fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    

62% 13 hlasů
6.2 10 13
drama / válečný, Česká republika/Polsko/Slovensko/Ukrajina, , 169 min., od 15 let
Kinopremiéra v ČR a SK 12.9.2019

Film v kinech
kina  
BrnoLucerna 20:00


Režie:
Herci: , , , , , více...


Ukázka


Světlo je vidět jen ve tmě.
Ve snaze uchránit své dítě před masovým vyhlazováním Židů, rodiče posílají syna k příbuzné na venkov kdesi ve východní Evropě. Chlapcova teta však nečekaně umírá a tak je dítě nuceno vydat se na cestu a protloukat se úplně samo divokým a nepřátelským světem, ve kterém platí jen místní pravidla, předsudky a pověry. Jeho snahu o doslovné fyzické přežití ale po válce střídá jiný boj. Boj, kterého si ani není vědom, boj sama se sebou, boj o svou duši, o svojí budoucnost...
Uprav informace o filmu

+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Oficiální stránka    Videotéka: přidat si do ní film

Prohlášení režiséra
obrazek
Po přečtení původního románu Nabarvené ptáče je mnoho lidí v šoku z toho, jakým způsobem je v něm popisováno násilí a brutalita. Pojetí násilí v podání Jerzyho Kosińského může být sice znepokojující, ale rozhodně není jen jednorozměrné či dvojrozměrné. Násilí podle Kosińského odhaluje a utváří podstatu lidstva.

U filmové adaptace tohoto klasického románu bylo mým hlavním cílem vytvořit sérii živých obrazů, které uceleným způsobem vyšlou našeho protagonistu na cestu do nitra temné lidské duše. Každá část této série představuje vizuální stopu, jakýsi ztracený útržek většího obrazu, plátna, které protagonistu neodvratně přivádí k závěrečné katarzi. Toto pojetí je zamýšleno jako jakýsi druh postupného odlupování vrstev tak, aby divák nakonec dospěl k podstatě naší ústřední postavy, která odhaluje tvrdě nabytou pravdu. Duší Nabarveného ptáčete je poezie. Je to baladická duše příběhu, její tichá naléhavost, živý vnitřní svět naší hlavní postavy, Chlapce, jehož podstata je navzdory všem hrůzám kolem něj krásná. Je to také příběh historického a geografického prostředí a postav, se kterými se Chlapec střetává. Není vždy podstatné, abychom tyto postavy měli rádi, ani abychom truchlili nad jejich osudem. Důležité je, že je vidíme, že jsme jejich svědky.

Jednoznačně jsem se pokoušel vyhnout patosu a ohraným klišé, vydírajícímu melodramatu i hudbě, která má za cíl vyvolávat umělé emoce. Absolutní ticho dokáže být stejně ostré a citově nabité jako jakákoli hudba.

Snímek byl natočen na 35mm černobílý film v poměru 1 : 2,35. Panoramatický film je velice emotivní formát. Žádný jiný formát totiž nedokáže zachytit s takovou přesností a silou krásu i krutost toho, co se odehrává na plátně. Kvalita digitálního obrazu stále zaostává za hmatatelnými vlastnostmi klasického negativu, a to především proto, že digitální obraz ztrácí svou syrovost. A natáčeli jsme černobíle, protože barva by nedokázala zachytit stěžejní pravdivost a naléhavost obrazů.

Styl vyprávění příběhu nespočívá ve slovech, ale ve filmu. Neuslyšíme žádný vnitřní monolog ani vysvětlující výklad. A abychom zachovali smysl pro realitu, natáčeli jsme příběh popořadě, takže růst našeho dětského herce odráží vývoj a růst hlavní postavy.

Kosiński ve svém románu nikdy přesně neuvedl, kde se příběh odehrává. Lokalita je popsána pouze jako místo kdesi ve východní Evropě, kde se hovoří zvláštním dialektem. A tak jsem se rozhodl natáčet ve směsi všech slovanských jazyků, zatímco němečtí a ruští vojáci mluví svými rodnými jazyky. Byli jsme odhodláni netočit dialogy v angličtině, protože příběh by tím ztratil důvěryhodnost.

Tempo filmu určuje rychlost proudu tekoucí řeky, je nepředvídatelné a jeho rytmus se neustále mění. Tento režijní přístup diváka přiměje k tomu, aby prožíval události, které se rozehrávají na plátně, aby se vciťoval jak do okamžiků velkého emočního napětí, tak do okamžiků rozřešení.

Natáčení filmu Nabarvené ptáče a snaha zachytit podstatu románu byl nesmírně náročný úkol. Přeju si, aby diváci v kinech i čtenáři románu odcházeli se stejnými otázkami. Skutečně hluboce doufám v to, že jsem nalezl klíč ke dveřím, na nichž je napsáno „Kosińského Nabarvené ptáče“.

Závěrem bych chtěl zmínit, že jsem si samozřejmě vědom kontroverzí, které se týkají jak autorství, tak vztahu mezi Kosińského autobiografií a zápletkou Nabarveného ptáčete. Jednoduše jsem se rozhodl přistoupit k románu jako k tomu, čím je: nezávislou entitou, mistrovským nadčasovým dílem. Příběh Kosińského, se vší jeho tragičností, přenechávám ostatním.

Otázky a odpovědi s Václavem Marhoulem
obrazek
Proč Nabarvené ptáče? Co pro vás znamená kniha Jerzyho Kosińského?

Kosińského román mě velmi silně a hluboce zasáhl. Jako scenárista, režisér a v podstatě i jako producent činím svá rozhodnutí ze srdce. Nikdy nekalkuluju, nikdy nespekuluju. Ihned po přečtení knihy jsem si řekl: „Musím to natočit. Prostě musím.“ Nabarvené ptáče není válečný film a ani to není film o holocaustu. Myslím, že se jedná o zcela nadčasový a veskrze univerzální příběh - příběh o souboji mezi temnotou a světlem, dobrem a zlem, skutečnou vírou a organizovaným náboženstvím a mezi mnoha dalšími protiklady. Příběh mě přiměl klást si mnoho nepříjemných otázek, na něž jsem si musel sám odpovídat. Měl jsem pochybnosti o poslání a osudu Homo sapiens jakožto živočišného druhu a tyto pochybnosti byly natolik bolestivé, že jsem se musel držet něčeho pozitivního.

A právě v tom spočívá ono kouzlo: světlo jsem spatřil jedině ve tmě. Konfrontací se zlem jsem dospěl k neotřesitelnému přesvědčení, že dobro a láska musí bezpodmínečně existovat. Alespoň tak příběh Nabarveného ptáčete chápu. Domnívám se, že naděje spočívá ve světle, jež prostupuje všemi těmi hrůzami. Mým úkolem tedy bylo vzít filmové diváky na cestu a dovést je právě k této naději. Byla to pro mě výzva „života či smrti“.

Kniha byla vnímána jako autobiografická, nicméně Kosiński byl následně obviněn z toho, že si většinu popisovaných situací vymyslel, že napsal beletrii a že si vybájil ony hrůzné zážitky, které sám nikdy nezažil.

Ano, vím. Kosiński udělal během svého života chybu, když řekl, že se jednalo o jeho vlastní autobiografii. Nebyla to pravda. Ale abychom pochopili, proč to vlastně řekl, musíme bezpodmínečně znát jeho život, jeho ducha i jeho myšlenky. To, zda kniha odráží jeho vlastní zkušenosti či nikoliv, je pro mě zcela nepodstatné, protože stěžejním prvkem uměleckého díla není životopisná pravda, nýbrž opravdovost. Dokonce ani filmy, které se právem pyšní tím, že jsou „podle skutečného příběhu“, neodrážejí realitu. Bez fantazie, ať už úmyslné, či nikoliv, je umění zhola nemožné. Koneckonců, každý tvůrce vždy do díla vnáší určitou míru estetizace.

Během příprav na natáčení jsem přečetl mnoho knih, beletrii i literaturu faktu, které mi pomohly porozumět dané době a prostředí. Rád bych zmínil knihu historika Timothyho Snydera s názvem Bloodlands, která věcně a v rámci kontextu popisuje vše, co se ve východní Evropě před více než sedmdesáti lety dělo. Strašlivá zvěrstva... Bylo to velmi silné čtení. Události, které popisuje, nenalezneme ani v Nabarveném ptáčeti, a co je ještě horší, nejedná se vůbec o literární fikci. Kniha jednoduše popisuje strašlivá, zdrcující fakta s vědomím, že se to všechno skutečně stalo a že se to stane znovu. Žádné umělecké dílo nemůže podávat takto surovou realitu. Není to jeho účelem a vždy to vede k neúspěchu. Umění však k těmto příběhům dokáže přistupovat empaticky a především pravdivě.

Jak jste získal práva na natáčení knihy?

Zjistit, kdo je držitelem autorských práv Jerzyho Kosińského, trvalo osm měsíců. V žádném případě to nebyl snadný úkol, ale nakonec jsme našli autorizovanou organizaci se sídlem v Chicagu - Spertusův institut pro židovské učení a vedení Napsal jsem jim zdvořilý dopis, v němž jsem se dotázal, zda by bylo možné začít jednat. Upřímně řečeno jsem nečekal žádnou odpověď, takže jsem byl velice mile překvapen, když mi do Prahy přišla pozvánka na společné setkání. A tak jsem na jaře roku 2009 čekal v recepci před jejich kancelářemi v jednom mrakodrapu. Čekal jsem asi jen dvě minuty, než mě asistentka zavedla do konferenční místnosti, kam později vstoupili tři pánové... A pak začal „výslech“. Všechny otázky se točily kolem toho, proč mám zájem knihu zfilmovat. Proč? Proč jsem si ji vybral? Jak mám vše naplánované? Proč jsem o potenciálu daného materiálu tak skálopevně přesvědčen? Když se za tím zpětně ohlédnu, je mi jasné, že se chtěli ujistit, že mi nejde jen o finanční spekulace, že nemám zájem o zisk nebo o to, abych těžil z kontroverzních aspektů díla, ale že mám o příběh skutečně vážný zájem. Jedním z faktorů, které hovořily v můj prospěch, mohla být i skutečnost, že pocházím z východní Evropy, takže si zřejmě mysleli, že pravděpodobně budu mít k tématu náležitý vztah. Otázky mi kladli asi hodinu, načež se šli poradit mezi sebou. Vrátili se asi po deseti minutách a řekli mi: „Dáme vám je.“ Během následujících čtrnácti měsíců jsme museli dojednat všechny podmínky i cenu: byla to obtížná, ale férová jednání. Práva jsem nakonec získal po dvaceti dvou měsících.

obrazek
Liší se film od knihy? Jak dlouho jste pracoval na scénáři?

Film není na rozdíl od románu založen na slovech, ale na obrazech; navíc žádná filmová adaptace nemůže přesně odpovídat tomu, co si čtenář vytvoří ve své fantazii. Kamera je v tomto naprosto nekompromisní: nabízí pohled režiséra a nikoho jiného. Adaptace může být úspěšná jedině tehdy, pokud má estetická koncepce filmu, vypravěčský styl a poselství příběhu na diváka opětovný emocionální a intelektuální dopad podobný tomu, jaký měla kniha na čtenáře. Celkem jsem napsal sedmnáct verzí scénáře a celý proces trval tři roky.

Kniha je plná krutých a znepokojujících scén. Jak jste k těmto často brutálním formám násilí přistupoval?

Celou dobu jsem se pokoušel o vhodnou míru a objektivizaci. Chtěl jsem, aby publikum dokázalo ony brutální scény unést. Doufal jsem, že černobílé obrazy, rámování, tempo děje a rozlehlé prostředí venkova poskytne divákům emocionální prostor, aby mohli reflektovat dotyčné akty násilí, které chlapec vidí a kterým je vystaven. Vyhnul jsem se šokujícím, rychlým efektům (které snižují míru odpovědnosti) a jakémukoli bezdůvodnému protahování scén (což by na diváka mělo příliš silný dopad). Pevně věřím, že se diváci nikdy nebudou cítit jako v pasti a že na ně žádná z vylíčených událostí nebude působit nevyhnutelným dojmem.

Nabarvené ptáče je meditací o zlu, ale také o jeho pravém opaku: o dobru, empatii a lásce. V jejich nepřítomnosti se k těmto hodnotám nevyhnutelně obracíme. Když vidíme v Nabarveném ptáčeti záblesky dobra a lásky, vážíme si jejich podstaty a toužíme po tom, aby jich bylo více. Toto je pozitivní poselství filmu - lidská touha po dobru. Když Chlapec volá: „Chci jít domů!“ my také chceme jít domů, na bezpečné místo plné lásky. Cokoliv jiného se zdá být absurdní.

Pochopitelně jsem velmi znepokojen otázkami, které tento materiál vyvolává. Mají psychologové skutečně pravdu, když tvrdí, že se obracíme ke zlu, nehrozí-li nám nebezpečí trestu? Je zlo v boji o život jako takový nevyhnutelné? Jaké okolnosti nám umožňují zradit naše vlastní zásady? Odpovědi na tyto otázky stále hledám, a především pak v této době.

V Nabarveném ptáčeti je to ještě bolestivější, když takto krutý příběh dopadá na malé dítě.

Dospělí mají svou minulost, které jsou si vědomi, a zároveň si dokážou představit budoucnost. U dítěte to ale neplatí. Minulost je pro ně neuvěřitelně mělké vodní těleso, v němž nelze plavat. A budoucnost si nedokáže představit vůbec. Dítě je v podstatě schopno myslet jen pár dní dopředu. Co bude za měsíc, je pro ně nepoznatelné. Řada klinických psychologů však dospěla k závěru, že děti paradoxně přijímají tvrdou realitu mnohem snadněji než dospělí. Berou věci tak, jak jsou. A to je samozřejmě schopnost, která dětem pomáhá přežít díky tomu, že jim umožňuje uvěřit, že ty hrozné věci, jež se dějí kolem nich, jsou normální. Něco takového se děje i naší hlavní postavě, Chlapci, který se sice zachrání, ale možná je nevratně poškozen tou samou odolností, která mu umožnila všechny ty hrůzné zkušenosti vydržet. Já jsem však přesvědčen, že vždy existuje cesta zpět.

V knize, stejně jako ve filmu, je Chlapec jakýmsi symbolem, představitelem všech těch stovek tisíc dětí, které prožily válku, putovaly zničenou Evropou, ztratily rodiče a možná se už s nimi nikdy neshledaly. A to samé se děje po celém světě, všude tam, kde je nějaký válečný konflikt.

Jak jste s vaším hlavním hercem natáčel všechny ty znepokojující a kruté scény?

U několika nejproblematičtějších scén nebyl Chlapec vůbec přítomen. Kamera sleduje akci z jeho místa a vyjadřuje tak jeho subjektivní vidění. Ve scénách zachycujících násilí a sex jsem zase použil dospělého dubléra.

obrazek
Proč nebyl váš film natočen v angličtině?

Od samého začátku jsem byl přesvědčen o tom, že angličtina by v Nabarveném ptáčeti zcela zničila jakoukoli autentičnost. Sám Kosiński v předmluvě své knihy uvádí, že příběh se odehrává kdesi ve východní Evropě, kde lidé mluví zvláštním dialektem. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl použít jakési „slovanské esperanto“, uměle vytvořený jazyk. Dalším důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že jsem si nepřál, aby se jakýkoli skutečný slovanský národ východní Evropy s tímto příběhem identifikoval na národní úrovni.

Použil jste černobílý 35mm film. Proč?

Patřím mezi ty filmaře, kteří jsou navzdory dnešním úžasným možnostem digitálního natáčení přesvědčeni o tom, že negativ je v zásadě nenahraditelný a že dodává filmu jisté kouzlo. Negativ je autentičtější, zejména u snímku, jako je Nabarvené ptáče, který je černobílý právě s ohledem na umocnění základní vypravěčské linie. Natáčet film v barvě by byla naprostá katastrofa. Vypadalo by to zcela nepřesvědčivě, falešně a komerčně.

Hlavní roli dítěte hraje Petr Kotlár, kterého jste nenašli při castingu, ale při náhodném setkání. Jak k tomu došlo?

Došlo k tomu několik let před natáčením v Českém Krumlově, kam jezdím psát všechny své scénáře. Toto místo je téměř magické a má jedinečný genius loci. A tam jsem ho jednoho krásného dne uviděl... A cítil jsem, vyloženě cítil, stejně jako při četbě té knihy, že obsazení tohoto dítěte bude správným rozhodnutím. Byl to zkrátka on, Chlapec. Bylo to velké riziko... Petr Kotlár, neherec, malý hoch bez jakýchkoli zkušeností před kamerou. Vím, že to zní bláznivě, ale tak to zkrátka bylo.

Jak jste Petra připravoval na tak náročnou filmovou práci?

Udělal jsem jen dvě věci. Nejprve jsme provedli kamerové zkoušky. Nevěděl jsem, jestli bude vůbec schopen předstoupit před kameru. Bylo možné, že i přes svou evidentně silnou, extrovertní povahu a upřímnou touhu hrát zkrátka ztuhne. Říkal jsem si, že jsem blázen, protože jsem za pár měsíců už musel natáčet, a přitom jsem všechno vsadil na jednu kartu, na něj, a to jen na základě intuice. Neměl jsem v záloze nikoho jiného. A pak mi, díkybohu, nesmírně pomohla jedna známá česká herečka, která s ním celý den pracovala. Zkoušeli jsme hlavní emoce a jejím úkolem bylo pomoci mu vyjádřit pocity strachu, smutku, smíchu, slz... A povedlo se. Petr to zvládl naprosto skvěle. A tou druhou věcí byly psychologické testy, které jsem ho nechal udělat. A těmi také prošel zcela bez problémů. Po celou dobu natáčení, během každého ze 102 natáčecích dnů v průběhu téměř dvou let, měl u sebe doprovod, který se o něj mezi scénami staral. Ani na sekundu se nestalo, že by seděl na natáčení sám a nevěděl, co má dělat.

A z pozice režiséra jsem ho mohl vést i prostřednictvím jeho milovaného psa Dodíka. Když jsem například potřeboval, aby byl smutný, řekl jsem mu: „Petře, představ si, že ti Dodík utekl a ty ho nikdy nemůžeš najít.“

Spolu s Petrem hraje ve filmu mnoho významných mezinárodních hvězd: Stellan Skarsgård, Harvey Keitel, Udo Kier, Julian Sands, Barry Pepper... Jak jste je přiměl k účasti na filmu, nebál jste se je zkraje oslovit?

Když jsem psal scénář, přišla řada i na postavu německého vojáka Hanse. Okamžitě jsem cítil, že ideální osobou pro tuto roli by byl právě Stellan. Nějakou dobu jsem o tom přemýšlel, ale pak jsem si uvědomil, že jelikož se jedná o mezinárodně uznávaný román, mohu se bez větších rozpaků ucházet o jakéhokoli herce. A tak jsem to udělal. Některé z nich jsem kontaktoval prostřednictvím agentky Tatjany Detlofsonové, ale Stellana jsem oslovil osobně. My jsme se totiž o šestadvacet let dříve setkali v Praze, zcela náhodou. Od té doby jsme se neviděli a mezitím se z něj stala mezinárodní hvězda. Zatelefonoval jsem mu, a když jsem se mu představil, okamžitě vyhrkl: „Můj bože, Václave!“ Načež mi řekl, ať mu klidně pošlu scénář, že si ho pročte a pak se uvidí. Stellan byl tedy první, kdo potvrdil zájem o roli ve filmu, a tento zájem byl při jednáních se všemi ostatními velice důležitý. Pro všechny bylo samozřejmě klíčové, aby se jim v první řadě líbil scénář.

Jedinými věhlasnými herci, kteří se setkávají ve stejné scéně, jsou Harvey Keitel a Julian Sands. Všichni ostatní se objevují v ději jednotlivě, v devíti samostatných kapitolách filmu.

Slyšel jsem, že jste vymyslel speciální rituál na oslavu poslední natáčené scény každého stěžejního herce. Je to pravda?

Vzniklo to zcela náhodou poté, co jsme dokončili natáčení kapitoly nazvané Mlynář. Po poslední scéně jsme se s celým štábem rozloučili s Udo Kierem. A najednou do mě něco vjelo a já jsem ho popadl kolem pasu, zvedl jsem ho do vzduchu a zatřásl jsem s ním jako s pytlem brambor. A tak se z toho stal náš rituál. Každého mužského herce jsem po poslední scéně vždycky zvednul a zatřásl jsem jím.

Co pro vás bylo během těch téměř jedenácti let nejtěžší výzvou?

Ze zcela pochopitelných důvodů to bylo financování, které trvalo čtyři roky. Kontaktoval jsem desítky a desítky producentů po celé Evropě, ale zcela bez úspěchu. Upřímně řečeno, nadešly i okamžiky, kdy jsem si říkal, že to vzdám, nebo jsem si s tou myšlenkou ve slabších chvílích minimálně pohrával. Ale hluboko uvnitř jsem věděl, že to stejně neudělám. Nemohl jsem to udělat. Nabarvené ptáče byla moje láska, na které bylo třeba pracovat. A všechno, co jsem cítil a čím mě tato kniha oslovovala, se zkrátka muselo dostat na plátno.


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Pondělí 16. 9. 2019 Svátek má Ludmila
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz