Jsme na počátku 20. století a tajemný Fantom se chystá rozpoutat válku mezi velmocemi, jejíž rozbuškou má být atentát na světové vůdce při jejich setkání v Benátkách. Zastavit šíleného megalomana může jedině jakási viktoriánská obdoba X-Men, liga výjimečných složená ze slavných literárních postav: cestovatel Allan Quatermain, schizofrenní doktor Jekyll, Neviditelný muž, nestárnoucí Dorian Gray, kapitán Nemo, upírobijka Mina Harkerová a dospělý Tom Sawyer. Sedm statečných se tedy na palubě Nautilu vydává spasit svět, ale to ještě netuší, že se v jejich řadách skrývá zrádce...
Když se Hollywood zmocnil comicsového románu Alana Moorea Z pekla, zbyly ve filmu z mnohovrstevnaté a detailně propracované předlohy jen nesouvislé útržky. Adaptace dalšího Mooreova románu Liga výjimečných však dopadla ještě hůř. Propletené sympatie a antipatie ústředních postav nedávají ve zkratkovité podobě smysl, a záměrně přepjatému ději, ušitému na míru comicsovým stránkám, chybí na plátně sebemenší nadsázka a odstup, takže působí naivně a směšně. Nemluvě už o tom, jak tu dostává na frak zdravý rozum.
Akční filmy mají sice porušování zákonů logiky i fyziky v popisu práce, ale co je moc, to je moc. Když obří Nautilus pluje benátskými kanály, kde se stěží vyhnou dvě gondoly, je to ještě k smíchu. Když se hrdinové prohánějí autem po neexistujících benátských silnicích, je to už trapné. Když se nás ale film snaží přesvědčit, že Benátky nejlépe srovnáme se zemí tak, že vyhodíme do vzduchu jeden palác a zbytek města se poslušně zřítí do laguny za pomoci dominového efektu, to už dosahuje úrovně slabomyslnosti srovnatelné s Bojištěm Země.
Stylizovaná výprava Ligy výjimečných vzdáleně připomíná filmy Karla Zemana, ale fatálně jí schází Zemanova invence a poetika, kterou tu vystřídaly humpolácké digitální triky jako nechutně počítačový Nautilus, Fantomův industriální komplex ve stylu Verneova Ocelového města nebo hydeovské alter ego doktora Jekylla, které ze všeho nejvíc připomíná hodně nepovedený prototyp Hulka.
Nic nezachrání ani nezvýrazní herci, kteří si s výjimkou Stuarta Townsenda v roli arogantního Doriana Graye se svými potenciálně vděčnými postavami nevědí rady. Nejvíc patrné to je u Seana Conneryho, který se celou dobu tváří smrtelně znuděně a pouze se občas za pomoci kamerových triků marně snaží předstírat, že je stále ve stejné formě, jako když hrával Jamese Bonda. Připočtěte si k tomu chaotické akční scény, příšerné dialogy ( Kapitán Nemo uctívá bohyni smrti! Můžeme mu věřit? ), a máte před sebou podívanou, jejíž jméno se bude za pár let vyslovovat jedním dechem s eposy jako Wild Wild West nebo Mstitelé.
Dobrý komentář 