Masajové - bojovníci deště

<>OBRÁZEK NENALEZEN<> Režisér a scenárista Pascal Plisson se pro svůj film inspiroval v dávné masajské mytologii, tradicích a obyčejích. Do rolí ve svém filmu obsadil naturščiky, skutečné příslušníky kmene Masajů a natáčel na různých autentických místech v Keni (Masai Mara, Amboseli, Tsavo East). Film je namluven v masajštině. Je to první celovečerní hraný film, kde se mluví výhradně tímto jazykem.

Cesta za bájným lvem je zkouškou odvahy, přátelství a oddanosti, je rituálem během něhož chlapci dospívají v muže. Film je vhledem do života a tradic afrického kmene, který i ve dvacátém prvním století žije podle obyčejů svých předků: obklopen divokou přírodou, závislý na jejích darech a svých schopnostech s nimi naložit, s kulturou čerpající z legend a rituálů svých otců.


Film staví na reálných základech, využívá autentické prostředí a herce, příběh je však smyšlený. „Děj je čirá fikce. Koncept, že cílem zasvěcovací cesty je získat lví hřívu a přinést tak zpět déšť, vlastně v Masajské kultuře neexistuje. Když jsme se ale vyptávali stařešinů, souhlasili s tím, že jde o velmi střízlivý příběh. A navíc, aby naše vyprávění zůstalo věrohodné, tak jsme dokonce na přání válečníků změnili konec filmu: původně, podle scénáře, to byl jen Merono, který lovil lva. Ovšem Masajové se navzájem podporují za všech podmínek a nenechali by jednotlivce, aby šel na lov lva sám. Proto jsme se v tomto případě přiblížili realitě a změnili konec tak, aby respektoval mentalitu válečníků,“ řekl režisér a scenárista Plisson o práci na scénáři. „Pro dodržení dokumentární struktury jsme použili skutečné válečníky, tuto strukturu jsme ale doplnili fiktivním prvkem. Vymyslel jsem příběh, který nikdy nebyl. A ten se stal metaforou pro masajský lid a kulturu. Díky této smyšlené části vypovídá film mnohem více než čistý dokument. Ale bylo také nutné vyhnout se jakékoliv amerikanizaci, aby příběh zůstal přirozený a přesvědčivý,“ dodal v rozhovoru spoluator scénáře Olivier Dazat.


Masajská kultura a životní styl
Masajové žijí jako polokočovný pastevecký kmen na území dnešní Keni (390 000) a Tanzanie (240 000). Základem jejich obživy je chov krav a koz. Z jejich krve a mléka vyrábí svůj základní nápoj saroi (vodu pijí spíše výjimečně), jako základní pokrm jim slouží maso. Podle svých tradic mají zakázáno obdělávat půdu či jakkoliv jinak do ní zasahovat. Nesmí proto pohřbívat své mrtvé ani kopat studny. Ženy se starají o dětí a jídlo, mužům přísluší pastva nebo hlídání vesnice.

Mladí chlapci, kteří se mají stát válečníky (morani), odejdou společně po slavnostním obřadu obřízky od svých rodin na určené místo, kde pro sebe postaví vesnici manyatta. Tam se učí znát tradice svých otců, písně, tance a umění boje. V takové vesnici mohou žít až osm let. Potom jsou prohlášeni za válečníky a jejich úkolem je bránit zemi, dobytek a příslušníky kmene.
Obřízkou procházejí i dívky. Tato procedura je v tamním společenství podmínkou, aby se dívka mohla dobře vdát.
Tradice jsou sice v současnosti stále dodržovány, roste ale počet těch, kteří s některými z nich nesouhlasí a neřídí se jimi.


Obrazová složka filmu Masajové byla pro režiséra důležitá, kameru svěřil zkušenému kameramanovi Manuelu Teranovi (dosud práce asi na 30 filmech). „Chtěl jsem, aby každý záběr připomínal malbu, obraz. Masajové mají krásnou postavu a jejich způsob držení těla je nádherný. Ať se procházejí nebo sedí pod stromem, jsou zdrojem silného estetického zážitku. Stejně tak důležitou roli hrála krajina. A obloha,“ řekl režisér Pascal Plisson k významu kamery pro tento film. „Snažili jsme se ukázat barvy vyprahlé země a potom změnu, jaká v této oblasti nastává, když zaprší.“

Masajští válečníci jsou pomalováni okrovou barvou, nosí rudý plášť a někdy si pokrývají silnou vrstvou okru i hlavu. Při slavnostech někteří z nich mohou nosit lví hřívu nebo orlí či pštrosí péra. Zdobí se náušnicemi, náhrdelníky, náramky. Někteří Masajové však dnes už nosí evropské šaty, a to byl případ i některých herců ve filmu. Ti se proto pro účely natáčení museli obléct tradičně (např. Paul Sekenan).
Ve filmu není použita africká lidová hudba. Autoři chtěli posílit fiktivní prvek filmu, a proto použili originální filmovou hudbu, která vyjadřuje jak romantickou hloubku, tak rytmus. Jejím autorem je Yvan Cassar.

Maina Mako (Merono)
Syn chudého pastýře. Jeho ctižádostí je stát se jedním z válečníků, ačkoliv to nestojí v jeho osudu. Vrozená odvaha ho však vede k cíli. Během cesty se potvrdí, že je výjimečným mladíkem, který disponuje důležitými vlastnostmi válečníka: rozhodností, důvtipem a lstivostí.
„Přiblížil jsem se k Pascalovi a předstíral jsem na něj útok oštěpem, jako kdyby byl Pascal lev.“
„Merono nás zaujal v dlouhé frontě válečníků,“ vysvětluje Pascal Plisson. „Hned nám bylo jasné, že jsme našli hrdinu našeho příběhu. Měl takové vystupování, takové charisma, ačkoliv mu bylo teprve osmnáct.“


Parkasio Montet (Lomotoon)
Meronův nejbližší kamarád z dětství. Pochází z náčelnického rodu. Stařešinové Lomotoona vybrali jako nástupce jeho zahynulého bratra Tépilita a určili ho pro účast v této důležité výpravě. Je sebejistý, jeho vzhled a uvolněné chování prozrazují vyzrálost.
„V masajské kultuře dávají rozkazy válečníci. Pouze ženy je přijímají. Od té doby, co jsem se stal hercem, cítil jsem se jako žena.“

Pascal Plisson (rozhovor)
Měl jste problémy s tím, aby vás Masajové přijali?
Nazývali mě „velký bratr“. Mají mimořádný smysl pro čest a když dají své slovo, tak ho dodrží. I když jsme zažili během natáčení několik problematických okamžiků, tak mi dali své slovo a já už jsem věděl z předchozích situací, že ho dodrží. Ovšem na druhou stranu to nebylo příliš přesvědčivé pro producenty, protože písemná smlouva nemá pro Masaje žádný význam. Masajové jsou lidé, které nesmíte zklamat: když respektuje závazky, který jste jim dali a respektujete také je samotné, jsou pak připraveni pro vás zemřít.

Ve filmu jsme neviděli skoro žádné ženy ...
Vztahy mezi muži a ženy jsou velmi zvláštní. Pro Masaje jsou válečníci živoucí bohové, kterým nikdo nikdy nerozkazuje. Na konci filmu mi Merono řekl: „Během minulých třinácti týdnů jsme byli ženami.“ To proto, že jako režisér jsem jim neustále dával příkazy. Navíc v jejich společenství nemají ženy právo sledovat muže, kteří jí – muži tak jí o samotě. A válečník nemůže udržovat vztah se ženou, která neprošla rituálem dospělosti. Vztahy mezi oběma pohlavími jsou mají řadu pravidel.

Má každý z Masajů ve filmu svou „roli“?
Nejtěžší věcí bylo přesvědčit některé Masaje, aby hráli role zbabělců, protože to je představa, která mezi válečníky neexistuje. Válečníci pracují ve dvojicích a jsou připraveni jeden pro druhého zemřít. Proto jsme jim museli vysvětlovat, že hrají smyšlené postavy – a to se ukázalo jako hrozně složité.

Přišlo jim těžké pochopit smysl filmové práce?
Učili se velice rychle. Válečníci jsou neobyčejně narcističtí a mají rádi, když je někdo pozoruje. Stydlivost neznají. A to je pro filmování opravdu výhoda. Jsou stále přirození a nesmírně zapálení. Těžší bylo vysvětlit jim, jakou mají zaujmout pozici nebo jaké mají vystihnout gesto. Bylo nutné využít jejich energii velmi rychle, protože se brzy unavili: první záběr musel být ten nejlepší …

A dialogy?
Neumí číst ani psát a proto se museli své texty naučit nazpaměť. Nikdy předtím se také množství slov neučili, ale do učení měli chuť. Pamatovali si všechno s neskutečnou lehkostí. Kolegové ze štábu, kteří měli zkušenosti s profesionálními herci, připustili, že potkali málo herců, kteří si tak dobře pamatovali text tak jako masajští „herci“.

Pascal Plisson
Režisér a spoluautor scénáře. V letech 1984-1993 napsal a natočil kolem dvaceti reportáží na sportovní a dobrodružná témata z amerického kontinentu (Argentina, Peru, Mexiko, Chile, USA) pro CBS, France3, France2, CANAL+, ESPN. V roce 1994 se rozhodl pracovat s formátem Super 16 a natočil ve čtyřech částech světa dokumentární filmy o lidech žijících v extrémních podmínkách (Les Routiers de l’extrême, Sibérie terre de la soif, Australie 50° de solitude). Od roku 1997 tráví Pascal Plisson více než tři čtvrtiny z roku ve východní Africe (Keňa, Uganda, Tanzanie, Zimbabwe), kde natáčí dokumentární filmy o životě zvířat.

Olivier Dazat
Spoluautor scénáře Olivier Dazat má za sebou práci na více než patnácti celovečerních hraných filmech. Spolupracoval s různorodými režiséry: Pierrem Richardem, Alexandrem Arcadym, Christianem Vincentem, Philippem Harelem, Ericem Valli. Film Himaláj – Karavana, k němuž napsal scénář, byl v roce 2000 nominován na Oscara v kategorii Nejlepší cizojazyčný film. Svým pojetím je trochu podobný Masajům – bojovníkům deště: čerpá z exotické kultury a reálného prostředí – nepálských Himalájí, hrají v něm nepálští herci a je natočen v místním jazyku – nepálštině. Kromě scénářů se Dazat také věnuje literatuře. Napsal přes deset knih; na některých z nich spolupracoval s Gérardem Depardieu nebo François Perrierem. V letech 1984-1987 byl společně s Jacquesem Fieschim šéfredaktorem časopisu Cinématographe.