Muzika

Nastávající otec Martin Junec (Ľ. Kostelný) pracuje ve vodárně jako promazávač a doma tiše trpí poznámky své hezké, ale hysterické ženy Marfy (T. Pauhofová) i její matky (J. Oľhová). Nic jiného mu s jeho mizerným platem ani nezbývá. Jednoho dne koupí od bývalého učitele starý saxofon a na svatbě příbuzných dokonce s úspěchem vystoupí na pódiu. Tak si ho všimne hoschštaplerský člen svatební kapely Ivan Hruškovič (J. Budař), který mu vzápětí nabídne práci. Martin miluje jazz a nemá chuť hrát taneční odrhovačky, ale vidina výdělku se Marfě zalíbí natolik, že Martin nabídku nakonec přijme. Z dvanácti nominací na domácí filmové ceny Slnko v sieti jich v roce 2008 získal devět.

Martinovi pije krev jeho tchýně odjakživa, ale zvlášť od té doby, kdy je jeho družka Marfa těhotná. Tchýně má lehký spánek a když Martin s Marfou souloží, až se stěny třesou a „červenají“, neusne až do rána, speciálně když je měsíc v úplňku. Jinak samozřejmě spí jako poleno, neprobudí ji ani rány z děla, a tak dá Martinovi přesný rozpis, kdy může souložit, když už bez toho nemůže být. O úplňku zkrátka ne a basta! Martin zuří, ale jeho žena se ho nezastane.

Martin má totiž nenáročnou a mizerně placenou práci - ve vodárně promazává ložiska. Jemu to samozřejmě vyhovuje. V partě jsou celkem tři, může tak dle libosti cvičit jazzové improvizace. Martin miluje jazz. Starý saxofon dostal od svého učitele. Jeho spolupracovníci však nemůžou jazz ani cítit a jeden z nich navíc musí na Martina psát hlášení.

Nemají ho rádi. Pracovník ve vodárně a jazz - kdo to kdy viděl? Nejradši tak Martin cvičí ještě po šichtě, když kolegové odejdou na pivo s borovičkou. Ani Žofré nesnáší jazz. Martinovi by nejradši utrhnul hlavu, když spustí. Žofré je jeho švagr a také obývá ten samý nevelký dům u rodičů na venkově. Všichni všechno slyší. Žofré Martinovi vyhrožuje, že ho jednou zabije, jestli s tím jazzem nepřestane. Proč se nedá na bigbít? Ten má Žofré rád.

Marfa se zas jednou lekne, když se pod peřinou dotkne studeného Martina, přičemž netuší, že je to ve skutečnosti saxofon. Křik probudí tchýni. Saxofon do postele nepatří, vříská tchýně, ale co má Martin dělat, když o něj nechce přijít. Žofré se vyjádřil jasně: jestli nepřestane s tím jazzem, jednou mu rozbije hlavu a potom se oběsí. Když se Žofré opije, neví, co dělá. A Martin má svůj saxofon nejradši ze všech.

Tchýně by Martina ráda vyhodila z domu, všichni jeho vrstevníci si už vydělali na vlastní byty, někteří dokonce stavějí domy, koupili auta, jen ten šašek neschopný, Martin, nic. Ale zatím ho vyhodit nemůže. Marfa nesouhlasí, je těhotná. Trochu se i o Martina bojí, neboť v Praze komunisti zatýkají vlasaté hudebníky. Nehrají sice jazz, ale co nebylo, může přijít. Takhle si tedy Martin žije a trpí až do chvíle, kdy se celá vesnice přichystá na bratrancovu svatbu. Aby potěšil Marfu, zahraje jí Martin jejich píseň ze svatby v kostele. Hosté jsou překvapení, ale Martinova hra se jim líbí. Tleskají, až Marfě skoro vyhrknou slzy do očí. Přeci jen ho miluje.

A ještě tu noc vyhledá Martina Hruškovič a dá mu návrh. Rozpustí svou kapelu. Budou dělat svatby, zábavy, tancovačky po okolí a tak, ale jen oni dva: Hruškovič - elektrické varhany a zpěv, Martin - saxofon a zpěv a automatický bubeník k tomu. Za noc vydělají tolik, co Martin ve vodárně za týden. A jazz? ptá se Martin. Zbláznil ses, možná později. Martin návrh nemůže odmítnout, neboť Marfa je šťastná, když se to dozví. Hruškovič nejdříve hovořil s ní. Ale co. Konečně aspoň nějaká změna, možná bude konec toho svrabu u tchýně s tchánem. A budou i peníze. A klid v domě. Úspěch a peníze. A tchýně dá možná pokoj.

Martin cvičí doma, ve vodárně a náhle se to stane. Potká Anču. Sedmnáctiletá holka bez zábran, ulítlá, svobodomyslná, šije padáky pro armádu, vypráví historky, při nichž by se Martin ještě před měsícem červenal, vůbec jí nevadí jazzové improvizace, provokuje policajty, nikoho se nebojí a na Martina to tak hraje, že ten úplně ztratí hlavu. Postupně se zamiluje až po uši. A už vůbec mu nevadí tchýnin rozpis souloží, domů chodí nad ránem.

A na Marfu už skoro ani nepomyslí, stejně je v pátém měsíci a na svoje si on beztak nepřijde. A Marfa nic netuší, muzicírování jí vyhovuje, Martin nosí domů peníze. Pro Hruškoviče je to však jen začátek. Nezahálí. Lokálně přes zábavy a tancovačky se prosadí, jsou prostě dobří. Cíl je však jasný: přes vystoupení získat v jediné celostátní, komunisty ovládané agentuře kredit spolehlivosti a prosadit se v blízkém hlavním městě - dostat se do nočního baru. Budou se nazývat HuRyTan. Tedy jako zkratka: Hudba, rytmus, tanec.

Vystoupení před komisí dopadne dobře, Hruškovič má své lidi koupené. Také využívá každé příležitosti, kapelu chce rozšířit, přizpůsobit novým požadavkům. Ví, jak na to. Žofré miluje maďarský bigbít, řve jako rocker a umí hrát na kytaru, tak mu slíbí ženu (Žofré je panic) a jdou do větších akcí. Martin se však brání, repertoár mu leze na nervy, nejradši by s tím praštil, ale Marfa je těhotná a nedočkavě natahuje ruku po každé koruně. Ne všechno dopadne tak, jak si plánují, maďarsky například neumějí, ale přesto zahrají na svatbě přímo v maďarské vesnici. Je to propadák, dokonce hanebný výprask, nicméně to Hruškoviče jen posilní. Cvičí, zkoušejí, Hruškovič má navíc svého člověka v agentuře a tak je tu vzápětí angažmá v nočním baru. V samotné Bratislavě. Všechno něco stojí, ale složili se a Prokopec z agentury je něco jako jejich manažer. Bere dvacet procent.

Martin ve vodárně cvičí, bojuje o svou vlastní duši a hlavně si dává dostaveníčka s Ančou. Marfa porodí syna. Všichni jsou takřka spokojení. Tehdy v Hruškovičovi uzraje ten velkolepý plán. Stali se profesionály. Manažera už mají, pokud se navíc stanou spolehliví i politicky, můžou se dostat do ciziny. Vycestovat.

Švýcarský noční bar bude jejich konečná stanice. A to je úplně jiná liga. Vydělají balík a pořídí si pořádné auto a zbaví se té rachotiny, kterou se teď převážejí na vystoupení. A možná si i postaví domy, jestli se ze Švýcarska vůbec vrátí. Hruškovič a Žofré jsou nadšení, i Marfa, jen Martin oponuje. Ale se svým názorem zůstává sám.

Kapela tak musí najít způsob, jak získat červené, stranické body. Vstoupit do komunistické strany? Anebo jak jinak se angažovat? Sbírat starý papír se jim nechce, ani pomáhat nemocným, ani roznášet letáky, tak se na poradě v hospodě rozhodnou pro kulturní program. Složí a nastudují kantátu k výročí vítězství dělnické třídy. Je to skoro nadlidský úkol. A Martinovi se do toho vůbec nechce. Miluje Anču. Anča mu však pomáhá, inspiruje ho. Hruškovič to vidí a přeje mu. A tak nakonec tu kantátu složí.

Na oslavu se sjede celá vesnice. Je to sice podivná, jestli ne přímo obludně monstrózní epicko-lyrická skladba, ale HuRyTan už nic nezastaví. Po kantátě zavládne v sále dlouhé ticho. Martin tuší, že je zle. Ale ne. Kdosi spustí frenetický potlesk. Vesničané jsou nadšení a komunisté spokojení. Muzikanti dostanou ten potřebný papír. A Švýcarsko je na dosah. Minimálně na půl roku. Určitě na celé léto.

Jenže to má háček. Martin se od Hruškoviče též lecčemu naučil. Anča dostala poukaz na rekreaci. K slovenskému moři. Martin zná Prokopce, toho manažera, a nějaké peníze má našetřené. Švýcarsko tedy nedostanou. Dostanou se k slovenskému moři, k tomu obrovskému jezeru na jihovýchodě země. Lepší než Užhorod na Ukrajině, tvrdí Martin. Jiné už v agentuře nezbylo.

Šírava není žádné ženevské jezero a turisté na začátku sezóny nejsou takřka žádní. Ale několik turnusů má přijet. Také Anča, i když je pravda, že s celou partou a se svými kámoši, kteří také šijou padáky. S nimi je vždy legrace. Ale neodmítá ani Martina. Jenže Martin se Japoncovi a Včelovi nelíbí. Nedopadne to dobře. Ančini kamarádi Martina stlučou. A Hruškovič hned pochopí, proč nejsou ve Švýcarsku. Nejradši by Martinovi také rozbil hubu. Ale ten už je modrý dost. A je mu zle. A tak mu aspoň prozradí, že se vyspal s tou jeho Marfou.

Na dalším koncertě je plno. Jsou tu samí vojáci. Sovětští vojáci. Část okupační armády. Martin by nejradši zmizel, ale stačí mu podívat se na Hruškoviče a hraje, jak nejlépe umí. Po koncertě za ním přijde mladý Kazach a nadšením se rozplývá. Skvěle hrajete, tak americky, svobodně, u vás se krásně žije a máte krásné holky i výborné pivo.

A podá Martinovi cigaretu. Martin na ni chvíli zírá, nemůže si vzpomenout, kde to už viděl. Neviděl. Opatrně potáhne. Cítí se hned o mnoho lehčí a svobodnější. Co se dá dělat, všechno je v prdeli, ale aspoň kouří marišku. A pomalu mu dochází, kde je sever.

Režisér Juraj Nvota o filmu

Čerstvý ženich a nastávající otec Martin se přistěhoval do rodiny své ženy. Je to muž odnikud. Moc toho nenapracuje, ale od místního učitele si koupil saxofon. Má rád Jimmyho Hendrixe. Irituje své bližní doma i na pracovišti. Nepije, nedívá se na televizi, neposlouchá rádio, nečte noviny. Miluje svou ženu. Možná ho její ustavičná žárlivost krok za krokem nabádá k nevěře. Martin je v podstatě plachý, ale tvrdohlavý. Přitažlivý samotář. Je

originální, ale nemá vzdělání. Ani po něm netouží. Žije v zemi, kde lidé o svobodě jen sní. Jednou na cestě na noční směnu potká odvážnou Anču Píchačku. Nevidí to, co vidí všichni. Na vesnické svatbě Martin zahraje své ženě na saxofon a všimne si ho místní hudební podnikatel Hruškovič. Konečně se rozvíjí příběh kapely a kolaborace a současně příběh slepoty. Ale iluze Anči se tvrdě a bolestně rozplyne.

Na konci katastrofy věřím, že právě tak jako se Martinův syn učí prvním krokům, i on sám se postaví na vlastní nohy a rozpozná, co je co a kdo je kdo. Je to směšný a bolestný příběh. Kino je prostorem hledání, empatie, zábavy, katarze. Rád objevuji humor ve vážném a věčnost v přítomnosti. A bez muziky se žít nedá.

Petr Pišťanek (rozhovor)
Práva na zfilmování vaší povídky získal od vás producent filmu chvíli poté, co byla MUZIKA uvedena na knižný trh v prvním vydání knihy třech novel pod názvem Mladý Dônč. To bylo ještě v minulém století. Překvapilo vás anebo potěšilo, že po Rivers of Babylon se i z vaší Muziky měl stát film?

Nepřekvapilo, spíše potěšilo. Mám rád peníze za svou práci a ještě radši mám tzv. „bezpracný zisk“. Když se kupují práva na zfilmování, jsou to vlastně peníze, které autor knihy dostává za něco, co se už dávno zhodnotilo. Bylo mi jasné, že když už to producent Marian Urban ode mě koupil, tak dříve či později z toho film vznikne. Jsme sice přátelé, ale to neznamená, že mi bude platit za náměty jen tak ze sympatie. Všechno je otázka času a trpělivosti. Film, a zejména ten slovenský, je běh na dlouhou trať.

Neměl jste chuť zopakovat si scenáristické mučení z Rivers of Babylon, když jste psaní scénáře přenechal Ondreji Šulajovi?

Napsal jsem jen úplně první verzi scénáře, velmi nedokonalou a jestli na něco šitou, tak nejspíše na 18tidílný seriál. Bylo jasné, že to chce scenáristu s velkým „S“, aby z toho víceméně věrného přepisu předlohy vytvořil předlohu k filmu. Aby to zdynamizoval a převedl do obrazů. Když jsem se dozvěděl, že ten „opravdový“ scénář bude psát Ondrej Šulaj, byl jsem nadšený. Velmi si ho vážím a mám ho rád, je to mimochodem můj bývalý ročníkový pedagog z katedry dramaturgie a scenáristiky na VŠMU. Můj humor je suchý a cynický, čistě verbální, to se těžko přenáší na plátno. Ondrejův humor je zase spíše situační, založený na gagu, takže mnoho z věcí mé novely doslovně přeložil, převyprávěl do filmové řeči. Občas se mi zatajoval dech, když jsem to četl.

Zajímalo vás, jak se vyvíjí scenáristická podoba vašeho příběhu? Zasahoval jste do scénáře? Kritizoval? Jak jste byl spokojený s vaším postavením během přípravy scénáře a natáčení?

Respektuji a vážím si práce profesionálů, navíc sám mám rád, když mi nikdo nekafrá do věcí, ve kterých se zase já cítím být povolanější než kdokoli jiný. Takže jsem nekritizoval a do ničeho nemluvil. Vždyť já jsem v tom čase už svůj díl práce odvedl. Počítal jsem s tím, že budou velké posuny v rámci charakterů postav a změn v ději, a předem jsem to akceptoval.

Jak jste přijal rozhodnutí producenta svěřit režii filmu Juraji Nvotovi?

S radostí. Myslím, že je ideální na takováto podivná smutně-veselá témata, to dokázal už mnohokrát, například ve svých filmech s Radošínským naivním divadlem.

Ve filmu se objevíte v rozsahem nevelké, nicméně významem zásadní postavičce politruka. Je to vaše první role v hraném filmu. Byl jste zvědavý na samotné natáčení i předtím než jste se sám objevil na place?

Ani ne. Víte, jsem dost zaneprázdněný člověk (tím nechci říct, že jiní nejsou), svého volného času si velmi cením, takže na nějaké velké chození na natáčení, pokud za to nejsem placený, chuť nemám. Všechno jsem si to vynahradil na natáčení scén, kde hraji. Těch pár desítek sekund na plátně bylo vykoupených celým odpolednem a večerem stráveným na place. Jen výroba apartní přehazovačky na mé jinak plešaté a proto vždy vyholené lebce trvala nejméně hodinu. Hrůza. Když jsem v poledne odcházel na filmovačku, manželce jsem říkal, že za pár hodin jsem doma, vždyť je to jen takový štěk. Vrátil jsem se hodně dlouho po půlnoci. Ne, herec ze mě nebude. Na Hamleta jsem už starý a hrát - při mém typovém zařazení - celý život politruky, to by mě nebavilo.

Jaké byly vaše pocity po prvních veřejných projekcích na konci předminulého roku? Co říkáte na výsledek?

Poprvé jsem to viděl ještě jen nahrubo sestříhané, bez hudby, ruchů, jen s kontaktním zvukem. Řeknu vám, je to vždy zvláštní pocit vidět to. Člověk si uvědomuje, že ty věci jsou už mimo něho, že teď žijí vlastním životem a že se staly součástí duchovního vlastnictví i jiných tvůrců. Všech, co se na tom podíleli a dali tam kousek ze sebe. Herců, režiséra, scenáristy, kameramana a producenta, ale i autora masek, hudby či kostýmové výtvarnice atd. Takže na chvíli jsem pocítil takový slabý záchvěv žárlivosti, že už to není jen mezi mnou a mými čtenáři. Ten film je podle mě řemeslně perfektně zvládnutý a dotáhnutý do nejjemnějších detailů, takže mám velmi dobrý pocit, že jsem mohl svým dílem přispět k něčemu takovému.

Do jaké míry se film přibližuje vaší představě, kterou jste přeměnil na literární podobu Muziky?

Jako autor tkám své texty výlučně ze slov. Nemám žádné vizuální představy. Proto nemám problém přijmout vizuální představu někoho jiného. Akceptovat, že někdo jiný pracuje na svém výsledku stejně těžce a intenzivně, jako jsem pracoval já na tom svém. Možná se to dá nazvat pokorou, nevím.

Nelitujete, že jste dal souhlas ke zfilmování Muziky?

Ne. Ani na sekundu.

Jak dnes vnímáte konec sedmdesátých let?

Přes veškerý ten normalizační útlak byla sedmdesátá léta léty mého klukovství, dospívání a plnoletosti. Na takové období snad ani není možné mít zlé vzpomínky - i kdyby ho člověk prožil zavřený v kobce jako Kaspar Hauser. Měl jsem kamarády a společně jsme zažívali všelijaká dobrodružství, hltal jsem knihy, zajímal se o hudbu, filmy a výtvarné umění, poprvé se fatálně a beznadějně zamiloval, poprvé se miloval (s jinou než s tou, do níž jsem byl zamilovaný), poprvé se opil, poprvé zhulil, hrál jsem ve své první kapele, napsal své první povídky, a to všechno jsem stihnul v jedné dekádě. Takže pro mě sedmdesátá léta nebyla až tak zlá.

Marian Urban (rozhovor)
Po Rivers of Babylon je Muzika už druhá předloha Petra Pišťanka. Čím vás zaujala, že jste se rozhodl pro její filmovou adaptaci?

Když jsem se dohodl s Petrem na zfilmování Babylonu, dal mi přečíst skoro všechny své další prózy - ty, které měly vyjít knižně, i ty, o které tehdy neměl nikdo zájem. A Muzika mě vrátila do doby, kdy jsem psal scénáře, připravoval dokumentární filmy, kamarádil se a spolupracoval s Jarem Filipem a Dežem Ursinym. Byly časy, kdy jsme s Jarem celé týdny rozebírali aktuální hudební scénu (naši spíše okrajově, proto mi i zřejmě unikl nástup HuRyTanu na slovenskou hudobní scénu) a poslouchali desky a pásky zpoza železné opony. Nadávali jsme na bolševiky, kteří nám sice občas umožnili z našich představ něco malého zrealizovat, ale potom nás odpálili zase kamsi nazpátek do stavu jakési nehybnosti, na periférii. A o filmech, které jsme chtěli natočit, nechtěli ani slyšet. A Dežo, kterému se tehdy po dlouhých letech podařilo konečně vydat album Pevnina detstva, mi barvitě líčil ten choromyslný systém, který si bolševici vytvořili i v hudbě, aby mohli ještě hlouběji a perfínději vymývat mozky i nastupujícím generacím. No a když jsem si tu novelu četl, hned jsem věděl, že Hruškoviče musí hrát Jaro Filip a protože Dežo byl bohužel v těch časech už na cestě někam úplně jinam, bylo mi jasné, že hudbu pro Muziku může zkomponovat jen Jaro Filip. S Jarem jsme o pár let dříve složili hudbu pro Rivers of Babylon a teď se těšili i na Muziku, netušíce, kam se řítíme. Babylon jsem nakonec po mírných peripetiích dokončil, s Petrem Pišťankem jsme začali pracovat na první verzi scénáře, ale Jaro se o pár měsíců nato také vydal za Dežem. Tak to bohužel občas chodí. Takže tento film věnuji Jarovi. A Dežovi.

Proč jste tentokrát nesvěřili scénář spisovateli, ale zkušenému scenáristovi Ondrejovi Šulajovi?

Peter Pišťanek napsal první - více spisovatelskou - verzi scénáře, důsledně respektující příběh i situace a charaktery své prózy, ale po odchodu Jara jsem nedokázal v psaní s Petrem pokračovat, tak jako jsem to udělal při Babylonu. Tak jsem pochopil, že jak to máme vůbec někdy natočit, potřebujeme jiný pohled. S Ondrejem Šulajem jsem tehdy dělal na divném projektu Pokrevních vztahů. Podařilo se nám posunout text poměrně černo-bílé nudy k zajímavému a vrstevnatému scénáři, což se nedalo neocenit a tak jsem mu logicky nabídl i spolupráci na Muzice. Navíc jsem ho jako scenáristu znal takřka odnepaměti, ale Pokrevní vztahy byla naše první filmařská spolupráce. Lepší volba nebyla možná.

Konzultovali jste práci na scénáři i s autorem literární předlohy? Pomáhal, radil, kritizoval?

Jasně. Vzhledem k tomu, jak probíhala práce na Babylonu, jsme se teď dohodli, že si přečte každou verzi scénáře a pokud se mu nebude líbit, nemusíme dále pokračovat, s tím, že nebude připodobovat scénář a film k textu knihy, a tvrdit, že jsme mu z toho udělali něco, s čím by dnes nesouhlasil a pokud ano, tak pouze v žertu. Samozřejmě názor autora novely mě stále zajímal, protože on je také velmi zasvěceným a kultivovaným divákem a znalcem nejrůznějších filmových žánrů. Kromě toho jsem předpokládal, že mnoho (jestli ne většinu) motivů bude Ondrej Šulaj vidět trochu jinak, zejména od chvíle, kdy do projektu vstoupil Juraj Nvota. A tak jsme spolu rozebírali skoro každý detail, když byl čas.

Jedna z vašich původních profesí je dramaturg. Zasahoval jste nějak zásadně do přípravy scénáře?

Samozřejmě. Jsem totiž přesvědčený, že producent je vždy zároveň dramaturg. Jiná věc už je, jaký dramaturg. Mám asi trochu v životě štěstí, že od Papírových hlav, jen když je to opravdu z existenčních důvodů nevyhnutelné, dělám i něco jiného než projekty, které mě zajímají niterně a které můžu zásadně ovlivnit, nebo také ovlivňují zásadně ony mě. Na filmech mě zajímá především tvůrčí proces, jeho vývoj, objevy nových překvapujících řešení, synergie a energie vznikající spolupůsobením bytostí, které to dílo v jistých okamžicích niterně spojuje i přesahuje. A nad tím jsou ještě projekty, které mě prostupují doslova skrznaskrz. A Muzika je přesně taková.

Režii jste svěřil Juraji Nvotovi. Po dobré zkušenosti s Krutými radostmi?

Po výborné zkušenosti. Když jsem nabízel verzi Muziky, kterou jsme připravili ještě s Petrem Pišťankem, různým významným slovenským i českým režisérům, nenašel jsem nikoho, kdo by chtěl ten příběh dělat podobným způsobem jako my a komu bych důvěřoval. A s nadšením ten scénář nevítali ani televizní dramaturgové a programoví designéři. Spíše naopak. A možná i proto mi navrhli spolupráci na jiném scénáři s Jurajem Nvotou, kterého znám též skoro odnepaměti, ale do té doby jsme se stále nějak míjeli. A tak jsme potom s Jurajem - na tu dobu poměrně lehce za rok a půl - dali do kupy Kruté radosti. A řeknu vám, že na ty následné kruté realizační podmínky to byl nesmírně úspěšný film. Juraj je neobyčejně tvořivý, zkoumavý člověk, dokáže naslouchat, přesně argumentovat a když chce, jde velmi důsledně za společným cílem.

Herecké obsazení jste konzultoval, anebo měl Nvota volnou ruku?

S režisérem konzultujeme úplně všechno, pokud jde o tvůrčí a realizační koncepci. U obsazení to však bylo jednoduché. Jednak proto, že to, co umí Nvota s herci, nedokáže dnes ve slovenském filmu mnoho lidí, a jednak proto, že oba máme rádi překvapení. A tak všechny hlavní i vedlejší postavy jsou obsazené tak trochu jakoby z jiného světa - pokud jde o jejich předobrazy z knihy a stejně tak i reality sedmdesátých let. A je tomu tak i proto, že jsme chtěli udělat současný film, který se jen odehrává koncem sedmdesátých let.

Našli jste koproducenta v Německu. Jaké výhody a nevýhody měla mezinárodní spolupráce?

Pravdou je, že takřka současně jsem našel českého i německého koproducenta. Měl jsem tedy možnost dělat film buď tak, jako do té doby většinou, anebo úplně jinak. Rozhodnutí spolupracovat s touto německou společností bylo dobré proto, že jsem o neuvěřitelnou zkušenost bohatší, a zvlášť proto, že jsem poznal v Německu skvělé lidi, kteří to se spoluprací mezi bohatým a velkým Německem a malými, chudými či ještě chudšími zeměmi myslí vážně, upřímně a nezištně. Speciálně jsme poděkovali v titulcích filmu Gabriele Brunnenmeyer a Manfredovi Schmidtovi. Pomohli mi, jak mohli, v těch nejsložitějších chvílích. O nevýhodách této spolupráce zatím radši pomlčím, protože je krásný slunečný den a navíc do tvůrčí stránky filmu náš německý partner - naštěstí - takřka nezasáhl.

Ondrej Šulaj (rozhovor)
<>OBRÁZEK NENALEZEN<> Jste známý jako filmový a televizní scenárista, autor divadelních her, režisér, vysokoškolský pedagog. Celovečerní filmové scénáře, kterými jste se proslavil, byly většinou podle původních námětů. Tentokrát jste však pro kino zpracoval námět z knihy, navíc kdysi mezi čtenáři poměrně známého. V čem spočívá specifikum adaptace literární předlohy?

Má habilitační přednáška měla název: Problémy transformace literárního díla do filmové podoby. Takže bych měl o specifiku takovéto práce něco vědět. Nevím. A jak jsem to ani nikdy nevěděl, podvědomě jsem to vypustil z hlavy. Nevzpomínám si na žádný ověřený a zaručený návod, jak se zmocnit literatury a přenést ji na filmové plátno. Ke každé látce přistupuji intuitivně, vnímám ji všemi šesti smysly: ohmatávám si postavy (nejvíce ženské), očuchávám vztahy, vychutnávám si konflikty, pozoruji, co je napsané mezi řádky, naslouchám skrytému hlasu autora a zlehka se nechám vést tím záhadným, nepopsatelným šestým scenáristickým smyslem. Potom usednu za počítač a píšu. Postupně zapomínám na literární předlohu, přestanu myslet na čtenáře a začínám si představovat budoucího diváka. To je všechno.

Oslovil vás něčím mimořádným literární příběh Martina Junca a doba, ve které se odehrává? Díváte se na tu postavu čistě jako na potkana ve vědeckém teráriu, anebo se s ním v něčem zkoušíte ztotožnit?

Mě nejdříve oslovil autor toho příběhu. Peter Pišťanek mi před pár lety, ještě coby můj student scenáristiky, dal přečíst rukopisnou podobu nevydané Muziky, jakože co já na to. Tuším, že jsem mu tehdy říkal, že je to dobrá věc, ale pro film nepoužitelná. Něco takového.. Zkrátka jsem machroval, vždyť co jiného se dá dělat před studentem, který se už po prvních dvou týdnech ve škole chce pustit do celovečerního hraného filmu? A teď k tomu Martinovi Juncovi. Ten mě také oslovil, rozuměl jsem jeho pocitům, chápal jsem jeho vzdor, objevil jsem v něm i svoje slabosti, skryté hříchy a touhy. Dobře se mi poslouchala jeho muzika, i když nemám ani špetku hudebního sluchu. No a ta Juncova doba? Na konci sedmdesátých let jsem byl o něco starší než on, bylo mi zhruba třicet a dva roky jsem tvrdnul v košických kasárnách, protože jsem na vysoké škole odmítl dělat povinnou vojenskou přípravu. V kasárnách jsem v zoufalství zpoza mříží štěkal na Košičany a napsal jsem i scénář Ako sa Vinco zaťal. Krásná sedmdesátá léta! Možná je v mém scénáři kdesi na povrchu i povlak zlomyslné ironie k těmto letům, ale to je jen klamné zdání. Pod povrchem pulzují zlaté žilky lidské dobroty a zpod nich se z ještě větší hlubiny dere na povrch žhavá magma laskavého sentimentu. Citliví diváci si v kinosálech přijdou na své. Nebyl pro mě problém opět se ponořit do tak skvělé doby. V Muzice je pár potkanů, ale Martin Junec to není. S potěšením jsem se s ním při psaní ztotožnil. Stejně tak mám rád i Anču Prepichovou. A Marfu mám ještě radši.

Juraj Nvota (rozhovor)
Ve vaší filmografii, teatrografii, či telegrafii je možné najít nejrůznější autory, ale ani s lupou bych nenašel nikoho podobného Petrovi Pišťankovi. Proč jste se rozhodl vstoupit do tohoto projektu?

Peter Pišťanek jednou kdesi napsal „... že nebýt (Rudy) Slobody s jeho viděním světa, nebylo by ani Taragela, Otčenáša, Pišťanka... Přinejmenším bychom byli jiní, než jsme dnes. Rudo Sloboda je Miles Davis slovenské literatury.“ Milese Davise jsem měl rád od dětství a s Rudou Slobodou jsem měl to štěstí spolupracovat na dvou divadelních hrách a jednom televizním filmu. O Petrovi Pišťankovi Rudo hovořil, že z něho možná i něco bude.

Ví se, že zřídkakdy vstupujete do svých režií také jako spoluautor. Jak se vám pracovalo s Ondrejem Šulajem?

Ondrej nepotřebuje spoluautora. O sobě vím, že to, na co já potřebuji dvě strany papíru, vyjádří Ondrej dvěma větami. Čechov říkal, že umění psát znamená vyškrtnout to, co bylo napsané špatně. Ondrej nejdříve vytvořil co nejvěrnější adaptaci novely a potom se začalo škrtat. Ale ne proto, že by bylo něco špatně napsané, ale proto, že novela je novela a film je film.

Co bylo pro vás nejsložitější při vývoji scénáře?

Dlouho jsem si hledal živý vztah k látce. Proč dnes, teď? Pár spolupracovníků mě na této pouti opustilo, další jsem potkal. Souběžně s Ondrejem Šulajem jsem objevoval věčný příběh muže a ženy, lásky, kolaborace, strachu, iluze svobody, hříchu, pokory, radosti... Věčné znamená vždy aktuální.

Hlavní role v obou vašich filmech ztvárňuje Táňa Pauhofová. Jsou si ty charaktery tak podobné?

Táňa je dobrá. Více než charaktery mě vždy zajímají situace, vztahy a konflikty. Myslím, že i Táňu a všechny dobré herce. Charakter si tvoří už divák sám. Je to také věc zkušenosti.

Jaké bylo nejtěžší rozhodnutí při hereckém obsazování?

Osvobodit se od kultového předobrazu postav. Táňa Pauhofová jako Marfa neměla dost kil, podobně se může zdát, že ani Marek Geišberg nebyl na Žofrého dost vypitý a zpustlý. Dorota Nvotová se na postavu Anči zdála příliš chytrá a Honza Budař zase málo manipulátorský, otec Mariana Geišberga asi málo vesnický a obsazení jeho manželky Jany Oľhové Geišbergové - ve skutečnosti Mariánovy sestry jako troufalé. Ale zjistil jsem, že manžel s manželkou se po čase vzájemně podobají jako bratr a sestra. Jsou to všechno vynikající filmoví herci, kteří umí vytvořit nejednoznačné, protikladné nitro člověka. Akorát o Ľubovi Kostelném jako Martinu Juncovi jsem nepochyboval.

Proč se oba vaše filmy odehrávají v minulosti?

Na to neznám odpověď, ale naštěstí se promítají v současnosti a věřím, že sem tam se budou i v budoucnosti.

Jak dnes vzpomínáte na konec sedmdesátých let?

Tak jako v MUZICE.

Ĺuboš Kostelný (rozhovor)
Váš hrdina hraje na saxofon. Naučil jste se kvůli postavě aspoň trošku ovládat tento hudební nástroj?

Ano, ale tak zběžně. Dnes už bych zase měl problém chytit saxofon do rukou.

Znal jste Pišťankovu novelu, když vám nabídli roli?

Ne. A nečetl jsem ji dodnes.

Co rozhodlo, že jste roli přijal?

V první řadě se asi dnes na Slovensku hlavní role ve filmu neodmítají. A zárukou kvality mi byl i samotný režisér J. Nvota, s nímž jsem už spolupracoval. A také mě potěšilo, že tam bude hrát Táňa Pauhofová.

Točili jste už s vícero režiséry. Jak se pracovalo s Jurajem Nvotou?

Juraj vkládá do herců velikou důvěru, což mě někdy dokázalo až vylekat, protože jsem plný pochybností. Jinak je s ním příjemná práce a je velmi laskavý a kamarádský.

V příběhu se zmítáte mezi dvěma ženami - Táňou Pauhofovou a Dorotou Nvotovou. Jakými byly hereckými partnerkami?

Obě jsem už znal, takže jsem věděl, co můžu čekat. S Táňou jsme oba členy SND. A hrajeme spolu často a rádi.

Kdy vám bylo na place nejhůře?

Tím, že jsem tam byl v jednom kuse, měl jsem sem tam dost velké krize z únavy. Trpěl jsem nedostatkem spánku. Ale to mě vždy okolo oběda přešlo a bylo to fajn. Za vzpomínku stojí i říjnové koupání na Zlatých pískách.

Sedmdesátá léta jste nezažil. Co vám o nich pověděl tento příběh?

Že byly plné absurdit, nesvobody, ale také nějaké jistoty, že ať se děje cokoliv, vlastně se neděje nic. Tedy pokud nemáte nic proti režimu. Jsem rád, že jsem období totality zažil jen osm let, neboť obludnost systému mě tím ještě vůbec nezasahovala.

Táňa Pauhofová (rozhovor)
Slovenských filmů se v posledních letech natáčí podstatně více než v době, kdy jste debutovala v hraném filmu v Krutých radostech. Váhala jste, jestli vzít roli v Muzice? Co rozhodlo, že jste kývla?

Neváhala jsem ani minutu. Režisér Ďurko Nvota, herecké obsazení a scénář mě přesvědčili okamžitě. Nad kvalitními věcmi se dlouho nerozmýšlí.

Četla jste novelu, podle níž film vznikl? A kdy? Až potom, kdy jste souhlasila s natáčením a přečetla si scénář?

Novelu jsem přečetla až po skončení natáčení. Přece jen byl scénář v lecčems odlišný od původní předlohy, a tak jsem nechtěla, aby se mi to pletlo, a soustředila jsem se hlavně na věci ze současného scénáře.

Čím vás oslovil Pišťankův příběh?

Černým humorem a nadhledem. Ale též nekompromisností. Laskavou. Zní to možná absurdně, ale je to tak.

Jak jste s režisérem vytvářeli filmovou hrdinku?

Na postavách jsme pracovali společně - s režisérem i s partnerem Ľubošem Kostelným...a jak? Trpělivě, postupně. A hravě.

Představte nám filmovou Marfu...

Mladá žena, která se více než vlastním rozumem a emocemi řídí názory svých rodičů, protože si myslí, že je to tak správné. A zjišťuje, kam takováto rozhodnutí vlastně vedou...

Co žárlivost? Zakusila už jste ji někdy i v životě?

Zdravou pochopím a toleruji, přehnanou až chorobnou nesnáším a odmítám. Já sama jsem ve vztahu zastánkyní důvěry a zdravé svobody.

Dokáže být režisér Juraj Nvota na place i přísný?

Hm, to mu dělá trošku problém... Ale za sebe mohu prohlásit - díkybohu.

Jan Budař (rozhovor)
Váš hrdina Hruškovič hraje ve filmu na klávesové nástroje. Ví se o vás, že jste nejen herec, ale i muzikant. Jaký byl anebo je váš vztah a názor na hudbu, kterou jste ve filmu interpretoval?

Bavilo mě to, ty písničky mají svou neopakovatelnou atmosféru.

Pišťankova novela vyšla v češtině až po natočení filmu, takže předpokládám, že jste ji neznal, když vám nabídli roli. Co rozhodlo o tom, že jste ji přijal?

Pro mě byl hlavním důvodem režisér Juraj Nvota. Viděl jsem jeho předchozí film Kruté radosti a ten se mi moc líbil. A hlavně jak jsem Juraje poznal předtím, věděl jsem, že je to velmi milý a vlídný člověk a že se nemusím ničeho bát. A když jsem si pak ještě přečetl ten zajímavý příběh od pana Pišťanka, neváhal jsem ani chvíli a nabídku jsem přijal.

Postava, kterou představujete ve filmu, není zrovna sympaťák a nevím nic o tom, že byste hrával v zábavních kapelách na svatbách či po barech. Co vám nejvíce pomohlo formovat postavu Hruškoviče?

Já jsem v této roli mohl mít takový pěkný účes a kotlety k tomu, a to mi hodně pomohlo, protože jsem si rázem připadal jako někdo úplně jiný, a to mě vždy velmi baví. A pak taky to oblečení z té doby a nábytek a rekvizity. Před tím jsem moc nehrál ve filmech z jiné doby než současné a tak jsem se tím nechal unášet, jak všechno bylo jiné a přesto stejné. Jako ta doba sama. Studená sedmdesátá léta.

Natáčel jste už s mnohými režiséry, a to především v Čechách. Jak se vám pracovalo s Jurajem Nvotou? Vidíte nějaký podstatný problém mezi natáčením na Slovensku a v rodné zemi?

S Jurajem to byla krásná práce. Jediný rozdíl je snad v tom, že na Slovensku bohužel nevzniká mnoho filmů a že slovenští diváci nejsou moc zvyklí chodit na své filmy, a to je velká škoda.

V příběhu jste partnerem třem velmi talentovaným a populárním slovenským herečkám Táni Pauhofové, Dorotě Nvotové a Petre Polnišové? Jakými byly hereckými partnerkami?

Talentovanými, krásnými, milými a někdy rozverně laškovnými.

Ve filmu mluvíte i zpíváte slovensky. Vaše slovenština se publiku u nás na Slovensku velmi líbila. Jako byste se narodil na Záhorí, stejně jako Hruškovič. Měl jste nějaký problém s dialogy ve scénáři? Je pro vás složité mluvit či rozumět slovenštině?

Tak to mě velmi těší, že se vám moje slovenština „pozdává“. Bál jsem se, aby nepůsobila směšně, a tak jsem se snažil mluvit slovensky pořád i mimo natáčení, abych trénoval přízvuk a velmi mě to bavilo, protože slovenština je krásný jazyk. Mám ji moc rád pro její měkkost, kterou náš jazyk nemá. A slovensky rozumím bez problému, protože jsem se narodil v Československu, a je mi hodně líto, že dnešní děti už slovensky skoro nerozumí. To je velká škoda.

Kdy vám bylo na place nejhůře?

Na celé natáčení vzpomínám moc rád, sešel jsem se při něm se spoustou milých, talentovaných a zábavných lidí a pevně věřím, že se ten film bude líbit i divákům v Čechách a oblíbí si ho stejně jako u vás. Slovenské publikum je pyšné, že film vznikl doma, a já jsem zase pyšný na to, že jsem tam mohl pracovat a děkuji za to.

Marek Geišberg (rozhovor)
Co vás zaujalo na nabídce hrát ve filmu Muzika?

V první řadě to, že návrh padl z úst Juraje Nvoty, se kterým jsem už jako chlapec natočil pohádku, kde hráli Lasica se Satinským. A práce s ním je velmi zajímavá. A dále to byla možnost pracovat s vlastní rodinou (Marián Geišberg, Jana Oľhová) - to se ne vždy poštěstí. A kromě toho se tak málo natáčí, že když se naskytla příležitost dělat tento film, byl jsem vlastně rád, že tato práce přišla.

Která scéna se vám zdála při natáčení nejvtipnější?

Zážitků tam bylo víc. Nejzajímavější byla určitě scéna s kaskadérskou skupinou, kterou jsme dělali na fotbalovém hřišti. Naše kapela v této scéně dostane výprask od maďarských svatebčanů, protože nedokázala správně zpívat maďarské písničky. Ta akční scéna, kde jsem utíkal před bandou rozzuřených chlapíků, kteří mě chtěli zbít. A také scéna v kulturním domě, kde jsem se opil na svatbě svého bratrance. Takovéto akční scény mě vždy baví víc, neboť je to zábavnější než sedět u stolu a cosi vyprávět.

Jste zatím více divadelním než filmovým hercem. Co upřednostňujete před čím?

Největší a nejpodstatnější rozdíl pro mě je v tom, že v divadle sedí divák, který vnímá to, co se děje právě v dané chvíli. A kamera je takové neosobní zrcadlo. Výhoda je v tom, že ve filmu si člověk může vyzkoušet záběr několikrát a vyšperkovat ho, v divadle je ta možnost jenom jedna. A to je na tom divadle nejkrásnější a proto má divadlo i pro mě větší moc. Kdybych si mohl vybrat, tak určitě bych dělal radši divadlo, ale pouze tím se dá těžko uživit.

Filmový otec (Marián Geišberg) je i vaším skutečným otcem. Našel jste ve filmovém příběhu nějaké paralely s reálným životem?

Několik takových chvil tam bylo, když jsem si například pomyslel: takovouto větu jsem už od otce slyšel. Je tam třeba scéna, kdy Žofré musí zrýt zahradu a otec mu říká, aby ten rýč zapichoval pořádně do země a brázdy dělal hlubší. To jsem už zažil i u nás na zahradě. Byly takové drobnosti, které si byly dost podobné. Ale myslím, hlavně v principu, že Žofré neměl s otcem dobrý vztah, přičemž u nás je to naopak, my máme s otcem velmi dobrý vztah. Ty drobné poznámky otce vůči synovi, to funguje myslím v každé rodině, že se otec snaží svého syna napomínat a poučovat.