Na dotek

Komediální drama Patricka Marbera Closer mělo premiéru v roce 1997 v Londýně a kromě nadšených recenzí se dočkalo také Ceny Lawrence Oliviera/BBC pro nejlepší novou divadelní hru a ocenění asociace London Critics' Circle. Pozdější uvedení na Broadwayi vedlo k nominaci na Tony Award v kategorii nejlepší hra a Ceně newyorských kritiků pro nejlepší zahraniční hru. Od té doby bylo představení uvedeno ve více než 100 různých městech a přeloženo do 30 jazyků.

Marber charakterizuje Closer (Na dotek) především jako milostný příběh. "Pojednává samozřejmě i o jiných věcech - o sexuální žárlivosti, o mužské fascinaci ženským vzhledem, o lžích, které si sami vštěpujeme a jsou nám nejbližší, o tom, jak lidé nacházejí sami sebe pomocí využívání ostatních. Nakonec je to ale přece jen jednoduchý milostný příběh. A stejně jako ve většině z nich dojde i tentokrát k různým nepříjemnostem."

Když si před sedmi lety producent John Calley (který byl v té době ředitelem Sony Pictures Entertainment) Marberovu hru poprvé přečetl, byl z ní nadšen. "Je to velmi pozoruhodná zpráva o současné době -duchaplná, hodně romantická a velmi nebezpečná; a také hodně důležitá." Calleyho a ředitelku Sony Pictures Amy Pascal zaujal Marberův vtipný a až jízlivě důkladný rozbor dnešních romantických vztahů. "Marber zdůrazňuje složitost současných vztahů, jejichž začátky jsou natolik vzrušující a nabité energií, že se člověk může stát na zamilovávání závislým," říká Calley. "Lidé se dokáží proměnit v milostné maniaky a poté zjišťují, že se tohoto návyku dá zbavit jen s velkými obtížemi."

Když však Marberovi nabídnuli možnost převést jeho hru na filmové plátno, dramatik je odmítnul. "Neprojevoval přílišný zájem a váhal s prodejem práv, protože chtěl mít jasnější představu o tom, kdo bude na filmu pracovat," říká Calley. O několik let později - v době, kdy měla hra za sebou již řadu úspěšných představení na Broadwayi, se o projekt začal zajímat režisér Mike Nichols. Stejně jako divadelní hry Vtip a Andělé v Americe, které Nichols převedl na televizní obrazovku, se představení Na dotek věnovalo intimním záležitostem s humorem i hloubkou. Vzhledem ke své přirozeně filmové struktuře a čtyřem výrazným titulním postavám, jejichž osobnosti se v průběhu děje mění a vyvíjejí, Nicholsovi připadalo mimořádně vhodné ke zfilmování. "Vztahy mezi muži a ženami, o nichž tento příběh vypráví, jsou hnacím motorem našich životů. Pojednává o nich nejvíce vtipů, nejvíce románů, nejvíce hudebních skladeb. Jinak řečeno - je to prostě život. A je to nekonečně zajímavé," říká režisér.

Projekt se přiblížil realizaci v okamžiku, kdy Nichols požádal Calleyho - s nímž v minulosti spolupracoval na filmech jako Hlava 22, Pohlednice z Hollywoodu, Soumrak dne nebo Ptačí klec - zda by se na natáčení filmu nechtěl finančně podílet. Calley tedy znovu oslovil Marbera, který byl představou filmové adaptace pod režijní taktovkou Nicholse nadšen a ihned se ke vznikajícímu filmovému štábu připojil jako scénárista.

"Mike chtěl, abych se ve scénáři co nejvíce přiblížil podobě divadelní hry. Když rozhodnul, že se pokusíme odvyprávět příběh velmi podobně jako na divadelním pódiu - tj. v poměrně dlouhých sekvencích - změnila se má práce převážně v úpravy a restukturalizaci uvnitř jednotlivých dlouhých scén," říká Marber. Podle Marbera se film nesnaží nijak moralizovat chování hlavních postav a umožňuje divákovi udělat si vlastní úsudek. "Nezabývám se tím, co je ,dobré' a co ,špatné' - ani co se týče charakteru a jednání postav," říká scénárista. "Tohle řekly. Tohle udělaly. Do jejich chování mi nic není. Diváci je budou vnímat tak, jak budou sami chtít, a mohou mezi sebou navzájem nesouhlasit - ale při troše štěstí v tom najdou kus pravdy. A také se občas zasmějí."

Na začátku příběhu je Anna úspěšnou, čerstvě rozvedenou fotografkou. Po seznámení a flirtu s Danem se vdá za Larryho, přičemž s Danem nadále udržuje tajný vztah. Postavu Anny obsadila Julia Roberts, kterou dle jejích vlastních slov zajímaly spíše než sporné jednání její postavy její silné a slabé stránky. "Měla jsem docela velké problémy s tím, abych své postavě dokázala propůjčit tolik povahových chyb. Dělá tolik děsných věcí, že si při pomyšlení na své nejhorší momenty připadám i já jako úplný amatér. Je velmi prohnaná, ale nemyslím si, že by z její strany šlo o kalkulaci." Role Dana, ctižádostivého spisovatele, který si vydělává na živobytí psaním nekrologů, se zhostil Jude Law. Přestože Marber trvá na tom, že tento příběh nemá žádného hlavního hrdinu, je Dan postavou, skrze níž poznáváme všechny další protagonisty. K tomuto příběhu, který zhlédnul již několikrát v divadle, Lawa přilákaly "výjimečné dialogy a jeho intenzivní zaměření na čtveřici titulních postav."

"Během natáčení jsem nezažil jediný den, kdy bych mohl trochu zvolnit, protože v podstatě každá scéna je určitým způsobem emocionálně vypjatá," říká herec. "Buď jsem se vůči někomu otevíral nebo naopak uzavíral a snažil jsem se ho zbavit. Bylo to docela intenzivní a náročné."
"Dan žije ve své vlastní ulitě. Je to frustrovaný spisovatel, který jednoho dne potká Alici, v níž objeví svou múzu. Teprve díky ní se jeho osobnost začne rozvíjet. Vztah s Alicí mu pomůže ulitu opustit a sesbírat dostatek sebedůvěry k tomu, aby si dokázat najít ženu, k níž podle svého mínění cítí opravdovou lásku - Annu. Vztah s Annou je naneštěstí odsouzen k záhubě už od samotného počátku, a i přestože díky němu zažil některé z nejšťastnějších dnů svého života, nakonec se z něj díky svému naprostému odevzdání sám vytěsní," pokračuje Law. Ačkoliv vnímá Marberovu hru především jako příběh o navazování a opouštění milostných vztahů, považuje za jeho důležitou složku také souboj dvou titulních mužských postav, které se stanou nesmiřitelnými protivníky. "Jde o situace, ve kterých do sebe narážejí jejich ega. Skutečnost, že se jim podařilo toho druhého ponížit, pro ně má téměř větší váhu než to, že získali ženu svého srdce."

Druhou ženskou postavou, která je předmětem jejich svárů, je Alice v podání Natalie Portman. "Lidé si často neuvědomují, jak je skvělá herečka, protože vypadá tak úžasně," říká Nichols, který s Portman v minulosti spolupracoval na divadelní hře The Seagull. "Už od začátku jsem si ji v tomto filmu představoval a dá se říci, že byla první, s kým jsem při castingu počítal."

"Je to pro mě úplně nový druh role," přiznává Portman. "Když přijede Alice do Londýna, je úplně sama. Proto si vymyslí svůj vlastní svět i svou osobnost. Má ale také svou dětskou stránku. Ve svých pocitech je velmi upřímná a přímá, čímž se liší od ostatních postav. I přestože o sobě lže, je paradoxně tou nejupřímnější a nejpoctivější postavou tohoto filmu." Kromě toho, že musela zvládnout roli dospělé ženy několika tváří, vyžadoval její part také zkušenosti s tancem okolo tyče - Alice se ve filmu živí jako tanečnice v londýnském striptýzovém klubu. "Bylo to zábavné. Začala jsem si tanečnic docela vážit, protože je to velmi fyzicky náročná práce, která v sobě kombinuje tanec a akrobacii a vyžaduje hodně umu."

"Tento film se zabývá vztahy mezi lidmi a tím, jak se v nich lidé občas natolik ztratí, že začnou být otupělí vůči pocitům svého protějšku. Je to něco ve stylu ,Jsem zamilovaná. Teď můžu začít blbnout. Nezáleží na tom, jestli někomu ublížím.' Láska se stane zvláštní omluvou pro spoustu věcí, kterými člověk zraňuje ostatní," říká herečka.

Čtveřici hlavních herců uzavírá Clive Owen v roli pohledného a sebevědomého dermatologa Larryho. Když se Owen, který si v původní divadelní hře zahrál Dana, dozvěděl, že jej chce Nichols obsadit i do filmu, požádal jej, zda by tentokrát nemohl hrát roli Larryho. "Dana jsem si zahrál s radostí, ale vrátit se zpět a obsadit roli Larryho bylo ještě lepší," říká herec. "Bylo to jako vrátit se na úplný začátek. Když hrajete nějakou roli, vidíte celou věc z perspektivy jedné konkrétní postavy. Nyní jsem musel všechno převrátit naruby a naučit se vnímat situace z pohledu Larryho." "Důležité je, abyste si oblíbili všechny čtyři postavy. Všechny scény jsou velmi intenzivní a aby to fungovalo, musíte neustále měnit směr vašich sympatií. Musíte se vcítit do každého z nich a sympatizovat s oběma stranami," říká herec.
Larry se v průběhu děje stane obětí velkého citového strádání a je pevně odhodlán se už nikdy nenechat k podobným útrapám dohnat. Jeho psychická sebeobrana je však natolik silná, že při ní zraňuje ostatní. "Tito čtyři lidé propadají milostným vášním, které je pak ale zase opouštějí. Ukazují nám, jak brutální a kruté to může být. Na konci toho všeho vás napadá: ,Proč tohle sami sobě děláme?'"

Čtyři hlavní představitelé se na své role připravovali celé čtyři týdny, které jim i režiséru Nicholsovi umožnily dokonale se seznámit se všemi postavami. "Strávili jsme spoustu času diskusemi na hlavní témata, kterých se film týká," říká Owen. "Jak se lidé chovají pod tlakem, jak se chovají, když jsou zamilovaní, jak se chovají, když jim někdo ublíží. Tyto věci prosáknou do vašeho povědomí a pak se vracejí zpět v okamžiku, kdy začne skutečné natáčení." Pro spolupráci na výtvarném pojetí filmu získal Nichols divadelního výtvarníka Tima Hatleyho. Přestože byl Hatley v oblasti filmového designu spíše nováčkem, Nicholse natolik uchvátila jeho práce na nedávných divadelních hrách Private Lives a The Crucible, že s jeho přijetím do týmu neotálel ani minutu.

Film se odehrává v současném Londýně a tomu odpovídá také jeho vizuální stránka a celková atmosféra. "Je to příběh o čtyřech lidech, žijících v Londýně - nikoliv ale v tom turistickém městě, který známe z pohlednic, ale v opravdovém Londýně, jak jej vnímají ve svém každodenním životě," říká Hatley.

Hatley a výtvarník scény John Bush podotýkají, že každá scéna filmu je poměrně napjatá a prostředí mělo odpovídat intenzitě dialogů a vzájemného chování postav. "Vztahy mezi hlavními protagonisty jsou docela klaustrofobní," říká další výtvarník Mark Raggett. "Proto jsme vybrali vhodná prostředí a scény stylizovali tak, aby tento pocit zesílily."
Pro Dana, mizerného novináře a neúspěšného spisovatele, Hatley navrhnul ošuntělý, přecpaný londýnský byt, který leží nedaleko obchodního centra s knihkupectvími a kavárnou. Fotostudio Anny je zároveň jejím domovem a v průběhu děje prochází různými změnami. Na začátku působí její byt s podkrovní stylizací poměrně zchátrale, ale když začne Anna slavit úspěchy, začíná se měnit spolu s ní - z eklektického, bohémského fotostudia se stává elegantní pracoviště a domov.

Julia Robertsová

Narozena 28. 10. 1967 - Smyrna, Georgia, USA. Patří v současném Hollywoodu k největším ženským hereckým hvězdám - svým jménem zaštítila takové komerční hity, jakými byly Zemřít mladý, Svatba mého nejlepšího přítele, Notting Hill s Hughem Grantem... Robertsová ale pro nás navždy zůstane především "Pretty Woman" ze stejnojmenného hitu z roku 1990, na který režisér Marshall navázal neméně úspěšným snímkem Nevěsta na útěku. Po celém světě utržily všechny její filmy přes dvě miliardy dolarů a sama Robertsová byla dvakrát nominována na Oscara (za Ocelové magnólie a Pretty Woman). Rodačka ze Smyrny ve státu Georgia vyrůstala v herecké rodině: rodiče působili na divadle, bratr Eric je známým filmovým hercem. Robertsová se na filmovém plátně objevovala od druhé poloviny 80. let; poprvé na sebe upozornila rolí ve snímku Mystic Pizza.

Jude Law

Oba jeho rodiče jsou učitelé. Od třinácti let vystupoval s divadelním souborem National Youth Music Theatre, kde se spřátelil s hercem Jonny Lee Millerem. Po maturitě působil na jevištích londýnského West Endu a pak se uplatnil v prestižních souborech Royal Shakespeare Company a National Theatre. Jeho první hlavní filmovou rolí byla úloha v krátkém snímku The Crane (1994), který byl natočen v produkci Britského film. institutu (BFI). V roce 1999 se stal držitelem ceny BAFTA a byl nominován na Oscara díky úloze zhýralého syna amerického loďaře Dickieho Greenleafa v adaptaci kriminálního románu Patricie Highsmithové Talentovaný pan Ripley. Výběr jeho rolí je velmi různorodý. V roce 2001 si zahrál hlavní roli ve válečném dramatu Nepřítel před branami a v témže roce se proměnil v robotického gigola ve Spielbergově sci-fi A.I. Umělá inteligence.

Clive Owen

Vystudoval britskou Royal Academy of Dramatic Arts a ve svých 24 letech se stal velmi populárním díky roli v televizním seriálu Chancer. Na tento úspěch navázal několika dramatickými a silnými rolemi ve filmech jako Zavři mé oči nebo Bent. V průběhu celých devadesátých let se objevoval střídavě na televizní obrazovce, stříbrném plátně a divadelním pódiu. Mezi jeho nejznámější filmy patří Krupiér, Gosford Park, Century a Agent bez minulosti.

Mike Nichols
Je legendou zábavního průmyslu, a oslavil četné úspěchy na divadelním i filmovém poli, a to jak před kamerou, tak za ní. Nedávno od asociace Directors Guild of America obdržel výroční Cenu za celoživotní přínos. V září se dočkal Emmy pro nejlepšího režiséra za dvoudílný film z produkce HBO Andělé v Americe, který byl oceněn i v dalších deseti kategoriích.
Nichols se narodil v Berlíně ruské matce a německému otci. Celá rodina se přestěhovala do USA v jeho sedmi letech a Nichols strávil zbytek dětství v New Yorku. Navštěvoval Chicagskou univerzitu, na níž spolu s Elaine May a Paulem Sillsem založil komediální spolek The Compass, který byl později přejmenován na Second City.
V roce 1957 vznikla později legendární dvojice Nichols - May. Jejich tažení začalo v newyorském klubu Blue Angel a pokračovalo po celých Spojených státech. Nichols s May mají na kontě spoustu televizních speciálů a objevili se jako hosté v pořadech Omnibus, The Dinah Shore Show nebo The Jack Paar Show. V roce 1960 se objevili na Broadwayi s představením An Evening with Mike Nichols and Elaine May, které tam bylo uváděno po celý následující rok. Když se oba protagonisté rozhodli, že show ukončí a každý půjde svou vlastní cestou, jejich představení byla ještě stále vyprodaná.
Nichols se stal divadelním režisérem a získal první ze svých sedmi cen Tony za hru Neila Simona Barefoot in the Park. Poté zrežíroval sérii divadelních hitů jako The Knack, Luv, The Odd Couple, The Apple Tree, ... které mu kromě dalších cen Tony vynesly také ocenění New York Drama Critics Award a Pulitzerovu cenu.
Za svůj první film Kdo se bojí Virginie Woolfové?, který natočil v roce 1966, byl nominován na Oscara. Elizabeth Taylor, která v něm ztvárnila hlavní roli, za svůj herecký výkon Oscara získala. O rok později obdržel zlatou sošku i Nichols - film Absolvent mu kromě ní přinesl také Directors Guild Award a Cenu newyorských filmových kritiků.

Patrick Marber
Narodil se roku 1964 v Londýně. Svou kariéru načal jako sólový komik. Později začal psát scénáře k rádiovým pořadům a televizní show Knowing Me, Knowing You, v níž také sám vystupoval. Jeho první hra Dealer's Choice měla premiéru v roce 1995. O dva roky později následovala hra Closer (Na dotek), která se rychle stala mezinárodním hitem - po londýnské premiéře byla uvedena ve více než 100 městech a přeložena do 30 jazyků. Kromě svých vlastních her Marber zrežíroval také představení 1953 Craiga Raineho, Blue Remembered Hills Dennise Pottera, ... V roce 2000 si zahrál na West Endu ve znovuuvedené hře Davida Mameta Speed-the-Plow. Za své rádiové, televizní a divadelní scénáře získal spoustu ocenění včetně ceny BAFTA v kategorii nejlepší komediální program. Za hru Closer (Na dotek) obdržel cenu Laurence Oliviera v kategorii nejlepší nová divadelní hra a dále ceny London Critics' Circle Award (nejlepší nová divadelná hra) a New York Critics Circle Award (nejlepší zahraniční divadelní hra). Na dotek je jeho prvním realizovaným scénářem.