Knihy pro mládež jsou artiklem, kterému se na trhu velmi dobře daří. Pokud se navíc předlohu (nejlépe kvalitní) podaří dobře adaptovat a prohnat Hollywoodskou produkční mašinérií, je úspěch téměř zaručený. O ovacích, jakým se těší například obrýlený Harry Potter, se však filmovému „Městu Ember“ režiséra Kenana, může jen zdát.  
 
Země se ocitla na pokraji katastrofy, a proto se vědecká elita rozhodla vytvořit podzemní město Ember, ve kterém se má lidstvo pokusit přežít následujících krizových 200 let. Po této době mají obyvatelé opustit podzemí a za pomoci instrukcí, uložených v kovové skříňce, se dostat zpět na povrch. Tento návod je však v průběhu času ztracen a životnost města se krátí, ačkoliv se starosta města Cole (Bill Murray) snaží tvářit, že je vše v pořádku. Výpadky Generátoru, který udržuje celé město při životě, se však stupňují, a mladý Doon Harrow (Harry Treadaway) si uvědomuje, že osud Emberu visí na vlásku. Rozhodne se tedy dostat za každou cenu do tajuplné hlavní rozvodny a zjistit, kde je problém. Na své cestě by ovšem daleko nedošel bez narkoleptického potrubáře Sula (Martina Landau), kamarádky a nálezkyně ztracené skříňky Liny Mayfleet (Saoirse Ronan), a v neposlední řadě rad svého otce Lorise (Tim Robbins). Dobrodružná cesta za záchranou města Ember však nevede napříč jabloňovou alejí, ale skrze tajuplné kanalizační tunely, ve kterých číhá nebezpečí…  
 
Americká autorka Jeanne DuPrau se ve svých téměř šedesáti letech rozhodla vrhnout do psaní rozsáhlých dobrodružných románů pro děti. Tak vznikla velmi úspěšná kniha „Město Ember“, oceněna roku 2006 literární cenou Marka Twaina, která odstartovala celou „Ember“ sérii. Netradiční počin, umísťující dobrodružství dvou odvážných mladých hrdinů do atmosféry požehnané duchem Julese Vernea a nádechem postapokalyptična, zaujal dětské čtenáře po celém světě. A nejen ty. Fascinace knihami Ember dovedla producenty Toma Hankse a Garyho Goetzmana k najmutí režiséra Gila Kenana, který dostal za úkol převést první příběh z podzemního města na filmová plátna.  
 
Hned v několika úvodních momentech filmu se může zdát, že vybrali dobře - film dýchá atmosférou knihy, na čemž mají největší podíl skvělé kulisy prorezlého ocelového města v rozpadu, v jehož útrobách bije dohasínající kolos jménem Generátor. Prostředí je načichlé nejen odkazem Verneovek a steampunku, ale i posypané jemnými „postapo“ ozdůbkami. Dobře zafungují i počítačové animace (stárnoucí ruce starostů Emberu a posun skříňky v čase). V tu dobu vlastně ještě ani nevadí, že nevíme, co se se Zemí stalo, a proč jsou lidé nuceni žít v podzemních prostorách.  
 
Škoda, že slušný rozjezd se Kenanovi nepodařilo udržet po celých 95 minut. Nezodpovězených otázek s postupem času přibývá, objevují se zvraty a spojky, které příliš nepřekvapí (naštěstí ani neotráví), křečovité vtípky, a co je nejhorší, nesmysly, kterých si všimne i jen trochu odrostlejší divák. Názornými příklady může být papír, vytažený z úst dvouletého děcka, který vůbec není rozmáčený, rozžvýkaný, ale pěkně čitelný, nebo moment, kdy z povrchu zemského shlížíme dolů na Ember, ve kterém však nikdy nikdo (ani v období totální tmy v důsledku výpadků proudu) nezahlédl sluneční paprsek. Tato negativa, společně se zbytečnostmi (jak přesně slouží příběhu obří včela, nebo kusadlo gigantického roháče?) tak bohužel ničí jinak pěknou náladu filmu. Nejvíce se to projeví v nijakém konci, který vytváří dojem „spíchnutí horkou jehlou“ (a to nejen proto, že se nedozvíme, co se stalo za 200 let se Zemí, za čímž lze tušit marketingový tah naznačující snahu pokračovat v adaptacích příběhů z Emberu), neboť od okamžiku nasednutí ústřední trojice do loděk plujeme namísto velkému finále vstříc zmatené nudě v očekávání silného závěru, který ovšem nepřijde. Asi i proto scénáristka Caroline Thompson povolala na pomoc Osud, který bezpečně dopravil Doonovu zprávu otci, jakkoliv odfláknutým řešením se to může zdát.  
 
Při tak dlouhém výčtu negativ je jednomu je až líto, kolik skvěle využitelného potenciálu bylo zasypáno hromadou chyb. A to zbývá ještě jedna rána do vazu, a to jsou různé „úkoly“, které musí hrdinové splnit – zastavit vodní kolo, které se však zasekne, a tak je potřeba použít předmětu, získaného předtím…počítačovým hráčům už jistě svítá. Přesně na tomto, ovšem daleko promyšlenějším principu (jít tam a tam, získat to a to a později to použít, aby se člověk dostal dál) funguje celý jeden žánr počítačových her, a tak se někdy vtírá pocit, že sledujeme zfilmovanou adventuru. K tomu přidejte postapokalyptickou atmosféru, uberte na pohádkovosti, vyměňte dva dětské hrdiny za jednoho dospělého, město Ember přejmenujte na „vault“, a ke hře „Fallout“ zbývá už jen krůček. Na druhou stranu i tady se dají najít dobré nápady – rozkastování obyvatel Emberu, světla na přilbách, která se musí zapnout do sítě…to ale přichází spíše z knižní předlohy, nežli ze scénáře.  
 
Ale dost už o ději, podívejme se i na jiné stránky filmu, které jsou v podstatě kladné. Kulisy, atmosféru a výpravu jsme již vychválili, určitě si zaslouží ocenit i kostýmy, kamera, hudba a některé počítačové efekty. A co herecké výkony? Žádné extrémy se nekonají. Dětští herci si drží standard, Harry Treadaway funguje, rozhýbaná Saoirse Ronan rovněž, Bill Murray předvádí své tradiční grimasy (jedna z mála alespoň trochu úsměvných věcí ve filmu) a ani Tim Robbins neurazí. Nejvíc ale zaujme bláznivý spáč Sul v podání vynikajícího Martina Landaua.  
 
Body za silnou zápletku, dílčí nápady a kvalitní rozjezd filmu však bohužel propadávají dírami ve scénáři, které výše zmíněné klady nezahladí. Z námětu „Města Ember“ se dalo vyždímat něco mnohem lepšího, dost možná nadprůměrného - škoda, že se to nezdařilo a namísto dalšího kultu v oblasti dobrodružných filmů pro mládež se tak v kinech setkáme s průměrem. Tak snad příště, paní DuPrau…