Michael Jackson's This Is It

This Is It. Je to tu. Ale také „je po všem“. Michael Jackson to vše dokázal vystihnout třemi slovy. Jedinou dvojznačnou větou slíbil Jackson vše - famózní rozloučení, nový začátek a vzrušující návrat k formě, která nabídne pocit kompletnosti, ne-li dokonce konečnosti. Šlo o větu, která pro Jacksona znamenala mnohé: nešlo pouze o povel k nástupu na jeviště, šlo o povel k mobilizaci světa, o požadavek probuzení lásky ve světe.

Ve světle tragické a nečekané smrti Michaela Jacksona ve věku pouhých padesáti let získaly ale tato tři slova velice hořký podtext, který se nesl celým světem. Najednou se zdálo, že tento slogan symbolizuje prázdný slib vpravdě globální události, ke které následkem osudového běhu dějin nikdy nedojde. Michaelovy děti, rodina a nejbližší společníci přišli o otce, bratra, syna a přítele. My ostatní jsme ztratili kulturní ikonu, populární legendu, a dost možná i krále.

Pro miliony z nás, na které silně působila hudba, kterou Michael Jackson za těch padesát let šířil, byly ironické okolnosti jeho odchodu ještě mnohem smutnější. Koneckonců, byli jsme tak daleko a přitom tak blízko poznání, kam nás Michael Jackson hodlá příště zavést. S jeho náhlou smrtí se zdálo, že jeho posledním uměleckým vyjádřením bude jeden obrovský krok, jeden poslední moonwalk - který nikdo z nás nikdy nespatří.

This Is It původně mělo sloužit jako název celé série koncertů - deseti, v prvopočátku, ale pro obrovský zájem byl záhy jejich počet zvýšen na padesát zcela vyprodaných koncertů. Během tiskové konference 5. března Michael Jackson svá chystaná vystoupení oficiálně oznámil před tisícovkami fanoušků a stovkami členů mezinárodních médií.

„Chci říct, že tohle budou moje poslední vystoupení,“ vysvětlil toho dne Jackson světovým médiím. „Když říkám 'je po všem', tak to opravdu myslím doslova. Jde o poslední koncerty.“ Netrpělivě očekávané koncerty měly proběhnout v londýnské O2 Aréně v období od července 2009 do března 2010. Poté, jen několik týdnů před tím, než nám měl předvést svůj závěrečný triumf, přišla šokující zpráva o tom, že Jackson zemřel na následky zástavy srdce jen několik hodin po zkouškách na jeho chystané londýnské koncerty. Najednou se zdálo, že k Michaelovu triumfálnímu návratu nedojde. A že - jak se zdálo - je po všem.

Po světě v médiích i v soukromí proběhla celá řada rozhovorů a vzpomínek s těmi, kteří Michaela znali nejlépe ze všech - s jeho přáteli a s hudebními legendami, se kterými spolupracoval. Ze všech těchto rozhovorů byla jasně patrná nehynoucí láska, kterou dotyční ke svému příteli cítili, a také nevšední úcta, kterou k němu jako ke kolegovi a příteli cítili.

„Michael byl jedním z těch umělců, kteří nás po celou svou kariéru nepřestali překvapovat,“ svěřil se v jednom z rozhovorů Smokey Robinson, který se s Jacksonem setkával od dětství. „Nebylo možné vysvětlit, jak ten malý kluk dokázal zpívat písně, které zpíval, stylem, jako by všechno to, o čem zpívá, doopravdy prožil. Michael Jackson byl - a stále je - fenomén, a je naprosto ojedinělý. Udivoval mne tehdy a udivuje mne i nyní.“

Teď ale Michael Jackson dostává způsobem, jaký nemohl předvídat, posmrtně šanci podělit se přece jen o své poslední rozloučení s hudebním světem. Je nám předkládáno několik hodin jeho posledních neveřejných vystoupení a zkoušek. A tentokrát nám není dovoleno jen pasivně pozorovat magii, kterou tvoří na jevišti, ale můžeme nahlédnout i na to, jak kouzelník své triky chystá.

Je to vlastně poměrně ironické. Michael Jackson strávil většinu svého života pod stálým dohledem objektivů kamer a fotoaparátů. Řada věcí z těch, které zaznamenaly, mu nějakým způsobem ublížila - někdy zcela záměrně, někdy nechtěně. A přesto je nyní pro nás obrovským štěstím, že právě kamery přihlížely i jeho přípravám na vystoupení ze série This Is It. Díky jeho příteli a spolupracovníkovi Kennymu Ortegovi se teď s námi Michael může podělit o pohled do zákulisí tvůrčího génia, kterým byl.

Příběh Michaela Jacksona je legendární. Jde o pozoruhodný příběh sourozenců z městečka Gary v Indianě, kteří se stali hvězdami. A Michael se posléze vydal na sólovou dráhu, aby se stal nejslavnějším zpěvákem na světě.

This Is It ale není jakousi posmrtnou pohádkou, ani nejde o zpracování zásadních okamžiků jeho slavného a kontroverzního života. This Is It je naštěstí mnohem hodnotnější film. Kenny Ortega nám tu předkládá působivý, intimní a dojemný portrét vyspělého umělce. Ačkoliv jsme Michaela Jacksona za celé ty roky viděli mnohokrát, nikdy jsme ho ještě neviděli takto. This Is It nabízí dokonale transparentní pohled na tvůrčí procesy vzniku posledního ohlášeného vystoupení Michaela Jacksona. Film velice poutavým způsobem zavádí diváka do zákulisí příprav, kde může sledovat, jak tento umělec během svých posledních dní života připravuje vystoupení, které mohlo dost možná být jeho posledním zásadním projevem jakožto koncertního umělce. This Is It nám neposkytuje šanci vidět výsledný produkt, ale jde o fascinující příležitost poprvé spatřit, jak tento produkt vznikal. Výsledkem je, že tu vidíme mnohem sebevědomějšího a sebejistějšího umělce, než jsme mohli očekávat jen kvůli tomu, za jak komplikovanou osobnost byl Jackson v průběhu let právem či neprávem považován.

This Is It je fascinující právě tím, že můžeme pozorovat, jak Michael Jackson s postupem času dotváří a cizeluje svůj vysněný koncert. Ortegovi se tu nějakým způsobem z materiálu, který nikdy nebyl pro takovéto účely zamýšlen, podařilo vytvořit pozoruhodně souvislý projekt, který uctívá památku jeho zesnulého přítele. Několikrát si během zkoušek musí Jackson připomínat, že není třeba dávat ze sebe na zkouškách bez publika naprosté maximum coby zpěvák či tanečník, ale nakonec se tomu zkrátka nedokáže ubránit a je jednoduše ohromující.

Skladby, které jsou ve filmu zastoupeny, nás provádějí celou jeho životní kariérou. Sledujeme Jacksona, jak zpočátku velice improvizovaně zpívá několikero hitů skupiny Jackson 5, které ho proslavily a upozornily na jeho umění - I Want You Back, The Love You Save a I'll Be There. Když je dozpívá, velice dojemně děkuje členům své rodiny, tedy lidem, kteří ho znali ještě před tím, než se stal slavným a bohatým.

Slyšet můžeme celou řadu hitů z období alb Thriller a Bad, během kterých Michael Jackson začínal lámat všemožné rekordy a zcela změnil podobu populární hudby. V některých případech je ale máme šanci slyšet zcela jinak, jako například Human Nature, s minimalistickým doprovodem, který dává vyniknout jeho jedinečným pěveckým kvalitám. Současně tu ale můžeme slyšet i některé z jeho posledních úspěšných skladeb. Ostatně například Earth Song z alba HIStory, která se zabývá sociálními a ekologickými tématy, působí jako podstata celého projektu This Is It, který Jacksonovi poskytoval šanci vyjádřit se k zásadnějším a důležitějším věcem. Po Jacksonově smrti vystoupila celé řada významných umělců, aby vyjádřili svůj obdiv k jeho dílu - nejen jeho vrstevníci, ale i celá řada současných nejoblíbenějších umělců, které Jackson svou tvorbou inspiroval. „Byl naprosto nepopsatelný,“ řekla o Jacksonovi Beyonce. „Byl tím, kým bychom my všichni chtěli být. Navždy bude králem popu.“

Pro Justina Timberlakea byl Jackson jakýmsi obecným vzorem. „Přišli jsme o skutečného génia a o opravdového krále nejen populární hudby, ale hudby vůbec,“ řekl Timberlake. „Byl inspirací pro několik generací a navždy si budu cenit chvil, které jsem s ním na jevišti prožil, stejně jako všech věcí, které jsem se od něj o hudbě dozvěděl, a také času, který jsme spolu strávili.“

Vliv Michaela Jacksona ale zasahoval i za hranice světa hudby. Martin Scorsese, který režíroval jeho klip Bad, vzpomínal na jeho „dokonalou koordinaci pohybů.“ Steven Spielberg vyjádřil svůj obdiv k Jacksonovi následovně: „Stejně jako nikdy nebude existovat další Fred Astaire nebo Chuck Berry nebo Elvis Presley, nebude existovat ani nikdo, kdo by se mohl srovnávat s Michaelem Jacksonem. Jeho talent, jeho úžasnost a jeho tajemnost z něj činí skutečnou legendu.“

5. března 2009 se svět probudil s novinou, že Michael Jackson, král popu, který už více než deset let nevystupoval, se plánuje vrátit na jeviště. Jak již bylo zmíněno, sám Jackson prohlásil, že se jedná o zcela jednoznačně poslední vystoupení, poslední završení skvělé kariéry. Původně oznámených deset koncertů, později rozšířených na rekordních padesát, bylo vyprodaných v řádu hodin. Na koncerty ze série This Is It si do Londýna koupil vstupenku více než milion lidí.

Než se ale mohly odehrát, byl svět šokován ještě jednou: jen několik hodin po poslední zkoušce v Los Angeles 25. června 2009 Michael Jackson zemřel. Jeho spolupracovníci, kteří se na přípravách koncertů podíleli, hledali způsob, jak uctít památku svého vzoru, učitele a přítele, a odpověď nalezli v pracovních záznamech, které byly během příprav pořizovány. Výsledkem je snímek Michael Jackson's THIS IS IT.

Jackson byl takovou legendou, že se na konkurz pro jeho turné přihlásilo více než pět tisíc tanečníků - jen jedenáct z nich si pro tyto koncerty sám vybral. Ve filmu tito a další jeho spolupracovníci vysvětlují, proč pro ně spolupráce s Michaelem Jacksonem tolik znamenala: jak často se vám poštěstí spolupracovat s géniem, s mužem, který stál za vaším rozhodnutím začít zpívat, tančit, být tím, kým jste? Když se taková příležitost objeví, neváháte.

Úkolu přetvořit tyto dlouhé hodiny záznamů do podoby celovečerního filmu se ujal režisér Kenny Ortega, Jacksonův dlouholetý tvůrčí partner a režisér samotného koncertního turné. Ačkoliv nebyly koncerty nikdy realizovány, Ortega měl dojem, že přípravy na ně skončily v takové fázi, že mohl světu předložit Jacksonův poslední dárek jeho fanouškům: ne koncert samotný, ale vizi toho, co chystali a co se snažili na londýnském pódiu prezentovat.

Výsledkem tedy není koncert samotný - ten nikdy nikdo z nás neuvidí. Ačkoliv nic nemůže nahradit požitek z živého vystoupení Michaela Jacksona, film nám nabízí něco stálého: pohled do kreativní mysli jednoho z největších umělců všech dob.

„Mluvím o tom filmu jako o hudební mozaice,“ svěřuje se na otázku, jaký tedy tento film vlastně je, režisér Kenny Ortega. „Je to skutečně koncert, který nikdo nikdy neuvidí. Tehdy jsme neměli ani ponětí, že ve výsledku natáčíme film - prostě jsme chystali koncertní turné. Náš film je tedy něco jako vstupenka do zákulisí, soukromý pohled do světa, který by jinak nikdo neviděl, náhled na tvůrčí procesy při vzniku Michaelova posledního vystoupení.

Když jsem se ujal jeho režie, zavolal jsem přátelům - těm, kteří znají různé žánry, dokumenty a filmy z koncertů. Chtěl jsem jejich rady. Zajímalo mě, zda existuje nějaký jiný snímek, na který bych se mohl podívat a inspirovat se jím. A ukázalo se, že žádný podobný film prostě neexistuje.“

„Až fanoušci zhlédnou Michael Jackson's THIS IS IT, na krátkou chvíli se jim Michael vrátí,“ domnívá se Travis Payne, choreograf vystoupení. „Myslím, že proto je pro nás ten film tak jedinečný - když se na něj díváte, máte pocit, že tam doopravdy jste. Lidé chtějí oslavovat jeho hudbu, jeho nápady, jeho genialitu a umění, a právě to v tomhle filmu uvidí.“

„Na těchto záběrech je ojedinělé to, že je tu Michael tak otevřený a svobodný,“ míní Randy Phillips, producent koncertního turné i filmu samotného. „Od tiskové konference, která proběhla 5. března, až do 25. června, kdy Michael zemřel, jsme měli k dispozici tým tří lidí s HD kamerami. Nemáme k dispozici žádné srovnatelné záběry ze života například Elvise Presleyho nebo Franka Sinatry, ale máme tenhle syrový, nepřikrášlený dokument o práci Michaela Jacksona.“

Na otázku, proč se rozhodl tento snímek režírovat, odpovídá Kenny Ortega následovně: „Byla to moje zodpovědnost. Kdo jiný by to mohl udělat? Byl jsem u toho a měl jsem dojem, že jsem schopen obhájit myšlenky a integritu jeho posledního koncertního vystoupení.

Skutečným důvodem, proč to pro mne bylo tak důležité, ale bylo to, že jsem slýchal všude kolem sebe dotazy těch, kteří si koupili vstupenky, na to, jaký ten koncert měl vlastně být. Chtěl jsem se pokusit vytvořit jim dle svého nejlepšího svědomí představu o tom, po čem Michael v případě turné This Is It toužil a snil.“

Na základě toho se samozřejmě asi sama nabízí otázka, co si tedy podle něj Michael od koncertů sliboval. „Chtěl poděkovat fanouškům tím, že jim nabídne ještě jednu možnost vidět ho živě na jevišti. Miloval své fanoušky - řekl by, že to byli ti nejvěrnější fanoušci na světě. Kromě toho se velice vážně zajímal o zdraví a budoucnost naší planety - měl dojem, že vzkazy, které ve svých písních předává, jsou ještě důležitější než kdy jindy. Kromě toho se chtěl o svou práci poděli se svými dětmi, které už teď byly dost staré na to, aby ocenily, co dělal. To všechno ve filmu je - všechny tyhle vzkazy tu máme.“

Pro Michaela Jacksona bylo ale očividně přinejmenším stejně důležité to, jak tyto myšlenky předat. „No, rád posouval hranice,“ přitaká Kenny Ortega. „Nechtěl jen znovuoživit původní myšlenky, ale chtěl přijít i s novými nápady, které mu umožňovala současná technologie. V tomto případě jsme mohli využít modernějších technologií v oboru obrazové, zvukové i osvětlovací techniky, lepších kostýmů i lepších pyrotechnických efektů. Takže jakmile jsme se na nějakou skladbu zaměřili, naše první otázka zněla 'můžeme to nějak vylepšit?', protože jsem věděl, že Michael by se s tím původním jen tak nespokojil. Ale nejúžasnější je, že ať už to vše na jevišti bylo sebepůsobivější a sebehlasitější, dokázal zařídit, aby to působilo jen jako pouhé rozšíření jeho osobnosti. Nikdy jste na něj nezapomněli - mohli jste vytvářet působivé vizuální efekty či další věci, ale v centru toho všeho stál neustále Michael.“

Jak vlastně nápad na takové koncertní turné vznikl? „Měl jsem to štěstí, že jsem byl Michaelovým promotérem,“ popisuje situaci Randy Phillips. „Na počátku jsem mu navrhl, že bychom s ním rádi spolupracovali na sérii koncertů v O2 Areně, kterou provozuje naše společnost. A Michael nás odmítl. Tím se začal dvouletý proces, během kterého jsme se ho snažili přemluvit. Nakonec souhlasil s padesáti koncerty a staly se z nich JEHO koncerty. Toho večera při posledních zkouškách v L.A., těsně před jeho smrtí, jsem byl unesen - sledoval jsem ho, jak na jevišti tančí a zpívá, a měl jsem doslova husí kůži. A když jsme odcházeli k autům, položil mi ruku na rameno a poděkoval mi, že jsem ho dovedl tak daleko a prohlásil, že odsud to už zvládne sám.“

Nelehkým úkolem byl pro Michaela Jacksona samozřejmě také výběr písní. Nakonec se rozhodl ho svěřit těm, o které mu šlo především. „Ve svém tiskovém prohlášení řekl, že hodlá zpívat písně, které jeho fanoušci chtějí slyšet. Udělal na internetu anketu, na kterou mu odpověděly miliony lidí,“ líčí Kenny Ortega.

„Michael udělal tabulku, ve které byly vidět nejpopulárnější písně jeho fanoušků,“ vzpomíná Travis Payne. „Velice nám to usnadnilo rozhodování o tom, které z nich bychom vůbec měli zvažovat. Nakonec nebyl čas na nazkoušení a zazpívání každé skladby, ale snažili jsme se co nejvíce o to, aby určujícím prvkem koncertů bylo přání fanoušků - chtěli jsme jim poskytnout koncert, který by měli opravdu rádi.“

„Naše volby skladeb se neustále měnily,“ dodává k tomu Ortega. „Michael například řekl: 'Necháme tu Stranger in Moscow, protože jednoho večera bych ji mohl chtít zazpívat, a Smile, někdy bych třeba mohl chtít zazpívat tu. Mám rád Will You Be There, ale pokud ji tam dáme, nebudeme se opakovat? Rozhodně ale chci Earth Song.' Takže to byl vylučovací proces a Michael měl poslední slovo. A kapela nazkoušela všechno. Skutečně byli schopní kdykoliv zahrát kteroukoliv z jeho písní. Bylo to úžasné - museli se snad naučit všechny skladby ze všech jeho desek a umět je, i poté, co jsme skončili na nějakých 22 jistých.“

Tvůrci filmu vzpomínají také na to, jaké to bylo, spolupracovat s takovou osobností, jakou Michael Jackson bezesporu byl. „Říkal tomu 'tvůrčí souboj'. Obvykle jsme jen rozvíjeli své názory a upozorňovali jeden druhého na změny, jak se situace vyvíjela. Ale čas od času chtěl Michael jednu věc a já jinou a prostě jsme spolu nesouhlasili. Dohadovali jsme se o tom a nedali si pokoj. Jednou za námi dokonce přišel Travis s tím, že bychom toho mohli nechat. Michael se na něj udiveně podíval a říká 'Proč? O nic přece nejde. To je jenom tvůrčí souboj - jsem z toho nadšený.' A skutečně byl. Jedním z důvodů, proč se nám spolu tak dobře spolupracovalo, bylo to, že jsme neměli strach jeden s druhým nesouhlasit. Ale pochopitelně byl on vždy architektem a my jsme byli jeho dělníky. Ty nejlepší nápady pocházely vždycky od něj.“

Rozhodování o tom, co do filmu zařadit a co ne, bylo zcela pochopitelně velice těžké. K dispozici byla obrovská spousta materiálu, ze kterého bylo potřeba vybrat to skutečně klíčové, co by samotného Jacksona co nejlépe charakterizovalo. „Každý den, když jsem se ráno vzbudil, jsem požádal Michaela, aby byl se mnou. Aby na mě dohlížel. A myslel jsem také na fanoušky - co by asi chtěli vidět? Jak tenhle film mohu z jejich pohledu zlepšit?“ popisuje tento proces Kenny Ortega.

„Měli jsme obrovskou spoustu materiálu - nemám ani ponětí, kolik hodin ho bylo,“ pokračuje. „Slyšel jsem dost odlišná čísla. Ale bylo ho hodně. A nebyl to jenom Michael - něco z toho byly záběry do zákulisí, stavění kulis, kostyméři, rozhovory s tanečníky, zpěváky a členy kapely. Byl jsem vlastně docela překvapený tím, kolik toho máme.

Naším cílem bylo vyrobit film, který by poskytl divákovi představu o tom, jak mělo finální vystoupení vypadat. Takže abychom toho docílili, tak jsme občas byli nuceni sestříhat dvě nebo tři různá Michaelova vystoupení do jednoho. Někdy ho naopak uvidíte během jediné zkoušky. Pracovali jsme na některých věcech, které se do filmu nedostaly - stále jsme ještě leccos dodělávali, stále jsme měli nerealizované koncepty. Ale tenhle film vám poměrně jasně naznačí, jaké by asi turné This Is It bylo.“

Ortega se ke spolupráci s Michaelem Jacksonem dostal za poměrně zábavných okolností. Navíc to nebylo poprvé, kdy se spolu setkali, ačkoliv si to Jackson pochopitelně nepamatoval. „Někdy koncem osmdesátých let mi zavolal domů. Byla u nás zrovna moje neteř Jennifer a zvedla to ona - křičela na mě přes celý dům 'Někdo tě shání a tvrdí, že je Michael Jackson.' Zvedl jsem telefon, říkám 'Haló?' a slyším Michaelův hlas: 'Kenny?' Říkám mu 'Proboha, Michaele, moc se omlouvám,' a on naprosto nevzrušeně opáčil, že si z toho nemám nic dělat, že se mu to stává skoro pořád. A byl ohromně milý - prostě jen řekl, že by se mnou rád spolupracoval a jestli bychom se mohli sejít a zkusit probrat pár nápadů.

Je to legrační, ale my jsme se už předtím jednou viděli, když jsem byl já sám malý chlapec. Účinkoval jsem v muzikálu v kalifornském Circle Star Theatre v San Carlos, a Michael se svými bratry - Jackson 5 - byli na turné a vystupovali tam také. Viděl jsem ho v zákulisí a byl jsem příliš stydlivý, než abych něco řekl, ale stál jsem tam a díval jsem se na něj. Michael se na mě široce usmál a povídá 'Ahoj, kdopak jsi? Já jsem Michael.' Muselo mu být sedm nebo osm let, ale pamatuji se, jak přátelský byl.“

„Tančím už od svých osmi let a pochopitelně mě inspirovalo všechno to, co dělal Michael Jackson,“ vzpomíná na své začátky s ním Travis Payne. „Takže poté, co jsem s ním měl tu čest nějakou dobu tančit, jsem dostal šanci pracovat s ním na choreografii k Dangerous na American Music Awards. Z toho se později rozvinulo turné Dangerous a poté i MTV Awards v roce 1993. Díky němu jsem dostal šanci věnovat se choreografii na nejvyšší úrovni.“

Randy Phillips se s Michaelem znal přes 25 let. „V období Thrilleru jsem ho zastupoval při jednáních o smlouvě s obuvnickou společností,“ říká. „A v mém oddělení pracuje jistý Paul Gongaware, který dohlížel na produkci a umělecké vedení Michaelových posledních dvou turné. Kromě toho je také producentem tohoto filmu. Myslím, že tak nějak začalo tohle turné vznikat - Michael byl s Paulem a se mnou velice spokojený.“

Kenny Ortega vzpomíná i na chvíle volna, které s Michaelem Jacksonem strávil. „Měli jsme k sobě opravdu hodně blízko. Samozřejmě jsme měli celou řadu společných zájmů. Měli jsme moc rádi divadlo a film, dobrodružné, scifi a dokonce i hororové filmy. Měli jsme rádi broadwayské divadlo a populární hudbu, klasickou hudbu a operu a knihy a sochařství a malířství. Když jste ve společnosti dobrého přítele, nikdy nemáte nouzi o témata k hovoru. Vždyť jsme spolu občas strávili v letadle deset a víc hodin, a například jsme přezpívali celé libreto muzikálu. Měli jsme toho moc společného.“

Otázka na to, co si ze svého přátelství s Michaelem Jacksonem jeho přátelé budou pamatovat, vyvolává ve většině z nich velice podobné reakce. „No, tehdy jsme to ještě netušili, ale když se teď ohlédnu zpátky, tak mi v paměti utkví bezpochyby přinejmenším náš poslední společný den,“ svěřuje se Kenny Ortega. „Byl jsem mezi několika málo lidmi, kteří měli možnost sledovat Michaela Jacksona vystupovat: sledovali jsme Billie Jean a Earth Song, bylo to naposledy a my o tom neměli nejmenší tušení. Toho si budu vážit - byli jsme tam, on byl úžasný a pak všem řekl, že je má opravdu rád. A pak odešel a už jsme ho nikdy nespatřili.“

„Rozhodně si budu pamatovat svůj úžas nad jeho laskavostí,“ navazuje na to Randy Phillips. „Víte, je velice snadné pamatovat si ho jako nejlepšího tanečníka, jakého jsem kdy viděl, nebo jednoho z nejlepších umělců vůbec - co se jeho práce týče, na jevišti byl neuvěřitelný a já byl ohromený. Ale v zákulisí, tam byl především neuvěřitelně ohleduplný, obrovsky laskavý a milý, a to si já osobně pamatuji ze všeho nejvíce.“

Nakonec nezbývá než se režiséra tohoto netradičního snímku, vzdávajícího poctu jednomu z nejrespektovanějších umělců naší doby, zeptat na to, v čem bylo podle něj tajemství Jacksonova pozoruhodného úspěchu.

„Věřím, že se Michael narodil s obrovským darem,“ zamýšlí se nad tímto dotazem Kenny Ortega. „V sedmi, osmi letech dokázal zpívat s vyspělostí, oduševnělostí a umem třicetiletého zpěváka. Ale měl ještě jeden výjimečný dar: miloval to, co dělal. Díky téhle kombinaci byl Michael Jackson Michaelem Jacksonem. Inspiroval se lidmi jako Quincy Jones, Berry Gordy, Diana Ross, Judy Garland, Fred Astaire, Liza Minnelli, Bob Fosse, James Brown nebo Sammy Davis jr. Nikdy nikoho z nich nenapodoboval - byl vždycky, vždycky sám sebou - ale inspirovali ho a učil se a přetvářel se jejich zásluhou v umělce, kterému se nikdo nevyrovnal a dost možná ani nikdy nevyrovná. Byl králem zábavy. Pracoval jsem s řadou výjimečných lidí, ale Michael byl z nich bez nejmenších pochybností nejlepší.“