Muži v říji

V malé jihomoravské obci Mouřínov, kde končí silnice, a když se sklopí závory na železničním přejezdu, je úplně odříznutá od světa, touží obyvatelé i starosta, aby se obec stala "průjezdní". Aby silnice u nich nekončila, ale vedla odněkud někam, je vlastně jedno kam. A tak vábí premiéra, aby se silnicí pomohl. Obec žije přípravami na mezinárodní mistrovství ve vábení jelenů, ale nejen jimi. Souběžně s nimi se rozvíjejí zřejmé i nevyslovené vztahy obyvatel. Jak přípravy ovlivňují jejich život, tak jejich vztahy ovlivňují průběh příprav. Všichni někoho vábí - favorit soutěže vábí číšnici Evu, kterou se pokouší vábit také René. Hospodský Čestmír vábí premiéra, aby mohl namalovat obraz, premiér vábí potenciální voliče, aby se udržel na výsluní. A všichni společně taky vábí jeleny, protože jednoho dne konečně mistrovství vypukne.

Režisér Robert Sedláček o filmu

"Po nezdarech s dalšími vážnými tématy, které jsem zkoušel realizovat po relativním úspěchu úplně vážného filmu Pravidla lži mi došlo, co už třeba Komenský věděl dávno přede mnou. Že totiž, chci-li lidem říkat vážné věci, musím je tak trochu bavit, a jít na ně přes smích. Takže Muži v říji. Veselá komedie o velkých věcech na malém městě, o velké politice, velkých citech a velkém umění. S prvotřídními herci i v epizodních rolích. Každý vábí každého na svoje cíle, na své ego, pro svoje potěšení; to vše uprostřed velkolepého Mistrovství Evropy ve vábení jelenů. Je jenom shoda náhod, že právě tenhle film bude uvozovat velké celostátní vábení, které začne hned vzápětí - a totiž předvolební kampaň do Parlamentu ČR. Osobně si myslím, že tenhle film je skvělou psychickou přípravou na ni!"

Jaroslav Plesl (rozhovor)
Jak se Vám film líbil a jaké z něj máte pocity?

Film se mi líbí a mám z něj velmi dobré pocity. Těch projekcí nebo těch filmů za sebou nemám tolik. Tohle je vlastně můj čtvrtý film a jsem moc rád, že se nemusím stydět. Což se mi občas u českých filmů v kině stává. Bavil jsem se. Ještě před shlédnutím celého filmu jsem viděl hrubý sestřih a trochu jsem se bál, aby to nebylo rozvláčné. Ale finální podoba pro mě měla velký tah.

Vzpomínáte rád na natáčení?

Moc rád. Je to můj druhý film, který jsem s Robertem Sedláčkem dělal. Takže se známe velmi dobře. Vím, že Robert volí lidi, s kterými pracuje, tak aby nebyly na place moc velké problémy. Vždycky má šťastnou ruku a poskládá vedle sebe herce, kteří jsou trochu specifičtí, individuální, ale dohromady vytváří mozaiku, v níž každý střípek do sebe báječně zapadá.

Jak jste si svou postavu představoval poté, co jste si přečetl scénář?

Když jsem to četl, tak jsem trochu záviděl Martinu Trnavskému. Říkal jsem si, že jeho role je vděčnější, když to řeknu takhle banálně, a měl jsem strach z toho, jak budu Frantu hrát, aby to nebyla nuda. Ale Robert říkal: „Nebudeš hrát nic.“ A tak to bylo i během natáčení. Mám trošku „tlustou tužku“, takže on mě mírnil, nesměl jsem se nadechovat, nesměl jsem mrkat, hýbat obočím, zkrátka ničím. Snažil jsem se být úplně minimalistický. Ale že bych to měl nějak promyšlené dopředu, jaká je to postava, to ani moc ne. Franta je introvertní chytrý kluk. Při natáčení jdete od scény ke scéně, vždycky se soustředíte na danou situaci, kterou režisér velmi jemně a pečlivě vysvětlí. Měli jsme dlouhé diskuze a myslím, že jsme se pochopili. Jsem herec, který režisérům důvěřuje do poslední chvíle. Mají schopnost koncepčního vidění, což herci nemají.

Co vy a vábení?

Z vábení jsem malinko něco pochytil, takže něco zatroubím, ale je to taková směs. Nedokážu přesně rozlišit, co jelen říká. Jen nevím, jestli bych laně vyplašil, nebo je přilákal, nebo, jestli bych vyzýval jelena na souboj. Ale byl tam Pepa Kapras (skutečná postava, kterou J.Plesl hraje), takže všechny zvuky jsou opravdu mistrovské, protože on je mistr ve vábení jelenů a všechny nás nadaboval. Měli jsme s ním i takový workshop, jak se při vábení pohybovat. Je to velmi náročná disciplína.

Máte teď někdy chuť zajet do lesa a zatroubit si?

Mám. Teda nenapadlo mě, že bych jel někam do lesa, ale kdybych dostal do ruky tritonku, tak bych si určitě zatroubil.

Eva Vrbková (rozhovor)
Vaše postava je plachá, nejistá v prostředí, ve kterém žije. Když jste četla scénář, jak jste si ji představovala?

Jako takovou démonickou s velkým charismatem, ženu, která něco skrývá. Působila na mě, že je hodně jemná, přitom plná energie.

Čím vám byla filmová Eva sympatická?

Tím, že koktá, protože to je výborná charakteristika postavy. To je to pro herce zajímavé, protože je postava předem daná. Když je normální, musí si vymyslet, jaká je vevnitř. Tohle už je hmatatelné, protože člověk nezačne většinou koktat jen tak.

Učila jste se koktat už před natáčením, aby to působilo věrohodně?

Robert, režisér, mi říkal, že mám koktat už týden před natáčením. Nakonec jsem se naučila koktavě text. Měla jsem totiž strach, že mi to zůstane. Říkala jsem si místa, kde se hodí koktnout, aby to působilo rytmicky a hladce, a ne násilně a okatě.

Jedna z vtipných a zároveň nebezpečných scén je, když sletíte z roztočeného lunaparkového kolotoče. Jak se vám scéna natáčela? Byla tam kaskadérka?

Bylo to srandovní. Točili jsme celý den a tahle scéna přišla na řadu až někdy v noci. Rozhodlo se, že to nebude kaskadérka, ale že to budu já. Tak mě kaskadéři učili padat do beden. Třikrát jsme to zkusili a zjistili, že to jde. Žádné modřiny a oděrky, perfektně to připravili.

S Robertem Sedláčkem jste natáčela podruhé. Jaký je režisér?

Vyhýbá se konvencím, které dělají ostatní režiséři. Zahazuje všechny zvyklosti, má rád, když je všechno jinak. A to je dobré, mít možnost zkoušet různé varianty. Mám ho ráda tím, jak je zvláštní, jak pracuje se střihy a hudbou. Je to potom něčím jiné.

Měla jste prostor pro improvizaci?

Vyloženě jsem neimprovizovala, ale když mě napadl nějaký moment, tak tam byl. Robert byl hodně otevřený tomu, když se nám něco nezdálo. Dá se s ním diskutovat.

Film se odehrává během soutěže ve vábení jelenů. Zkusila jste si zatroubit?

To ne, ale je pravda, že doma „prdím“ na rouru od vysavače. Mám kapelu a využívám různé nástroje, třeba taky troubím do obruče, s kterou cvičí gymnastky.

Jakou děláte muziku?

Mám alternativnější kapelu, skládám autorské věci. Ten žánr se nijak nepojmenovává. My tomu říkáme, že to je moje hudba. Pracuji se smyčkovačem hlasu, takže nahrávám hlasy a různě je vrstvím, třeba právě s tím vysavačem. Mám také „fénsong“ nebo si hraji se strunkami kráječe na vajíčka.

Lákalo by vás komponovat filmovou hudbu?

Něco takového se právě vrbí. Robertovi Sedláčkovi se nějaké mé písničky líbily a chtěl by je použít příští rok ve svém dalším projektu. Baví mě kombinace film-divadlohudba.

Který směr vás táhne nejvíc?

Asi nejvíc zpívání, protože to mi jde z duše. Když dostanu text, není to ono. Hudba je tvůrčí, není to tzv. reprodukční umění, jakým je právě divadelní nebo filmové umění. Ale je to dobrá kombinace.

Martin Trnavský (rozhovor)
Co Vás zaujalo na tématu snímku Muži v říji?

Já mám autorské divadlo, jsem vlastně spoluautor divadelních her v divadelním spolku v Brně, takže deset let dělám autorské věci. A Robert Sedláček dělal svou prvotinu Pravidla lži, což je taky autorská věc. Lidi, když už dělají společné věci, tak nějak na sebe slyší a stejně to vlní, a tak mi jeden den zavolal, že bychom mohli vytvořit něco spolu. Původně jsme vymýšleli nějaký příběh z Ruska, o rybářích a moc nám to nešlo. Někdy píšete na základě toho, že máte možnost získat finance, na to nějak namontováváte příběh a vlastně se podbízíte penězům, aby to celé mohlo vůbec vzniknout. To byl i tento případ. Bylo to ale celé hloupost, skončili jsme hned po dvou týdnech snažení. Jednou jsem šel v šest hodin večer ze sprchy a na ČT2 byl nějaký František Kapras, který se stal mistrem Evropy ve vábení jelenů. Předváděl to tam a mě to zaujalo. Pak jsem přijel na setkání s Robertem, seděli jsme někde v Praze, měli jsme deprese, že nám to psaní nejde a já jsem mu vyprávěl, co jsem viděl v televizi. No a jemu se to tak zalíbilo, že jsme se začali scházet a začali jsme psát tenhle scénář, buď v Brně nebo u něho v Praze. Zajímavé na tom bylo, že všechno, co jsme napsali, ve filmu opravdu zůstalo. Úplně přirozeně to nějak vzniklo, protože to prostě mělo vzniknout.

Byli jste se podívat na mistrovství ve vábení?

Byli jsme tam, samozřejmě. Jeli jsme na Hlubokou, kde je zvláštní atmosféra. Ti příznivci vábení, to jsou všechno nimrodi a vesměs je to taková podivná partička lidí. Nás to zajímalo, potřebovali jsme vyvrcholení nějakého příběhu z vesnice, protože o vábení ve filmu tolik nejde, jde o ten příběh. Chtěli jsme se dostat někam na vesnici, točit tam o vztazích. Všechny dobré filmy nebo scénáře jsou přece o vztazích. A to mistrovství, ty přípravy kolem toho nás ispirovalo, proč na tu vesnici jít.

A proč vesnice?

Já nevím, my jsme takový národ hloupých Honzů a já si myslím, že my se na tu vesnici hodíme, my se jako vesnice chováme vůči Evropě, takže celá Česká republika je malá vesnice. Jen se podívejte, jak to dopadlo teď při našem předsednictví. My se fakt chováme jako vesničani. Snad tím pádem se v tom ty lidi poznají a bude se jim to líbit, poznají tam souseda, kamarády, poznají v tom sami sebe. A o to by mělo jít, protože diváci by se měli ztotožnit s tím, co se děje. Tím nechci říct, že jsme úplní kreténi. Je to hořká komedie.

Čím je vám prostředí venkova sympatické oproti městu?

Mně jako Martinu Trnavskému? Já potřebuju lesy, skály, hory, potřebuju mít vodu kolem sebe. Než bych bydlel v paneláku nebo v centru města, tak si raději koupím houseboat.

Jak byste charakterizoval svou postavu?

Je to takový dobrák, co chce všem pomoct, ale nikdo to po něm nechce. Tam si všichni hrabou na svém písečku, jsou to takoví sobci a my jsme takový národ. To je prostě taková parta, která žije spolu, ale každý je sám, a on je tam strašně sám, i když by chtěl žít pro v$echny.

Jak probíhalo natáčení?

Tak euforicky, pro mě bezvadně. Já se ještě teď po premiérovém shlédnutí filmu vevnitř třesu, protože věřím, že ten film neprojde jen tak bez povšimnutí, že se někde zapíše.

Vyzkoušel jste si vábení? Láká vás to?

Vábit? Já vábím celý život, pořád někoho jiného, třeba sponzory na své projekty, lidi do nich nebo ženy. Takhle já vábím, ale že bych u toho musel troubit na roh, to ne.

Igor Bareš (rozhovor)
Ve filmu je scéna, kdy se ptáte, jak se máte tvářit? Jak se podle vás má tvářit premiér?

Normálně. Já vím, že je to taková jednoduchá, lakonická odpověď, ale já mám rád normální lidi, normální věci. Teď si budu možná trošku odporovat, protože tenhle film není normální a mám ho taky rád, takže přesně nevím, kam ta moje odpověď povede. Ne vážně, já si myslím, že pokud by se politikové zbavili, já pro sebe jsem si to označil jako politickou aroganci, tak by se spousta lidí, včetně mě třeba, v politice mnohem lépe orientovala. Já jsem apolitický člověk a musím říct, že mě odpuzuje se v politice orientovat, protože je v ní prá ě tahle zmíněná arogance.

Bylo pro vás tedy těžké tuhle roli přijmout nebo to pro vás byla výzva?

Já nejsem člověk, který by si pracovní příležitosti vybíral, neodmítám prakticky nic, protože mi nic tak zcela běžného nebývá nabízeno. Bývají mi nabízeny vždy takové spíš mezní filmy, které nejsou tak divácké, jako byl třeba film Výlet, Krev zmizelého nebo Sluneční stát. Tenhle film, si myslím, bude jedním z nich.

Připravoval jste se nějak speciálně na tento film?

Měl jsem možnost vidět dokumentární film Roberta Sedláčka Cesta k moci, který právě zachycuje tyhle politické špičky, dejme tomu v okamžicích, kdy si myslí, že nejsou vidět, kdy jsou mimo záběr kamer a v okamžicích, kdy jsou si vědomi, že se na ně veřejnost dívá. Ten rozdíl v jejich chování je patrný. Takže tento dokumentární film mě trošku inspiroval.

Jaké rozdíly jste mezi jednotlivými politiky pozoroval?

Nepozoroval jsem konkrétní osoby a nehledal jsem rozdíly. Občas se mě někdo zeptá, jestli to bude Paroubek nebo jestli to bude Topolánek. Já nevím, je to jenom mocný muž, který se nějakým způsobem chová, když je na něj vidět a nějakým způsobem se chová, když si myslí, že se může uvolnit. To je zřejmě každému z nás lidské, ale tihle pánové by se asi měli snažit o to, aby ten rozdíl byl co nejmenší.

Komunikoval jste s nějakým poradcem, s někým, kdo trénuje politiky, jak vystupovat před médii?

To určitě ne. Já jsem ten film teď viděl podruhé a nemyslím si, že by ten můj výkon byl úplně stoprocentní. Poprvé jsem byl hodně překvapený, byl jsem spokojený sám se sebou, když budu mluvit sobecky, dejme tomu tak na 75 procent. Dnes už tam vidím věci, které bych třeba udělal trošku jinak.

Když jste film viděl podruhé, jaký se vám zdál?

Na druhé kouknutí jsem byl velice překvapený kvalitou zvuku. Já jsem na ní byl samozřejmě upozorněn režisérem Robertem Sedláčkem, ale mohl jsem si to vlastně teď vychutnat a věřím, že ve větším kině, možná s lepší technikou, to bude ještě působivější. Já jsem při prvním koukání byl na několika místech filmu poměrně dojatý, a to je vždycky známka kvality, když vlastně se smějete a vzápětí vás zasáhne ten opačný pocit.

Jaká byla spolupráce s Robertem Sedláčkem?

Když mi Robert řekl, že pro mě píše roli premiéra, tak to samozřejmě bylo velice potěšující. Čekal jsem na tu realizaci rok, vůbec toho nelituju a jsem rád, že jsem ho v životě potkal, protože - teď se vrátím na začátek - nedělá normální věci a to je dobře. Taková ta běžná konfekce, ta běžná současnost mě moc nebaví.

Zaujalo vás vábení natolik, že jste si ho vyzkoušel?

Ne. Mám sice střední zemědělskou školu a za sebou jistou životní etapu, kdy jsem se chtěl věnovat myslivosti. Těsně před tím než jsem nastoupil na vysokou uměleckou školu do Brna, na JAMU, tak jsem uvažoval o tom, dejme tomu, že budu pokračovat na vysoké myslivecké. Tenhle zájem, ne že by mě zcela opustil, ale nestal se mým prioritním. Do lesa samozřejmě chodím, možná častěji než jiní, období trampingu už je taky bohužel za mnou, protože se ozvaly roky a už spím spíš po hotelích než po lesních senících. Ale to vábení mi nepřijde, pro mě osobně, jako zajímavá věc. Ve filmu může vábení působit komicky, ale myslím si, že ti lidé, kteří to dělají, tak to dělají se zaujetím a vážně.

Pavel Zedníček (rozhovor)
Jak jste se sžíval se svou rolí a jakého starostu jste chtěl ztvárnit?

Dobře, chtěl jsem udělat takového klasického moravského starostu, který má spoustu starostí a málo peněz. Tuhle starost mají všichni starostové - sehnat peníze, aby na těch malých dědinách něco bylo.

Měl na vaši postavu nějaké požadavky režisér?

Hlavně mě mírnil, držel na uzdě, abych si příliš nevymýšlel. Vedl si mě, jak on chtěl.

Jak probíhala vaše první spolupráce s režisérem Sedláčkem?

V pohodě, jsem rád, že jsem to mohl dělat. Hlavně zvlášť s ním. Natáčeli jsme v příjemné dědince, milí herci. A navíc to bylo léto, takže spousta zábavy.

Věděl jste už před natáčením, že existuje sport ve vábení jelenů?

Věděl jsem o tom, ale nedokázal jsem si to představit. A když jsem to uviděl, upřímně jsem se smál. Je to velká sranda a je zajímavé pozorovat, jak to ti vábiči berou vážně. Je to krásný koníček.

Vyzkoušel jste si to?

Ano, vyzkoušel jsem si takový hádavý typ jelena. Ten mi šel docela dobře.

Která scéna se vám líbila nejvíc?

Je tam krásná scénka, kdy Martin Trnavský zůstane zaseknutý s autem na kolejích. Pak se mi moc líbila celá ta partička kolem Igora Bareše. Je to opravdu krásný pohled na naši společnost.