fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    

komedie / romantický, Česká republika, , 98 min., od 12 let
Kinopremiéra v ČR a SK 14.2.2019

Režie:
Herci: , , , , , více...


Ukázka



Letní romantická komedie o touze po svobodě, pozdní lásce a naději…
Anna tráví se svým manželem každé léto v chatové oblasti pár desítek kilometrů za Prahou. Jsou svoji už celou věčnost, takže jejich manželství sklouzlo, jak to tak bývá, do rutiny a stereotypu. Muž svůj čas už dlouho spravedlivě dělí mezi karban s kamarády v hospodě a výrobu modelů lodí ze sirek uvnitř lahví, jeho žena je pro něj prakticky neviditelná. Anna si každé léto zpříjemňuje několik dní pravidelným setkáváním s kamarádkami, kolegyněmi z práce, které za ní do malebných středních Čech přijíždějí na cyklistické výlety do okolí hradu Kamýk. Jednoho dne se ve vesnici objeví Artur. Elegantní šarmantní gentleman, který je, jak všichni předpokládají, novým majitelem místního zámku. Zámek je sice spíš polorozpadlá ruina, ale zámecký pán s ním má velké plány. Mezi Arturem a Annou přeskočí jiskra. Anna zažívá pocity již dlouho nepoznané. Artur je galantní a zahrnuje ji pozorností. Anna s ním čím dál častěji uniká své životní realitě vstříc romantickým výletům a dobrodružstvím…
Uprav informace o filmu

+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB    Videotéka: přidat si do ní film

Jaromír Hanzlík (Rozhovor)
obrazek
Do jaké míry je Artur Jaromírem Hanzlíkem? Co vás dva spojuje, která konkrétní situace z vašeho života se promítla do filmu?

Jaromír Hanzlík by ještě občas chtěl být Arturem, protože Arturů není nikdy dost. Takoví lidé vnášejí do našich životů naději, úsměv a snesitelnou lehkost žití.

Artur Aničku velmi romanticky dobývá, citoval jste vy sám někdy nějaké dívce/dámě verše, vystřelil jí srdce na pouti, plaval nahý v rybníce?

Často jsem vydával Šrámkovy verše za své a míval jsem s nimi úspěch. Hřešil jsem na to, že dívky, jimž jsem těmi verši pletl hlavy, je neznaly. I perníková srdce na poutích jsem vystřílel a za měsíčku se v rybnících rád koupal. To máme s Arturem společné.

Prozraďte, jaká scéna byla technicky nejnáročnější a proč?

V lomu, kde jsme se s Alenkou Antalovou koupali při měsíčku, byla velká hloubka, a tak nám museli pod hladinu postavit na lešení plošinu, abychom na ní mohli stát.

Jak dlouho vám sepsání scénáře trvalo a hodláte se do této disciplíny pustit naplno, máte v hlavě další příběhy, které by stály za to zfilmovat?

Překvapilo mě samého, že mi psaní šlo docela od ruky, píšu totiž ještě postaru tužkou do sešitu. Ale tím, že mě to od samého začátku úplně pohltilo a bavilo, se mi situace i dialogy skoro samy vybavovaly. Celý život si do své paměti ukládám zážitky nejen svoje, ale i mých přátel. Pěkné situace a dialogy, které jsem kdy zaslechl, se mi v určitých chvílích při mé herecké práci samy zpátky nabízejí a já je využívám nebo nabízím režisérům. Herec musí chodit po světě s otevřenýma očima! A tahle zásoba zážitků a vzpomínek se mi zúročila i při psaní scénáře.

Co podle vás znamená v dnešní době slovo „gentleman“? Sám se za něj považujete? A co si myslíte o slušném chování dnešní generace?

Pod pojmem gentleman si vybavím především Oldřicha Nového v jeho nezapomenutelných filmových rolích. Ale i můj tatínek byl z tohoto rodu. Myslím, že předválečná doba, kterou oba tito pánové zažili, měla určitou noblesu. Lidé se setkávali v kavárnách, tančilo se v barech a dámy i pánové dbali na elegantní oblečení. Nosily se klobouky. Na druhé straně se jezdilo do přírody, kde trampové u táboráků zpívali písně a na ohni si vařili v kotlících. A i to v sobě mělo jistou noblesu. Nebyla televize ani sociální sítě, a tak lidé žili víc pospolu. Sokolové dbali nejen o tělesnou zdatnost a skauti měli čest a hrdost na svou vlast ve znaku. Dnes téměř všichni stále čučí do svých mobilů a děti spolu žijí jen na internetu. Když jsem byl kluk, měli jsme partu, a když jsme přišli ze školy, hodili jsme tašku do kouta, zhltli něco k obědu a hurá ven na Petřín, na Kampu a tam jsme hráli na četníky a lupiče a vůbec jsme se společně vyblbli. Na Střeláku jsme měli svůj vlastní sportovní oddíl a pořádali jsme olympiády v atletice. A rodiče nás museli večer honit domů. Dnes rodiče nutí jít děti naopak ven od počítačů. Některým to dokonce vyhovuje, když dítě sedí u televize, protože se o ně nemusí starat. A internet a televize jsou plné násilí, vraždy vidíte téměř v přímém přenosu, náš krásný jazyk hrubne, tolerance mizí… V tramvaji se nad mladíkem se sluchátky na uších a soustředěně hledícím do mobilu klátí babička o holi a na druhé straně vozu si hlasitě povídají děvčata slovníkem, který se stydím reprodukovat. V takovém prostředí se noblese nedaří a těžko v něm najdeme nějakého gentlemana. Existují výjimky jako Marek Eben nebo Zdeněk Svěrák. A z těch bychom si měli brát příklad. Bohužel vzorem pro mladé jsou jiné „celebrity“.

obrazek
Po kolika letech jste seděl na koni? Musel jste brát hodiny? Neměl jste přece jenom z jízdy strach?

Na koni jsem seděl snad po dvaceti letech a při psaní jsem si to vůbec neuvědomil. Líbil se mi obraz jezdce na koni a domníval jsem se, že stejně jako jízda na kole se nezapomíná, tak i s koněm je to stejné. Jenže ouha! Ještě štěstí, že jsem před natáčením pár hodin jízdy absolvoval. Zadek jsem měl v jednom ohni a stehna od sedla odřená několik dní.

Celovečerní filmy, ve kterých jste se za poslední dekádu objevil, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Proč? Odmítáte role, nebo je to naopak nedostatkem nabídek?

Vlastně obojí je pravda. Řekl jsem si, že jsem si za celý svůj herecký život u diváků vydobyl jistý kredit a na stará kolena bych si ho nechtěl zbytečně pokazit. A tak hloupé scénáře a role klidně odmítnu. Na druhé straně těch dobrých nabídek je jako šafránu. Tak jsem se pokusil jednu roli si sám napsat a musím doufat, že si jí ten kredit sám nezkazím.

Jaká témata vám v současném českém filmu chybějí?

Měl jsem období, kdy jsem hltal filmy Felliniho, Buňuela, Antonioniho. Pak jsem si vybíral filmy s úžasnými herci, o kterých jsem se domníval, že nedělají blbosti, například Jean Gabin. Potom světovou literaturu ve filmu, třeba Hamleta se Smoktunovským nebo Olivierem a shakespearovská témata od Kenetha Branagha. Co se týče českých filmů, tak jsem si vždycky vybíral právě podle kvality herců a režisérů. A myslím, že síla našeho filmu vždy byla v chytrých a inteligentních komediích. Frič, Menzel, Svěrák, Krejčík, Vorlíček a jiní.

Radil jste se při psaní s nějakým scenáristickým „guru“, který vám poskytoval zpětnou vazbu?

Jsem moc vděčný za rady zkušeného scenáristy a dramaturga Gustava Oplustila i Marie Loucké, kteří byli jedněmi z prvních, komu jsem svůj text dal přečíst.

Když se ohlédnete zpět, který tvůrce pro vás byl vždy zárukou kvality?

Jednoznačně režisér Jaroslav Dudek v divadle i v televizi. Ve filmu Kachyňa, Vávra, Menzel, se kterými jsem měl možnost hrát své nejlepší role.

Léto s gentlemanem je poetický film o lásce, hraje láska obecně důležitou roli i ve vašem životě?

Láska hraje podle mého názoru důležitou roli pro každého.

Obsazení pro Léto s gentlemanem jste si vysnil sám, nebo s nápady přicházel Jiří Adamec? Čím vás coby tvůrce oslovily Alena Antalová, Lucie Vondráčková a další?

Jako vždy je výsledkem obsazení všech rolí kompromis mezi názory autora, režiséra a nakonec i distribuční společnosti. Ale máme obsazení rolí excelentní!

Jste nejen scenáristou, ale i jedním z producentů filmu - praly se ve vás někdy tyto dvě polohy? Vymyslel scenárista Hanzlík nějakou scénu, kterou pak producent Hanzlík nerealizoval?

Ve scénáři bylo tolik scén, že se všechny do filmu nedostaly. Režisér Adamec byl nucen několik natočených scén vystříhat, a tak dokonce i pár herců se kvůli tomu ve filmu neobjeví, což mě velmi mrzí! Ale nedá se nic dělat, tak to prostě chodí.

Jiří Adamec je pověstný svou pevnou rukou, pocítil jste ji i vy? Jste ukázněný herec?

Myslím, že jsem ukázněný herec. A Jirka je v určitých momentech i tolerantní.

Kdo měl na natáčení poslední slovo? Režisér je režisér, ale zde jste i scenárista a producent…

Jirka Adamec je také nejen režisér, ale z nutnosti a shodou okolností i producent stejně jako já. Ale on trvá na tom, že režisér a maminka mají vždycky pravdu. Moje maminka bohužel neměla vždycky pravdu a zažil jsem i mnoho režisérů, o kterých mohu říct, že pravdu neměli. Doufám, že výsledek našeho společného počínání bude důkazem, že režisér měl pravdu. Moc bych si to přál.

Co byste chtěl, aby si diváci z kina odnášeli za pocity? Co by pro vás bylo největší odměnou?

Pro sebe jsme si s Jirkou film nazvali „pohlazení po duši“. Byl bych rád, kdyby s tímto pocitem diváci z kina odcházeli. A kdyby měli během promítání na tváři milý úsměv. To by byla krásná odměna.

Jiří Adamec (Rozhovor)
obrazek
Film Léto s gentlemanem jde do kin na sv. Valentýna, 14. 2. 2019. Slavíte vy osobně tento svátek?

Ne, tenhle svátek jsem nikdy neslavil a odmítal jsem ho slavit. Přišel mi uměle a jen komerčně importovaný, ale jak léta plynou, až tak marný mi svátek zamilovaných teď už nepřipadá. Možná čím méně se mě týká, tím více se mi líbí.

Jak se pro vás práce na celovečerním filmu liší od vašich ostatních úspěšných projektů?

Myslím, že moc ne, spíš technicky než fakticky. A pokud ano, pak nejvíc tempem. V práci pro televizi není de facto na nic čas, když točíte film, předpokládá se, že na place tvoříte. Mít vše jasné předem, přicházet s jasnou připravenou vizí, třeba i včetně postavení kamery, to se u filmu jaksi nečeká… nepředpokládá… a překvapuje to. Já jsem celý život pracoval především pro televizi v televizních podmínkách. A i když jsem točil na film, v produkci ve Filmovém studiu na Barrandově, třeba seriál Sanitka, byl to „jenom“ film pro televizi a ta práce měla zcela jiné finanční i všechny další parametry. Kdo sebou neuměl mrsknout, neměl šanci na úspěch. Tak jsem se to už tenkrát musel naučit.

Na jaká soudobá témata má film veřejnost upozornit?

Nevěřím příliš na „soudobá témata“, kinematografie se za padesát let velmi posunula k zábavě, čas Ingmara Bergmana je nenávratně pryč. Dnes je třeba, aby především diváci do kina přišli, a ti většinou nechodí do kina proto, aby spolu s tvůrcem hledali odpovědi na tíživé životní existenciální otázky. Chtějí se pobavit, potěšit, odpočinout si… je to tak dobře? Nevím, ale je to prostě tak.

Objevil jste coby debutant na poli režie celovečerního filmu v profesi, kterou tak dobře znáte, pro sebe něco nového? Překvapilo vás něco?

Nemyslím si, že bych v sedmdesáti letech mohl ještě něco objevit nebo se něčím nechat překvapit. Zdá se mi, že jsem už potkal vše a že je nejvyšší čas, abych poznané uplatnil, pokud o to ještě vůbec někdo stojí.

Proč jste se vlastně doposud žádného celovečerního filmu nechopil? Měl jste vůbec tu ambici? Byl to váš nesplněný sen?

Samozřejmě, že každý režisér, který celý život vyrábí pořady pro jeden večer, byť i pro miliony lidí, kteří se na jeho dílo dívají najednou, touží natočit něco, co jednou bude uloženo do filmového archivu. Točil jsem pro televizi de facto všechno a všechny žánry, realizoval jsem i několik představení v divadle, velkém i komorním, a na konci kariéry se ze mě stal i režisér filmový. Fajn. Ale kdyby se to nestalo, asi bych nijak nehořekoval. Prostě jsem měl štěstí, že do mě na Václavském náměstí vrazil Jaromír Hanzlík a já věděl, jak mu pomoct realizovat jeho první filmový scénář. Asi byla naše srážka na Václaváku prospěšná pro oba. Doufám…

Kdyby vám někdo nabídl natočit další film do kin, jaký by měl být?

Odjakživa toužím natočit filmový muzikál. Jsem kdysi velmi dávno dítě odkojené Starci na chmelu, které jsem miloval a celý život jsem si potichu a v koutku snil o tom, že tenhle žánr by mě hodně bavil. A když jsem se stal režisérem, o to víc. Jenže nejspíš je na to pro mě osobně pozdě.

Jste zvyklý na seriálové projekty, velké romány na pokračování, oč je potom složitější „nacpat“ ucelený příběh do maximálně dvouhodinové filmové stopáže?

To musí scenárista, o tom režisér rozhoduje jen malinko. Samozřejmě, že i Jaromír napsal košatější příběh, než jaký nakonec ukážeme divákům v kinech. Natočili jsme mnoho scén, které se ve střižně ukázaly zbytnými, a byť nám krvácelo srdce, protože byly pěkné a třeba i vtipné, musely ven. Jakmile se film v kinech převalí přes devadesátou minutu, diváky začíná bolet zadek, je jen málo filmů, které se dají vydržet v delší stopáži. Jsou takové, ale je jich velmi málo. Bohužel i my jsme museli zklamat některé výtečné kolegy herce, kteří pro nás v létě zahráli pro ně samé „nevhodné“ malé role, a my jsme je nakonec z filmu ještě k tomu museli vyndat. Opravdu bylo těžké jim to říci, ale diváci jsou ještě o kousek důležitější.

obrazek
Jaromír Hanzlík při přípravě scénáře říkal, že je mu líto, že podobné poetické scény v posledních letech z kin úplně vymizely, proč myslíte, že tomu tak je? Změnila se doba, diváci? Nejsou tvůrci?

Myslím, že Jaromír mluvil nikoliv o scénách, ale o tématech. Právě skutečnost, že především televizní obrazovky, ale i kina jsou plná zločinců, policajtů, střílení, krve, kvílení brzd, zvuku policejních sirén a vyšetřování, byla důvodem, proč sedl a začal psát.

U jakých filmů relaxuje režisér jako divák?

I režisér je občas zcela normální člověk, ale moje žena je určitě jiného názoru, ta by jistě tvrdila, že režisér je vždy zase jen režisér. Ale do kina i já chodím rád především na pohodové filmy. Jsem sice vychovaný na intelektuální světové kinematografii minulého století, ale už ani já bych si nekoupil vstupenku na film typu Lesní jahody. I pro mě to je minulost.

S Jaromírem Hanzlíkem spolupracujete pravidelně, od Sanitky přes Pojišťovnu štěstí až k současnému filmu - čím vám jako herec a osobnost imponuje?

Nevím, jestli se o naší spolupráci dá hovořit jako o pravidelné, před Sanitkou jsme spolu nepracovali ani jednou, po Sanitce de facto celá léta zase nic. Až jsme se potkali, sice jsme do sebe v tomhle případě přímo nevrazili, ale při tom setkání mě napadlo, že by Jaromír mohl hrát v Pojišťovně štěstí. To bylo naše setkání číslo 2. A potom jsme do sebe vrazili na tom Václaváku… A čím může režisérovi imponovat Jaromír Hanzlík? Že má talent jako pánbůh. Jaromír Hanzlík zdvihl hozenou rukavici, a když nepřicházela pro něho přijatelná témata, napsal si scénář sám.

Koketoval jste také někdy s myšlenkou napsat si scénář? Co vás od toho zrazovalo?

Já jsem nikdy nenapsal scénář, protože to, myslím, neumím. A vyzkoušet si psaní scénáře by mě stálo mnoho času, který jsem nikdy neměl. Zaplať bůh jsem byl celé desítky let jako režisér vytěžován na sto padesát procent.

Kdysi jste byl i vy sám hercem, herectví jste před režií dokonce i na DAMU vystudoval, nezávidíte hercům někdy, že odehrají svých xyz natáčecích dní a zmizí, zatímco režisér má s filmem plnou hlavu starostí řadu měsíců, nebo dokonce i let?

Zcela naopak. Pokud herec nehraje ve filmu nebo v seriálu zásadní roli, jen tím dílem profrčí. Zatímco režisér si ho celý nádherně prožije. Co může být krásnějšího? Umím každý kousek svého filmu zpaměti, uměl jsem zpaměti i celé díly svých seriálů. Ona totiž každodenní práce režiséra nekončí poslední klapkou na place, nesete si své neposlušné dítě domů, uléháte s ním, nemůžete kvůli němu spát a probouzíte se kvůli němu s bolavou hlavou. Ale je to krásné, dokonce úžasné! Neumím si představit prožít svůj život jinak. Děkuji bohu, že mě to v téhle intenzitě potkalo.

Jaká byla vaše první reakce, když jste dostal scénář? Oslovil vás takzvaně „na první dobrou“?

Ano, scénář Jaromíra Hanzlíka se mi líbil. Velmi, mluvil mi z duše. Uměl jsem si ho představit natočený.

Jakou stručnou větou byste na film diváky nalákal?

Přijďte se na Léto s gentlemanem potěšit, chceme vás pohladit po duši. A přijďte se podívat, co všechno se v lásce a s láskou může stát, když ji zapomenete živit a hýčkat.

Jaké máte s filmem mety, čeho s ním chcete dosáhnout, co by pro vás bylo úspěchem?

Já osobně bych si nepřál nic víc než slyšet větu, kterou by jedna kamarádka řekla druhé: Vem Jardu/Pepu/Frantu/Jirku… a běžte se spolu do kina podívat na Léto s gentlemanem. My jsme to viděli a stojí to za to…

Alena Antalová (Rozhovor)
obrazek
Ve filmu hrajete babičku, přitom jste taková mladice! Jak jste se do takové role vžívala? Musela jste pro roli změnit svůj zevnějšek?

Zaprvé nejsem žádná mladice, ale děkuji za lichotku! A v soukromém životě babičkou dokonce opravdu jsem. Tedy skoro babičkou, abych to upřesnila. Můj muž má z prvního kola už dva nádherné vnuky, takže jsem se do role babičky nemusela nijak vžívat či převtělovat. Já ji opravdu žiji a jsem za ni moc ráda. Jejich skutečná babička − Pepíkova první žena − je dokonce můj ročník. Takže v mém věku to není nic nemožného či divného. Ani zevnějšek jsme s maskérkami nemusely měnit. Stačilo, že jsem se nijak nepřikrášlovala, mé krásné přirozené vrásky udělaly své. To přišlo až posléze, až se Anna trošku zamiluje a „rozkvete“.

Doma máte čtyři děti, jak jste logisticky řešila, že si od nich odskočíte na 18 natáčecích dní?

To jich bylo myslím i víc. V životě je to někdy tak, že nic není zadarmo. Takže abych mohla natočit tento krásný film, nemohla jsem odcestovat na naši krásnou dovolenou. Ale s tím nápadem přišel po přečtení scénáře můj muž. A jsem mu za to moc vděčná. Už se těším, až mu to já někdy oplatím. Nakonec to ale nádherně dopadlo, protože jsem na jejich poslední čtyři dny za nimi přiletěla. Našla se skulinka v natáčecím plánu. Děti nic netušily a bylo to jak z „velké knihy“ − děti plakaly, já jsem plakala… Můj muž byl vtipný, když jsme se ocitli spolu večer sami, což je u nás velmi vzácné, nad nějakým útesem u moře, jen utrousil: „Ty jo, to je taková romantika, že to by ani Jaromír Hanzlík nenapsal.“ Doufám, že takhle krásně dopadne i náš film, moc bych mu to přála. Protože si myslím, že si to zaslouží, všechny nás to moc bavilo.

Vzpomenete si ještě na nějakou svou letní lásku?

Pamatuji si, že když jsem byla poprvé a naposled na letním táboře, byla jsem čerstvě po 8. třídě na ZŠ, seděli jsme poslední den u táboráku a byl tam takový fešák, jmenoval se Norbert, byl instruktor, asi o tři roky starší, a on si ke mně u toho ohně ke konci sedl a chytil mě nenápadně kolem ramen. A já jsem v tu chvíli zažila třesk hvězd, málem jsem se pozvracela z toho, jak se mi otáčel žaludek, v ten moment jsem zažila konec a začátek světa a šíleně se těšila, až to budu vyprávět spolužačkám ze třídy. Bohužel jsem od září nastoupila na střední školu, takže se doteď nic nedozvěděly, chudinky, ale už se moc těším, až někdo zorganizuje slezinu ze ZŠ po 150 letech a já se konečně pochlubím. Ty budou koukat! To je má jediná letní láska. Já jsem taková zvláštní. Chodila jsem vždy jen s klukem, u kterého jsem byla přesvědčená, že je to můj muž do konce života. Žádné letní lásky na chvilku.

Co by se podle vás mělo dělat v partnerském vztahu, aby nezevšedněl tak jako Aničce a Jandovi?

To je velmi těžká otázka. Je to každodenní dřina. Hraje v tom určitě velkou roli štěstí, že potkáte partnera, který vás baví, kterého uznáváte, kterého si můžete vážit, který vám voní, to už samo o sobě je velký dar a štěstí. Ale co je štěstí? Existuje vůbec náhoda? Možná ani ne. Pokud se to povede, což všem moc přeji, tak si myslím, že je velmi důležité žít takový život, aby vás osobně těšil a bavil. Tato sobeckost mi nepřijde vůbec špatná. Nepolevit za nic na světě. A pokud člověk dokáže být šťastný, což vyžaduje velkou dávku uvědomění, moudrosti a disciplíny, tak budou šťastní i lidé kolem něho a život se pak žije opravdově, online, na plný pecky, a ne jenom přežívá.

Jaké to je hrát po boku Jaromíra Hanzlíka?

Svazující, ale člověk si to nesmí připustit, protože by ze sebe nedostal ani větu. Ale podnikli jsme spolu nějaké seznamovací večírky a víkendy a team buildingy ještě před natáčením, a to mi hodně pomohlo.

Jaké má podle vás láska podoby ve 20, 30, 70 letech? Mění se, nebo zůstává stejná?

Z vašeho výčtu můžu posoudit jenom tu dvacítku a třicítku, a to má u mě pořád stejnou podobu, kterou bych neměnila za nic na světě! Pevně věřím a doufám, že vám to napíšu i v té sedmdesátce. Držte mi palce.

Jaký je váš nejoblíbenější romantický film?

Jsem velký filmový neznaboh. Moc se všem omlouvám, ale já se velmi málo dívám na televizi či chodím do kina. Nemám na to čas, možná je to výmluva, možná na to nemám ani chuť. Když mám konečně čas pro sebe, což je minimálně, tak ho nemůžu trávit koukáním a prožíváním příběhu někoho jiného. Moc se všem omlouvám, protože jsem přesvědčená, že existuje spousta nádherných filmů. A už teď se na ně těším, až se na všechny podívám. Zatím mám na starosti důležitější věci.

Igor Bareš (Rozhovor)
obrazek
Ve filmu si své manželky moc nevšímáte, máte ji, jak se říká, jistou. Co děláte vy osobně ve svém skutečném manželství pro to, aby vám nezevšednělo?

S mojí ženou jsme spolu z mého pohledu krátce. Deset let. Pro někoho to může být dlouhá doba, pro mě ne. Během té doby se nám narodily dvě děti, nyní osmiletá holčička a čtyřletý kluk, takže je kolem nich pořád co dělat. Na druhou stranu si uvědomuju, že ta situace může nastat a je třeba jí předcházet. Snažím se, aby ten vztah byl atraktivní po všech stránkách. Samozřejmě je důležitá citová nevyprahlost, ale i ten běžný prozaický život uspořádat tak, aby se nejevil nudným.

Vzpomenete si ještě na svoji letní lásku?

První letní láska byla na chatě. Jsem ze severní Moravy, přesněji z Olomouce, a rodiče tam měli kousek od Olomouce takovou malou chatičku a každé léto se v té sousední chatě vyskytovala jistá Renata Kadlecová, do které jsem byl v devíti deseti letech zamilován, ale jak říkám, jenom platonicky a vždycky jenom přes prázdniny.

Ve filmu máte zvláštního koníčka, jak je to ve skutečnosti? Jste manuálně zručný?

Ne. Přestože mám střední zemědělsko-technickou školu a měl bych dokázat udělat něco rukama, tak já neumím vůbec nic. A tím se obloukem vracím ke své milované ženě, která naopak dokáže úplně všechno. Takže já dělat nic nemusím, protože ona by to musela po mně stejně předělat. Tak je lepší, když to udělá rovnou ona.

V jedné scéně prohrajete v kartách doslova kalhoty, co vy a hazard, říká vám to něco?

Nikdy v životě jsem nehodil ani korunu do hracího automatu. Tím se nechlubím, tím jenom zdůrazňuju to, že mi tyhle zábavy nejsou blízké. Samozřejmě, karty jsme hrávali s rodiči, v kruhu rodinném, to jo, ale tam jsme skončili v žolíkách a ten se o peníze nehraje. Zkoušeli jsme hrát čáru, ta se taky dá hrát o peníze, ale vždycky to bylo v poloze zábavné.

Bylo pro vás na natáčení něco nejnáročnější?

Já celkem blbě snáším ta vedra, která zrovna panovala při natáčení, ale to natáčení bylo za odměnu. Já jsem předtím asi tři čtvrtě roku nic netočil a znovusetkání s panem Adamcem a panem Hanzlíkem bylo pro mě, když to řeknu úplně dietně, radostné. Ale to není to správné slovo. Mně tam s nimi bylo opravdu dobře, byly to prázdniny, nemusel jsem spěchat na představení do Prahy. Kdyby bylo o deset stupňů míň, možná by to bylo příjemnější, ale bylo by to taky možná na tom filmu vidět, a je to přece jenom letní film, tak možná je dobře, že bylo tolik stupňů, kolik bylo.

Myslíte si, že láska má jinou podobu v mládí a jinou ve starším věku? Nebo si myslíte, že zůstává stejná?

Určitě má jinou podobu. Jak se člověk individuálně mění, jak získává zkušenosti, tak samozřejmě, že to jistým vývojem projde. To je logická odpověď. V mládí se člověk zamilovává na základě vzhledu a ten je asi primární, později odhaluje jiné kvality, další kvality, vyšší kvality. Neumím si představit, že kdybych já v sedmdesáti osaměl, že bych si hledal partnerku, asi bych raději zůstal sám.

Máte nějaký svůj nejoblíbenější romantický film?

Pokud se dají za romantický film považovat třeba Tři mušketýři, tak rozhodně bych asi tenhle film preferoval. A z českých filmů romantický? Já si ani nevzpomínám, že bych nějaký viděl.

A kdo je podle vás největší gentleman českého filmu?

Mně úplně první jméno jako odpověď na tuhle otázku napadl Jiří Kodet, ale pak jsem si uvědomil, že on byl spíš spojován s pojmem hochštapler, tak bych asi řekl Svatopluk Beneš.


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Neděle 21. 4. 2019 Svátek má Alexandra
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz