Můj učitel Ibrahim

Francouzské drama je především důkazem o nesárnoucím hereckém umu Omara Sharifa. Postavou starého Turka, který den co den vysedává ve svém obchůdku a vede osamělý monotónní život, dokud se nespřátelí s židovským chlapcem, předvádí, že je i ve dvaasedmdesáti letech velkým hercem.  
 
 
Píšou se 60. léta a v jedné z horších pařížských čtvrtí vyrůstá svému věku přiměřeně zlobivý Momo sám s otcem. Než se seznámí s Arabem ze samoobsluhy na rohu, zajímá se jen o holky a rokenrol. Hovory se starým Ibrahimem ale dají jeho životu nový, dalo by se říct duchovnější, rozměr.  
 
 
Můj učitel Ibrahim přitom není propagací ani rozborem koránu, přestože se tu o svaté muslimské knize často mluví. Ve filmu jde spíš o symbolické setkání nezkušeného mládí a moudrostí stáří a předávání životní filozofie. Očima dospívajícího Moma, pro něhož pojem židovství nemá konkrétní obsah, se navíc náboženské konflikty zdají být ještě nesmyslnější. Stále častější setkávání nesourodé dvojice vyustí v silné přátelství a Momo si uvědomí že laskavý Arab mu postupně začíná nahrazovat otce.  
 
 
V osobě šestnáctiletého debutujícího herce Pierra Boulangera, který postavu mladého Moma ztvárnil velmi půvabně, našel zkušený Omar Sharif rovnocenného hereckého partnera. Především v jejich charismatu a také v lákavé atmosféře pařížských uliček, plných rokenrolu a figurek v dobových kostýmech, spočívají hlavní půvaby filmu.  
 
 
Je škoda, že stejně jako na atmosféře tvůrci nezapracovali i na příběhu - ten je totiž předvídatelný a slabý, a chytlavé dialogy a drobné vtípky jsou jen navěšeny na volnou dějovou linii. Příběh se navíc těsně před koncem změní v road movie, když Araba vezme Moma se sebou na svou poslední cestu domů do Turecka. Nebýt toho, mohl se Můj učitel Ibrhami stát i něčím víc než jen příjemným filmem.