fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Fotky    

76% 5 hlasů
7.6 10 5
dokument / hudební, Česká republika, , 100 min.
Kinopremiéra v ČR 8.3.2017, DVD od 5.4.2017 Bontonfilm

Film v kinech
kina  
SokolovAlfa 17:30
PrahaAtlas 15:30
PardubiceDivadlo 29 19:00


Režie:
Herci: , , ,




Příběh rockera s duší básníka.
Vladimír Mišík patří k zásadním osobnostem české populární hudby. Svou tvorbou ovlivnil celou generaci umělců z hudebního, výtvarného i literárního světa. Je spoluzakladatelem (s kytaristou Radimem Hladíkem) kapely Blue Effect a přes čtyřicet let hraje s kapelou Etc. Filmový příběh Vladimíra Mišíka je složen z mozaiky jeho vzpomínání, písní, dobových i osobních archivů, z rozhovorů s kolegy, blízkými přáteli a rodinou. Střídání fiktivního prostoru na „Mišíkově planetce" s realitou na planetě Zemi vnáší do filmu rytmus, vtip, hravost a vřelou lidskost. Součástí Vladimírova osudu je i téma nepoznaného otce, amerického vojáka, po němž zbyly jen matčiny vzpomínky a dvě fotografie. Snaha dozvědět se o něm něco bližšího dlouho nevedla k žádným výsledkům, ale Vladimírův syn Adam za pomoci českých i amerických historiků pátrání po rodinných kořenech nevzdal...
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Mišík byl samozřejmě perfektní, ale škoda, že to Němcová tak zavraždila mizerným zvukem. Vláďa mluvil místy tak potichu, že téměř nebylo rozumět, a spoustu času vyplácala na křečovitou, rádoby originální vatu, kterou mu vnutila pro oživení (slepice, planeta a spoustu další hlušiny). Vláďa má tak zajímavou tvorbu, život i kariéru, že mne mrzela každá vteřina dokumentu, promrhaná na tyto křečovité, nudné, manýristické hovadiny (obdobně si, bohužel, počínala i v dokumentu o Michnové). Pokud si povrchní Němcová začne hrát na umění, je to prostě průšvih. Místo, aby poslouchala a ocenila ty lidi, kteří něco dokázali a nechala je v prostředí, kde jsou, je jí to málo a snaží se tam nacpat své hysterické ego. Výsledek je jen trapnost, faleš a křeč. Ale zas, abych jen nekritizovala, moc mne potěšilo, že se podařilo ještě zastihnout Hladíka a zazněl v dokumentu též a potěšil i Honza Hrubeš, který moc není vidět, stejně tak jako některé archivní vykopávky videí (ten špitální s Olinem a Veselým byl nej).
Všechny komentáře k filmu 2+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Videotéka: přidat si do ní film

Vladimír Mišík (rozhovor)
obrazek
Když za vámi poprvé Jitka Němcová přišla s tím, že by o vás chtěla natočit dokument, čím vás přesvědčila, že jste na to kývl? Rockeři coby věční “rebelové" o pomníky moc nestojí…

No, v devětašedesáti už žádnej moc bouřlivej rocker nejsem. Ale Jitka přišla s takovými vizemi a nápady, jak by měl film vypadat, že mě to přesvědčilo. Přece jenom sedmdesátka je i čas udělat si v životě takové to "summa summarum". Neberu to datum úplně jako zlom, ale vzhledem k tomu, co se třeba stalo s Radimem Hladíkem, je na určitou bilanci asi čas.

Ve filmu se objeví asi jeden z úplně poslední vystoupení Radima Hladíka…

Při rozhovoru byl ještě v pohodě a dokonce ani nepotřeboval kyslík, I když jsme věděli, že ta jeho nemoc je těžko řešitelná. Zaplaťpánbu, že se s ním ještě stačilo udělat rozhovor. My jsme spolu v posledních letech hrávali občasně ještě s Honzou Hrubým tria nebo jsme vystupovali i sami dva s Radimem, ale bylo to čím dál těžší. Poslední rok jsme prakticky tohle malé sdružení nehráli.

Film má omezenou délku celovečerního filmu. Jak je podle vás těžké vměstnat padesát aktivních muzikantských let a sedmdesát let života do necelých dvou hodin?

To je spíš otázka na režisérku, i když jsme spolu věci konzultovali. Natáčení probíhalo na Kavčích horách na té “mé” planetce. Kromě jiného jsme strávili tři dny v takzvané badatelně v České televizi, kde jsme s Ondřejem Bezrem a s Věrou Horníkovou vybírali z toho obrovského množství materiál - a byl jsem sám překvapen, kolik toho tam bylo - a udělali jsme takový předvýběr.

Ale co vy sám byste ve filmu chtěl mít?

Všechno to, aby se obraz o mně co nejvíce blížil skutečnosti. Nechtěl jsem žádnej idealizovanej obrázek. Dokonce Jitka měla takový docela střelený nápady, třeba s tou planetkou, kdy vedu rozhovor se slepicí. Nejdřív jsem byl trochu zaskočenej, ale pak jsem se nadchnul, protože jsem si říkal, že trocha absurdity nevadí, a naopak, je dobře, když to nebude úplně seriózní. Za sebe bych byl samozřejmě rád, aby tam byla muzika. Protože to je podstata mého celoživotního konání. Jsou tam i části koncertů, který se našly. Chtěl bych tam písničky, které jsou fajn, a ani to nemusejí být ty nejslavnější. I když samozřejmě takový ty takzvaný hity tam budou taky. Pak tam bude spousta povídání a některý hraný situace z mého života, takže snad to bude pro diváky dostatečně pestrý a cáklý.

A když jste hrubý střih filmu viděl, našel jste tam své představy?

Ano, hrubý sestřih jsem viděl, ale neprozradím! Jen snad to, že jsme se u toho dost nasmáli.

Jaké pro vás bylo samotné natáčení?

Naštěstí jsem byl v rozpoložení, že mě to moc nezatěžovalo, dokonce na mě byli tak hodní, že mě vozili autem. Sympatický setkání jsme prožili na Kleti, kde jsme si povídali o té mé planetce Mišík.

A jaký je to vlastně pocit mít vlastní planetku?

Trochu zvláštní. Někde ve vesmíru lítá kus šutru, co má průměr asi čtyři kilometry, a z našeho pozemského pohledu nese vaše jméno.

obrazek
Na tu planetku, tedy její model vytvořený v ateliérech České televize, zasadila režisérka onu část filmu, ve které vzpomínáte a komentujete události svého života…

Myslím, že to byla od Jitky úžasný nápad a od architekta Petra Pištěka a všech, co se ne tom podíleli, skvělá práce. Bezvadný taky bylo, že na té planetce je lednice se spoustou piva a moudrá slepice, která s pochopením naslouchá, co tam povídám na různá témata, a všechno z dáli osvětluje Jupiter. Je to vlastně můj první herecký part, i když hraju sám sebe.

Bylo pro vás těžké takhle vyprávět přímo na kameru?

Pro mě jo. Nevadí mi třeba povídat si s někým v hospodě, ale jakmile na vás mířej kamery, najednou se myšlenky někam rozbíhaj a nejsou jaksi ucelený. Je to prostě jiná disciplína než ta muzikantská.

Zvažoval jste i to, co do filmu nedat?

Otázka nebyla co nedat, ale co vybrat. I když jsme prohlédli některá domácí videa, uvidí se, co se do filmu nakonec vlastně vejde.

Shodli jste se s režisérkou na tom, kdo by měl ve filmu vystupovat z vašich kolegů a přátel?

Myslím, že jsme nikdy nebyli v zásadním rozporu. Jitka se velmi dobře připravila, a když napsala scénář, už jsme dělali jen dílčí změny a upravovali nepřesnosti. Je tam pojednaná i ta peripetie mého života o mém tatínkovi. Byl to americký důstojník, se kterým moje maminka prožila takovou love story, a já jsem celý život žil v domnění, že padl v Koreji. A díky tomuto filmu jsme došli k takovému úžasnému zjištění, že je vlastně všechno jinak…

Do Ameriky se kvůli hledání svého dědečka vydal i váš syn Adam…

On tam jezdí teď často na různé castingy a herecké kurzy, i aby si zlepšil angličtinu, kterou už mluví docela plynně a dokonce bez akcentu.

S Adamem jste se sešel i před kamerou tohoto dokumentu. Objevil jste při společné práci nějakou jeho stránku, kterou jste třeba neznal?

Ne, vůbec ne. My jsme v takovém dobrém vztahu a otevřeně si o všem povídáme, že se o něm asi nemůžu dozvědět nic, co bych neznal a nevěděl.

A co říká na skutečnost, že o vás vznikl film, vaše ostatní rodina?

Všichni z mé blízké rodiny dostali své malé role. Vystupuje tam kromě Adama také moje manželka Eva, dcera Bára a je tam zapojený i můj nejstarší syn z prvního manželství Maťo. Všichni jsou zvyklí, že se kolem mě a koncertů občas něco děje. Ale nikdy to nebyla nějaká převratná sláva. Za bolševika jsme byli pod kategorií "menšinový žánr". A já se tak cítím vlastně dodneška. Taková bluesovo-folková muzika. Jsme pop, ale ne ten v hlavním proudu. Ale my si to užíváme, prostředí stejně naladěných diváků, bývá jich na koncertech tak dvě stě, tři sta. Jako mladý rocker jsem si lebedil, když jsem si četl životopisy různých bluesmenů a bavilo mě, jak hrajou po klubech a putykách, a já si říkal, jak by bylo úžasný, kdybych mohl tak elegantně zestárnout hraním po hospodách. No a ono se mi to víceméně zaplaťpánbůh daří.

obrazek
Myslíte, že jste dobře odhadl, ze kterých vašich písniček se stanou hity a přežijí v čase?

My jsme to nikdy takhle neměli - že chceme mít hit. Dneska je to úplně zásadní věc, aby skupina měla hit. Dělali jsme písničky, aby nás to bavilo, a já měl na mysli vždycky nějaké vyprávění, bavily mě poetičtější texty, které nesou i sdělení. Zhudebňoval jsem si proto i nějaké básně. Byl jsem iniciován sdružením Šafrán, což byl Vláďa Merta, Jarda Hutka, měl jsem rád Vlastu Třešňáka, Dášu Voňkovou a spol., prostě tenhle okruh folkařů. Což jsem přenesl i do své kapely ETC, a i když se v ní vystřídala spousta hudebníků, většinou jsme v tomhle souzněli. Že text písničky nejsou jen slova do rytmu. Trochu se tomu přizpůsoboval i můj styl zpěvu, který je tak trochu vyprávěcí.

Taky o vás mluví jako o rockerovi s duší básníka…

Jo, jo, to by mohlo bejt ono!

Takže když jste udělali nějakou písničku, opravdu jste nepoznal, že jste právě stvořili hit.

No musím přiznat, že nepoznal. Snad jen v případě Variace na renesanční téma jsem měl pocit, že se to povedlo, to je tak silnej text a snad i melodie s aranží, na které se podílel Honza Hrubý. Tehdy jsme měli pocit, že je to silná písnička. Protože jsme ji poprvé zahráli na koncertě v Lucerně - to bylo nějakej pětasedmdesátej rok, ještě než jsme Variaci nahráli na desku, posluchači zařvali. V našem bigbítovým programu jsme najednou zahráli akustickou písničku a bylo hned jasný, že posluchače chytla. Ale třeba mě nikdy nenapadlo, že bude hit z písničky Stříhali dohola malého chlapečka. Ta se ale zase trefila přesně do doby, kdy se odváděli kluci na vojnu a my byli ty máničky... Ale nenapadlo mě, že to úspěšně přežije až do dneška.

A které z těch desítek písniček, co jste za kariéru zazpíval, máte osobně nejradši?

Já to mám trochu posunutý. My základ našeho repertoáru hrajeme standardy, ale pojímám celej koncert jako disciplínu, to znamená, že naše kapela má tu dobrou vlastnost, že vždycky hrajeme s plným nasazením. I když jsme stárnoucí muzikanti, snažíme se dát do všeho maximum. Ne že bychom u toho hopsali a dělali show, ale muzikantsky do toho jdeme s plným nasazením. A my muzikanti, stejně jako herci v divadle, máme tu výhodu, že nás lidi odmění hned potleskem. Takže se vám bezprostředně po vystoupení dostane hřejivé odměny. Což když se zadaří, je skvělý pocit a taky hlavní motor toho, že člověk na to jeviště pořád leze. I když mi někdy není úplně nejlíp. A pak už tam nehraje takovou roli, jestli je to ta nebo ona písnička.

A pořád vás to baví jezdit po republice na koncerty?

Já bych to nenazval, že mě to baví. Ale nechce se mi přijít o tenhle svět. Někdy třeba, když jedeme do takové Ostravy, Vsetína nebo Bratislavy, přiznávám, že nejsem nadšenej, když lezu ráno do auta. Pak cestu nějak přežiju a samotný koncert dobrý, posluchači vás nabudí, pak si dáme pár panáků, je veselo, rádi se vidíme, a zase čeká martýrium cesty zpátky. Bez toho to ale nejde.

A vidíte nějaký rozdíl mezi publikem třeba v Ostravě a v Praze?

Ani ne. Víte, my máme tu výhodu, že na nás, kapelu ETC, chodí jen ti, kdo nás znají a přijít chtějí.

Na film už netrpělivě čekají vaši fanoušci, a bude jich asi dost, vždyť stovky jich během pár týdnů finančně podpořily postprodukci filmu na hithitu.

To mně fakt mile překvapilo.

A myslíte, že se v tom filmu vaši fanoušci o vás dozvědí něco víc, než jak vás a vaši muziku znají?

Asi ti, kteří mě sledují celý život, tedy mí vrstevníci, tam nic moc nového nenajdou. Ale teenageři a posluchači ve věku našich dětí, tedy kolem čtyřicítky, kteří hlavně chodí na naše koncerty, se mohou dozvědět leccos, co nevědí.

Říkáte tedy, že vaše dnešní publikum netvoří převážně vaše generace?

My jsme jako ETC přece jen soubor, který jezdí víc kluby a hospody a tenhle druh sálů, než velké koncerty. Já někdy jezdím i trio. A tam překvapivě hodně chodí mladý lidi, tak si člověk říká, že by ještě mohl vydržet. Protože je to pro mě zábavný. Občas v létě taky hrajme velký festivaly a i tam máme plno.

A čím si vysvětlujete, že vaše generace už na koncerty moc nechodí?

Já se vždycky před vystoupením ptám, kolik je tam důchodců. A většinou odpověď je, že moc "šediváků", jak jim říkáme, v publiku není. Asi mají jiný starosti, nebo už je to taky nemusí bavit. My jsme přece jen trochu bigbít. A oni už to všechno slyšeli tolikrát!

Jitka Němcová (rozhovor)
obrazek
Kdo přišel s nápadem natočit film o Vláďovi Mišíkovi?

Točila jsem o Zuzaně Michnové, ta byla na prvním místě, a pak jsem si řekla, že bych natočila ještě o Vláďovi Mišíkovi. Lidem, o kterých točím, dávám vlastně nový život. Třeba o Zuzaně Michnové by už nikdo dvacet let nevěděl - jak psali novináři - konečně že si někdo vzpomněl. A Vladimíru Mišíkovi jsem změnila život… Především, točím filmy o výjimečných lidech naší hudební scény. A domnívám se, že už u těch dvou jmen zůstanu.

Zjistila jste během natáčení navzdory té nejpečlivější přípravě o Vladimíru Mišíkovi něco, co vás překvapilo a co jste nevěděla?

Ze začátku jsem o jeho osobním životě nevěděla vůbec nic. Třeba ani to, že bere tolik léků, že má obrovskou vůli žít, jak ho těší jezdit na koncerty a že ho to pořád nabíjí. Že nemluví sprostě, že je nesmírně taktní a noblesní. Ale především, že miluje svoji rodinu a své děti, snad proto, že on sám úplnou rodinu neměl.

Co vás na Vladimírově životě nejvíc fascinovalo?

Fascinovala mě celá jeho osobnost, vůbec není jednoduchá. Tím ale získal film rozmanitost a vrstevnatost. Vláďův osud je zajímavý, ale během natáčení se mi odkryly jeho další dosud netušené situace.

Jaký vztah máte k hudebnímu žánru, který Vladimír zosobňuje? Jak blízký je vám svět jeho fanoušků?

Nejsem tímto směrem vyhraněná, ale Stříhali dohola malého chlapečka nebo Večernice patří prostě k mému životu.

Měla jste díky rozhovorům s Vladimírem, jeho kolegy, jeho rodinou, díky archivům a rodinným videím materiál na mnoho filmů. Trápilo vás, že se do filmu něco podstatného nedostane?

Protože jsem měla dopředu připravený přesný scénář, neměla jsem materiál, který by byl nazbyt. Takže jsem se ve střižně netrápila.

Věděla jste rovnou, jaké všechny příběhové linky byste ve filmu chtěla sledovat?

Před natáčením jsem měla v ruce pevný scénář - a ten jsem zrealizovala. Pro mne byl Vláďa Mišík jako hrdina filmu, a tomu faktu jsem všechno přizpůsobila. Postavila jsem si scénu v ateliéru, planetku Mišík a do ní jsem Vláďu posadila. Tím jsem ho absolutně stylizovala. Pokud beru Vláďu jako herce, umožňuju mu, aby se do své postavy "schoval". Přestal mít ostych a uvolnil se k projevům, které by asi nikdy nesdělil. K Vláďovi jsem přidala slepici Evičku, a tím se rázem změnil jeho monolog v dialog - a každý dialog už je dramatický. Planetka Mišík mi umožnila stav beztíže, a ten mě inspiroval k chagallovským obrazům, kde lítá úplně všechno. Dalším nápadem bylo Mišíkovo LP Kuře v hodinkách, kde to kuře z obalu desky mi vyrostlo ve slepici. Tím, že jsem měla Vláďu jako herce ve stylizovaném prostředí, jsem mohla velmi plynule inscenovat hrané scény… Například silná hraná scéna pod písní Stříhali dohola malého chlapečka. Vláďa mě nechal jako jedinou nakouknout do svého soukromí přes rodinné videoarchívy. Jediné, s čím jsem se nesmířila, že jeho americký otec padl v korejské válce. Tuhle Vláďovu informaci o smrti otce jsem nedokázala přijmout - sama nevím proč.

Jak jste s tím faktem dál pracovala?

Rozhodla jsem se, že to prověřím, že bychom mohli na hrob jeho otce položit kytičku. Ale všechno bylo úplně jinak! Nejedna situace z pátrání po jeho genealogickém rodu připomínalo až detektivku, se skutečně netušeným rozuzlením… Vláďova maminka už nežije, a tak jsme na začátku neznali ani celé jméno Vláďova otce, jen křestní, John - a že se narodil někde v Michiganu nebo v Massachusetts. To bylo vše.

Myslíte, že Mišíkova hudba a potažmo váš film jsou spíš generační záležitost, nebo si můžou získat i mladé publikum?

Film je tak dobrodužný a zajímavý, nechybí v něm legrace, takže se domnívám, že v žádném případě není generační. Myslím, že film je napříč generacemi - a patří všem, kteří chodí do kina.

Při natáčení jste se potkala se spoustou Vláďových kolegů muzikantů - jak se ti rozhovory s nimi natáčely? Byli to disciplinovaní respondenti?

Všichni na Vláďu slyší a všichni se už známe. Komunikace s nimi je jednoduchá.

Proč jste se rozhodla umístit hlavního hrdinu na vzdálenou planetku na okraji naší sluneční soustavy?

Protože astrologové v observatoři na Kleti skutečně nedávno objevili planetku s průměrem pět kilometrů. A s úctou k Mišíkovým písním pro ni navrhli jeho jméno a Mezinárodní unie jméno "Mišík" pro planetku 18456 dne 6. května 2014 uznala.

Film jste chtěla stihnout k Vláďovým sedmdesátinám 8. března - je to pro režiséra dobře, nebo spíš špatně vědět, že má takto neposouvatelný termín dokončení?

Deadline časového limitu je pokaždé opravdu náročný, navíc tento film je velmi složitý, má nejen triky, různé motivy a několik vrstev vyprávění. Je to plnohodnotný, velký film. Kdybych neměla kolem sebe tým profesionálů, nikdy bych termín nemohla stačit. Scénář vznikl v březnu 2016 a za rok, 8. března bude mít premiéru.

A co plánujete dál?

Mě těší točit filmy, ale teď - v mezičase před tím dalším - se musím postarat o svoji rodinu, o pana profesora Otakara Vávru, mého manžela. Nejde o plnění nějaké vůle, prostě to tak cítím: chtěla bych mu zřídit muzeum, založit nadaci, postarat se o knihovnu, digitalizaci jeho filmů a uložit ho důstojně na vyšehradský Slavín.

Adam Mišík (rozhovor)
obrazek
S jakými pocity jste přijal skutečnost, že se bude točit o vašem otci film?

Myslím, že si to zaslouží. Bude mu sedmdesát a to je docela zásadní věk. Asi už se hodilo, aby o něm někdo něco pořádnýho natočil.

Vy se v průběhu filmu vydáváte do Ameriky hledat rodinné kořeny. Jaké to bylo?

Už dříve se vědělo, že tátův otec pochází ze Států, ale právě díky tomuto dokumentu a pomoci odborníků a České televize se podařilo dohledat přesné kontakty. Byl to takovej malej zázrak, rodinná mystérie.

A jak vypadá vaše americká kariéra?

Většinou obcházím různé castingy, věnuju se muzice a hledám producenty pro budoucí hudební projekty.

A co jazyková škola?

To ani ne, s dobrým jazykem už tam musíte přijet. I když jasně - člověk se pořád musí zlepšovat, rozvíjet sofistikovanější slovní zásobu, ale to by mi neuškodilo ani v češtině.

Váš otec je především skvělý hudebník. Sám se taky muzice věnujete, ale jste ve svých dvaceti úplně jiná generace. Co je vám z té jeho nejbližší?

Myslím, že tátova muzika je hodně nadčasová a svědčí o tom i to, že na jejich koncerty chodí spousta opravdu mladých lid. Pokud za ty ze své generace můžu mluvit, myslím, že právě dorůstá skupiny mladých lidí, které zajímá, jak se tady žilo a co se tady dělo, kteří se o moderní nedávnou historii zajímají. Což je, myslím, dobrý. Takže je tu spoustu i mých vrstevníků, kteří tátu znaj, a jeho hudba je zajímá víc, než to, co se v muzice děje dneska.

Povídali jste si s tátou hodně o tom, jak to bylo za jeho mládí?

Určitě. Už i proto, že nikdo neví, kam to všechno spěje, a otázka svobody je pro mě aktuální. Někdy mi připadalo, že svět, ve kterém táta žil a o kterém vyprávěl, byl jako z nějaké začarované knížky. Nechce se mi ani věřit, že to bylo jen pár let před tím, než jsem se narodil. Je to pro mě hodně absurdní, nepředstavitelný, jako nějakej temnej film. Já už jsem se narodil do svobodný doby, tak to asi nemůžu úplně pochopit. Ale zároveň mě to zajímá, protože všechno se může rychle změnit k horšímu. Ta story o nedávný minulosti je pro nás mladý hodně důležitá.

Jakými slovy byste pozval diváky na film Nechte zpívat Mišíka?

Myslím si, že ten film je hlavně pro lidi, kteří mají tátu celoživotně rádi. Připomenout si a oslavit jeho kariéru a neuvěřitelnej život. A taky se podívat trochu do zákulisí téhle branže, což už je, myslím, součástí naší historie.

Vy sám se cítíte hlavně jako herec, nebo muzikant?

Tohle nedovedu říct a hlavně myslím, že ani nemám potřebu se nějak přesně definovat. Jestli jsem víc jedno než druhý. Myslím totiž, že dneska je doba taková, že člověk musí obsáhnout co nejvíc složek, to jsem se vlastně naučil v Americe. Člověk prostě v téhle branži musí být připravený na všechno.

Děláte muziku, hrál jste v seriálech, natočil jste nedávno hudebně-taneční film Muzikál aneb Cesty ke štěstí, zazářil jste v náročné soutěžní show Tvoje tvář má známý hlas. Co byste si teď rád vyzkoušel?

Rád bych venku natočil nějaký indie film. To by mě zajímalo. Mrzí mě, že jsme malá země a není tu moc diváků pro nezávislé domácí filmy. Tak by bylo skvělé dělat něco alternativnějšího pro evropský trh, kde by se našlo přece jen větší publikum. Když jsem v L.A., chodím často do kina na ty nezávislejší filmy. Konkurence je tam vysoká a laťka hrozně vysoká. To mě baví.


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Čtvrtek 27. 4. 2017 Svátek má Jaroslav
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz