Máj

Probouzející se jarní příroda tiká erotikou jako pekelný stroj.

Dav vesničanů se šplhá skalnatým zalesněným kopcem k vrcholu. Ruce se zachycují stromů, kořenů, muži postrkují ženské zadky, lesem se ozývá výskot a smích, funící farář peskuje rozdováděné ministranty. Na vrcholu je cíl: bílý kostelík, a odměna: výhled do kraje, jejž kazí druhý vrchol téhož kopce - Šibeniční vrch s děsivými popravčími atributy - hřbitovem.

Vesničané odpočívají před začátkem poutní mše: v těle panen a mladíků vře májová krev okolní přírody.Mše jako latinsky moderovaná boží show. Pro každého něco: babky v šátcích mečí fanatickými hlasy nábožné písně a předepsané repliky, fantazie nudících se dětí proměňuje sošné světce v obry bojující s drakem, pantátové uzavírají výhodné soukromé smlouvy s Bohem, čisté dívky vroucně prosí o milence, padlé prosí o smilování, zralé nacházejí Boha v mužské ruce, která jim zajíždí pod sukni, jako se to děje mladičké Jarmile.

Ruka patří mlynáři, muži v plné síle, zralému, který by možná mohl být jejím otcem. Jarmila lhostejně hledí na sádrovou sošku anděla - svého dvojníka; její tělo však neprotestuje: milenec nemilovaný může být milenec výtečný... Vtom je mše přerušena vpádem Vilémovy bandy. Strašný lesů pán je mladý, zatrpklý, zoufalý, a tvrdý. Vesničané jsou příchodem vyvržence paralyzováni. Veselá banda, jíž není nic svaté, obírá vesničany o všechno, co má cenu. Nadávky, kletby. Vilém si osobně vychutnává mlynáře. Mezi těmi dvěma je hodně nenávisti: vypuzený syn ctnostného příslušníka vesnické komunity. Loupež je dokonána. Před odchodem Vilém upadne do očí Jarmily. Vilém si bere dívku sebou v podobě sádrové sošky anděla...

Jarmila je zmatena z citů; je příliš jednoduchá na to, aby jim rozuměla. Utíká z dosahu svého tělesného milence - aby se k němu ve Vilémových žárlivých vizích znovu vracela. Také Vilém hledá zpět brnění pro své srdce. Příroda je jeho ozvěnou, les tiší jeho vášeň. Projíždí krajem na koni jako šílený. Ve mlýně, který obsadila jeho banda se dotýká předmětů. Stesk po lidském společenství? Po řádném životě? Vztekle rozbíjí svou minulost, své dětství, otcovu nelásku. Pryč, okovy!...

Jarmilina duše odlétá do lesů za Vilémem, zatímco jí z bílých zad mlynář oprašuje mouku. Smyslná vášeň není proti přírodě, naopak. Jsou ženská těla, jimž je hříchem nehřešit. A jestliže v nich přece bydlí čistý anděl, prahnoucí po lásce, koho to zajímá? Čí je to vina? Stejně tak mlynářův chtíč pravidla obce skrytě připouštějí. Jakápak tedy vina? Vilémova banda bydlí v zříceninách hradu - veselí loupeživí rytíři, udatní lapkové, výprava křižáků, voj blanických rytířů - anebo bezprizorní, zavržené děti bez domova?

Hospoda je plná furiantů. Sebejistý mlynář požívá respekt vesnice, nezdárnému synu v lesích navzdory. Má své jistoty, včetně bílého dívčího těla. Opravdu, má je? Ani příroda už nedokáže tišit Vilémovu trýzeň. Už ho nesmiřuje s nejistotami žití. Dva vrcholy jednoho kopce: na jednom Bůh, na druhém smrt. Nyní je fascinován dvěma kopci Jarmiliných ňader, touží po této nové, zosobněné podobě absolutna. Romantická láska nemůže být šťastná. Chce od nebohé Jarmily příliš, tak tedy alespoň ji chce mít absolutně. Strašlivá žárlivost.

Jarmila miluje Viléma celou svou jednoduchou duší! Potkává v něm nádhernou bolest lásky, zatímco jistotu, rozkoš a vzrušení smyslů dál dostává dole ve mlýně. Mezi její a mlynářovo tělo nevstupuje nic dalšího, zatímco do vztahu dvou lesních milenců vstupuje celý svět.

Jarmila si zahrává s ohněm, neumí ho uhasit. Vilémova banda zdivočele dráždí bohabojnost řádných lidí. Tragédie je nezvratná. Otec a syn znovu stojí proti sobě: Otcovražda. Manon ­ - Julie - Jarmila čeká na milence na skále nad jezerem marně. Soudce lynč. Dav žene otcovraha. Vilém je uvržen do kobky. Kapky ze stěn mu odkapávají čas. Jeskyně stínů. Vězňovy vize. Vzpomínky. Života běh, času let. Jezero znehybní: jeho hladina je chladné, pevné zrcadlo. Vilém čeká na smrt. Klade jí otázky, které ani smrt neumí zodpovědět. To už spíš žalářník, nabízející Vilémovi rozhřešení. Jaképak pokání? Strach z nicoty. Ráno popravy.

Dav vesničanů šplhá skalnatým zalesněným kopcem, tentokrát k druhému vrcholu. I na Šibeničním vrchu se budou někteří z nich modlit. Ruce se zachycují stromů, kořenů. Jen ty odsouzencovy mají pouta. Vilémova banda nabízí svému vůdci vysvobození. Jaképak vysvobození? Vilém odmítá. Šibeniční vrch bičuje bouře. Dav znejistí: někdo tu snad s něčím nesouhlasí? Něco není v pořádku? Je lidský trest málo, nebo hodně? Poprava. Vilémova lebka na kůlu. Lámání těla na kole. Melou boží mlýny dost spravedlivě?

Jarmila na skále nad jezerem. Může letět anděl jejího těla jinam než dolů? Pekelný stroj přírody však kupodivu nevybuchuje. Dál jen odtikává čas: jaro, léto, podzim, zima - jaro: Hrdliččin zve ku lásce hlas.

Epilog: Po sedmi letech přichází do míst děje - Kat vypravěč. Co zůstalo po tragickém příběhu: Lebka? Kříž na hřbitově? Skála nad jezerem? Zřícenina loupežného hradu? Zůstala příroda.