Melancholia

Prohlášení režiséra

Jako bych se probudil ze snu: moje producentka mi ukázala návrh plakátu. "Co to je?" ptám se. "To je ten film, co jsi natočil!" ona na to. "No to snad ne," koktám. Dívám se na upoutávky... na fotky... průser jako mračna. Jsem v šoku.

Aby bylo jasno... Pracoval jsem na tom filmu dva roky. Moc mě to bavilo. Ale asi jsem podvedl sám sebe. Uvedl jsem se v pokušení. Nejde o to, že by někdo něco zkazil... naopak, všichni poctivě a loajálně spolupracovali na projektu, jehož cíl jsem vytyčil já sám. Ale když mi producentka představí holá fakta, přejíždí mi mráz po zádech.

Takový slaďák. Film pro ženské! Mám sto chutí odmítnout ho jako nevhodný transplantovaný orgán. Ale o co mi tedy vlastně šlo? Ve svém někdejším duševním rozpoložení jsem toužil po tom, abych se po hlavě zanořil do propasti německého romantismu. Wagner na entou. V tom mám jasno. Ale není to jen jiný způsob, jak vyjádřit porážku? Propad k nejnižším z nejnižších filmových jmenovatelů? V mainstreamu existuje spousta neskonale nudných způsobů jak zneužít romanci. Na druhou stranu musím uznat, že chovám k romantickému žánru poměrně vřelý vztah... stačí říct jedno jméno: Visconti! Německá romantika, která člověku bere dech. Ale u Viscontiho se vždycky objeví něco, co povznese obyčejné věci nad hladinu banality... co z těch věcí udělá mistrovská díla!

Teď jsem zmatený a mám pocit viny. Co jsem to provedl? Má to být "Trierův odchod"? Snažím se doufat, že ve vší té šlehačce se skrývá úlomek kosti, o který si někdo nakonec odštípne kus zubu... Zavírám oči a držím si palce!

Lars von Trier (rozhovor]
Jedinou spásou je konec světa 

Poté, co sám sebe vytáhnul z depresí pomoci „Antikrista“, se Lars von Trier vrací, aby podráždil svět novým snímkem „Melancholia“, který pojednává o tak provokativním tématu, jako je konec světa. Paradoxně se však zdá, že režisér natočil film, který dráždí hlavně jeho samotného. Jak říká Perovi Juulovi Carlsenovi, sám si není tak úplně jistý, jestli se mu ten film vůbec líbí. Je možné, že „Melancholia“ je jeho první mainstreamový počin. 

"Vzpomínáte si na cvrčkovu písničku na konci disneyovského Vánočního speciálu? V jednu chvíli se přiblíží jelen a poslouchá a za jeho uchem vykoukne králíček. Přibližně v této zóně ten film operuje,“ říká Lars von Trier. "Ve chvíli, kdy se nám Země už už drolí mezi prsty, můžeme se vrhat do hrdinských zápolení nebo vyvolávat malicherné rodinné šarvátky, a je to úplně jedno.“ 

Režisérův „Antikrist“ vtrhnul do kin před pár lety a záběry malých dětí vypadávajících z oken či ustříhávání ženských genitálií máme dodneška vypáleny do sítnic. A nyní nám Lars von Trier, enfant très terrible evropské kinematografie, připodobňuje svůj nový film „Melancholia“ k perverzně roztomilým disneyovským postavičkám? To by nás snad mělo znepokojit ještě víc než zpomalený záběr chlapečka při smrtelném pádu nebo zohavené přirození Charlotte Gainsbourg v Antikristovi. Naštěstí nás tohoto pocitu von Trier rychle zbaví, když dodá: „Ale svět skončí i pro toho králíčka, i pro toho otravného cvrčka." 

Celkem se daří 

To už je lepší. Von Trier se konečně vrátil na svoje území. Čili tam, kde už už nabýváme dojmu, že právě takového ho známe. Jako vypravěče znepokojivých příběhů a mistra ďábelského důvtipu, který oplývá jedinečným talentem dávat smysl nepříčetnosti. Nicméně osobně si von Trier není vůbec jistý, zda je ono území pro něj to správné. 

„Sepisuji teď o Melancholii pohled režiséra a říkal jsem si, že ten film pohaním a podtrhnu jeho slabé stránky. Jakoby mě k tomu něco ponoukalo. Možná jsem právě natočil film, který se mi nelíbí.“ 

U prakticky kteréhokoli jiného režiséra by toto vyjádření vzbudilo pohoršení, možná i soucit. Ale v jeho případě tomu tak není. On se vyjádřil v takových dvojsmyslech a protimluvech, jak to umí právě jen von Trier. Pochopitelně to není žádná sláva, že natočil film, který se mu asi moc nelíbí, ale v jeho případě na tom zas tak moc nesejde. Obzvláště proto, že přes všechny pochybnosti mluví o Melancholii s nadšením a zaujetím. 

Lars von Trier se zdá být ve skvělé formě, když mě přichází pozdravit ve svém osobním fuhrerovském bunkru ve Filmbyenu, dánském „filmovém městečku“, které se rozkládá v bývalých kasárnách v Avedøre poblíž Kodaně. Vychází mi vstříc a každou otázku zodpovídá ve velmi přátelském tónu, a to i ty nepříjemné, kdy vyhrkne, že se mu „daří celkem dobře“. Říká, že přestal pít a teď má víc času na čtení knížek Dostojevského nebo Thomase Manna. Vyvolává naprosto odlišný dojem než ten neduživý, oteklý pacient s těkavým pohledem, který před dvěma lety uváděl v Cannes svého Antikrista. Jen těžko lze uvěřit, že tento drobný obezřetný chlapík je tentýž režisér, jehož filmy přiváděly kritiku k šílenství, obzvláště v USA a ve Velké Británii. Ale když vezmeme v úvahu, že má dostatek humoru na to, aby si v propagačním materiálu sepsul svůj vlastní film, zřejmě moc dobře ví, co dělá. 

"Ukázali mi návrh plakátu, pár fotek a upoutávku na Melancholii a já na to: ‚Co to je za film?´ ‚Ten jste natočil vy sám.‘ No to snad ne,‘ povídám. Je v něm hromada přemrštěných klišé a estetika, od jaké bych se za všech jiných okolností distancoval. Doufám, že se pod tím vším skrývá film, který bych mohl mít aspoň trochu rád. Připomíná mi filmy Luchina Viscontiho, které se mi vždycky líbily. Byly jako šlehačka na šlehačce. Jak jsem tam napálil toho Wagnera, to jsem teda hodně přepískl. Ten film jsem natočil s čistým srdcem a líp bych to ani nezvládl, i štáb odvedl dobrou práci. Ale když z něj teď vidím ukázky, říkám si: „A krucinál. To bylo nepříjemné.“ Většinou jsem blázen do všeho, co dělám. Režiséra s větším sebeuspokojením abyste pohledal. Ale tento film se nebezpečně blíží estetice americké mainstreamové kinematografie. Jediné, co ho snad nakonec spasí, je ten konec světa.“ 

Nikoli o konci světa 

Slovy režisérova vlastního PR oddělení je Melancholia „krásný film o konci světa“, což ve své dvojsmyslnosti rozhodně zní velmi von-trierovsky. A on ve stejném duchu tento slogan své vlastní společnosti razantně odmítá. Podle něj Melancholia není o konci světa a lidské rase, ale o jednání a reakcích lidí, kteří jsou vystaveni určitému tlaku. Nápad na tento film dostal v době, kdy se léčil z depresí, které ho v posledních letech pronásledovaly. Terapeut mu tehdy řekl, že lidé trpící depresemi a melancholici se chovají ve vypjatých situacích mnohem klidněji než „obyčejní, šťastní“ lidé, kteří snáze propadají panice. Melancholici jsou na krize připravení. Oni vědí, že všechno jde do háje.

Tato teorie se promítla do příběhu dvou sester, které velmi odlišně zareagují na zprávu, že planeta Melancholia, která se dosud skrývala za Sluncem, se řítí slunečním soustavou a míří přímo na planetu Zemi. Jedna ze sester, kterou hraje americká herečka Kristen Dunst, zrovna slaví svou přepychovou svatbu v luxusním sídle, když se na noční obloze objeví Melancholia a naprosto vykolejí celé lidstvo i vztah obou sester. Většina astrofyziků by zřejmě nepřipustila myšlenku, že se nějaká planeta náhle samovolně uvolní ze svého oběhu a vyřítí se do sluneční soustavy, ale takové malicherné připomínky nemohou zajímat režiséra, který kdysi nakreslil celou scénu pro filmy Dogville a Manderlay křídou na podlahu. V Melancholii nejde o detailní rozbor zákonů přírody, ale o podrobný pohled na záhady lidské psychiky, která je vystavena živelné katastrofě. 

"Líbí se mi, když dochází k silným kontrastům. Proto kladu všechny ty nesmyslné detaily na stejnou úroveň jako konec světa. Ve chvíli, kdy se nám Země už už drolí mezi prsty, můžeme se vrhat do hrdinských zápolení nebo vyvolávat malicherné rodinné šarvátky, a je to úplně jedno.“ 

Golfová hřiště a hřbitovy 

Víc toho z von Triera o ději snímku Melancholia nedostanete. Nicméně prozradí, že velká část filmu se odehrává na golfovém hřišti. 

"Kradu ze všech filmů a tento nápad jsem vykradl z filmu Noc Michelangela Antonioniho, který se také odehrává na golfovém hřišti. Na golfových hřištích je cosi divně melancholického. Konce na nich nedohlédnete a když z nich odstraníte všechny golfisty do jednoho, uvidíte nádherně upravenou krajinu. Vždycky jsem zbožňoval golfová hřiště a hřbitovy.“ 

Estetika filmu "Melancholia" je další téma, které je von Trierově srdci drahé. Právě kvůli estetice tohoto filmu tolik váhá, jestli se mu jeho film vůbec líbí. 

"V Hledání ztraceného času Marcela Prousta je asi 30-stránková disputace o tom, co je největší umělecké dílo všech dob. Proust dochází k závěru, že je to předehra k Wagerově opeře Tristan a Isolda, a proto ho lijeme do filmu horem spodem, prostě co to dá. Naposled jsem použil tolik hudby ve filmu Prvek zločinu, ale tady se v ní doslova rochníme. Ona je to celkem sranda. Celé roky tady existuje takové neoficiální dogma, nepřecházet střihem na hudbu. Nestříhat do rytmu. Protože je to prý hloupé a vulgární. A my to v Melancholii děláme v jednom kuse. Když ve Wagnerově předehře začnou a přestanou hrát lesní rohy, nastřihneme je tam přesně do rytmu. Už to pak vypadá skoro jako videoklip. Má působit vulgárně. Předem jsme hlásili, že takový je náš záměr. Už dlouho jsem si neužil takové potěšení. Nemusel jsem se do ničeho nutit, jako u Antikrista. Vůbec ne. Rytmický střih je prima. Když byla moje matka na smrtelné posteli, dozvěděl jsem se, že vlastně vůbec nejsem Trier, ale že pocházím z německé rodiny. Vždycky mě zajímal Nietzsche a teď čtu Thomase Manna. Němci mě celý život ovlivňovali. Kdysi mě oslovili, abych režíroval Wagnerův cyklus Prsten Nibelungů v Bayreuthu, ale nakonec se ukázalo, že nemají peníze, protože já měl příliš velké ambice. Vždycky jsem laškoval se starým dobrým Herr Wagnerem, a v Antikristovi jsme se zase tak trochu přiblížili malbám z období německého romantismu. A co teprve Sturm und Drang a všechno ostatní." 

Mezi tím vším, co následovalo skladatele Richarda Wagnera a filozofa Friedricha Nietzscheho, byl, jak víme, antisemitský Rakušan se slabostí pro germánský vrcholný romantismus a těžkopádný rytmus. 

Jen je nechte, ať se bojí 

"Ano, nacisté rozhodně dodržovali přesný rytmus. Ti kolem ničeho nechodili po špičkách. Vždycky jsem měl slabost pro nacistickou estetiku. Stuka zůstane v našem povědomí o tisíce let déle než britský Spitfire. Tak to vidím já. Britský Spitfire měl takové ty oblé tvary a byl opravdu krásný, ale Stuka, to bylo zjevení. Spousta prvků v nacistickém designu je úžasných. Oni mívali tak mocné nápady. Stuka byl bombardér, který dokázal sletět níž a svrhávat bomby s úchvatnou přesností. Zvláštním prvkem u Stuky bylo to, že jeho bomby byly vybaveny malou píšťalkou, což působí jako šokující cynismus, ale zároveň je to znakem uměleckého přebytku. Někdo si říkal: ‚Jak bychom z té bomby mohli udělat ještě větší zlo než už je?‘ Ty píšťalky měly nepřítele rozhodit. Zvuk té píšťalky byl děsivý. Mluvil jsem s několika dánskými elitními vojáky a ti mi řekli, že když se útočí na skupinu lidí třeba v Afghánistánu, tak první rány míří na břicha těch vpředu. Když vás někdo střelí do žaludku, tak to hrozně bolí. Takže ti, kteří dostanou kulku do břicha, začnou řvát bolestí, což ty ostatní vyděsí natolik, že ztratí koncentraci. Kdyby ti vpředu dostali kulku do hlavy, padli by k zemi a hotovo. Takže existuje pravidlo mířit první dvě rány na břicha a teprve ten zbytek na hlavy.“ 

I když se von Trier se svými myšlenkami týkajícími se nacistického designu a cynismu pohybuje na vnějším okraji světa „Melancholie“, je těžké tyto poznámky neaplikovat na jeho filmy. Byli bychom tak mimo, kdybychom prohlásili, že režisér střílí své publikum do břicha, když odhalí, že Antikrist je o Satanovi, který vládne Zemi, a že Země zanikne v Melancholii, čímž nás, publikum znervózní a roztěká, a tím pádem si z nás udělá snadný terč pro následující ránu do hlavy? 

"To nevím. Ale pravda je, že se tohoto principu rád držím. Takové principy mě silně oslovují. Už dřív jsem natočil několik nepříjemných scén, například ve filmu Tanec v temnotách, když mají pověsit Björk. Tam jsem využil poznatku, který jsem vysledoval ve spoustě amerických filmů, a to, že jakmile se ohlásí nepříjemná událost, je třeba ten stísněný pocit natahovat, co to jde.“V Melancholii se táhne po celý film,protože víme, že svět spěje neodvratně k záhubě. A také se to v posledním záběru stane. Takže diváci musí být trpěliví. Zatímco katastrofické filmy se odehrávají na těch nejděsivějších místech, ve stokách a podobně, tento příběh je zasazen do prostředí nádherného zámku. Vždycky jsem nenáviděl pohádky, protože se všechny povinně odehrávaly v nádherných zámcích. V pohádkách měla ta místa vždycky fungovat jako znázornění vnitřního světa a v tomto filmu to tak rozhodně je. Odehrává se na pohádkovém místě, ale já přitom doufám, že pod tím vším je i kus reality.“ 

Příště něco nemravnějšího.

Pohádkové zámky, Disney a golfová hřiště? Nic typického pro von Trierova témata - na rozdíl od nacistů a dalších extrémistických světonázorů. Ale snad právě proto se tak hodí do režisérova světa. Vždycky ho přitahovalo to, co ho zároveň odpuzovalo, zejména klišé v umění. Nejenže se snaží popíchnout diváky a podráždit nás svými filmy, on se snaží popíchnout i sám sebe. Tak to musí být. Jak sám uzavírá, s hlasem plným perverzní radosti a střízlivé rozmrzelosti: 

„Melancholia je ten nejméně nemravný film, jaký jsem kdy natočil. Ani jeden klitoris nedojde ustřihnutí - ono by se to tady dalo považovat za laciné gesto.“ 

Vytvořil tedy konečně mainstreamový film? 

"Dalo by se to tak říct. Ale rozhodně se tak nestalo na základě nějaké vědomé snahy. Skutečně, já jsem ten poslední člověk, který by měl posuzovat, jak bude obecenstvo vnímat nějaký film. Když jsme natočili Epidemic (1987, pozn.red.), byli jsme si jistí, že se nám penízky na konta jen pohrnou. Ale kolik lidí ten film vidělo během premiérového víkendu? Asi 137. Já nemůžu říct ani ň k tomu, jaký ohlas bude mít nějaký film u mainstreamového publika.“ 

V každém případě to dává smysl natočit šlehačkový mainstreamový film o konci světa. Syrový, experimentální snímek o konci světa by sám sebe víceméně zneutralizoval a vedl k předvídatelnému a nezajímavému závěru. 

"Naštěstí většinou reaguji sám na sebe, takže doufám, že příští film bude nemravnější,“ říká von Trier. Všechno nasvědčuje tomu, že se tak stane. "Mám úchvatné plány na velmi erotický film, protože kameraman mého posledního filmu Manuel Claro v jednu chvíli vyjádřil překvapivý předsudek. Naléhal, abych hlavně nespadl do té samé pasti, do jaké padají mnozí stárnoucí režiséři: že ženy v jejich filmech jsou čím dál mladší a čím dál nahatější. Nic víc jsem nepotřeboval slyšet. Připravuji se na ambiciózní projekt, nazvaný „Nymfomaniak“. Uvědomuji si, že nymfomanie není politicky korektní diagnóza a je mi jasné, že bude napadena už jen platnost názvu tohoto snímku. Ale jestli natočím film nazvaný „Nymfomaniak“ a povede se, tak skončím.“ 

To těžko.