Legendy z Dogtownu díru do světa neudělaly a ani při své pouti po mimoamerických zemích kráter v srdcích většiny diváků nezanechá. Ale jako pohodovému retru se mu daří sbírat první sympatie českého publika, takže následující minirecenze možná nebude tím, co jste po prvních a velmi pozitivních domácích ohlasech zrovna čekali. Ale tak to někdy bývá.
Nostalgický náhled do půlky 70. let, kdy se na západě USA naplno rozjel zájem o prkýnka na kolečkách, bych se nikdy neodvážil označit za špatný film. Ale dát mu palec nahoru nebo dolů, to už by bylo zatraceně těžké dilema založené na sérii rozporuplných pocitů. Režisérka Catherine Hardwicke pracuje s tradičním a neskonale primitivním příběhovým modelem, jenž z hlediska klasické dramatizace zachycuje v podstatě jen obligátní vzmach mladého skateboardingu a následný rozklad. Prakticky žádné hlubší rozvíjení triviální linie během sta minut nehrozí a i potenciální konflikty, které by mohly Legendy z Dogtownu uzlovat a hlouběji propracovávat (krádež holky kámošovi k tomu přímo vyzývá), se odbíjí jen povzdechem postavy a rychlým zametením pod skateboardová kolečka. Ta totiž – rolující při tréninku, závodech nebo během machrování před roštěnkami – zabírají obrovské procento stopáže, odhadem okolo 40%. A je jediným štěstím madam Hardwicke, že se jí veškeré poježděníčko podařilo zachytit velmi půvabným způsobem. Nikterak přehnaně akčním, ale na přefiltrované a dobově zrnité kameře více než efektním. Dobrý komentář 