Můj vysvlečenej deník

Ukázka 1

Pondělí 15. května

„Bavíte se vůbec vy holky někdy vo šukání?“ zeptal se mě dneska večer Ondřej.

Vyletělo to z něj v úplně nevhodný situaci — když jsme se náhodou potkali při venčení našich psů v hruškový aleji. Řekl to strojeně jak ochotnickej herec a divně koukal, takže mi bylo hned jasný, že si na mě tu otázku pěkně dlouho připravoval.

Ondřeje mám svým způsobem ráda. A tak jsem se ani nezachechtala, jak mi poroučelo něco vevnitř, ani neudělala takovej ten rozpačitej ksicht, jak dělá Andy, když se bavíme... no, vo šukání, ani jsem ho nezpražila: „Taky bys chtěl, abych tě tam měla, co, ty úchyle?“, jak by to udělala Kasandra, která je přece jenom v některejch věcech vostřejší než já, a ani jsem se neotočila a neodešla, jak by to udělala Káča.

„To víš, že se vo tom bavíme,“ řekla jsem jakoby nic.
Ondřej ožil a přestal bejt červenej. „Vo čem že se bavíte?“ dorážel na mě.
„No vo tom, jak jsi povídal.“
„Vo šukání?“ polkl. „Tak proč neřekneš nikdy to slovo nahlas, když se vo tom bavíte? Řekni ŠUKÁNÍ! Zkus to říct...“
„Hele, nepřeháníš to?“ smahla jsem ho.
Trochu mě těma pubertálníma kecama zklamal. Známe se odmalička, nadbíhal mi už v sedmý třídě, ale vždycky dokázal udržet hormony jakž takž pod kontrolou, a teď tady takhle pitomě žvaní a vohryzek mu poskakuje nahoru dolů. Ondřej Pobuda. To jméno se k němu stoprocentně hodí.

Kasandra o Ondřejovi říká, že vypadá jako typickej emo. To jsou takový ty kluci, co nosej nepěstěnou patku, maj hlubokej pohled, choděj v kostkovaný košili, hrajou v kapelce na kytaru, píšou cobainovský texty, ve kterejch podezřele často používaj slovo emotion, a v jednom kuse páchaj demonstrační sebevraždy, nebo o tom aspoň mluvěj. Ale já vím o Ondřejovi svý. Umí se přetvařovat a klamat tělem. Sice má nepěstěnou patku i ten hlubokej pohled, ale na kytaru nehraje a sebevraždy nepáchá. A navíc — správnej emo tiše trpí a neříká nahlas slova jako šukat.

Ale když to tak vezmu kolem a kolem, tak se vlastně s holkama o šukání nebavíme. Teda... samozřejmě že se o něm bavíme, ale málokdy tomu říkáme takhle. Kasandra tohle slovo použila, když jsme nedávno seděly v cukrárně, a Andy úplně vážně zaskočilo. Ale jinak Kasandra, když o tom vykládá, tak většinou používá obyčejný obraty jako spali jsme spolu, rozdali jsme si to nebo povyrazili jsme se. Ovšem když se dostane do ráže, uklouzne jí třeba dělali jsme to jak červený mravenci nebo hodili jsme si hrbem, což je jedna z úspěšnejch hlášek našeho kamaráda Havrlanta. A vlastně přede mnou klidně řekne i to Ondřejovo slovo šukat. Káča říká v podstatě jenom milovali jsme se a Andy... Andy spíš jenom poslouchá, protože k těmhle věcem nemá kvůli nedostatku zkušeností co říct.

„No tak jsme si hezky popovídali,“ ušklíbla jsem se, připnula na vodítko Keríka, což je náš labrador, a šla domů.
Ondřej tam stál a volal na svýho kokra: „Ke mně, Devile, ke mně!“ a určitě si v duchu nadával, že to pěkně podělal. Ale co taky čekal? To si myslel, že mě těma řečma rozdychtí a zalezeme spolu do křoví, kde... to budeme dělat jako červený mravenci?

Deníkové filmy

Milý deníčku...

Snad každý si někdy v životě sedl a do sešitu napsal „Můj milý deníčku . . „.

Johana Rubínová, hlavní hrdinka Mýho vysvlečenýho deníku, dostala jeho psaní za úkol od svého češtináře. Líbil se mu její mladý svěží jazyk, který při psaní používala. Nakonec ten její jazyk i ochutnal . . . ale to sem teď nepatří.

Psaní deníku je činnost, ke které se obvykle uchylujeme v bouřlivějších obdobích svého života: nacházíme nebo ztrácíme lásku, narodí se nám dítě, cestujeme po dalekých krajích... anebo je nám -náct, všichni čekají, až z toho vyrosteme, a pro nás může být bouřlivý každý den. Ve všech zmíněných případech máme potřebu zachytit to, co se děje, vypovídat se, svěřit se s tím, co bychom nesvěřili ani nejlepším přátelům. Možná právě proto jsou autorkami většiny slavných deníků ženy, které mají obvykle silnější potřebu proměňovat své pocity ve slova.

Které jsou nejslavnější filmy, natočené podle fiktivních nebo skutečných deníků?

Henry a June

Anais Nin, kromě toho, že byla jednou z prvních ženských autorek erotické literatury, si také celý život vedla mimořádně barvitý a otevřený deník, v němž zachytila svou milostnou aféru se spisovatelem Henrym Millerem a jeho ženou June Mansfieldovou z let 1931-1934. Film, který podle něho vznikl v roce 1990, obsahoval tak šokující sexuální scény, že pro něj v amerických kinech vznikla zcela nová kategorie přístupnosti NC-17 (mládeži do 18 let nepřístupno).

Proti tomu je Můj vysvlečenej deník limonáda s trochou sexu a trávy. Vyrovnat by se tomu mohl jen deník Kasandry . . .

Deník Bridget Jonesové

Bridget Jonesová je - vedle Carrie Bradshawové nebo Ally McBealové - jedna z nejslavnějších „single“ hrdinek po třicítce, které stále dokola řeší své romantické karamboly při hledání ideálního muže. Ještě více se proslavila díky hereckému ztvárnění Renée Zellweger, která kvůli roli přibrala přes deset kilo, aby dostála předloze, v níž hrdinka neustále řeší svou váhu, počet zkonzumovaných kalorií a vykouřených cigaret.

Zadek má Johana Rubínová hezčí a vtipná je minimálně stejně.

Zápisky o skandálu

Autorkou fiktivního deníku je v tomto případě záporná hrdinka, stárnoucí učitelka v brilantním podá Judi Dench. Pouze deníku svěřuje svou utajenou lesbickou orientaci a vyhrocenou posedlost mladou a krásnou kolegyní, se kterou se s spřátelí a později ji pomocí vydírání zcela ovládne.

Deník princezny

Rodinná komedie, která proslavila Anne Hathaway, mapuje cestu hubaté outsiderské školačky na trůn jisté evropské monarchie a její proměnu z „ošklivého káčátka“ v oslnivou mladou dámu.

Tomuhle filmu věnovala Johana jen pět minut života, s Kasandrou a Hagridem si z něj dělali chvíli legraci jednou U Rafa. Než je to přestalo bavit a Hagrid ubalil.

Deník komorné

Francouzský román Octavea Mirabeaua, poprvé vydaný roku 1900, se stal předlohou filmu Louise Buňuela s Jeanne Moreau v hlavní roli. Její hrdinka svěřuje svému deníku zážitky z práce komorné na honosném venkovském sídle, kde vládnou odlidštěné vztahy a sloužící jsou degradováni do postavení otroků...

Purpurová barva

Životní příběh černošky Celie v USA v první polovině 20. století je námětem románu Alice Walkerové, který má formu dopisů Bohu. Poprvé ji potkáváme jako čtrnáctiletou nevzdělanou ubožačku, znásilňovanou svým otcem, na konci pak jako vyrovnanou ženu, která si navzdory nepřízni okolností dokázala vybudovat nezávislou existenci. Film, který podle románu natočil Steven Spielberg, si získal smutnou proslulost hlavně tím, že z jedenácti oscarových nominací neproměnil ve zlatou sošku ani jednu.

Dracula

Ano, i upíří klasika Brama Stokera je komponována z úryvků z deníků: najdeme tu těsnopisné zápisky Jonathana Harkera, psané v osamění uvnitř Draculova hradu, stejně jako záznamy jeho ženy Miny, která jako Draculova oběť postupně upadá pod jeho vliv. Filmových adaptací je mnoho, k těm nejslavnějším patří Murnauův němý Upír Nosferatu z roku 1922 a Drákula Francise Forda Coppoly s Garym Oldmanem v titulní roli.

Deník venkovského faráře

Film Roberta Bressona z roku 1951, v němž byli do všech rolí obsazeni neherci, zachycuje vnitřní boj mladého kněze o svou vlastní víru i jeho každodenní problémy s jeho farníky.

Rumový deník

Johnny Depp coby hlavní hrdina ve svém deníku zachycuje útrapy nájemného pisálka, který se živí psaním pro lokální deník kdesi v Karibiku, a především jeho nadměrnou lásku k místnímu rumu.

. . a nejznámější Deník Anny Frankové byl zfilmován nejméně jedenáctkrát. A hned po Bibli je prý druhou nejčtenější nebeletristickou knihou světa.

Ukázka 2

Andyny narozeniny

Kasandra navrhla, že bysme to už mohli zabalit a někam se přesunout. Špičkou boty zkontrolovala, jestli je pod stolem pořád ta krabice s chilským červeným vínem, a řekla: „Pít máme co a na Velký louce můžeme zahulit.“

„Dobrej nápad,“ chytil se Hagrid a vytáhl z kapsy svýho koženýho kabátu plechovou krabičku.

Tu krabičku všichni dobře známe. Hagrid v ní má kuřácký propriety, tedy igelitovej pytlík s trávou, papírky a černý javanský kluky, jak říká svýmu oblíbenýmu tabáku. Tahá ji s sebou do školy, i když je to docela velký riziko, protože naše třídní se zrovna nerozpakuje a občas přikáže některýmu z podezřelejch kluků, ať vysype na lavici celej batůžek, a pak se v tom zuřivě přehrabuje. Jenže Hagrid je fikanej. Krabičku vždycky ráno strčí ve třídě do skříňky, kde jsou schovaný různý mejdla, role toaleťáku a taky fotky z třídních akcí a od který by správně měla mít klíč jenom Lůca Vysloužilová. Skoro všichni to věděj a všichni držej hubu, protože Hagrid není lakomej a ubalí špeka každýmu, kdo si řekne.

Jednou se Hagridovi tahle opatrnost vyplatila. Do školy totiž přišel policajt se cvičeným psem a měl přednášku o drogách. Až se mi z něj chtělo brečet, jak byl trapnej, když předstíral, že je s náma se všema velkej kamarád a že nám rozumí, protože taky bejval mladej. Měl s sebou kufřík, kde byly v ampulkách a pytlíčkách různý drogy a kterej dal kolovat. Byla toho tam spousta. Ty drogy asi původně byly v kufříku nějak srovnaný, ale jak policajt ten kufřík všude tahal s sebou a v každý škole ho nechával kolovat, tak se tam ty pytlíky a ampulky nakonec válely na jedný nepřehledný hromadě, takže si ten blbec ani nevšiml, že mu Hagrid štípnul mrňavou lahvičku, ve který měl bejt rush. Taková droga, který si — jak povídal Hagrid — člověk jenom trochu čuchne a migne to s ním nahoru a dolů, jako by jel rychlovýtahem. Jenže pak se ukázalo, že v lahvičce byla obyčejná voda, ale o to teď nejde.

No a když policajt povykládal o drogách, začal se chlubit tím psem, co měl s sebou: že prej dokáže vyčenichat marihuanu a splete se nanejvejš v pěti případech ze sta. Ten dokonalej pes celou dobu jenom ležel před tabulí, ale pak se najednou zvednul, šel k Hagridovi, začal ho očuchávat a pak zamířil k tý skříňce, kde jsou mejdla a role toaleťáku. Policajt se ho snažil přilákat zpátky k tabuli, ale psa to furt táhlo hned k tý skříňce a hned zase k Hagridovi, takže to už bylo podezřelý nejenom tomu policajtovi, ale i naší třídní. Všichni jsme trnuli, ale naštěstí policajt řekl: „Děcka, to úplně vypadá, jako bych se ocitl v nějakém doupěti dealerů,“ a neupřímně se zasmál.

Když konečně vypadl, třídní prohledala Hagridovi batoh a kapsy, ale nic nenašla. Na to, aby ji napadlo říct si Lůce Vysloužilový o klíč od skříňky, je moc hloupá...

K našemu stolu přišel Raf s dalším pitím. A když viděl, že Ondřej si podpírá hlavu a nepřítomně mžourá a že Hagrid roluje brčko, řekl: „Tak tohle jsme si nedomluvili, vypadni s tím hned ven!“

Jenže Hagrid zůstal sedět a naopak se zvedla Andy. Pokusila se o úsměv, namířila si to ke dveřím a cestou se trochu zamotala.
„Co jí je?“ zeptal se popleteně Vector.
„No co, asi je jí blbě,“ řekla Kasandra. „Nechceš ji jít zkontrolovat?“
„A není to blbý, když je jí... blbě?“ zašil sebou Vector a Kasandra obrátila oči v sloup.
„Já tam jdu,“ rozhodla Káča, ale sbírala se pomalu, protože už taky vypila trochu vína, takže se zvednul Hagrid.
„Vyřídim to. Stejně mě tady Raf hulit nenechá a já si toho jointa prostě dát potřebuju, protože tady je to na palici,“ řekl a sjel očima Ondřeje, kterej sotva mžoural, a Havrlanta, kterej k tomu neměl daleko.
Hagrid vypadl ven za Andy a my s Kasandrou, Káčou a Vectorem jsme si vyměňovali všelijaký pohledy. Až Kasandra konečně řekla: „Tos posral, Vectore.“
Ale Vectorovi asi nedocházelo, co vlastně posral, a tak jenom seděl a přejížděl si rukou vylepanou hlavu.

A najednou jsem se podívala na jednu z těch Rafovejch televizí, na kterejch je vidět, co se děje na ulici před klubem. Venku už byla sice tma, ale Hagridovu a Andynu siluetu jsem rozeznala úplně přesně. Byli rovnou pod lampou. Hagrid v dlouhým kožáku stál vzadu za Andy, která byla trochu předkloněná, jednou rukou ji objímal kolem pasu a druhou ji držel za vlasy a oba sebou škubali. Kdyby mi nedošlo, že Andy právě hází šavli do zahrádkářský kolonie, která je na druhý straně ulice, a že Hagrid ji drží vlasy, aby si je nepoblila, tak bych si myslela, že je to nadrženej párek, kterej to už nemohl vydržet a musel si to rozdat rovnou na chodníku.

Teen filmy...Legrace a generační střety

Co znamená stát se dospělým?

Ve filmech s -náctiletými hrdiny se toho většinou hodně děje poprvé: první láska. První sex. První opilost. První zklamání. První velký střet s dospělým světem. Jistě, podle toho, v jaké době tyhle filmy vznikaly, se mohou lišit mírou cudnosti nebo naopak otevřenosti, s níž odhalují jednotlivé ingredience. Můj vysvlečenej deník se k běžným „poprvé“ ve vzpomínkách vrací, jinak je ale vše spíš potřetí. Jak co a jak u koho, u Kasandry víc, u Andy míň. V zásadě si ale všechny kladou jednu společnou otázku: co člověka potkává na cestě k dospělosti?

Vůbec prvním „teenagerským filmem“, hodným toho jména, a dodnes uznávanou klasikou tohoto specifického žánru, je Rebel bez příčiny, v němž v roce 1955, krátce před svou předčasnou smrtí, zazářil James Dean. (Bylo mu tehdy čtyřiadvacet, podobně jako Veronice Kubařové v době natáčení Mýho vysvlečenýho deníku.) Právě Rebel bez příčiny na plátně poprvé rozehrál témata, která jsou středobodem teenagerských filmů dodnes: střet s generací rodičů, hledání svého místa mezi vrstevníky a první láska, nebo, méně romanticky řečeno, shromažďování počátečních sexuálních zkušeností.

Na této osnově rozehrává svůj příběh i Absolvent s Dustinem Hoffmanem v hlavní roli (ačkoli, technicky vzato, jeho hrdina není teenager, ale absolvent vysoké školy), nebo Americké graffiti, první film George Lucase, v němž na skupince čerstvých maturantů brilantně ukázal střet mezi jejich mladistvými sny a maloměstskou konformitou.

Koncem 70. a v 80. letech vešel celý žánr teenagerského filmu přímo do škol. Ve filmech jako Snídaňový klub nebo Zlaté časy na Ridgemont High, nebo i v muzikálové Pomádě, jsme objevili jasné postavy: je tady třídní královna krásy, pohledný sportovec, po kterém vzdychá celá škola, jsou tady šprti a podivíni, na první pohled snadno identifikovatelní díky brýlím, divným účesům a nemodernímu oblečení - outsideři, se kterými se nikdo nebaví. Je tu osamělý zajímavý kluk nebo dívka. A potom je tu nově příchozí, kluk nebo holka odjinud, kteří si své místo ve školním potravním řetězci teprve hledají. A pak je tu Carrie, která schéma teenagerských filmů aplikovala na žánr hororu, a jeho „divná“ titulní hrdinka na konci utopí své spolužáky v krvavé a ohnivé lázni. Hlavní hrdinové - ať už zpívají nebo ne - zde hledají lásku a své místo ve společnosti.

A potom přišly upřímnější filmy, které si z těch předešlých dělají legraci. Postavy víceméně zůstaly, jen z hezounů se stali debilové a do popředí se dostali šprti a podivíni a jejich hlavním cílem se stalo „skórovat“ u opačného pohlaví a sehnat alkohol. Série Prciček stála na počátku, Superbad je pak v bezzudném žánru téměř dokonalý. Sex a alkohol jako hlavní téma a žádná tabu mělo úspěch a „teenagerská komedie“ se stala žánrem s velkým počtem zdařilých a velkým počtem totálně příšerných filmů. Je Oscarová Juno teenagerská komedie? Nebo komedie o teenagerech?

I český film má, pokud jde o teenagerské filmy, svou klasiku: necháme-li stranou „študácké“ komedie z konce třicátých let, jsou to hlavně Starci na chmelu, Pět holek na krku, Sněženky a machři a možná i Šteidlerovo Vrať se do hrobu. Všechny tyhle filmy braly své hrdiny při vší rozvernosti celkem vážně, na rozdíl od „nové vlny“ rozjuchaných teenagerských komedií, jako byli Snowboarďáci, Rafťáci nebo Panic je nanic.

Jak si v téhle konkurenci stojí komedie Můj vysvlečenej deník? Na rozdíl od všech předchozích filmů má jednu velkou výhodu: autorem jeho předlohy není -cetiletý spisovatel nebo scenárista, který na svou pubertu vzpomíná jako na něco, co má už naštěstí dávno za sebou. Kniha Johany Rubínové je upřímnou zprávou přímo „z bojiště“ autentického dospívání. Rodiče nepobouří strastiplná cesta za prvním sexem nebo opicí, ale možná fakt, že se sexem a alkoholem teenageři běžně žijí. Pobouření může doprovodit překvapení, že velkým problémem jejich dětí je láska, zrada nebo sny, tedy problémy, které si dospělí vyhrazují pro sebe. Dospívání teď a tady je i není velká legrace.

Ukázka 3

Poprvý

Tak nějakej nakladatelskej redaktůrek má zájem o můj deník! Nemůžu říct, že by to šlo úplně mimo mě, ale na druhý straně — mohlo za tím bejt všechno možný. Jeden takovej literární expert mě v patnácti připravil o panenství. Byl to blbej zážitek a asi nejodpornější na tom bylo, že to byl tátův známej.

Tenkrát jsem napsala fantasy povídku, která se jmenovala Eloja a byla o mladý kouzelnici, co se zamilovala do mladýho kouzelníka. Zasadili spolu semínko, ze kterýho vyrostl strom zvanej eloja, a i když ty dva kouzelníci nakonec umřeli, tak k tomu stromu ještě po celý staletí chodili lidi čerpat energii. Jasně, pěkná blbost, ale táta, kterej o fantasy ví kulový, dokonce ani nečetl Pána prstenů, tvrdil, že ta povídka je úžasná. A ukázal ji svýmu kamarádovi Volfovi, kterej pracoval v nějakým společenským časopise a napsal a přeložil spoustu knížek.

Já jsem se jak pitomá nána nechala od toho Volfa pozvat do pizzerie a obdivně k němu vzhlížela, přestože se tam nad talířem špaget quattro formaggi v podstatě jenom nechutně chvástal a o mý povídce dohromady nic neřekl. Ale musím říct, že vypadal impozantně. Dlouhý bílý vlasy a fousy, hluboký a hypnotizérský oči. Gandalf šedý jak vystřiženej. Starý chlapi mě sice nepřitahujou, ale v tý pizzerii mi asi nějak hráblo. Pozval mě k sobě domů, a i když mi bylo jasný, o co mu jde, tak jsem s ním bez keců šla. Připadalo mi, že se to sluší. Že to... patří k věci.

Za to, co se pak odehrálo ve Volfově bytě, se dodneška stydím. Rozsvítil lampičku, svlíknul mě, s nějakou romantikou se vůbec nezdržoval a šel rovnou na věc. Bez prezervativu. Samozřejmě jsem necejtila žádný vzrušení, jediná moje emoce byla zvědavost, jestli tohle takzvaný milování bude od začátku do konce pořád stejně blbý. Volf u toho skoro vůbec nemluvil, vlastně se choval, jako bych byla nějaká nafukovací panna.

Tohle se stalo po pátý odpoledne a před šestou mě už Volf vysadil ze svýho auta na Dejvický u tramvaje. Nahoru na Hanspaulku si se mnou netrouf, co kdyby tam narazil na mýho tátu? Aspoň jsem si na Kulaťáku stihla skočit do drogerie — trochu mi tekla krev.

No a když jsem pak za nějakej čas četla na internetu Volfovu recenzi na nějakou knížku, kde psal, že při četbě prožíval podobný pocity „jako při milování s krásnou a chytrou holkou“, tak jsem si říkala, že ta knížka musela stát pěkně za prd. Krásná jsem si v patnácti připadala, chytrá taky, ale to milování bylo prostě příšerný.

Na týhle zkušenosti byly zvláštní tři věci. Za prvý: Volf se mě nepokoušel přemlouvat, abych se o tom nikde nešířila, a zvlášť ne před tátou. Ten protřelej šedej Gandalf musel vědět, že budu mlčet, protože to vlastně byla spíš moje ostuda než jeho. Za druhý: všechno se to seběhlo tak rychle a se sexem, tak jak jsem si ho představovala, to mělo tak málo společnýho, že jsem si ani neuvědomila, že bych mohla otěhotnět. A za třetí: klidně jsem se mohla cejtit jako znásilněná, ale necejtila jsem se tak. V hlavě skoro prázdno, šedivá mlha, skrz kterou občas proskočila myšlenka, že jsem udělala něco sice hloupýho, ale docela přirozenýho.

To taková Káča měla ze ztráty panenství větší trauma.

Minulej rok chodila tři měsíce s nějakým Adamem, co studoval fakultu tělesný výchovy. Říkala mu Adámek. Já ho viděla jenom jednou, když ho Káča přivedla do Krásnejch ztrát, kde jsem tenkrát seděla s Kasandrou a Havrlantem, a velkej dojem na mě neudělal. Namakanej šampón, ze kterýho byla cejtit taková ta rychlá hygiena, v jaký se vyžívaj imbecilové z posiloven: hodinku tahat železa, rychlá sprcha, Old Spice, na vlasy gel, na krk zlatej řetízek a pak rande. A ke všemu se ten Adámek neuměl chovat ve společnosti. Za celou dobu v Krásnejch ztrátách neřekl ani slovo a pořád se mračil. Zvlášť na Havrlanta, kterej měl náhodou svůj den, byl docela vtipnej a padaly z něj perly, zatímco kdyby otevřel hubu ten Káčin namakanec, tak mu z ní vypadnou možná tak anabolický pilule. Z toho je vidět, že Adámek byl opravdu velkej ubožák, když žárlil i na Havrlanta, kterýho Káča považuje za chlípnýho šmíráka a od jistý doby mu říká fetišista Havrlant. Ale o tom někdy jindy.

O Adámkovi si Káča myslela, že je to ten pravej. Je pravda, že dizajnem se k sobě hodili. Křehká holka s blonďatejma loknama do půl zad, pusou jak Angelina Jolie, zdviženým nosíkem a velkejma zelenejma očima, jaký maj postavičky v japonskejch komiksech, a vedle ní hranatej svalovec, kterýmu se pod vypasovaným tričkem rýsujou prsní svaly. Párek jak z Bravíčka. Jenže bezchybnej dizajn ještě neznamená kvalitní sex, o čemž se Káča nakonec přesvědčila.

Na začátku to probíhalo přesně tak, jak si to vždycky malovala. Romantická večeře při svíčkách v rodinným domku Adámkovejch rodičů, napuštěná vana s levandulovou pěnou, pak miliskování na gauči. Jenže když se ty dva přesunuli do ložnice, začala se idylka nějak hroutit. Adámkovi prostě nestál. Zmohl se jenom na to, že Káču pomazal nějakým krémem, kterej pravděpodobně patřil jenom na vlasy a nikam jinam, protože druhej den měla Káča dole strašnou vyrážku. Musela s tím na kožní, což brala jako ostudu a potupu. Co ale bylo horší: neschopnej Adámek nakonec připravil Káču o panenství rukou a ještě jí vyčítal, že si za to může sama. Kdyby prej nebyla tak chladná, mohlo všechno proběhnout normálně a mohli se nadále vídat. Takhle to ten kretén řekl.

A k dovršení všeho zlýho to Káča ještě schytala doma. Přišla pozdě v noci, ponížená, ubrečená, s rozmazaným mejkapem a táta na ni hned ve dveřích zařval: „Kde si sa do polnoci kurvila, ty šľapka?“ On je totiž Slovák.



Sex-appeal, energie a drive

„Zapamatujte si jeho jméno, protože o něm ještě uslyšíte,“ píše se obvykle v portrétech vycházejících hvězd. Filmové časopisy pravidelně přinášejí přehledy mladých „žhavých“ herců na vzestupu, kterým se prorokuje brzký status superstar. V případě herců z filmu Můj vysvlečenej deník je tu ovšem malý problém: těch nových jmen, která bychom si měli zapamatovat, je až příliš.

Jejich tváře už znáte z filmů nebo seriálů. Možná, že jste je viděli v divadle. Možná jste už o nich četli. Možná je uvidíte poprvé, ale určitě ne naposledy. Jsou mladí, krásní a talentovaní a hrají ve Vysvlečeným deníku.

Veronika Kubařová hraje hlavní roli Johany a za sebou už má velké role ve velkých filmech Ženy v pokušení a Lidice. K tomu připočtěme pohádku Nejkrásnější hádanka nebo komedii Westernstory. K nastupujícícm herečkám patří i Berenika Kohoutová, dcera spisovatelky Ireny Obermannové. Berenika zazářila jako Tatínkova holčička v diskutovaném díle televizní série Soukromé pasti, má vlastní kapelu Femme Plastique a hraje v seriálu Život je ples. Marika Šoposká hrále v roce 2011 ve třech celovečerních filmech, v Lidicích, pohádce Micimutr a v suverénovi filmových kritik a filmových cen - ve filmu Poupata. Je jednou z mála českých hereček, které se kdy objevily v soutěži na festivalu v Cannes: je totiž hlavní hrdinkou krátkého filmu Zuzany Špidlové Bába, který před třemi lety zvítězil ve studentské sekci Cinéfondation.

Další herci, kteří se objevují coby členové teenagerské partičky ve Vysvlečeným deníku, si právě při natáčení tohoto filmu odbyli svou vůbec první významnější filmovou roli. Výraznou budoucnost věští tvůrci filmu Martinovi Šestákovi. Jeho postava Hagrid je divácky extrémně vděčná, kouří trávu a má nejvíc „hlášek“. Na testovací projekci byl právě Hagrid označen nejen jako jedna z nejvtipnějších postav, ale také jako jedna z nejzajímavějších postav filmu. Kvůli roli si Martin Šesták nechal celý rok růst vlasy. U testovacího publika sklidil úspěch i Ondřej Mataj, představitele Johaniny lásky Čoga, který se objevil už v televizním seriálu Cesty domů. Všechny dívky a ženy uznaly, že i jim by klidně mohl zlomit srdce vejpůl. Ondřej je absolventem konzervatoře stejně jako filmová Andy, Šárka Vaculíková, která se objevuje v televizním seriálu První krok coby studentka taneční akademie.

Role Vektora, kterému jde matika a to je asi tak všechno, připadla Milanu Hajnovi. Ten jako absolvent DAMU má za sebou řadu studentských filmů a divadelních inscenací, Vysvlečenej deník je (s výjimkou dětské role v Kachyňově Hanele) jeho filmovým debutem a projevuje v něm silný komediální talent.

Deník znamenal první herecký krok také pro Sandru Černodrinskou, která ztělesnila krásnou, ale cholerickým otcem deprimovanou Káču.

Bude se osm mladých vycházejících hvězd z Vysvlečenýho deníku potkávat před kamerou i nadále? Je to více než pravděpodobné. Můžeme od nich čekat nějaké další společné generační počiny? Uvidíme. Prozatím je jisté, že v Mým vysvlečeným deníku se představili jako herecká generace, které nechybí sex-appeal, energie a drive.

Ukázka 4

Conchitka a Peggytka

Ta nová Kasandřina kámoška byla už na první pohled trochu divná. Takovej ten pichlavej typ: pavoučí ruce a nohy, špičatej nos, oči blízko u sebe, úzký rty a přihlouplej úsměv. Takovejhle úsměv znám od Andy. A tahle holka hloupá asi vážně byla, protože jí vůbec nedošlo, že by se měla představit. To, že se jmenuje Ema, jsem odhadla, až když jí Kasandra dala na každou tvář pusu a řekla: „How are you, Ema?“ Fakt nářez! Kasandra musela v tom Irsku úplně zblbnout! A když jsem se dozvěděla, že Ema bydlí ve Vršovicích a že jsme cestovali přes celou Prahu jenom kvůli ní, měla jsem sto chutí sebrat se a jít pryč.

A fakt jsem to asi měla udělat. Protože už když jsme si objednávali, bylo jasný, že v týhle partičce to fungovat nebude. Kasandra s Emou si poručily irskej guinness, což je hořkokyselý a předražený pivo, ale chlastat ho je v určitejch kruzích děsně in. Já s Hagridem jsme si řekli o normální českou desítku a dobře jsem si všimla, jak divně se Ema na Hagrida podívala. Kluci, který maj ošoupanej kožák, hipísácký háro a strniště a který ke všemu pijou obyčejnou desítku, určitě nejsou její typy.

Jenže Hagrid je k některejm věcem až zázračně nevšímavej. Začal se Emy vyptávat, jaký to teda bylo v tom Irsku, a i když mu odpovídala neochotně, jako by se ho bála, nevyvádělo ho to z míry. Bylo mi ho líto. Nemůže si najít holku, takže to zkouší, kde se dá a jak se dá, a úplně ztratil soudnost.

I když Hagrid v jednom kuse dorážel, Ema se bavila hlavně s Kasandrou. Mlely o nějakým klukovi jménem Juan, kterýho jsem neznala, a vzpomínaly na historky z Irska, který jsem nechápala. Byla jsem na Kasandru naštvaná. Neviděly jsme se bůhvíjak dlouho, mám novinu jako hrom a ona dá místo mě přednost nějaký krávě, se kterou byla v posledních dnech pořád a viděly se naposledy včera. Ten vztek musel ven.

„Směla bych taky vědět, kdo je ten Juan?“ skočila jsem Emě neurvale do řeči. Přestala žvanit a zarazila se. „Cože?“
„Pořád mluvíte o nějakým Juanovi a já ani nevím, kdo to je.“
Ema se roztržitě napila svýho hořkokyselýho černýho piva.
„Když už nás Kasandra skamarádila,“ pokračovala jsem, „tak jsem si říkala, že bych se o tobě měla něco dozvědět. Jo a mimochodem — já se jmenuju Johana neboli španělsky Juana a tohle je Hagrid, vlastním jménem Jan, takže mu klidně můžeš taky říkat Juan.“
„Promiň,“ pípla, „já jsem Ema,“ a podala mi ruku. Jako bych chytla leklou rybu.
„Juan je Emin kluk,“ řekla rychle Kasandra.
„Ty máš kluka, kterej se fakt jmenuje Juan?“ zeptal se Hagrid a znělo to spíš zklamaně než zvědavě.
Kasandra se napřímila. „Von je Juan Španěl.“
„To jsem pochopil. Ale nechápu, jak se dá chodit se Španělem,“ rejpl si Hagrid, ale možná to jako rejpnutí ani nemyslel. „Španěl žije ve Španělsku, ty tady, takže...“

„No a co?“ přerušila ho Ema. „Letadlem jsem tam za chvíli. Nebo on tady.“
„Jenže problém je v tom, že to asi nejde na lusknutí prstů.“
„To ne, ale já s tím problém nemám,“ odsekla Ema a otočila se k Hagridovi bokem, aby poznal, že debata na téma Juan skončila. Jenže Hagrid se nedal:
„Můžeš mi říct, co ti na těch Španělích tak imponuje?“
„To se zdejším klukům blbě vysvětluje... Je to v tom temperamentu. Se Španělama se ani chvíli nenudíš.“
„Prostě exotika, že jo?“ řekl Hagrid a teď už bylo jasný, že do Emy rejpá záměrně. „Zatímco tady jsme všichni chcíplý, oni uměj žít.“

Nálada u stolu klesla na bod mrazu. Kasandře fakt muselo hrábnout, že nás vytáhla na svůj sraz s touhle pitomou Emou. Jako by nevěděla, co si o takovejchhle holkách myslím. Od tý doby, co jsem se dozvěděla o mojí mámě a Mahmúdovi, nemůžu holky, co lověj cizince, ani vidět. Máma to určitě měla podobně jako Ema, jenomže ne se Španělama, ale s Íráncema. No jo, s Íráncem se prostě ani chvíli nenudíš, zatímco s českým Bócou... Ji to nakonec stálo život... Uznávám, je to extrém, to pitomoučká Ema bude mít možná větší štěstí: trocha exotiky a žhavýho sexu hraničícího s mystickým prožitkem, pak kopačky — „Víš, máme to k sobě přes půl Evropy, takže vaya con Dios!“ —, nějaký ty slzy, další Španěl a takhle pořád dokola. No dobře, ale co je mi po tom?! Proč mám poslouchat o nějakým úžasným Juanovi?!

„Heleďte, já už musím jít.“ Zvedla jsem se a pošoupla svoje nedopitý pivo před Hagrida. „Já už taky jdu,“ řekl Hagrid, rychle po mně dopil, hodil na stůl pět pětek a zvedl se taky. Vypadli jsme ven. Hagrid navrhl, že půjdeme pěšky na metro na Jiřák a vezmeme to přes park, kde si zahulíme. Nebyla jsem proti. A Hagrid hned vytáhnul plechovou krabičku se svejma kuřáckejma proprietama, kde měl už ubalenýho špeka. Nervózně si s ním pohrával v prstech a rozčiloval se:
„To byla ale píča, ta Ema, co? A Kasandra se v tom Irsku úplně změnila, co si vo tom myslíš?“
Pokrčila jsem ramenama, i když jsem si myslela to samý.
„Conchitka a Peggytka,“ odfrknul pohrdavě Hagrid a přidal do kroku. Potřeboval si rychle zapálit.
Conchitka... Peggytka... Tyhle termíny vymysleli Hagrid s Havrlantem a po dnešní zkušenosti musím uznat, že je to docela trefný. Conchitky jsou holky, co se tahaj se španělsky mluvícíma chlapama, a Peggytky zase ty, co blbnou za Angličanama, Američana, Irama a tak dále. Společný maj to, že berou skoro všechno, hlavně když to mluví tím vyvoleným jazykem. Hagrid na to má dlouhou teorii, proč to ty holky dělaj. Míchá do toho Freuda, Junga, Hitlera a taky nějaký evoluční nebo evakuační teorie, podle kterejch ženský toužej po genetickým splynutí s co nejperspektivnějším samcem, a celý to považuje za důsledek zvrhlý teorie o nadřazenosti ras. Ale já myslím, že je to mnohem jednodušší. Třeba taková Ema je prostě hloupá a zakomplexovaná nána z dolních Vršovic, co si vylepšuje svoji přízemnost pomocí Španěla Juana, kterej bude podle všeho ještě blbější než ona, takže jakápak nadřazenost ras? A Kasandra... Tý muselo v Irsku určitě hrábnout, protože takhle ji neznám. Jo, je možná trochu povrchnější, ale zase ne tak, aby musela v Dublinu v hospodě skočit na prvního Ira jenom proto, že je to Ir, a v Praze pak otravovat vzduch svým „how are you, Ema?“.

V parku nad Ruskou jsme si sedli na lavičku. Hagrid zapálil jointa, lačně nasál a podal mi ho. Šlukla jsem si jen tak trochu.
„Díváš se klukům na boty?“ zeptal se Hagrid, když asi po půl minutě vydechnul kouř. Rozkašlal se a pak pokračoval: „Já jsem si všim, že Kasandra se klukům na boty kouká. Vona totiž úplně převzala debilní anglicko-americkej způsob uvažování. Angličani a Američani věřej tomu, že když má někdo dlouhý chodidlo, tak má taky dlouhý péro. A proto choděj cizácký týpci v botách aspoň o dvě tři čísla větší.“
Hagrid sklouznul očima ke svejm sandálům, který byly spíš o číslo menší, než by měly bejt, a který se k dlouhýmu kožáku-hagriďáku hodily jako pěst na oko.
Loni touhle dobou Hagrid nevypadal tak zanedbaně. Kožák sice nosil, to jo, ale měl k němu normální boty a taky se aspoň občas učesal. Teď na to kašle a udělal si ze svýho santusáctví image.
Před rokem byl totiž Hagrid zamilovanej do holky, co mu pak přerazila srdce. Byla to... v podstatě Peggytka. Chodila s Hagridem necelý dva měsíce a za tu dobu mu dala tak jednou nebo dvakrát. Anebo možná ani jednou a všechno, co Hagrid vykládal, bylo normální chvástání. Měla ho spíš jako zpovědní vrbu, a hlavně jako vrchního dodavatele trávy, kterou pak hulila s nějakým Kanaďanem, co tady obchodoval s čínskejma skútrama. Hagrid má fakt smůlu. Ale může si za to tak trochu sám. Kdyby se sebou něco udělal, byl by docela hezkej. Někomu dlouhý vlasy slušej, třeba Čogovi, jenže Hagrid v tom svým háru vypadá jako somrák.

Vznik filmu

Johaniny statistiky

Jak jsem se tak dívala na IMDb... Hm, jestli nevíte, co ta zkratka znamená, tak si z toho nic nedělejte. My od filmu mluvíme většinou v nesrozumitelnejch zkratkách jako například VO („voiceover“), MO („mimo obraz“), MM („mimo mísu“ nebo taky „maštěné máslem“) nebo PITCH (to znamená „napičovat“ čili upravit rychlost nahranýho zvuku tak, aby lidi, co hrajou Rýbrcoula, nemluvili vysoko jak Hurvínek, zkrátka aby nemluvili takzvaně „na piču“, jak se říká mezi náma profíkama). Takže teda: jak jsem se tak dívala na IMDb, tak jsem si všimla, že se u každýho filmu dělaj takový statistiky. To aby diváci udělali „wow!“ a ocenili tvrdej chlebíček filmařů.

V těch statistikách většinou bejvá:
kolik to stálo,
kolik metrů filmu se protočilo,
kolik lidí se zbytečně motalo kolem kamery,
kolik komparzistů režisér zprudil,
kolik chův zaměstnali Angelina Jolie s Bradem Pittem,
kolik čínskejch trikařů odstraňovalo podbradek Bruce Willise,
kolik kaskadérů a zvířat přišlo o život,
kolik ložnic si ve svým apartmánu vymínila Jennifer Aniston,
kolik se roztřískalo aut,
kolik soudních sporů vedli producenti mezi sebou,
kolik kravat vystřídal Hugh Grant
a kolik litrů kafe bez kofeinu se vypilo v cateringu.
Tak jsem se teda rozhodla, že podobnou statistiku udělám taky. A zaměřila jsem se na ty nejdůležitější věci. Takže se nedozvíte například to, že Veronika Kubařová vybrala z cateringový dršťkový polívky celkem třináct kousků drštěk (dršťky asi nesnáší) a omylem vypila jednu fantu (myslela si, že je to džus s bublinkama).

Pozor, začínáme:

Počet polibků: 118
Polibky padaly mezi různejma lidma a na nejrůznějších místech. Nejčastějc mezi Johanou a Čogem. Nejzvláštnější polibek padnul mezi Hildou a Romčou a ve střižně si ho všichni pouštěli tak dlouho dokola, až někdo přišel na to, že „už to je daleko za hranicí seriózního umění a dobrýho vkusu“, takže to nakonec vystřihli.

Jednu dost mraženou pusu dala Johana i Ondřejovi, a Johanin mladý svěží jazyk ochutnal i třídní Talacek. S Čogem se líbala kromě Johany taky Kasandra. Líbala se Andy s Vectorem, Margareta s Havrlantem, Sába s Bócou.

Počet objetí: 101
Objetí padlo jen o něco málo míň než polibků. Vedou zase Johana s Čogem.

Počet slz: 98 kapek
Brečelo se docela dost, hlavně mezi holkama. Na prvním místě opět Johana, brečela ale i Káča, Margareta, paní Valengová, potají Andy.

Množství zamilovanejch komparzistek: 39
...a všechny do Josieho, zpěváka kapely Koblížci.

Množství vysvlečenejch holek: 19
Takže ve vysvlečenejch scénách opět na prvním místě Johana, která sundala dvakrát úplně všechno a třikrát jenom něco. Trochu se svlíkla Kasandra, docela dost Klára, a když na to přišlo, vlezly polonahý do fontány taky Andy s Káčou.

Počet poničených fontán: 1
No comment.

Množství vypitejch panáků: 18
Uznejte sami, že to není nic moc.

Množství vykouřenejch jointů: 4
Dva Hagrid, jeden Johana a jednu raketu odpálila i Sába.

Množství snědenejch jogurtů: 2
Oba Káča.

Nápad zfilmovat knihu Johany Rubínové Můj vysvlečenej deník se zrodil z jednoho náhodného setkání na schodech Městské knihovny. Režisér Martin Dolenský, který právě hledal příhodnou látku pro svůj příští film, tu vrazil do svého někdejšího spolužáka z bohemistiky a nyní nakladatele Jana Hlaváče. Vysoký, statný a zarostlý nakladatel (který si nakonec v filmu zahrál sám sebe) doporučil režisérovi knihu, kterou vydal - dívčí literaturu s růžovým přebalem, knížku, jejíž autorkou byla -náctiletá středoškolačka.

„Začítal jsem se do toho trochu s despektem,“ přiznává Martin Dolenský. „Ale knihu jsem zhltl během pár dnů, což je samo o sobě známkou toho, že na ní něco je.“ Knížka Můj vysvlečenej deník má podobný osud u každého. Opatrný přístup, nedůvěru a nakonec přečtení na jeden zátah a nadšení. Nejinak na tom byla Veronika Kubařová: „Myslela jsem si, že to bude teenagerská historka, která mi nic neřekne, ale zhltla jsem ji na jeden zátah. Úplně mě to pohltilo, s hrdiny jsem se sžila a těšila jsem se, že na plátně vstoupím do jejich světa,“ říká.

Co tedy je hlavní předností Mýho vysvlečenýho deníku, který si okamžitě podmanil herečku i režiséra? Kromě toho, že autorka popisuje svět dnešních teenagerů takový, jaký doopravdy je, má i čtivý jazyk, její kniha má jasnou strukturu a výborně vykreslené postavy, ve kterých každý může najít své současné nebo někdejší adolescentní já. A je vtipná.

Od knihy ke scénáři

Cesta od poměrně objemné třistastránkové knižní předlohy k filmovému scénáři byla poměrně dlouhá a trnitá. „V první verzi měl scénář 190 stran. Uvažovali jsme o tom, že bychom ho natočili jako televizní minisérii, která by se sestříhala do filmové podoby. Ale k tomu nakonec nedošlo. Museli jsme brutálně škrtat a ve finální verzi scénáře je toho oproti té první asi polovina,“ vysvětluje režisér Martin Dolenský. „Obsah jsme částečně přeorganizovali, mnoho scén jsme úplně vyškrtli a dopsali některé jiné, které slouží jako spojující materiál.“

Při psaní postav vycházel nejen ze samotné knižní předlohy, ale i ze svých životních zkušeností: „V některých hrdinech je hodně ze mě samotného, v jiných se odrážejí moji přátelé. Všichni mají reálný psychologický základ a především u Johany jsme si dali záležet na ,diagnóze'. Postava, která má vaši pozornost udržet hodinu a půl, musí být konzistentní.“

Od Johany Rubínové k Veronice Kubařové a nazpátek

„Najít výraznou herečku, o které bych si byl jistý, že mě bude bavit ji sledovat hodinu a půl, není jednoduché. Zase tolik jich tu není. Navíc jsem věděl, že vzhledem k zápletce to musí být tmavovlasý, snědší typ. Tím se výběr vhodných kandidátek velmi zúžil,“ komentuje režisér výběr Veroniky Kubařové do stěžejní role. Martin Dolenský se rozhodl sáhnout po osvědčené herečce, která má za sebou už několik velkých rolí: „Věděl jsem, že ve frmolu natáčení nebude čas se opravovat, vracet zpátky a přetáčet jednotlivé scény. Na to už není prostor. Proto jsem potřeboval herečku, která mi bude oporou a partnerem.“

Jakmile bylo jasné, že Johanu Rubínovou bude hrát Veronika Kubařová, přizpůsobily se tomu i finální verze scénáře: „Už při psaní scénáře se snažím mít u hlavních postav jasno v otázce obsazení, na textu se mi pak pracuje mnohem lépe. A tak i v případě Vysvlečeného deníku se už poslední verze scénáře přepisovaly s vědomím, že hlavní hrdinku bude hrát Veronika,“ říká Dolenský.

Jak vidí svou hrdinku sama Veronika Kubařová? „Johana je sedmnáctiletá holka, která vyrůstala s tátou a časem i s nevlastní mámou Sábou - její vlastní maminka jí umřela, když jí bylo pět let. Její emoce jsou někdy trochu ,klučičí', často jde do věcí po hlavě a řeší je přímo, rovně. Musí ustát všechny peripetie svého života, což s její povahou není jednoduché.“

Na druhou stranu, právě výrazná osobnost hlavní hrdinky Veronice zpočátku naháněla trochu strach: „Chvíli jsem pochybovala o tom, jestli vůbec budu schopná vystihnout její temné stránky. Nevěděla jsem, jak to herecky uchopit. Ale byl to strašně zajímavý úkol a postupně mě to začalo bavit,“ vysvětluje. Nakonec se pro ni Johaniny razantnější postoje a způsoby jednání staly částečně inspirací i v civilním životě: „Když to člověk na place prožívá, ta emoce se někam uloží. To, jak Johana jedná s lidmi na rovinu, někdy až drze, to byl pro mě zajímavý objev. Já jsem spíš upejpavá, bojím se prosazovat svůj názor. Tahle role mě v tomto směru obohatila a naučila mě to.“

Režisér Martin Dolenský velmi ocenil Veroničin přínos k postavě: „Do výsledné podoby jednotlivých postav vždy vstupuje několik účastníků a já nechci herce nutit, aby přesně plnili mou představu. Naopak chci, aby se nastartovali a vnesli do role něco svého, co já bych sám nedokázal vymyslet. U Veroniky byl ten přínos obrovský. Částečně jsme Veroniku přizpůsobovali Johaně, částečně ale i Johanu Veronice.“

Hlavní představitelka je podle něj workoholička, což mělo svou negativní i pozitivní stránku: na začátku natáčení totiž zrovna přestupovala z jednoho divadla do druhého, což časově nebylo zrovna optimální. „Na druhou stranu je velmi pracovitá a má vlastnost, která je u herce dobrá - pokoru k látce,“ dodává Dolenský.

Pracovitost a důkladná příprava - to byly přednosti, které naopak Veronika Kubařová ocenila u Martina Dolenského: „Líbil se mi jeho způsob přípravy. Scházeli jsme se před natáčením v jedné kavárně na Václaváku a povídali si nejen o Johaně, ale vůbec o věcech, které se nám líbí, poznávali jsme se. Byl to pro mě takový zajímavý workshop. Rozebírali jsme ji ze všech možných stran. Měla jsem pocit, že filmová Johana je naše společné dítě.“

Stará parta...

Při výběru představitelů pro role „dospělých“ - tedy rodičů a učitelů Johany a jejích spolužáků - režisér Martin Dolenský sáhl po hercích, se kterými už v minulosti spolupracoval (například Simona Stašová) a naopak po těch, jejichž práci obdivoval, ale doposud neměl příležitost se s nimi setkat před kamerou (Igor Bareš, Petra Špalková, Veronika Žilková, Jaroslav Plesl). Jak Veronika Kubařová vycházela se svým filmovým otcem a macechou, Igorem Barešem a Petrou Špalkovou? „Dohromady tvořili hrozně vtipný pár. V některých scénách jsme se navzájem tak odbourávali, že už jsme nedokázali hrát dál. Jako rodina jsme si fakt sedli,“ říká. Petra Špalková, která zároveň hraje i její učitelku angličtiny, navíc byla její učitelkou i ve skutečnosti - několik let se jako učitelka a žákyně potkávaly na chodbách pražské konzervatoře. „Ve všem se mi moc líbila a byla jsem nadšená, že budu mít možnost se s ní herecky potkat,“ dodává Veronika.

...a mladá parta

Pokud jde o představitele Johaniných spolužáků a kamarádů, bylo důležité, aby celá jejich skupinka od začátku působila jako sehraná parta lidí, kteří se znají už několik let. Ještě důležitější než jednotlivé herecké projevy proto bylo sladit celkovou hereckou stylizaci a „chemii“ mezi všemi účastníky.

Toto sehrávání bylo o to komplikovanější, že do „mladé“ party vstupovalo několik různých typů osobností. Základ tvořily zkušenější herečky, které už měly za sebou několik větších filmových rolí: hlavní představitelka Veronika Kubařová, Marika Šoposká či Berenika Kohoutová. K nim se přidali začínající herci - čerství absolventi herecký škol, kteří teprve začínají v regionálních divadlech, jako představitel Vektora Milan Hajn nebo Šárka Vaculíková, která hraje Andy. Třetí skupinou jsou úplní neherci, například Martin Šesták, který si doposud zahrál jenom ve skateboardingových videích, a Sandra Černodrinská, který je nyní už přijatá na pražskou DAMU. „A teď si je k sobě srovnejte, aby působili přirozeně a kompaktně, aby jeden nepřehrával a druhý nekuňkal!“ komentuje to režisér Dolenský.

Veronika Kubařová strávila před kamerou nejvíc času s Ondřejem Matajem, představitelem její „hlavní“ filmové lásky, dredaře Čoga. „Studovali jsme spolu na konzervatoři, on byl o rok níž, ale nikdy jsme si nepovídali, takže jsem byla zvědavá, jak bude naše partnerství fungovat. Doufám, že holky v kině si ho zamilují stejně jako já. Je to vtipný, přemýšlivý a přirozený herec. Pomáhal mi i svými životními zkušenostmi. Byla to opravdu příjemná spolupráce,“ vypráví Veronika Kubařová.

A ještě jedno herecké partnerství si před kamerou vyzkoušela úplně poprvé: poprvé se totiž před kamerou objevila se svým přítelem, režisérem Karlem Janákem. „Nikdy jsem s žádným hercem nechodila a nezažila jsem, že bych tedy musela hrát se svým klukem. Byla to pro mě úplně nová situace. Byla jsem mnohem nervóznější než normálně, možná i za něj,“ přiznává. „Ale užili jsme si to a jsem ráda, že máme ve filmu společnou scénu. Jeho role je malá, ale důležitá.“

50 lokací za 30 natáčecích dní

Přestože Můj vysvlečenej deník je především vztahový film ze současnosti, rozhodně nepůsobí jako „nízkokalorická“ televizní inscenace, omezující se na záběry mluvících hlav a herců sedících u stolu. Právě naopak, před kamerou se vystřídá mnoho nejrůznějších prostředí od hanspaulské vily, v níž žije hlavní hrdinka, přes gymnázium, kde studuje, vodácký výlet na řece, kemp, psychiatrickou léčebnu nebo cestu autostopem, až po „exotické“ přímořské městečko, do něhož se Johana vydává hledat Mahmúda, bývalého partnera své zemřelé matky.

Problémem bylo nejen zajistit všechna prostředí, která se ve filmu vyskytují, ale také sladit časové harmonogramy jednotlivých představitelů: i mladí herci jsou totiž velmi časově vytížení a, jak konstatuje Martin Dolenský, „dát dnes dohromady pět herců je mistrovství“. I z toho důvodu bylo nutno vtěsnat natáčení v padesáti různých lokacích do pouhých třiceti natáčecích dnů: „U každého natočeného záběru je mimo jiné zaznamenán reálný čas, kdy záběr vznikl. A úplně poslední záběr filmu byl natočen v půl páté ráno, přičemž jsme začínali někdy v jedenáct dopoledne předcházejícího dne. To asi samo o sobě nejvíc vypovídá o tom, v jakém tempu jsme pracovali.“

Hlavní představitelka Veronika Kubařová si ovšem z natáčení odnesla idyličtější vzpomínky: „Točili jsme v létě, bylo teplo a hezky. Moc mě bavilo například natáčení na chalupě u Havrlanda - ty kalby, pařby, mejdany, které se odehrávaly před kamerou, potom po poslední klapce často pokračovaly i dál. Byla to hrozně fajn atmosféra, bylo nám spolu dobře a náš Vysvlečený deník jsme si rozhodně užili.“

Hlavně se neopálit

Školní scény vznikaly o prázdninách v budově pražského Gymnázia Jana Keplera, přičemž role školníka se zhostil „opravdový“ místní školník. „Bylo to pro nás příjemné retro, vzpomínka na naše vlastní časy ve školních lavicích,“ říká Veronika Kubařová.

Bezpochyby nejexotičtější lokací filmu bylo ale Slovinsko, kam spolu se štábem vyrazila Veronika Kubařová a její filmová macecha Petra Špalková. Přestože se natáčelo ve čtyřicetistupňových vedrech, režisér je musel hlídat, aby se na pražícím slunci příliš viditelně neopálily, protože po scénách ve Slovinsku mělo následovat natáčení scén, které jim v ději předcházejí. V létě u moře, všichni si můžou odpočinout na pláži, jen vy nesmíte. A pak, že herečky se mají nejlépe.

Tři holky ve fontáně

Výrazná scéna se odehrává v nákupním centru, kde se Johana a dvě její kamarádky svléknou do podprsenek a řádí v místní fontáně. Natáčelo se za plného provozu, takže pokud jde o samotný vznik, šlo o jednu z velmi „adrenalinových“ scén. Herečky mohly do fontány vstoupit jen jednou, maximálně dvakrát, protože kostymérky pro ně měly připraveno jen dvoje oblečení. Natáčelo se na tři kamery současně. Všem navíc naháněly strach trysky fontány, které se snadno mohly poškodit, nebo naopak způsobit herečkám nepříjemný úraz.

„Bylo to náročné, točit za plného provozu je šílenost. Ale kdy se vám poštěstí vzít tři holky, svléknout je do podprsenek a šoupnout do fontány! To je přece to, proč ty filmy děláme!“ směje se režisér Dolenský.

„Opravdu jsme si to užívaly, dováděly jsme jako malé děti v bazénku, i když jsme se trochu obávaly, aby se k nám nechtěl přidat nějaký nadšenec z řad přihlížejících. Když jsme pak z fontány vylezly, měly jsme jako utíkat před chlapíkem z ochranky. Ale klouzalo nám to tak moc, že ochrankář musel běžet velmi pomalu a předstírat, že nás nemůže dohonit.“

Barevný svět

„Lidi v kině si určitě všimnou výraznější výtvarné stylizace Mýho vysvlečenýho deníku,“ říká Martin Dolenský. „Každý režisér by měl mít kromě filmování ještě jeden nebo více oborů, kterým rozumí. Někteří jsou orientováni hudebně, jako například Jaromil Jireš. Já ve volném čase rád fotím, jsem vizuálně zaměřený a hodně toho využívám i při natáčení.“

S tím souvisí také to, že Můj vysvlečenej deník byl na točen na formát cinemascope, který obvykle bývá vyhrazen pro velkolepé podívané. „Je to proto, že ve filmu hrají důležitou roli vztahy mezi postavami. A zatímco u užších formátů bych je musel budovat střihem, při práci s cinemascopem je mohu postavit v hloubce záběru. Nejde sice o žádného Pána prstenů, je to vztahový film, ale právě proto jsem mohl pracovat s hloubkou mizanscény,“ vysvětluje Martin Dolenský. „Cinemascop nám dal také možnost vytěžit lokace, které jsme si vybrali. Je to nejširší formát, který je v kině běžný, postihuje svět v plné šířce, a o to jsme usilovali i významově.“

Berenika Kohoutová (rozhovor)
Jak jste se dozvěděla o filmu Můj vysvlečenej deník a jak jste dostala roli Kasandry?

Přišla jsem na casting, byla tam tehdy celá Praha nebo minimálně konzervatoř,všichni se všech ptali, jestli už tam byli - zkrátka takový legendární casting.

Četla jste knížku? Než jste vzala roli? Před natáčením? Ale hlavně - bavila jste se u ní? Jaká postava Vás bavila nejvíc?

Knihu jsem četla zběžně před natáčením, ale v tu chvíli mě zajímal spíše scenář.

Je Kasandra promiskuitní nebo si jen s klukama hraje a umí to?

Myslím že Kasandra jen využívá své ženskosti a je to trošku potvora, nicméně je to ve skutečnosti hodná holka.

Máte nějakou oblíbenou hlášku z filmu?

Musím neskromně říci, že miluju hlášky právě Kasandry. I když je fakt, že vtipných prupovídek je ve filmu dost i od jiných...

Byla byste s Kasandrou kamarádka? Je Vám blízká, máte toho hodně společného nebo jste každá úplně jiná?

Řekla bych, že s Kasandrou máme společnou drzost. Je mi dost blízká, také působí hruběji, než jaká ve skutečnosti je. Určitě bych s ní kamarádila.

Vzpomene si na Vašich 17? Bylo to období „Sex, drogy rock´n´roll“, věk, kdy je vše dovoleno?

Zpívala jsem ve ska kapele, jezdila na punkové festivaly....ano, řekla bych, že minimálně rock’n’roll to byl.

Psávala jste si někdy nebo dokonce stále píšete svůj tajný deník? Byl taky tak vysvlečený jako Johanin?

Popsala jsem asi pět deníků. Byla to ohromná zábava. A ještě vtipnější je to teď, když si to občas přečtu. Když mi bylo okolo třinácti, obden jsem se zamilovávala. Pokaždé do někoho jiného, samozřejmě. Ale vždycky to byly naprosto osudové lásky! A vysvlečené ty deníky samozřejmě byly, od čeho by to jinak byly deníky!

Kde jste ho mívala schovaný? A máte ho ještě? Podíváte se do něj někdy?

To už si nějak nevybavuji, asi někdy pod polštářem.

Točili jste v Praze U Veselíka, U Rafa, na chatě, vodě na Lužnici. Bylo natáčení taková pohoda, jak to zní? Jaké bylo?

Tím že tam bylo spoustu mladých herců, tak jsme se rozhodně nenudili.

Která scéna ve filmu Vás nejvíc baví? Která scéna pro vás byla nejobtížnější? Ze které jste naopak měla strach?

Hodně mě bavila scéna, ve které vycházím otevřít Johaně jen v županu, ale zato ve střevíčkách na podpatku. Cestou jsem tam zakomponovala takové škobrtnutí (ani nevím, jestli to tedy původně byl záměr), ale Verunku Kubařovou a pár ostatních to tak pobavilo, že jsem potom musela škobrtat ve všech jetích. A co si tak vzpomínám, měla jsem tam celkem samé vtipné situace, takže jsem se moc nebála.

Ve filmu hraje hodně mladých herců. Znala jste se s někým už před natáčením? Bylo natáčení díky výrazné skupině mladých v něčem jiné, než jiná natáčení?

Ano, znala. Marika Šoposká je jedna z mých největších kamarádek, s ostatníma holkama jsem se převážně znala ze školy. Musím říct, že dámský karavan byl geniální, moc jsme si, myslím, všechny sedly. Kluky jsem vlastně moc neznala, ale taky jsou úžasní.

Jak se Vám hrálo s Veronikou Kubařovou?

Já Verunku miluju. Nemá v sobě ani špetku nějaké herecké rivality, je srdečná, milá, krásná, chytrá. A šikovná! Moc mě těšilo, že mi říkala, že se jí líbí, jak Kasandru hraju, protože, ruku na srdce, to člověk od stejně starých kolegyň často neslýchá. Verunka při natáčení každej den zkoušela, já bych při tom tempu asi umřela, ale ona to zvládá. Je naprostá profesionálka.

Považujete roli ve Vysvlečeným deníku za posun ve Vaší dosavadní kariéře?

Minimálně za posun v kostýmech a líčení! Ne, musím říct, že jsem za roli Kasandry opravdu vděčná, Martin mě vyhmátnul jinak, než bývám obsazována. Většinou hraju strašně komplikované charktery. Což nemyslím tak, že by byla Kasandra jednoduchá! Ale v zásadě má jasně stanovitelnou povahu, narozdíl od ostatních mých rolí.

Kam byste chtěla směřovat? Na filmové plátno, do divadla, do televize, muzikálu...?

Kromě muzikálu do všech výše zmiňovaných. A ještě bych přidala hudební podium.

Martin Šesták (rozhovor)
Jak jste se dozvěděl o filmu Můj vysvlečenej deník a jak jste dostal roli Hagrida?

O Vysvlečeném deníku jsem se dozvěděl od producenta filmu Štefana Voržáčka, který mě viděl v amatérském filmu Andělé na Kolejích, kde jsem ztvárnil hlavní roli a rozhodl se mě pozvat na schůzku s režisérem Martinem Dolenským a paní, která měla na starosti casting. Původně jsem měl mít ve filmu jenom nějakou epizodku na oťuknutí, ale shodou okolností se z toho nakonec vyklubal Hagrid, za kterého jsem velmi vděčný.

Četl jste knížku? Než jste vzal roli? Před natáčením? Ale hlavně - bavil jste se u ní? Jaká postava Vás bavila nejvíc?

Přiznám se, že jsem knížku nečetl. Měl jsem dojem, že příběh a postavy ve scénáři jsou více či méně upraveny pro film a že by mě kniha mohla trochu zmást (teď zpětně si ten dojem nějak nedokážu vysvětlit), a proto jsem se snažil zachytit postavu ve scénáři. Tudíž jsem četl scénář snad desetkrát. A ať to zní sebezvláštněji, tak pravdou je, že jsem se u něj nejen bavil, ale dokonce jsem byl i místy docela dojatý. Jinak knížku mám už od předloňských Vánoc doma v knihovně, ale dal jsem si takové „na hlavu postavené“ předsevzetí, že si ji přečtu, až poté, co uvidím film. Těžko říct, která postava mě ve scénáři bavila nejvíc, ale rozhodně mě často pobavily věty, kterými Johana popisuje dění kolem sebe, takže vlastně Johana.

Byl byste s Hagridem kamarád? Je Vám blízký, máte toho hodně společného nebo jste každý úplně jiný?

Já osobně jsem introvert a nové vztahy navazuju pomaleji než ostatní, avšak v tomhle případě, by všechno vyvážila Hagridova přirozená družnost a přátelská povaha. Nemyslím si, že toho máme příliš společného, ale mám za to, že v jádru jsme si hodně podobní. Každý z nás však svoje jádro skrývá diametrálně odlišným způsobem a navíc je Hagrid, myslím, i méně propustný. Každopádně věřím, že bysme se spolu mohli zakecat na hodně dlouho. Hagrid, ač na to nevypadá, je hodně sečtělý a přirozeně inteligentní, dokonce si i myslím, že po pár pivech by jeho maska mohla přece jen trochu opadat.

Máte nějakou oblíbenou Hagridovu hlášku?

Když Johaně říká, že by se kvůli ní umyl. Vím, že to pro něj hodně znamená..

Vzpomenete si na Vašich 17? Bylo to období „Sex, drogy rock´n´roll“, věk, kdy je vše dovoleno?

Tak určitě je to věk, ve kterém jsme začínali chodit do hospod, na různé akce ke kamarádům a podobně. Naštěstí těch drog moc nebylo, naneštěstí toho sexu taky moc ne, ale pařit jsme chodili pravidelně každý pátek a sobotu.

Typickým znakem Hagrida je joint. Jaký máte vztah k marihuaně? Byl byste pro její legalizaci?

Každopádně jsem pro legalizaci léčebného konopí pro pacienty, na které má prokazatelně pozitivní účinky. Co se týče legalizace obecně, tam si nejsem už tak jistý, ale jsem spíš pro než proti. Mám za to, že účinky marihuany jsou individuální, někomu škodí hodně a někomu prakticky vůbec. To mám odpozorováno ze svého okolí. A pokud se někdo rozhodne jí pěstovat a kouřit, tak by, podle mě, neměl být považován za zločince, nabízet ji ostatním nebo dokonce vnucovat, to už je věc jiná.

Zavoněla někdy její typická vůně i během natáčení?

Její typická vůně často připomíná aróma potu, takže můžu říct, že občas zavoněla zpod Hagridova kabátu, ve kterém bylo v létě docela vedro.

Točili jste v Praze, na chatě, vodě na Lužnici. Bylo natáčení taková pohoda, jak to zní? Jaké bylo?

Konkrétně, na chatě a na vodě to byla opravdu pohoda. Byly to navíc jedny z posledních natáčecích dnů, takže už ze mě byla téměř opadána veškerá nervozita, která na mě přišla začátkem natáčení. Bral jsem svou roli totiž hodně vážně, a přiznám se, že jsem měl ze začátku problém se uvolnit. Ale celkově, můžu říct, že natáčení bylo parádní.

Která scéna ve filmu Vás nejvíc baví?

Nejvíc mě bavilo natáčet scénu, kde Andy zvrací a já ji ze zadu držím jednou rukou vlasy, druhou kolem pasu a v monitoru bezpečnostní kamery to vypadá jako soulož. Celá ta situace mi přišla hrozně směšná. Už bylo docela pozdě večer, tuším, že to byla jedna z posledních scén natáčecího dne. Venku jsme byli jen já a Šárka Vaculíková, která hraje Andy, a zbytek štábu společně s ostatními kolegy herci byl vevnitř v klubu u Rafa a sledovali nás v monitoru bezpečnostní kamery, přičemž na nás Martin Dolenský volal pokyny typu „Přitlač!“, „Vopřete se do toho!“ nebo „Vykašlete se na nějaký blití a pořádně to rozjeďte!“. No samozřejmě, že se nám všichni vevnitř smáli.

Ve filmu hraje hodně mladých herců. Znal jste se s někým už před natáčením? Bylo natáčení díky výrazné skupině mladých v něčem jiné, než jiná natáčení?

S nikým z nich jsem se před natáčením neznal, ale rychle jsme se poseznamovali. Je to skvělý kolektiv lidí, které jsem začal mít rychle rád, bez ohledu na vzájemné odlišnosti. Tudíž při natáčení i mimo něj byla většinou sranda. Nemám za sebou však dostatek zkušeností s natáčením pro to, abych to mohl nějakým způsobem srovnávat.

Jak se Vám hrálo s Veronikou Kubařovou?

S Veronikou se mi hrálo hodně dobře, její ztvárnění Johany mi moc pomáhalo v dostávání se do daných situací. Má osobní kouzlo, je hrozně přirozená a profesionální. A hlavně je to moc hodná a citlivá holka, a to, že je k tomu všemu hezká, asi taky netřeba nějak zvlášť zdůrazňovat.

Hagrid je poměrně vděčná postava - sympaťák s hláškami. Považujete roli ve Vysvlečeným deníku za velký krok v kariéře?

Samozřejmě, že je to, coby můj profesionální debut, obrovský krok v kariéře. A Hagrid je skutečně divácky velmi vděčný. Vystupuje a působí úplně jinak než já nebo role, na které jsem byl zvyklý, takže jsem musel skutečně hodně hrát, ale právě kvůli tomu, jsem za Hagrida vděčný i já.

Máte nějaké vysněné role?

A co se týče vysněných rolí, tak mě teď spontánně napadl princ v pohádce, ale to je dáno spíš tím, že je to sice většinou klaďas, ale absolutně odlišného typu než Hagrid. Taková dlouhodobější vysněná role je role námořníka - objevitele, protože je to vlastně moje takové vysněné nesplnitelné povolání, a ztvárnit ho ve filmu je asi jediný způsob, jak si aspoň částečně tento sen splnit.

Šárka Vaculíková (rozhovor)
Jak jste se dozvěděla o filmu Můj vysvlečenej deník a jak jste dostala roli Andy?

Pozvala mě na kokurz jedna castingová agentura. Vlastně se nic moc zvláštního nedělo. Jenom jsem už v té době věděla, že hlavní roli má hrát Verunka Kubařová, což je moje spolužačka z Konzervatoře, a společně jsme si říkaly, že by to bylo moc fajn potkat se při práci. Když to vyšlo, měli jsme fakt velkou radost.

Četla jste knížku? Než jste vzala roli? Před natáčením? Ale hlavně - bavila jste se u ní? Jaká postava Vás bavila nejvíc?

Četla jsem jí před natáčením. Chtěla jsem z ní zjistit maximum o své postavě, protože ve scénáři není všechno. A bavila jsem se hlavně proto, že jsme nějak asi zaspala svoji pubertu a bylo pro mě zajímavé slyšet, jak to může v 17cti probíhat. Já v tomhle byla asi trochu podobná své roli Andy. Držela jsem se stranou a moc jsem nedivočila.

Máte nějakou oblíbenou hlášku z filmu?

Miluju svojí repliku „Čauves“ a jako správná sebestředná herečka, si nevybavuju, že by tam kdo říkal něco vtipnějšího!

Byla byste s Johanou kamarádka?

S Johanou asi ne. Přišla by mi jako nevyrovnaná pózérka, která potřebuje chlastat a hulit jen aby v životě něco dělala.

Psávala jste si někdy nebo dokonce stále píšete svůj tajný deník? Byl taky tak vysvlečený jako Johanin?

No, já na tyhle věci moc nejsem. Vlastně jsem nikdy moc nechápala, proč to ty holky dělaj. Přišlo mi to nějak nudný. Ale místo toho jsem měla sešitek, kam jsem si psala jména kluků ze třídy a přikládala tam aktuální společnou školní fotku. Zaznamenávala jsem si ve které třídě se mi kdo líbí a pak jsem mu udělala, na tý školní fotce, kolem hlavy srdíčko. V devátý třídě nebyl jedinej kluk, kterej by neměl osrdíčkovanou hlavu. Projela jsem je prostě postupně všechny. Samozřejmě jen platonicky, city jsem moc nedávala najevo, a když tak fackováním a mlácením. Ovšemže jen něžným mlácením, vždyť někdo jako já, nemůže být hrubě agresivní, že jo.

Kde jste ho mívala schovaný? A máte ho ještě? Podíváte se do něj někdy?

Tak na to jsem byla expert. Tajný schovky. Tohle jsem milovala. Děda mi udělal tajnou skříňku na zámek a jenom já jsem měla klíček. V tomhle jsem si libovala a vůbec, nejlepší bylo, když ta tajná skříňka byla jak se patří maskovaná. Schovávala jsem si tam tenhle sešitek a kameny, růženín a tak... no samý nepodstatný blbosti.

Která scéna ve filmu Vás nejvíc baví? Která scéna pro vás byla nejobtížnější? Ze které jste naopak měla strach?

Nejvíc mě baví a bavila i při natáčení, závěrečná scéna Johany, Káči a Andy v shoppingcentru. Naše holčičí trio se usmíří a nakonec se opijeme a blbnem - lezem na co se dá a pak se skoronahé koupem ve fontáně. Bylo to super.

Ve filmu hraje hodně mladých herců. Znala jste se s někým už před natáčením? Bylo natáčení díky výrazné skupině mladých v něčem jiné, než jiná natáčení?

Měla jsem štěstí na projekty (Rafťáci, seriál První krok). Zatím jsem vždycky točila v kolektivu mladých lidí a většinou mých kamarádů z Konzervatoře. Je to výhoda, známe se, máme k sobě blíž a rychleji se pak pracuje. Zvlášť když hrajeme sehraný třídní kolektiv. Tady jsme vlastně taky, asi až na tři lidi, byli všichni z Konzervatoře. Člověk se rychle zabydlí a nemusí se ta soudržnost tolik hrát.

Jak se Vám hrálo s Veronikou Kubařovou?

Myslím, že jsme si užívaly hlavně ty scény v hospodách a na různých párty, kde jsme měly hrát, že jsme opilé a zhulené... Na škole jsme totiž zrovna my dvě alkohol skoro nepily a hulit trávu? Tak to už vůbec ne! V tomhle filmu jsme si to vynahradily. Puberta nás dohnala.

Považujete roli ve Vysvlečeným deníku za posun ve Vaší dosavadní kariéře?

To se asi takhle nedá vědět. Moje role ani není tak velká. Myslím, že větší životní zvrat to bude pro Sandru (Káťu) a Verču (Johanu), to jsou ty hlavní role, co táhnou celý děj. Každopádně jeden režisér mi jednou řekl - „hele, važ si každý práce a dělej jí na sto procent, ať ti v tu chvíli přijde podstatná nebo ne, protože pak je ti najednou 60sát a ty si řekneš - ty jo, to už bych teď konečně měl natočit něco pořádnýho, poctivýho, zásadního - a ohlédneš se zpátky a zjistíš, že už se to stalo, že to před těmi 20ti lety bylo to zásadní a zlomový, akorát si to tenkrát člověk neuvědomoval.“

Kam byste chtěla směřovat? Na filmové plátno, do divadla, do televize, muzikálu...?

Já bych chtěla hrát, to je mý směřování. Tak doufám, že budu, protože jestli ne, tak mi zbývá hrát jen doma a to mě asi naši zabijou. Tyhle nezaměstnaný herečky jsou v domácnosti k nepřežití. Čili doufám, že budou mít režiséři s mými blízkými soucit. Hlavně bych ráda točila, ale to člověk vážně neovlivní. Ikdyž, v době digitálních kamer... musím si nějakou pro jistotu koupit.

Martin Dolenský (rozhovor)
Proč jste se rozhodl zfilmovat knihu Můj vysvlečenej deník?

Z mé strany šlo zpočátku o velmi racionální rozhodnutí: byla to látka, kterou jsem pokládal za realizovatelnou při nárocích na výsledek, které mám, a v podmínkách, které u nás existují. Prostě jsem od ní očekával, že to půjde udělat. Navíc jsem úplně autorský typ, který by si sám od nuly napsal vlastní scénář, takže jsem hledal předlohu vhodnou pro zfilmování.

A jak jste tedy objevil knihu Můj vysvlečenej deník?

Na schodech Městské knihovny jsem narazil na spolužáka z bohemistiky Jana Hlaváče, který dodnes vypadá jako obstarožní Sandokan. Když jsem se od něj dozvěděl, že si založil nakladatelství, hned jsem mu říkal: „Chci knihu pro zfilmování.“ A on mi za týden přinesl tuto holčičí literaturu s růžovým obalem.

Neměl jste v první chvíli chuť mu knihu hodit na hlavu? Nebál jste se, že půjde o plytký dívčí románek?

Jako muž jsem se do Deníku zpočátku začítal trochu s despektem, ale přečetl jsem ho během pár dní, a už to samo o sobě znamená, že na té knize něco je. Ostatně jsem zvídavý a nebráním se ničemu. Také proto jsem mohl pro Novu točit například příběh lesbičky, aniž bych sám byl homosexuálně orientovaný, mohl jsem točit pohádku pro děti, tak proč ne také teenagerskou literaturu.

Čím vás nakonec Můj vysvlečenej deník oslovil?

Ta kniha je výborně napsaná, má jasnou strukturu, krásné postavy, ve kterých se každý poznává, svým hrdinům fandí. Navíc pojednává o tématu, kterým si v době dospívání projde každý - krizi identity, o hledání sebe sama, o přerodu z někoho, kdo je pořád ještě trochu dítě, v někoho, kdo už je dospělý.

Jak probíhal přepis Deníku do filmového tvaru?

První verze scénáře měla 190 stran a původně jsme měli v úmyslu natočit ji jako televizní minisérii, která by se sestříhala do filmu. To se ale nakonec nezrealizovalo a tak jsme museli brutálně škrtat - finální scénář má asi poloviční rozsah oproti první verzi. Film má jiné stavební postupy než literatura, takže některé přemosťující scény vznikly pouze pro film, jiné scény z knihy naopak vypadly.

Kam byste filmový Můj vysvlečenej deník žánrově zařadil?

Žánrově je to film velmi čistý, alespoň v mezinárodním pojetí žánru teenagerské komedie, která je v Česku vnímána velmi úzce jako bezuzdná legrace na téma prvního sexu. Ve světové kinematografii ovšem najdete dost spřízněných filmů. Proto i my prezentujeme Vysvlečenej deník jako komedii, ačkoli v něm najdete i závažná témata jako pokus o sebevraždu, zemřelou matku, leukémii... Jako celek je ovšem lehce vyprávěný a nese se na úsměvné lince. Spousta podobných filmů se odehrává na bázi komedie nebo road movie, kde se zdánlivě mění svět kolem hlavního hrdiny, ale ve skutečnosti se mění on sám. Tak je tomu i v našem případě: Johana projde iniciací do světa dospělých.

Čím to je, že postavy teenagerů působí ve filmu tak přirozeně?

Já nevím... asi to bude mnou. Ke každé z postav jsem si hledal vlastní klíč, takže vím, ve kterým je něco ze mě, ve kterých jsou moji přátelé... Nic neprozradím, když řeknu, že například Hagrid odráží postavu pana nakladatele a spoluautora scénáře. To je také velmi inteligentní člověk, který svou duchaplnost maskuje jakousi hřmotností. Stavba každé z postav je založena na tom, co vím o životě a co jsem kde odpozoroval. Mají psychologický základ a především u Johany jsem si dal záležet na jakési „diagnóze“. Chtěl jsem si být jistý, že dokáže hodinu a půl nonstop komunikovat s diváky a bude konzistentní.

Jak probíhal výběr hlavní představitelky?

Z produkčních důvodů jsem si nemohl dovolit uspořádat obrovský celorepublikový casting a prohrabat se fotkami pěti tisíc uchazeček. To bylo mimo naše možnosti. Navíc jsem věděl, že tak výrazných dívek, u nichž bych si byl jistý, že mě bude bavit dívat se na ni hodinu a třičtvrtě, v Česku zase tolik není. A to není otázka věku, týká se to všech generací. Dalším limitujícím faktorem bylo to, že musela být tmavovlasý, snědý typ, z důvodů, které vyplývají z příběhu. Ze všech těchto důvodů jsem oslovil právě Veroniku Kubařovou. Potřeboval jsem herečku, která mi bude oporou, či spíše partnerem. Potom radši sáhnete po někom, o kom víte, že má herecké zkušenosti a můžete se na něj spolehnout.

Přizpůsobovala se postava Johany nějak Veronice?

Do výsledné podoby filmové postavy vždycky vstupuje několik účastníků. Já nerad nutím herce, aby dělali přesně to, co chci já. Raději chci, aby se nastartovali a přinesli něco svého, co já bych nedokázal vymyslet. Veroničin přínos byl obrovský. Tak trochu jsme přizůpsobovali Veroniku Johaně a naopak Johanu Veronice.

Jak jste vybíral představitele „dospělých“ rolí?

V tomto případě jsem mohl sáhnout po osvědčených jistotách. Vybral jsem si herce, jejichž práce mě fascinuje, ale ještě jsem neměl příležitost s nimi natáčet, jako je Igor Bareš, Petra Špalková, Veronika Žilková a Jaroslav Plesl. A potom ty, které mám rád a rád se k nim vracím, jako například Simona Stašová.

A v případě rolí teenagerů, Johaniných spolužáků?

U „mladé party“ bylo od začátku jasné, že ji nemohu celou obsadit z řad ostřílených herců. Ještě důležitější než jednotlivé herecké výkony bylo to, aby celá skupinka fungovala dohromady, aby měl divák pocit, že vstupuje dovnitř partičky, které se spolu zná už několik let, že mezi nimi existuje určitá „chemie“. Bylo to o to obtížnější, že teenagerská skupina se skládala ze tří typů lidí: byli v ní zkušenější herečky, které už mají pár velkých rolí za sebou, jako Veronika Kubařová, Marika Šoposká a Berenika Kohoutová. Potom herci, kteří teprve začínají, jako představitel Vektora Milan Hajn či čerstvá absolventka konzervatoře Šárka Vaculíková. A konečně úplní neherci, jako Martin Šesták, který hraje Hagrida, Sandra Černodrinská, představitelka Káči, která nyní už je přijatá na DAMU. A teď jsme je museli srovnat k sobě tak, aby působili přirozeně a kompaktně, aby nedošlo k tomu, že jeden bude přehrávat a druhý kuňkat...

Absolvovali herci před natáčením nějaký seznamovací „boot camp“?

To jsem si přál, ale bohužel se to z časových důvodů nesplnilo. Chtěl jsem alespoň osm hlavních představitelů dát dohromady na víkendové soustředění, ale bohužel k tomu nedošlo, protože herci - dokonce i takhle mladí - jsou příliš časově vytížení. Celé naše zkoušení se tedy odehrávalo během jediného odpoledne v Týnského zahradě.

Přesto, že Můj vysvlečenej deník vznikal v relativně skromných českých podmínkách, působí obrazově bohatě. Jak jste to dokázal?

Každý režisér by měl mít jeden nebo několik dalších oborů kterým rozumí. Někteří jsou orientovaní hudebně, například Jaromil Jireš, já zase ve volném čase rád fotím, jsem vizuálně zaměřený a toho hodně využívám. Diváci si proto určitě v kině povšimnou výraznější výtvarné stylizace, svět Vysvlečeného deníku je barevný a jeho barevná stylizace s sebou nese určitý význam. Nejde o něco, co by se lovilo až v postprodukci, měl jsem to předem vymyšlené a sledoval jsem tím určitý záměr. Například scény v blázince jsou celé laděné do modré a bílé barvy, i když ve skutečnosti je to nereálné. Filmové plátno má být okno do jiného světa, který se světem skutečným nějak koreluje.

Jakým divákům je Můj vysvlečenej deník určen?

Knižní předloha je zacílena na velmi problematickou cílovou skupinu, protože dospívající od 15 do 20 let skoro vůbec nečtou. Přesto si u nich Deník našel svou odezvu, což máme potvrzeno spoustou e-mailů a dopisů, které autorce stále chodí. Navíc ji četly nejen mladé dívky, ale i jejich matky. Takže bylo jasné, že potenciální cílová skupina je ještě daleko širší, než jenom sedmnáctileté dívky. Já ale netčoím filmy pro nějakého mnou vymyšleného diváka. Točím filmy hlavně pro sebe, tak, aby se líbily mně. To je podle mého názoru jediný možný klíč. Zatím se ukazuje, že funguje. Vycházím z předpokladu, že když si v látce najdu něco, co mě samotného fascinuje, nějaký jemný moment, napětí nebo poetickou chvilku, u diváků to zarezonuje a všimnou si toho.

Veronika Kubařová (rozhovor)
Můžete nám představit Johanu Rubínovou, hlavní hrdinku Mého vysvlečeného deníku?

Johana je sedmnáctiletá holka, která s tátou a pak s nevlastní matkou Sábou. Často prožívá emoce klukovsky, vrhá se do věcí po hlavě, rovně. Je to komplikovaná osobnost, i věk, ve kterém se nachází, je složitý: přerod z puberťačky v dospělou. Musí si najít místo ve společnosti, obstát před kamarády a v třídním kolektivu, což s její povahou není jednoduché.

Četla jste literární předlohu Vysvlečeného deníku? Jak se vám líbila?

Zhltla jsem ji na jeden zátah, protože se mi moc líbila. Upřímně řečeno, ani jsem to nečekala. Předpokládala jsem, že to bude čtivo pro teenagery, které mě moc nezaujme. Ale úplně mě to pohltilo, s hrdiny jsem se sžila a těšila jsem, že budu ve filmu součástí jejich party.

Jak se vám spolupracovalo s režisérem Martinem Dolenským?

Líbil se mi jeho způsob přípravy na film. Věděl, že je to velká a komplikovaná role, a scházeli jsme se dlouho před natáčením, abychom našli společnou cestu, společné vyjádření. Scházeli jsme se v jedné kavárně na Václaváku a povídali jsme si nejen o Johaně, ale i o tom, co se nám líbí, poznávali jsme se, byl to pro mě takový workshop. Přemýšleli jsme třeba o tom, co Johana dělá, když je v pokoji sama, jaké zvíře nebo jaká barva ji vystihují, jak se chová v různých situacích, rozebírali jsme ji ze všech možných stran. Měla jsem pocit, že je to naše společné dítě.

A jak ti byli sympatičtí tvoji filmoví rodiče, Petra Špalková a Igor Bareš?

Pokud jde o Petru Špalkovou, byla jsem nadšená, protože jsem ji předtím zažila jako profesorkku na konzervatoři a měla jsem radost, že mám možnost se s ní potkat před kamerou. Dohromady s Igorem Baršeem tvořili hrozně vtipný pár, někdy jsme se navzájem rozesmívali tak že jsme ani nestíhali dál hrát. Jako rodina jsme si fakt sedli, bylo nám spolu fajn.

S tolika kluky vlastně máte jako Johana ve Vysvlečeném deníku milostné pletky?

Na plátně políbím dohromady asi pět kluků. Chronologicky to začíná Šimonem, který se objevuje jen v retrospektivních scénách - je to kluk, kvůli kterému se Johana jako patnáctiletá pokouší o sebevraždu. Ona si ho vybavuje spíš jako svou představu, s jeho představitelem Michalem jsme si ani nestihli popovídat. Nejvíc času jsem naopak strávila s Ondřejem Matajem, filmovým Čogem, se kterým jsem studovala na konzervatoři. On byl o rok níž a už na škole to byl moc zajímavý kluk, ale nikdy jsme spolu nemluvili, takže jsem byla zvědavá, jak nám to bude fungovat. Doufám, že si ho holky v kině zamilují stejně jako já, je to vtipný, přemýšlivý a přirozený herec. Pomáhal mi i svými životními zkušenostmi, byla to hezká spolupráce.

Co bylo na postavě Johany nejtěžší?

Je pravda, že na začátku jsem měla pocit, že Johana je úplně jiný člověk než já. Zpočátku jsem pochybovala o tom, jestli vůbec budu schopná vystihnout její temné stránky, nevěděla jsem, jak to herecky uchopit. Strašně zajímavý úkol. Postupně mě to začalo moc bavit, najednou to šlo přirozeně. Některé její postoje mě inspirovaly i ve skutečnosti. Člověk si je na place vyzkouší a ta emoce se někam uloží. To, jak s lidmi jedná na rovinu, až drze, to byl pro mě zajímavý objev. Já jsem spíš upejpavá nebo se bojím prosazovat svůj názor, takže ona mě v tomto směru obohatila a naučila mě to.

Která scéna byla naopak nejzábavnější?

Scéna, kdy Johana s kamarádkami řádí ve fontáně, kterou jsme natáčeli v Arkádách Pankrác. Moc jsme se na ni s holkama těšily, i když jsme měly i obavy: věděly jsme, že ji můžeme sjet jen jednou, maximálně dvakrát, protože kostymérky pro nás měly jen dvě varianty oblečení. Sledovaly nás tři kamery a točilo se za normálního provozu obchodního centra. Byl to adrenalin, ale opravdu jsme si to užívaly a dováděly jsme jako děti v bazénku. Ovšem když jsme vylezly a měly jsme dělat, že prcháme před ochrankou, dost nám to klouzalo. Takže ochrankář musel hodně předstírat, že nás nemůže dohonit.

Jak jste si užila natáčení jako celek?

Na natáčení vzpomínám moc ráda, protože jsme točili v létě, bylo teplo a hezky. A naskytla se spousta scén mejdanů a pařeb, ve kterých jsme pak někdy pokračovali i dál. Točili jsme ve škole, což byla příjemná vzpomínka na naše vlastní školní doby. S Petrou Špalkovou jsme zase vyrazily na holčičí výlet do Slovinska. S hereckými kolegy jsme si na Facebooku založili skupinu a stále se domlouváme, že se znovu sejdeme. Byla to skvělá atmosféra, cítili jsme se spolu dobře a náš Vysvlečený deník jsme si opravdu užili.

Poprvé jste si zahrála se svým partnerem, režisérem Karlem Janákem. Jaké to bylo?

Já jsem nikdy nechodila s žádným hercem a nezažila jsem tedy, že bych musela se svým partnerem hrát, byla to pro mě úplně nová situace. Byla jsem mnohem nervóznější než normálně, možná i za něj. Ale jsem ráda, že ve filmu máme společnou scénu.

Jakým divákům je podle vás Můj vysvlečenej deník určen?

Když jsem si srovnávala, jak se filmy o mladých lidech točily dřív, říkala jsem si, že ta knížka na mě působí až moc ostře, otevřeně, až vulgárně. Potom jsem si ale uvědomila, že se mění jen způsob, jak jsou jednotlivá témata prezentovaná. Dřív se všechno neříkalo tak naplno, ale věci, které se v knize a ve filmu řeší, jsou nadčasové: kamarádství, první lásky, zklamání, vymezování se vůči rodičům, hledání vlastního prostoru, deprese, stavy beznaděje a zoufalství... to zažil každý z nás. A doufám, že v tom bude film přístupný všem. Teenagerům i těm starším.

Kasandra

Biolog by řekl, že je alfasamice. Sába říká, že je promiskuitní.

Kasandra určitě není promiskuitní, ale ráda si s klukama pohrává. Umí to. Jednou šly s Káčou do Karlovejch lázní a Kasandra se tam trochu rozjela. Líbala se na střídačku se dvěma cizíma klukama. Kdovíproč s nima pak v noci nasedla do taxíku a nechala se zavézt někam ke Smíchovskýmu nádraží, kde ty kluci bydleli. Tam se ty dva o Kasandru pohádali, jeden z nich šel uraženě kalit do nonstopáče a druhej Kasandru odvedl do svýho bytu, což byla špeluňka, ve který byla ještě ke všemu děsná kosa. Kasandra pak říkala, že tam šla ze zvědavosti a že na sex neměla vůbec náladu, ale stejně... Co si jako myslela, že bude? Ta půlhodinka v tý špeluňce nestála za nic, ale i tak to Kasandra všem barvitě líčila, až na ni Káča musela zařvat, ať už drží hubu a že dřív bude v pekle sněžit, než s ní zase půjde do Karlovejch lázní.

Hagrid

Je hodně zhulenej. A hodně chytrej, i když to maskuje špínou za nehtama a strašným koženým kabátem.

Hagrid je trochu santusák a křupan. Má dlouhý vlasy, neholí se — ale na obličeji mu toho zas tak moc neroste —, v zimě v létě chodí v dlouhým koženým kabátě, někdy má špínu za nehtama a holce klidně dokáže dát k narozeninám nůž. Hagrid u sebe nosí krabičku, ve který má kuřácký propriety, tedy igelitovej pytlík s trávou, papírky a černý javanský kluky, jak říká svýmu oblíbenýmu tabáku. Tahá ji s sebou do školy, i když je to docela velký riziko, protože třídní se zrovna nerozpakuje a občas přikáže některýmu z podezřelejch kluků, ať vysype na lavici celej batůžek, a pak se v tom zuřivě přehrabuje. Jenže Hagrid je fikanej. Krabičku vždycky ráno strčí ve třídě do skříňky, kde jsou schovaný různý mejdla, role toaleťáku a taky fotky z třídních akcí a od který by správně měla mít klíč jenom Lůca Vysloužilová. Skoro všichni to věděj a všichni držej hubu, protože Hagrid není lakomej a ubalí špeka každýmu, kdo si řekne.

Andy

Líbala se jednou v životě. I když ona sama říká, že se líbala víckrát.

Andy čili Andrea Holubová je trochu smolařka. A ta její smůla začíná v tom, že si o sobě myslí, že je hloupá. Její táta nechtěl, aby šla na gympl, měl za to, že by se spíš hodila na zahradnici nebo na kadeřnici, protože on sám je trubka od lopaty. Ale u Holubů doma o všem rozhoduje Andyna máma a ta ten gympl nakonec prosadila. Je pravda, že Andy má docela špatný známky, z nás čtyř nejhorší, i když Káča ji v tomhle dotahuje, ale není to tím, že by byla tak úplně hloupá. Prostě jen pořád lítá někde po hvězdách, asi tam hledá nějaký léky na svoje mindráky.

Ondřej

Nemá cenu se dohadovat, jestli drby roznášej víc holky, nebo kluci. Drby roznáší nejvíc Ondřej.

Kasandra o Ondřejovi říká, že vypadá jako typickej emo. To jsou takový ty kluci, co nosej nepěstěnou patku, maj hlubokej pohled, choděj v kostkovaný košili, hrajou v kapelce na kytaru, píšou cobainovský texty, ve kterejch podezřele často používaj slovo emotion, a v jednom kuse páchaj demonstrační sebevraždy, nebo o tom aspoň mluvěj. Ale kdo Ondřeje zná, ten ví svý. Umí se přetvařovat a klamat tělem. Sice má nepěstěnou patku i ten hlubokej pohled, ale na kytaru nehraje a sebevraždy nepáchá. A navíc — správnej emo tiše trpí a neříká nahlas slova jako šukat.

Káča

Nesmí nikam chodit, nesmí nic pít, nesmí nikomu telefonovat. Její otec je totiž Slovák.

Je divný, proč má pořád komplex, že ji nikdo nechce. Je fakt hezká. Moc hezká. Mohla by mít každýho, na koho ukáže prstem. Ale problém je v tom, že Káča tím prstem na žádnýho kluka ukázat nedokáže. A taky se spousta kluků Káči bojí. Teda ani ne tak jí, ale spíš tý její barbínovský krásy. Když už náhodou někam vyrazí s holkama, tak po ní chlapi čuměj, ale to je tak všechno. Kromě opilců a notorickejch loudilů si ji nikdo netroufne oslovit. Z toho je vidět, že hezký holky to někdy maj těžší než ty normální.

Vector

Jde mu matika. A to je asi tak všechno.

Vector po Andy koukal už od prváku. Ale protože je stejně tak rozpačitej jako ona, tak z toho nic moc nebylo. Furt kolem sebe tak nějak kroužili, báli se chytit třeba jenom za ruku. A pozvat jeden druhýho na rande? To už vůbec ne! Vlastně jo!!! Vlastně jednou Vector pozval Andy do Imaxu na nějakou 3D hovadinu o Santa Clausovi a sněhulákovi a Andy o tom pozvání začala nějak moc přemejšlet, a protože to byla vážně hovadina a ještě ke všemu pro děti, tak Andy usoudila — a asi docela správně —, že Vectorovi o trojrozměrný kino vůbec nejde, a zpanikařila. Ten den to totiž dostala a asi si v hroznejch barvách představovala, jak se bude trapně vymlouvat, až k něčemu mezi ní a Vectorem bude muset dojít, a tak to rande radši zrušila. Řekla Vectorovi, že už něco slíbila někomu jinýmu, a Vector si to vyložil, jako že utřel, a už Andy nikdy nikam nepozval.

Havrlant

Slovník říká, že koprolálie je nutkavá touha mluvit sprostě. Takže Havrlant trpí nejspíš tímhle.

Havrlant je možná sprostej a chlípnej, ale na druhý straně v tý svý neotesanosti bejvá někdy docela vtipnej. Někdy. Vymyslel spoustu hlášek, který se ve třídě ujaly. Teda mezi klukama určitě. Třeba: Vyříkejte si to mezi čtyřma stehnama. Nebo když jsme jeli na vejlet do Písku, tak v autobuse vykřikoval: „Jednou do písku, jednou do ní!“ A do telefonu se Havrlant představuje: „Tady autobusový nádraží Deflorenc!“ Ale jeho nejslavnější hláška je: Ta onanie už mi nejde, jak mi chodívala. S oblibou leze na různý internetový seznamky a píše třeba: „Je tu nějaká holka, ve který nebudu lítat jak tužka v hrnku?“ A když vám přijde mail z jeho adresy Koprofil@centrum.cz, tak ho radši hned smažte, protože tam nejspíš bude nějaký porno nebo rádoby vtipnej článek typu Dívky, polykejte, radí lékařka.

Margareta

Jakej je rozdíl mezi Margaritou a Margaretou? Margarita je zrádnej koktejl, Margareta je skvělá holka.

Nikomu není jasný, čím mohl Havrlant Margaretu tak okouzlit, že s ním začala chodit. Byla v naprostý pohodě, což tyhle modelkovský typy většinou nebejvaj. A že by teda mohla dělat modelku z fleku! Dlouhý světle hnědý vlasy, dlouhý nohy, prsa tak akorát a strašně zajímavej, exotickej obličej. Jenže Margareta považovala modelky za povrchní krávy a třeba takovej Cosmopolitan prej nikdy ani nedržela v ruce. A nejdivnější je, že tahle holka studuje církevní gymnázium. No, zkuste si ji představit, jak tam sedí mezi těma bledejma souchotinářkama — kdo jinej taky může na takový škole studovat? — a poslouchá výklady o dědičným hříchu a desateru božích přikázání. No a aby těch podivností nebylo málo, tak začne chodit s Havrlantem. Co jí asi tak může nabídnout? Leda tak hlášky typu Levou rukou je to jak vod cizího.

Čogo

Johanin druhej kluk. Vlastně třetí, vlastně čtvrtej... Vlastně druhej vážnej.

Čogo se ve skutečnosti jmenuje Štěpán. Čogo mu začala říkat máma, když byl malej, a údajně to nic neznamená. Čogo má dredy. Čogo má bubínek. A Čogo má údajně výtvarnej talent, takže má taky všechny předpoklady k tomu, aby dělal dobrej dojem na holky. Udělal dobrej dojem na Johanu. Udělal dobrej dojem na Kasandru. Johaně přerazil srdce vejpůl. Kasandru připravil o kámošku. Čogo má na svědomí věci, který byly zbytečně moc hezký. Už nebudeme o Čogovi mluvit... Sakra, ale mlčet o něm nejde!

Macecha Sába

Chcete ji spolehlivě nasrat? Olízněte před ní hrdlo lahvičky od kečupu.

Sába je kráva, a ke všemu učitelka angličtiny. A když se řekne, že je učitelka, tak už snad ani není nutný dodávat, jak vypadá. No jistě, bílá blůzka, skrz kterou prosvítá černá podprsenka, pekelně červená kabelka, kterou vždycky položí na katedru a vykutálí se z ní lacinej antiperspirant se čtyřiadvacetihodinovým účinkem, skoro žádnej mejkap a ruce pořád od křídy. Hrozný jsou na ní taky jiný věci: Pračku a myčku zapíná vždycky až večer, když je levnější proud, a v bytě to pak do noci hučí. Pořád kontroluje, jestli se někde zbytečně nesvítí, v jednom kuse vypíná počítač, protože to prej moc žere a „zbytečně se vošoupává pevnej disk“, a kolikrát třeba někdo sedí na záchodě a ona mu tam prostě zhasne.

Táta Bóca

Dřív hrál na kytaru Stouny. Teď píše do bulváru o Gottovi.

Živí se takzvanou chlebařinou, to znamená, že napíše o čemkoli. Vždycky jeden den v tejdnu nechodí do práce, sedí v pracovně u počítače a píše ty svý články. A v jednom kuse prudí. Jednou chce postavit vodu na kafe, podruhý posílá Johanu s Keríkem, potřetí pro cigarety. A ke všemu ji při tom oslovuje Johan: „Johan, pojď si to po mně přečíst, zajímá mě, co si vo tom myslíš...“ To jeho Johan je strašný. Jako by povykoval na nějakýho sluhu. A nejděsnější je, když píše o hudbě. Furt se vyptává, co je to hip hop, britpop a r´n´b, anebo třeba jestli je Sámer Issa „typický představitel klubové scény“. Kdyby tak lidi věděli, že ty články o úžasným drajvu a vynalézavejch účesech Anety Langerový píše chlap, co žádnej drajv nemá, u holiče byl naposled před deseti rokama, protože ho stříhá Sába, chodí doma v trenýrkách s hnědým škrtátkem vzadu, čurá do umyvadla a žere meloun lžící!

Paní Valengová

Může bejt sňatek s katolíkem životu nebezpečnej? Může. Paní Valengová je toho živej důkaz.

Paní Valengová, Káčina máma, pořád polyká prášky na nervy. Asi to je z toho, že má za manžela hroznýho exota. Dřív to s ní prej nebylo tak strašný, ale od tý doby, co se Káčina ségra Mária vdala do Kanady, jí trochu hrabe. To třeba Káča vyprávěla, jak se máma jednou ráno složila v koupelně. Škubala sebou na podlaze a předstírala, že má infarkt. Káča začala šílet, protože nevěděla, že to jenom hraje, a když už byla tak vynervovaná, že si ani nedokázala vzpomenout na číslo na sanitku, tak se máma klidně zvedla, vyčistila si zuby a řekla: „Dáš si chleba se šunkou, Kataríno?“

Pan Valenga

Věří v jednoho boha. Takže poslouchá zásadně jen Johnnyho Cashe.

Káčin táta je Slovák, pošuk, co poslouchá country a i doma chodí ve velkejch slunečních brejlích, takže mu není vidět do očí. Je snad nějakej stavitel nebo co, lítá doma v montérkách a řve do mobilu: „Veď vy do piči bezo mňa nedokážete ani nahodiť skurvenú stenu!“ No a pak si v neděli vezme džíny s pukama, jede do Strašnic do kostela a Káča s paní Valengovou musejí s ním. Když se Káči zeptáte, proč s ním do toho kostela chodí, jestli teda věří v Boha, tak se do toho zamotá a řekne, že nad náma určitě je něco, co nedokážeme rozumem pochopit. Asi myslí svýho tátu.

Libor Talacek

Mluví spisovně. Dokud ho nenecháte, aby se do vás zamiloval.

Talacek je mladej učitel. Píše básničky, který se nerýmujou, a kamarádí se s vydavatelama, který mu je nevydávaj. Ale o Johaně si myslí, že má talent, že je tam „slibné semínko, možná hemingwayovský zárodek“. Donutil ji, aby si vedla deník a psala do něj „impulzivně, autenticky a bez předsudků“. Ale aby prej nezapomínala, že píše především literární příběh, kterej má začátek a má taky konec, má detaily, který musejí bejt viděný skrz celek, a má celek, kterej musí bejt naopak viděnej skrz ty detaily, a nad tím vším se klene dramatickej oblouk... A dramatickej oblouk se dá přirovnat ke gotický klenbě, kde má každej kámen svý přesný místo, podpírá jiný kameny a všechno to pak drží pohromadě jakoby samo od sebe, a tomu, kdo se na to dívá, to připadá strašně samozřejmý, ale přitom musí nad tím zázrakem žasnout... Tak takhle nějak exhibuje před studentama Libor Talacek.