Mr. Nice

Howard Marks

Byl nejhledanějším mužem Británie.

Byl napojený na MI6, IRA a mafii.

Strávil sedm let v nejtěžším vězeňském zařízení Ameriky.

V průběhu 80. let měl Howard Marks na 43 přezdívek, 89 telefonních linek a 25 společností obchodujících po celém světě. Bary, nahrávací studia, banky v zahraničí: to vše byly pračky špinavých peněz sloužící klíčové činnosti: distribuci drog.

Marks začal obchodovat již během studia filozofie na Oxfordské univerzitě a brzy přesouval ohromná množství hašiše do Evropy a Ameriky - v aparatuře rockové kapely, která jela na turné. Akademický život začal ztrácet na kouzle.

Na vrcholu své kariéry pašoval zásilky až 30 tun z Pákistánu a Thajska do Ameriky a Kanady a měl kontakty s takovými organizacemi jako CIA, MI6, IRA a mafie.

Po mnoha letech a celosvětovém zátahu protidrogové organizace byl zatčen a odsouzen na 25 let vězení ve federálním nápravném zařízení United States Federal Penitentiary, v Terre Haute, Indianě. V dubnu 1995 byl propuštěn na podmínku poté, co si odseděl sedm let svého trestu.

Jméno: Dennis Howard Marks
Znám jako:
John McKenna
Donald Nice
Anthony Tunnicliffe
Albert W. Jennings
Ray Fox
John Goddard
‘Albi‘
Datum narození: 13.8.1945
Místo narození: Kenfig Hill, Wales
Rodinný stav: svobodný (rozvedený)
Státní status: POD DOHLEDEM

Biografie Howarda Markse

Howard Marks se narodil roku 1945 v Kenfig Hill, malé velšské hornické vesnici blízko Bridgend. Navštěvoval Oxfordskou univerzitu, kde získal diplom v oboru nukleární fyzika a post graduální kvalifikaci v oblasti filozofie.

V Daily Mail ho popsali jako „nejdůmyslnějšího drogového barona všech dob“. Howard Marks spolupracoval s Britskou tajnou službou a byl ve spojení s mafií, IRA, MI6 a CIA.

V roce 1988 byl zatčen americkou protidrogovou organizací a odsouzen na 25 let vězení v nejtěžším nápravném zařízení Ameriky, v Terre Haute, Indianě. V roce 1995 byl propuštěn na podmínku poté, co si odseděl sedm let trestu.

V roce 1996 vydal svou autobiografii nazvanou Mr. Nice, která zůstává mezinárodním bestsellerem v oblasti literatury faktu v několika jazykových verzích. Ve vztahu ke knize Marks říká: „Skrze bezpočet rozhovorů s médii a několik veřejných čtení knihy mi bylo jasné, že hlavním důvodem, proč tolik adolescentů a vysokoškolských studentů čte a hltá knihu Mr. Nice, byla jejich frustrace zákonem zakazujícím užívání konopí a obchodování s ním. Do té doby jsem neměl představu, v jaké neuvěřitelné míře dnešní mladí lidé užívají konopí.“

V průběhu roku 1997 představil své první, na živo vysílané show, kde se hovořilo o jeho životě marihuanového dealera a jeho názorech na užívání drog a jejich legalizaci. Tyto pořady zaznamenaly ohromné ohlasy v národním tisku a jeho nyní legendární one man show nazvaná „An Audience with Mr. Nice“ pokračuje jako turné po Británii a Evropě.

Howard Marks psal po dobu pěti let pravidelné sloupky pro měsíčník Loaded a psal pravidelné rubriky do časopisů a novin Observer, Daily Telegraph, Evening Standard, Time Out, GQ a Guardian. Odhodlaně také pokračuje v kampani za legalizaci lehkých drog.

Kniha MR. NICE, autor Howard Marks

Krátce po mém propuštění z federálního vězení United States Federal Penitentiary, v Terre Haute, Indianě, v dubnu 1995, mi Secker & Warburg nabídli 100 000 liber předem, když napíšu svou autobiografii. Samozřejmě měli připraveného literárního odborníka pro případ, že bych to nezvládnul sám. Představa, že budu ležet na kanapi a kouřit jointa a tlachat o mé minulosti s vnímavým literárním pisálkem byla velmi zajímavá. Ale tito autoři dostonávají 40 % z prodeje knihy a to se mi nelíbilo. Takže jsem jim předložil první kapitolu, kterou nakladatel schválil. Pak to pokračovalo. Koupil jsem si počítač a strávil devět měsíců buď psaním nebo zdokonalováním mých primitivních počítačových dovedností. Obojí jsem shledal nesmírně obtížným. Jediným důvodem, proč jsem si pořídil počítač, byla jeho schopnost opravy pravopisu a slov. Moje tangenciální mozkové závity jsou takové, že nedokážu psát bez sofistikované pomoci krácení a spojování slov. (Kdybych měl alespoň jednu v mé hlavě, mohl bych mluvit více smysluplně.) Ale nyní nebyl můj „psací stroj“ ničím jiným než nebezpečným rozptýlením. E-mailování, surfování, hraní her a muzicírování dominovalo každému mému dni. Technologie a svoboda se spojily v sílu, která mi dávala jistou dávku nedisciplinovanosti. Už po napsání první kapitoly jsem měl, jak se říká, autorský blok. Kdo je mou cílovou skupinou? Budou ji tvořit vězni, stárnoucí hippie, mírumilovní distributoři drog nebo otrlí kriminálníci?

Můj život ve vězení byl disciplinovaný a stejně tak zdravý. Ve 4:00, kdy bylo vězení temnější a tišší než smrt, jsem vstával a vkládal svoje ruce do plastikového lavoru s ledovou vodou, namočil si obličej a vdechoval vodu nosem. Poté následovalo přinejmenším dvacet cyklů pozdravu Slunce. Pak jsem si přečetl aktuální lekci Siddha Jógy následované čtením několika tisíců slov jakéhokoliv náboženského písma. Nakonec jsem napsal tucty dopisů rodině a přátelům - to vše ještě před snídaní a prací.

Mojí oficiální prací bylo učení gramatiky; mým neoficiálním povoláním byl vězeňský právník. Panoval tam čilý ruch - vraždy, výtržnosti, rvačky gangů, hip-hop, životní příběhy ostatní vězňů a procházky mrtvých. Pak jsem mohl psát, proč ne nyní?

Samozřejmě, člověk si neváží svobody, když ji má, než když je ve vězení. Miluji svobodu. Kdybych ji mohl uzavřít do lahve a prodávat, udělal bych to. Rozhodně jsem se nechtěl vrátit k tomu, abych sám sebe smotával do uzlů, zpíval žalmy a šňupal vodu: neměl jsem žádný problém s požitkářství. Všechno jsem to miloval. Ale musel jsem udělat něco, abych se donutil psát. Rozhodl jsem se, že denně napíši minimálně tisíc slov, i kdyby to byly naprosté nesmysly.

Psaní autobiografie vyžaduje méně zkoumání než u psaní jiných knih: člověk se může většinou spolehnout na svoji paměť a deníky. Navzdory faktu, že jsem vykouřil stovky gramů hašiše, jsem dost šťastný, že jsem požehnán dobrou pamětí, jak dlouhodobou, tak i krátkodobou. Před lety o mne vyšly dvě biografie, a tak existovaly šuplíky plné tiskových škrtů. Díky tomu byl malý průzkum, který jsem musel udělat, rozhodně snazší. Ale, stejně jako všichni skuteční drogoví dealeři, jsem si nikdy neschovával poznámky. Pamatoval jsem si každý detail většiny mých podvodů, ale ne roky, ve kterých se to odehrálo, ani pořadí, ve kterém se objevily. Tento nedostatek se začal jevit jako vážný problém při sestavování mé knihy. Naštěstí se objevilo řešení v podobě dopisu od mého prokurátora, Stephena Bromise, který chtěl vědět, co má udělat s krabicí plnou něčeho, co Američané nazývají „předložení důkazů“ a Britové „výpovědi“ - dokumenty s důkazy obžaloby. Ty zabíraly drahocenné místo ve Stephenově právnické kanceláři v Miami, na Floridě. On se jich chtěl zbavit. Požádal jsem ho, aby mi je poslal přes oceán letecky. Stálo mě to 2000 liber. Získal jsem však kopie detailních vyšetřování zahrnujících moje aktivity, vytrvale shromažďovaných příslušnými orgány ze 14 zemí světa. Měl jsem k dispozici pedantsky připravené sledovací zprávy mé každodenní rutiny, kazety s hodinami nahraných telefonických hovorů a přepisy výpovědí spoluobžalovaných a udavačů. Mohl jsem mít mezery ve vzpomínkách, kde jsem v určitou dobu byl, ale nyní jsem měl naprosto přesné záznamy všech mých událostí.

O šest měsíců později jsem předal 180 000 slov mému neskutečně netrpělivému vydavateli, Geoffovi Mulliganovi. Líbilo se mu to. Některá jména musela být pozměněna, mnoho z nich bylo vynecháno, hodně jich bylo vynecháno, byly tam nějaké gramatické chyby a špatná konstrukce vět, ale nic nemuselo být přidáno. Pak přišla na řadu komerční kritéria. Mělo by to mít rejstřík? Jaký by byl vhodný název? A co přebal? Měla by se práva na seriál prodat do Daily Mail nebo Guardian? Jak by se měla propagovat autobiografie velšského pašeráka?

Mezitím jiní Velšani prolomili hranice nudy - v oblasti hudby. Po mnoho let jsme jen velmi málo figurovali jako průkopníci novátorské současné hudby. Upřímně řečeno tu bylo jen pár úspěšných zpívajících Velšanů - Ricky Valance, Bonnie Tyler a Tom Jones, ale nebyl tu nikdo typu Stones, Beatles, Sex Pistols nebo Oasis. Tuto bezvýchodnou situaci změnila skupina Manic Street Preachers z Newportu. Dobrá streetová hudba, která osloví posluchače i za hranicemi naší země. Tento trend následovaly další skupiny, nejvíce pak Super Furry Animals. V den, kdy jsem dopsal svou autobiografii, mi přišlo poštou jejich první album nazvané Fuzzy Logic. Desátá skladba se jmenovala Hanging Out with Howard Marks. Líbilo se mi to, a tak jsem si je šel poslechnout do Pontypridd. Jejich vystoupení bylo naprosto úžasné. Stali se z nás skuteční přátelé.

Pak se mě zeptali, jestli by mi vadilo, kdyby použili na přebal alba moje fotografie z falešných pasů. Přišlo mi to jako skvělý nápad. Během jednoho mého opileckého oběda s Geoffem Mulliganem jsem mu řekl o designu tohoto alba. „To je perfektní, Howarde,“ řekl. „To je přesně to, co bychom měli udělat s kapitolami tvé knihy. Místo, abychom je nazvali Kapitola 1, 2, apod., pojmenujeme je tvými pseudonymy, falešnými nebo které jsi v té době používal.“ A to jsme taky udělali.

„Jak bychom měli nazvat tu knihu, Geoffe?“
„Jaká byla tvá nejoblíbenější identita?“
„Donald Nice.“
„Tak to bude Mr. Nice.“