Waris Dirie o filmu Květ pouště

V dětství jsem snila o mnoha věcech, ale nikdy mě nenapadlo, že bych svůj život jednou mohla vidět na plátně. Při návratu do pouště se mi vrátily všechny moje vzpomínky tak silně, že mě tento zážitek zcela ohromil. Především mě zaujaly somálské děti ve filmu Květ pouště. Soraya, která představovala mne samou v dětském věku, malý andílek Saffa, která musela zahrát ve filmu tolik utrpení a mladý Idris, který hrál mého bratra - tak nádherně a autenticky. Když jsem se před lety poprvé setkala s producentem Peterem Hermannem, lezl mi na nervy. Ale dnes musím uznat, že projektu dal úplně všechno. Celý film je v závěru opravdu krásný a nejkrásnější na něm jsou záběry africké krajiny. Sherry Hormann, naše režisérka, předvedla obrovskou odvahu, když si troufla vydat se na takovou cestu. Myslela jsem si, že během natáčení mezi námi dojde ke kolizi, ale intuice mi velela jí důvěřovat a nechat jí dělat svou práci. A ona ji nemohla odvést lépe. Liya Kebede, hlavní hrdinka, mám s ní tolik společného. Stala se mou součástí a její práce je velký úspěch. Když jsem poprvé viděla dokončený film, nebylo pro mě jednoduché vidět svůj život ztvárněný na velkém plátně. Když jsem kino opustila, byla jsem velmi rozrušena, ale věděla jsem, že tento film nese důležité poselství i pro ostatní lidi: nutnost respektovat lidskou důstojnost.

Příběh

Když ve věku 13 let mladá Waris zjistí, že se jí její otec rozhodl provdat jako čtvrtou ženu o hodně staršímu muži, uvědomí si, že její jedinou šancí je útěk. Uprostřed noci se rozloučí se svým mladším bratrem přezdívaným pro jeho bílé vlasy „starý muž“, kterého hluboce miluje a vykrade se ven z pouštního tábora své kočovné rodiny. Bez prostředků a s obyčejnými sandály na nohou se vydá do hloubi somálské kamenité pouště s vírou, že nalezne cestu do hlavního města Mogadišo, kde žije rodina její matky. Naprosto vyčerpaná, s roztrhaným oblečením a puchýři na nohou, zvládne mladá dívka překonat všechny nástrahy pouště a nalezne svou tetu a babičku v chaotickém hemžení somálského hlavního města.

Příbuzní, aby ochránili třináctiletou dívku, pošlou ji ke vzdáleným příbuzným na somálskou ambasádu do Londýna, kde Waris pracuje jako uklízečka. Tam žije několik let naprosto odstřižena od venkovního světa, jako ve vězení.

Když v Somálsku propukne občanská válka, somálská ambasáda je uzavřena a Waris, nyní již mladá žena, stojí tváří v tvář hrozbě deportace a rozhodne se opět pro útěk. Ukryje se ve velkém městě. Setkává se s temperamentní a chytrou prodavačkou Marilyn, která se s ní podělí o pokoj v penzionu nedutklivé majitelky Pushpy. Marilyn se stává nejbližší přítelkyní Waris a když se jejich přátelství prohloubí, Waris jí prozradí své tajemství: v pěti letech byla poznamenána ženskou obřízkou.

Obřízka je běžná a krutá tradice, která má podle pověry zajistit neposkvrněnost žen. Manžel musí být první, kdo „otevře“ svou ženu. S pomocí Marilyn se Waris rozhodne pro operaci, která by ukončila její bolest a trápení.

Jednoho dne, během práce uklízečky v restauraci rychlého občerstvení, si jí všimne slavný módní fotograf Terry Donaldson a po určitém počátečním váhání Waris svolí, aby jí Terry vyfotil. Od tohoto momentu vše vypadá jako sen: Donaldson jí otevírá svět do módního světa a představuje jí agentce Lucindě, která v ní okamžitě vycítí lukrativní potenciál modelky. Hned ale vyjde najevo, že Waris žije v Anglii ilegálně, protože si nepožádala o povolení k pobytu, když byla ambasáda uzavřena. Aby mohla pracovat jako modelka a cestovat, získává s pomocí Pushpy falešné průkazy totožnosti. Plán nicméně kolabuje při jejím prvním letu do hlavního města módy - Paříže. Na letišti je zatčena a vzata do vazby s hrozbou deportace. Lucinda zaplatí kauci, Waris je opět na svobodě s podmínkou, že si musí svůj dluh „odpracovat“. Zoufalá ze svého ilegálního postavení, Waris přijímá nabídku sňatku od správce penzionu Neila. Vzápětí si uvědomuje, že to nebyl tak dobrý nápad. Neilovy pohnutky nebyly až tak altruistické, jak původně vypadaly. Neil se zamiloval do Waris na první pohled, ale tuto lásku Waris nemohla přes všechen vděk opětovat. Snila o jiném muži, Newyorčanu Haroldovi, kterého potkala na diskotéce.

Situace s Neilem se zhoršuje, oba zažívají v brzkých ranních hodinách kontrolní návštěvy imigračního úřadu. Nakonec je vše překonáno. Waris získává povolení k trvalému pobytu, po kterém toužila. Nyní muže začít pracovat jako modelka v zahraničí a splatit Lucindě dluhy. Od této chvíle věci naberou rychlé obrátky: Waris se stává mezinárodní modelkou, návrháři jí všichni chtějí pro sebe, smetánka i novináři si zamilovali tuto dívku z kočovné rodiny, která zvládla přejít ze suchých pouští Somálska na světová módní mola. Televize BBC podnikne s Waris cestu do Somálska za jejími kořeny a Waris se stává jednou z nejlépe placených modelek na svetě.

Když Waris cestuje do New Yorku za prací, sebere odvahu vyhledat Harolda. Když ho nachází, není sám. Žije se ženou. Waris nedochází, že tato žena je pouze jeho spolubydlící. Smutná a hluboce zklamaná Waris bezcílně bloumá ulicemi New Yorku a napadají ji různé myšlenky. Jak mohla uvěřit, že žena s jejím příběhem by mohla myslet na šťastný konec? Waris si uvědomuje, že už nemůže déle unikat ranám minulosti a ignorovat svůj osud. Během interview a časopisem Marie Claire, odmítne Waris opakovat svůj příběh popelky, který už vyprávěla snad tisíckrát a rozhodne se vyprávět příběh dne, který její život změnil navždy: dne její obřízky v somálské poušti v křehkém věku pěti let. Svět je šokován, hluboce dojat a vyjadřuje Waris velké sympatie. Dosavadní tabu se stává otevřeným tématem po celém světě a Waris je jednoho dne pozvána do sídla OSN v New Yorku, aby promluvila o těchto barbarských rituálech. Waris zde volá po zákazu praktikování ženské obřízky (na celém světě je ženskou obřízkou postiženo 6000 mladých dívek každý den).

Waris při své návštěvě OSN není sama. Je s ní Marilyn a v poslední chvíli proklouzne dveřmi také Harold. Nyní už ví, kdo je ta tajemná kráska, které se podařilo mu dvakrát uniknout. Tento den změní navždy život Waris Dirie.

Waris Dirie - o jejím životě, jejím úspěchu, její nadaci

Waris Dirie se narodila v roce 1965 v oblasti Gallacaio v somálské poušti blízko hranic s Etiopií jako jediná dcera v kočovné rodině. V pěti letech utrpěla nehumánní proceduru ženské genitální obřízky. Tento hrozivý zločin je praktikován po celém světě muslimy i křesťany. Podle odhadu OSN této nesnesitelné krutosti padne za oběť každý den 6000 dívek na celém světě. Třináctiletá Waris uprchla nucenému sňatku s mužem, který by věkem mohl být jejím dědečkem. Po jejím dobrodružném útěku skončí jako služebná v Londýně a posléze se uchytí v McDonalds. V 18 letech ji objevil hvězdný fotograf Terence Donovan. Waris začala pracovat jako uznávaná světová modelka. Odstěhovala se z Londýna do New Yorku a stala se jednou z prvních „supermodelek“. Jako první africká modelka získala exkluzivní smlouvu s kosmetickou společností Revlon a dostala se na titulní stranu všech předních časopisů. Waris hrála roli po boku Timothyho Daltona ve filmu James Bond - The Living Daylights a BBC o ní natočila dokumentární film nazvaný “A Nomad in New York” - „Kočovník v New Yorku“ ze série “The Day That Changed My Life” - „Den, který změnil můj život“.

Když s ní dělají rozhovor prominentní americká novinářka za NBC Barbara Walters a Laura Ziv pro časopis Marie Claire, Waris se rozhodne říci jim o krutém a strašlivém rituálu ženské genitální obřízky s popisem vlastního příběhu a zkušeností. To vyvolá celosvětovou vlnu sympatií a protestu. Generální tajemník OSN Kofi Anan jí jmenoval speciální vyslankyní OSN. Ženská genitální obřízka je praktikována především v Africe, v arabských zemích a v Asii, ale rovněž je často praktikována v rodinách imigrantů v Evropě, USA, Kanadě a Austrálii. S účelem upoutat pozornost na svou misi, Waris cestuje ve jménu OSN po celém světě, účastní se konferencí, setkává se s prezidenty, držiteli Nobelovy ceny, s filmovými hvězdami a dává stovky rozhovoru. V roce 1997 byl v New Yorku vydán její životopis „Květ pouště” a stal se mezinárodním bestsellerem (v Německu byla kniha na vrcholu žebříčku Top Ten Spiegel Booklist 120 týdnů v kuse). Kniha byla vydána ve více než 50 licencovaných vydáních a skočila na první místa v seznamu bestselleru v několika zemích. K dnešnímu datu se po světě prodalo 11 miliónů kopií. 20 let po svém útěku se Waris rozhodla navštívit svou rodinu v Somálsku. Šlo o nebezpečnou cestu vzhledem k tomu, že v Somálsku již 12 let zuří občanská válka a epidemie hladomoru. Svou cestu popisuje ve své druhé knize “Úsvit pouště (Desert Dawn)”, která se také stala mezinárodním bestsellerem.

V roce 2002 Waris založila nadaci Waris Dirie Foundation s ústředím v Rakousku. Nadace vede celosvětové kampaně pro zvýšení uvědomění veřejnosti proti ženské genitální obřízce a podporuje existující kampaně i samotné oběti ženské genitální obřízky. Pomocí emailové adresy waris@utanet.at, nadace také nabízí pomoc-poradnu aktivistům, Podporovatelům, postiženým a médiím. K dnešnímu datu této služby využilo více než 30 000 lidí z celého světa.

Ve své třetí knize “Děti pouště” Waris Dirie vzpomíná na den, kdy porušila své mlčení. Vypráví o svých setkáních s obětmi i provinilými, o svém intenzivním výzkumu, o překážkách i úspěchu. Touto knihou Waris Dirie započala celosvětovou kampaň proti ženské genitální obřízce. Setkala se s několika evropskými vrcholnými politiky, promlouvala s poslanci a delegáty parlamentu stejně jako s Evropskou Unií. V roce 2006 Evropská Unie poprvé v historii zařadila problém ženské genitální obřízky do své agendy. V roce 2005 se Waris Dirie setkala s 25 ministry členských států na konferenci probírající prostředky k potlačení ženské genitální obřízky. Po této konferenci se zpřísnily zákony několika zemí a byly započaty kroky prevence tohoto problému. V roce 2007 Waris Dirie zahájila kampaň proti ženské genitální obřízce společně se Scotland Yardem a BBC ve Velké Británii.

Lidé musí porozumět, říká Waris, že ženská genitální obřízka nemá nic společného s tradicí, kulturou nebo náboženstvím. Je to cynická forma zneužívání dětí. Země celého světa ji musí brát vážně a musí zvolit vážné a konzistentní tresty pro ty, kteří tento zločin páchají.

V roce 2007 byla vydána poslední kniha Waris Dirie: “Dopis mé matce”. ‚Říká o ní: Toto je moje nejosobnější kniha. Jsou rány, které se nezahojí. Moje touha setkat se s mou matkou a odpustit jí byla velká, ale musela jsem si uvědomit, že láska a utrpení jsou spoutány dohromady. Přestože práce na této knize byla bolestivou zkušeností, zároveň byla životně důležitá...!

Knihy Waris Dirie udělaly z ženské genitální obřízky celosvětový problém. Díky masivnímu tlaku mezinárodní komunity, 14 afrických států včetně Keni, Ghany, Burkina Faso, Pobřeží slonoviny, Beninu a Toga, zákonem zakázaly ženskou genitální obřízku v roce 2007. Podle zprávy UNICEF z roku 2006 je ženskou genitální obřízkou traumatizováno 150 milionů žen po celém světě. Mnoho z nich utrpělo nebo stále trpí genitální obřízkou, která na nich byla spáchána rodinnými příslušníky nebo nezodpovědnými lékaři i v Evropě a USA. V mnoha zemích vlády nezasáhly, přestože o praxi i následcích věděly. Pro miliony žen a dívek po celém světě se Waris Dirie stala symbolem naděje a spravedlnosti. Poskytla jim tvář, osud a jméno.

Waris Dirie získala mnoho ocenění za svou práci a své knihy, včetně World Women’s Award od bývalého ruského prezidenta Michaila Gorbačova, Woman of the Year Award casopisu Glamour, Africa Award německého parlamentu a Corine Award zaštitující asociace německého knižního obchodu pro nejlepší nebeletristickou knihu. V roce 2007 jí prezident Nicolas Sarkozy udělil řád Chevalier de la Legion d’Honneur a Světová demografická asociace (the World Demographic Association) jí udělila cenu Prix des Générations.

V roce 2008 se Waris Dirie stala první ženou, které byla udělena Zlatá medaile Martina Bubera Nadací Martina Bubera. V lednu 2009 se Waris Dirie stala zakládající členkou nové PPR nadace pro ženskou důstojnost a práva (PPR Foundation for Women’s Dignity and Rights), kterou založila v Pařži společně s francouzským obchodním magnátem François Henri Pinaultem a jeho ženou Salmou Hayek. První charitativní projekty, které budou financovány v Pákistánu, Indii, Kongu, Beninu, Španěsku a Francii, již byly odsouhlaseny. Waris Dirie je rakouskou občankou a matkou dvou chlapců. Je také koproducentkou filmu Květ pouště.

Sherry Hormann o Květu pouště

Všechno to začalo malou bílou igelitovou taškou. Peter Hermann, kterého jsem dosud maximálně párkrát pozdravila, mi ji podal přes stůl. Zavolej mi a řekni mi, jestli znáš tři důvody, proč z toho udělat film. Byla to kniha Květ pouště. Neznala jsem tu knihu. Miliony jiných ji znají, zněla jeho jednoduchá odpověď.

Kniha si mne okamžitě podmanila. Byl to neuvěřitelný životní příběh. Nikdy jsem se nesetkala z tolika protiklady zosobněnými v jednom člověku, jako v příběhu Waris Dirie: pouštní kočovné dítě, topmodelka v New Yorku, negramotná uklízečka v McDonald’s, politický mluvčí v OSN. Kdyby nebyl příběh pravdivý, myslela bych si, že je to moderní verze popelky. Nejvíce ze všeho je ale Květ pouště voláním proti bezpráví, kterým ženy trpí ve formě genitální obřízky a to bez slepých obvinění. Hluboká rána schovaná pod fasádou krásy a pozlátka.

Takže, kdo jste, že chcete točit můj příběh?, zeptala se Waris Dirie na začátku našeho prvního jednání. O několik hodin později, když nastupovala do taxíku řekla: Kdy začneme? Teď?

Později jsem si uvědomila, že každý měl své důvody. Během castingu v Londýně na roli Waris, vešla do místnosti čtyřicetiletá žena z Mali. Nevěřícně jsem se na ní podívala, ale pak začala ona sama mluvit o tom, co jsem se nepřinutila říct. Vím, že nejsem vaše Waris, jsem i příliš stará a ni neumím hrát. Pracuji v továrně v Glasgow, ale vzala jsem si den volna a přijela vlakem sem, abych vám řekla, jak důležitý je tento film pro Afriku. Byla jsem ohromena a skoro zahanbena, že jsem nechtěla točit film o tak důležitém problému. Vzala mou ruku, políbila ji.

Na své první cestě do Keni jsem se setkala se třemi plně zahalenými somálskými ženami, které všechny měly stejné křestní jméno Amina a uprchly před občanskou válkou. Poučily mne o všem, co se týkalo ženské genitální obřízky a vyprávěly mi o svém dětství, které bylo téměř identické se zkušeností Waris. Zničehonic jedna z nich řekla: Existuje jeden Američan, jeho jméno je Obama, chce být vaším příštím prezidentem. Je jedním z nás. Kdesi všichni patříme dohromady.

Později jsem v Djibouti zjistila, že Květ pouště bude prvním filmem zaměřeným na somálskou kulturu a islámské kořeny. Natáčeli jsme kočovníky, kteří nikdy předtím neviděli kameru. Najali jsme Kena Kelsche, jehož kamera ve filmech Abel Ferrara na mne od začátku zanechala velký dojem. A riskli jsme domluvu s ženou provádějící obřízku, která se nechala natočit. Tehdy jsem konečně porozuměla, že tento film bude pro mě samotnou osobní poutí, přinejmenším kvůli mým předsudkům a předčasným odsudkům. Amatéři se střetávali s předními herci. V některých scénách jsem musela Somálce vyměnit, jako například Warisina otce, který náhle zmizel z placu. Našla jsem ho, jak se modlí. Bylo mu úplně jedno, že na něj ceká 80 lidí a zapadající slunce. Použili jsme tržiště v Djibouti pro scénu z Mogadišu. Stovky policistu zablokovaly oblast pro natáčení a pak znenadání všichni zmizeli. Během okamžiku. Nastal chaos, členové štábu byli napadáváni kameny, ale všichni měli svůj důvod. Policisté odešli na oběd. Doslechli se, že byla pronajata restaurace, kde bude občerstvení, tak odešli, aby tam byli první.

V Londýně jsem vyslala Liyu Kebede do ulic. Natáčeli jsme skrytou kamerou. Vmísila se mezi bezdomovce a okamžitě jí bylo dopráno obvyklého zacházení. Pouze dva Somálci, kteří žili v Londýně a náhodou šli kolem, jí nabídli pomoc a ptali se, jestli nepotřebuje peníze nebo místo k přespání. Díky těmto momentům by film mel působit upřímně a opravdově.

Jamie Leonard, britský filmový architekt, vystavěl anglické kulisy v prázdné německé kaučukárně. A když Sally Hawkins a zbytek silného britského obsazení povolilo uzdy svému hereckému talentu uprostřed těchto pohyblivých stěn, všichni jsme zapomněli, že jsme v Kolíně nad Rýnem. Byli jsme uprostřed Londýna a sami jsme se stali cestovateli, na cestě mezi Djibouti, Anglií, Německem a USA. Bylo jedno, jaký máme u sebe pas, my všichni dohromady jsme vyprávěli stejný příběh, příběh Waris, která odvážně vzala svůj osud do svých rukou.

Poznámka producenta

Když plánujete jako producent film, téměř vždy máte vzor, který více nebo méně používáte pro orientaci. S Květem pouště to bylo daleko složitější. Po pravdě jsme měli tři různé filmy, které musely být sjednoceny v jeden: příběh Waris Dirie je nejen popelčin příběh chudé kočovné dívky v Somálsku, která se stane topmodelkou na módních molech po celém světě. Je to také příběh o imigraci mladé Afričanky do Evropy, stejně jako hrdinský příběh velmi statečné ženy. Po tom, co se Waris Dirie stala význačnou a slavnou, byla první, kdo se otevřeně a veřejně odvážil mluvit o kruté tradici ženské genitální obřízky. Květ pouště je hluboce dojemný a dramatický příběh života, který vyvolává obavy a snaží se docílit změny. Její kniha se dotkla milionu srdcí čtenářů celého světa.

Knižní práva
Autobiografie Waris Dirie Květ pouště byla vydána v Německu v roce 1999 a rychle se stala bestsellerem. Četl jsem knihu asi o šest měsíců později a tehdy jsem si myslel, že nemá smysl se ptát na její práva, protože se kniha poprvé objevila v USA a knižní práva na bestsellery jsou obvykle už dávno prodána dřív, než se kniha dostane na německý trh. Elton John získal práva a mel v plánu adaptovat knihu pro plátno se svou produkční společností Rocket Pictures.

Nicméně Rocket Pictures a Waris Dirie měli velmi odlišné představy o zfilmování knihy a tak byla práva v roce 2002 opět k mání. Doslechl jsem se o tom náhodou a o rok později jsem se setkal s Waris Dirie, která tou dobou žila v Londýně. Nebyl to ten typ schůzky, kde okamžitě dojde ke shodě a na všem si porozumíte. Bylo zřejmé, že Waris je velmi opatrná s opětovným prodejem práv na knihu. Je to pochopitelné, vyžaduje to obrovskou dávku důvěry, svěřit svůj vlastní, takto intimní příběh do rukou cizího člověka. Během devíti měsíců jsme se několikrát setkali a povídali si, plánovali, rozvíjeli nápady, až konečně v únoru 2004 byla smlouva podepsána.

Financování
Nestává se často, že máte jako producent možnost filmovat příběh takového rámce a rozpětí. Abychom zajistili, že film vyrobíme sami a nestaneme se pouhým malým partnerem bez vlivu v mezinárodním filmu s dominancí Američanů, velká část financí musela přijít z Německa.

To nebylo jednoduché vzhledem k tomu, že příběh, kromě velké čtenářské obce, nemá s Německem nic společného. Zároveň film nejen že měl být, ale dokonce musel být, vyráběn nejen pro německý trh, ale i pro mezinárodní trh. To znamenalo natáčet v anglictině, což z velké cásti vyloučilo německé herce. Rozpočet byl vyčíslen na přibližně 11 milionů eur. Při využití běžných finančních toků, německý film nemůže stát víc než šest nebo sedm milionů eur. Díky několika partnerům z Německa, Rakouska, Francie a Anglie a současně velké podpoře z filmových grantových institucí, se nám podařilo financovat tak vysoký rozpočet i bez ztráty celkové kontroly.

Scénář
Už dlouho jsem chtěl natočit film se Sherry Hormann. Setkal jsem se s ní v roce 2004 a dal jí kopii Květu pouště. Její první reakce byla spíš neochota, (řekla: hlavně ne další ženský příběh), ale pak si knihu přečetla a naše druhé setkání bylo hodně odlišné. Sherry byla schopná přesně zformulovat, co jí na příběhu přišlo fascinující. Rychle bylo jasné, že Sherry je nejen ideální scenáristkou pro tento film, ale i režisérkou. Její schopnost přiblížit se blízko příběhu a materiálu byl skvělým předpokladem pro vystavení silného a důvěryhodného vztahu s Waris Dirie. Během přípravy jsme oba poznali Waris velmi dobře. Podobně jako při našem prvním setkání to nebylo vždy harmonické. Říkám, ona je osobnost a myslím tím, že je energická zajímavá osoba, která to ne vždy ulehčuje svému prostředí a lidem kolem sebe. Když obětujete část sebe sama po mnoho let a odkryjete extrémně intimní detaily o vašem životě veřejnosti za účelem boje proti ženské genitální obřízce, musí to na vás zanechat stopu. Nicméně můj respekt k Waris Dirie, který byl od začátku velký, ještě za ta léta vzrostl. Adaptace této knihy pro plátno je jednou z nejtěžších výzev ve filmařině. Po dlouhých debatách a několika verzích jsme se nakonec rozhodli udělat ústředním ložiskem filmu Warisin pobyt v Londýně, zmírnit její africký příběh a rychle přelétnout New Yorkem. Vývoj scénáře zabral tři roky, byla to cesta s několika omyly a odbočkami. Sherry napsala několik verzí, o mnoho více, než je oficiálně uvedeno na obálce scénáře.

Herecké obsazení
Úspěšná filmová adaptace životního příběhu závisí na hereckém představiteli hlavního protagonisty. Naše Waris je na plátně prakticky v každé scéně, takže naše herečka musela být někdo, kdo film utáhne. Nemohli jsem najít žádnou známou herečku, která by vypadala alespoň trochu východoafricky. Takže bylo zřejmé, že to bude muset být méně známá herečka, amatérka, spíše nováček. Začali jsme mezinárodní casting s londýnskými agenty Ros a Johnem Hubbardovými. Stovky mladých žen v Londýně, Paříži, Keni, Jižní Africe, New Yorku a Los Angeles, byly zkoušeny před kamerou. Po šesti měsících jsme bez hlavní herečky už byli pěkně nervózní… Jednou pozdě večer mi Sherry zavolala a jednoduše prohlásila: na druhém DVD, císlo 4, to je ona.

Nezávisle na ní jsem také klopýtnul o Liyu Kebede, když jsem se díval na castingové kazety. Další den jsme obdrželi rozšiřující materiál a tehdy jsme zjistili, že Liya je velmi dobře známá topmodelka v New Yorku, hvězda módního světa, která už hrála malé role ve filmu The Good Shepard Roberta de Nira a v Lord Of War Andrew Niccola. Pozvali jsme ji na zkušební natáčení a rozhodnutí bylo více méně dané, ještě než jsme se na záběry podívali na velkém plátně. Liya vyzařovala neuvěřitelný jas a působila před kamerou velmi silně.

S Liyou ve středu jsme konečně mohli začít obsazovat zbytek rolí v Africe a Evropě, soubor skvělých herců: od přesvědčivých herců v Africe - povětšinou amatérů, z nichž někteří viděli kameru úplně poprvé v životě - k mistrovským a velmi profesionálním hercům britského obsazení. Je to jednoduše slast dívat se na place v akci na herce jako jsou Sally Hawkins, Craig Parkinson, Meera Syal, Timothy Spall a Juliet Stevenson. Fungovali dohromady tak dobře, až to vypadalo, jako by byli obsazeni jako celá skupina. Rozhodujícím faktorem byl u každého z nich pohovor se Sherry Hormann, ale také slavný příběh Waris Dirie. Naši herci opravdu moc chtěli být součástí tohoto filmu.

Zábavná historka se stala kolem obsazení role Harolda, protože přesto, že je to malá role, nebyl to jednoduchý úkol. Harold je objekt milostného vzplanutí naší hrdinky a musel být publikem přijat.

Američan Anthony Mackie byl perfektní. To se nám na place rychle potvrdilo: hned první den natáčení, při scéně v klubu, jsme mohli pozorovat nápadné změny v chování všech žen ve štábu…

Natáčení
Djibouti je malý stát v Africkém rohu mezi Somálskem a Etiopií, který byl v minulosti součástí Somálska a byl proto pro nás ideální. Město Djibouti připomíná Mogadišo před válkou; je zde několik typu pouště jen několik hodin cesty z Djibouti Ville. Natáčení začalo v Djibouti 29. března 2008. Bylo to nejzazší možné datum, protože kdybychom začali v květnu, teploty by byly tak vysoké, že bychom prakticky nemohli točit vůbec. Teplota stoupne ke 45°C, v mnoha dnech až přes 50°C ve stínu. V březnu a dubnu vystoupá maximálně na 35° až 40°C.

Po krátké pauze jsme zahájili 20. května natáčení v Londýně, v Německu na začátku června a v New Yorku na konci července. Koncept byl natočit všechny exteriérové scény v Londýně a New Yorku na jejich původních lokacích. Interiérové scény z Londýna a New Yorku se natáčely ve studiu v Německu nebo v přestavěných lokacích v Kolíně nad Rýnem, Berlíně a Mnichově. To nejen že zní komplikovaně, ale je to opravdu komplikované natáčet ve čtyřech zemích, na trech kontinentech a v Nemecku ve trech mestech. V záveru to pripomínalo jednu velkou skládačku. Dobrým příkladem je následující sekvence:

Waris a Marylin v penziónu
Ateliér v Kolíne nad Rýnem

Klub
Původní lokace v Düsseldorfu

Waris utíká z klubu
Londýn

Penzión
Ateliér v Kolíně nad Rýnem

Restaurace rychlého občerstvení
Londýn

Waris a Marylin v parku
Kolín nad Rýnem

Marylin veze Waris do nemocnice
Berlín

Waris jde na procházku a kouká na výlohy
Londýn

Waris se svou matkou v chatrči
Djibouti

Takto to běží v celém filmu. Navíc každá země měla svou vlastní kulturu natáčení, své charakteristiky a tradice, což všechno dohromady způsobovalo zmatek, vedlo k chybám a stálo nás peníze. Před začátkem natáčení si v podstatě nikdo nedokázal představit, jak bude náš komplikovaný plán fungovat a přesto poslední den (52 natáčecích dnů), který byl 21. července v New Yorku, se uskutečnil přesně podle plánu, který jsme vytvořili v listopadu rok před tím. To považuji za obdivuhodný úspěch našeho produkčního oddělení a především vedoucího výroby Gerharda Hegele.

Výprava a kostýmy
Základní kámen výpravy navržené Jamie Leonhardem byl ateliér postavený v prázdné kaučukárně v Kolíně nad Rýnem. Ve velké hale bylo vystaveno dvanáct motivů. Během stavby jsem si uvědomil, jak a proč vypadalo sociální bydlení v šedesátých letech úplně jinak v Anglii a v Německu. Není to jen kvůli specifickému britskému vkusu, když přijde na výběr tapet, nábytku nebo koberců. Začíná to dávno předtím u rozlišností v oknech, které jsme si museli nechat vyrobit na míru (takovou věc si dnes necháte udělat například v Polsku), ani nemluvě o dveřních klikách, materiálech v koupelně, jiných podlažních soklech a tak dále.

Sherry Hormann již pracovala s kostýmní návrhářkou Gabriele Binder na několika filmech. Problémem bylo, že přestože ta část Warisina příběhu, kterou ve filmu vyprávíme, se odehrává v devadesátých letech, nechtěli jsme dělat film z minulosti, protože problémy ilegální imigrace a ženské genitální obřízky jsou dnes stále přítomny. Ve skutečnosti se toho moc nezměnilo, proto jsme se rozhodli točit nadčasový příběh s důrazem na přítomnost. To mělo velký význam pro kostýmní návrhy, protože přesně tam jsou časové rozdíly nejmarkantnější. Bylo zajímavé vidět, že dobrý kostým nemusí nutně být historicky přesný, když ho publikum interpretuje ze současné perspektivy a vkusu.

Obrazová koncepce
Dalším důvodem proč film nevypadá německy je kameraman Ken Kelsch. Ken natočil většinu filmu Abela Ferrary, včetně filmu Bad Lieutenant, takže když jsme se poprvé setkali, měl jsem k němu velikou úctu. Především se mi líbila práce s ruční kamerou ve filmech, na kterých Ken pracoval. Nicméně jsme se se Sherry dohodli během našich cest především do Afriky, že budeme chtít pro určité záběry využít jeřábu. Měl jsem pocit, že tyto dva styly práce s kamerou se nedají mísit, takže jsem byl velmi potěšen, když Sherry a Ken vymysleli způsob, jak propojit oba styly, aby vytvořily kontrast. Díky využití jeřábu jsme nemuseli používat Steady Cam, ale spíše jsme mohli dramaturgicky reagovat na požadavky jednotlivých situací. Když se podíváte na scénu z trhu v Mogadišo, otevírá jí záběr z jeřábu, následován ruční kamerou pro detailní záběry, vykreslující masu lidí tak dynamicky a tvrdě, jak jen situace žádá a přenáší zápal a agresi celého množství lidí. Použití zavěšeného Steady Camu na tyto detailní záběry by mělo naprosto odlišný efekt.

Režie
Květ pouště je mou první spoluprací se Sherry Hormann. Během tříleté práce na vývoji scénáře jsme se dobře poznali a nalezli v sobe zalíbení. Přestože práce na scénáři staví základy filmu, je to fáze velmi teoretická. Scénář popisuje, kdo je kdo ve které scéně, kam je dej zasazen a co herci říkají, ale každý, kdo si scénář přecte, si utvoří jiné fantazie, nápady a vize. Je to režisér, který vytvoří jednotlivé výjevy, který určuje, kterým směrem se scény vyvíjí a hýbají, jestli budou mít duši a jestli vtáhne publikum do filmu natolik, že zapomenou, kde jsou a co je doteď trápilo.

Vidět Sherry Hormann při práci s herci bylo neuvěřitelně působivé. Příklad: během zkoušky pro scénu, kdy Lucinda přichází do penzionu, bylo rychle zřejmé, že každý z herců má jiný názor na to, jak by scéna měla být zahrána. Juliet Stevenson, Sally Hawkins, Liya Kebede, Craig Parkinson, Meera Syal - každý z nich byl na vlastní cestě. Sherry přidělí každému herci pozici, načrtne dráhy a určí, kdo co říká a kdy. Řekli byste, že to jsou základy režisérského řemesla, ale po chvíli se něco začne dít: herci se začnou otevírat a rozkvétají, začnou se cítit dobře. Pocit bezpečí a sebevědomí naplní vzduch a začnou se objevovat nápady, které již dobré ještě zlepší a zničehonic je scéna najednou úplně jiná. Přestože znám každou scénu velmi dobře ze scénáře, stále mě překvapuje vývoj, který se děje na place. Je to čirá radost dívat se, jak se tvoří skutečný film, to znamená, o čem opravdu je a co v závěru bude dojímat i publikum. To je víc než pouhé řemeslo. Je to um a talent. Liya Kebede řekla v interview během natáčení, že doufá, že lidé, kteří na film půjdou, budou odcházet jak smutní, tak šťastní a v každém z nich bude touha po změně. To je přesně to, v co doufáme všichni, kteří jsme na filmu pracovali.