společného? Jak se vám hraje?

Já už tak mladý muž zase nejsem, i když ještě nedávno jsem byl přesvědčený o své nesmrtelnosti. A s tím souvisí i to, že se nad důsledky svého chování zamýšlím stále víc. Zodpovědnost k sobě a svému okolí, tomu se teď učím a rád přiznávám, že první přísliby mých změn vnímám z lidí v mém okolí a z toho, jak lépe se teď cítím. Snad mi to vydrží. 

Divadlo, nebo film? Co a proč je vám z těchto i různých dalších forem blízké, či dokonce nejbližší?

Obojí! Mám kliku, že mne obojí ještě pořád baví, že pracuju s lidmi, kteří mne zajímají, tvarují můj vkus nepochybně správným směrem a lidsky si rozumíme. A pak je jedno, jestli s nimi děláte divadlo, film, nebo se věnujete české historii jako památkář amatér. Ještě pořád se na věci, které přicházejí, těším.

 

Lukáš Melník (rozhovor)
obrazek
Jak jste se vypořádal se svým hudebním nástrojem? Trénoval jste dlouho před natáčením a jaké plody to nakonec přineslo?

Příprava na natáčení vyžadovala půlroční tvrdý trénink s violistou ostravské filharmonie Vladimírem Liberdou. Díky jeho rychlokurzu a fyzicky náročným hmatovým cvikům jsme dokázali téměř nemožné. Viola nepatří k těm nejoblíbenějším smyčcovým nástrojům, a možná proto mi tak přirostla k srdci.

  Váš hrdina, vedoucí kvarteta Robert, se prý neumí příliš uvolnit a je pod silným vlivem své matky. Máte něco společného?

To naštěstí ne, ale myslím si, že každý člověk se občas dostane do situace ne zrovna jemu přirozené a pohodlné. A každý se s tím vyrovnává po svém. Robertovi rozumím a jeho problémy chápu, ovšem kdybych mohl, v určitých situacích bych tomu klukovi poradil, aby se zachoval jinak.

  Celý film se natáčel v Olomouci, vy sám pocházíte ze Šumperka. Máte k Olomouci a vůbec k celému tomuto kraji nějaký speciální vztah? A je podle vás díky natáčení v Olomouci film v něčem specifický?

K Olomouci mám osobně velmi blízký vztah, protože právě v Olomouci jsem s herectvím začínal. Byla to průprava na talentové zkoušky DAMU i JAMU. Pod svá křídla si mě tehdy vzala zasloužilá herečka moravského divadla Olomouc Vlasta Hartlová a díky ní vše začalo. Když jsem zjistil, že se Kvarteto bude natáčet v Olomouci, ani nevím proč, ale měl jsem v tu chvíli pocit, že se kruh uzavírá.

  Už jste v minulosti s Mirkem Krobotem spolupracoval?

Je to má první zkušenost a bez debat musím říci, se jedná o opravdu poctivého řemeslníka duchem i srdcem na pravém místě. Herecké zkoušky probíhaly samozřejmě i před natáčením, protože věděl naprosto přesně, co od nás chce. Kdybych celé natáčení měl shrnout do dvou slov, řekl bych - úžasný zážitek. Nikdy na to nezapomenu.

  Co byste vzkázal divákům Kvarteta? Na co se mohou těšit?

Film Kvarteto velmi citlivě uchopil strasti, radosti a lásky třicátníků. Nastavuje tak zrcadlo společnosti s otázkami, které si už musíme zodpovědět sami v sobě. Kvarteto dějem ladně proplouvá a dýchá si svým vlastním životem v překrásné Olomouci.

 

Zdeněk Julina (rozhovor)
obrazek
Postava Funése, kterou hrajete v Kvartetu, je milovníkem historie. Jaký vy osobně máte vztah k historii?

Ano, Funés je opravdu milovníkem a znalcem historie. Já se o historii zajímám spíše povrchně, nemám takové znalosti jako Jarda Plesl, který je přímo odborník. Díky němu jsem se o Olomouci a jejích památkách dozvěděl opravdu hodně, což jsem stejně okamžitě zapomněl.

A jak jste se vypořádal s hraním na housle?

S hraním na housle jsem bojoval tři čtvrtě roku dvakrát týdně v lidové škole ve Zlíně pod vedením úžasného učitele Jožky Geryka. Sice byl výborným učitelem, ale můj věk se na mé schopnosti se učit hodně podepsal. Starého psa novým kouskům nenaučíte. Díky této zkušenosti chovám obrovský respekt a obdiv ke všem, kteří na housle umí hrát, byť třeba jen Ovčáky čtveráky.

Můžete popsat svého filmového hrdinu? Máte s jeho charakterem něco společného?

Funés je tichý, klidný a vyrovnaný člověk, který na mě působí jako nejšťastnější člen celého kvarteta. S Funésem moc společného nemám, ale i tak jsem ho hrál rád, protože jsem v průběhu natáčení začal chápat, co může znamenat štěstí pro člověka jako je Funés.

Vy už jste měl menší roli ve filmu Díra u Hanušovic, kde jste se svou filmovou manželkou Klárou Melíškovou stěhoval, ať už to dopadlo jakkoli. V Díře hráli především herci Dejvického divadla, jak jste se vlastně v této partě ocitl vy?

Byl to takový malý zázrak, jako první jsem dostal telefonát z produkce, že pan režisér Krobot mě chce ve svém filmu. Pak přišlo osobní setkání. Dialog probíhal asi takto: Já: Pane Krobote, jak jste na mě přišel? On: Zdenku, vždyť jsem tě ve Zlíně režíroval. Já: Ale to bylo asi před 16 lety. On: Já si ksichty pamatuju. Tož tak.

Změnil se nějak režisérský přístup pana Krobota na filmovém place, pokud můžete srovnat natáčení „Díry“ a následně Kvarteta?

V „Díře“ jsem měl celkem malou roli, a tak setkání s Miroslavem Krobotem nebylo tak intenzivní. V Kvartetu už jsme se potkávali denně a já, v té době filmový začátečník, jsem velmi ocenil jeho klidný, laskavý a inspirující přístup ke všem účastníkům natáčení. 

Nechystáte se teď z divadelních prken utéct k filmu? Co má pro vás větší kouzlo?

Filmová zkušenost je k nezaplacení, ale když se vám něco nepovede, řekne se STOP a jede se znovu. V divadle nikdo STOP říct nemůže a musí se jet dál. Má to asi v sobě větší adrenalin, takže divadlu zůstanu věrný, ale příležitosti zahrát si před kamerou milerád využiju. 

Proč by podle vás měli diváci film Kvarteto vidět?

Rozhodně proto, že je to druhý film z dílny dvojice Krobot a Smékal s velice zajímavým obsazením. Diváci uvidí poutavý příběh čtyř lidí, který je vyprávěn čistě a upřímně, což už se dnes u filmu bohužel moc nevidí.


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Pátek 15. 12. 2017 Svátek má Radana
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz