fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    Podobné filmy    

film / thriller, hororový, záhady, Česká republika, , 92 min.
Kinopremiéra v ČR 12.1.2012

Režie:
Herci: , , , , , více...


Ukázka
02:03



Lucie Vondráčková, jak jste ji ještě neviděli.
Temný film s hororovými prvky sleduje příběh Renaty, která pracuje na filmu o pražských tajemstvích. Žije se spolubydlící - Jihoameričankou Kiarou - ve staropražském domě. Podle Renatiny sousedky se v domě ztrácejí lidé. V závěru jednoho večírku zmizí i Renatina kolegyně Zuzka a od té doby se v domě začnou dít zvláštní věci
Uprav informace o filmu

+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: Oficiální stránka    Videotéka: přidat si do ní film

Popis filmu Labyrint

Ambiciózní Renata točí reportáž o mystice v současné době, navštěvuje rituály satanistů a náhoda ji nakonec zavede k legendě o dávných chodbách v podzemí staré Prahy. V domě, jehož sklepení by mohlo být bránou do tajemného labyrintu, se začnou ztrácet lidé. Jakoby se v podzemí pod domem cosi probudilo k životu. Pověst o středověkých katakombách a další stopy o ní vtáhnou do děje i mladého historika a Renatina bývalého přítele, experta na statiku sklepů a Renatinu exotickou spolubydlící Kiaru. Pod sklepem domu opravdu objeví další skryté chodby a v honbě za senzačním objevem se je na vlastní pěst rozhodnou prozkoumat. Romantické dobrodružství trvá ale jen chvíli. Nekonečný a nepřehledný Labyrint chodeb bez konce budí hrůzu a skupině brzy nezbývá než zoufale volat o pomoc a začít bojovat o holý život. Teprve v podzemí se navíc ukáže, že každý ze „ztracených“má své důvody, proč se tam vydal. Je nebezpečnější nepřesná mapa nebo jedno dávné tajemství? Co se v Labyrintu skrývá? Je jisté, že odpovědí se nedožijí všichni.


O filmu

obrazek
Pražské podzemí - labyrint, do něhož jsme ztratili vchod

Při psaní scénáře Labyrintu se režisér Tomáš Houška inspiroval legendami a pověstmi o utajené podzemní Praze. O labyrintu chodeb pod Starým Městem a Malou Stranou víme, že existuje, naši současníci však mohli na vlastní oči spatřit jen jeho nepatrnou část. O to bohatší jsou pak dohady o jejich účelu - mohly sloužit k tajným rituálům, jako únikové chodby, tajné chodby vedoucí z hradu, k vyvolávání nadpřirozených sil v rudolfinské době nebo k ukrývání pokladů. Tmavá chodba s hrubými zdmi osvětlená baterkou nebo loučí pak spolehlivě rozvíří fantazii a zvědavost a umí zažehnout i plamen dobrodružství.

Každé z evropských velkoměst má dvě podoby: pod hlučnými osvětlenými bulváry a spletitými uličkami historických center se skrývá ještě jeden svět, zšeřelý svět podzemních chodeb a sklepů. Pařížské katakomby, antické stoky pod Římem, podzemní vodovody v Neapoli nebo podzemní kryty v Berlíně... podzemí každého města svým způsobem odráží jeho charakter a historii. A téměř vždy je opředeno spoustou legend a mýtů.

„Pod středověkou Prahou - stejně jako pod většinou ostatních středověkých evropských měst - opravdu vznikly rozsáhlé podzemní systémy,“ říká režisér Tomáš Houška, když mluví o tom, co ho inspirovalo k napsání scénáře filmu Labyrint. „Pražský podzemní systém se nám ovšem v průběhu staletí ztratil, protože úroveň ulic se postupně zvedla o pět až šest metrů. Některé sklepy na Starém Městě jsou například původní přízemí románských a gotických domů. Mnoho chodeb a sklepení bylo zasypáno, nebo se zazdily jejich vchody. O pražském podzemním labyrintu tedy víme, že existuje, ale ztratili jsme vchod, jak se do něj dostat.“

Jeho slova potvrzuje i E. T. Havránek ve své knize Neznámá Praha z roku 1939, kde píše: „Ke znalostem dávného pražského podzemí přispívá stavební ruch, neboť pro novostavby se často podnikají hluboké výkopy, při kterých se mnohdy narazí na rozsáhlé sklepy a prostorné podzemní místnosti, o nichž se doposud vůbec nevědělo. Tak je dosud pod starými pražskými domy dosti všelijakých podzemních chodeb, které nejsou nikde v plánech zakresleny. Mnozí majitelé domů dali také již před léty zazdíti vchody do nepoužívaných podzemních prostor z obavy, aby jich nebylo zneužito k všelikým nelegálním úkrytům. Tak zejména téměř každý starý dům na Malé Straně míval svoji podzemní chodbu a většina jich vedla pod petřínskou stráň.“

Naše znalost pražského podzemí je tedy spíše útržkovitá a jeho původ je velmi rozmanitý. Vedle tajných chodeb existuje řada podzemních prostor s praktickým účelem - některé sloužily k pohřbívání, jako úkryt, k vojenským účelům, nebo jako hornické a vodovodní štoly či kanalizace.

Tajemné podzemní hřbitovy

Další inspirací, která podnítila fantazii tvůrců filmu Labyrint, bylo svědectví muže, který jako malý chlapec na konci 19. století s kamarády objevil vchod do krypty pod kostelem sv. Havla na Starém Městě, která sloužila jako pohřebiště karmelitánů. „Ale když se tam jako dospělý muž chtěl vrátit a prozkoumat to, vchod byl dávno zazděný a už ho nenašel. Je to ovšem jeden z těch střípků, které dokládají, že pražský podzemní labyrint není pouhou legendou,“ říká režisér Tomáš Houška.

O podzemním pohřebišti pod kostelem sv. Havla píše také novinář Uno Hrabě, který se v roce 1938 nechal spustit do krypty otvorem proti budově Stavovského divadla: „Z velkého, klenutého podzemí vedly chodby několika směry. Štola směrem Rytířské ulice byla přeplněna zetlelými rakvemi, kde na hoblovačkách byly uloženy pozůstatky řeholníků. Místy však byl hromady lidských kostí a lebek navršeny až po klenboví. Postranní výklenky byly naplněny kostlivci. Na zemi bylo plno prachu, rozbitého zdiva a chodbou táhl chladný, těžký vzduch. Pod Havelskou uličkou jsme slézali hromady stavebního starého materiálu, až jsme pronikli ve výši klenby do druhé části katakomb. Tam se nám naskytl jiný obraz: Byli jsme v místech, kde byly uloženy pozůstatky zámožných osob. V zadní, veliké kryptě, přímo pod stropním zazděným vchodem, ležela ozdobná rakev. Uvnitř byl kostlivec v temném, přepásaném šatě, s vysokými botami na nohou. U rakve leželo několik lidských lebek...“

Další, známější karmelitánské pohřebiště se nachází v podzemí chrámu Panny Marie Vítězné na Malé Straně. V patnácti velkých sklepeních byly uloženy pozůstatky pražských řeholníků, rytířů, šlechticů, opatů a měšťanů ze 17. a 18. století.

Velmi rozsáhlé pohřebiště je také ve Spálené ulici v kostele Nejsvětější trojice. „Objevili jsme tam na devadesát pohřebních komor, z nichž bylo 54 stále obsazených. Od padesátých let zde ale bylo několik takzvaných průzkumů, po nichž tam zůstaly vybourané zazdívky komor a místy i roztahané kosti. Vypadalo to, jako kdyby to místo navštívili vykradači hrobů,“ řekl v rozhovoru pro Portál hlavního města Prahy speleolog Vladimír Vojíř, který prováděl průzkum krypty.

obrazek
Tajemná Rudolfova štola a spol.

Režisér Labyrintu Tomáš Houška propadl pověstem o pražském podzemí už jako teenager, když studoval na gymnáziu Nad Štolou. „Tím není myšlen Letenský tunel,“ žertuje Houška, „nýbrž legendární Rudolfova štola, která v té době byla naprosto zanedbaná. Dalo se do ní vstoupit rezavými vraty ze Stromovky, u nichž někdo upálil zámek. Takže jsme tam pochopitelně lezli a prožívali tam obrovsky adrenalinová dobrodružství.“

Štola, vybudovaná za císaře Rudolfa II., měří 1100 metrů a prochází pod celou Letenskou plání. Chodba, kterou postavili kutnohorští havíři pod vedením vrchního hormistra Lazaruse Erckera, sloužila a dodnes slouží napouštění rybníků ve Stromovce.

Odvážné podzemní vodovody však začal v Praze budovat už Karel IV. - stavba měla vést dřevěnými trubkami vodu do Pražského Hradu od pramenů ve Střešovicích.

Praha hornická

Část podzemních chodeb vznikla jako pozůstatky pokusů o dolování - ať už železné rudy (na Červeném Vrchu), uhlí (na Petříně, ve Kbelích a v Hloubětíně) a písku, používaného na štuky a posypávání prkenných podlah. Právě odtud pochází labyrint pískoven na Proseku, o němž některé pověsti praví, že se táhne až k Boleslavi a že v něm Napoleon jezdil v kočáře.

Vojenské podzemí

Jednou ze součástí pražského podzemí jsou i vojenské objekty, které byly tím důležitější, čím více se Pražané museli obávat dělostřelby a vzdušných útoků. Nejstarším podzemní vojenskou stavbou jsou vyšehradské kasematy, vystavěné mezi lety 1653-1678. Sloužily pro soustředění vojáků a jejich nepozorované přesuny a posléze jako vojenské sklady až do roku 1911. Velký význam pro pražské podzemí ovšem měla druhá světová válka, před níž - a během níž - se zmnohonásobil počet protileteckých krytů. Na kryty byly přestavovány tunely i některé starší podzemní prostory, jako lomy a kasematy. Nové prostory vznikly pod letištěm SS v Šárce a ve Kbelích.

Moderní podzemí: pražská kanalizace

Kolik kilometrů kanalizace se v Praze vlastně nachází? „To se nedá s určitostí říct,“ vysvětluje speleolog Vladmír Vojíř v rozhovoru pro portál hlavního města Prahy. „Někdo například uvádí, že v Praze máme přes čtyři tisíce kilometrů kanalizace. Na druhé straně vůbec nevíme, kolik je pod Prahou pochováno historické kanalizace, která nebyla zrušena, když se dělala kanalizace nová.“

Rozsáhlý stokový systém byl v Praze vybudován v letech 1895-1906 podle projektu anglického inženýra W. H. Lindleye. Stoky celého systému byly přes odpor tehdejší mladé „betonové lobby“ vyzděny trvanlivějšími pálenými cihlami a tvořily dva oddělené systémy o celkové délce přes 175 kilometrů, které oba ústily do čistírny v Bubenči, jejímž úkolem bylo odstraňovat nečistoty z vody vypouštěné do Vltavy. Celá technologie čistírny byla ukryta v podzemí a fungovala až do roku 1967. Dnes v budově sídlí Ekotechnické muzeum.

obrazek
Vzhůru dolů! Dva týdny natáčení ve skutečném podzemním labyrintu

Natáčení strašidelných scén v autentických katakombách bylo pro všechny zúčastněné zážitkem, jaký vás potká jen jednou za život. Opravdové podzemní kasematy dodaly filmu neopakovatelnou autentičnost a staly se pátým hlavním hercem.

Ve filmu Labyrint nenajdete klasického padoucha, protihráče, s nímž by se čtyři hrdinové před kamerou otevřeně utkávali. Jejich největším protihráčem - a současně nejtemnějším hrdinou filmu - je spletitý labyrint chodeb pod Prahou, který z nich dokáže vyždímat nejsyrovější emoce a brutálním způsobem prověří jejich charaktery.

Klíčové scény z temného podzemí se natáčely v tom nejautentičtější prostředí, jaké je v České republice v tomto směru dostupné - totiž opravdovém v labyrintu podzemních chodeb pod Znojmem. Spletitá soustava chodeb, která měří zhruba 25 km, byla budována od 13. do konce 17. století. Zpočátku sloužila jako skleply k uskladňování zemědělských produktů, vína a piva, později jako úkryt v neklidných dobách. Turistům je ovšem z celých katakomb přístupný jen jeden kilometr. Filmaři se vydali daleko za hranice těch několika málo prostorných, suchých a reflektory osvětlených chodeb - do stísněných chodbiček, v nichž se stěží navzájem dokázali vyhnout dva lidé a v nichž často stáli ve studené vodě. „Nejde o žádné obyčejné sklepy, ale o skutečné bludiště táhnoucí se v pěti podzemních poschodích - to jen pro představu o rozloze a strašidelnosti toho prostoru,“ popisuje režisér Tomáš Houška. Celá tíha temné atmosféry labyrintu podle něho na člověka dolehne nejvíce, když se v něm ocitne o samotě: „V jednu chvíli jsem v chodbě zůstal sám a protože jsem měl s sebou jen takovou malou kempinkovou svítilničku, zhasnul jsem ji, aby se mi nevybila baterka. Nastal absolutní tma. V tu chvíli to na člověka lehne a je to opravdu děsivé.“

Tvůrci prožívali velký nápor na nervy už během obhlídek. Když do Znojma přijeli vůbec poprvé, neměli ještě řádné vybavení - do podzemí se totiž obvykle chodí pouze v helmách, protože pod sníženým stropem se takřka nedá vyvarovat úrazů hlavy: „Průvodce nám radil, ať si vezmeme alespoň čepice, protože tam se skutečně uhodíte do hlavy každou chvíli,“ říká Tomáš Houška. Ostatně, kameraman si o snížený strop zranil hlavu hned během prvního dne natáčení... Na otázku, jak prožívali natáčení v podzemí, odpovídají všichni herci velmi emotivně: „Všechny mé představy se naplnily až po okraj. Možná dokonce přeplnily,“ říká Lucie Vondráčková. Mary Coronado konstatuje: „Od začátku ve mě vzbuzovalo největší očekávání natáčení v hlubokých a temných katakombách. A obavy byly opravdu na místě.“ A Jan Zadražil dodává: „Bylo to nesdělitelné. Myslím, že mnohem zajímavější by bylo natočit film o pětatřiceti šílencích, kteří se zavřou do reálného podzemního labyrintu a pokoušejí se natočit film.“

Připravte se na nejhorší

Herci se do podzemních chodeb vydali v podstatě nepřipraveni na to, co je tam čeká. „A myslím, že to bylo dobře, protože samotné natáčení pak bylo o to reálnější,“ konstatuje Mary Coronado. Veškeré zkoušky jednotlivých scén, které absolvovali v běžném prostředí, se totiž v autentickém světě katakomb ukázaly jako zcela nedostačující: „Na místě se ukázalo, že zkoušky před natáčením byly v podstatě zbytečné. Prostředí v nich totiž vyvolávalo úplně jiné pocity, najednou se jim vůbec nechtělo říkat to, co bylo ve scénáři. Snažili jsme se dialogy posunout tak, aby rezonovaly s emocemi, které v nich temné podzemí skutečně vzbuzovalo,“ popisuje režisér Tomáš Houška.

Lucie Vondráčková upozorňuje i na fyzickou náročnost celého natáčení, které by nikdo ze zúčastněných nemohl absolvovat, kdyby nebyl díky předchozímu tréninku ve velmi dobré kondici: „Fyzicky jsme byli všichni hodně vycepovaní. Jinak by to nebylo možné utáhnout. Těžké krosny, boty a obličeje od bláta, nikde možnost se narovnat. Vím, že jsem v podzemí zhubla asi o 5 kg.“

30 kilometrů tmy

Natáčení filmu Labyrint ve znojemských katakombách bylo bezpochyby jedním z nejdobrodružnějších v dějinách českého filmu - a také jedním z nejnepředvídatelnější. „Bylo skvělé, že jsme měli možnost točit ve vizuálně autentickém prostředí, které v hercích vyvolávalo silné emoce,“ říká režisér Tomáš Houška. „Během plánování a obhlídek jsme si dostatečně neuvědomili, jak obtížné bude točit v úzkých, stísněných prostorách. Chodby jsou často tak těsné, že je v nich místo jen pro jednoho člověka. A teď si představte, že tam stojí čtyři herci, kameraman, a za ním já s ostřičem a hromada dalších lidí v chodbičce. A někdo se potřebuje dostat z jednoho konce té chodbičky na druhý. Bylo to strašně složité a těžké.“

Martin Zbrožek s lehkou ironií vzpomíná na natáčení jako idylku, během níž se mohl v pozemí ukrýt před pražícím sluncem: „Víte, to bylo to úžasné léto, kdy bylo nádherně krásně a velké horko. A někdy je to vedro až k nesnesení. A my místo toho, abychom trpěli někde u moře nebo třeba jen na plovárně, jsme si krásně na celé ty nádherné dny zalezli do podzemí a bylo nám hej.“ I on ale přiznává, že podzemní prostory na něj nepůsobily nejlépe: „Mám mírnou klaustrofobii z malých stísněných prostorů. Takže jsem měl trochu obavu, jak to budu zvládat. Ale jak vidíte, přežil jsem to.“

„Natáčet v temnotě podzemí, kde jediným světlem byly naše slabě svítící čelovky nebo baterky, věřte mi, nebylo moc příjemné,“ dodává Mary Coronado. A tytéž pocity popisuje i Lucie Vondráčková: „Chodíte, nebo se spíš plížíte, s krosnou na zádech, nemůžete se nikdy narovnat, a pokud ještě náhodou tak trochu trpíte klaustrofobií (což nebyl nikdy můj případ, ale po čase jsem si ji úspěšně vypěstovala), chce se vám okamžitě zdrhnout a vidět aspoň jednou za čtrnáct dní kousek slunce.“

Kromě stísněných chodeb ztěžovala hercům při natáčení situaci také jejich těžák výbava - masivní boty, čelovky, teplé oblečení, batohy - a velmi speciální make-up. Jejich hrdinové jsou totiž po mnohahodinovém pobytu v podzemí celí umazaní od bahna: „Nebyl čas na umazávání se v obličeji a na rukách nějakým make-up decentním rádoby bahnem. Prostě jsme ponořili ruce do tý zabahněný země přímo pod našima nohama a napatlali si ji na vlasy, obličej, krk… všude,“ popisuje Lucie Vondráčková. Martin Zbrožek dodává: „Normálně, když se umažete, snažíte se hned očistit. Tady to bylo přesně naopak. Šli jsme na záběr a maskérky nás pečlivě špinily. To bylo moc hezké.“

Bahenní nános se ostatně týkal také kostýmů: „Měli jsme stále jedno a to samé oblečení, tzv.bahenní komplet, takže odpadla starost s návazností záběrů,“ říká Jan Zadražil.

obrazek
Luxus bylo slunce

Diváci si často představují, že herci během natáčení čekají na své záběry v luxusním klimatizovaném karavanu. Realita je ovšem úplně jiná. A v případě Labyrintu ještě o trochu horší: „Luxusní karavan? Tak to se u natáčení českých filmů většinou neděje. Máte maximálně jeden autobus pro všechny, nebo v našem případě školku, která v té době byla prázdná,“ říká Lucie Vondráčková. „Ale za sebe musím říct, že když točím s velkými zahraničními produkcemi, tak ty karavany nemám ráda. Jsem šťastná na place. Koukám, jak kameraman zasvěcuje, jak se všechno připravuje... chci prostě být u toho, ne v nějakém minisvětě s chlebíčkama a ovocem. To mě nezajímá.“

„My jsme si ten luxusní karavan také velmi často představovali. Ve skutečnosti jsme odpočívali na chodníku, před vchodem do katakomb, s batohy pod hlavou,“ přidává se Mary Coronado. „I karimatka může být luxus,“ dodává Jan Zadražil. „Pokud byla delší chvilka, mohl člověk zkusit nalézt cestu ven. Ta ústila ve sklepě jedné znojemské základní školy, respektive školní družiny. Tam mezi lavicemi, tabulí, rekvizitami, baterkami a spoustou zaschlého bláta bylo alespoň sucho. Nejcennější ale byla možnost alespoň na pár minut vyjít ven na ulici, kde jste se (ke zděšení Znojmanů) rozvalil totálně zablácený a špinavý přímo na chodník a děkoval bohu, že stvořil slunce.“

Menší zázrak

Natáčení v podzemí se stalo katalyzátorem, který odhalil nejen charaktery filmových hrdinů, ale i jednotlivých aktérů a členů filmového štábu. Režisér Tomáš Houška upřímně konstatuje: „Hodně se odkopaly charaktery lidí. Část štábu se velmi sblížila, někteří byli naopak naštvaní, otrávení a v nepohodě z toho, že nepočítali, že to bude takhle obtížné.“

S velkým respektem hovoří zejména o statečnosti Lucie Vondráčkové, která se podle jeho slov v obtížných situacích zachovala jako skutečná hvězda s nepolevující pracovní i osobní morálkou. Ona sama takovou chválu ovšem odmítá: „Stateční byli naprosto všichni! Kameraman nejvíc. A jsem ráda, že jsem zažila natáčení, kde se nehraje na privilegované a opečovávané herce a pak až na ty ostatní. Celý štáb byl na jedné lodi, která se klidně mohla potopit, ještě než vyplula. Nestalo se to a já to považuju za menší zázrak.“

Jak natočit tmu

Natáčení v temných podzemních chodbách je pochopitelně velmi nezvyklé a náročné pro kameramana, protože je nucen točit v prostředí absolutní tmy, bez jakéhokoli přirozeného osvětlení. „Moje původní představa byla, že budeme točit malou HD kamerkou, a že jediným osvětlením budou silné čelovky a baterky, se kterými vystupující herci před kamerou,“ popisuje Tomáš Houška. Kameraman Martin Matiášek ovšem tento přístup pokládal za nereálný: namítal, že filmové osvětlení je potřeba, protože jinak by na plátně zaniklá celá plastičnost podzemí a scény by se odehrávaly de facto v naprosté tmě. „Stáli jsme před otázkou, jak svítit tmu? Když herci stojí v podzemní chodbě, divák by měl tu chodbu vnímat, neměl by vidět úplné černo. Na druhou stranu, jak v logice vyprávění vysvětlit, že tam to černo není?“ vysvětluje Houška. Nakonec se tedy natáčelo s velkou kamerou a klasickým osvětlením, což tvůrcům způsobilo velké problémy právě při manipulaci s filmovou technikou v úzkých chodbičkách.

Všechno je skutečné

Jak pobyt v autentickém prostředí temných katakomb ovlivnil výkony jednotlivých herců? Jedním slovem - velmi. Celých deset dní trávili pod zemí v patnáctimetrové hloubce zhruba dvanáct hodin denně. „Bylo to až na dřeň,“ říká režisér Houška. „To prostředí je opravdu velmi nepřátelské. Když naše postavy řešily, že uhnuly z cesty a nevědí, kudy se vrátit, nebo když se pohádají, šlo sice o situace popsané ve scénáři, ale herci do nich vletěli úplně sami od sebe, protože takhle to na place prostě bylo. Udělat jeden krok do postranní chodby znamenalo riskovat, že se ztratíte ve třicetikilometrovém labyrintu.“

Na otázku, jak pobyt v podzemí ovlivnil jeho herectví, Jan Zadražil odpovídá: „Bezesporu ovlivnil. Je otázka, jestli k lepšímu, anebo naopak.To neposoudím.“

„Tím, že jsme natáčeli ve skutečném a tajemném podzemí, vše bylo reálné. To mi pomohlo lépe pochopit roli Kiary. Stejně jako ona, i já jsem měla často strach,“ přidává se Mary Coronado. O tom, že deset dní v podzemí bylo pro všechny osudovým a velmi extrémním zážitkem, svědčí mimo jiné i to, že později, v rámci dotáček, bylo například po Lucii Vondráčkovou, která byla navíc po operaci, obtížné se do znojemských katakomb vrátit. Na scénu tak museli i dubléři - a některé scény se také dotáčeli v upravených pražských sklepech.

Ostatně, to, že šlo o zážitky z rodu těch, které člověka potkají jen jednou za život, svědčí i přiznání režiséra Tomáše Houšky, týkající se natáčení v podzemních chodbách: „Nemohu říct, že bych to znova nedělal. Ale asi bych si to přinejmenším hodně rozmyslel.“

obrazek
O postavách

Renata
Takhle jste ji rozhodně ještě neviděli! Hvězda pop-music se proměnila ve velmi ctižádostivou cílevědomou dívku, která se nebojí drobných manipulací a za svými novinářskými ambicemi neváhá jít ani do spletitých chodeb pražského podzemí. Co v nich najde? Minimálně řadu situací na ostří nože.

David
Herec, kterého známe hlavně z televizní obrazovky, se v Labyrintu představuje jako svůdník a sukničkář - až příliš okouzlující, než aby na něj mohl být spoleh. Jak s jeho lehkonohou povahou zamává výlet do temných sklepů pražského podzemí? A jak se tím promění jeho vztah s hlavní hrdinkou?

Kiara
Myslíte si, že exotická kráska Mary Coronadu se ve filmu Labyrint ocitla jen kvůli svým půvabům? Jako „thrillerová krasavice“, která je ve filmu proto, aby zemřela? Krásná Kiara působí jako tichá voda, ale do pražských sklepení se každý vydal se svým vlastním cílem.

Honza
Mistrovi absurdního humoru tentokrát poněkud ztuhne smích na rtech. Martin Zbrožek se v roli souseda hlavní hrdinky - který je shodou okolností expertem na statiku sklepů - podívá nejen do podzemí Prahy, ale i do podsvětí své vlastní duše.

Tomáš Houška (rozhovor)
obrazek
Žánr, do kterého jste se pustili, není v Čechách úplně běžný. Jak byste ho vlastně definovali. Je to horor, thriller?

Žánr se během vzniku filmu posouval. Zpočátku jsem tomu říkal horor - protože já jsem vyrostl na generaci hororů, ve kterých šlo o strach, o zajímavé pointy... Ale když dnešnímu publiku řeknete „horor“, představí si krvák typu Saw.

Jak jste si vybíral herce?

Přípravy filmu trvaly dlouho. Scénář jsem napsal už v roce 2004 a v roce 2008 se zdálo, že bude možné film reálně natočit. Velký zlom nastal ve chvíli, když jsem se sešel s Lucií Vondráčkovou, dal jsem jí scénář, a ona souhlasila, že do toho půjde. V té chvíli jsem začal hledat představitele dalších rolí. Ona sama mi doporučila Honzu Zadražila. Mary Coronado jsem hledal velmi dlouho a složitě, v Česku i v zahraničí, protože jsem měl jasnou představu o tom, co to má být za slečnu.

Proč jste se vůbec rozhodli točit podzemí v reálném prostředí znojemských katakomb? Nebylo by jednodušší natočit vše v ateliéru?

Jednodušší by to určitě bylo a v rámci dotáček jsme také v ateliéru točit zkoušeli. Na place to vypadalo velmi dobře, ale téměř všechno z toho, co jsme v ateliéru natočili, spadlo ve střižně do koše. Na herce to totiž nepůsobilo tak jako atmosféra podzemí. Jeho genius loci je totiž naprosto nenapodobitelné, je nemožné ho nakašírovat. Je to v jeho nepravidelnosti - skutečné podzemí je tisíckrát přestavěné, překopané, má zazděné vchody a jiné zas probourané na nových místech, nepravděpodobná schodiště, je tam voda, bahno...

Komplikované natáčení v podzemí herecký kolektiv a štáb spíš stmelilo, nebo naopak rozdělilo?

To prostředí bylo hodně stísněné, adrenalinové. Ukázaly se v něm charaktery jednotlivých lidí. Nějaká část štábu se hodně sblížila, někteří byli naopak naštvaní a otrávení, v nepohodě z toho, že s tím takhle nepočítali. Bylo to složité, a těžké. Nemůžu říct, že bych to znova nedělal... ale hodně bych si to rozmyslel.

Připravoval jste herce nějak na pobyt v podzemí?

Měli jsme zkoušky v normální místnosti, ale při natáčení se ukázalo, že to bylo zbytečné, protože přímo na místě v podzemí to v nich vyvolávalo úplně jiné pocity. Najednou se jim nechtělo říkat to, co bylo ve scénáři. Snažili jsme se to posunout, aby to rezonovalo s emocemi, které v nich to prostředí probouzelo.

Váš film přináší poněkud jiný pohled na starou Prahu, než jsme zvyklí: zespoda.

Je to opravdu zajímavý rozměr pražské mystiky. Zajímavé je na tom ostatně i to, že každému z nás, kdo bydlí v širším centru Prahy, se může stát totéž: sejdete do sklepa a najdete v něm vchod do labyrintu.

Finální podoba filmu se rodila až ve střižně. Nakolik se liší od té původní, kterou jste měl před očima při psaní scénáře?

Během toho postupu vznikly čtyři odlišné verze střihu od čtyř různých střihačů. Až když jsem viděl tu verzi, kterou nastříhal Marek Bureš, řekl jsem si: „To je ono, to jsem chtěl natočit.“ Trefil se do mé původní idey Labyrintu.

Lucii Vondráčkovou Labyrint představuje ve zcela nové, neobvyklé podobě. Jak byste její roli popsali?

Do příjemné holky má hodně daleko. Je to žena, která využívá svého okolí, manipuluje s kluky pomocí svých ženských předností, má určité informace, které nikomu nesdělí a všechny tím vystaví značnému nebezpečí. Je to naprostý protiklad Kiary, která do filmu vnáší klasický ženský element.

Jak Lucie reagovala v krizových okamžicích během natáčení?

V podzemí reagovala jako naprostý profík. Byla tmelem hereckého kolektivu. Ze všech herců snášela to drsné prostředí nejlíp, i když fyzicky byla úplně na dně a občas jí viditelně nebylo do smíchu, ale vždy se s ní dobře pracovalo a nedala na sobě nic znát. Je to holka do nepohody, na kterou byl vždy spoleh. A nejen v podzemí. V jednu chvíli od roztočeného filmu odstoupil jeden z producentů a řekl, že odchází a ať mu vrátím deset milionů. Lucie mi řekla: „To doděláme, já ti s tím pomůžu.“ Ve chvíli, kdy přemýšlíte, jestli se náhodou nemáte zastřelit, je to cenná informace o druhém člověku.

Štefan Voržáček (rozhovor)
Žánr, do kterého jste se pustili, není v Čechách úplně běžný. Jak byste ho vlastně definovali. Je to horor, thriller...?

Labyrint je mystery thriller. Hrajeme v něm s mystickými věcmi, se strachem z něčeho, co není vidět. Trochu nás překvapilo, že během pracovních projekcí reagovaly na Labyrint nejlépe ženy.

Komplikované natáčení v podzemí herecký kolektiv a štáb spíš stmelilo, nebo naopak rozdělilo?

Při každé tvorbě hraje svou roli řada neznámých, které pak žijí svým vlastním životem. Třeba i stresující atmosféra při natáčení. Jde o to, vzít si z těchto komplikací to, co je pro diváka dobré a zajímavé. I díky nim má film svůj osobitý švih. To je něco, co se snad ani nedá naplánovat.

Možná právě díky tomu působí atmosféra Labyrintu autenticky.

Víte, co se říká. Když je natáčení obrovská pohoda, výsledek pak často postrádá šťávu. A naopak. V tomto ohledu bychom mohli mít výhodu, například natáčení v ulicích Prahy bylo občas téměř guerillové.

Finální podoba filmu se rodila až ve střižně. Nakolik se liší od té původní, kterou jste měl před očima při psaní scénáře?

Ale to si ale může dovolit právě takto nezávislý druh projektu, protože to je absolutně nestandardní způsob výroby filmů. Cesta hrát si hodně s natočeným materiálem ve střižně se vyplatila, protože výsledný film je velmi autentický, má jednoznačně definovanou atmosféru, navazuje na to i velmi neobvyklá hudba, dotvářející pocit napětí. Ústřední pocit je postaven na archetypálním strachu z neznáma, ze tmy. Strach člověka jdoucího sám v noci lesem. Jste v pohodě, dokud se poprvé neotočíte. A jakmile se poprvé otočíte, už se budete otáčet pořád a budete velmi výrazně zrychlovat.

Lucie Vondráčková (rozhovor)
obrazek
Žánr mystery a thrilleru není v české kinematografii příliš častý. Jak jste reagovala, když vám nabídli roli ve filmu právě tohoto žánru?

Mám ráda žánrově čisté filmy. I jako divákovi se mi líbí, když vím, na co do kina jdu. Thriller, drama, pohádka, sci-fi... Vždycky víte, co máte čekat. A podle toho si vybírám i filmové výzvy.

Co vás přesvědčilo, abyste roli přijala?

Scénář. Ten je nejdůležitější.

V Labyrintu je důležité tajemství, mystika, staré legendy a pověsti. Máte ráda takový

typ příběhů a záhady? Mám. A hlavně jsem už delší dobu toužila stát se osobou, která bude dostatečně motivovaná a inteligentní, aby všemu přišla na kloub. Takové mě vždycky ve filmech baví.

Chodila jste jako malá na dobrodružné výpravy do starých domů, do podzemních chodeb a podobně?

Chodila. Byla jsem jednu dobu naprosto fascinovaná Foglarovou Tajemnou Řásnovkou a Chatou v Jezerní kotlině. A to vám pak nedá.

Jak byste popsala svoji postavu? Kdo je Renata?

Holka, která se nikdy nezastaví. Jde do extrému a to se jí často nevyplácí. Vrátí se jí všechno jako bumerang.

Vaše hrdinka působí v některých situacích i kontroverzně a není to prvoplánově kladná hlavní hrdinka. Jak jste ji vnímala po prvním přečtení scénáře a měnil se nějak vaši názor na ni během natáčení?

Vždycky, když hrajete, hledáte v sobě. Takže Renata i já jsme často jedna a táž osoba. Když jsem pak na postsynchronech viděla ukázky, zjistila jsem, že žít se mnou asi nebude peříčko. Při natáčení jsem si to neuvědomovala. Prostě jsem reagovala na situace a když mě někdo ve scénáři vytočil, tak jsem mu to vrátila.

Vaše hrdinka se také velmi liší od vašich dosavadních filmových postav. Nevadilo vám hrát tak trochu „mrchu“?

Možná se lišila od těch filmových, ale přístup „mrcha“ mám docela dokonale nastudovaný ze všech možných divadelních her. Ať už od Arthura Millera nebo Dostojevského. A úplnou sondou do velemrchy byla Morgana v Excaliburu.

Jaké scény či momentu jste se po přečtení scénáře nejvíc obávala (pokud jde o natáčení) - a naplnily se vaše obavy?

Já byla jen příjemně zvědavá na celé natáčení v podzemí. A všechny představy se naplnily až po okraj. Možná dokonce přeplnily. Natáčení ve Znojmě probíhalo tak, že za úsvitu se nasadily óbr boty, čelovky, těžký krosny a prostě věci použitelný i na sjezdovku a vešlo se do chodeb, kam se vešla kamera, někdy i kameraman a my… Chodíte, nebo se spíš plížíte, s krosnou na zádech, nemůžete se nikdy narovnat, a pokud ještě náhodou tak trochu trpíte klaustrofobií (což nebyl nikdy můj případ, ale po čase jsem si ji úspěšně vypěstovala), chce se vám okamžitě zdrhnout a vidět aspoň jednou za čtrnáct dní kousek slunce. Přitom moc nebyl čas na umazávání se v obličeji a na rukách nějakým make-up decentním rádoby bahnem. Prostě jsme ponořili ruce do tý zabahněný země přímo pod našima nohama a napatlali si ji na vlasy, obličej, krk… všude.

Co Vás naopak překvapilo, co bylo těžší, než se původně zdálo?

Víte, to si nepamatuju. Když točím, tak mi nepřipadá těžkého nic. Padám ze skály, jezídm na koni v brnění, které bych normálně ani neunesla, nechám se fackovat, až mě pálí tváře... kamera má magický účinek. Až když se řekne „stop“, tak vám dojde, jak nebezpečné třeba to a to bylo. Ale už je natočeno. Takže v pořádku a jde se dál.

Velká část natáčení se odehrávala v poměrně malém kolektivu čtyř herců. Jaké mezi vámi byly vztahy? Trávili jste spolu čas i mimo natáčecí plac?

Byli jsme spolu pořád. Kdykoli jsem měla chvilku pauzu a mohla z těch chodeb na světlo, mazala jsem pro celý štáb chleby a rohlíky. S paštikou, s nutelou, s máslem. To mě uklidňovalo. A nejradši bych s těmi třemi šla do dalšího projektu. Je velké štěstí, když si tak dokonale na place padnete do noty.

Jak se vám spolupracovalo s jednotlivými hereckými kolegy? Znali jste se už před tím?

Na Honzu Zadražila jsem dala režiséru Tomáši Houškovi tip sama. Poslala jsem ho do divadla na Údolí včel, ať se na Honzu podívá. Vím, že je skvěle. Hráli jsme spolu dlouho v Excaliburu a já viděla, jaký je to talent, a navíc dříč. S Martinem Zbrožkem jsme se znali jen z předávání Českých lvů a já si myslela, že je to úplný blázen. Ale fascinoval mě jeho humor a rozhled. Je to velice prudce inteligentní člověk. A Mary? Ta byla jako zjevení a obstarává v Labyrintu krásu. Připomíná mi Jennifer Lopez v U-Turn.

Vzniklo dole v podzemí přátelství, která přetrvala období natáčení? Nebo naopak napjaté vztahy? V tak drsných podmínkách by to bylo zcela pochopitelné.

Prošli jsme si vším. Ty role tam dole v podzemí najednou nebylo nutné hrát. Prostě se nám to všechno dělo a často to bylo peklo. Řvali jsme na sebe a měli hysteráky. Ale pak se vyšlo nad zem a zase bylo všechno fajn.

Prošli jste před natáčením průpravou jakéhokoliv druhu (semináře z historie, psychologická průprava na pobyt v podzemí, fyzická průprava...)? Nebo Vás tvůrci prostě hodili do vody?

Fyzicky jsme byli všichni hodně vycepovaní. Jinak by to nebylo možné utáhnout. Těžké krosny, boty a obličeje od bláta, nikde možnost se narovnat. Vím, že jsem v podzemí zhubla asi o 5 kg.

obrazek
Jak se vám pracovalo s debutujícím režisérem Tomášem Houškou?

Výborně. Líbilo se mi, že se ho můžu na všechno zeptat: Psal i scénář, takže znal odpovědi a dával tiché připomínky, což mám ráda. Když se začne na place moc řvát, často se křehká herecká duše lekne.

Při natáčení si lidé představují luxusní karavan, kde herci čekají na záběr, a vy jste byli dva týdny v podzemí. Jak jste to snášeli? Co bylo nejtěžší? Měli jste nějaké speciální oblečení? Kde jste odpočívali?

Tak to se u natáčení českých filmů většinou neděje. Máte maximálně jeden autobus pro všechny, nebo v našem případě školku, která v té době byla prázdná. Ale za sebe musím říct, že když točím s velkými zahraničními produkcemi, tak ty karavany nemám ráda. Jsem šťastná na place. Koukám, jak kameraman zasvěcuje, jak se všechno připravuje... chci prostě být u toho, ne v nějakém minisvětě s chlebíčkama a ovocem. To mě nezajímá.

Myslíte, že pobyt ve stísněné atmosféře podzemí nějak ovlivnil váš herecký výkon?

Myslím, že je velký rozdíl, když hrajete v reálných katakombách, než když jste ve studiu s kašírovanou kulisou.

Byly momenty, kdy jste se cítila stejně jako Renata?

Často. Taky jsem pečená vařená v knihovnách. A když mě něco zajímá, tak nemůžu jíst ani spát, dokud na to nepřijdu. Určitá umanutost je nám asi společná.

Vaše filmová vizáž se dost liší od vašich dosavadních filmových rolí. Jak vznikla?

Brýle jsem získala až den před začátkem natáčení. Hodně mi k Renatě seděly, tak jsem na nich trvala. A taky jsem chtěla zvýraznit rozdíl mezi Lucií - zpěvačkou a herečkou. Aby si na mě divák nemusel polovinu filmu zvykat.

Jaká byla nejkrkolomnější či nejnáročnější scéna?

Pro mě osobně asi scéna v dešti, kdy s Mary utíkáme z bytu. Byla zima a ta voda, kterou na nás pouštěli, byla jako ledová tříšť. Jako by vás bodaly malé jehly do těla.

Režisér mluvil s velkým respektem o Vaší statečnosti při natáčení podzemních scén. Máte pocit, že jste pro své kolegy byla v tomto směru nějakou psychickou oporou?

To určitě ne. Stateční byli naprosto všichni! Kameraman nejvíc. A jsem ráda, že jsem zažila natáčení, kde se nehraje na privilegované a opečovávané herce a pak až na ty ostatní. Celý štáb byl na jedné lodi, která se klidně mohla potopit, ještě než vyplula. Nestalo se to a já to považuju za menší zázrak.

Zažili jste při natáčení nějaké dramatické momenty i mimo podzemí?

Nic strašnějšího než plazit se při natáčení čtrnáct dní v podzemí se vám jen tak nestane. Když jsme vystoupili na zem, všechno nám připadalo jako procházka růžovou zahradou. Krásně tu funguje ta relitivita. Z výšky se vám taky všechny problémy zdají malicherné. A my vlastně, když jsme vylezli na zemský povrch, jsme byli v té výšce.

Závěr celého filmového příběhu je překvapivý a diváci čekají na rozuzlení až do konce. Jste zavázána nějakou smlouvou, která vám zakazuje mluvit o detailech příběhu?

To nejsem, ale mě samotnou závěr pokaždé překvapí, takže to nechci kazit ani divákům. To bych byla sama proti své hrdince Renatě, když už tak neúnavně pátrala.

Znali jste celý scénář nebo z bezpečnostních důvodů jen scénář své postavy?

Že bych neznala dějové linie jiných postav, to jsem při natáčení zažila jen jednou, u Post coita s Jurajem Jakubiskem. Také to má něco do sebe, ale v případě Labyrintu je všechno tak provázané a osudy tak propletené, že by to bylo pro herce limitující.

Vždy se Vám dařilo velmi harmonicky kombinovat hudební kariéru, divadelní role a hraní ve filmech. Na základě čeho si filmové projekty vybíráte a co pro vás znamenají?

Filmů se netočí zas tak moc. Je to většinou takový svátek a já si ho užívám až do dna. Divadlo jsem naopak vždycky brala jako základ, bez kterého herec nemůže růst. A muzika? To je odlehčení, které je někdy potřeba, abyste se z těch osudů na divadle nezbláznili. Líbí se mi proplouvat mezi disciplínami. A všechno pospojovat dabingovou a rozhlasovou prací.

Jan Zadražil (rozhovor)
obrazek
Žánr mystery a thrilleru není v české kinematografii příliš častý. Jak jste reagoval, když vám nabídli roli ve filmu právě tohoto žánru?

Byl jsem rád. Jsem rád za každou nabídku vyzkoušet nevyzkoušené. Jenom výzvy na první pohled nepřekonatelné vás mohou posunout dál.

Co vás přesvědčilo, abyste roli přijal?

To, že tvůrci mi přišli roli nabídnout do divadla, že se ddvážili se dojet až do Strašnic na Údolí včel. Oslovilo mě jejich sympatické, donquichotské nadšení pro věc. Dojem na mě udělalo i obsazení dalších rolí. Jak často se potkáte s Luckou Vondráčkovou a Martinem Zbrožkem na jednom placu?

V Labyrintu je důležité tajemství, mystika, staré legendy, pátrání. Máte rád takový typ příběhů a záhady?

Ano. Mám rád takové příběhy. Netušil jsem ale, že natáčení takového příběhu může obsahovat mnohem víc hledání, záhad a tajemství, než příběh samotný.

Chodil jste jako malý na dobrodružné výpravy do starých domů, do podzemních chodeb a podobně?

Mám jen o rok mladšího bratra, tudíž kamkoliv se dalo vlézt, tam jsme vlezli. Nejlepší bylo, pokud nám to někdo před tím zakázal.Pamatuji si, jak se bratr po cestě ze školy zasekl i s aktovkou uprostřed odvodňovací roury vedoucí pod silnicí. Záchranná akce trvala asi dvě hodiny a zúčastnilo se jí postupně asi 15osob.

Jak byste popsal svoji postavu? Kdo je David?

David je věčný student všemožných věd, týkajících se především historie. Umí hebrejsky (alespoň to tvrdí) a o mnoho méně anglicky.To netvrdí, to je slyšet. Muž, který měl mnoho žen a mnoho jich opustil. Je jen jedna, která opustila jeho. Renata. David je muž, který touží vrátit čas. Spoustu věcí by udělal jinak. Typický muž, skrývající se za masku zn. nemám problém a zvládnu všechno. Jenže nezvládne.

Váš hrdina je takový typ sukničkáře. Byl vám na první přečtení sympatický? Změnil se nějak vaši názor na něj během natáčení?

David mi byl na první přečtení sympatický, protože při prvním čtení si vždycky představuji sám sebe. Kdo tvrdí, že není sám sobě sympatický na první přečtení, lže. Během natáčení jsem ovšem měnil názor především sám na sebe, tudíž se dá říct, že na konci natáčení už ani David nebyl takový sympaťák jako na začátku.

Jaké scény či momentu jste se po přečtení scénáře nejvíc obával (pokud jde o natáčení) - a naplnily se vaše obavy?

Obával jsem se momentů, kdy David mluví anglicky. Mé nejhorší obavy se naplnily. Myslím, že topornější angličtinu už na place ani ve štábu nikdo neměl.

Co vás naopak překvapilo, co bylo těžší, než se původně zdálo?

Překvapilo mne, jak těžké bylo domluvit se, kudy dál? Uznávám, že minimálně vzhledem k názvu filmu jsem měl být připravenější.

Velká část natáčení se odehrávala v poměrně intimním tvůrčím kolektivu čtyř herců. Jaké mezi vámi byly vztahy? Trávili jste spolu čas i mimo natáčecí plac?

Pro mne to byl velký zážitek. Dvě ženy, dva muži. Lucka a Mary Coronado versus Martin Zbrožek a já. Každý úplně jiný a odjinud, ale všichni rozhodnutí dojít na konec společně a neztratit se sobě navzájem. Přetěžký úkol, vzhledem k podmínkám. Čtrnáctidenní natáčení ve Znojmě jsme trávili jenom spolu a se štábem. Pokud jsme nespali, natáčelo se v podzemí. Obdivuju všechny tři kolegy, ale zároveň i všechny z natáčecího štábu, že i přes to všechno zůstali lidmi.

Jak se vám spolupracovalo s jednotlivými hereckými kolegy? Znali jste se už před tím?

Jediná, koho jsem znal osobně, byla Lucka. Známe se ze školy a setkali jsme se pak při práci na muzikálu Michala Pavlíčka Excalibur. Už tam to pro mne bylo setkání s opravdovou profesionálkou, se kterou se ale dokážu zasmát a najít společná témata.To je pro mne moc důležité. Na Martina Zbrožka jsem se převelice těšil a musím přiznat, že snad stonásobně předčil moje očekávání. Martin je úkaz v tom nejlepším slova smyslu. Originál, přemýšlející nad věcmi v nečekaných souvislostech, provádějící nečekaná alotria a zároveň týmový hráč, ochotný vyslechnout i variantu někoho jiného a vzápětí ji korunovat pointou z jiného vesmíru. A Marušku - tedy Mary Coronado - si nechávám na konec záměrně, protože má můj skutečný obdiv za to, že ač cizinka, teprve pronikající do tajů slangové a často jadrné češtiny, která se v chodbách pod Znojmem ozývala, udržela si krásný úsměv a klid i ve chvílích, kdy nám už bylo ouvej.

Prošli jste před natáčením průpravou jakéhokoliv druhu (semináře z historie, psychologická průprava na pobyt v podzemí, fyzická průprava...)? Nebo Vás tvůrci prostě hodili do vody?

Žádná speciální průprava pro přežití v podzemí neproběhla, ale měli jsme s sebou několik „krtků“, nadšenců ze Znojma, kteří byli nepostradatelnými průvodci znojemským labyrintem. Jsem jim moc vděčný, že nám byli ochotni pomoci v naší cestě.

Jak se vám spolupracovalo s Lucií Vondráčkovou?

Moc hezky a tímto jí děkuju, že vlastně ona způsobila,že jsem něco takového mohl zažít.

Při natáčení ve znojemských podzemních chodbách jste trávili mnoho hodin pod zemí. Jaké to bylo?

Nesdělitelné. Myslím, že mnohem zajímavější by bylo natočit film o pětatřiceti šílencích, kteří se zavřou do reálného podzemního labyrintu a pokoušejí se natočit film.

Při natáčení si lidé představují luxusní karavan, kde herci čekají na záběr, a vy jste byli dva týdny v podzemí. Jak jste to snášeli? Co bylo nejtěžší? Měli jste nějaké speciální oblečení? Kde jste odpočívali?

Měli jsme stále jedno a to samé oblečení, tzv.bahenní komplet, takže odpadla starost s návazností záběrů. Odpočívali jsme na nejvyšším bodě dané podzemní síně, kde bylo v tu chvíli nejméně vody. I karimatka může být luxus. Pokud byla delší chvilka, mohl člověk zkusit nalézt cestu ven. Ta ústila ve sklepě jedné znojemské základní školy, respektive školní družiny. Tam mezi lavicemi, tabulí, rekvizitami, baterkami a spoustou zaschlého bláta bylo alespoň sucho. Nejcennější ale byla možnost alespoň na pár minut vyjít ven na ulici, kde jste se (ke zděšení Znojmanů) rozvalil totálně zablácený a špinavý přímo na chodník a děkoval bohu, že stvořil slunce.

Myslíte, že pobyt ve stísněné atmosféře podzemí nějak ovlivnil váš herecký výkon?

Bezesporu ovlivnil. Je otázka, jestli k lepšímu, anebo naopak.To neposoudím.

Mary Coronado (rozhovor)
obrazek
Žánr mystery a thrilleru není v české kinematografii příliš častý. Stejně jako exotická kráska z Kostariky. Jak jste se k roli v Labyrintu dostala? Jaká byla cesta z Kostariky až k celovečernímu filmu v Čechách?

Delší dobu se věnuji natáčení filmových reklam. Jednou mi volali z agentury, že si mě vyhlédl režisér Tomáš Houška a mají pro mě roli v nově vznikajícím českém filmu. Tím to vše začalo.

Jak jste reagovala, když vám nabídli roli v Labyrintu?

Byla jsem překvapena a samozřejmě velmi ráda. S herectvím jsem neměla tolik zkušeností, i když v reklamách musíte také předvést určité herecké nadání. I tam rozhoduje umění vyjadřovat pocity.

Co vás přesvědčilo, abyste roli přijala?

Celý příběh Labyrintu, který je velmi zajímavý a tajemný. A pochopitelně role Kiary i to, že pochází z Latinské Ameriky.

Chystáte se v herecké kariéře pokračovat? Máte už nějaké další nabídky na role? Může vám Labyrint v herecké kariéře pomoci?

Zda mi pomůže Labyrint v herecké kariéře, to se teprve ukáže. Mě natáčení hodně bavilo a pokud dostanu další zajímavé nabídky, ráda budu pokračovat dále. Dostala jsem už velmi malou roli ve filmu Jitky Němcové.

Máte přehled, jak vypadá film a filmová tvorba v Kostarice?

Kostarická filmová tvorba nemá takovou tradici jako u vás. V poslední době se nicméně začalo natáčet více filmů, než tomu bylo v minulosti. Je to dáno tím, že domácí filmy mají obrovský úspěch a Kostaričané na ně rádi chodí do kina. To je stejné jako v Česku. V Kostarice také vzniká spousta zahraničních filmů, točil se u nás třeba Jurský park.

V Labyrintu je důležité tajemství, mystika, staré legendy a pověsti. Máte ráda takový typ příběhů a záhady?

Legendy a pověsti se mě líbí právě kvůli mystice. České legendy se trochu liší od těch latinskoamerických. Velmi populární legenda či mýtus, který u nás v Latinské Americe neustále vyvolává spoustu emocí, je „Chupacabras“ - tajemné zvíře, které údajně napadá dobytek a vysává mu krev.

Chodila jste jako malá na dobrodružné výpravy do starých domů, do podzemních chodeb a podobně?

Bohužel ne. Staré domy a podzemní chodby je něco, co je typické pro Česko, ne pro Kostariku. Podzemní chodby a sklepení u nás téměř neexistují, protože na Kostarice je v průměru 3000 a více otřesů či zemětřesení ročně.

Vaše postava v Labyrintu, Kiara, je také z Kostariky?

Ráda bych vám to prozradila, ale jistější bude, když se přesvědčíte sami v kině.

Jaké scény či momentu jste se po přečtení scénáře nejvíc obávala (pokud jde o natáčení) - a naplnily se vaše obavy?

Od začátku ve mě vzbuzovalo největší očekávání natáčení v hlubokých a temných katakombách, samozřejmě. A obavy se naplnily. Natáčet v tmavém podzemí, kde jediným světlem byly naše slabě svítící čelovky nebo baterky, věřte mi, nebylo moc příjemné.

Co Vás naopak překvapilo, co bylo těžší, než se původně zdálo?

Byla to scéna, kdy s Luckou utíkáme v dešti k jedoucímu taxíku. Voda byla vážně velmi studená a my jsme musely dávat pozor, abychom nespadly.

Velká část natáčení se odehrávala v poměrně intimním tvůrčím kolektivu čtyř herců. Jaké mezi vámi byly vztahy? Trávili jste spolu čas i mimo natáčecí plac?

Ano, trávili jsme spolu i čas mimo natáčecí plac. Byli jsme jako parta kamarádů, kteří se dobře a dlouhou znají. A díky Martinovi Zbrožkovi jsme se ani na chvíli nenudili; od začátku nás bavil svým výborným smyslem pro humor. Až bylo někdy těžké soustředit se na natáčení.

Jak se vám spolupracovalo s jednotlivými hereckými kolegy? Znala jste někoho z nich už před tím?

Neznala jsem nikoho. Před zahájením natáčení jsem z tohoto hereckého týmu měla trochu strach. Věděla jsem jen, že všichni mají bohaté herecké zkušenosti a já jsem byla začátečník. Netušila jsem, jak mě mezi sebe přijmou. O to příjemnější proto byla naše spolupráce na Labyrintu. Od každého z mých hereckých kolegů jsem měla možnost se něco přiučit.

Hvězda filmu Lucie Vondráčková hraje vaši kamarádku a spolubydlící - jak se vám spolupracovalo s ní?

S Luckou se mi spolupracovalo výborně. Rozuměli jsme si a díky tomu, že Lucka umí španělsky, bylo toho daleko více, o čem jsme spolu mohly mluvit. Navíc mám ráda hudbu a tanec, takže těch společných témat jsme měly skutečně hodně.

Prošli jste před natáčením průpravou jakéhokoliv druhu (semináře z historie, psychologická průprava na pobyt v podzemí...)?

Neprošli. A myslím, že to bylo dobře, protože potom samotné natáčení bylo reálnější.

Jak se vám pracovalo s debutujícím režisérem Tomášem Houškou?

Dobře. Tomáš je kreativní a jeho komentáře byly vždycky pozitivní.

Při natáčení ve znojemských podzemních chodbách jste trávili mnoho hodin pod zemí. Jaké to bylo?

Byla to dobrá zkušenost i přesto, že natáčení bylo velmi náročné. Já jsem nikdy předtím v takových prostorech nebyla.

Při natáčení si lidé představují luxusní karavan, kde herci čekají na záběr, a vy jste byli dva týdny v podzemí. Jak jste to snášeli? Co bylo nejtěžší? Měli jste nějaké speciální oblečení? Kde jste odpočívali?

My jsme si ten luxusní karavan také velmi často představovali. Ve skutečnosti jsme odpočívali na chodníku, před vchodem do katakomb, s batohy pod hlavou.

Myslíte, že pobyt ve stísněné atmosféře podzemí nějak ovlivnil váš herecký výkon?

Rozhodně. Tím, že jsme natáčeli ve skutečném a tajemném podzemí, vše bylo reálné. To mi pomohlo lépe pochopit roli Kiary. Stejně jako ona, i já jsem měla často strach.

Byly momenty, kdy jste se cítila stejně jako Kiara?

Kiara je dívka, které ráda zdůrazňuje svoji ženskost, dobře se obléká, dbá na svůj vzhled. V tomto směru se s ní určitě identifikuji.

Jaká byla nejkrkolomnější či nejnáročnější scéna?

Těch náročných scén bylo opravdu hodně a je těžké vybrat tu nejnáročnější. Ale určitě mezi ně patří ty, kdy jsme několik hodin museli být schouleni v úzkých temných a hlubokých katakombách znojemského podzemí a nemohli jsme se narovnat.

O filmových komediích se říká, že jejich natáčení není žádná legrace, resp. že když se štáb při natáčení válí smíchy, výsledek obvykle za moc nestojí. Platí totéž i pro horory - tedy, je natáčení hororu samo o sobě strašidelné?

Pokud se tohle říká o komediích, tak bychom se při natáčení hororu měli neustále bát, že? No, to jsme asi natočili vážně dobrý horor, protože my jsme se při natáčení Labyrintu neustále dobře bavili.

Závěr celého filmového příběhu je překvapivý a diváci čekají na rozuzlení až do konce. Jste zavázána nějakou smlouvou, která vám zakazuje mluvit o detailech příběhu?

Smlouva, nesmlouva - stejně bych vám to neprozradila. Nechte se překvapit a přijďte na premiéru 12 ledna do kina.

Martin Zbrožek (rozhovor)
obrazek
Ve vaší dosavadní filmografii působí Labyrint jako odbočení na úplně jinou stylovou i žánrovou cestu. Můžete popsat, jak jste se ve filmu ocitl?

Myslím si, že důležité je, aby vůbec někdo něco takového napsal. Pak už je to jen o tom, jestli si na vás někdo z tvůrců zrovna myslí, nebo prostě vzpomene. Jednou jste herec a tak o sobě víte, že můžete zahrát cokoliv.To, že zrovna mám rád humor, neznamená, že bych si prostě nemohl zahrát vážnou postavu.

Žánr mystery a thrilleru není v české kinematografii příliš častý. Jak jste reagoval, když vám nabídli roli ve filmu právě tohoto žánru?

No vidíte, navíc tento žánr se zde moc nevyskytuje. O to větší zájem se ve vás otevře. Řeknete si, konečně něco jiného. A jinak, reakce je vždy vlastně podobná, nezávisle na žánru přečtete si scénář a buď vás to vtáhne a chcete do toho jít a nebo ne. A Labyrint mě zaujal.

Co vás přesvědčilo, abyste roli přijal?

Právě to přečtení scénáře.

V Labyrintu je důležité tajemství, mystika, staré legendy, pátrání. Máte rád takový typ příběhů a záhady?

Řekněte mi, kdo nemá? Patří to k naší přirozenosti, odhalovat tajemství, bádat, skládat souvislosti. Záhada je vlastně všechno kolem nás a my pořád putujeme každý po své cestě a hledáme a žasneme...

Chodil jste jako malý na dobrodružné výpravy do starých domů, do podzemních chodeb a podobně?

Ano ocitl jsem se párkrát jako kluk v takové situaci a pamatuju si velmi dobře, jaký jsem z takových míst měl velký respekt. Stáli jsme s kamarády před vchodem do nějakého skalního otvoru a rozhodovali se, kdo půjde první. Máte strach, ale něco vás přitahuje. Objevit něco... Třeba stopu minulosti.

Jak byste popsal svoji postavu? Kdo je Honza?

Měl by to být velmi racionálně uvažující kamarád hlavní hrdinky, na kterého je spoleh. Možná až příliš racionální suchar. Ale snad i docela sympaťák. Tak, alespoň jsem se o to snažil.

Jaké scény či momentu jste se po přečtení scénáře nejvíc obával (pokud jde o natáčení) - a naplnily se vaše obavy?

Mám mírnou klaustrofobii z malých stísněných prostorů. Takže jsem měl trochu obavu, jak to budu zvládat. Ale jak vidíte, přežil jsem to.

Velká část natáčení se odehrávala v poměrně intimním tvůrčím kolektivu čtyř herců. Na první pohled vypadá Vaše čtyřka i docela nesourodě. Jaké mezi vámi byly vztahy? Trávili jste spolu čas i mimo natáčecí plac?

Jeden o druhém jsme předtím jen cosi tušili, ale vlastně jsme se neznali. Působíme nesourodě, protože jsme opravdu, myslím, velmi odlišné osobnosti. A možná právě to způsobilo, že jsme se vzájemně doplňovali. Nevyrušovali jsme se. Zajímali jsme jeden druhého. Scházeli jsme se spolu i mimo natáčení a povídali si. Zažili jsme společně spoustu legrace a tím jsme se taky odreagovávali. Což bylo velmi prospěšné, protože natáčení bylo velmi napínavé.

Vzniklo dole v podzemí přátelství, která přetrvala období natáčení? Nebo naopak napjaté vztahy? V tak drsných podmínkách by to bylo zcela pochopitelné.

Vzpomínám si na to, že jsme do některých vypjatých scén museli investovat docela dost své vlastní vnitřní energie. V některých docela ponurých momentech, kdy jsme řešili otázku života a smrti, jsme dokonce zaimprovizovali některé repliky, které ve scénáři vůbec nebyly. Ty vyšly z nás, jako výsledek společného ponoru.

Známý jste hlavně díky svému humoru a improvizaci. Měl jste během natáčení na humor čas a náladu?

Myslím, že tam proběhlo úplně všechno. Napjaté situace, uvolnění, ironie a také jak jsem už předeslal i záchvaty smíchu.

Jak se vám spolupracovalo s Lucií Vondráčkovou?

Lucie je velmi specifická osobnost. Z toho jakým způsobem opanuje prostředí showbussinesu, si může leckdo vytvořit zaškatulkovanou představu její osobnosti. Já jsem se však potkal s jejím příjemným rysem a tím myslím chuť se bavit, smát se, uvolnit se, popovídat si. Až jsem z toho skoro nabyl dojmu, jestli jí to všechno tak trochu nechybí? Od té doby už uplynulo pár let, ale tehdy jsem pochopil, že je velmi zaneprázdněná až vyčerpaná. Někdy máte kolem sebe lidi, kteří vás kvůli vaší image pracovně nuít do různých věcí. A já jsem tehdy z Lucky cítil, že by ráda udělala krok ven z toho všeho. Ovšem k tomu je potřeba velká odvaha a odhodlání. Myslím, že teď, kdy se vdala a čeká rodinu, už možná začala brát svůj život více do svých rukou. A přesně tohle bych jí ze srdce přál. Bylo to příjemné setkání a hezká spolupráce. Jsme pořád na cestě..

Při natáčení ve znojemských podzemních chodbách jste trávili mnoho hodin pod zemí. Jaké to bylo?

Víte, to bylo to úžasné léto, kdy bylo nádherně krásně a velké horko. A někdy je to vedro až k nesnesení. A my místo toho, abychom trpěli někde u moře nebo třeba jen na plovárně, jsme si krásně na celé ty nádherné dny zalezli do podzemí a bylo nám hej.

Při natáčení si lidé představují luxusní karavan, kde herci čekají na záběr, a vy jste byli dva týdny v podzemí. Jak jste to snášeli? Co bylo nejtěžší? Měli jste nějaké speciální oblečení? Kde jste odpočívali?

Normálně, když se umažete, snažíte se hned očistit. Tady to bylo přesně naopak. Šli jsme na záběr a maskérky nás pečlivě špinily. To bylo moc hezké.

Myslíte, že pobyt ve stísněné atmosféře podzemí nějak ovlivnil váš herecký výkon?

To ani ne. Myslím, že herecký výkon ovlivňuje hlavně scénář. Podívejte se na televizní seriály. V nich dnes hrají už i ti nejlepší z nejlepších. A co říkáte na jejich výkony? Podle toho bychom mohli plakat nad tím, jak průměrné herce zde máme. Omyl, oni nejsou vůbec špatní. Musejí postupovat jen podle takových scénářů, kde není bohužel co hrát. Když je to dobře napsané a je co hrát, tak to jde lépe. Když máte štěstí na dobrého režiséra, který je odhodlán z vás v rámci příběhu dostat vaše maximum, je to skvělé. Když se to vše daří a vy to přesto prošvihnete, pak je to jen vaše smůla. Takže můj herecký výkon ovlivňovalo všechno kromě toho, že jsme museli být zrovna ve stísněné atmosféře.

Zažili jste tam momenty, kdy jste se cítil stejně jako váš filmový hrdina?

Možná ano. Tomu se, myslím, nevyhnete.

Jaká byla nejkrkolomnější či nejnáročnější akční či triková scéna?

Obdivoval jsem speciálního maskéra, který byl najatý na jizvy a šrámy, to byla paráda. To byl profík. Jinak legrační byly moje vnitřnosti, jé, ale to vlastně nechci prozrazovat!

Zažili jste při natáčení nějaké dramatické momenty i mimo podzemí?

Drama bylo hlavně mimo podzemí. Dole byla oáza, lážo plážo.

Podobné filmy

Tvář teroru
(Face of Terror) Bystrý, ale poněkud hrubý policista Rick Schroder se pouští do pátrání po...
dnes 22.10
NAHRAT
ZDARMA
Nova Cinema
Specialista
(The Specialist) Bývalý špičkový pyrotechnik CIA Sylvester Stallone žije v ústraní do té d...
dnes 24.00
NAHRAT
ZDARMA
Nova Cinema
Reservation Road
Profesor Ethan Learner veze rodinu z koncertu. Když zastaví u benzinové pumpy na Reservati...
zítra 01.55
NAHRAT
ZDARMA
Nova Cinema
Podobné filmy
Jestli se ti nelíbí naše nabídka podobných pořadů napiš nám.

logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Úterý 16. 10. 2018 Svátek má Havel
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz