Návrat do divočiny 3D

Z Asie do Afriky a zpět
Myšlenka filmu Návrat do divočiny 3D se začala rodit před plnými sedmnácti lety, když scenárista a producent Drew Fellman podnikl s batohem na zádech cestu napříč jihovýchodní Asií. „Slyšel jsem o národním parku Tanjung Puting ve středním Borneu, kde doktorka Biruté Mary Galdikas založila sirotčinec pro opuštěné orangutany. Musel jsem se tam jet podívat. Byla to úžasná zkušenost, na kterou jsem nezapomněl ani po letech.“

O více než deset let později Fellman zahlédl v televizních zprávách jinou inspirativní ženu, Daphne M. Sheldrick, která v Keni zachraňuje osiřelá sloní mláďata. Okamžitě si uvědomil, že oba příběhy by se daly propojit a že toto spojení by mohlo být jedinečným východiskem pro film.

Mláďata slonů i orangutanů musí v péči lidí strávit několik let, než jsou natolik zralá, aby se mohla vrátit do divoké přírody a samostatně tam žít. Lidé, kteří o ně pečují, proto na sebe berou vážný a dlouhodobý závazek.

Dr. Biruté Mary Galdikas i Daphne M. Sheldrick při své práci urazily obdobnou cestu - a obě došly k témuž přesvědčení: není možné zachraňovat zvířata, aniž byste přitom zachraňovali jejich přirozené prostředí.

„Orangutani jsou na pokraji vyhubení, protože jejich životní prostor je ohrožován pytláctvím, ilegální těžbou a palmovými plantážemi, jejichž produkt, levný palmový olej, se prodává po celém světě jako nezdravé jídlo, mýdlo, kosmetika nebo palivo,“ říká dr. Galdikas. „Orangutani se tak stali uprchlíky ve své vlastní zemi.“

Ani sloni to ve své staré vlasti nemají jednoduché: pytláci po nich kvůli slonovině pasou už po mnoho generací. „Africká divočina je pod velkým tlakem už celé století. A na slony se dlouho nahlíželo jen jako na přírodní zdroj, který se dá vytěžit,“ dodává Daphne M. Sheldrick.

Druhý nejlepší způsob, jak cestovat do divočiny
„IMAX 3D® je pro podívanou z divoké přírody ideální formát, protože nabízí divákovi tu nejautentičtější, nejbezprostřednější zkušenost,“ říká Drew Fellman. Režisér David Lickley dodává: „Pokud nemůžete sami jet do divočiny, tak IMAX 3D® je hned druhý nejlepší způsob, jak si tento zážitek dopřát.“

Ty nejautentičtější nuance zvířecího chování mohli tvůrci zachytit díky speciálně vyvinuté digitální kameře, která je asi čtyřikrát lehčí na běžná kamera pro IMAX 3D, která váží asi 150 kg. „Digitální kamera nám umožnila dostat se do místa a k situacím, které by pro nás dříve byly nedostupné,“ říká kameraman David Douglas, který se na vývoji nové technologie sám podílel.

Nová kamera byla nejen lehčí, ale také tišší, což tvůrcům umožnilo využít přirozených zvuků okolního prostředí. „Vyřešilo to jednu z našich nejvážnějších obav - totiž jak budou zvířata reagovat na obrovskou a velmi hlučnou kameru pro IMAX 3D,“ poznamenává Drew Fellman.

I díky tomu se v Návratu do divočiny 3D se neobjeví žádná zvířata cvičená pro účinkování ve filmu: „Všechna zvířata, která ve filmu uvidíte, jsou buď úplně divoká, nebo jsou to osiřelá mláďata, která se připravují na návrat do divočiny, nebo absolventi zvířecí 'školky', kteří nyní žijí ve volné přírodě.“

Borneo: Mezi lesními muži
Orangutan znamená v Malajštině „lesní muž“. „Jsou to v říši zvířat jedni z našich nejbližších příbuzných,“ říká dr. Galdikas. „Jejich genetický materiál je z 97% shodný s lidmi, jsou mírumilovní a velmi inteligentní.“ Orangutani žijí výhradně v tropických deštných pralesích na Borneu a Sumatře a v Asii jsou jedinými zástupci velkých opic. Jejich domovem je dnes především národní park Tanjung Puting, v němž nechybějí bažiny, říční meandry ani tropická džungle se stromy dosahujícími výšky 30 metrů.

Natáčení v tomto prostředí bylo logisticky velmi náročné: veškeré vybavení muselo být do národního parku dovezeno na loďkách po řece plné krokodýlů a potom ručně odneseno do nitra džungle.

Na dva týdny se natáčecí štáb utábořil v Centru pro péči a karanténu orangutanů, kde asi 130 lidí pečuje o 300 orangutaních sirotků s cílem vrátit je zpátky do divoké přírody. Orangutani jsou zde rozděleni do několika věkových skupin. Ti nejmladší žijí v „jeslích“, kde je jim věnována v podstatě neustálá pozornost a péče. Orangutaní kojenec je ve fyzickém kontaktu s matkou takřka nepřetržitě během celého prvního roku svého života. To znamená, že jejich lidské pěstouny čeká ještě náročnější úkol než je péče o vlastní děti. „Když položíte malého orangutana na podlahu, nepřestane vřískat,“ říká dr. Galdikas. „Když je najdeme u mrtvé matky, musíme je doslova odtrhávat od jejího těla. Neznají jiné místo, než v její náruči nebo na jejích zádech.“

Orangutani opouštějí své rodiče asi v osmi letech. Krátce před dosažením tohoto věku proto pod vedením svých pěstounů začínají trénovat dovednosti potřebné pro přežití v džungli, jako například stavbu hnízda v korunách stromů nebo sběr potravy. V té době žijí v malých dřevěných chatrčích uprostřed džungle, kde s nimi jejich pečovatelé přespávají. Během natáčení se podařilo zachytit důležitý okamžik v životě dvou osmiletých orangutanů, Sinagy a Pushky, těsně předtím, než byli definitivně vypuštěni do divočiny.

Pro natáčení v džungli si štáb vybudoval šestipatrové lešení, které mu umožnilo filmovat opice i během pohybu v jejich přirozeném prostředí - totiž vysoko v korunách stromů. „Orangutan dokáže celé hodiny sedět na stromě a jen zírat do dálky. Někdy to trvá dlouho, než se odhodlá něco udělat, Takže jsme museli být stále připraveni.“ Právě v těchto okamžicích se nová digitální kamera ukázala jako neocenitelná pomůcka - může totiž běžet neustále a je tak stále v pohotovosti, připravena zachytit cokoli, co zvířata podniknou.

Keňa: Ve společnosti slonů
Na rozdíl od Bornea je v Keni k dispozici základní infrastruktura pro filmové natáčení. Zachycení sekvencí se slony se přesto ukázalo jako náročný úkol. Natáčení začalo dvoutýdenním pobytem ve školce pro nejmladší osiřelá slůňata, nacházejících se na okraji Národního parku Nairobi.

„Když do naší školky přichází nové slůně, obvykle se nachází ve stavu šoku. Přišlo nejen o matku, ale o celou rodinu,“ vysvětluje zakladatelka Daphne Sheldrick. „Často je musíme přepravovat letadlem, takže je zcela traumatizované. Nejnaléhavějším úkolem po příchodu do školky je zjistit jejich zdravotní stav, uklidnit je a začít si získávat jejich důvěru. Jde o to, aby slůně vůbec chtělo přežít.“

V prvních okamžicích je nejdůležitější výživa. Daphne Seldrick po celých létech pokusů a omylů vyvinula recept na směs, která se používá jako náhrada sloního mateřského mléka. „Sloni nedokážou strávit kravské mléko, takže jsme si nechali udělat rozbor sloního mléka a zjistili, že je velmi bohaté na tuky. Ale ne jakékoli tuky. Zkoušeli jsme různé variace, až jsem objevila jistý druh sunaru, který jsme doplnili dalšími ingrediencemi, například kokosovým mlékem.“

Na rozdíl od orangutanů jsou sloni velmi společenští, a tak jim prospívá, že nablízku jsou i další slůňata. Jejich lidští ošetřovatelé s nimi tráví také nejen celé dny, ale i noci, kdy s nimi přespávají ve stájích. Je potřeba, aby se lidé ve společnosti slůňat střídali, aby se mladý slon příliš citově nevázal na jednoho jediného člověka. Nakonec se totiž budou muset rozejít... Protože sloni žijí ve stádech, důležitou součástí jejich výchovy je naučit se být součástí takové sloní skupiny. Tato „společenská výchova“ přichází ke slovu u dospívajících slonů, kteří se se svými lidskými pěstouny přesouvají do národního parku Tsavo, kde na ně čeká jakýsi dům na půl cesty mezi zajetím a divočinou: v noci spí s lidmi v přístřešku, ale celé dny tráví ve volné přírodě. V tuto chvíli už lidé nezasahují a výchovu si berou na starost dospělí sloni. Funkci učitelů zde plní někdejší mláďata, která Daphne Seldrick kdysi odchovala a vypustila do přírody. V parku Tsavo vytvořili několik stád, která se nyní ujímají nových přírůstků. „Je fascinující pozorovat dvacetiletého slona, jak vychovává dvouleté mládě,“ poznamenává Drew Fellman.

Jednou z nejemotivnějších scén, které se filmařům podařilo zachytit, byla záchrana opuštěného mláděte, jemuž zahynula matka, ale ujala se ho skupina sloních samců. „Ti ho sice chránili, ale nemohli mu dát mléko. Ve chvíli, kdy ho záchranáři objevili, už bylo vyhublé a dehydrované. Kdyby ho lidé neodvedli, čekala by ho jistá smrt,“ vysvětluje režisér David Lickley. „Asi roční slůně bylo velmi vyděšené a neklidné, protože lidi znalo pouze jako ty, kdo zabili jeho matku. Ohromnou satisfakcí pro nás bylo už to, když vůbec začalo pít mléko.“

Daphne Seldrick k tomu dodává: „Naši sloni často byli svědky toho, jak jim lidé pozabíjeli celou rodinu. A pokud byli dost staří, aby chápali, co se stalo, někdy jim to chvíli trvá, než lidem dokážou odpustit. Ale nakonec odpustí.“