Skutečný příběh světoznámé topmodelky Waris Dirie, krásné nomádské dívky, která nikdy netoužila po slávě, přesto zazářila v londýnském světě módy a síla její osobnosti ovlivnila život afrických žen. Třináctiletá Waris, nomádská dívka, utíká z domova, aby se vyhnula domluvenému sňatku s postarším mužem. Její nebezpečná cesta vede přes africkou kamenitou poušť až do Evropy - do Londýna, kde vypomáhá jako uklízečka na somálské ambasádě. O několik let později její nádhernou tvář objeví uznávaný fotograf, který z ní přes noc udělá hvězdu. Waris ale čeká tvrdá práce od zvládnutí anglického jazyka až po správné držení těla. Především musí překonat stud vůči mužům, zapomenout na africké utrpení, zbavit se předsudků z minulosti a začít konečně normálně žít... V obdivuhodném, řemeslně výborně zvládnutém, citlivém ženském snímku, který se natáčel v Africe, Evropě i Americe, se v hlavní roli představí fascinující etiopská modelka Liya Kebede /známá tvřr Estée Lauder/. Drama Květ pouště zachycující tento nepředstavitelný lidský osud vzniklo podle stejnojmenného bestselleru modelky, herečky a aktivistky za práva žen Waris Dirie narozené v roce 1965 v Somálsku a v pěti letech poznamenané ženskou obřízkou.
Když jsem před mnoha lety četla knižní předlohu, hluboce se mnou otřáslo uvědomění si, co se může dít jinde ve světě, a jak mohu být vlastně šťastná, že se mám, jak se mám. Pak se na plakátech kin objevil titulek Květ pouště a já jsem dnes ráda, že jsem na film nešla do kina, ale pustila si ho hezky v klidu doma. Ty přívaly slz byly nepředstavitelné, i když je ve filmu možná jen třetina knihy. Miluji skutečné příběhy s duší a to tenhle nepochybně je.
Waris Dirie o filmu Květ pouště
V dětství jsem snila o mnoha věcech, ale nikdy mě nenapadlo, že bych svůj život jednou
mohla vidět na plátně.
Při návratu do pouště se mi vrátily všechny moje vzpomínky tak silně, že mě tento
zážitek zcela ohromil. Především mě zaujaly somálské děti ve filmu Květ pouště. Soraya,
která představovala mne samou v dětském věku, malý andílek Saffa, která musela
zahrát ve filmu tolik utrpení a mladý Idris, který hrál mého bratra - tak nádherně a
autenticky.
Když jsem se před lety poprvé setkala s producentem Peterem Hermannem, lezl mi na
nervy. Ale dnes musím uznat, že projektu dal úplně všechno. Celý film je v závěru
opravdu krásný a nejkrásnější na něm jsou záběry africké krajiny.
Sherry Hormann, naše režisérka, předvedla obrovskou odvahu, když si troufla vydat se
na takovou cestu. Myslela jsem si, že během natáčení mezi námi dojde ke kolizi, ale
intuice mi velela jí důvěřovat a nechat jí dělat svou práci. A ona ji nemohla odvést lépe.
Liya Kebede, hlavní hrdinka, mám s ní tolik společného. Stala se mou součástí a její
práce je velký úspěch. Když jsem poprvé viděla dokončený film, nebylo pro mě
jednoduché vidět svůj život ztvárněný na velkém plátně. Když jsem kino opustila, byla
jsem velmi rozrušena, ale věděla jsem, že tento film nese důležité poselství i pro
ostatní lidi: nutnost respektovat lidskou důstojnost.
Příběh
Když ve věku 13 let mladá Waris zjistí, že se jí její otec
rozhodl provdat jako čtvrtou ženu o hodně staršímu muži, uvědomí si, že její jedinou
šancí je útěk. Uprostřed noci se rozloučí se svým mladším bratrem přezdívaným pro jeho
bílé vlasy „starý muž“, kterého hluboce miluje a vykrade se ven z pouštního tábora své
kočovné rodiny. Bez prostředků a s obyčejnými sandály na nohou se vydá do hloubi
somálské kamenité pouště s vírou, že nalezne cestu do hlavního města Mogadišo, kde
žije rodina její matky. Naprosto vyčerpaná, s roztrhaným oblečením a puchýři na nohou,
zvládne mladá dívka překonat všechny nástrahy pouště a nalezne svou tetu a babičku
v chaotickém hemžení somálského hlavního města.
Příbuzní, aby ochránili třináctiletou dívku, pošlou ji ke vzdáleným příbuzným na
somálskou ambasádu do Londýna, kde Waris pracuje jako uklízečka. Tam žije několik let
naprosto odstřižena od venkovního světa, jako ve vězení.
Když v Somálsku propukne občanská válka, somálská ambasáda je uzavřena a Waris, nyní již mladá žena, stojí tváří v tvář hrozbě deportace a rozhodne se
opět pro útěk. Ukryje se ve velkém městě. Setkává se s temperamentní a chytrou
prodavačkou Marilyn, která se s ní podělí o pokoj v penzionu
nedutklivé majitelky Pushpy. Marilyn se stává nejbližší přítelkyní Waris a
když se jejich přátelství prohloubí, Waris jí prozradí své tajemství: v pěti letech byla
poznamenána ženskou obřízkou.
Obřízka je běžná a krutá tradice, která má podle pověry zajistit neposkvrněnost žen.
Manžel musí být první, kdo „otevře“ svou ženu. S pomocí Marilyn se Waris rozhodne pro
operaci, která by ukončila její bolest a trápení.
Jednoho dne, během práce uklízečky v restauraci rychlého občerstvení, si jí všimne
slavný módní fotograf Terry Donaldson a po určitém počátečním
váhání Waris svolí, aby jí Terry vyfotil. Od tohoto momentu vše vypadá jako sen:
Donaldson jí otevírá svět do módního světa a představuje jí agentce Lucindě, která v ní okamžitě vycítí lukrativní potenciál modelky. Hned ale vyjde
najevo, že Waris žije v Anglii ilegálně, protože si nepožádala o povolení k pobytu, když
byla ambasáda uzavřena. Aby mohla pracovat jako modelka a cestovat, získává s pomocí
Pushpy falešné průkazy totožnosti. Plán nicméně kolabuje při jejím prvním letu do
hlavního města módy - Paříže. Na letišti je zatčena a vzata do vazby s hrozbou
deportace. Lucinda zaplatí kauci, Waris je opět na svobodě s podmínkou, že si musí svůj
dluh „odpracovat“. Zoufalá ze svého ilegálního postavení, Waris přijímá nabídku sňatku
od správce penzionu Neila. Vzápětí si uvědomuje, že to nebyl tak
dobrý nápad. Neilovy pohnutky nebyly až tak altruistické, jak původně vypadaly. Neil se
zamiloval do Waris na první pohled, ale tuto lásku Waris nemohla přes všechen vděk
opětovat. Snila o jiném muži, Newyorčanu Haroldovi, kterého
potkala na diskotéce.
Situace s Neilem se zhoršuje, oba zažívají v brzkých ranních hodinách kontrolní návštěvy
imigračního úřadu. Nakonec je vše překonáno. Waris získává povolení k trvalému pobytu,
po kterém toužila. Nyní muže začít pracovat jako modelka v zahraničí a splatit Lucindě
dluhy. Od této chvíle věci naberou rychlé obrátky: Waris se stává mezinárodní modelkou,
návrháři jí všichni chtějí pro sebe, smetánka i novináři si zamilovali tuto dívku z kočovné
rodiny, která zvládla přejít ze suchých pouští Somálska na světová módní mola.
Televize BBC podnikne s Waris cestu do Somálska za jejími kořeny a Waris se stává
jednou z nejlépe placených modelek na svetě.
Když Waris cestuje do New Yorku za prací, sebere odvahu vyhledat Harolda. Když ho
nachází, není sám. Žije se ženou. Waris nedochází, že tato žena je pouze jeho
spolubydlící. Smutná a hluboce zklamaná Waris bezcílně bloumá ulicemi New Yorku a
napadají ji různé myšlenky. Jak mohla uvěřit, že žena s jejím příběhem by mohla myslet
na šťastný konec? Waris si uvědomuje, že už nemůže déle unikat ranám minulosti a
ignorovat svůj osud. Během interview a časopisem Marie Claire, odmítne Waris opakovat
svůj příběh popelky, který už vyprávěla snad tisíckrát a rozhodne se vyprávět příběh dne,
který její život změnil navždy: dne její obřízky v somálské poušti v křehkém věku pěti
let. Svět je šokován, hluboce dojat a vyjadřuje Waris velké sympatie. Dosavadní tabu se
stává otevřeným tématem po celém světě a Waris je jednoho dne pozvána do sídla OSN
v New Yorku, aby promluvila o těchto barbarských rituálech. Waris zde volá po zákazu
praktikování ženské obřízky (na celém světě je ženskou obřízkou postiženo 6000
mladých dívek každý den).
Waris při své návštěvě OSN není sama. Je s ní Marilyn a v poslední chvíli proklouzne
dveřmi také Harold. Nyní už ví, kdo je ta tajemná kráska, které se podařilo mu dvakrát
uniknout. Tento den změní navždy život Waris Dirie.
Waris Dirie - o jejím životě, jejím úspěchu, její nadaci
Waris Dirie se narodila v roce 1965 v oblasti Gallacaio v somálské poušti blízko hranic
s Etiopií jako jediná dcera v kočovné rodině. V pěti letech utrpěla nehumánní
proceduru ženské genitální obřízky. Tento hrozivý zločin je praktikován po
celém světě muslimy i křesťany. Podle odhadu OSN této nesnesitelné krutosti
padne za oběť každý den 6000 dívek na celém světě. Třináctiletá Waris uprchla
nucenému sňatku s mužem, který by věkem mohl být jejím dědečkem. Po jejím
dobrodružném útěku skončí jako služebná v Londýně a posléze se uchytí v McDonalds.
V 18 letech ji objevil hvězdný fotograf Terence Donovan. Waris začala pracovat jako
uznávaná světová modelka. Odstěhovala se z Londýna do New Yorku a stala se jednou
z prvních „supermodelek“. Jako první africká modelka získala exkluzivní smlouvu
s kosmetickou společností Revlon a dostala se na titulní stranu všech předních časopisů.
Waris hrála roli po boku Timothyho Daltona ve filmu James Bond - The Living
Daylights a BBC o ní natočila dokumentární film nazvaný “A Nomad in New
York” - „Kočovník v New Yorku“ ze série “The Day That Changed My Life” -
„Den, který změnil můj život“.
Když s ní dělají rozhovor prominentní americká novinářka za NBC Barbara Walters a
Laura Ziv pro časopis Marie Claire, Waris se rozhodne říci jim o krutém a strašlivém
rituálu ženské genitální obřízky s popisem vlastního příběhu a zkušeností. To vyvolá
celosvětovou vlnu sympatií a protestu. Generální tajemník OSN Kofi Anan jí jmenoval
speciální vyslankyní OSN. Ženská genitální obřízka je praktikována především v Africe,
v arabských zemích a v Asii, ale rovněž je často praktikována v rodinách imigrantů
v Evropě, USA, Kanadě a Austrálii. S účelem upoutat pozornost na svou misi, Waris
cestuje ve jménu OSN po celém světě, účastní se konferencí, setkává se s prezidenty,
držiteli Nobelovy ceny, s filmovými hvězdami a dává stovky rozhovoru.
V roce 1997 byl v New Yorku vydán její životopis „Květ pouště”
a stal se mezinárodním bestsellerem (v Německu byla kniha na vrcholu žebříčku
Top Ten Spiegel Booklist 120 týdnů v kuse). Kniha byla vydána ve více než 50
licencovaných vydáních a skočila na první místa v seznamu bestselleru
v několika zemích. K dnešnímu datu se po světě prodalo 11 miliónů kopií.
20 let po svém útěku se Waris rozhodla navštívit svou rodinu v Somálsku. Šlo o
nebezpečnou cestu vzhledem k tomu, že v Somálsku již 12 let zuří občanská válka a
epidemie hladomoru. Svou cestu popisuje ve své druhé knize “Úsvit pouště (Desert
Dawn)”, která se také stala mezinárodním bestsellerem.
V roce 2002 Waris založila nadaci Waris Dirie Foundation s ústředím v Rakousku.
Nadace vede celosvětové kampaně pro zvýšení uvědomění veřejnosti proti ženské
genitální obřízce a podporuje existující kampaně i samotné oběti ženské genitální obřízky.
Pomocí emailové adresy waris@utanet.at, nadace také nabízí pomoc-poradnu aktivistům,
Podporovatelům, postiženým a médiím. K dnešnímu datu této služby využilo více než
30 000 lidí z celého světa.
Ve své třetí knize “Děti pouště” Waris
Dirie vzpomíná na den, kdy porušila své mlčení. Vypráví o svých setkáních s obětmi i
provinilými, o svém intenzivním výzkumu, o překážkách i úspěchu. Touto knihou Waris
Dirie započala celosvětovou kampaň proti ženské genitální obřízce. Setkala se s několika
evropskými vrcholnými politiky, promlouvala s poslanci a delegáty parlamentu stejně
jako s Evropskou Unií. V roce 2006 Evropská Unie poprvé v historii zařadila problém
ženské genitální obřízky do své agendy. V roce 2005 se Waris Dirie setkala s 25 ministry
členských států na konferenci probírající prostředky k potlačení ženské genitální obřízky.
Po této konferenci se zpřísnily zákony několika zemí a byly započaty kroky prevence
tohoto problému. V roce 2007 Waris Dirie zahájila kampaň proti ženské genitální obřízce
společně se Scotland Yardem a BBC ve Velké Británii.
Lidé musí porozumět, říká Waris, že ženská genitální obřízka nemá nic společného
s tradicí, kulturou nebo náboženstvím. Je to cynická forma zneužívání dětí. Země celého
světa ji musí brát vážně a musí zvolit vážné a konzistentní tresty pro ty, kteří tento zločin
páchají.
V roce 2007 byla vydána poslední kniha Waris Dirie: “Dopis mé matce”. ‚Říká o ní: Toto je moje nejosobnější kniha. Jsou rány, které se nezahojí.
Moje touha setkat se s mou matkou a odpustit jí byla velká, ale musela jsem si
uvědomit, že láska a utrpení jsou spoutány dohromady. Přestože práce na této knize byla
bolestivou zkušeností, zároveň byla životně důležitá...!
Knihy Waris Dirie udělaly z ženské genitální obřízky celosvětový problém. Díky
masivnímu tlaku mezinárodní komunity, 14 afrických států včetně Keni, Ghany, Burkina
Faso, Pobřeží slonoviny, Beninu a Toga, zákonem zakázaly ženskou genitální obřízku
v roce 2007. Podle zprávy UNICEF z roku 2006 je ženskou genitální obřízkou
traumatizováno 150 milionů žen po celém světě. Mnoho z nich utrpělo nebo stále trpí
genitální obřízkou, která na nich byla spáchána rodinnými příslušníky nebo
nezodpovědnými lékaři i v Evropě a USA. V mnoha zemích vlády nezasáhly, přestože o
praxi i následcích věděly. Pro miliony žen a dívek po celém světě se Waris Dirie stala
symbolem naděje a spravedlnosti. Poskytla jim tvář, osud a jméno.
Waris Dirie získala mnoho ocenění za svou práci a své knihy, včetně World Women’s
Award od bývalého ruského prezidenta Michaila Gorbačova, Woman of the Year
Award casopisu Glamour, Africa Award německého parlamentu a Corine
Award zaštitující asociace německého knižního obchodu pro nejlepší nebeletristickou
knihu. V roce 2007 jí prezident Nicolas Sarkozy udělil řád Chevalier de la Legion
d’Honneur a Světová demografická asociace (the World Demographic Association) jí
udělila cenu Prix des Générations.
V roce 2008 se Waris Dirie stala první ženou, které byla udělena Zlatá medaile Martina
Bubera Nadací Martina Bubera. V lednu 2009 se Waris Dirie stala zakládající členkou
nové PPR nadace pro ženskou důstojnost a práva (PPR Foundation for Women’s Dignity
and Rights), kterou založila v Pařži společně s francouzským obchodním magnátem
François Henri Pinaultem a jeho ženou Salmou Hayek.
První charitativní projekty, které budou financovány v Pákistánu, Indii, Kongu, Beninu,
Španěsku a Francii, již byly odsouhlaseny.
Waris Dirie je rakouskou občankou a matkou dvou chlapců. Je také
koproducentkou filmu Květ pouště.
Sherry Hormann o Květu pouště
Všechno to začalo malou bílou igelitovou taškou. Peter Hermann, kterého jsem dosud
maximálně párkrát pozdravila, mi ji podal přes stůl. Zavolej mi a řekni mi, jestli znáš tři
důvody, proč z toho udělat film. Byla to kniha Květ pouště. Neznala jsem tu knihu.
Miliony jiných ji znají, zněla jeho jednoduchá odpověď.
Kniha si mne okamžitě podmanila. Byl to neuvěřitelný životní příběh. Nikdy jsem se
nesetkala z tolika protiklady zosobněnými v jednom člověku, jako v příběhu Waris Dirie:
pouštní kočovné dítě, topmodelka v New Yorku, negramotná uklízečka v McDonald’s,
politický mluvčí v OSN. Kdyby nebyl příběh pravdivý, myslela bych si, že je to moderní
verze popelky. Nejvíce ze všeho je ale Květ pouště voláním proti bezpráví,
kterým ženy trpí ve formě genitální obřízky a to bez slepých obvinění. Hluboká
rána schovaná pod fasádou krásy a pozlátka.
Takže, kdo jste, že chcete točit můj příběh?, zeptala se Waris Dirie na začátku našeho
prvního jednání. O několik hodin později, když nastupovala do taxíku řekla: Kdy
začneme? Teď?
Později jsem si uvědomila, že každý měl své důvody. Během castingu v Londýně na roli
Waris, vešla do místnosti čtyřicetiletá žena z Mali. Nevěřícně jsem se na ní podívala, ale
pak začala ona sama mluvit o tom, co jsem se nepřinutila říct. Vím, že nejsem vaše
Waris, jsem i příliš stará a ni neumím hrát. Pracuji v továrně v Glasgow, ale vzala jsem si
den volna a přijela vlakem sem, abych vám řekla, jak důležitý je tento film pro Afriku.
Byla jsem ohromena a skoro zahanbena, že jsem nechtěla točit film o tak důležitém
problému. Vzala mou ruku, políbila ji.
Na své první cestě do Keni jsem se setkala se třemi plně zahalenými somálskými ženami,
které všechny měly stejné křestní jméno Amina a uprchly před občanskou válkou. Poučily
mne o všem, co se týkalo ženské genitální obřízky a vyprávěly mi o svém dětství, které
bylo téměř identické se zkušeností Waris. Zničehonic jedna z nich řekla: Existuje jeden
Američan, jeho jméno je Obama, chce být vaším příštím prezidentem. Je jedním z nás.
Kdesi všichni patříme dohromady.
Později jsem v Djibouti zjistila, že Květ pouště bude prvním filmem zaměřeným na
somálskou kulturu a islámské kořeny. Natáčeli jsme kočovníky, kteří nikdy předtím
neviděli kameru. Najali jsme Kena Kelsche, jehož kamera ve filmech Abel Ferrara na mne
od začátku zanechala velký dojem. A riskli jsme domluvu s ženou provádějící obřízku,
která se nechala natočit. Tehdy jsem konečně porozuměla, že tento film bude pro mě
samotnou osobní poutí, přinejmenším kvůli mým předsudkům a předčasným odsudkům.
Amatéři se střetávali s předními herci. V některých scénách jsem musela Somálce
vyměnit, jako například Warisina otce, který náhle zmizel z placu. Našla jsem ho, jak se
modlí. Bylo mu úplně jedno, že na něj ceká 80 lidí a zapadající slunce. Použili jsme tržiště
v Djibouti pro scénu z Mogadišu. Stovky policistu zablokovaly oblast pro natáčení a pak
znenadání všichni zmizeli. Během okamžiku. Nastal chaos, členové štábu byli napadáváni
kameny, ale všichni měli svůj důvod. Policisté odešli na oběd. Doslechli se, že byla
pronajata restaurace, kde bude občerstvení, tak odešli, aby tam byli první.
V Londýně jsem vyslala Liyu Kebede do ulic. Natáčeli jsme skrytou kamerou. Vmísila se
mezi bezdomovce a okamžitě jí bylo dopráno obvyklého zacházení. Pouze dva Somálci,
kteří žili v Londýně a náhodou šli kolem, jí nabídli pomoc a ptali se, jestli nepotřebuje
peníze nebo místo k přespání. Díky těmto momentům by film mel působit upřímně a
opravdově.
Jamie Leonard, britský filmový architekt, vystavěl anglické kulisy v prázdné německé
kaučukárně. A když Sally Hawkins a zbytek silného britského obsazení povolilo uzdy
svému hereckému talentu uprostřed těchto pohyblivých stěn, všichni jsme zapomněli, že
jsme v Kolíně nad Rýnem. Byli jsme uprostřed Londýna a sami jsme se stali cestovateli,
na cestě mezi Djibouti, Anglií, Německem a USA. Bylo jedno, jaký máme u sebe pas, my
všichni dohromady jsme vyprávěli stejný příběh, příběh Waris, která odvážně vzala svůj
osud do svých rukou.
Poznámka producenta
Když plánujete jako producent film, téměř vždy máte vzor, který více nebo méně
používáte pro orientaci. S Květem pouště to bylo daleko složitější. Po pravdě jsme měli
tři různé filmy, které musely být sjednoceny v jeden: příběh Waris Dirie je nejen popelčin
příběh chudé kočovné dívky v Somálsku, která se stane topmodelkou na módních molech
po celém světě. Je to také příběh o imigraci mladé Afričanky do Evropy, stejně jako
hrdinský příběh velmi statečné ženy. Po tom, co se Waris Dirie stala význačnou a
slavnou, byla první, kdo se otevřeně a veřejně odvážil mluvit o kruté tradici ženské
genitální obřízky. Květ pouště je hluboce dojemný a dramatický příběh života, který
vyvolává obavy a snaží se docílit změny. Její kniha se dotkla milionu srdcí čtenářů celého
světa.
Knižní práva
Autobiografie Waris Dirie Květ pouště byla vydána v Německu v roce 1999 a rychle se
stala bestsellerem. Četl jsem knihu asi o šest měsíců později a tehdy jsem si myslel, že
nemá smysl se ptát na její práva, protože se kniha poprvé objevila v USA a knižní práva
na bestsellery jsou obvykle už dávno prodána dřív, než se kniha dostane na německý trh.
Elton John získal práva a mel v plánu adaptovat knihu pro plátno se svou produkční
společností Rocket Pictures.
Nicméně Rocket Pictures a Waris Dirie měli velmi odlišné představy o zfilmování knihy a
tak byla práva v roce 2002 opět k mání. Doslechl jsem se o tom náhodou a o rok později
jsem se setkal s Waris Dirie, která tou dobou žila v Londýně. Nebyl to ten typ schůzky,
kde okamžitě dojde ke shodě a na všem si porozumíte. Bylo zřejmé, že Waris je velmi
opatrná s opětovným prodejem práv na knihu. Je to pochopitelné, vyžaduje to obrovskou
dávku důvěry, svěřit svůj vlastní, takto intimní příběh do rukou cizího člověka. Během
devíti měsíců jsme se několikrát setkali a povídali si, plánovali, rozvíjeli nápady, až
konečně v únoru 2004 byla smlouva podepsána.
Financování
Nestává se často, že máte jako producent možnost filmovat příběh takového rámce a
rozpětí. Abychom zajistili, že film vyrobíme sami a nestaneme se pouhým malým
partnerem bez vlivu v mezinárodním filmu s dominancí Američanů, velká část financí
musela přijít z Německa.
To nebylo jednoduché vzhledem k tomu, že příběh, kromě velké čtenářské obce, nemá
s Německem nic společného. Zároveň film nejen že měl být, ale dokonce musel být,
vyráběn nejen pro německý trh, ale i pro mezinárodní trh. To znamenalo natáčet
v anglictině, což z velké cásti vyloučilo německé herce. Rozpočet byl vyčíslen na přibližně
11 milionů eur. Při využití běžných finančních toků, německý film nemůže stát víc než
šest nebo sedm milionů eur. Díky několika partnerům z Německa, Rakouska, Francie a
Anglie a současně velké podpoře z filmových grantových institucí, se nám podařilo
financovat tak vysoký rozpočet i bez ztráty celkové kontroly.
Scénář
Už dlouho jsem chtěl natočit film se Sherry Hormann. Setkal jsem se s ní v roce 2004 a
dal jí kopii Květu pouště. Její první reakce byla spíš neochota, (řekla: hlavně ne další
ženský příběh), ale pak si knihu přečetla a naše druhé setkání bylo hodně odlišné. Sherry
byla schopná přesně zformulovat, co jí na příběhu přišlo fascinující. Rychle bylo jasné, že
Sherry je nejen ideální scenáristkou pro tento film, ale i režisérkou. Její schopnost
přiblížit se blízko příběhu a materiálu byl skvělým předpokladem pro vystavení silného a
důvěryhodného vztahu s Waris Dirie. Během přípravy jsme oba poznali Waris velmi
dobře. Podobně jako při našem prvním setkání to nebylo vždy harmonické. Říkám, ona je
osobnost a myslím tím, že je energická zajímavá osoba, která to ne vždy ulehčuje svému
prostředí a lidem kolem sebe. Když obětujete část sebe sama po mnoho let a odkryjete
extrémně intimní detaily o vašem životě veřejnosti za účelem boje proti ženské genitální
obřízce, musí to na vás zanechat stopu. Nicméně můj respekt k Waris Dirie, který byl od
začátku velký, ještě za ta léta vzrostl. Adaptace této knihy pro plátno je jednou
z nejtěžších výzev ve filmařině. Po dlouhých debatách a několika verzích jsme se
nakonec rozhodli udělat ústředním ložiskem filmu Warisin pobyt v Londýně, zmírnit její
africký příběh a rychle přelétnout New Yorkem. Vývoj scénáře zabral tři roky, byla to
cesta s několika omyly a odbočkami. Sherry napsala několik verzí, o mnoho více, než je
oficiálně uvedeno na obálce scénáře.
Herecké obsazení
Úspěšná filmová adaptace životního příběhu závisí na hereckém představiteli hlavního
protagonisty. Naše Waris je na plátně prakticky v každé scéně, takže naše herečka
musela být někdo, kdo film utáhne. Nemohli jsem najít žádnou známou herečku, která by
vypadala alespoň trochu východoafricky. Takže bylo zřejmé, že to bude muset být méně
známá herečka, amatérka, spíše nováček. Začali jsme mezinárodní casting s londýnskými
agenty Ros a Johnem Hubbardovými. Stovky mladých žen v Londýně, Paříži, Keni, Jižní
Africe, New Yorku a Los Angeles, byly zkoušeny před kamerou. Po šesti měsících jsme
bez hlavní herečky už byli pěkně nervózní…
Jednou pozdě večer mi Sherry zavolala a jednoduše prohlásila: na druhém DVD, císlo 4,
to je ona.
Nezávisle na ní jsem také klopýtnul o Liyu Kebede, když jsem se díval na castingové
kazety. Další den jsme obdrželi rozšiřující materiál a tehdy jsme zjistili, že Liya je velmi
dobře známá topmodelka v New Yorku, hvězda módního světa, která už hrála malé role
ve filmu The Good Shepard Roberta de Nira a v Lord Of War Andrew Niccola. Pozvali
jsme ji na zkušební natáčení a rozhodnutí bylo více méně dané, ještě než jsme se na
záběry podívali na velkém plátně. Liya vyzařovala neuvěřitelný jas a působila před
kamerou velmi silně.
S Liyou ve středu jsme konečně mohli začít obsazovat zbytek rolí v Africe a Evropě,
soubor skvělých herců: od přesvědčivých herců v Africe - povětšinou amatérů, z nichž
někteří viděli kameru úplně poprvé v životě - k mistrovským a velmi profesionálním
hercům britského obsazení. Je to jednoduše slast dívat se na place v akci na herce jako
jsou Sally Hawkins, Craig Parkinson, Meera Syal, Timothy Spall a Juliet Stevenson.
Fungovali dohromady tak dobře, až to vypadalo, jako by byli obsazeni jako celá skupina.
Rozhodujícím faktorem byl u každého z nich pohovor se Sherry Hormann, ale také slavný
příběh Waris Dirie. Naši herci opravdu moc chtěli být součástí tohoto filmu.
Zábavná historka se stala kolem obsazení role Harolda, protože přesto, že je to malá
role, nebyl to jednoduchý úkol. Harold je objekt milostného vzplanutí naší hrdinky a
musel být publikem přijat.
Američan Anthony Mackie byl perfektní. To se nám na place rychle potvrdilo: hned první
den natáčení, při scéně v klubu, jsme mohli pozorovat nápadné změny v chování všech
žen ve štábu…
Natáčení
Djibouti je malý stát v Africkém rohu mezi Somálskem a Etiopií, který byl v minulosti
součástí Somálska a byl proto pro nás ideální. Město Djibouti připomíná Mogadišo před
válkou; je zde několik typu pouště jen několik hodin cesty z Djibouti Ville. Natáčení
začalo v Djibouti 29. března 2008. Bylo to nejzazší možné datum, protože kdybychom
začali v květnu, teploty by byly tak vysoké, že bychom prakticky nemohli točit vůbec.
Teplota stoupne ke 45°C, v mnoha dnech až přes 50°C ve stínu. V březnu a dubnu
vystoupá maximálně na 35° až 40°C.
Po krátké pauze jsme zahájili 20. května natáčení v Londýně, v Německu na začátku
června a v New Yorku na konci července. Koncept byl natočit všechny exteriérové scény
v Londýně a New Yorku na jejich původních lokacích. Interiérové scény z Londýna a New
Yorku se natáčely ve studiu v Německu nebo v přestavěných lokacích v Kolíně nad
Rýnem, Berlíně a Mnichově. To nejen že zní komplikovaně, ale je to opravdu
komplikované natáčet ve čtyřech zemích, na trech kontinentech a v Nemecku ve trech
mestech. V záveru to pripomínalo jednu velkou skládačku.
Dobrým příkladem je následující sekvence:
Waris a Marylin v penziónu
Ateliér v Kolíne nad Rýnem
Klub
Původní lokace v Düsseldorfu
Waris utíká z klubu
Londýn
Penzión
Ateliér v Kolíně nad Rýnem
Restaurace rychlého občerstvení
Londýn
Waris a Marylin v parku
Kolín nad Rýnem
Marylin veze Waris do nemocnice
Berlín
Waris jde na procházku a kouká na výlohy
Londýn
Waris se svou matkou v chatrči
Djibouti
Takto to běží v celém filmu. Navíc každá země měla svou vlastní kulturu natáčení, své
charakteristiky a tradice, což všechno dohromady způsobovalo zmatek, vedlo k chybám a
stálo nás peníze. Před začátkem natáčení si v podstatě nikdo nedokázal představit, jak
bude náš komplikovaný plán fungovat a přesto poslední den (52 natáčecích dnů), který
byl 21. července v New Yorku, se uskutečnil přesně podle plánu, který jsme vytvořili
v listopadu rok před tím. To považuji za obdivuhodný úspěch našeho produkčního
oddělení a především vedoucího výroby Gerharda Hegele.
Výprava a kostýmy
Základní kámen výpravy navržené Jamie Leonhardem byl ateliér postavený v prázdné
kaučukárně v Kolíně nad Rýnem. Ve velké hale bylo vystaveno dvanáct motivů. Během
stavby jsem si uvědomil, jak a proč vypadalo sociální bydlení v šedesátých letech úplně
jinak v Anglii a v Německu. Není to jen kvůli specifickému britskému vkusu, když přijde
na výběr tapet, nábytku nebo koberců. Začíná to dávno předtím u rozlišností v oknech,
které jsme si museli nechat vyrobit na míru (takovou věc si dnes necháte udělat
například v Polsku), ani nemluvě o dveřních klikách, materiálech v koupelně, jiných
podlažních soklech a tak dále.
Sherry Hormann již pracovala s kostýmní návrhářkou Gabriele Binder na několika
filmech. Problémem bylo, že přestože ta část Warisina příběhu, kterou ve filmu
vyprávíme, se odehrává v devadesátých letech, nechtěli jsme dělat film z minulosti,
protože problémy ilegální imigrace a ženské genitální obřízky jsou dnes stále přítomny.
Ve skutečnosti se toho moc nezměnilo, proto jsme se rozhodli točit nadčasový příběh
s důrazem na přítomnost. To mělo velký význam pro kostýmní návrhy, protože přesně
tam jsou časové rozdíly nejmarkantnější. Bylo zajímavé vidět, že dobrý kostým nemusí
nutně být historicky přesný, když ho publikum interpretuje ze současné perspektivy a
vkusu.
Obrazová koncepce
Dalším důvodem proč film nevypadá německy je kameraman Ken Kelsch. Ken natočil
většinu filmu Abela Ferrary, včetně filmu Bad Lieutenant, takže když jsme se poprvé
setkali, měl jsem k němu velikou úctu. Především se mi líbila práce s ruční kamerou ve
filmech, na kterých Ken pracoval. Nicméně jsme se se Sherry dohodli během našich cest
především do Afriky, že budeme chtít pro určité záběry využít jeřábu. Měl jsem pocit, že
tyto dva styly práce s kamerou se nedají mísit, takže jsem byl velmi potěšen, když
Sherry a Ken vymysleli způsob, jak propojit oba styly, aby vytvořily kontrast. Díky využití
jeřábu jsme nemuseli používat Steady Cam, ale spíše jsme mohli dramaturgicky reagovat
na požadavky jednotlivých situací. Když se podíváte na scénu z trhu v Mogadišo, otevírá
jí záběr z jeřábu, následován ruční kamerou pro detailní záběry, vykreslující masu lidí tak
dynamicky a tvrdě, jak jen situace žádá a přenáší zápal a agresi celého množství lidí.
Použití zavěšeného Steady Camu na tyto detailní záběry by mělo naprosto odlišný efekt.
Režie
Květ pouště je mou první spoluprací se Sherry Hormann. Během tříleté práce na vývoji
scénáře jsme se dobře poznali a nalezli v sobe zalíbení. Přestože práce na scénáři staví
základy filmu, je to fáze velmi teoretická. Scénář popisuje, kdo je kdo ve které scéně,
kam je dej zasazen a co herci říkají, ale každý, kdo si scénář přecte, si utvoří jiné
fantazie, nápady a vize. Je to režisér, který vytvoří jednotlivé výjevy, který určuje,
kterým směrem se scény vyvíjí a hýbají, jestli budou mít duši a jestli vtáhne publikum do
filmu natolik, že zapomenou, kde jsou a co je doteď trápilo.
Vidět Sherry Hormann při práci s herci bylo neuvěřitelně působivé. Příklad: během
zkoušky pro scénu, kdy Lucinda přichází do penzionu, bylo rychle zřejmé, že každý
z herců má jiný názor na to, jak by scéna měla být zahrána. Juliet Stevenson, Sally
Hawkins, Liya Kebede, Craig Parkinson, Meera Syal - každý z nich byl na vlastní cestě.
Sherry přidělí každému herci pozici, načrtne dráhy a určí, kdo co říká a kdy. Řekli byste,
že to jsou základy režisérského řemesla, ale po chvíli se něco začne dít: herci se začnou
otevírat a rozkvétají, začnou se cítit dobře. Pocit bezpečí a sebevědomí naplní vzduch a
začnou se objevovat nápady, které již dobré ještě zlepší a zničehonic je scéna najednou
úplně jiná. Přestože znám každou scénu velmi dobře ze scénáře, stále mě překvapuje
vývoj, který se děje na place. Je to čirá radost dívat se, jak se tvoří skutečný film, to
znamená, o čem opravdu je a co v závěru bude dojímat i publikum. To je víc než pouhé
řemeslo. Je to um a talent.
Liya Kebede řekla v interview během natáčení, že doufá, že lidé, kteří na film
půjdou, budou odcházet jak smutní, tak šťastní a v každém z nich bude touha po
změně.
To je přesně to, v co doufáme všichni, kteří jsme na filmu pracovali.