Zaprášená restaurace v poušti Mojave se stává ve filmu Legie, velice originálním a děsivém zpracování Apokalypsy od režiséra a scenáristy Scotta Stewarta, dějištěm poslední pozemské bitvy. Zatímco se lidstvo samo ničí v záchvatech divoké zuřivosti, chystá se skupinka lidí, uvězněných kdesi v pustině, na poslední zoufalý pokus o odpor. Pomoci se jim dostává od tajemného a mocného cizince. Bob Hanson, majitel odlehlého motorestu se svým partnerem Percym nemají o panice, která se po světě šíří, nejmenší tušení a poklidně se dál věnují své práci. Krásná servírka v pokročilém stupni těhotenství, Charlie, obsluhuje u snídaně Sandru a Howarda, dobře zajištěný pár a jejich dospívající dceru Audrey, kteří tu čekají na to, až jim Bobův syn Jeep opraví auto. Když vypadne televize a posléze i telefony, uvědomují si všichni přítomní, že ztratili veškerý kontakt s okolním světem. Zatímco se snaží přijít na to, co se vlastně stalo - zemětřesení? Teroristický útok? - vstoupí do motorestu příjemná stará žena a objedná si od Charlie steak. Když ho dostane, začne ale po všech přítomných pokřikovat velice šokující hrozby. V několika málo vteřinách odhalí, že disponuje nadlidskou sílou a zaútočí na Howarda, kterého velice vážně zraní. Zoufalé snahy o zajištění lékařské pomoci skončí předčasně poté, co se z motorestu následkem neproniknutelného oblaku hmyzu stane jediné bezpečné místo široko daleko. Zatímco si lidé v něm začínají zvolna uvědomovat vážnost své situace, objevuje se cizinec s celým arzenálem kradených zbraní. Oznámí Charlie, že její nenarozené dítě je poslední nadějí lidstva a že je ochoten udělat cokoliv, jen aby ho ochránil.
Očekával jsem původně mnohem více, než jen nízkorozpočtový béčkový pseudothriller. Téma již nejednou použité, přesto dobře uchopitelné a snadno zpracovatelné... proč to tedy tvůrci neudělali? Jak se kdosi zmiňoval níže, první půle vcelku slušná, ale namísto klasického gradování děje, zrychlování akce a konečné exploze se to "tak nějak zpytlíkovalo" a rychle ukončilo. Velká škoda, neboť bylo lze z toho vytřískat mnohem více.
Zkušený filmový producent David Lancaster si scénář k hororovému a apokalyptickému filmu Legie poprvé přečetl už před šesti lety. „Věděl jsem, že má velký žánrový potenciál, ale byl jsem si také jistý tím, že pokud mu zajistíme správnou kombinaci scenáristů, režiséra a herců, bude mít potenciál oslovit i mnohem širší skupinu diváků,“ vzpomíná.
Přesvědčen o tom, že tento film může být něčím víc než jen pouhou sérií děsivých scén, povolal Lancaster na pomoc scenáristu a specialistu na vizuální efekty Scotta Stewarta, aby scénář upravil. Stewarta námět zaujal a přepsal film do pestřejší podoby snímku, který se zaměřuje především na postavy.
Stewartův scénář také přistupuje k hororovým prvkům stylem „méně je více“. „Původní scénář byl mnohem přímočařejší a ukazoval divákovi naprosto vše,“ říká. „My jsme se rozhodli držet diváka delší dobu v nejistotě. Nejistota a tma jsou ty nejděsivější věci. Očekávání strachu je mnohem působivější než strach samotný. Při natáčení filmů musíte usilovat o to, abyste zvyšovali napětí.“
„Mými nejoblíbenějšími strašidelnými filmy jsou ty, které se pomalu rozjíždějí, takže máte šanci se s postavami lépe seznámit a vcítit se do toho, čím procházejí,“ pokračuje. „Pak si film můžete užít dvojnásob.“
Na Lancastera udělal Stewartův ambiciozní koncept filmu takový dojem, že ho požádal, zda by ho nechtěl i režírovat. „Scott dokonale pochopil mytologii celého filmu,“ říká producent, který má na svém kontě například i snímek Píseň lásky samotářky. „A přepracování filmu se ujal naprosto skvělým způsobem. Viděl jsem, že máme na výslednou podobu filmu stejný názor. Nezajímalo mě, že ještě nikdy celovečerní film nerežíroval. Uvěřil jsem naprosto všemu, co mi ve scénáři jakožto jeho autor předložil, a skutečnost, že měl velké zkušenosti s vizuálními efekty, byla takovou třešinkou na dortu.“
Po vystudování scenáristiky na newyorské filmové škole nastoupil Stewart do společnosti Industrial Light and Magic, legendární firmy na vizuální efekty, kterou založil George Lucas. „Bylo to pro mě neuvěřitelně přínosné, v podstatě to byla další filmová škola,“ svěřuje se. „Ale toužil jsem po tom věnovat se filmu samostatně.“
Stewart se svými dvěma přáteli založil poté společnost The Orphanage, která se stala jednou z předních hollywoodských firem na výrobu vizuálních efektů a podílela se na množství velkých hitů, např. Iron man, Piráti z Karibiku: Na konci světa, Noc v muzeu a Harry Potter a ohnivý pohár. Kromě tvorby speciálních efektů pro jiné filmy se snažili také tvořit vlastní snímky. Legie je v mnoha ohledech jejich splněným snem.
„Moje předchozí zkušenosti mi pomohly, abych si dokázal Legii správně představit,“ prohlašuje Stewart. „Vytvořil jsem si storyboardy pro prakticky každý záběr. Protože jsem pracoval na speciálních efektech k velice náročným projektům, neviděl jsem v technologických aspektech tohoto filmu větší problémy. Současně ale velice nerad používám digitální efekty tam, kde nejsou potřeba, takže jsem chtěl film v co největší míře natáčet klasicky.“
Tvůrci filmu se shodli na tom, že apokalyptická atmosféra snímku Legie je příležitostí k natočení zábavného akčně-hororového snímku, který se zabývá i hlubšími otázkami. Ačkoliv nejde ve své podstatě o film, který by se dal označit za nábožensky orientovaný, používá prvky známých příběhů. „Ať už jste vyrostli mezi věřícími nebo ne, žijeme ve společnosti, která má v sobě náboženství pevně zakořeněné,“ podotýká Stewart. „Film se nesnaží vyjadřovat k nějakým konkrétním náboženským tématům. Jde v něm o samotnou myšlenku víry, používá známé prvky křesťansko-judaistické ideologie k tomu, aby jejich prostřednictvím vyprávěl příběh. Ať už zastáváte jakákoliv filozofická stanoviska, nebudete se u našeho filmu cítit nesví.“
Postavy filmu ztělesňují Ameriku samotnou: máme tu muže, který je na cestě k soudu, jenž má rozhodnout o tom, zda bude do jeho péče svěřeno jeho dítě, manželský pár, který se potýká s problémy s dospívající dcerou, mladou ženu, která se chystá porodit dítě, které nikdy nechtěla. „Postavy jsou příjemně obyčejné,“ vyzdvihuje Stewart. „Pak diváka o příjemné jistoty kousek po kousku připravujeme. Vypadne televize, potom rádio. Něco se děje, pomalu, ale jistě. Nenápadná stařenka, rodina v rodinném autě, zmrzlinář - ti všichni nabývají nových rozměrů. Svět se zvolna hroutí.“
Teď, když se má jeho dlouho plánovaný film dostat konečně do kin, chce Lancaster diváky především ubezpečit o tom, že Legie jim nabízí to nejlepší z žánru. „Moc rád točím filmy,“ říká producent. „Tenhle klade důraz na prvky dramatu a speciální efekty a produkční hodnoty mnohem více, než jsem kdy zažil. Máme tu skvělé herce, dokonalé vizuální efekty a bojové sekvence a velkolepé akční sekvence se spoustou pohybu a stovkami statistů. Právě proto, že jsme museli zkombinovat tolik různých prvků, jde pro mě o obzvlášť výjimečný film.“

Scott Stewart a David Lancaster se od samého počátku shodovali na tom, že k tomu, aby Legie dokázala plně zapůsobit jako akční thriller s nadpřirozenými prvky, v jehož středu jsou především zajímavé postavy, potřebuje výjimečné a zcela oddané herce. „Nejdůležitější rozhodnutí, která režisér při natáčení filmu učiní, padají ve chvílích, kdy ho obsazuje,“ říká Stewart. „Pokud ho obsadíte správně, máte hned od samého počátku velkou výhodu. V tomhle ohledu nezbývá než složit poklonu Rickovi Montgomerymu, našemu castingovému vedoucímu, který byl naprosto nemilosrdný. Pochopil, že se snažíme mířit velice vysoko a obsazením filmu překonat všechna očekávání.“
Tvůrcům filmu se podařilo dát dohromady prvotřídní herecký tým, mezi jehož členy patří vysoce úspěšní herci z obou břehů Atlantiku. „Máme obsazení snů,“ míní Stewart. „Bylo velice důležité takové herce získat. Celý film jsme s nimi uvězněni v motorestu, takže musejí diváky zaujmout. Žádná z postav není ve filmu nadbytečná - každá má nějaký specifický účel.“
Katalyzátorem událostí celého filmu je Michael, neohrožený hrdina, o němž nikdo neví, odkud se vlastně vzal. „Michael na ostatní působí tak přesvědčivě, že ho bez jakýchkoliv otázek následují,“ popisuje Stewart. „Nechtěl jsem, aby byl přehnaně záhadný. Je to archanděl Michael, ale s tím musíte operovat velice obezřetně.“
Paul Bettany, který se dost možná nejvíce proslavil rolí Silase ve filmu Šifra mistra Leonarda, je velice uznávaný britský herec, který spolupracoval s Royal Shakespeare Company. Přesvědčit ho, aby si zahrál Michaela, bylo od tvůrců filmu poměrně troufalé. „Byl přesně tím pravým, ale vzhledem k tomu, jak slavný herec to je, jsme si nebyli jisti, zda bude vůbec mít zájem,“ svěřuje se Stewart.
Stewart si vytvořil pečlivý plán, jak upoutat Bettanyho pozornost. Herce Stewartova vize zaujala a přitahovala ho i zápletka celého filmu. „Scott mi svůj film prezentoval tak zajímavě, jako ještě nikdo,“ prozrazuje herec. „Měl k dispozici všemožné vizuální pomůcky. Je to velice pozoruhodný člověk. Během natáčení kolovaly po place zvěsti, že když mu bylo devatenáct, měl už za sebou Harvard, M.I.T., Cambridge i Oxford.“
Bettany byl podle režiséra pro roli rebelujícího archanděla dokonalý. „Paul dokáže vyzařovat ohromný klid, což je něco, čeho jsou schopni jen ti nejlepší z nejlepších herců. Jeho práce svou přesností a efektivitou připomíná takřka chirurgický zákrok. Díky tomu je z Michaela tajemný velitel, kterému okamžitě důvěřujete, i když přesně nevíte proč. Ukázalo se, že je tím nejdokonalejším partnerem, jakého si může režisér přát, protože se mu na filmu a jeho postavě velice záleželo - ale současně se těšil na střílení z kulometu a chtěl se bavit.“
To, že se k projektu přidal Bettany, vyslalo filmovému světu jasnou zprávu. „Řekl jsem tím, že se snažíme o něco naprosto odlišného, než je zvykem,“ říká Stewart. „Díky jeho přítomnosti jsme měli dveře k dalším podobně skvělým hercům mnohem více otevřené.“
Dennis Quaid, který si zahrál Boba Hansena, majitele motorestu, byl jedním z prvních, kteří se k Bettanymu připojili. Quaid je populárním hercem už po více než 30 let a diváky i kritiku na sebe upozorňuje výkony ve filmech od A co dál... až po hit posledního léta G.I. Joe. Stewart je ale přesvědčen o tom, že Quaidova obliba občas zastiňuje jeho herecké schopnosti. „Protože je stále populární už tak dlouhou dobu, mají občas myslím diváci tendence jeho herecké umění brát jako něco zcela samozřejmého,“ soudí režisér. „Ve filmu Legie ale ztvárnil naprosto odlišnou roli, než v jakých ho obvykle vídáme. Diváci jsou zvyklí, že hraje klasické hrdiny, takže bude překvapivé sledovat ho jako Boba, muže, který v životě udělal nejednu chybu a jejich dopad pociťuje každý den. A navíc mu tahle role umožnila opět předvést jeho komediální talent. Ve scénáři je pár vtipných okamžiků a díky Dennisovi zafungovaly přesně tak, jak jsme doufali.“
Quaida k filmu přitahovala především možnost zahrát si s takovým hereckým týmem. „Když se ocitnete ve společnosti dobrých herců, dáváte ze sebe podvědomě více,“ míní. „A protože Scott klade velký důraz na uvěřitelné, skutečné postavy, mohli jsme se s našimi rolemi pustit do opravdu odvážných experimentů.“
Quaidova přítomnost podle Lancastera ještě více zvýšila prestiž tohoto filmu. „Okamžitě pochopil, co se snažíme dokázat. Nikdy by nenatočil nějaký řadový akční horor. Společně s Paulem oba pochopili, že se tu otevírá možnost oslovit širší publikum. Jsou to skvělí herci, kteří do toho šli proto, že to podle nich stálo za to.“
Michael do motorestu přijde proto, že hledá Charlie, mladou těhotnou servírku, která podle něj hraje klíčovou roli v budoucnosti lidstva. „Dlouho jsme hledali herečku, která by tuhle klíčovou roli zvládla zahrát podle našich představ, až jsme narazili na Adrianne Palicki,“ vysvětluje Lancaster. „Charlie je dívka, které se moc nedaří - je těhotná, ale neví, kdo je otcem, a neustále stojí před dilematem, zda by si dítě měla nechat nebo by ho měla poskytnout k adopci. Adrienne se podařilo všechno tohle dokonale vystihnout.“
Stewart herečku neznal, ale okamžitě na něj udělala dojem její přesvědčivost. „Není hollywoodský typ,“ soudí. „Je z Ohia a k práci přistupuje decentně a realisticky. A kromě toho je opravdu velice krásná, ale nepůsobí namyšleně a vzdáleně.“
Palicki, jednu z hlavních hvězd úspěšného televizního dramatu Friday Night Lights, nedokázala postavě Charlie odolat. „Především bylo naprosto úžasné ji hrát,“ říká herečka. „Je to jedna z nejlepších ženských rolí pro mé vrstevnice, jakou jsem kdy viděla, a příležitost zahrát si tak silnou a komplikovanou postavu byla velice lákavá.“
„Každá z postav filmu vlastně prochází úžasným vývojem,“ dodává. „Každý se snaží najít svou vlastní cestu. Scott mi dal naprostou volnost, abych našla sama sebe. Měl naprosto jasno v tom, co chce, ale současně odvedl skvělou práci v tom, že nás nechal, ať své postavy objevujeme sami.“
Palicki vzpomíná zejména na jednu konkrétní scénu. „Scéna porodu byla dost možná nejnáročnější, jakou jsem kdy točila,“ přiznává. „Dne předtím jsem z ní měla doslova záchvat hrůzy, ale byla tam spousta žen, které mi s tím dokázaly pomoci.“
Tvůrci filmu hledali také mladého herce, který by dokázal divákům správně předat upřímnost a integritu, kterou v sobě ukrývá Jeep Hansen, Bobův syn a člověk, který Charlie ochraňuje. Našli ho v osobě Lucase Blacka. „V případě Lucase na první pohled vidíte, na čem jste,“ říká Stewart. „Vyrostl v Alabamě a v současné době žije v Missouri. Takže to není klasický hollywoodský herec a na základě toho je v roli Jeepa velice uvěřitelný.“
Black, který byl sotva teenagerem, když si zahrál po boku Billyho Boba Thorntona ve snímku Smrtící bumerang, byl k filmu přitahován příběhem, který postava Jeepa v jeho průběhu prožívá. „Začíná jako někdo, kdo se víceméně stará jenom sám o sebe, než se objeví Michael a stane se jakýmsi jeho mentorem,“ všímá si Black.
Black byl také nadšen z možnosti zahrát si s herci, jejichž práci obdivuje již celé roky. „Dennis Quaid je úžasný,“ říká. „Naše scény, kdy spolu hovoříme jako otec se synem, se točily velice snadno. Skutečné vztahy mezi postavami vnášejí do veškerých akčních scén závan realismu - a těch je tam nemálo.“
Biblická témata nebyla pro Blacka, který byl vychován jako baptista, ničím neznámým. „Občas se tenhle film dotýká poměrně zásadních otázek,“ soudí. „Scott to podává velice zajímavě tak, že to zaujme řadu lidí a vyvolá to spoustu diskusí.“
Bobova partnera z motorestu, Percyho, si zahrál Charles S. Dutton, trojnásobný držitel Emmy, který v průběhu své kariéry bez nejmenších problémů úspěšně kombinuje role filmové, divadelní i televizní. Stewart ho popisuje jako „přírodní živel“. „Charles působí velice uceleně a dospěle,“ soudí. „Je úžasné vidět ho v nějakém žánrovém filmu, protože vám pomůže uvěřit prakticky jakékoliv situaci. Když jeho postava ve filmu něčemu věří, ať je to sebefantastičtější, uvěří tomu i diváci samotní.“
Dutton také podle Lancastera přináší na plátno jistou závažnost. „Okamžitě ten koncept pochopil,“ říká producent. „Charles byl schopen velice otevřeně mluvit o tom, že jeho postava čte a zajímá se o Bibli. Vnímal velice silně skutečnost, že by se s tímhle filmem mohl ztotožňovat i věřící člověk.“
Michaelovým protivníkem je ve filmu jeho bratr, Gabriel, obvykle vykreslovaný jako posel Boží a jeho nejvěrnější služebník. Bývalý bez dvou centimetrů dvoumetrový baletní tanečník Kevin Durand vnáší do této role sílu i jemnost. „Kevin je velice pozoruhodný člověk,“ říká Lancaster. „Pohybuje se velice ladně, ale současně působí velice hrozivě.“
Na tvůrce filmu udělaly dojem jeho nedávné výkony ve filmu X-men Origins: Wolverine a v roli chladnokrevného žoldáka Martina Keamyho v úspěšném televizním seriálu Ztraceni. „Chtěli jsme někoho, kdo by se dokázal postavit Paulovi Bettanymu a nepůsobilo to absurdně,“ říká Stewart. „Kevin působí velice fyzicky a navíc je to skvělý herec. V zásadě jde o charakterového herce v těle akčního hrdiny. Co může být lepšího?“
Střet, ke kterému mezi oběma bratry dojde, by se dal označit za bratrskou rivalitu, dovedenou do toho největšího extrému, jaký může existovat. „S Paulem jsme se to snažili zahrát tak, abychom působili jako bratři, kteří neustále toužili po pozornosti a lásce svého otce,“ říká Durand. „Michael byl ten oblíbenější, aniž by se musel řídit nějakými pravidly. Gabriel se snažil vždycky dělat přesně to, co dělat měl, ale nikdy se mu nedostalo pozornost, kterou si dle svého názoru zasloužil. V pozadí jejich střetu jsou celé věky soupeření.“
Příběh filmu Legie se odehrává na nekonečných pláních amerického západu. „Měl jsem představu mýtického západu, který možná existuje jenom v našich myslích. Jde o poctu takovému západu.“
Stewart vytvořil fotoalbum se snímky, které zachycovaly jeho představy o tom, jak by měl film vypadat. „Vydal jsem se do pouště a fotografoval opuštěné benzínové pumpy a prostřílené ukazatele, prostě věci, které v mojí mysli byly symbolem ztracené Ameriky a mizejícího západu.“
Když začal chodit na schůzky s herci, jejich agenty a manažery, bral si zmíněné album s sebou, aby jim mohl lépe ukázat, jak si film představuje. „Bylo pro mě důležité vysvětlit jim, jak bude film vypadat,“ říká režisér. „Chtěl jsem, aby viděli to, co nosím v hlavě.“
„Vypadalo to trochu jako comics,“ pokračuje. „Šlo o kombinaci nadpřirozeného akčního thrilleru s tradičními westerny. Dělal jsem jen to, co podle mého názoru dávalo smysl. Byla to snaha přesvědčit zbytek světa o tom, že k tomuto žánru přistoupím s velkou dávkou respektu.“
Výtvarník filmu Jeff Higinbotham dostal za úkol realizovat ve filmu to, co mu režisér na fotografiích ukázal. „Scott věděl naprosto přesně, co chce, takže se mi pracovalo velice dobře. Někdy režisér nemá až do chvíle, než mu ukážete nějaké návrhy, nejmenší tušení, co přesně chce, ale zato ví naprosto přesně, že nechce to, co mu zrovna ukazujete.“
„Našim úkolem bylo, aby na sebe vše vizuálně dokonale navazovalo,“ pokračuje. „Chtěli jsme najít opuštěné, osamělé místo, kde bychom vybudovali náš motorest. Místo, na které zapomněl i sám čas. Když budou lidé na tenhle film koukat, chci, aby si lámali hlavu nad tím, kde ten motorest asi může stát.“
Stewart se velice záhy rozhodl, že chce film Legie natáčet na odlehlém místě, které bude zdůrazňovat pocity izolace a děsu. „Už jen z hlediska příběhu samotného by dávalo smysl, že lidé na místě, které je vzdálené od všeho ostatního, spíše přežijí prvotní útok,“ vysvětluje. „Jak film postupuje, jsou od světa odříznutí natolik, že nemají nejmenší tušení, co z něj ještě vlastně zbývá, pokud vůbec něco.“
Tvůrci hledali velice dlouho místo, které by vypadalo jako naprosto typické odpočívadlo pro kamiony v poušti Mojave. „Všichni víme, jak vypadá, že?“ ptá se Stewart. „Tak ho zkuste najít. Museli jsme si postavit v Novém Mexiku vlastní. Vypadalo, jako že tam stojí už padesát let. Lidé tam zastavovali a chtěli tankovat.“
Higinbotham postavil motorest na větrem bičované pláni za Galisteo. Interiéry pak vybudoval v malém ateliéru, který se ideálně hodil k tomu, aby v něm bylo možné natáčet všelijaké speciální efekty a kaskadérské kousky.
Stavebnímu týmu se práci podařilo i navzdory sněhu, prudkému větru a dešti práci dokončit za necelý jeden měsíc. „Byla to jedna z prvních lokací, které jsem navštívil,“ říká Higinbotham. „A jakmile jsem tam dorazil, okamžitě jsem věděl, že jsem na správném místě. Na všechny strany se otevíral nádherný pohled a země se k tomu místu ze všech stran mírně svažovala, což nám perfektně vyhovovalo. Kdybyste tam vylili vodu, stékala by k místu, kde stojí motorest. To je víceméně metaforicky řečeno to, co se našim hrdinům přihodilo.“
Stewart měl štěstí, že nalezl kameramana Johna Lindleyho, který s ním sdílel řadu vizuálních nápadů a inspirací. „Pomohl filmu vybudovat velice specifickou podobu,“ hodnotí režisér. „Velice záhy jsme se rozhodli, že naším mottem bude 'žádné nudné záběry'. To znamenalo, že se budeme neustále snažit vytvořit obrazy, které by co nejkonkrétnějším způsobem vyprávěly příběh filmu. V mnoha ohledech náš film vypadá jako oživlý comics.“
Stejně tak se shodli na tom, že se podoba Legie bude vyvíjet společně s příběhem. „Na začátku působí velice westernově. Ale s postupem času ubývá barevnosti a film dostává apokalyptičtější podobu,“ objasňuje svůj záměr režisér.
Aby Stewart a Lindley navýšili napětí celého filmu, stanovili si vizuální strategie, které diváky mírně vyvádějí z míry. „John umí celou řadu věcí skvěle, ale obzvláště se mu daří zaměřovat pozornost na drobné detaily,“ říká Stewart. „Dokáže se vrhnout do hlavě přímo doprostřed akce. Rozhodl jsem se, že se budu nejprve zaměřovat na detaily a teprve potom ukážu divákovi celkový pohled. Je to pravý opak klasických amerických filmových postupů, kdy začínáte záběrem, který vám vysvětlí celou situaci, a teprve poté se zaměřujete na konkrétní věci.“
„Neustále jsme kameru umisťovali buď hodně nízko nebo hodně vysoko, takřka nikdy jsme netočili z roviny očí,“ popisuje dále režisér. „Mění to celkovou perspektivu a obraz je pak mnohem dynamičtější. Stejně tak jsme používali záběry z jeřábů k tomu, abychom definovali specifické měřítko a viděli události takříkajíc Božím zrakem.“
„Ze všech filmů, které jsem natočil, vypadá tenhle nejlépe,“ soudí Lancaster. „Z velké části za to děkuji Johnovi Lindleymu. Chopil se šance zkusit něco trochu odlišného. Stál před celou řadou náročných úkolů, ale vypořádal se s nimi. A odvedl skvělou práci.“
Dokonce i kostýmy byly navrženy tak, aby odpovídaly vizuálnímu schématu celého filmu. „Jsem velkým zastáncem toho, že lze barvy s úspěchem používat ke zdůraznění příběhu,“ zamýšlí se Stewart. „Napadlo nás, že by všichni 'normální' lidé v našem příběhu mohli nosit oblečení tlumené a spíše nebarevné - šedé, béžové - zatímco lidé posedlí by na sobě měli oblečení pestrých barev, které na plátně doslova září.“
Wendy Partridge, kostymérka snímku Legie, vytvořila širokou škálu různých variant neutrálních barev, kterými oblékla hlavní hrdiny. „Byl to velice specifický a delikátní proces, ale výsledek byl velmi uspokojivý,“ říká. „Nejtěžším úkolem kostyméra je vytvořit jeden kostým, který bude každá postava na sobě mít po celý film. Máte jedinou možnost trefit správný image a jakmile jste ho vytvořili, musíte s ním už vydržet po celý zbytek filmu.“
Kromě toho je třeba, aby jak příběh postupuje, byly na kostýmech herců znát stopy poškození extrémními situacemi, v nichž se majitel kostýmu ocitá. „Fyzické chátrání kostýmů muselo odpovídat duševnímu a fyzickému strádání hrdinů,“ poznamenává k tomu.
Hudba byla pro zdůraznění nálady filmu také velice důležitá, protože mimo jiné podtrhuje nejdůležitější okamžiky. „Nejsem příznivcem filmů, které vypadají jako videoklipy,“ prozrazuje hudební skladatel John Frizzell. „Mám raději hudbu, která obrazovou složku vyzdvihuje nebo pomáhá divákovi sdělit emoce, které hrdinové cítí. Hudební jukebox v motorestu je téměř další postavou filmu. Hraje starší hudbu, která zdůrazňuje dojem, že jde o místo, které je tak trochu ztracené v čase.“
Vytvořit zmatek, který nastává při konci světa, vyžadovalo armádu odborníků. Omezený rozpočet vyžadoval, aby Stewart dokázal dokonale propojit klasické triky a masky s počítačovými efekty, pokud chtěl zdárně a věrohodně oživit armády andělů, hordy zatracenců a další katastrofy, které svět potkaly. „Nejsme na tom tak jako tvůrci vysokorozpočtových filmů, kteří v podstatě vše vytvářejí s pomocí počítačů,“ vysvětluje. „My jsme často museli natočit nějakou scénu s využitím klasických triků a poté ji pouze digitálně vylepšit.“
Například v jedné z nejmrazivějších scén vidíme postarší návštěvnici motorestu, která je předvojem armády posedlých. „V téhle scéně se drobná stařenka rozeběhne napříč motorestem jako divoký býk a poté vyleze po zdi na strop. Použili jsme kombinaci záběrů na herečku, pohybující se po kulisách, postavených vzhůru nohama, záběrů kaskadérky, zavěšené v popruzích, a nakonec i digitální verzi naší herečky ve chvílích, kdy šplhá po zdi.“
Jedním z překvapivě těžkých úkolů bylo také vytvořit velice specifickou podobu andělů. Ti mají ve filmu daleko k andělům na obláčcích a s harfami, jaké známe z klasických obrazů. Ve filmu jde o zuřivé a dobře ozbrojené bojovníky. Původní záměr nasadit hercům skutečná mechanická křídla nakonec nebyl realizován, protože se ukázalo, že digitální řešení bude lépe vypadat a bude pohodlnější. Tvůrcům to také umožnilo jejich podobu značně přepracovat. „Jejich křídla vypadají jako peří, ale ve skutečnosti jsou tak pevná, že dokáží odrážet kulky,“ objasňuje Stewart. „Jejich hroty jsou tak ostré, že je možné je používat jako zbraně. Jsou to velice odlišní andělé od těch, které běžně vídáme.“
Pro finální souboj mezi Michaelem a Gabrielem byl vytvořen speciální systém závěsů a také speciální zbraně, mezi něž patří i úctyhodný meč a nebezpečně vypadající palcát. Choreografii jejich souboje určoval specifický bojový styl, kterému lidé ze štábu začali říkat „Anděl-Fu“.
„Anděl-Fu je velmi akrobatické,“ svěřuje se Stewart. „Současně ale zahrnuje zuřivé údery a doslova pěstní souboje. Finální souboj mezi Michaelem a Gabrielem je opravdu velice násilný a fyzický, ale současně připomíná zvláštní tanec. A pro anděly nemusí nutně platit přírodní zákony.“
Jednou z velice specifických složek vizuální podoby celého filmu jsou také tajemná tetování, která pokrývají Michaelovo tělo. Bettany byl nucen trávit několik hodin denně při jejich nanášení. „Přesný čas se lišil podle toho, co měl toho dne během scén na sobě,“ upřesňuje Glenn Hetrick, vedoucí týmu maskérů. „Pokud měl obyčejné tričko, museli jsme nanést asi patnáct oddělených motivů. Pokud bylo v záběrech vidět celé jeho tělo, jednalo se o čtyřicet až padesát motivů, které bylo třeba nanášet postupně.“
„Vytvořili jsme piktogramy, které jsou velice geometrické a připomínají tištěné spoje nebo kruhy v obilí,“ popisuje Stewart. „Všechno, co se na Michaelově těle nachází, má nějaký význam. Použili jsme stejné vzory i na zbraních a zbroji a pokud se budete dívat pozorně, zjistíte, že se objevují i na křídlech andělů.“
Znaky se inspirovaly zápisky astrologa ze šestnáctého století, Johna Deana Edwarda Kellyho, rádce královny Alžběty I. Kelly tvrdil, že navázal kontakt se silami dobra a zla, které označoval jako anděly. „Říkali jsme jim 'Instrukce',“ usmívá se Stewart. „K čemu to jsou instrukce, to se ale zatím nedozvíme.“
Stewart a Lancaster už nicméně přemýšlejí nad další kapitolou, kterou by mohli na snímek Legie navázat. „Doufám, že diváci na náš film půjdou s očekáváním, že to bude zcela nový zážitek,“ prohlašuje Lancaster. „Jde o jedinečný příběh se skvělými herci a opravdu odvážnými efekty. Když tohle všechno diváci spatří pohromadě, doufám, že si řeknou, že by rozhodně chtěli vědět, co se dělo dál.“