Město bohů

Konec 60. let. Jedenáctiletý Buscapé žije na chudinském předměstí Ria de Janeira nazývaném Cidade de Deus. Jeho nejlepším kamarádem je stejně starý Dadinho, který žije v sousedství. Zatímco Buscapého začne fascinovat fotoaparát a představuje si, že by s ním mohl svázat svou budoucnost, Dadinho se přimyká k Cabeleirovi - šéfovi jednoho z místních gangů mladistvých, které se specializují na drobné loupeže a přepadávání náklaďáků. Násilná smrt, jejíž hrozba od narození provází všechny obyvatele čtvrti, však Cabeleiru dostihne dřív, než očekával...

70. léta. Buscapé váhá mezi počestným životem a drobnými kriminálními skutky. Dadinho je šéfem malého, agilního gangu a na svém kontě má už několik vražd. Víc než loupeže a přepadení se mu zalíbila možnost obchodovat s kokainem a marihuanou.
Počátek 80. let. Buscapé už má dost nebezpečného života za hranicí zákona a rozhodne se naplnit svůj sen: opustit čtvrť a věnovat se fotografování. Dadinho přijal jméno Zé Pequeno a patří k nejobávanějším drogovým bossům v celém Riu. Má bezvýhradnou podporu svých kompliců _ většinou jeho a Buscapéových kamarádů z dětství, kteří jsou ochotni za něj nasadit život v boji jak proti mimořádně agresivním dětským gangem, tak s Mané Galinhou, který Zé Pequenovi přísahal pomstu poté, co mu jeho kumpáni znásilnili přítelkyni. Buscapé se vrací do míst, která toužil opustit navždy, aby se stal zděšeným svědkem krvavé pouliční války mezi gangy a policií, v níž umírají ti, kteří byli kdysi jeho nejlepšími přáteli. Fotografie, které v ulicích pořídí, mu otevřou cestu k profesionální reportérské kariéře ...

Hlavním hrdinou dramatu Město bohů nejsou chlapci, kteří vyrůstali spolu, ale kteří se rozhodli naložit se svými životy zcela odlišným způsobem, ale jedno místo: nejstarší a nejnebezpečnější čtvrť brazilské metropole Ria de Janeira nazývaná Ciudad de Deus - Město bohů. Do slumů zvaných favelas, ve kterých už malí chlapci místo hraček dostávají zbraně a které se odjakživa řídí vlastními zákony a mají vlastní fascinující historii, je situován příběh přátelství, lásky a krvavé brutality. Vyprávění odehrávající se od konce 60. do počátku 80. let je inspirováno skutečnými událostmi, které sledujeme očima chudého černošského chlapce Buscapého. Ten v Ciudad de Deus vyrostl, ale rozhodne se změnit svůj život a vykoupit se z prostředí, jež ho formovalo, prostřednictvím fotoaparátu. Buscapé se z aktéra mění v zaujatého pozorovatele: svůj dospělý názor dokáže přetavit v uměleckou výpověď o světě chudoby těla i ducha, zla a nesmyslné krutosti, které lidskost a soucit degraduje na bezvýznamné položky děsivě pomíjivého života.

Snímek Fernanda Meirellese a jeho spolurežisérky Katii Lundové je volnou adaptací románu Paula Linse založeného na autorových osobních zkušenostech s rodnou čtvrtí a na jeho sociálních studiích svázaných s proměnami organizovaného zločinu na předměstích Ria de Janeira. V knize je postava Buscapého portrétem skutečné osoby, ve filmu se však vzorem pro tohoto hrdinu stal právě Lins.
Adaptace Linsovy knihy se ujal Braulio Mantovani, přesnější podobu však text získal teprve díky režisérům Mereillesovi a Lundové. Konečný výsledek je však dílem spolupráce profesionálů s improvizujícími neherci v autentických prostředích. Přípravy na natáčení trvající osm měsíců se zúčastnilo více než 110 dětí a mladistvých z různých částí Ria, kteří vesměs neměli žádné předchozí herecké zkušenosti.
Snímek Město bohů, který byl v létě 2001 natočen v koprodukci společností 02 Filmes a VideoFilmes během devíti týdnů, tak získal potřebný syrově dokumentární charakter. Právě ten mu ve spojení s výsostně uměleckou formou zajistil pozornost na domácí i mezinárodní scéně.

Spisovatel Paulo Lins strávil celých osm let sběrem materiálu - rozhovory a sbíráním a tříděním dat a faktů. Na konci jeho úsilí byl bestseller mapující nedávnou historii drogové scény Ria de Janeira, který se setkal s vřelým přijetím u odborné kritiky i u čtenářů. Když Braulio Mantovani v roce 1999 přijal nabídku Linsovo rozměrné dílo přetavit do podoby filmového scénáře, stanul před téměř neproveditelným úkolem: na 550 stranách se střetl se stovkou kratších i delších skutečných příběhů, v nichž se objevovalo 259 postav.

Vybrat z knihy to nejzajímavější, aniž by porušil její charakter a sled historických událostí, zjednodušit děj a soustředit se na nejdůležitější problémy prostřednictvím dvojice hlavních postav Mantovanimu pomohl režisér Fernando Mereilles. Projektu se během textové přípravy dostalo podpory i od Sundance Rio Film Laboratory i od Motion Picture Association a Writers Guild of America, jejichž cenu scénář získal.
Mereilles od počátku spolupracoval s Katiou Lundovou. Společně režírovali krátký, tématicky i stylově obdobný snímek Palace II (Golden Gate), který byl úspěšnou krátkometrážní zkouškou na připravovaný celovečerní projekt. Lundová chtěla s Paulem Linsem udělat rozhovor už v roce 1997, kdy s Joaem Sallesem natáčela film o válce mezi policií a drogovými dealery. Úkolem Katii Lundové se stalo jednak pomoci kolegům s komentářem a některými dalšími problémy ve scénáři, jednak se podílet na výběru hlavních představitelů a na práci s nimi. Šestičlenný štáb (v němž byli zastoupeni filmaři i pracovníci kulturního střediska Fundicao Progresso) na předměstích Ria - Cidade de Deus, Rocinha, Cantagalo, Chapéu Mangueira, Vidigal, Dona Marta a dalších natočil na video rozhovory se 2000 kandidáty, z nichž pak Mereilles s Lundovou vybrali 200 chlapců a mladíků. Ti se zúčastnili workshopu, který nazvali Nós do Cinema/We from the Movies a kterým prošli pod vedením profesionálního herce Gutiho Fragy z divadelní skupiny ve Favela Vidigal. Vybraní chlapci potom na konkrétních scénách dál pracovali s dalším hereckým "trenérem" - Fatimou Toledoovou. Zkušená profesionálka dohlížela na to, aby si neherci instinktivně cítící předměstský slang i touhy a sny svých postav vštípili základy herecké improvizace. Situace, kdy by se naturščici učili scénář a dialogy nazpaměť, nesměla nikdy nastat: během natáčení vládla uvolněnost a spontaneita. Výsledkem je kromě fascinující filmu i skutečnost, že starší chlapce práce na filmu stmelila natolik, že se začali o víkendech scházet i po skončení natáčení.
Práce s neherci v ulicích, které nejsou ani ve dne nikdy docela bezpečné, vyžadovala maximální nasazení od všech profesionálů ve štábu. Kameraman Cesar Charlone potvrzuje, že natáčení bylo mnohem obtížnější, než kdyby šlo o hraný film či dokument. Dětští představitelé měli chápat natáčení jako hru, ti starší se však museli do jisté míry podřizovat pokynům režiséra a zároveň se chovat autenticky. Charlone v úzké spolupráci se zvukařem museli do značné míry předvídat jejich pohyby a reakce a zároveň citlivě vnímat všechny možnosti, které nabízelo autentické prostředí.
Kameraman si spolupráci s režisérem Mereillesem a Katiou Lundovou vyzkoušel už během natáčení krátkého filmu Palace II (Golden Gate). Zde otestovali 8 typů filmu (35mm i 16 mm) a nejrůznější způsoby svícení a filtrů dotvářejících stylistiku improvizovaného natáčení. Nakonec se pro potřeby chystaného celovečerního snímku osvědčilo natáčení na filmový materiál, který byl v laboratořích přepsán na video a odtud zpět na film, čímž byl položen základ výsledného syrově "nekvalitního" obrazu. Součástí postprodukce byly i dodatečné digitální úpravy materiálu (barevnost, světelnost, rychlost a samozřejmě střih některých scén). Stylově se autoři rozhodli inspirovat právě kinematografickými obdobími, která dávala svobodu kameře - italským neorealismem i slavnou brazilskou Cinema Novo.
Tři časová období přitom podléhala odlišné obrazové stylizaci ("naivní" 60. léta, éra hippies v 70. letech a heavymetalový styl v 80. letech). Na střihači Danielovi Rezendem, pro kterého se Město bohů stalo celovečerním profesionálním debutem, potom ležela zodpovědnost za naplnění vize, kterou režisér Mereilles s Lundovou celou dobu nosili především ve svých hlavách. Rezende dokázal ve filmu využít svých zkušeností z reklam, klipů a krátkých videosnímků. Důsledně přitom dbal především o to, aby v jediný celek propojil materiál koncipovaný jako tři vizuálně odlišné filmy. V rámci celku potom mohl pracovat s vnitřním rytmem vyprávění a dodat mu potřebnou dynamickou naléhavost.
Autoři hudby Antonio Pinto a Ed Cortes se soustředili na nenápadné postižení proměn brazilského kulturního klimatu prostřednictvím typických skladeb z období 60.-70. let. Dali tak energicky zaznít dobovým domácím hitům samby a amerického funky a disca. Protože vyprávění se odehrává v průběhu přibližně patnácti let, v rolích hrdinů se vystřídali různí představitelé. Především pro starší z nich znamenalo natáčení jakousi sociální výpomoc, která jim umožnila směřovat své životy jinam než tragičtí hrdinové, které si zahráli. To platí pro osmnáctiletého Alexandra Rodriguese, který ztvárnil dospělého Buscapého a kterého do projektu zaangažovala jeho učitelka, stejně jako pro Leandra Firmina La Horu, jenž se ujal role Dadinha ve starším věku. Devatenáctiletý Jonathan, který hraje roli energického mladého zločince Cabeleiry, měl na rozdíl od nich herecké zkušenosti: pět let hrál divadlo se sdružením Nós Morro a s Katiou Lundovou spolupracoval na klipu skupiny Rappa a krátkém filmu A Ninha Alma. Zahrál si i v jejím a Mereillesově vysoce ceněném krátkém filmu Palace II (Golden Gate).
Dalším členem divadelního sdružení Nós do Morro je představitel Beneho - Phelipe Haagensen. Jiným mladým divadelníkem, kterého Mereilles a Lundovou ve svém filmu objevili, je představitel Carrota - Matheus Natchergalle, který úspěšně pokračuje v herecké kariéře filmem O Auto da Compadecida.
I pro tyto zkušenější protagonisty však natáčení znamenalo dobrodružství, které podle jejich shodných tvrzení ovlivní jejich příští život.

Fernando Mereilles
(režie)
Narodil se v roce 1955 v Sao Paulu, kde se svou rodinou dodnes žije. Už během studií architektury na tamní univerzitě se se skupinou přátel začal zabývat experimentálními videosnímky a založil s nimi nezávislou produkční společnost Olhar Electronico. Jejich práci se brzy dostalo zájmu odborníků a získala řadu domácích ocenění. V 80. letech se prosadil v brazilské televizi jako producent pořadů určených především mladému publiku (TV MIX, Ra Tim Bum). Na sklonku 80. let se začal angažovat jako režisér reklamních spotů a v průběhu následujícího desetiletí se v tomto oboru dostal mezi brazilskou profesionální špičku. Na počátku 90. let založil s Paulem Morellim a Andreou Barataovou produkční společnost 02 Filmes.
V roce 2000 přesídlil do Ria de Janeira a pustil se s Katiou Lundovou do příprav svého celovečerního debutu - filmu Město bohů. Nejdůležitější se ukázalo být natočení krátkého filmu Palace II (Golden Gate), který v roce 20012 získal řadu ocenění (např. v kategorii krátkých snímků zvítězil na mezinárodních festivalech v Berlíně, americkém Aspenu či severoirském Foyle).