fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Celý film zdarma    Videoukázka    Fotky    

64% 29 hlasů
6.4 10 29
drama, Česká republika, , 98 min.
Kinopremiéra v ČR 22.8.2013 v SK 29.8.2013, DVD od 5.2.2014 Bontonfilm

Film v kinech
kina  
Dolní CerekevDolní Cerekev 18:00


Režie:
Herci: , , , , , více...

Celý film zdarma
01:38:00
Ukázka
02:14


Měl to být nejkrásnější den v jejím životě.
Líbánky se odehrávají v čase tří dnů svatební oslavy. Nevěsta a ženich - Tereza a Radim tvoří půvabný pár, navzdory tomu, že oba již prošli manželskou zkušeností a odnesli si z ní své šrámy. Tereza zklamané srdce, Radim dospívajícího syna. Jsou však odhodláni zkusit to znovu, jsou přesvědčeni, že tentokrát to vyjde. A zdá se, že svatební oslavy, které probíhají v prosluněném dni v rodinném kruhu v sídle nevěstiných rodičů obklopeném romantickou krajinou, budou skutečně nejkrásnějším začátkem společného života. Ovšem... kdyby se na svatební hostině náhle neobjevil nezvaný host. Jan Benda si brzy získává náklonnost přítomných. Maminky i tetičky mu podstrojují, muži mu bodře nalévají. Kdo to však vůbec je? A odkud se vzal? Je to jen neškodný vetřelec, který se obvykle vmísí do davu s cílem zadarmo se najíst? Nebo se vynořil z minulosti někoho ze svatebčanů? A koho? S Janem Bendou u svatebního stolu dostává romantika trhliny. Toho chlápka je třeba dostat co nejrychleji pryč. Některá tajemství by prostě neměla být prozrazena!
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Pro mě to byl strašně natežený, zdlouhavý a nudný film, který se dal natočit za polovinu času. Dlouhou dobu se tam vůbec nic nedělo a zbytečně se to natahovalo, až ke konci se konečně něco začalo dít. Zvláštní film, který ve mně nechal divnou pachuť.
Všechny komentáře k filmu 8+ Napiš komentář k filmu a získej netbook nebo tablet

Web: IMDB, Titulky, Oficiální stránka    Videotéka: přidat si do ní film

Jan Hřebejk (rozhovor)
obrazek
Líbánky by tematicky měly završit volnou trilogii Kawasakiho růže - Nevinnost - Líbánky  -  které spojuje jako ústřední téma  motiv tajemství v minulosti, které může nečekaně ovlivnit stávající život.  Vnímáte Líbánky jako takové uzavření této trilogie?

Popravdě řečeno jsme vědomě žádnou trilogii nechystali. Spíše se snažíme diváky malinko nasměrovat, co je asi tak čeká... Líbánky jsou svébytným filmem, komorním dramatem, které se tentokrát odehrává během jediného odpoledne, svatební noci a části následujícího dne. Pro všechny to byla výzva, navíc jsem pracoval s podstatně obměněným týmem - kameramanem Martinem Štrbou, architektem Janem Kadlecem, zvukařem Lukášem Moudrým, střihačem Aloisem Fišárkem.. A producenty Viktorem Taušem, Mišo Kollárem a Tomášem Rotnáglem.

Je podle vás potřebné odkrývat minulá tajemství a konkrétně v případě Líbánek je zapomenuté provinění z mládí důvodem, aby s ním byl člověk konfrontován a za něj trestán?

To těžko mohu posoudit - doufám. Film je tentokrát do značné míry naší osobní výpovědí. Klademe si v něm různé otázky, které jsou podle našeho mínění důležité. Film je svým způsobem ukázkou toho, jak funguje lidské svědomí. Řekl bych, že je ten příběh emocionálně strhující. Možná tím, že se mohl stát komukoli.. Jde vlastně o takové nenápadné, pochopitelné, skoro nevinné zlo...

Líbánky jsou již čtvrtou spoluprací s Annou Geislerovou, která je jednou z kmenových hereček vašich filmů. Jaké jsou výhody nebo naopak zápory takové spolupráce, kdy se dobře znáte, jak umělecky tak lidsky?

Zápor je jediný: Je stále těžší se neopakovat. Největší předností byl dosud fakt, že jsme se vzájemně snažili překonat sami sebe. Dostat se do Petrových postav, vyladit souhru, vyrazit divákům dech….A udělat to jemnými prostředky. Snad to bude fungovat. A také se mi zdá, že vedle Aňi ostatní lépe hrají. Tuto vlastnost má třeba i Bolek Polívka. Ne o každé hvězdě lze říci, že je kolegiálním, týmovým hráčem..

Byla role Terezy psána přímo pro Aňu?

Ne. Nikdy a pro nikoho jsme nepsali nějakou konkrétní roli. S výjimkou dospívajícího Kšandy (Jan Semotán) v Šakalích letech.

Jednou z otázek, kterou film pokládá svému divákovi, je, zda na základě vztahu a daného slibu, má člověk odpouštět a kde jsou hranice takového odpuštění. Kdybyste měl sám pro sebe pojmenovat hranici, za níž již nelze odpustit - co by to bylo?

To záleží na konkrétní osobnosti člověka a jeho vnitřní síle. Okolnostech, které jsou pokaždé jiné. V tomto ohledu náš film otázky klade, nikoli zodpovídá.

Ve svých filmech rád objevujete nové či méně známě herecké tváře. Proč padla volba na Stanislava  Majera a Jiřího Černého?

Protože je ohromné objevit širšímu publiku někoho, koho obdivujete - třeba v divadle. Na představeních Komorního divadla v Divadle komedie jsem za řadu let strávil mnoho ohromných momentů, celé to loni vyvrcholilo společným natočením filmu Odpad, město, smrt... Plynule jsme se pak se Standou a Jirkou přesunuli do Třeboně, kde jsme natočili Líbánky. Komorní divadlo bylo výjimečnou zásobárnou doslova fenomenálních talentů - a to nejen hereckých (Finger, Pechlát, Štrébl, Zach, Uhlířová, Míčová... Kamila Polívková, Ivan Acher...). A řada divadel i kinematografie v tomto rybníce bude lovit i nadále, to se můžeme vsadit!

Petr Jarchovský (rozhovor)
obrazek
Líbánky by tematicky měly završit volnou trilogii Kawasakiho růže - Nevinnost - Líbánky  -  které spojuje jako ústřední téma  motiv tajemství v minulosti, které může nečekaně ovlivnit stávající život.  Vnímáte Líbánky jako takové uzavření této trilogie?

Nemůžu zaručit, že již nenapíšu příběh, kdy se minulost vláme do přítomného života postav a ovlivní jejich životy. Osobní prehistorie figur vytváří živnou půdu dramatu. My jsme filmy Kawasakiho růže, Nevinnost a Líbánky zpočátku nekoncipovali jako trilogii. Nakonec nás zaujala tematická spojitost: pokud nenahlédneme naši osobní minulost a nepřiznáme vlastní provinění nejdřív sobě a pak okolí - nedosáhneme očisty a odpuštění.

Je podle vás potřebné odkrývat minulá tajemství a konkrétně, v případě Líbánek, je zapomenuté provinění z mládí důvodem, aby s ním byl člověk konfrontován a za něj trestán?

Jak je z příběhu vidět: pokud existují oběti, které za naše viny trpěly, pak ano. Nejde o trestání, ale o přijetí odpovědnosti. Naše příběhy nepřinášejí jednoznačné soudy. Klást otázky mi přijde daleko přínosnější. Divák může  prodělat soukromý myšlenkový proces, který „ve velkém“ prodělávají naše postavy. Pokud se tak stane, naše snaha nebyla marná.

Jan Hřebejk říká, že role Terezy  nebyla psána přímo pro Aňu Geislerovou, ale ona přesto s postavou dokonale splynula. Skutečně nemáte při psaní příběhu žádnou představu o hereckých představitelích, zvláště když jde o někoho jako Aňa, s níž spolupracujete dlouhodobě?

Aňa je pro nás mimořádným spolutvůrcem ženských postav. Spoluvytváří je ještě ve fázi jednotlivých verzí scénáře, hledá se v nich, hledá klíč k jejich motivacím, chce je pochopit a znát a zaujímá k nim postoj. Je bezesporu jednou z nejpozoruhodnějších hereček, která dokáže naplnit tak rozdílné charaktery, jakými byly v mém případě Hana z Želar, Marcela z Krásky v nesnázích, maminka z Občanského průkazu, Anna z Medvídka nebo Lída z Nevinnosti. Co postava tak naprosto odlišný charakter se vším všudy a velikou vnitřní přesvědčivostí. Pokládám tedy naše setkání, které započalo v Aniných třinácti letech při našem společném scenáristickém debutu Pějme píseň dohola, za velké štěstí. Co se týče hereckých fantómů, které si představuji při psaní scénáře, jde většinou o zvěčnělé Olympany anebo nedosažitelné hvězdy jakými jsou třeba Nataša Gollová nebo Dana Medřická, případně Kate Blanchett, Ema Thompson anebo Kate Winslet.

Hlavní hrdinka příběhu se ocitá v situaci, zda na základě daného slibu má  vytrvat "v dobrém i zlém" a tedy i odpouštět.  Věříte v odpouštění a kdybyste měl sám pro sebe pojmenovat hranici, za níž již nelze odpustit - co by to bylo?

V odpuštění věřím. Hranice, za níž nelze odpustit, prozkoumáváme v našich filmech a tak si sami klademe otázku, na kterou si musíme pokoušet každý odpovědět sám. Důležité je, abychom to činili každý sám v sobě, abychom vedli uvnitř sebe samých rozpravu s vlastním svědomím.

Zatímco třeba v Kawasakiho růži bylo zlo zosobněním určitého společenského fenoménu, v Líbánkách jde o takové "malé lidské" zlo, ale asi neméně nebezpečné. Není to však jen otázka možností? Že člověk, který to takzvaně v sobě má, se projeví a záleží jen na okolnostech, v jaké míře?

Neodvážil bych se lidi rozdělovat na „nositele zla“ a na „ty čisté“. (Od přehledných syžetů tu jsou pohádky anebo žánrové filmy.) V reálném životě v sobě každý neseme obě stránky. Zajímají nás příčiny, které nás formují a situace, které způsobují, že ta která danost nabere v člověku vrchu. Ta samá situace ohrožení může u dvou charakterů působit zcela protichůdně: například v našem filmu Musíme si pomáhat způsobí smrtelné ohrožení v době nacistické okupace zcela odlišné reakce a postoje postav. Hlavní hrdina se zachová statečně, zatímco jeho soused podle. Zajímají nás tedy danosti, vnitřní ustrojení postav, které předpokládají vývoj a proměnu charakteru. A skrze jejich vývoj se pokoušíme klást otázky sami sobě.

Radim se ve vypjaté scéně s  Terezou hájí tím, že se svým minulým já nemá už nic společného. Věříte, že lidé se dokáží opravdu změnit nebo je to jen omluva před vlastním svědomím?

To je zásadní otázka, kterou naše drama klade: existuje hranice, kdy za svoje činy neodpovídáme? Proto klademe okamžik Radimova provinění na hranici dospělosti. Odpověď na tuhle otázku musí být polemická. Jednoznačné soudy nás vždycky provokovaly, nutily nás obhlédnout postavu ze všech stran a úhlů pohledu. Nikdy nám nešlo o zahlazování vin, ale o přiblížení se pravdivému pohledu na věc, který žánr psychologického dramatu skýtá.

Anna Geislerová (rozhovor)
obrazek
Líbánky jsou filmem plným otázek, z nichž ta nejdůležitější  asi je: Je podle vás potřebné odkrývat minulá tajemství a konkrétně v případě Líbánek je zapomenuté provinění z mládí důvodem, aby s ním byl člověk konfrontován a za něj trestán? Jak byste na ni odpověděla vy?

To je těžký. Jsou věci, na který člověk není pyšný, když se probere z "dospívání", myslím, že všichni něco takovýho máme. Ale to bývají věci neškodný, trapný nebo sebeztrapňující. To, o co jde ve filmu, není žádná klukovina ani nějaký škádlení. Je to temný a hnusný a dopustili se toho ti, kteří už museli tušit následky. To se nedá jen tak smáznout. Já mám za sebou hodně zářezů v životě a pár z nich určitě bylo zbytečně krutých a konfrontačních, ale taky sem pár lekcí dostala, takže je to všechno kvit. A taky už vím, že všechno se stejně jednou vyjeví. Myslím, že je důležitý, jaký k tomu člověk s odstupem přijme postoj. Jestli pochopí, co udělal špatně, omluví se, odpustí si to, zapomene. Nebo naopak popírá minulost a to není nikdy dobry. Rány se mají čistit, aby se uzdravily.

Jan Hřebejk říká, že role Terezy  nebyla psána přímo pro vás, ale  přesto tahle postava bude určitě dalším výrazným momentem vaší filmografie. Jak vám s touto postavou bylo a co vám na ní bylo nejbližší?

Začnu tím, co mě naprosto nadchlo. A to, že budu většinu filmu nalíčená, učesaná a hezky oblečená. Mám prostě štěstí na role bez makeupu. Když jsme ji formovali, mluvili jsme o tom, že je to holka, co má ve všem pořádek. V účtech, v autě, ve skříních, v plánech do budoucnosti. Proto můžu říct, že s ní nemám společnýho téměř nic. Ale bylo mi hezky. Celý natáčení bylo krásný. A veselá parta v létě v Třeboni.

Hlavní hrdinka příběhu se ocitá v situaci, zda na základě daného slibu má  vytrvat "v dobrém i zlém" a tedy i odpouštět.  Věříte v odpouštění a kdybyste měla pro sebe pojmenovat hranici, za níž již nelze odpustit - co by to bylo?

Bez odpouštění nelze žít. Nelze se odpoutat od závaží a jít dal. Já umím odpustit, ale nezapomínám. A laťku má každý někde jinde. Co by někdo přehlíd, je pro někoho nepřekonatelným. Odpustit se ale nikdy nedá krutost, která je chladná a cílená, zlý úmysl. A člověk musí umět odpouštět i sám sobě.

S tandemem Hřebejk - Jarchovský spolupracujete téměř celou hereckou kariéru, Honza vás režíroval již po čtvrté. Jaké jsou výhody a naopak nevýhody takové dlouhodobé spolupráce, kdy se velmi dobře znáte jak profesně tak lidsky?

Výhodou jsou zkrátka ty roky, co už jsou za náma. Ale jako v každým dlouhodobým vztahu se výhoda může rychle proměnit v nevýhodu. Ale já čím dýl Honzu znám, tím víc ho obdivuju. A Jarchoně taky. Myslím, že všechny nás spojuje ten fakt, že pro nás je vlastně úplný blaho chodit "do práce".

Vznikla nějaká charakteristika nebo rys hlavní postavy za vašeho přispění, ať již po přečtení scénáře nebo na place, něco, co jste z vašeho popudu přidali nebo naopak ubrali?

Je to legrační, ale já sem si vymyslela, že by Tereza mohla být těhotná. Přišlo mi, že k tý její dokonalosti je protipólem taková ta emoční těhotenská hysterie a ostražitost. Pocit ohrožení a zveličování všeho. A následná paranoia, kdy člověk veškerý svůj úsudek svaluje na hormony. Myslím, že v jejím případě je jasný, že v tu chvíli není schopna racionálně řešit něco tak nepříjemnýho. Chce, aby to zmizelo, nebylo. Aby svět byl zase tak nekomplikovanej, jak si ho vystavěla. No a já teď ten nápad dotahuju až do konce.. Náročná herecká metoda!

Stanislav Majer (rozhovor)
obrazek
Po filmu Odpad, město, smrt je film Líbánky vaší druhou spoluprací s Janem Hřebejkem, ale první na původně filmovém projektu. Jak se vám s Honzou pracuje, co vám na jeho přístupu vyhovuje a jsou například i momenty, které vám nevyhovují?

Spolupráce s Janem Hřebejkem mi naprosto vyhovuje. Atmosféra u Odpadu i u Líbánek byla velmi příjemná, uvolněná a soustředěná zároveň. Pro mě je důležitý pocit kolektivní tvůrčí práce. Je pro mě důležité, když před natáčením sedíme denně několik hodin nad textem a zasahujeme do něj. Ujasňujeme, čistíme. A děje se tak i v průběhu natáčení. Improvizuje se. Hledá se. V tomto mi připadá Honzův přístup poctivý.

Film pokládá prostřednictvím svých hrdinů divákům otázku, zda má člověk nést odpovědnost a být tím pádem i trestán za provinění, jichž se dopustil v minulosti. Jak byste na tuto otázku odpověděl vy?

Nevím, jestli má být člověk trestán. To závisí na charakteru onoho provinění. Všichni děláme nějaké chyby. Podstatné je, aby to, co napáchal, nezapomněl. Aby se k tomu nějak postavil. Aby tu svou chybu nějak přijal a kál se. Nezametat věci pod koberec. Protože tam to hnije a dříve či později to vyleze na povrch...a pravděpodobně v mnohem horší podobě.

Hlavní hrdinové filmu řeší sami v sobě otázku, zda lze blízkému člověku odpustit jeho provinění a vytrvat s ním " v dobrém i zlém". Věříte v potřebu odpuštění a je nějaká hranice, za níž již odpustit nelze?

Věřím v potřebu odpustit sám sobě. Domnívám se, že blízkému nebo milovanému člověku lze odpustit cokoli. Otázka je, jestli se my sami srovnáme s vinou toho druhého a budeme ochotni s tím jeho hříchem žít. Před pár dny jsem se shodou okolností ocitl na mši v malé vesničce. Pan farář mluvil o lásce dvou lidí. O partnerství. Měl tam pár mladejch lidí, tak na nás apeloval, ať se tak snadno nerozcházíme a společně překonáváme překážky. A v souvislosti s tím mluvil o "kompatibilitě" Kompatibilita, z lat. com-pati - strpět, snášet. Tak.

Radim se ve vypjaté scéně s Terezou hájí tím, že se svým minulým já nemá již nic společného. Dokáží se lidé opravdu změnit a nebo je to jen omluva před vlastním svědomím?

Nejsem si jistý, jestli se může nějak zásadně změnit povaha člověka. Asi ne. Na druhou stranu myslím, že člověk může do jisté míry změnit  všechno, pokud chce. Radimův problém spočívá v tom, že se svému provinění nepostavil, nepřiznal ho, chtěl ho vytěsnit. Možná, že to tak skutečně vnímal. "Byla to klukovina. Je to minulost. Nebyl jsem to já“ . Ale v okamžiku, kdy tito kostlivci povstanou ze skříní, jdou nám naproti a oslovují nás, není možné je ignorovat.

Vznikl některý rys Radimovy postavy i z vašeho popudu, něco co jste mu přidal nebo naopak ubral?

Na to asi odpoví lépe Honza Hřebejk nebo Petr Jarchovský. Každopádně se Radim proměňoval. To jak reaguje, jak se staví k různým situacím jsme si ujasňovali v průběhu natáčení. A hlavně po natáčení při nekonečných diskuzích v třeboňských cukrárnách a čajovnách.

Jiří Černý (rozhovor)
Po filmu Odpad, město, smrt je film Líbánky vaší druhou spoluprací s Janem Hřebejkem, ale první na původně filmovém projektu. Jak se vám s ním pracovalo, co vám na jeho přístupu vyhovuje a jsou například i momenty, které vám nevyhovují?

Byl jsem nadšený z příprav, zkoušeli jsme, což dnes bohužel už není standard. Co mi vyhovuje, je Honzův smysl pro humor, nevyhovuje mi v některých momentech.

Film pokládá prostřednictvím svých hrdinů divákům otázku, zda má člověk nést odpovědnost a být tím pádem i trestán za provinění, jichž se dopustil v minulosti. Jak byste na tuto otázku odpověděl vy?

Trest je spravedlivý a nevyhnutelný. Tím nejhorším je svědomí.

Hlavní hrdinové filmu řeší sami v sobě otázku, zda  lze blízkému člověku odpustit jeho provinění a vytrvat s ním " v dobrém i zlém".  Věříte v potřebu odpuštění a je nějaká hranice, za níž již odpustit nelze?

Myslím, že odpustit si musí každý sám.

Jan Benda je velmi  dvojznačná postava - na jedné straně oběť, na druhé straně, když se mu nečekaně naskytne možnost pomsty, neváhá ji využít i za cenu toho, že k tomu využije člověka, který se ničím neprovinil, tedy Terezu. Jak vy jste vnímal tuto postavu?

Mohl také neudělat nic. V našem případě, ale neměl čas přemýšlet o správnosti svých činů, natož k čemu povedou. Navíc. Kdo je Jan Benda?

Vznikl nějaký rys této postavy nebo nějaká situace z vašeho popudu či vzájemné diskuse s režisérem nebo kolegy?

Nejvíce mi pomohl humor Jana Hřebejka.

Kristýna Fuitová (rozhovor)
obrazek
S autorským tandemem Jarchovský-Hřebejk jste spolupracovala již na úspěšném filmu Pelíšky. Jak vaši spolupráci po tolika letech vnímáte?

Byla jsem velmi ráda, když mě Honza Hřebejk po tolika letech znovu oslovil a dal mi důvěru. Spolupráce to byla znovu velmi příjemná, i když rozdílná, hlavně pro mě, přeci jen je to od spolupráce na Pelíškách třináct let. Ale atmosféra na place a vůbec celé přípravy na film se nesly ve skvělé atmosféře.

Film vypráví o hrdince, která se ve svůj svatební den musí vyrovnat se situací, jež může ovlivnit její právě začínající manželství i celý následující život. Jak byste reagovala Vy, kdyby se na vaší svatební hostině náhle objevil nezvaný host, u něhož není jasné, zda je to jen neškodný vetřelec?

Protože já osobně jsem měla svatbu malou, tak bych si určitě někoho nezvaného všimla hned. Kdyby ale tvrdil, že se zná  například s mým manželem, bylo by samozřejmě neslušné ho ze svatby vyhodit. Někteří lidé vás dokážou velmi dobře přesvědčit a nenechají se odbýt.

Většina filmu Líbánky vznikala v Jihočeském kraji a okolí Třeboně. Jaký máte k těmto místům vztah?

Do doby, než jsme Líbánky v Třeboni točili, jsem jižní Čechy znala opravdu sporadicky, musím ale říct, že se mi v Třeboni velmi líbilo a jižní Čechy budu navštěvovat určitě častěji.

Jak se díváte na problematiku odpuštění a viny, která je ve filmu ústředním tématem- dokázala byste svému muži podobný čin odpustit?

To je velmi složitá situace. Nevím, jestli je možné něco takového odpustit, pro mě by bylo asi nejtěžší smířit se s tím, že jsem doposud žila s člověkem, kterého jsem vlastně neznala, nebo spíš neznala tuto jeho stinnou stránku. Já osobně mám k násilí a podobným věcem, o kterých se ve filmu mluví, velmi negativní vztah, takže pro mě by bylo velmi těžké, a ani nevím, jestli bych to dokázala, smířit se s něčím takovým a žít s člověkem s takovou minulostí.


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Vzhledy:
    Vlastni
    Středa 27. 8. 2014 Svátek má Otakar
    Vyhrávej v casino.cz   Ušetři na UkažSlevy.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz