Micimutr

Vít Karas (rozhovor)
Rozhovor s režisérem Vítem Karasem Jak jste se k pohádce Micimutr dostal a co vás přesvědčilo o tom, abyste přijal nabídku ji režírovat?

Šéfproducentka dětské tvorby Magda Sedláková zhlédla na MFF Zlín 2004 festivalovou znělku o tom, jak jde malý Steven Spielberg poprvé do kina. Líbila se jí, a tak mě Zdeněk Skaunic, ředitel festivalu, jako autora scénáře a režiséra s Magdou seznámil. Od té chvíle jsme plánovali natočit spolu pohádku, avšak časově jsme se několik let míjeli, až jsme konečně loni natočili Micimutr. Přesvědčil mne scénář Ireny Douškové. Vtáhl mě do děje hned první stránkou a navíc vyprávěl filmově - obrazem, což se nestává často. Příběh byl dobrodružný, napínavý, zároveň vtipný - zkrátka správně pohádkový.

V čem byla pro vás práce na této pohádce nová?

Byla to má první pohádka. Takže úplně nový žánr. Nechtěl jsem ji zkazit. Snažil jsem se přijít na kloub tomu, proč některé pohádky fungují a jsou nesmrtelné a jiné jsou mdlé, nepovedené a zavrženíhodné. Snažil jsem se poučit a vyhnout chybám.

Pojďme k hrdinům vaší pohádky. Jak jste vybíral herce do rolí princezny Karolíny a loutkáře Vítka?

Má kamarádka ze školy, dramaturgyně Anička Doubková, mi k ústřední dvojici řekla: „Hlavně, ať jsou chytří.“ Měla pravdu. Bylo pro mě obrovským štěstím potkat Mariku Šoposkou a Ondřeje Nováka. Marička louská jednu knihu za druhou a Ondra kromě DAMU studuje ještě žurnalistiku. Nejsou „Fiflena“ a „Manekýn“, nejsou to prázdné skořápky, ale přemýšliví, inteligentní, citliví lidé a oběma je to vidět z očí a slyšet v hlasech.

Takže o nikom jiném jste neuvažoval?

Je vtipné, že ani jednoho z nich jsem původně neměl v úmyslu obsadit. Šel jsem do DISKU (divadlo DAMU) „na lov“ a na scéně se přede mnou střídal jeden urostlý jinoch za druhým. A Ondřej hrál nevděčnou roli stařičkého dědy v ústraní. A já se po čase přistihl, že ať se na scéně děje cokoliv, stejně se mi oči vrací zpátky k němu. Pozval jsem ho na kamerové zkoušky, a jak přede mnou stál v kostýmu, měl jsem okamžitě jasno. (Většinu kluků z představení jsem pak obsadil do rolí zlotřilých princů.)

A Marika?

S Maričkou jsme se potkali v kavárně, když jsem ji zval na kamerové zkoušky. Věděl jsem o ní, že je skvělá herečka, ale na princeznu se mi nehodila. Pozvala mě do Činoherního klubu na představení „Nebezpečné vztahy“. Tam vystoupila na jeviště neuvěřitelně krásná bytost s načesanými vlasy, v úžasných šatech a já jen zalapal po dechu a doslova nemohl uvěřit, že je to táž osoba. Byla úchvatná. A na kamerových zkouškách byla herecky prostě nejlepší, takže bylo „vymalováno“.

Pro hlavní zápornou roli jste si vybral Vojtu Dyka. Proč?

Chtěl jsem, aby padoušský princ Vladimír „klamal tělem“. Aby bylo pro princeznu snadné uvěřit představě, že on je ten pravý a jedinečný princ na bílém koni. Aby podlehla jeho kouzlu a až posléze zjistila, že je to vlastně hloupý, zlý a prolhaný člověk. S Vojtou Dykem se známe ze spolupráce na seriálu Dokonalý svět. a pro mě byl jedinou možnou volbou pro tuto roli. Pojal prince Vladimíra s nesmírným šarmem, vtipem a nadhledem. Je tak zábavný, směšný a zároveň pichlavý a krutý. Jsem vděčný osudu, že jsem mu mohl nabídnout tuhle roli a on se v ní mohl předvést v plné parádě a zase jinak, než ho známe.

S královským párem to bylo jak?

O Jiřím Bartoškovi a Jaroslavě Kretschmerové jsem měl jasno také poměrně brzy. S Jaruškou nás spojuje dlouhá filmařská minulost. I když nepřímá. Část mé rodiny totiž pochází z mlýna u Hoštic, kde straší mrtvej kostelník a velkej černej pes. Bylo mi asi deset, když jsem ji jako komparzista pozoroval při natáčení filmu Slunce, seno a pár facek. A také jsem se jí tak představil, když jsem jí roli královny Jaroslavy nabízel. (Samozřejmě si mě nepamatovala, ale doufal jsem, že mě snad proto neodmítne.) Ona ta role vůbec nebyla tak snadná, jak se v jejím podání nakonec jeví. Hned v první scéně hrozí její dceři - princezně - smrt a královna se kontroluje v zrcadle, zda jí to sluší. Ta situace mi od začátku přidělávala vrásky na čele. „To musí být bezcitná macecha,“ říkal jsem si. Jenže hned v nadcházející scéně, kdy drak útočí na město, se měla o princeznu Karolínu vážně strachovat. „Takže ji má opravdu ráda,“ pomyslel jsem si zase. „No hrome, ona musí být taková sice praštěná, ale v podstatě dobrosrdečná osoba,“ vyšlo mi z toho. A Jaruška ji trefila naprosto báječně. Je to vážně skvělá komička. Dokázala na neveliké ploše vymáčknout z královny Jaroslavy maximum a pritom rozhodně nezůstala jednostrannou. Byla to šťastná volba.

Zdá se, že Jiří Bartoška hrál svého prvního krále v životě…

A koho chcete do dobrodružné pohádky za mužného krále, který kdysi prošel žárem bitvy s drakem, než Jiřího Bartošku, proboha?! Byl mou první volbou a jen jsem se strašně bál, že mne odmítne a ještě víc jsem se bál, že si nebude chtít nechat narůst plnovous, se kterým jsem jej před pár lety viděl na karlovarském festivalu a děsně se mi v něm líbil. Nesmírně mu to slušelo a já si tenkrát říkal, jak bych ho tak moc chtěl obsadit někam, kde by si ten jeho plnovous zahrál. No… a Jiří naštěstí roli přijal. Je škoda, že je tak málo obsazován do komických rolí. Jemu to přitom tak jde! Má báječný smysl pro humor. A chová se tak mile a přirozeně. A patří k těm z mála, kdo si může dovolit pronést sprosté slovo a nezní to hrubě, ale tak vtipně, že se můžete potrhat smíchy. A kromě toho, jeho charisma na ženy a dívky pořád funguje - od dvaceti do sedmdesáti naprosto spolehlivě.

Příležitost jste dal i Martinu Dejdarovi.

S Martinem už jsme jednou před lety málem natáčeli, ale nakonec z toho sešlo. Chuť spolupracovat však přetrvala a kuchař Pepé je pro něj jako dělaný. Martin také neměl jednoduchou práci. Pepé je totiž docela pruďas a morous, pořád na něco nadává, stále není s něčím spokojený, ale přitom to má být sympatický chlapík. Bylo by to těžké balancování na hraně, kdyby jej nehrál on. Mám rád herce, kteří „nabízejí“. A ještě radši ty, kteří nabízejí správně. A Martin „vyšperkoval“ Pepého drobnými maličkostmi, za které jsem mu vděčný, protože vdechly postavě živoucnost.

Co dětská role Jirky?

Pepu Weinzettela mi ve své castingové agentuře našla Alena Kubálková, která má s dětskými herci nemalé zkušenosti. Potřeboval jsem kluka, který mi dokáže zahrát smutné chvíle, kdy ztrácí svého psího kamaráda. To je pro dítě nesmírně těžký úkol. Pepa mě na castingu tak trochu převezl. Smutná scéna mu šla skvěle. Byl zkroušený a „kuňkal“ velmi přesvědčivě. Byl jsem spokojený a ani mě nenapadlo zkusit ho taky v těch scénách, kde by měl být veselý a energický. Až na place jsem pak zjistil, že Pepa tak trochu „kuňká“ pořád. Hrál sice pěkně, ale moc přitom neotevíral pusu, takže bylo někdy těžké rozumět mu, co říká. Rozhodl jsem se pozvat ho pak na postsynchrony, abychom opravili některá místa, ale tam jsem zjistil, že Pepa mezitím vyrostl a začal mutovat. Pozval jsem tedy Jindřicha Žampu, který měl věru nelehký úkol - vyjádřit správnou emoci, zároveň přitom moc neotevírat pusu, aby vše sedělo „na synchron“ a ještě mu k tomu všemu mělo být rozumět. A Jindra je nesmírně talentovaný kluk. Odvedl jedinečnou práci. Je to velký talent a já jsem mu za jeho trpělivost a pracovitost nesmírně vděčný.

Zapomenout samozřejme nesmíme na Micimutr, po které se celá pohádka jmenuje!

Tak na tuhle otázku jsme stráááášně, příííšerně dlouho neznali odpověď. Byla to ta nejtěžší hádanka celého filmu. Napadalo nás tolik rozličných hledisek, která musí naše Micimutr splňovat a byli jsme bezradní. A pak nám secvaklo - Lila Šafránková! A ona je proste skvělá! Od prvního setkání. Od první chvíle. Pamatuji si, jak jsem jí volal a říkal do telefonu: „Já bych chtěl, abyste mi zahrála čarodějnici Micimutr… ale paní Šafránková… ona nesmí být krásná...!“ A na druhé straně sluchátka se ozvalo nadšené: „Pane režisére! Na takovou roli já čekám už třicet let!!!“ A pak už bylo tak radostné vidět Lilu, jak přede blahem v paruce s dredy, umaštěném, špinavém saku a hippies kostýmu výtvarnice Jarmily Konečné. V Lile byla energie skotačivé mladé holky, šibalská jiskra a neutuchající radost a nadšení z práce, zároveň pokora a obavy, aby tu roli nezkazila. Pořád přicházela s něčím novým. Pořád jsme o Micimutr debatovali, diskutovali, pátrali, kým je vlastně zač a jak ji hrát, abychom z ní vymáčkli co nejvíc. A Lila byla odvážná a statečná, když létala na koštěti ve výškách ve studiu nebo lezla na vrchol skály nad dračí slují. Bylo pro mne úžasným setkáním s ní pracovat, bavit se a potkávat. A naše radost ze setkání trvala ještě dlouho po natáčení samotném, kdy jsme si čas od času zatelefonovali a vedli krásné, hodinové hovory o životě a radostech a strastech, které nás zrovna potkávaly.

Kde všude jste natáčeli?

Architekt Martin Kurel našel báječná místa na hradě Zvíkov a v jeho okolí, v Ledči nad Sázavou, v lomu Amerika, v Praze na Malé Straně a na Starém Městě.

Řešili jste během natáčení nějaké zásadní nepříjemnosti?

Přesto, že jsme většinu času trávili na hradě Zvíkov opředeném pověstmi o negativních magických silách, nestalo se naštěstí nikomu nic strašného. Je pravda, že Marička Šoposká cestou na svůj první natáčecí den sice bourala v Ledči nad Sázavou, ale vzhledem k tomu, že ten den měla hrát scénu, ve které ji odvážejí k drakovi na smrt, přišla nám vlastně její bledost a děs v očích velmi vhod. (Nikomu se naštěstí nic nestalo, proto si dovoluji takhle šprýmovat.) Na Zvíkově nám jeden den začalo vytrvale pršet, což by byla za jiných okolností zásadní nepříjemnost, avšak díky pohotovosti vedoucí výroby Ivanky Neumannové a architekta Martina Kurela a jeho „melody boys“ jsme na dešti vydělali, protože mi ve sklepení hradu za pár hodin zařídili hradní spíž a my tak získali další dvě naprosto báječná fotogenická místa, která by mi jinak produkce, z důvodu času a financí, nepovolila.Takže se ukázalo, že vše zlé je k něčemu dobré a my zachránili natáčecí den, který by byl jinak úplně ztracený.

Která scéna vám dala nejvíc zabrat a při které jste si naopak užil nejvíc legrace?

Nejvíc zabrat mi dává každá scéna, o které vím, že bude setsakra těžká a já nemám dost času na to, abych ji mohl udělat tak „plnotučně“, jak by si zasloužila. A jak udělat kompromis, ze kterého to nebude cítit a ve výsledku zbude to důležité, to podstatné, kvůli čemu daná scéna do filmu patří? Vzhledem k náročnosti natáčení, vysoce nastavené laťce, jakou jsme si předsevzali a nedostatku času, vyplývajícího z počtu natáčecích dní, jsme se opravdu několikrát zapotili nejen na place, ale i posléze v obrazové i zvukové postprodukci. Nejvíc legrace jsme si užívali při každé scéně, kdy se nám sešla většina hlavních postav dohromady, protože jejich představitelé do sebe tak krásně škodolibě „šli“ a pošťuchovali se, vzájemně se častovali poznámkami a připomínkami k hereckému „umění“ toho druhého, že se to místy nedalo smíchy vydržet. Bezvadný byl také můj 1. asistent režie Martin Bárta, kluk s přirozeným komediálním talentem, který nás bavil tak, že jsem mu na tělo vymyslel a připsal roli německého minesengra na dvoře krále Karla a královny Jaroslavy. Jeho epizodní výstup je tak neuvěřitelný, že se mu směji opakovaně, a to jsem ten film viděl už snad desettisíckrát. Tak doufám, že se budou bavit i diváci.

V pohádce hraje také animovaný 3D drak. Kolik práce dala jeho výroba a jak vznikaly scény, ve kterých se objevuje?

Ale v naší pohádce žádný animovaný drak není - ten drak je opravdový - bydlí v Transylvánii a bylo jen otázkou honoráře, zda přiletí pracovat, anebo ne. Nejprve po nás chtěl za každý natáčecí den jednu princeznu, protože byl dobře informován, jaké tu v Čechách a na Moravě máme krásné holky, ale naštěstí jsme se dohodli na finanční kompenzaci, protože za „export“ našich dívek by mi fakt žádná pohádka nestála. Někdy bylo těžké s drakem spolupracovat, protože jedna ze tří hlav byla taková náladová, občas se vymlouvala na migrény, další dvě hlavy se s ní pak pouštěly do hádek, aby ta třetí nedělala fóry, no prostě typická filmová hvězda. Ale svou práci pak nakonec drak odvedl perfektně, takže veškeré hádky a nepříjemnosti byly zažehnány a na konci natáčení jsme si se slzami v očích padli na ramena, poplácali se křídly a dohodli se, že příště spolu budeme spolupracovat nesmírně rádi. Minulý týden mi dokonce potají volala jedna ze tří hlav (z pochopitelných důvodů nebudu jmenovat), že vymyslela báječnou zápletku na oživení své postavy a tím pádem bychom prý mohli natočit Micimutr dvojku. Tak… zatím nevím…

Co nového jste se o sobě díky pohádce Micimutr dozvěděl?

Dozvěděl jsem se, že mě to moc baví. Což ale ještě neznamená, že mi to jde. A věřte mi, že bych moc rád zjistil, že mi to jde, protože mě to moc baví. Tak uvidíme, no…

Co podle vás na této pohádce ocení dětský i dospělý divák?

Doufám, že ocení jednoznačnost a srozumitelnost postav, které by (podle mne) měly být v každé pohádce jasně definované - prostě dobro je dobro a zlo je zlo a nic mezi tím. Doufám, že ocení nefalšované dobrodružství. Doufám, že se budou bát, až to bude třeba. Že se budou smát, když to bude záměrem. A že budou dojatí a ukonejšení něhou a láskou, až po šťastném konci půjdou z kina domů. A že si třeba spokojeně řeknou: „To byla ale hezká pohádka, co?“ To bych moc chtěl. To bych si moc přál. To by se mi moc líbilo.

Libuše Šafránková (rozhovor)
Proč jste přijala roli kouzelnice Mucimutr ve stejnojmenné pohádce?

Kvůli temperamentu této postavy. Micimutr je taková „ženská“ od rány. Když se mě režisér Vítek Karas zeptal, jestli bych si chtěla zahrát postavu, které je 500 let, zajásala jsem. Na takovou roli totiž čekám právě 500 let.

Micimutr cestuje převážně povětřím. Máte strach z výšek?

Ne, mám je ráda. Je mi tam dobře, volně a lehce.

Co byste o ní prozradila?

Miluje kočky, kterých má kolem sebe opravdu hodně. Ale v podstatě je to normální „ženská“ se schopností pronikavého vidění. To je taková celkem běžná ženská záležitost. Tedy - nechci nic upírat pánům, ale ženy k tomu mají přece jen blíž: zrentgenovat si objekt a posoudit, co tomu či onomu chybí a zač je toho loket…

Toho se dá ale zneužít, nemyslíte?

Micimutr by se sama od sebe do ničeho nepletla. A taky to nedělá. Když vidí, že lidé kolem ní trpí, ale sami neudělají ani jeden krok, aby to změnili, tak jim není pomoci. Když ale změnu chtějí, něco pro ni udělají, projeví dobrou vůli a o pomoc požádají, pomůže jim.

To se občas stává i ve skutečném životě…

Tohle mi už při první čtené zkoušce před natáčením připomnělo jednu básničku F. X. Šaldy. Perla se jmenuje. V té pohádce jde vlastně o totéž, co se ve verších v jednu chvíli říká:

„…tu vynořil se náhle z temna bílý zjev.
Jak mesíc luzný,
Jak úsmev líbezný.
A v temnu noci oslovil tak cloveka:
„Znám uprímnost tvé snahy cíle dosáhnout.
Lec nemožný je bez pomoci nadlidské.
Po cem se clovek marne trudí,
Možno mu za odmenu darem dát.“
Tak pravil zjev.
A položil mu onu vzácnou perlu v dlan…“
Když už si myslíme, že jsme úplne bezmocní a na dne, tak ta pomoc odnekud muže prijít. Ale asi to nejde, aniž by se clovek nejdrív sám pokusil zjednat nápravu. I Micimutr prichází až ve chvíli, kdy vidí snahu a dobrou vuli uprostred všeho toho trápení a snažení…

Jak ale pozná, co je zrovna pro toho ci onoho v danou chvíli dobré?

Ona taky peclive rozlišuje, ceká a zvažuje, jak, kdy a jestli vubec do lidského osudu vstoupit. Má tu pohádkovou výhodu, že ztelesnuje práve ten rozlišovací, dobrý princip.

Lidé ale tuto schopnost nemají…

Micimutr má nadprirozené schopnosti, my máme svedomí a tím se mužete rídit. Ale je pravda, že i tak to bývá težké, protože v každém okamžiku života máme za sebou jen cást cesty, došli jsme jen do urcitého bodu a celou skutecnost nevidíme, oceán naráz zahlédnout nikdy nemužeme. A tak, když nevíme a nevidíme všechno, je težké posoudit, zda treba zrovna špatná zkušenost v daný okamžik nekomu neotevre oci a nenavede ho na správnou kolej. Treba je úpatím hory, kterou má dotycný slézt, aby mohl spatrit nové obzory a možnosti. Zkrátka i negativní zkušenost se muže nekdy casem projevit a ukázat jako ta nejlepší. Prekvapivé zvraty nastávají v pohádkách i v živote.

Marika Šoposká (rozhovor)
Mariko, jak jste se dostala k pohádce Micimutr?

Oslovil mě režisér Vít Karas. Pozval mě na schůzku, kam jsem přišla v triku a teplákách, takže jsem ho asi moc nepřesvědčila, že obsadit mě do role princezny by byla výhra. Nicméně se nenechal odradit a pozval mě ještě na kamerové zkoušky, kde mě učesali, dali mi dobové šaty a najednou to tam bylo. Prostě neodolal.

Co Vás přesvědčilo k tomu, abyste přijala roli princezny Karolíny?

Bylo toho víc: dobrý režisér, zajímavý scénář a výborné obsazení. Řekla bych, že tenhle projekt byl jedním z těch, které se neodmítají.

V čem pro vás byla práce na této pohádce nová?

Především krásná místa, na kterých jsme natáčeli. Pár pohádek už mám za sebou a tahle podle mě patří mezi ty nejzdařilejší. To, že taková bude, bylo znát už na place během natáčení. Režisér i celý štáb byli ve všem pečliví, tvůrci nadaní, takže není divu, že pohádka dopadla dobře.

Na který okamžik z natáčení nejraději vzpomínáte?

Asi na natáčení mimo Prahu, kde nám díky skvělé atmosféře a stmelenému kolektivu bylo prostě fajn.

Jak se vám spolupracovalo s Martinem Dejdarem?

Točila jsem s ním jen pár scén. I tak ale bylo vidět, že je to profesionál, a myslím, že v roli kuchaře Pepého bude skvělý.

Co pro vás bylo na celém natáčení vůbec nejtěžší?

Scéna s drakem. Celé dny jsem musela stát přivázaná u kůlu a čekat, až mě přijde sežrat. Ale není se čemu divit, čekání na draka prostě není žádný med.

Proč by si diváci neměli nechat ujít pohádku Micimutr?

Je to dobrodružný, napínavý a vtipný příběh. Prostě pohádka jako víno!

Ondrej Novák (rozhovor)
A co vás přesvědčilo k tomu, abyste roli loutkáře Vítka přijal?

Nebylo vlastně nic, co by mě od toho odrazovalo. Ohromně na mě zapůsobilo, že mi Vítek dal přečíst scénář ještě předtím, než se pro mě rozhodl - to se mi nikdy s nikým jiným nestalo a asi už ani nestane. Líbil se mi jak ten scénář, tak jeho přístup, a taky jsem se těšil na setkání s herci, kterých si moc vážím.

V čem pro vás byla práce na této pohádce nová?

Vlastně ve všem. Neměl jsem moc zkušeností s hraním před kamerou, hrál jsem jen několik němých rolí a pak jednu větší seriálovou postavu, ale v takovém seriálu, kde běží vždy současně tři kamery. Tady se točilo na jednu kameru, což znamená stejný výstup zopakovat třeba dvacetkrát se stejnými pohyby apod. A taky jsem nikdy před kamerou nezažil tak důkladné a citlivé vedení herců ze strany režiséra, za což mu děkuji.

Na který okamžik z natáčení nejraději vzpomínáte?

Nejde asi moc o okamžik, vzpomínám rád na celé natáčení. Točilo se na hrade Zvíkov a v jeho okolí a v Ledči nad Sázavou a já jsem si během těch pár dnů zamiloval prakticky celý štáb.

Jak se vám spolupracovalo s Libuší Šafránkovou?

Tohoto setkání si cením možná úplně nejvíc. Už při prvním setkání s ní jsem měl pocit, jako když se známe hrozně dlouho - a to nejen proto, že já ji znám z pohádek a filmů odmalička, ona nějak umí takový důvěrně známý pocit vzbuzovat. Několikrát se nám stalo, že jsme čekali na společnou scénu v kostýmním autobuse, venku pršelo a my jsme si opakovali text nebo si povídali, takže ta samotná společná práce před kamerou byla jen jedním druhem našeho potkávání.

Co pro vás bylo na celém natáčení vůbec nejtěžší?

Vím, že budu s úzkostí sledovat jednu z úvodních scén - a sice Vítkův souboj s drakem. Drak má mít v souboji převahu, ale na natáčení nedorazil, tak bylo na mne, abych ten souboj fingoval a máchal mečem proti nebi. Pan režisér měl ale i o tomhle naprosto přesnou představu, takže i když jsem si připadal jako naprosté dřevo, dokázal mě podržet a podpořit.

Proč by si diváci neměli nechat ujít pohádku Micimutr?

Sám jsem ji ještě neviděl, ale povedený scénář a naprostá profesionalita celého štábu, šikovný kameraman, neotřelá hudba (byl jsem se podívat na jejím nahrávání) a vynikající herci - to všechno mi zaručuje, že výsledkem bude svěží, vtipná a milá pohádka. A v to doufám nejen jako herec, ale především jako milovník dobrých pohádek.