Bergman nemá potřebu moralizovat ani se mladým pošetilcům posmívat. Postava Moniky, při vší povrchnosti a nezodpovědné touze si užívat, je podmanivě živelná, strhuje erotickým temperamentem a spontánní senzualitou. Bergman v Anderssonové objevil představitelku nové generační autenticity i talentovanou herečku, která dalšími rolemi v jeho filmech vyzrála ve vynikající interpretku psychologicky náročných postav. Nad výrazem Moničiny tváře v dlouhém detailu na závěr filmu, upřeným do kamery (rozuměj divákovi do očí), se pozastavil Bergmanův monografista Robin Wood, s přiznáním, že je těžké jej vydržet. I když Monika selhává ve svém mateřství a podvádí manžela, který pečuje o jejich dítě, nejde ji jen tak odsoudit: "Ten záběr je dokonalým filmovým ekvivalentem věty Kdo jsi bez viny, hoď po ní kamenem."