Kdo by neznal jméno Čingischána – vůdce, který sjednotil Mongoly a stal se jedním z nejslavnějších dobyvatelů na světě. Každá cesta však někde začíná, a právě tomu, „jak Temüdžin k velkému chánovství přišel“ je věnován snímek Mongol – Čingischán ruského režiséra Sergeie Bodrova.  
 
Dějiny se přehouply do druhé poloviny dvanáctého století po Kristu, a chán Yesugei jede se svým mladým synem Temüdžinem vybrat mu nevěstu. Po cestě z námluv je však chán zákeřně otráven, vlastní kmen Yesugeiova syna vyžene a rozebere si jejich majetek. Temüdžinovi jde o život, a proto utíká do neznáma, aby se zachránil. Uprostřed zasněžené pustiny se setkává s mladíkem Džamuchou, který mu zachrání život a stane se Temüdžinovým pokrevním bratrem. Po několika letech si budoucí Čingischán přichází pro svou ženu Börte, se kterou odchází do ústraní. Když je však dívka uloupena nepřátelským kmenem, přestane se Temüdžin skrývat, požádá svého „bratra“ Džamuchu o pomoc, a započne tak dlouhou životní cestu, na jejímž konci stojí sjednocení Mongolů a sláva omytá v potocích krve nepřátel.  
 
Ačkoliv Sergei Bodrov natočil již celou řádku filmů, za hranice rodného Ruska nějak zásadněji pronikla snad jenom jeho dobře přijatá adaptace povídky „Kavkazský zajatec“ L.N. Tolstoje. Kvalitou „Mongol“ sice „Kavkazského zajatce“ asi nepřebije, ale co do zájmu publika si jeho novinka zřejmě povede lépe.  
 
Pokud ovšem očekáváte nějaký „výpravný historický velkofilm prošpikovaný velkolepými scénami gigantických armád“, půjdete domů otrávení. Jak již bylo naznačeno v úvodu, Bodrovova novinka se zaobírá především obdobím před Temüdžinovým zvolením „velkým chánem“. To znamená, že spíše než na oslňujícím zpracování bitev ve stylu „Pána prstenů“ se (kromě závěrečného masakru) pohupujeme na dobrodružně/historických vlnách, na úrovni lokálních půtek o území a života v drsném prostředí Mongolské stepi, vykreslené dlouhými panoramatickými záběry. Právě lokace spolu s kostýmy a mongolštinou vytvářejí dojem výletu do historie, ačkoliv se jeden nevyhne podezření, že je nám pozdější nelítostný vojevůdce představován v poněkud idealizovaném světle.  
 
Tím načínáme výčet negativ, z nichž nejvíce vykukuje scénář. Když už pomineme fakt, že i přes 120 minutovou délku jsou některé situace zbytečně useknuté (občas v tom nejneočekávanějším okamžiku), nemůžeme minout „boty“ v kontinuitě příběhu. Místo aby děj pěkně a nehlučně plynul, rachotí jako při jízdě na kostitřasu po kočičích hlavách během zemětřesení o síle 7,5 stupňů Richterovy škály. Mezi některými scénami jakoby chybělo několik minut děje, což vyvolává řadu otázek (např. jak se dostal Temüdžin z díry v ledu, do které se propadl a evidentně šel ke dnu, nebo kde sebrala Börte finance na osvobození svého milého, apod.), na které si musíme odpovědi zřejmě domyslet. A to nemluvě o zásahu „Deus Ex machina“ z Posvátné hory. Naštěstí tyto nedostatky trochu tlumí výše zmíněná výprava, pěkná kamera i závěrečná hudba která částečně nechá na scénáristické veletoče zapomenout.  
 
Herecké výkony sice patří mezi průměr, ale dobře se kouká na představitele hlavního hrdiny Tadanobu Asana (komu by vadilo, že chána všech Mongolů hraje Japonec…), Khulan Chuluun jako Börte a Odnyama Odsurena v roli mladého Temüdžina, který prostě má to „něco“, co nás donutí uvěřit, že ten devítiletý prcek bude jednou vládnout celé Asii.  
 
„Mongol“ je něčím mezi dobrodružným snímkem a tak trochu přibarvenou hodinou dějepisu. A stejně jako škola i tento film chvílemi baví, chvílemi jen tak zabíjí čas a chvílemi malinko nudí. Přesto si z něj odnesete něco víc, než jen pár dalších informací o mongolském vojevůdci.