Marta

Je válka. Je úplně jedno, která, neboť to nic nemění na tom, že se lidé podezřívají, nenávidí a zabíjejí. Na lesní samotě žijí spolu otec (J. Novotný) se sedmnáctiletým synem Markem (V. Štěpánek), který se ukrývá před odvodem. Oba se živí ulovenou zvěří, kterou otec zčásti prodává vojákům. Jednoho dne se v nastražených železech zraní nepřátelská vojačka Marta (P. Špalková). Marek ji odvede domů a proti otcově vůli ji ošetří. Všichni tři se tak ocitají na prahu nové války, války o to horší, protože nevyhlášené, skryté. 1975). Titulní hrdinka byla napsána přímo pro herečku Petru Špalkovou. Otce ztvárnil člen činohry Národního divadla Jan Novotný, syna ztělesnil jeho žák z konzervatoře Vojtěch Štěpánek. Postava Marty mluví smyšlenou řečí, která je směsicí ruštiny, litevštiny, latiny, slovinštiny i jazykových novotvarů.

Marta Nováková (rozhovor)
Kde leží prvotní impuls ke vzniku Marty?
V létě 2000 jsme se scenáristou Janem Coufalem v rozhovoru narazili na můj budoucí absolventský film. Honza prohlásil, že by si chtěl zkusit drama. Já jsem se hned přidala, že by to mělo být něco komornějšího. Měla jsem v hlavě pořád jednu scénu: žena si povídá s mentálně postiženým mladým mužem někde ve stodole v seně. Mám alergii na seno! Honza na to, že bude válka. A já, že bude fiktivní, v bezčasí. Honza něco o scéně znásilnění, a když on znásilnění, já alespoň menstruaci: vadí mi, že se tahle záležitost ve filmech dlouho vůbec neřešila. Coby rádobylingvistka jsem si přidala ještě cizí řeč. A třešnička na dortu - hlavní roli musí hrát Petra Špalková, která mi hrála v bakalářském filmu. Takže vůbec nešlo o vnuknutí shůry nebo o nějaké životní téma, ale o prachsprostou kalkulaci.

Honza pak z těchto pochybných ingrediencí sepsal povídku. Mého mentálně postiženého mladého muže vyměnil za dospívajícího sedmnáctiletého kluka odříznutého od okolního světa, což je podle mě změna k lepšímu. Ono dospívání je vlastně také takové postižení, i když se s ním člověk časem vyrovná… Scénář jsme pak zkoušeli psát ve dvou, ale nešlo to. Nakonec psal Honza a já jsem opoznámkovávala výsledek s tím, že mám právo veta. Honza fabuloval, zatímco já jsem přidávala motivy prolínající se celým filmem, tvarovala si postavy a také přidávala sentimentální dialogy a scény, které mi pak Honza nemilosrdně vyhazoval. Spolupráce to byla intenzivní, ale nebyli jsme schopní shodnout se na zásadních věcech jako je např. doba - Honza chtěl 1. světovou válku, já ono bezčasí - nebo odpověď na otázku, kdo vlastně střílel. Každý tvrdíme něco jiného, což mi ovšem vyhovuje, protože o možnost různých interpretací jsem se snažila už při vytváření Martiny postavy, respektive při režírování Petry Špalkové.

Proč se hlavní postava jmenuje stejně jako režisérka? A proč se film jmenuje podle ní, když se v režijní explikaci píše, že hlavní pozornost se upíná na Marka?
S názvem přišel Honza, i když byl původně jen pracovní. Při psaní povídky mi volal, že se film bude jmenovat podle hlavní hrdinky, a ta že se bude jmenovat… Hned jsem mu samozřejmě vynadala. To, že se název už neměnil, je důsledkem naší naprosté neschopnosti vymyslet něco lepšího. Padaly návrhy jako V pasti nebo Pach krve… Jenže Marta je hybatelkou děje. Ona zásadně změní životy otce a Marka, kolem ní se všechno točí a díky její přítomnosti můžeme pozorovat jakousi Markovu proměnu, snad zrání. Ona je tou iniciátorkou. S krásným nápadem na interpretaci názvu přišla spolupracovnice Anna Ryndová, kterou napadlo, jestli Marta není ženská podoba jména boha války Marta, ale tahle domněnka se bohužel nepotvrdila.

Kdo tě při vzniku Marty vedl?
Za čtyři roky, od prvotního nápadu až po natáčení, jsme napsali dvanáct verzí scénáře. Honza všechny konzultoval na své katedře scenáristiky s panem Jaroslavem Vančou, já zase na katedře režie se svým novým ročníkovým vedoucím Karlem Kachyňou. I přes své stáří a občas se projevující senilitu se neuvěřitelně přesně orientoval v jednotlivých verzích scénáře, měl zajímavé historky vztahující se k tématu (např. na situaci, kdy si zvíře chycené do pasti raději ukouše vlastní nohu, než aby čekalo na smrt) a dokonce mě přiměl natáčet na video, což mě velmi překvapilo. Je zajímavé, jak ty naše úctyhodné filmové veterány stále lákají nové technologie a jak s nimi novátorsky pracují - mám na mysli třeba Jana Němce nebo Věru Chytilovou. Je mi velmi líto, že se pan Kachyňa nedožil premiéry.

Už od mých studií na Filmové škole ve Zlíně čte všechny mé scénáře dramaturg Jan Gogola starší. A opět, ač důstojný to kmet, i on mě nutil do videa!

Tady je na místě jeden malý poznatek. Není důležité na co točíš, ale co chceš říci! Ve scénáři se ta látka zdála být velmi "filmová", ale postupem času jsem se začala přiklánět k použití videa, které je oproti filmovému materiálu "svobodnější" - z hlediska ekonomického, psychického i manipulačního. Jako bych se potřebovala odlišit od akademičtěji natočených filmů s podobnou tematikou (Kráva, Kočár do Vídně, Zánik samoty Berhof) a video mi s tím mohlo paradoxně pomoci. Člověk se mu musí lehce přizpůsobit, ale byla to velká výzva a rozhodně svého rozhodnutí točit na video nelituji.
Později jsem se zapsala do dílny Saši Gedeona a Marka Boudy. Oba pánové viděli všechny střihové verze od té první, dvouhodinové, přes "verzi teror" až po konečný sestřih. Jedna návštěva Saši Gedeon ve střižně mi dala víc, než první tři roky studia na FAMU.
Velmi cenné pro mě byly i připomínky pana režiséra Petra Weigla, který krátce působil na FAMU a pod jehož vedením jsem natočila nesmrtelný videoklip k písni Ally Pugačevové.

Nechala ses v Martě inspirovat konkrétně nějakými filmy nebo jinými uměleckými díly?
Mluvíme-li o filmu Marta jako o celku (jak jinak), tak si myslím, že ne… Alespoň si žádnou inspiraci neuvědomuji, ovšem budeme-li hovořit o jednotlivých scénách, situacích, tam určitou inspiraci připouštím, ba dokonce se k ní hrdě hlásím! Tak například, při práci nad scénou, ve které Marek najde Martu, jsem myslela na jednu z úvodních scén Markety Lazarové, v níž Jednoručka (snad) pozoruje projíždějící Němce, které pak přepadne. Ta scéna je samozřejmě úplně jiná a já jsem si ji ani nepustila pro osvěžení paměti, ale mám z ní zafixovanou tu trávu, přes niž jsou točeny téměř všechny záběry… V Martě je to také jinak, resp. nejde o nějakou citaci, jen jsem prostě na tu Vláčilovu scénu myslela (aniž bych se ji snažila napodobit) a to je myslím také inspirace.

V Martě se vyskytují i přímé citace z různých filmů, ale jsou tam jen pro mé potěšení. Když jsem ovšem vysvětlovala spolupracovníkům, jak by měl film vypadat vizuálně, jak si představuji to bezčasí, letecké záběry a podobně, bylo nejlepší použít konkrétní příklady z konkrétního filmu. Takže padaly názvy jako Adelhaid (kvůli zemitým barvám), Stalker (kvůli bezčasí - nejtěžší bylo přesvědčit Coufala, že mi nejde o žádné historické retro, a že i když k tomu příběh svádí, může se klidně odehrávat třeba až za deset let), Den sedmý, osmá noc (kvůli funkci pohledů z ptačí perspektivy - já sama nevím, co to přesně je, důležité je, že snad působí zneklidňujícím způsobem a přinejmenším vybízejí k přemýšlení o nich).

Zánik samoty Berhof, jen proto, že je to výborný film, ani nevím, co jsem na něm chtěla demonstrovat, prostě jsem chtěla, aby ho mí spolupracovníci viděli!

Jakým způsobem vznikl fiktivní jazyk, kterým mluví Marta a částečně otec?
Spolupracovala jsem s ruským lektorem z FF UK Iljou Lemeškinem. Působí na rusistice, kterou už snad konečně v lednu 2007 absolvuji. Je Rus, ale zároveň vystudoval litevštinu. Ta řeč je proto směsí ruštiny, litevštiny, latiny, slovinštiny a jazykových nesmyslů. Ovšem pozor, musela jsem vymyslet celou gramatiku, skloňovat, časovat slovesa a s Petrou Špalkovou jsme dokonce napsaly texty k neexistujícím lidovým písním, ke kterým Petra složila i melodie.

S Petrou Špalkovou jste pro roli Marty s Janem Coufalem počítali od začátku. Jak probíhalo obsazování dalších dvou rolí?
Zdlouhavě. Měla jsem několik tipů na představitele otce, ale byly to samé známé tváře, což se mi nehodilo. Třeba v českém filmu Postel fungovalo obsazení mediálně neznámých herců výtečně: mnohem intenzivněji pak vnímáte příběh a snadněji mu uvěříte. Na Jana Novotného mě upozornila Petra Špalková, za což se jí budu do smrti klanět. A on mi zase doporučil několik svých studentů z pražské konzervatoře, mezi kterými zazářil Vojta Štěpánek.

Podle čeho jste budovali bezčasí, které ve filmu panuje?
Nechtěla jsem točit historický film. Musíte se podřizovat historickým faktům, dobovým reáliím… V Martě je válka něco obecného, stav ohrožení, nebezpečí, smrti, vyhrocená situace. Navíc mám ráda, když si mohu vymyslet svůj vlastní svět s vlastními pravidly, zde s vlastním jazykem a válečným konfliktem. Není to jednoduché, i bezčasí musí mít řád, logiku, dokonce i své reálie.

Jak se Marta financovala?
Vzhledem k současné situaci v oblasti podpory české kinematografie, tedy nekoncepčnosti ve financování i v dramaturgii a téměř nulové podpoře státu, to má mladý debutant velmi těžké. Marta je ale hlavně absolventský, rozuměj školní film, což byla někdy výhoda, jindy naopak břemeno. Jako studenti FAMU jsme dostávali různé slevy, ale potenciální sponzoři se na druhou stranu přirozeně zalekli nejistého výsledku. Rozpočet Marty byl na české poměry směšný - necelé čtyři miliony korun. Výrazně ho snížila skutečnost, že téměř všichni členové štábu včetně herců pracovali zadarmo! Obrovskou výhodou bylo samozřejmě technické zázemí Studia FAMU a přidělené peníze na absolventský film. Po natočení jsme konečně dostali i grant ministerstva kultury na dokončovací práce. A samozřejmě platilo, že co si neuděláš sám, to nemáš. Takhle jsem se i proti své vůli stala producentkou. Člověk volá do všech možných automobilek a jiných nadnárodních i národních firem, kde vás po vyslovení žádosti ani nepřepojí ke kompetentní osobě a s úsměvem vás odpálkují. Někdy je to velmi ponižující, ale jiná cesta zatím není. Výrazně pomohli i rodiče a kontokorent v bance - ach ty úroky…

Nastal moment, kdy jsi to chtěla v zoufalství celé stornovat a utéct do lesů?
Samozřejmě, že si člověk občas (jednou!) poplakal nad svým údělem v pronajatém pokoji po stresuplném natáčecím dnu. Nešlo ani o fyzickou zátěž, která byla nesmírná (zima, šestatřiceti hodinové směny, nedostatek spánku), tu jsem snášela kupodivu dobře, dokonce se neozvala žádná z mých chorob a to dokonce i alergie téměř na všechno, navzdory prašnému prostředí, natáčení v přírodě a dokonce i v seně! S psychikou to bylo mnohem horší, ale to je asi normální. Deziluze se dostavovala spíše ve fázi postprodukce, kdy má člověk pocit, že co si neudělá sám, nemá. Film podle mě není kolektivní dílo, ale zcela určitě je to kolektivní práce a stačí, když vypadne jeden článek a zdrží se nebo dokonce zmaří práce ostatních. Úplně souhlasím s poznámkou mnohých zahraničních odborníků, kteří sem jezdí pracovat: Češi umějí výborně řešit krizové situace, ale neumějí jim předcházet! A to je někdy dost vyčerpávající.

Film Marta mi ale mnohem více dal, než vzal (nevzal mi skoro nic)! Měla jsem možnost pracovat s vynikajícími lidmi, kteří tento film vzali za svůj, a to pro mě znamenalo mnohem víc, než kdyby pracovali sice bezchybně, ale tak nějak bez srdce. Tito lidé by mi ani nedovolili práci stornovat. A do lesů neutíkám, neb se bojím divočáků (byli všude kolem)!

Využívám této příležitosti k poděkování všem svým spolupracovníkům (herci, štáb, koproducenti, sponzoři atd), kteří se mnou bez nároku na honorář absolvovali všechna trápení, spojená se vznikem našeho filmu. A samozřejmě poděkování rodičům - za to, že mě stále ještě živí a podporují v tak nesmyslné činnosti, jako je natáčení filmů v České republice. Tož ale někdo to dělat musí!

Tvojí tvorbou se táhne motiv pudovosti, animálnosti, smyslovosti, krutosti. Myslíš, že v tom hraje roli to, že jsi z Moravy a z nevelkého města?
Aha, to dělají ta zvířata v mých filmech! Nevím, to je asi náhoda. Spíš v nich vidím jiné jednotící prvky. Osamělí hrdinové jako outsideři s velkou fantazií a svým vlastním světem, soucit a ztotožnění se s nimi, nostalgie… Jsem tak trochu sentimentální a možná tuhle "slabost" vyvažuji právě tou pudovostí, animálností, smyslovostí. To, že su děvčica z Jihu v tom nehraje žádnou roli. Devět let žiji v Praze, pravidelně tam k nám do Dubňan dojíždím, až z toho mám zmatek a nevím, kam patřím.

Pro jaké publikum myslíš, že se Marta hodí?
To je dobrá otázka! Já se totiž bojím, aby nebyl vnímám jako nějaký nezávislý, artový. Film sice vznikal zcela netradičně, nebude mít masovou propagaci a aniž bych posuzovala kvalitu, myslím, že se ve smyslu tématu a zpracování tak trochu vymyká současné tvorbě. Ale to by nemělo diváky odrazovat! Ano, není to zábavný film, neútočí na první signální, naopak nutí diváky přemýšlet, ale to snad nemůže být handicap. Takže si myslím, že by mohl oslovit všechny přemýšlivé a vnímavé lidi.

Petra Špalková (rozhovor)
V jednom rozhovoru jste řekla, že se cítíte být spíš komik, ale přitom vás obsazují do vážných rolí, že byste chtěla dělat pohybové divadlo, ale máte pořád jen role trpitelek. Tady hrajete postavu, která jasně ví, co chce, ale zároveň musí většinu času jenom ležet. Nebylo to frustrující?
Já jsem kdysi právě s Martou Novákovou mluvila o tom, že mám sen hrát postavu, která celý děj proleží v posteli. Marta se tomu smála a říkala, že mi pomůže. To jsem ovšem netušila, že budu ležet na hnusném slamníku ve třech stupních Celsia ve spodním prádle a se zlomenou nohou, která se dvě hodiny líčila (smích). Takže omezující to bylo i kvůli polním podmínkám, které tam vládly, ale v hraní nebo výrazu mi to nebránilo.

Postava Marty umí využít svých ženských předností, ale zároveň se chová až chlapsky přímočaře. Myslíte, že své pozice ženy mezi muži zneužívá vědomě, nebo jde z její strany o intuici?
Celá tahle otázka se odvíjí od toho, jestli je to Marta, kdo na konci střílí. Pokud ano, tak Marka zneužila. Pokud ne, byla to od ní směs ženské vychytralosti a skutečné náklonnosti. Vždyť ona je taky jen opuštěná lidská bytost, takže se pravděpodobně jako každá žena ráda někomu schoulí do náruče, potřebuje lidské teplo. Marta si přála, abych hrála víc mrchu, ale to byla věc dohody pro jednotlivé scény. Nakonec tam jsou oba přístupy namixované.

Martu pohání až animální pud sebezáchovy, který ve filmu ještě zesilují další zvířecí motivy. Cítíte v sobě takhle silnou vůli k přežití i vy?
Určitě mám v sobě hodně živočišnosti, i když je na druhou stranu vyvážená velkou racionalitou. Tyhle pudové záležitosti jsou ve mně určitě silně zakódované.

Postava Marty je víceméně odsouzená k tomu, aby využívala svých ženských vlastností, ale přitom na sobě má jen vojenský mundúr, nemůže se ani pořádně nalíčit. Byla pro vás tahle omezení hereckou výzvou?
Nalíčit?! V podstatě mi líčili jen modřiny, vpadlé tváře a kruhy pod očima (smích). Marta má velkou výhodu, že je tam jediná ženská, protože vedle Claudie Cardinale už by to měla trošku těžší. Tohle je základ: když je žena jedna, tak je skoro jedno, jak vypadá, protože muž v ní vnímá obecně to ženství. Navíc je mladá, to je jí jistě taky k dobru. Snažila jsem se s tou postavou pracovat i přes její hlas, přes situace, které kolem sebe vytváří, přes to, že ty muže láká na něco jiného než na na půvabnou rozjasněnou tvář a dokonalý účes.

Marta Nováková psala tu roli přímo pro vás. Nakolik jste se na jejím vzniku podílela vy?
Četla jsem všechny verze scénáře, komentovala jsem je a od samého začátku s Martou vedla rozhovory o své postavě, ale to nepočítám jako nějakou spoluúčast. Potom jsem si přizpůsobovala ten fiktivní jazyk, kterým postava Marty mluví. Vytvořila ho Marta a já jsem do něj vkládala nápady třeba co se týče rytmu nebo posazení hlasu. A napsala jsem taky texty k těm dvěma nebo třem písničkám, které ve filmu zazní.

Marta se odehrává v bezčasí mimo přesně určený čas a prostor. Na jakém základě jste svou postavu stavěla, když jste se nemohla opřít o žádná konkrétní vodítka? To se dost těžko popisuje. Když čtete scénář, vyjde vám z toho jednak soubor vnějších okolností, jednak soubor vlastností té jedné postavy. A z těch dvou souborů dohromady vyplývá, že devadesát procent situací tady tvoří Martin strach. Neříkáte si, "aha, tak ona právě přiběhla odněkud ze zákopů", řešíte místo toho situace tady a teď: Marta musí být potichu, musí zůstat schovaná. Jde o to představit si dopad toho neustálého napětí a opatrnosti.

Jan Novotný (rozhovor)
Vojtěch Štěpánek, který v Martě hraje Marka, je váš student na konzervatoři. Jak se vám hrálo s vlastním žákem?
Byla to zajímavá práce a byl jsem rád, že ji dělá on. Nijak jsem ho nevedl, protože už byl ve čtvrtém ročníku; nechal jsem ho v rukou režisérky. Člověk se studenty ve škole snaží navést k tomu, co herectví je a co obnáší, a já jsem měl radost, že se tomu Vojta nezpronevěřil.

Postavy Marka i Marty jsou ve filmu dost jasně dané, zatímco otcova minulost tak zřetelná není. Domýšlel jste si třeba, proč je zchromlý nebo jestli sám někdy bojoval ve válce?
Moc ne. To zchromnutí jsem si zrovna domyslel, ale spíš než vyvolávat v sobě nějakou konkrétní minulost postavy je lepší ji jen tušit a přenášet z ní pocity. Ten otec určitě neměl lehký život, vychovával syna sám, nebyl žádná veselá kopa, hodně ho zasáhla smrt jeho ženy. Spíš než na fakta jako "měl takovou maminku a takového tatínka, šel tam a dělal tohle" jsem se soustředil na tu změť pocitů, kterou v dané chvíli prožívá, na obavy, co by si bez Marka počal, na úzkost z jeho skrývání.

Perou se v otci ty pocity? Převládá v něm strach, že přijde o syna, nebo vztek, že mu ho někdo bere?
Nemyslím si, že se to v něm pere. Je to prostě skrumáž strachu, deprese a nepříliš šťastného života, do toho je válka. Přitom si myslím, že je v něm i hodně lidskosti. On opravdu hodně přemýšlel, co si s tou Martou počít, rozhodnutí oddaloval den ze dne.

Jak jste si poradil s fiktivním jazykem, kterým Marta mluví a který otec taky ovládá?
Velký problém to nebyl, je to prostě slovanský jazyk, zní jako odněkud z Balkánu. Odříkával jsem si repliky, aby mi šly z pusy ne jako klopotné přemýšlení o písmenkách, ale aby působily jako jazyk, kterým se vyjadřuje myšlení.

Nejtěžším bodem natáčení pro vás asi musela být scéna, ve které otec Martu znásilní. Jak jste se na ni připravovali?
My jsme se dopředu vůbec nedomlouvali. Jen jsme řekli kameramanovi, že to prostě zkusíme naostro, a když to nevyjde, tak tu scénu případně nazkoušíme. Zapnula se kamera a my jsme to udělali napoprvé, bez střihu. Zjistil jsem takhle spoustu věcí, jak to s tím znásilněním je, že je to vlastně strašně složité. Protože ta žena vám zaměstná ruce tak, že nemůžete nic. Potom mě napadla ta spásná myšlenka zkusit ji škrtit holí, tím jsem zaměstnal ruce já jí a pak jsem si s ní mohl dělat co jsem chtěl. Pochopil jsem, že ve chvíli, kdy žena nemá vyloženě panický strach, který by ji ochromil, dá tomu chlapovi hodně moc práce. Byli jsme z toho docela vysílení.

Natáčení se protáhlo ze dvou týdnů na měsíc a odehrávalo se na velmi omezeném prostoru, v chalupě na samotě v lesích. Nelezli jste si ke konci už na nervy?
Ty chvíle byly spíš z únavy než z nějaké ponorky. Pamatuju si, že jsem tam v té chalupě kolikrát přespával a strašně se těšil, až pojedu na svoji chalupu. A když jsem se toho konečně dočkal, uvědomil jsem si, že slyším praskání dřeva v kamnech, a najednou jsem chtěl být daleko spíš někde ve městě. Ale byla to hodně zajímavá práce se strašně obětavými a pilnými lidmi. Jinak by se to určitě nenatočilo. Napadl například sníh, štáb ho od deseti večer do sedmi do rána odklízel, ráno se zase začalo točit a nikdo ani nezaremcal. Bylo to příjemné natáčení. Těžké, ale příjemné.

Vojtěch Štěpánek (rozhovor)
Nebyl jsi na vojně, nikdy jsi díkybohu nezažil válku a navíc ses v Martě ocitl v jakémsi bezčasí. Čeho ses v tak nejasně definovaném prostředí přidržoval, když jsi hrál postavu Marka?
Ta válka je tam přítomná v mnoha situacích, kdy je potřeba sehrát naprosto konkrétní reakci na konkrétní ohrožení. Kdykoliv například vycházím z domu, otec se dívá, jestli je vzduch čistý. Jestli jsem o té válce nějak přemýšlel, tak jedině v tom mechanismu, že si jí musím být neustále vědom.

Pan Novotný, který v Martě hraje tvého otce, byl na konzervatoři tvým ročníkovým vedoucím. Jak se ti s ním hrálo? Role ti velela na konci filmu ho dokonce zbít...
Hraní s ním bylo spíš o jeho přístupu ke mně, protože já ještě nemám tolik zkušeností, abych mohl srovnávat, jak se s kým hraje. Radil mi, byla to taková otevřená hodina. A ta rvačka byla celá v jeho režii. Vymysleli jsme, jak by asi mohla proběhnout, a snažili jsme moc se s tím nepárat. Přemýšleli jsme o detailech, díky kterým by ta scéna vypadala surovější. On se oddaně nechal kopat do břicha a ještě si říkal o víc, takže jsem ho chtě nechtě kolikrát kopnout fakt musel.

Co dalšího jsi musel kvůli natáčení Marty podstoupit?
Už předtím mi režisérka Marta decentně navrhla, že bych si mohl spravit postavu: byl jsem takový oplácaný městský kluk. Začal jsem víc chodit pěšky a nakonec jsem od začátku do konce natáčení přišel o dvanáct kilo. Pak jsem měl vylézt na strom, ale bál jsem se, takže mě nakonec vyvezli plošinou. Taky jsem musel vyvrhnout srnu, ale to bylo jako dělat karbanátky z hodně masa. Největší hrdinství, které jsme si tam prožili všichni, ovšem bylo to nonstop nasazení: dvacet čtyři hodin na place, bez elektřiny, bez teplé vody a bez toho, abychom věděli, co bude za hodinu a kdy se dostaneme domů. Pořád to nevypadalo, že už to bude hotové.

Přemýšlel jsi, kam s Martou v závěru filmu odcházíš? Ten konec je hodně otevřený.
Odcházím, protože si myslím, že kdekoliv jinde to bude lepší než doma. Doufám, že ten útěk nevypadá na blind, protože Marek je podle mě dost rozhodný a racionální. Dělá věci záměrně a na sto procent, i když třeba nemá všechno úplně promyšlené. Ten jeho odchod s Martou je možná jen pobláznění; kdyby ho v tom lese někdo nezastřelil a někam by spolu došli, asi by jim to moc dlouho nevydrželo. Třeba by se i jednou vrátil domů.

A jak sis přebral to zastřelení?
Tenhle záběr jsme točili několikrát a já jsem si při něm pokaždé představoval něco jiného, takže záleží na tom, jaká verze se nakonec použila. Možná jsem tam zrovna viděl Martu, možná nějakého vojáka - uvidíme, jak to lidé dekódují.

Je podle tebe důležité, že Martu točila ženská režisérka? Že by ten film vypadal jinak, kdyby ho režíroval muž?
Důležité je myslím hlavně to, že Marta není jen režisérka, ale i spoluautorka scénáře. Ten nejdřív působil trochu naivně, ale Martina vize se jím prokousala hodně osobně. Ta vize je podle mě hodně mužská, syrová, krvavá, i když v jejím případě se asi nedá mluvit o nějakém mužském a ženském přístupu, protože Marta je prostě Marta. Ale bylo by zajímavé dát ten scénář nějakému chlapovi, nechat ho, ať si s ním udělá co chce, a sledovat, jak by vnímal vztahy v té chalupě a kolik by věnoval komu pozornosti.

Trávili jste hodně času na place v lesích, ale zároveň jste věděli, že nejste ani hodinu cesty od Prahy. Musel ses do role Marka "přepínat", nebo jsi do ní vklouzával už jen tím, žes přijel na plac?
Já jsem Martu točil během hektické části svého života. Praha pro mě znamenala tisíce problému a telefonů - a potom první, co se stalo, kdykoliv jsem přijel na plac, bylo, že mi zašpinili nehty, oblékli mě do otrhaného vaťáku, vyváleli mě v lese a nechali mě několik hodin potmě čekat na jeden záběr (smích). Myslím že ta strhanost a únava je tu dost autentická. Aspoň na mě ta role vždycky padla automaticky hned jak jsem přijel.

Scénář vznikal téměř dva roky pod pedagogickým vedením Karla Kachyni, jehož Kočár do Vídně (1966) lze prohlásit za staršího sourozence zrovna tak deziluzivní Marty. Zatímco Kachyňa však relativizoval pohled na konkrétní historickou událost (epizodu 2. světové války), Marta zneklidňuje na obecnější rovině. Už jen proto, že se odehrává v bezčasí v neurčeném prostoru kdesi ve slovanské části Evropy. Záběry z "božské" perspektivy mohou evokovat Schormovo podobenství Den sedmý, osmá noc (1969), ale třeba i televizní reality show. Les zde figuruje jako samostatná dimenze, místo, kde platí jiná pravidla - podobně jako v Zóně ve Stalkerovi (1979) Andreje Tarkovského. Temná, animální stránka člověka a jeho vůle k přežití se tu derou na povrch stejně jako v celé řadě válečných dramat či společenských utopií. A materiál k zamyšlení přináší i způsob, jakým se v Martě zachází z tradičními mužskými a ženskými rolemi. Záměrně nejednoznačný konec pak z filmu definitivně dělá zážitek, který nedá spát žádnému divákovi. Postava Marty byla od počátku psána na tělo Petře Špalkové. Role otce se zhostil člen činohry ND Jan Novotný, jako Marek se představí jeho žák, posluchač konzervatoře Vojtěch Štěpánek. Otec vidí v Martě nepřítele nejen pro její "uniformu", ale i pro její ženství; mohla by mu odvést Marka. Její sexualita je ale zároveň jeho hlavní zbraní. Ví, co může udělat s dospívajícím, navíc "nepopsaným" klukem. Musí mu vsugerovat, že chtíč je něco hnusného, musí v něm vyvolat odpor, až agresivitu, k jejímu tělu. Navíc on se s Martou domluví, neboť zná její jazyk.

Marta není zvyklá být na někom závislá, v tomto případě dokonce absolutně závislá (nemůže si ani dojít sama na záchod, vykoupat se…). Musí v sobě potlačovat agresivitu, pramenící z jejího bezmocného postavení. Navíc je tu ten její úkol, doručit jakési dokumenty. To znamená, že se musí rychle uzdravit a vydat se na cestu. Takže bere, kde se dá. Přijímá Markovu až dojemně zodpovědnou péči, ale uvědomuje si, že větší moc má samozřejmě otec, který navíc umí její jazyk. Marta tak balancuje mezi ostražitostí a lehkou koketérií (nebo alespoň vlídností), přičemž to první ji dosti vyčerpává a tím druhým se zaplétá do dosti nebezpečné hry.

Hlavní pozornost (navzdory pracovnímu názvu) se ovšem upíná na Marka. Marek zápasí sám se sebou, s novými pocity, s novým vzrušením. Martina bezmocnost v něm probouzí nový pocit zodpovědnosti, Martina ženskost pocit sexuálního vzrušení, s nímž si neví rady. Tolik nového je na něj příliš, navíc cítí, že ne všechny "nové poznatky" jsou "správné" (viz otec). Dostává se do rozpaků, připadá si směšný a to v něm probouzí agresivitu (vůči Martě), která se bije s lítostí a jeho přirozenou povahou.

Je zřejmé, že se do Marty okamžitě zamiluje, což ovlivňuje i jeho chování k otci, když se mu kvůli Martě několikrát postaví na odpor (gradováno).

Soužití (i když jen dočasné) těchto tří postav je v podstatě nemožné. Jeden hlídá druhého, sledují se (byť jen očima), přistihují se v nevhodných situacích… Nemluví spolu. A to není dáno jen jazykovou bariérou.

To, že otec umí Martin jazyk a Marek ne, nabízí samozřejmě mnoho konkrétních "vděčných" scén. V obecnější rovině je pro mě však zajímavější, že si porozumějí dva lidé, kteří k tomu nemají potřebné jazykové předpoklady (Marta a Marek), na rozdíl od těch, kteří k tomu ony a i jiné předpoklady mají (otec a Marek, otec a Marta).

Vzhledem k tomu, že celý příběh je situován do jakéhosi bezčasí, i Martin jazyk by měl být zbaven jakýchkoli historických asociací. Zároveň by však měl být "srozumitelný" jak Markovi, tak i divákovi. Nejschůdnější cestou se tak stalo "zprznění" ruštiny za pomocí litevštiny a latiny.

Petra Špalková
Narodila se roku 1975. Vystudovala gymnázium v Praze a čtyři semestry divadelní vědy na FF UK v Praze. Od pěti let účinkovala v brněnském Divadle Na provázku. První angažmá měla v Divadle Kašpar. Dále působila v Činoherním klubu či Divadle Na zábradlí. Hostovala v Divadle v Řeznické a v Divadle v Dlouhé, hostuje ve Švandově divadle a v Divadle v Celetné. V roce 1996 dostala cenu Thálie pro mladé umělce do 33 let a cenu Alfréda Radoka Talent roku. Mohli jsme ji vidět v některých televizních seriálech, např. Zdivočelá země. Za roli maminky ve filmu Smradi byla nominována na Českého lva v kategorii hlavní ženský herecký výkon. Učí na pražské konzervatoři.

Jan Novotný
Narodil se roku 1953. V roce 1979 absolvoval studia herectví na DAMU. Po té působil v divadlech v Chebu a v Hradci Králové, kde začala jeho spolupráce s režisérem Janem Grossmannem, kterého následoval až do Divadla Na zábradlí. Od roku 1993 je členem činohry Národního divadla, ale dál hostuje např. v Divadle v Řeznické. Účinkoval v mnoha televizních inscenacích, pracuje pro rozhlas. Věnuje se také divadelní režii, v současné době např. ve Strašnickém divadle. Učí na pražské konzervatoři.

Vojtěch Štěpánek
Narodil se roku 1984. Studoval na Státní konzervatoři v Praze obor hudebně dramatický pod vedením profesorů Hany Maciuchové a Jana Novotného. Během studia si zahrál například Tracyho v Saroyanově Tracyho Tygrovi. Hostuje ve Švandově divadle na Smíchově a ve Strašnickém divadle v souboru company.cz. Již při škole provozoval autorské divadlo, pro které psal i režíroval. Napsal a spolurežíroval absolventské hudební představení pro žáky Petry Špalkové a Ivana Řezáče s názvem dGenerace. Mimo divadlo působí už tři roky na poli médií. Je spoluzakladatelem kreativní agentury Magaben. Ta vyvinula například první homeless reality show. Dále je autorem nových teambuildingových a workshopových metod. Magaben vytvořil a obsluhoval specifickou sociální službu pro o.s. Nový Prostor. Magaben stejně tak obsluhoval i redakční a produkční činnost prvního českého streetpaperu. Vojtěch Štěpánek zde pracuje jako Jan Jarvis. Pod tímto jménem už několik let přispívá i do hudbeních magazínů. Autorsky se podílel na několika dokumentech, z toho dvou celovečerních, jako střihač a autor hudby.

Marta Nováková
V dětství si osamocená hrávala s krásně lesklými barevnými fotografiemi tehdejších politiků, vesměs východního bloku a Kuby, jimž vévodil snímek polibku Leonida Brežněva a Gustáva Husáka. Ve stínu svého umělecky talentovanějšího bratra si vymodelovala bustu Vladimira Iljiče Lenina a rozpačitou námitku rodičů o jisté podobnosti s prvním československým prezidentem rázně odmítla pádným argumentem, že Masaryk střílel do dělníků! V osmi letech se začala sama učit rusky. Pionýrský slib skládala na bratislavském Slavíně. Dojímala se u československé i sovětské státní hymny, u Písně práce i Internacionály. Ve třinácti letech propálila svůj pionýrský šátek, když potřebovala červené světlo na výrobu fotek. Z této nehody se dodnes nevzpamatovala. Je jednou z posledních členek Radima. Je křtěná a ve svém věku má stále ještě tři mléčné zuby. Miluje své astma a nejraději chodí v kroji.

Matěj Cibulka
Mlčenlivý samorost z Kladna. Pobýval v Japonsku, vystudoval filmovou školu v Písku, ale FAMU furt není schopen dodělat (i když už snad konečně…někdy). Vyniká svým absolutním nasazením při natáčení provázeným šílenými kaskadérskými kousky. Dle vlastních slov je nejšťastnější ve vodě.

Jan Coufal
Kinař z Telče. Absolvent Vyšší odborné školy v Písku a pražské FAMU (katedra scenáristiky a dramaturgie). Pracuje také jako dramaturg České televize v oddělení vizuální prezentace, dramaturg festivalu Zlínský pes a občas napíše nějakou tu recenzi do časopisu Premiere.

Eva Pospíšilová
Narodila se, žije a zřejmě i zemře (vyčerpána produkční prací) v Praze na Hanspaulce. Prošla jiskrami i skautem, takže nerozlišuje mezi Timurem (a jeho partou) a Rychlými šípy. Díky osudovému setkání s paní profesorkou Vojtěchovou na gymnáziu se z ní stal (z Evy Pospíšilové, ne z paní profesorky, ta už jím byla!) kulturní člověk. Tak kulturní, že se dala na ochotnické herectví v Kabaretu Caligula. Na FAMU šla proto, že by to mohla být legrace. V roce 2004 dochází k dalšímu osudovému setkání, tentokrát s Martou Novákovou, která dala jejímu dosavadnímu životu zhrzené ochotnice nový smysl. Eva Pospíšilová vstupuje do projektu Marta. Má za sebou produkci desítek famáckých cvičení, celovečerního filmu Silný Kafe, festivalu Fresh Films a je držitelkou ceny za nejlepší produkci z FAMUfestu 2005. Ve volných chvílích okupuje divadelní prkna v roli Gertrudy ve spektakulárním melodramatu plném akce, krve a existenciálních metalových skladeb vystavěném na známém příběhu Hamleta.

Jan Gogola
Důstojný kmet z Hadišťa, původně pedagog, leč podlehl vábení divadla a filmu a uchytil se jako dramaturg např. ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, ve Filmovém studiu Gottwaldov nebo v Krátkém filmu. Odborník na dětský film (člen poroty na mnoha evropských festivalech filmů pro děti), kdysi ředitel Filmové školy ve Zlíně (v téže době tam studovala nesmírně talentovaná plachá děvčica z Dubňan), pedagogem na FAMU, dnes docentem na JAMU. Orientuje se na spolupráci s mladými začínajícími tvůrci, vyhledávají ho ale i ti zkušenější. Pozor, nezaměňovat s mladým nadějným dokumentaristou Janem Gogolou (ml.) - toť jeho syn.